obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915693 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Dva životy - Kapitola sedmá ::

 autor Trenz publikováno: 22.01.2012, 19:20  
 

Kapitola sedmá

6. června 1871

Georgiana a Elizabeth strávily následující odpoledne vybíráním látky na šaty a doplňků na ples konající se za dva týdny. Georgiana si dělala obavy, jestli švadleny stihnou šaty ušít včas, ale Elizabeth ji se smíchem ujistila, že plný sáček mincí učiní jejich ruce ještě hbitějšími. Bylo to poprvé, co Georgie viděla Elizabeth se smát. Její obličej se celý rozzářil a ve tváři se jí vytvořily dolíčky, které Georgie shledala roztomilými. Napadlo ji, že je škoda, že se Elizabeth nesměje častěji.
Vyšly z obchodu a než se stačily porozhlédnout po svém kočáru, přišourala se k nim sedmiletá dívenka v ušmudlaných šatech, špinavá ve tváři a vypadající pohuble.
„Prosím, paní. Slitujte se a dejte mi nějaké drobné, abych měla na jídlo pro sebe a své kamarády.“
Elizabeth ji chtěla odbýt, jak jí to učily chůvy, ale dřív, než otevřela ústa, vytáhla Georgiana sáček, ve kterém se mince třely o bankovky a vydávaly zvláštní šustivě cinkající zvuk. Georgie sáhla dovnitř a vytáhla dvě libry a deset šilinků, což byla její denní výplata, aspoň pokud Elizabeth věděla.
„Tu máš. Kupte si i něco nového na sebe.“
„Děkuju, paní. Jste velmi laskavá. Děkuju moc,“ dívenka se jí uklonila.
Georgiana se na ni mile usmála a pocuchala jí vlasy. Elizabeth žasla. Něco takového by ona nikdy neudělala. Štítila by se k ní přiblížit, natož se jí dotknout. Doufala, že si Georgiana umyje ruce, než s nimi zasedne na večeři.
„Tak už utíkej a nikde to neztrať.“
„Neztratím. Slibuju, paní,“ dívenka běžela pryč směrem k chudinským čtvrtím.
„Nerozumím tomu,“ řekla Elizabeth, zatímco kráčely ke kočáru.
„Čemu nerozumíte, Elizabeth?“ otázala se Georgiana překvapena slovy slečny Norfolk.
„Proč jste jí dala ty peníze?“
„Potřebovala je.“
„Žebrala.“
„Měla hlad.“
„Mohla jste od ní něco chytit.“
„To si nemyslím,“ oponovala jí Georgiana klidně.
„Proč vám na těch dětech záleží tolik, že klidně obětujete svoji jednodenní výplatu?“
„Proč vy jste vůči nim bezcitná?“ opáčila Georgie Liz a viděla, jak to Elizabeth zarazilo. Nejspíš jí to ještě nikdy nikdo neřekl.
„Já nejsem bezcitná. Já jen…“ Elizabeth nevěděla, co na svoji obhajobu říct. Nikdy se nezamyslela nad dětmi z chudobinců. Považovala je za nesdílnou součást města, ale nic pro ni neznamenaly. Nikdy jí nenapadlo, že by jim dala stříbrňák nebo se jich dokonce dotkla. A pro Georgianu to bylo zcela samozřejmé a očividně i dost snadné. Byla tak ušlechtilá, odvážná a vzpírající se pravidlům, které stanovili muži. Elizabeth by to nahlas nikdy nepřiznala, ale byly chvíle, kdy Georgianě záviděla možnost obléknout si mužské šaty. Styděla se za tu myšlenku a otec by se na ni za to hněval, ale přesto čas od času snila o tom, že by shodila tento těžký oděv a vzala si na sebe jistě něco mnohem pohodlnějšího. Nikdy neudělala nic šlechetného ani nesobeckého. Nikdo jí k tomu nevedl. Ji samotnou nikdy nenapadlo, že by udělala něco takového, jako teď udělala Georgiana.
„Nejsem bezcitná, Georgiano. Jen jsem nikdy neměla příležitost udělat něco správného. Nevím jak.“
Georgiana se na Elizabeth dívala a přemýšlela, co jí odpovědět. Náhle dostala nápad.
„Zítra odpoledne, až skončíme naši výuku, vezmu vás do chudobince, kde dostanete svou šanci získat na život i jiný úhel pohledu. Co tomu říkáte?“
„Nevím, jestli to otec dovolí,“ zapochybovala Elizabeth. Věděla, jak se otec staví k chudině a nikdy by nikomu takovému nedovolil ani se přiblížit k jeho dveřím. Nevěřila, že jí nechá jít za nimi.
„V tom případě bude nejrozumnější, když mu to neřekneme.“
Elizabeth se na Georgianu pohoršeně podívala.
„Nemůžu lhát svému otci.“
„Nemusíte. Já něco vymyslím.“
Elizabeth nevěřila, že něco takového Georgianu vůbec napadlo, natož že to vyslovila nahlas.
„S tím nemůžu souhlasit, Georgiano. Nevím, jak to chodí ve vaší rodině, ale já jsem vůči svému otci zcela poslušná.“
Georgiana pokrčila rameny.
„Je to vaše rozhodnutí, Elizabeth. Chtěla jste příležitost a já vám jednu nabízím. Je na vás, zda se jí chytíte, nebo si ji necháte ujít.“
Elizabeth nevěděla, co říct, a proto v tichosti došly ke kočáru, nastoupily a nechaly se odvézt domů.

