|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303544 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: DEVONINY KAMENY - 31. kapitola ::
| *** |
| |
|
|
Za kamenem
V temnotě chodby se Sylvie opřela zády o studenou zeď a vyčkávala. Když usoudila, že Adam už odešel a nehrozí tedy nebezpečí, že by na něj venku narazila, znovu otevřela domovní dveře a vyšla na ulici.
Spěšnou chůzí prošla několika křivolakými uličkami starého Hradiště, minula Jáchymův mlýn a za mostem se pustila po cestě, vedoucí skalnatým svahem vzhůru nad město, schoulené v údolí jako ospalý starý medvěd ve svém brlohu.
„Co to sakra vyvádím?"- mluvila v duchu sama se sebou. „To jsem se už definitivně zbláznila, nebo co? Není to tak dlouho, co jsem málem vypustila duši a poučila jsem se z toho? No jasně, že ne! Proč taky? Courat se sama po nocích je přece něco naprosto úžasného, no ne? Já jsem totiž ohromně odvážná a do neznáma se hrnu vždy po hlavě. Ty si to opravdu myslíš, Ell, nemám pravdu?"
Odpovědělo jí jenom ticho. Zastavila se. Pár desítek metrů od ní vystupoval ze tmy bělavý obrys kapličky a hradba stromů prvního z několika nevelkých remízků, oddělených jeden od druhého širokými travnatými pruhy a změtí šípkových keřů. Bylo to oblíbené místo malých i velkých starousedlíků, ideální pro nedělní procházky, podzimní pouštění draků, či zimní výlety na běžkách. Takhle potmě sem ale nezabloudila živá duše, bez ohledu na roční období.
Sylvie se bezděky otřásla. Tady nahoře býval kdysi dávno šibeniční vrch, tudy vozili odsouzence na káře smrti. Vítr si pak ještě dlouhé týdny pohrával s neživými těly, shlížejícími prázdnými očními důlky dolů k městu, které je zatratilo. Něco z té atmosféry tu přetrvávalo, cítila to ve vzduchu, slyšela v šumění větru, v úzkostlivém vytí psa kdesi v dálce. Něco, co přicházelo pouze v noci...
A nedaleká rulová skalka, které se v městečku říkalo prostě Kámen, prý bývala posvátným místem pohanských rituálů. Vázala se k němu spousta pověstí a tajemných historek. Například vyprávění o podzemní jeskyni, otevírající se jednou do roka, na Velký pátek, aby vydala spravedlivým a odvážným své pohádkové bohatství. Běda však chamtivcům, nad těmi se země nelítostně uzavře a zdusí jejich nářek navždy.
Právě zde se nacházelo pohanské obětiště a ne náhodou se tu údajně dodnes objevují bytosti z jiného světa. Báchorky pověrčivých lidí. Nebo snad ne?
Tohle bylo místo, kam měla namířeno Sylvie, i když sama příliš nechápala, proč vlastně.
„Ell... jsi tu?"
Zvláštní, jak pronikavý se zdál být v tom tichu její vlastní hlas. Až se ho sama lekla. Dole v údolí blikalo město jako houf bludiček a nad hlavou jí rozkvetla miliony zářivých hvězd nebeská klenba.
Sylvie se zmocnil zvláštní pocit neskutečna. Strach ji opustil společně s pochybnostmi a jistým podrážděním, které provázelo celou tuhle její výpravu. Náhle byla klidná.
Pod otevřeným, pulsujícím vesmírem, sotva pár kroků od lidí a přesto tak sama, jak už dlouho ne... byla připravena na příchod mystéria.
***
　
„Podej mi ruku, Sal!"
Sylvie se s prudkým škubnutím probrala ze svého zamyšlení. Ani nevěděla, jak dlouho tu takhle stála. Její oči zpozorněly a zahleděly se na místo, odkud se právě ozval Ellin hlas.
A skutečně, něco tam bylo! Vedle Kamene, ve výšce přibližně dvou metrů, spatřila cosi jako zpočátku téměř neznatelnou vzdušnou spirálu, šířící kolem sebe jemně nafialovělou, mihotavou záři. Ze zcela nenápadné postupně nabývala na intenzitě, fialovou začaly probleskovat paprsky rudé a oranžové, bílé záblesky se střídaly s jasně modrými. Bylo to nádherné! A uprostřed toho všeho rotoval jakýsi trychtýři podobný vír, něco jako miniaturní barevné tornádo... jenže bez jeho ničivé síly.
