|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303545 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: DEVONINY KAMENY - 32. kapitola ::
| *** |
| |
|
|
V Jasmínové ulici
Už několik nocí spala klidně. Zdálo se, že období nočních děsů skončilo a Eliška za to byla vděčná. Nechtěla se už budit s polštářem mokrým od slz, zběsile tlukoucím srdcem a vyplašeným otcem ve své ložnici. Dělala mu starosti, a to zrovna teď, když už se zdálo, že jsou z toho nejhoršího venku. Začal se dokonce zase smát! Už skoro zapomněla, jak hezký má úsměv. Její kamarádky ho někdy žertem přirovnávaly k Georgi Clooneymu. Vždycky se tomu jen smála. Ale možná na tom něco bylo. Dcery tohle vidění mívají zkreslené.
Netušila, co by mohlo být za tou nečekanou změnou jeho nálady. I když párkrát už jí blesklo hlavou, jestli třeba někoho nepotkal... Ale koho? Že by Olga? Nikdy se na něj nezapomněla zeptat, když si k ní Eliška přišla pro knížky. Ba ne, to je nesmysl. Nebo není?
Vzpomněla si na Alexe a po čele jí přeběhl mrak. Od toho odpoledne tenkrát v parku ho neviděla. A to si myslela... Co si myslela? Že by mohl stát zrovna o ni? V jeho očích byla jen další malou holkou v zástupu poblázněných obdivovatelek. Co jiného? Byl milý a zdvořilý a hezky si s ní povídal, ano... ale to bylo všechno. Byla hloupá. Ale když ono to vážně vypadalo, že se mu líbí. A řekl, že se bude těšit na příště. Jenže kdy to příště bude? Ach jo!
Eliška nakonec došla k závěru, že když si s tím bude lámat hlavu a pořád dokola rozebírat všechna pro a proti, nikam se nedostane. A protože byla dcerou své matky, rozhodla se přijít té věci na kloub. Zjistí, co za tím vězí. A to přímo! Prostě se ho zeptá. Je to sice trochu neobvyklé, ale tuhle mánii s čistým stolem jsem podědila po tobě, pamatuješ, mami? Když něco nevíš, není nic jednoduššího, než se zeptat... to bylo jedno z Danieliných rčení. Všechno lepší, než ta sžíravá nejistota. Když jí Alex řekne, že si to všechno špatně vysvětlila, bude ji to sice mrzet, ale nějak to přežije. A třeba je nemocný, nebo mu v setkání zabránily nějaké jiné věci.
„Tati!" Žádná odpověď. Otevřela dveře jeho pracovny a přistihla ho, jak zamyšleně okusuje propisovačku a zasněným pohledem vyhlíží z okna. Povzdychla si.
„Tati! Haló... jsi tady?"
Trhl sebou, jako by ho přistihla při nějaké nepravosti.
„Eliško! Nějak jsem se zamyslel, promiň! Co bys ráda?"
„Řekla bych, že poslední dobou jsi zamyšlený v jednom kuse," rýpla si do něj trochu zlomyslně. „Nejsi náhodou zamilovaný?"
Ťuk! Propiska mu vypadla z ruky na dřevenou podlahu a kutálela se k Elišce. Sebrala ji a se zkoumavým pohledem mu ji podávala. Zdálo se jí to, nebo se doopravdy začervenal?
„Ty máš ale nápady! Kam na to vůbec chodíš?"- durdil se nepřesvědčivě.
„Nikam na to nechodím, stačí mi to, co poslední dobou předvádíš. Je to totiž dost výmluvný, abys věděl. Ženskou neoblafneš!"
„Jako bych slyšel tvoji maminku, miláčku! Jsi jí čím dál tím víc podobná..."
Z náhle posmutnělého tónu jeho hlasu Eliška poznala, že ať už se v jeho životě objevil kdokoliv, maminku mu ze srdce nevymaže.
Usmála se na něj: „Jen to nezamlouvej... já jsem totiž taky hrozně zvědavá, víš? Strašně by mě zajímalo, kdo je ta šťastná. Nemysli si, že jsem o tom nepřemýšlela. A i když nemůžu říct, že bych z toho byla kdovíjak odvázaná, myslím, že bys měl začít taky trochu žít. No... a teď vidíš, jak rozumnou máš dceru. Tak si toho važ!"
Překvapila ho. Takovou velkorysost by po tom jejich složitém období nečekal. Vlastně mu podávala pomocnou ruku.