Elizabeth tu noc nemohla usnout. Převalovala se ve své velké posteli oblečená v dlouhé bílé košili, přemítající nad slovy Georgiany. Už odmala chtěla poznat svět, který byl jejím protikladem. Nikdy však neměla příležitost, a jak se dnes sama přesvědčila, ani odvahu. Bála se postavit svému otci. Udělat něco proti jeho vůli bylo nemyslitelné. Až dosud. Ta myšlenka, že by mohla poznat odvrácenou stranu života, ji děsila, ale zároveň v ní vyvolávala vzrušení z nepoznaného.
Tohle byla její šance, jak překročit svůj vlastní stín. Šance, která se nemusí opakovat. Musí se ji chopit, jinak by mohla litovat. Ostatně co by se jí mohlo stát? A té noci se Elizabeth Norfolk poprvé za svých sedmnáct let aspoň ve svých myšlenkách postavila svému otci.

Během dopolední výuky se svěřila Georgianě, že by ráda využila příležitosti, kterou jí nabízí. Ta byla mírně překvapená, avšak rychle vymyslela, jak to provést, aniž by v hraběti probudily podezření. Venku bylo slunečno a vypadalo to, že to vydrží až do večera, a proto Georgiana navrhla přenést odpolední výuku ven. Elizabeth nadšeně souhlasila a hrabě se nechal přesvědčit, když mu řekla, že budou v parku. Vlastně mu nelhala. Jen vypustila, že posléze vezme Elizabeth do chudinské čtvrti. Věděla, že hrabě by to nepochopil.