Sylvie hleděla bez dechu na fascinující jev a kupodivu necítila strach, pouze vzrušení a nedočkavost. Jako by vše kolem ní pozbylo významu, byla tu jen ona... a to něco, co neuměla identifikovat a přesto jí to bylo jakýmsi podivným způsobem povědomé.
Spíš instinktivně než vědomě vztáhla svou ruku ke středu rotujícího, barvy a tvar měnícího úkazu.
A vtom... nejprve se z víru vynořily štíhlé prsty, za nimi zápěstí a předloktí. Půvabná ženská ruka, která se tu zhmotnila takřka z prázdnoty, zvala Sylvii k sobě výmluvným gestem.
V dálce se ozvalo zahoukání lokálky, blížící se k cíli své klikaté cesty mezi ospalými zastávkami roztroušených vesniček. V městečku, krčícím se v údolí, teskným hlasem opět zavyl pes. Sylvie to už ale nevnímala.
S důvěrou vložila vztaženou ruku do té vyčkávající, zvoucí dlaně. A pak se to stalo!
Pocit nadpřirozené lehkosti, absence zemské přitažlivosti, závrať, ale ne nepříjemná. Zavřela oči a nechala se unášet jedinečnými pocity naprosté volnosti a svobody. Nebála se, ani když ji ta útlá a zároveň silná ruka odnikud vtáhla přímo do samotného epicentra světélkující spirály. A kdyby ji někdo potají sledoval, zřejmě by nevyšel z údivu. Protože Sylvie během jediného krátkého okamžiku prostě a jednoduše zmizela.
Vzdušná rotace ustala, záře pohasla a vše bylo opět jako dřív. Pes dole v městečku pořád ještě vyl a motorový vláček právě s houkáním vjížděl do stanice.
***
Ještě než otevřela oči, věděla, že je jinde. Ruka stále setrvávala v pevném sevření cizí měkké dlaně, jež ji sem přivedla, ale namísto povadlé, prvními mrazíky přešlé trávy vnímala pod nohama měkké chomáčky mechu. Chřípí jí rozechvěla intenzivní a zemitá vůně pryskyřice, jehličí a čerstvé hlíny. Vánek si pohrával s jejími vlasy a z dálky se ještě pořád ozývalo vytí neúnavného psa. Bylo stále hlasitější, přibližovalo se. Konečně se odvážila otevřít oči.
Alasiell stála přímo před ní, její ruku držela ve své a krásná tvář jí zářila radostí. Sylvie si s údivem uvědomila, že na tomto místě není Ell pouhým nehmotným přízrakem, ale bytostí z masa a krve, stejně jako ona sama. Bože, tak moc se jí po ní stýskalo! I když byly rozděleny a nevěděly jedna o druhé, stejně ji měla vždycky ukrytou v srdci. V malé uzamčené komůrce, kterou dokázala otevřít jen ve svých snech.
Objímaly se dlouho. Znovunalezené sestry, kterým bylo po mnoho let odepřeno setkání, ale jedna druhou nepřestala milovat. Zbloudilí blíženci se znovu nalezli. Pro nový boj, či jen proto, aby se opět rozloučili?
„Ell... myslela jsem, že jsem tě zase ztratila. Dlouho ses neozvala."
„Můj čas už se nachýlil, ale přece sis nemyslela, že bych odešla bez rozloučení? Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že slábnu? Lidský svět už je pro mě příliš vyčerpávající. Ty přece víš, že mou tamní existenci ukončil Temný. Sebral mi hodně síly a novou mohu načerpat jedině z krystalů. Volají mě! Vracím se domů. Tohle je naposledy, co se vidíme... pro přítomnost. Brzy však přijdou nové úsvity, vždyť víš."
„Ell, já ale nechci, abys mě opustila. Sotva jsme se našly... Chci jít s tebou!"
Ale hned, jak vyslovila tuto větu, věděla, že to není zas tak docela pravda. Byla rozpolcená mezi dvěma světy. Rvalo jí srdce, že Alasiell odchází, ale ona sama nyní patřila k lidem. K Adamovi. Bylo jí hrozně.