„No... je pravda, že jsem se s někým seznámil. Je to teprve pár dní. Několikrát jsme se viděli a zjistili jsme, že si docela rozumíme. Vážnou známost ještě dlouho neplánuju, aby sis nemyslela."
„Tím líp, když bude veselá, ne? Doufám, že nás brzy seznámíš."
„To by bylo, myslím, trochu předčasné. Byl bych nerad, kdybys v tom hledala něco jiného než kamarádství. Nemá cenu předbíhat... Necháme to zatím, jak to je, ano?"
Vzpomněl si, že původně přišla asi kvůli něčemu jinému.
„Cos vlastně chtěla, než jsme to tak zamluvili?"
„Chtěla bych jít ven, je tam docela pěkně a já si potřebuju okysličit mozek. Jen po hlavních ulicích, slibuju! Možná se stavím u Terky, jestli by se taky nešla proskočit. Můžu?"
„To víš, že můžeš, nejsi ve vězení. Jen prosím tě nechoď sama na opuštěná místa, jasný? Víš, co se říká... ďábel nikdy nespí! Tumáš, můžete se cestou stavit v cukrárně. Občas nezaškodí osladit si život. Takový pařížák, nebo medovník... co ty na to?"- vytáhl z kapsy notně zmuchlanou bankovku.
„Teda, tati! Kdy ty se naučíš slušně zacházet s penězma?"- obrátila oči teatrálně ke stropu, pak rychle popadla peníze, aby si to náhodou nerozmyslel a už byla venku z pokoje. Ještě jednou strčila dovnitř střapatou hlavu:
„Děkuju a neboj, nejpozději za dvě hoďky jsem doma. Pa..."
***
„Jé, Eli... to mě mrzí, ale jsem právě s našima ve městě. Velkej nákup, znáš to. Si piš, že bych byla radši s tebou, víš, že tyhle rodinný akce zrovna nemiluju. Zkusilas Lídu? Určitě nešprtá tak poctivě, jak se každýmu snaží namluvit. Zkusila? To je pech, co? Hele, tak co to nechat na zítra? Kremroli od paní Sladký bych si docela dala. Nebo rovnou dvě."
Zaklepat naproti u Peterů Elišku ani nenapadlo. Lída nebyla příliš romanticky založená a v oblasti něžných citů se pohybovala s jemností tornáda. Pro tuto akci by nejspíš neměla příliš pochopení.
Až když zavěsila, uvědomila si, s jakou lehkostí Terce zalhala. Jde to s tebou z kopce, holka, už se při lhaní ani nečervenáš...
Bezva, nezbývá jí tedy než vyrazit sama, bez psychologické podpory. Ale třeba to tak bude lepší, Terka je hodná, ale moc mluví... a Eliška se nebude muset před nikým stydět, jestli to bude trapas.
Šla pomalu vylidněnou ulicí a jako už poslední dobou několikrát ji napadlo, kam se poděli lidé. Městečko na ni působilo dojmem, že všichni za okny svých domovů tvrdě spí. Jako v tom Šípkovém království.
Třeba je Alex zakletý princ. Tenkrát se mu nakrátko podařilo vyklouznout ze svého vězení a teď čeká za hradbou jedovatých trnů, až přijde ona, statečná princezna, která se nezalekne nějakého toho šrámu. Přijde a osvobodí ho z jeho předlouhého osamění a prázdnoty. A celé město s ním...
Eliška sama nad sebou zakroutila hlavou. Unášena romantickými představami téměř nevnímala cestu, takže když zjistila, že během nich došla až do Jasmínové ulice, byla tím téměř zaskočena.
Najednou už se jí ten nápad nezdál tak moc dobrý. Proboha, to ho chce opravdu nahánět u něj doma? To, co jí přišlo zcela normální, když jí Terka mezi řečí prozradila, kde Alex bydlí, najednou vnímala úplně jinak. On si to nebude vykládat tak nevinně, jak to zamýšlela ona.
Zastavila se a očima si nerozhodně změřila tichou a vylidněnou ulici, stoupající do mírného svahu. Když se už začala sbírat k odchodu, všimla si vysokého mladíka, vycházejícího na ulici ze zahrady jednopatrového domu po levé straně. Znala ho trochu od vidění, Tereza jí prozradila, že je to Alexův nejlepší kamarád. Takže ten dům bude nejspíš tím, který hledala. Vyčkávala s odchodem, čekala, jestli nevyjde i Alex. Tím by se to vyřešilo, potkali by se jakoby náhodou. Mohla by říct, že byla na procházce, on přece neví, že zná jeho adresu. Ano, to by bylo ze všeho nejlepší, zahrát to na náhodu.