Na první pohled se nic nelišilo. Elizabeth si ani neuvědomila, že se ocitly v chudinské čtvrti. Vše vypadalo stejně, ale jak šly dál, začala vnímat určité změny. Omítky na domech se drolily, lidé, které potkávaly, měli ošumělejší oblečení a jejich výrazy vypadaly více strhané. Nedívali se na ně. Chodili se sklopenou hlavou, a když ji přece jen zvedli a podívali se na ně, v jejich tváři se odrážela nedůvěra a u některých mužů i lačnost. Georgianu napadlo, že nebyl nejlepší nápad chodit sem v takových šatech, ale nevěděla, jak by vévodovi vysvětlila, proč si na sebe berou prostší oděv. Navíc si byla docela dost jistá, že Elizabeth žádné prostší šaty nemá. Určitě nenosila nic, co nestálo aspoň deset liber.
Dorazily k chudobinci, který byl spojený se sirotčincem.
„Připravena?“ obrátila se Georgie na Elizabeth, když se Elizabeth váhavě zastavila na schodech. Elizabeth zvedla hlavu a podívala se Georgianě do očí.
„Co se ode mě očekává?“ zeptala se jí s obavami.
Georgiana vzala Elizabeth za ruku a stiskla ji.
„Buďte svá, Elizabeth. Víte, jaké to je vyrůstat bez matky. Ty děti potřebují jídlo a oblečení, ale ze všeho nejvíc potřebují lásku.“
„Budou špinavé? Co když něco chytnu? Mají vši?“
„Když se tam nebudete cítit příjemně, můžete kdykoliv odejít a počkat na mě venku. Platí?“
„Platí,“ souhlasila Elizabeth, ale její hlas zněl nervózně.
Georgiana se na ni povzbudivě usmála, pustila její ruku a zaklepala.
Dveře otevřela žena jen o něco málo starší než Georgiana, a přesto její tvář vypadala mnohem víc strhaná, než Georgianina. Na věku jí přidával i jeptišský hábit.
„Přejete si?“ otázala se jich a její hlas zněl unaveně. Georgianě neunikl pohled, jakým si je prohlédla. Nepochybně si o nich pomyslela, že jsou znuděné paničky, které se rozhodly předstírat, že dělají správnou věc a navštívit je.
„Přišly jsme se podívat za dětmi a donesly jsme jídlo, jestli vám to nevadí,“ odpověděla jí Georgiana a podávala jí košík naplněný chlebem, uzeninami a ovocem. Elizabeth napadlo, že to musela Georgiana hradit ze svého, neboť z kuchyně v domě si nic neodnesla a náhle se hluboce zastyděla, že ona sama přichází s prázdnou. Žena stojící před nimi se zatvářila překvapeně a poté je vpustila dovnitř.
Georgiana se ohlédla za Elizabeth, aby viděla, jak se tváří. Ve tváři měla užaslý pohled. Představovala si to tu velmi špinavé a nepořádné, avšak nikde se nic neválelo, prach a pavučiny byly nedávno vymeteny a dům voněl čerstvě uvařenou večeří.
„Jsme jen řádové sestry, ale snažíme se dělat vše proto, aby se tu děti cítily aspoň trochu dobře,“ promluvila žena, která jim otevřela.
„Odvádíte dobrou práci, sestro,“ poznamenala Georgiana, když si prohlédla i další místnosti. Elizabeth fascinovalo, jak se tu Georgiana pohybuje tak sebejistě, jako by to tu znala nazpaměť. Elizabeth ji následovala, kamkoliv Georgiana šla, a tak postupně viděla pokoje pro děti, ve kterém byla řada kovových postelí s matracemi, s malým polštářem pod hlavu a s tenkou přikrývkou. Elizabeth napadlo, že jim za chladných nocí musí být hrozná zima. Tímhle se přece nemohly zahřát. Ložnici pro řádové sestry a několik málo matek, které pomáhaly s úklidem, v kuchyni nebo praním a zašíváním prádla, neboť nové si nemohly dovolit. Jídelnu s dlouhým stolem, za který se vešlo až pětadvacet osob. Nakonec nahlédly do kuchyně, kde děti právě myly a uklízely nádobí. Byly pohublé a v záplatovaných šatech. Chlapci měli vlasy zastřižené podle hrnce a dívky měly vlasy spletené do copu nebo stažené do dvou culíků.
Georgiana se obrátila k sestře.
„Máte tu i knihy? Mohla bych po večeři dětem číst.“
„Ano, máme tu několik knih. Budete velmi laskavá, paní.“
„Jmenuju se Georgiana a má společnice Elizabeth. Elizabeth krásně píše. Jistě by ráda pomohla vaše děti naučit psát, že Elizabeth?“ Georgiana se k ní natočila tak, aby si poslechla odpověď.
„Já…“ začala Elizabeth a podívala se na děti. Dívaly se na ni v napjatém očekávání. Copak je mohla učit? Vždyť nevěděla, jak se to dělá. Nevěděla ani, jestli si s nimi bude rozumět. A jejich pohledy byly tak smutné.
„Omluvte mě,“ vyhrkla a vyběhla ven.
Georgiana se omluvila a vyšla ven za Elizabeth. Ta seděla na schodech a brečela, ignorujíc, že si tím ušpiní svoje šaty. Georgiana si k ní přisedla a vzala jí za ruku.
„Co se stalo, Elizabeth?“
„Já nemůžu. Odpusťte mi, Georgiano, ale nedokážu to.“
„Co přesně nedokážete?“
„Nedokážu tam být s těmi dětmi. Jsou tak smutné, tak vyhublé a já mám krásné šaty a jsem upravená. Připadá mi, že se tam vůbec nehodím.“
„Nehodíte, to máte pravdu.“
Elizabeth zvedla uplakané oči od země, vyprostila svoji ruku z Georgianiny a šokovaně se na ni podívala.
„Proč jste mě sem teda vodila?!“
„Abyste to změnila.“
Elizabeth potřásla hlavou.
„Nerozumím tomu.“
„Jste ze šlechtického rodu. Předpokládá se, že budete mít odpor k čemukoliv, co nevypadá luxusně, a i když tam je uklizeno, obě víme, že to má do luxusu daleko. Nejste zvyklá starat se o jiné, neboť se všichni vždycky starali o vás. Teď máte šanci to změnit. Ukázat, že ve vás něco je. Vraťte se se mnou dovnitř a buďte pro ty děti přínosem.“
Elizabeth vytáhla hedvábný bílý kapesníček a otřela si oči.
„Máte pravdu, Georgiano. Vrátím se tam a udělám vše, co umím, abych ty děti naučila psát. Třeba tím i získají šanci na lepší život.“
„Jistě se jim tím zvýší šance,“ přikývla Georgiana a vstala. Poté nabídla ruku Elizabeth a pomohla jí vstát.
„Pojďme. Děti čekají,“ řekla Georgiana a společně s Elizabeth posléze zašla do dveří.