„Salverhian, to je v pořádku... nemusíš si nic vyčítat. Přece víš, že budu v srdci s tebou, i když jinde. Zase se sejdeme, až přijde čas."
Alasiell dobře věděla, co se jí honí hlavou.
Sylvie se konečně rozhlédla kolem sebe. Překvapení a strach vystřídala zvědavost: „Ell, kde to vlastně jsme? Připadá mi to tu povědomé."
„Jen další patro společného domu. Krajina na rozhraní světla a tmy. Dobra a zla. Hmoty a ducha. Bohů a démonů. Přírodní magie. Elementálů. Dlouhověkých... Jistě, že ti to tu je povědomé, nejsi tu poprvé. Byly jsme tu spolu, kdysi..."
Sylvie byla zmatená. Jakési nejasné vzpomínky se draly na povrch, ale byly slabé a nezřetelné.
„Možná ti osvěží paměť někdo, kdo by tě chtěl taky pozdravit," usmála se Ell a poodstoupila kus stranou. Teprve teď si Sylvie všimla mladé ženy, která stála tiše opodál, jako by nechtěla rušit jejich setkání.
Sylvie usilovně přemýšlela, kam ji zařadit. Ta dívka jí byla povědomá, určitě se s ní musela už někdy střetnout. Kdysi v dávné minulosti, v některém z předešlých životů. Ale vše bylo jako v mlze.
Dívčiny dlouhé rusé vlasy se vlnily a splývaly až k útlému pasu. Usměvavé oči měly tak zvláštní, světle hnědý odstín, že vypadaly téměř jako zlaté. V drobném a jemném obličeji se zdály být obrovské.
Sylvii napadlo, že kdyby existovaly víly, vypadaly by zaručeně přesně takhle. Co na tom, že krásku namísto mlžných závojů halí jednoduchá bílá tunika? A proč by vlastně víly nemohly nosit lýkové mokasíny, zvlášť když vypadají tak pohodlně?
Dívka neřekla ani slovo, jen se na Sylvii usmívala, jakoby tušila, co se jí honí hlavou. Ten úsměv prozářil jemný obličej jako májové slunce tichou hladinu lesního jezírka.
A taky nepromluví, uvědomila si náhle Sylvie. Je němá! Už věděla... Vzpomněla si.
„Peregrin!"- vydechla a spontánně otevřela náruč. Ač se jí zatím vybavovaly pouhé útržky vzpomínek, svým pocitům věřila. Málokdy ji zklamaly. A v souvislosti s touto mlčenlivou osůbkou byly veskrze kladné.
Hlavou se jí mihla vize jakéhosi opeřence, zalétávajícího do průrvy v bělostné skále. Dvě sestry, vstupující ruku v ruce za ním do jeskyně, do vzrušujícího neznáma. A dál... už nic. Pouhý kratičký záblesk jakéhosi dávného zážitku. Nebo opět jen zavádějící fantazie?
Některé věci už byla schopna pospojovat dohromady. Stále ji však neopouštěl pocit, že zdaleka ne všechny. Ze setkání s dávnou známou měla ale upřímnou radost. Je vůbec možné zapomenout na tolik věcí? A jak to, že se jí to vybavuje právě teď? Vzpomínka za vzpomínkou, obraz za obrazem, emoce za emocí... slzy radosti i vkrádající se pocit zatím neurčitého ohrožení. Sílící pocit. Objala Peregrin a srdečně ji k sobě na okamžik přitiskla.
„Sal, přivedla jsem tě sem ze dvou důvodů. Ten první už znáš. A ten druhý se dozvíš za malou chvíli."
Ellin hlas byl náhle napjatý, jako by se ta druhá věc týkala něčeho, co se jí příliš nezamlouvalo. Ale to byl jen dojem a Sylvie si zakázala takové negativní myšlenky. Pokud je s ní její sestra, nemůže přece hrozit žádné nebezpečí.
Sylvie měla pocit člověka, který se po dlouhém období amnézie začíná rozpomínat na některé detaily svého předešlého života. Tento lesní Peregrinin svět představoval předěl mezi jejím a Elliným starým domovem a tím lidským mumrajem, zmítaným emocemi. Tři různé úrovně, navzájem se tolerující a občas dokonce propojené. Jako dobří sousedé, kteří se tu a tam navštíví. Tři z mnoha.