Mladík za sebou zavřel zahradní branku, ale s odchodem jaksi otálel. Stál na chodníku a zamyšleně pozoroval dům. Když po chvíli konečně vykročil, Eliška si s hrůzou uvědomila, že jde přímo k ní. Horečně přemýšlela, co teď. Pochybovala, že by ji znal, bude si myslet, že tady špehuje zase jedna z těch bláznivých stíhaček, které unyle vzdychají po krásném samotáři z Jasmínové ulice. A měl by pravdu. Čím se od nich vlastně liší? Bylo jí trapně.
Mládenec se k ní pomalu blížil, dosud si jí ale nevšiml. Díval se do země. Ještě by se jí mohlo podařit nepozorovaně zmizet. Už skoro zahýbala za roh, do bezpečí, když jí hlasité: „Počkej!"- zmrazilo na místě. Nikdo jiný v dohledu není, on volá na mě... proboha. Co chce?
Neochotně se k němu otočila. Už byl skoro u ní. Tvářil se celkem mile. Působil na ni sympatickým dojmem. Byl vysoký, asi jako Alex, podobně štíhlé, sportovní postavy, jen vlasy měl pískově plavé a ostříhané na krátko. A šedomodré oči, které se na ni usmívaly. Trochu se uklidnila.
Vůbec nevypadal na to, že by se jí chtěl posmívat. Výraz v jeho tváři byl nyní spíš ustaraný, jako by ho něco trápilo.
„Ty jsi Eliška, viď? Tomáš!"- podával jí ruku.
Trochu ji zarazilo, že zná její jméno. Čekala, co bude dál. Kráčeli pomalou chůzí vedle sebe, jako by ani jeden nevěděl, kde začít.
„Asi se divíš, že znám tvoje jméno. Alex mi vyprávěl, jak jste se seznámili. Je výborný kreslíř, takže nebylo moc těžké tě poznat. Doufám, že se nezlobíš, že mi ukázal ten obrázek... víš přece, ten z parku."
„Aha... tak proto! Proč bych se měla zlobit, jste kamarádi. Taky se kamarádkám svěřuju." Občas... dodala v duchu pro sebe.
„Zase si nemysli, že jsme tě spolu nějak probírali, to ne. Jenže u Alexe není zvykem, aby ho někdo takhle zaujal. Muselas na něj hodně zapůsobit!"
Eliška se proti své vůli začervenala.
„Narazili jsme na sebe náhodou v parku. Jen jednou. Povídali jsme si, nic víc. Já jen... myslela jsem..."
Nevěděla, jak dál. Ale Tomáš to zřejmě pochopil. Viděl, že je v rozpacích.
„Mně přece nemusíš nic vysvětlovat, to je v pořádku. Prostě jsi nevěděla, co s ním je, že je to tak?"
„Asi jo... vlastně sama nevím, co mě to napadlo. Říkala jsem si, jestli není třeba nemocný. Jestli nepotřebuje pomoc. Bydlí tady sám, ne?"
„To je pravda. A jsi hodná, že máš o něj starost."
„A je tedy nemocný?"
„No... něco na ten způsob to bude, myslím. Je to všechno dost složité. Není to tak, že by se ti chtěl vyhýbat, ale myslím, že bude nejlepší, když se nějakou dobu budeš vyhýbat ty jemu. Alex má teď dost problematické období, trpí depresemi. Byl vždycky hodně uzavřený, emoce dusí v sobě a ono se to pak časem nahromadí. A to není dobře! Zase se z toho dostane, ale potřebuje čas. Chápeš?"
„Chápu, mám mu jít z cesty." Eliška se hořce pousmála.
„Ale co když to, co potřebuje, je právě společnost? Je pořád sám, pracuje doma, nepřijde mezi lidi, z toho by přeskočilo za nějaký čas každému..."- v Elišce se probudily Danieliny samaritánské sklony. Nemohla přenést přes srdce, že je Alex sám a je mu nejspíš zle.
Tomáš to na ní poznal. Bylo mu jí líto, ale pomoci jí nemohl. Ona se musí držet od Alexe dál!
„Podívej, Eliško... Alex je dospělý. Je i celkem chytrý. Nenechá to zajít tak daleko, aby to bylo nebezpečné. Ale když je na tom takhle, bude lepší na něj zapomenout. Věř mi, znám ho už hodně dlouho. I se mnou v tomhle stavu odmítá komunikovat, nebere telefon, neotvírá. Nechce si nechat od nikoho pomoct. Ani ode mě, a to jsme jako bráchové. Popere se s tím sám, jako vždycky. Ale do té doby na něj zapomeň, dobře?"