Když odcházely, pomalu se schylovalo k večeru. Budou si muset pospíšit, aby se odsud dostaly před setměním. Už tak bude muset hraběti vysvětlovat, proč jdou tak pozdě, když jim výuka skončila před více, jak čtyřmi hodinami. Původně neplánovala, že se v sirotčinci zdrží tak dlouho, avšak když Elizabeth překonala počáteční nervozitu a rozpaky, šlo jí to s dětmi samo. Georgie si pomyslela, že jednou bude dobrou matkou a doufala, že hrabě pro Elizabeth zvolí hodného muže. Ač se jí ta myšlenka příčila, věděla, že si Elizabeth nebude moct vybrat, koho by chtěla.
Pro Elizabeth to byl zcela nový zážitek a najednou si přála, aby nebyl ojedinělý. Chtěla se k těm dětem vrátit a naučit je víc. Chtěla se s nimi přátelit, hrát si s nimi. Najednou jí svět nepřipadal tak bezútěšný. Najednou si nepřipadala tak sama. Teď jen vymyslet, jak to udělat, aby otec na nic nepřišel. Okamžitě by jí to zatrhl.
Georgiana koutkem oka zachytila, jak se od zdi odlepili dva muži ve špinavém dělnickém oděvu a zamířili k nim. Georgiana se jim pokusila vyhnout, ale další dva muži jí a Elizabeth zatarasili cestu.
„Jestli chcete peníze, lituju, ale žádné už nemám,“ promluvila dřív než oni a bojovně vystrčila bradu.
„Vaše milá společnost nám to jistě vynahradí,“ odvětil jí jeden z nich, vysoký, černovlasý a upocený s páchnoucím dechem a ostatní horlivě pokyvovali. Hubený muž se přiblížil k Elizabeth, ale Georgiana ho odstrčila tak silně, že zavrávoral a následně ztratil rovnováhu a spadl do bláta. Ostatní se mu smáli.
„Tak tuhle divokou si beru já,“ ozval se robustný muž, kterému špatně srostla zlomenina nosu. Uchopil Georgianu za ruku.
„Nechte ji!“ vykřikla Elizabeth a chtěla toho muže s křivým nosem udeřit, když ten se druhou rukou rozpřáhl a udeřil ji do tváře. Elizabeth spadla přímo na hubeňoura a šaty se jí zašpinily blátem.
„To si nechám líbit!“ zasmál se hubeňour a přetočil se, aby měl Elizabeth pod sebou. Ta sebou mrskala a snažila se ho ze sebe shodit, avšak marně.
„Budu vám po vůli, ale ji nechte!“ zvolala Georgiana, doufaje, že tím uchrání Elizabeth od další bolesti a ponížení.
„Lákavé, ale ne. Stejně vás budeme mít obě. Hezky se na vás vystřídáme. Takové dvě sličné paničky jsme ještě neměli,“ řekl a povalil Georgianu na zem. Ta vrhla zoufalý pohled k Elizabeth zmítající se pod hubeňourem. Robustný muž Georgianě roztrhl živůtek a chystal se jí sáhnout na prsa.
„To bych nedělal, být tebou,“ ozval se varovně znějící hlas nad její hlavou. Georgianě zněl povědomě. Zaklonila hlavu, aby viděla jeho majitele a spatřila Jamese.
Čtvrtý muž s bradkou, který doposud stál stranou, se na Jamese vrhl bez varování. James mu zarazil dlaň do brady a tím ho srazil k zemi. Muž s páchnoucím dechem se na Jamese vrhl, ale ten se mu elegantně vyhnul a pěstí ho udeřil do kříže. Muži se podlomily nohy a složil se k zemi. Hubeňour nechal Elizabeth být, vyskočil na nohy, vytáhl nůž a namířil si to k Jamesovi.
„Toho budeš litovat!“ zavrčel hubeňour krátce před útokem. James neodpověděl. Místo toho uskočil a pak ještě jednou a tak, aby se k muži dostal z boku a mohl mu ruku zkroutit takovým způsobem, že muž nůž upustil. Poté ho nasměroval hlavou do zdi. Čtvrtý a poslední robustný muž se narovnal a výškou přesahoval Jamese o hlavu, avšak nezdálo se, že by to Jamese zaskočilo. Georgiana měla pocit, že tam dokonce zahlédla potěšení z boje, ale dost možná byla jen v šoku.
James věděl, že by neměl, ale přesto pohledem zkontroloval Georgianu a Elizabeth a toho využil ten muž a zamířil Jamesovi pěstí přímo do oka.
„Pozor!“ vykřikla Georgiana a James ucukl. Pěst ho zasáhla kousek nad okem. Druhou ranou muž Jamese poslal k zemi, kde ho nakopl do žeber. Další ránu James muži nedovolil. Odkulil se z dosahu jeho nohou a s pohyby profesionálního zápasníka se postavil na nohy, aby se vzápětí shýbl a několikrát vrazil muži pěst do břicha. Muž se předklonil a James uchopil jeho hlavu do svých dlaní a svým kolenem mu nos zlomil podruhé. Muž se sesul k zemi.
James se nehýbal z místa, dokud se Georgiana nepostavila, rukou si přidržujíc roztržený živůtek. James si svlékl sako a podal jí ho. S díky ho přijala, oblékla a sklonila se k Elizabeth, která ležela v blátě a celá se třásla.
„Je v šoku,“ prohlásil James a sklonil se pro ni. Když se pak narovnal, držíc ji v náruči, přes tvář mu přeběhla bolest.
„Jste zraněný,“ zašeptala Georgiana. Musel být. Ten muž ho kopl do žeber velmi silně. Divila se, že neslyšela prasknout kost.
„Nejdřív vás obě dostanu k hraběti. Pojďte.“
Odcházeli, zanechávajíc za sebou čtyři muže v bezvědomí. Ani Georgiana a ani James si nevšimli muže, který se ukrýval ve stínu a spokojeně se usmíval.