Proč však měla pocit, že je s touto přírodní říší něco v hodně velkém nepořádku? Copak se to skrývá pod povrchem zdánlivého klidu?
Sylvie si už podruhé uvědomila, jaké tady panuje příjemné počasí. Ten tam byl ostrý a studený vítr. Tady vál vlahý a příjemný vánek. Noc byla teplá a osvětlená miliony jasných hvězd, zářících magickým, stříbřitým svitem.
„Někdo důležitý se chce s tebou setkat, Sal. To je ta druhá a hlavní věc, kvůli níž jsem tě přivedla."
Ell vypadala velmi unaveně a... sešle, jakkoliv to bylo neuvěřitelné. Skutečně nepřeháněla. Nezbytně už potřebovala energii krystalů. Na Sylviin tázavý pohled odpověděla mírným zavrtěním hlavy.
Peregrin jim posunkem ukázala, kudy ji mají následovat a všechny tři se vydaly po mechové pěšině hlouběji do lesa, který šuměl, jakoby si stromy a keře vzrušeně špitaly. Upíraly se na ně pohledy zvědavých očí, skrytých snad kdesi v houštinách a ve větvích vzrostlých stromů. Sylvie svým šestým smyslem vytušila, že nejsou nepřátelské a srdce se jí trochu zklidnilo.
Stále kráčely úzkou stezkou, kterou pravděpodobně vyšlapala vysoká. Nebo něco hodně podobného.
Asi tak po půl hodině svižné chůze zahlédla Sylvie v dálce mezi kmeny stromů mihotavé záblesky vodní hladiny, odrážející záři hvězdného nebe s dorůstajícím měsícem. Brzy už stanuly na volném prostranství poblíž břehu lesního jezera, obklopeného ze zbývajících tří stran hustým, smaragdově zeleným hvozdem.
Vprostřed kruhu z velikých kamenů stál jednoduchý, ale impozantní trůn, vytesaný z pařezu mohutného dubu. Seděla na něm stříbrovlasá žena ve sněhobílých šatech, které splývaly v měkkých záhybech až na samou zem. Na hlavě měla nádherný diadém ze žlutého kovu, zdobený zelenými, modrými a rudými drahokamy. Levá ruka jí spočívala volně v klíně, zatímco pravou svírala obdobně vykládanou rukojeť meče, zabodnutého až do třetiny čepele do země vedle trůnu. Pro ženu se zdál být nepřiměřeně veliký.
U nohou stříbrovlasé paní spočívala dřevěná truhlička s jednoduchým ornamentem na víku. V měsíčním světle se kameny na koruně třpytily duhovými odlesky.
„Tedy jste přišly," pravila sametovým hlasem, jehož tón však přesto rozezvučel v Sylviině vnímavém podvědomí výstražný signál. Proč se ta osoba snaží vyvolat dojem falešné lhostejnosti, když je zcela zřejmé, že na ně čekala? Že se pokouší utajit nedočkavé vzrušení? Proč ta neupřímnost? Sylvie instinktivně zaujala ostražitý postoj.
Peregrin přistoupila o několik kroků blíž k trůnu, aby těsně před hranicí kamenného kruhu poklekla. Sklonila přitom rusou hlavu v drobné úkloně. Sedící žena se však nedívala na ni, ale na obě sestry.
„Alasiell, příjemně jsi mě překvapila. Nečekala jsem, že tak rychle vyslyšíš mou prosbu. Ale teď vidím, že jsou bytosti světla opravdu velkorysé. Jsem ráda, že jste tu. Obě. Vítám tě, Salverhian!"
Sylvie přemýšlela, nemá-li náhodou také pokleknout. Nakonec se jen uklonila. Stříbrovlasá žena se na ni usmála.
Ellin výraz byl nevyzpytatelný: „Opravdu netuším, Devono, co máš na srdci. Ani proč jsi nás povolala. Na tvé díky mohu odpovědět jen jedno: nic jiného mi nezbývalo. A už vůbec bych něco takového nepodnikla kvůli tobě. Není tedy proč děkovat. Pokud cítíš tu potřebu, poděkuj Peregrin."
„Ale, ale... a já se domnívala, že bytosti z Ostrova bílých skal jsou nad něco tak přízemního, jako je zášť, povzneseny. Mýlila jsem se? Nejsi snad ztělesněná dobrota? Jak to tedy je, drahá Alasiell? Že by pověsti lhaly?"