Neodpověděla. Dívala se pod nohy a zjevně o něčem přemýšlela.
„Nezlobíš se?"- zeptal se po chvíli mlčení rozpačitě Tom.
„Ale ne," povzdychla si. Rozmýšlela se, jestli se mu má svěřit se svými nočními můrami ohledně Alexe, ale pak to zavrhla. Usmála se na něj.
„No dobrá, máš asi pravdu. Jestli má nějaké problémy, určitě by je nechtěl řešit s někým, s kým mluvil jednou v životě. Když už, tak spíš s tebou. Dík, žes mi to řekl. Doufám, že bude brzo v pořádku."
Díval se, jak odchází a doufal, že na Alexe opravdu zapomene. Než mu zmizela z dohledu, ohlédla se po něm a všiml si, že nepatrně zaváhala. Ale to byl jen okamžik a v další chvíli už byla pryč.
Povzdychl si. Škoda, že to takhle dopadlo. Když mu Alex o téhle dívce vyprávěl, byl jako vyměněný. Líbila se mu, to bylo naprosto zřejmé. Třeba by si vážně rozuměli.
Předtím...
Než jeho kamarád definitivně přišel o rozum.
***
Rozhlédla se kolem sebe a mimoděk se zachvěla. Tohle bylo opravdu podivné místo pro dětský domov. Osamělé, tmavé, nevlídné. Alespoň nyní tak působilo. Bylo devět hodin večer a Olga se po dlouhém a trýznivém váhání konečně odhodlala k činu.
Od té doby, co se dozvěděla, že se Adam (její Adam!) schází s tou blonďatou ženskou, neměla stání. Proč? Proč jí ta potvora musí brát jediného chlapa, o kterého doopravdy stojí? Vždyť může dostat každého, na kterého si kývne. Sylvie. Tak se jmenuje ta mrcha!
Olga se k tomuto kroku odhodlávala už mnoho dní, než konečně sebrala odvahu. Pravda, trochu podpořenou kapkou vermutu, který na kuráž zakoupila dnes ráno cestou do práce. Dobře, tak tedy hodně kapkami.
Jenže teď, když se stísněně rozhlížela tímto neutěšeným místem, ji srdnatost kvapem opouštěla. Zvuky, ozývající se všude kolem, jí naháněly husí kůži, i když byly zcela běžné a za denního světla by jim nevěnovala žádnou pozornost.
Skrze živý plot z tújí problesklo světlo z oken budovy domova. Olga došla ke vchodovým dveřím, zhluboka se nadechla a zazvonila. Chvíli se nic nedělo. Pak se zevnitř ozvaly spěšné kroky a vzápětí zvuk odemykaných dveří.
Olze se rozbušilo srdce. Najednou si připadala směšně. A trapně. Co tu vůbec pohledává? Co jí chce říct? Zrovna, když došla k závěru, že přijít sem nebyl moc dobrý nápad, dveře se otevřely a Olgu zalil proud světla zevnitř domu.
„Přejete si?"- žena v bleděmodrých pracovních šatech nebyla Sylvie. Tahle sestra byla starší, trochu při těle, s dobráckým výrazem ve tváři.
„Dobrý večer, já... já bych potřebovala mluvit se Sylvií." Zahanbeně si uvědomila, že vlastně ani neví, jak se její sokyně jmenuje příjmením. Žena, která jí otevřela, hleděla poněkud překvapeně.
„Sylvie dneska neslouží, přijde až zítra ráno. Mám jí něco vyřídit?"
„Ne... ne, děkuji. Nespěchá to. Jen jsem měla cestu kolem... tak jsem si říkala... ale když tu není, nedá se nic dělat. Omlouvám se, že jsem obtěžovala. Dobrou noc."
„Nic se nestalo. Nashledanou!" Žena v modré uniformě ještě chvíli hleděla za odcházející Olgou, než konečně zmizela v útrobách domu.
Olga opět osaměla v chladné tmě. Ostražitě se rozhlédla kolem sebe. Stále ji neopouštěl zvláštní, tísnivý pocit. Všude kolem bylo liduprázdno, jen odněkud z temnoty zaznívalo žalostné psí vytí.
Kráčela zpátky stejnou cestou, která ji sem přivedla. Ne, opravdu to nebyl dobrý nápad. Ohlédla se. Neviděla nic, jen matný pruh světla z lampy před dětským domovem a za ním neprodyšnou hradbu tmy. Tmy, ve které se mohlo skrývat cokoliv. Její dech se zrychlil. Přidala do kroku. Pryč z téhle podivné ulice s jediným domem.