Z Devonina hlasu zazněl zcela zřetelně výsměšný tón. Ell přimhouřila oči do úzkých čárek a Sylvie nevycházela z úžasu. Co se to tady děje? Ty dvě spolu mají nějaké nevyřízené účty, to je jasné. Ale co to jen může být?
„Pleteš se, Devono. Necítím k tobě zášť. Ani nenávist. Jsi mi lhostejná. To, co máš v úmyslu, mi ale jedno není, to máš pravdu."
„Chápu... ale sama víš, že v jisté fázi běhu událostí už nezáleží na tom, co by sis přála ty, nebo já. Nyní to jde mimo nás a je celkem vedlejší, co ty události spustilo. Nebudeme se přece donekonečna pitvat v minulosti. Souhlasíš?"
„I kdybych nesouhlasila, nic by to nezměnilo. Nuže spusť, královno!"
Cože? Skutečně Sylvie zaslechla v tom oslovení pohrdavý tón? Nedovolila si její sestra už moc?
Devona si povzdychla, sňala z hlavy korunu a položila ji do svého klína. Oběma rukama si unaveně třela spánky. Po chvíli na ně opět upřela tmavomodré oči.
„Nebezpečí, které se k nám blíží, už nelze přehlížet. Musíme přiznat, že není v našich silách vrátit věci opět do rovnováhy. A čím déle ten stav trvá, tím silnější náš nepřítel je."
Alasiell se hořce zasmála: „Nepřítel? Co tak najednou, drahá panovnice? Zjistilas snad, jaké to je, být pouhou figurkou na šachovnici? To muselo být jistě pokořující zjištění. O tom, kdo s tím vychylováním rovnováhy začal, by se jistě dalo diskutovat. Chápu ale, že na to není čas. Krom toho by se ti taková diskuze moc nelíbila, nemám pravdu? Měla jsem už tu čest obeznámit se s některými okolnostmi, a to důkladněji, než by mi bylo libo. Tedy pokračuj, Devono. A buď v klidu, vynasnažím se udržet své emoce na uzdě."
„To skutečně ráda slyším, Alasiell. Teď skutečně není čas na osobní invektivy. Sama moc dobře víš, jak je situace vážná. I tebe dostihl zplozenec Navy a tvá dcera může být další na řadě. Na vlastní kůži jsi pocítila tu hroznou bezmoc, která nezná hranic. Až nastane chvíle zúčtování, temná vlna smete oba naše světy, Nava se rozroste o další spálená území... a to bude s velkou pravděpodobností konec nás všech."
Sylvie byla zmatená. Nava? Co je to Nava? Začínala ji bolet hlava. Cítila únavu, jako by z ní nějaký energetický upír vysál všechnu vitalitu. Hlavou jí bleskla hříšná myšlenka na vanu plnou voňavé pěny.
„Mluv, prosím, k věci, Devono. Můj čas je omezený."
„Vidím, milá Alasiell... jsi k smrti vyčerpaná. Vlastně k smrti ne, zapomněla jsem, patříš k nesmrtelným..." Devona se nepatrně ušklíbla. „Už brzy se dočkáš. Tedy k věci: potřebuji vaši pomoc."
„Proč bychom ti měly pomáhat?"
„Protože jste bytosti milosrdenství, odpuštění a velkorysosti. A taky proto, že tady už jde o víc, než si dokážete představit. Krom toho je ten úkol velmi jednoduchý."
„V tom případě nechápu, proč k tomu potřebuješ nás."
„Na to je velice snadná odpověď, Alasiell. Magické jezero."
„Ach..."- tentokrát se Ell nezmohla na jinou odpověď. Jako by jí došla slova.
„Poslední dobou v něm vidím jenom samou zkázu," usmála se pochmurně Devona: „Až nyní zjevilo konečně i něco pozitivního. Víceméně. Pouze bytost, patřící mezi Blížence, může přispět k naší záchraně. Snad tedy ještě není vše ztraceno."
Tentokrát se Devona tvářila vážně a téměř slavnostně. Sylvie bezděky pohlédla na rusovlasou Peregrin a s údivem si všimla pohledu, který upírala na svou vládkyni. Byl v něm skutečně hněv? Co se to tady děje? Peregrin na ni působila jako ta nejmírnější osoba, kterou kdy poznala. Ale nyní připomínala kočku, která je připravena každou chvíli vytasit drápy.
Devona si Peregrin nevšímala. Upřený pohled temně modrých očí nespouštěla z obou sester.
„Přistupme tedy k věci. Jste jediní Blíženci, kteří kdy vstoupili do mé země. Co by to mohlo být jiného, nežli osud? Vše je ve hvězdách, tohle mají naše světy společné. Lidé nemají vůbec tušení, kolik pravdy je v těch slovech.
Původně jsem myslela, že to budeš ty, Alasiell. Ale situace se změnila a ty už nejsi člověkem. A pro tento úkol je třeba lidské bytosti. Jednu sestru bude tedy muset nahradit druhá. Asi to tak mělo být. Hvězdy vědí mnohem víc, než my. Je v nich minulost i budoucnost nás všech. Všechno má nějaký důvod. I to, co se jeví zpočátku jako nesmyslné.
Salverhian, toto nadmíru důležité poslání tedy čeká na tebe."
Sylvie byla poněkud konsternovaná. Devonino chování bylo zvláštní a vůbec se jí nelíbilo. Jako by ani v nejmenším nepočítala s tím, že by třeba Sylvie s jejím plánem nesouhlasila. Už už otvírala ústa, pevně rozhodnuta se proti té manipulaci ohradit, když královna opět promluvila: „Nechte mě teď na chvíli o samotě, měsíční magie není pro nezasvěcené. Zavolám vás, až budu hotová."
Její tón nepřipouštěl námitek. Zavřela oči, sklonila hlavu k hrudi a zdálo se, že upadla do nějakého transu.
Sylvie chtěla něco říct, ale Peregrin si přitiskla ukazováček na ústa. Pak je odvedla dál do lesa, na mýtinu, odkud nebyl výhled na jezero. Napjatě vyčkávaly. Ze tmy se ozývaly nejrůznější zvuky: skřeky nočních ptáků, šumění listí v korunách stromů, teskné vytí kdesi v dálce. Praskání suchých větviček evokovalo obcházení kohosi, kdo je celou tu dobu nespustil z očí. Sylvie se zachvěla. Čekání se začínalo jevit nekonečným.
Konečně dolehl k jejich uším vzdálený hlas, volající jejich jména. Svižně opustily strašidelnou mýtinu, spěchaly pryč od tajemných zvuků, které jim naháněly strach.
Devona stále seděla na svém trůnu, pravou ruku na jílci meče, hned za křížovou záštitou. Jen ta dřevěná truhlička ležela nyní otevřená v jejím klíně.
„Přistup blíž, Salverhian!"
Vyňala z truhličky zaoblený, hladký kámen. Byl bělavě šedý, protkávaný jemnými, tmavými pásky. Pozvedla ho vzhůru, do proudu měsíčního světla, které pronikalo skrz něj a činilo ho téměř průsvitným.
„Onyx. Říká se o něm, že není lidem příliš nakloněn. Je to tak. Bytostem s andělskou podstatou je však schopen poskytnout obrannou sílu, nyní ještě stonásobně zesílenou mocným měsíčním kouzlem. Je to jeden z nejúčinnějších štítů proti černé magii, pokud ho chráněná osoba nosí na svém těle. Ovšem jakmile ho jednou přijme za svůj, nesmí ho za žádnou cenu odložit, ani ho nikomu darovat, jinak kouzelná moc kamene vyprchá. A co víc, obrátí se proti ní."
Vložila bělavý kámen do malého koženého váčku a podala Sylvii, která ho trochu neochotně převzala. Královna potom sáhla do truhličky podruhé.
Tentokrát to byl kámen černý jako ta nejhlubší noc. Neporušeně hladký povrch odrážel hvězdnou nesmírnost vesmíru, když ho Devona dvěma prsty podržela proti obloze.
„V obsidiánu je obsažena síla útočná, rovněž mnohonásobně umocněná magickým rituálem. Na tento kámen pozor! Je velice, velice nebezpečný. Bude třeba ho použít s rozvahou, neukvapovat se, neboť co se stane, nedá se už vrátit zpátky!"