Konečně vyšla na hlavní silnici. Ta už byla osvětlená normálně a z domů po obou stranách vycházela společně s namodralým světlem televizních obrazovek konejšivá atmosféra poklidného večera. Srdce se už také trochu zklidnilo, byla dokonce schopná zasmát se svému nesmyslnému strachu z abstraktní hrozby, číhající ve tmě. Přesto už se nemohla dočkat bezpečí svého bytu. Vzpomněla si na Danielu. Už dávno se jí přestalo chtít bloumat sama potmě městem, kde se může v temných zákoutích ještě stále skrývat vrah.
Přicházela k náměstí. Z restaurace „Na palubě" se ozýval hlahol. Nejspíš nějaký sportovní přenos. Tíživé ticho bylo zažehnáno a Olga se hned cítila o něco lépe. Už jen malou chvíli a bude v bezpečí svého bytu. Začala se těšit na šálek horké čokolády v pohodlí houpacího křesla, v kterém se tak báječně lenošilo s pěknou knížkou. I nyní na ni čekalo na stolku vedle křesla hned několik lákavých titulů z nejnovější várky.
„Kdybys nebyla tak hloupá, už jsi v něm mohla dávno sedět," říkala si v duchu. Došla přitom k ústí spoře osvětlené ulice „Pod hřbitovem", z které měla odjakživa tísnivý pocit. Měla v úmyslu co nejrychleji projít kolem, aniž by do ní pohlédla... jenže ji něco přimělo udělat pravý opak. Zastavila a zadívala se do slepé uličky.
Na jejím konci, až tam úplně vzadu u příčné zdi, kam vítr navál hromadu listí z těch několika javorů, co tu rostly... někdo stál.
Jako socha, bez pohnutí.
Aniž by měla sebemenší tušení, proč to vlastně dělá, jako zhypnotizovaná vstoupila pomalu Olga na rozbitou, hrbolatou cestu, která jako by ani nepatřila do středu města. Opuštěná a zanedbaná ulice, vedoucí podél kostelní zdi, byla jako špinavá šmouha na jinak dokonalé tváři pečlivě udržovaného a turisticky vděčného Starého Hradiště.
Olžiny myšlenky opustily přímou linii střízlivého uvažování a rozlétly se do všech stran jako hejno špačků, vyděšených ranou z poplašné pistole. Svobodná vůle se kamsi vytratila. Část jejího vědomí křičela čirou hrůzou, přesto se hlasivky nezmohly ani na to nejslabší pípnutí. I když toužila vzít nohy na ramena, byla nějakým podivným způsobem nucena kráčet pořád dál... k němu.
K tomu, který tam nehybně a bez hlesu čekal v přítmí.
Uvědomovala si, že nedokáže sama sebe ovládat. Byla vedena jako bezduchá marionetta. Jedna noha, druhá noha... Pojď, jen pojď... něco tu pro tebe mám! Ale musíš blíž... ještě, ještě blíž!
A jak se přibližovala, cítila stále větší horko, přes všechen ten studený vítr a námrazu na tenkých větvičkách rozcuchaných keřů. Polévalo jí tváře, spánky, hrdlo... celé její tělo bylo v jednom ohni. Už se jí i obtížně dýchalo. Vědomí se od ní vzdalovalo, odnášeno divokým proudem stupňující se bolesti. Ale pořád ještě kráčela. Pro to, co měl pro ni připraveno.
Pro svou vlastní smrt.
Když padla konečně k zemi, moc toho z ní nezbylo. Shořela jako panenka z kukuřičného listí. Necelé dva metry od zdi, na konci slepé ulice, zůstala ležet její kabelka. Hned vedle hromady seškvařené, černé hmoty, která bývala Olgou Tůmovou, knihovnicí hradišťské knihovny. Silný vítr, jenž se zničehonic zvedl, navál na to místo povadlé javorové listy zároveň s čerstvým sněhovým popraškem.
Do trhliny ve zmrzlé půdě, která se objevila naprosto neočekávaně a dosti záhadně, se mrtvé tělo sesunulo zároveň s hromádkou zčernalého listí. Vzápětí nato se průrva opět zacelila jako zázračně vyléčená rána.
Vše bylo zase jako předtím. Vítr cloumal holými keři a široko daleko nebylo živé duše.
Ulice „Pod hřbitovem" opět pomohla ukrýt jedno děsivé tajemství.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