I černý kámen skončil u Sylvie. Tentokrát se jí do toho chtělo ještě méně. Ale teď už nebyla cesta zpět, jak jí napověděl instinkt. Převzala na sebe povinnost. Nevěděla sice, jak a kdy k tomu došlo, ale nyní to tak cítila. Uložila oba malé váčky do kapsy kabátu a pečlivě zatáhla zip. Zdálo se, že to Devonu potěšilo. Zjevně se obávala větších průtahů. Její úsměv byl nyní skoro laskavý.
„Onyx daruješ osobě, kterou chceš ochránit. Výběr je zcela na tobě. Rozmysli se ale dobře, než to uděláš, protože ten krok je nevratný.
Obsidián je pouze tvůj. Budeš ho potřebovat. Už brzy, Sylvie!"
Sylvie si s překvapením uvědomila, že ji Devona oslovila jejím lidským jménem. Rychle pohlédla na svou sestru. Ell na ni hleděla vážným a zadumaným pohledem. Peregrin své oči upírala do země a vypadalo to, že ji to, co se děje, zas tak moc nešokuje.
„Salverhian, nejen dcera tvé sestry, mnohem více je toho v ohrožení. Bude na tobě, abys učinila, co je třeba. Blíží se sedmý úplněk. Už brzy měsíc doroste a pak nastane ta chvíle. Vrátíš se sem, Salverhian... ode dneška za dva dny. Tvým úkolem je přivést toho, kdo jediný může odvrátit hrozbu, visící nad našimi domovy."
Sylvie byla zmatená a vystrašená. Náhlý zvrat událostí ji zcela ohromil. Kdy se má vrátit? Jak? A koho že to má přivést? Než si ale rozmyslela, kterou otázkou začne, Devona ji pokynem ruky zarazila: „Můžeš ptát, na co chceš, Sylvie, ale ani já sama neznám všechny odpovědi."
Jako by četla její zmatené myšlenky.
„Mohu ti říct jen tolik: až se dnes vrátíš domů, bude to první ze tří nocí, které zbývají do úplňku. Nenech se splést tím, že ve tvém světě měsíc ještě nedorostl, zde je všechno trochu jinak. Až sem znovu přijdeš... přijdete... budeš se ovšem muset obejít bez Peregrin. To je součást úkolu. Cestu musíš najít sama. Musíš také správně určit, koho přivést. A nakonec ho včas a bez úhony dostat tam, kde je ho třeba."
Sylvie si připadala jako ve snu. Bylo to všechno tak absurdní, že nevěděla, má-li se zlobit, či smát: „Devono, to myslíš opravdu vážně? Takhle to ale nefunguje! Pokud ti mám pomoct, nesmíš se mnou mluvit v hádankách. Copak mohu všechno jen tak uhodnout? A co když se spletu? Co pak? Jsem člověk, ne jasnovidec. Ell už mi nepomůže. Nepoznám toho člověka. A i kdyby ano, co když se mnou nebude chtít jít? Určitě si pomyslí, že jsem šílená! A i kdyby se podařilo a já nějakým zázrakem všechno uhodla a dokonce přivedla toho spasitele, co dál? Bude to pro něho bezpečné? A vůbec... celé mi to připadá kapku přitažené za vlasy."
Devona sáhla rychlým pohybem kamsi k pasu a vytáhla list pergamenu, svinutý do ruličky a omotaný stříbrnou šňůrkou. Sylvie si ničeho podobného předtím nevšimla. Devona jí ho beze slova podala a rychle ji zarazila, když ho chtěla rozvinout a podívat se na něj.
„Teď ne, Salverhian... teď ho nečti! Až doma ho můžeš otevřít, dřív ne. Porušila bys posloupnost. Mohu ti prozradit jen tolik, že ten pergamen obsahuje poselství lesního jezera, kterému ho svěřily hvězdy. A ty se nikdy nemýlí. Když budeš číst pozorně, dovede tě k cíli. To je všechno, co ti mohu říct. Co vám všem mohu říct. Teď už je to hlavně na tobě. Prosím, nezklam naši důvěru."
Devona pak pokynula rukou k lesu: „Teď už běžte. Poslední dobou tu není bezpečno ani pro nás, natož pro člověka. Zdá se mi, že už se to opět blíží. Máte nejvyšší čas. Peregrin..."
Devona umlkla, zavřela oči a vypadalo to, že se znovu pohroužila kamsi do svého nitra. Sylvie si ale všimla slzy, která jí zvolna sklouzla po lícní kosti na bradu a potom skanula na hruď. Srdce se jí při tom pohledu sevřelo zlověstnou předtuchou.
***
Vydaly se na zpáteční cestu. Ale ještě než se za nimi zavřel hustý les, ohlédla se Sylvie naposledy po pařezovém trůnu na břehu jezera. Nemohla se zbavit pocitu, že je tu něco špatně. Že je tu něco zatraceně špatně. To, co spatřila, ji v tom pocitu utvrdilo.
Místo, kde stál ještě před chvílí Devonin trůn, bylo prázdné. Vykládaný meč však stále pevně vězel v zemi a nabroušená čepel házela k jejím užaslým očím odlesky měsíčních paprsků.
Peregrin je pobízela ke spěchu a brzy už bylo magické místo daleko za jejich zády. Po dlouhé chvíli zadumaného mlčení pošeptala Alasiell svojí sestře: „Sal, myslím, že nám Devona neřekla celou pravdu. Nejspíš nám přímo lhala. Nemohu ale přijít na to, v čem. Prosím, až se sem zase vrátíš, buď moc opatrná. Ten úkol nebude tak nevinný, jak nám chtěla namluvit. Mám divné tušení."
Sylvie jí jen beze slova stiskla ruku na znamení, že slyšela a že si to bere k srdci.
Ušly teprve pár desítek metrů, když se vytí znovu ozvalo, tentokrát z daleko větší blízkosti. Sylvie sebou škubla. Peregrin se obrátila a naléhavým pohledem ji vyzývala ke spěchu. Bylo na ní patrné znepokojení a neklid.
„To je zvláštní," Sylvie se zadumaně obrátila k Ell. „Než jsem vstoupila, poslední, co jsem slyšela na druhé straně, bylo vytí psa. A jako by mě to doprovázelo celou dobu. I tady."
Ell se podívala na svou sestru shovívavým a malinko pobaveným pohledem: „Tohle není pes, Sal. Měly bychom si opravdu pospíšit."
Sylvie už neřekla nic, ale pokradmu pokukovala do tmy, odkud se ozývalo to naléhavé volání. Pak přidala do kroku a neúspěšně se potýkala s vytrvalým mrazením v zádech. Les kolem nich jakoby ožil. Několikrát se jí zdálo, že za jejími zády na spadaném listí zašustily kroky. Pohledy neviditelných očí se jí opět propalovaly do těla a vytí se přibližovalo.
Konečně byly u cíle. Pulsující, jemná záře rotujícího vzdušného proudu na ně trpělivě čekala na stejném místě nedaleko lesa. Vytí už se ozývalo z téměř bezprostřední blízkosti a Sylvie téměř očekávala, že se jeho původce každou chvíli zjeví v celé své kráse. A pak...
„Honem! Pospěš si!"
Ell měla v očích strach. Ne o sebe, ale o svou sestru, člověka. Spěšně se objaly a Sylvii napadlo, že je to zřejmě naposledy, co se mohou takto rozloučit. Že už Ell neuvidí a že mají na takové osudové rozloučení zoufale málo času.
„Ell... mám tě ráda! A vždycky budu mít. Mysli na mě!"
Jen neochotně se pustily z objetí. Peregrin už držela Sylvii za ruku a táhla ji za sebou k bráně, přímo do epicentra spirály. Ve chvíli, když už už procházely do jiné dimenze, slyšela Sylvie vzdalující se hlas svojí sestry: „Sbohem, Sal! Hodně, hodně štěstí..."
***
Pak už bylo ticho. Sylvie stála ve tmě vedle Kamene, nad ní bezedný vesmír, plný cizích světů a všude kolem bílo. Někdy během té doby, co byla pryč, stačil napadnout první sníh. Pak se obloha opět vyjasnila a nyní byl vzduch mrazivý a ostrý jako žiletka. Sníh jí křupal pod nohama, když se unaveně ubírala zapadanou cestou zpátky k městečku. Stopy jejích bot byly první, které se do něj vtiskly.
Ty druhé stopy byly malé a kulaté a patřily skořicově rezavé kočce s bílou náprsenkou, která opatrně našlapovala do sněhu po Sylviině boku.
　
　
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