K domu hraběte se dostali krátce po západu slunce. Ještě nepadla úplná tma. Podkoní, který je spatřil první, vyburcoval svým křikem celý dům. Hrabě vylezl ze své pracovny a dorazil do haly zrovna ve chvíli, kdy James prošel vstupními dveřmi. Když hrabě spatřil svou třesoucí dceru v jeho náruči, zbledl.
„Co se stalo? Ach, má drahá Elizabeth.“
„Ukažte mi její pokoj,“ vyzval ho James.
„Jistě. Pojďte za mnou. Co se stalo?“ zopakoval hrabě svou otázku, když Jamese vedl nahoru. Georgiana zůstala stát v hale. Dostavil se k ní opožděný šok a ona nebyla schopna se pohnout z místa.
Cecílie, dlouholetá kuchařka v tomhle domě, ji vzala za ramena.
„Pojďte, drahoušku. Potřebujete se napít horkého čaje nebo něčeho ostřejšího,“ poznamenala, když viděla její roztržený živůtek. Hned si domyslela, co se stalo, a jen doufala, že pan Goyer přišel dřív, než došlo k nejhoršímu.
„Pojďte.“
Georgiana, duchem nepřítomna, se nechala odvést do kuchyně. Myšlenkami byla u Elizabeth. I když je neznásilnili, přímá hrozba musela Elizabeth vyděsit a pořádně s ní otřást.
Cecílie před ní položila šálek kouřícího čaje.
„Přidala jsem do něj trochu brandy. Uvidíte, že se vám po něm udělá líp. Napijte se, odpočiňte si.“
„Děkuju, Cecílie. Jste velmi laskavá.“

James položil Elizabeth do postele a nechal služky, aby se o ni postaraly.
„Je v šoku. Potřebuje zahřát,“ poučil je ještě a následován hrabětem, vyšel z místnosti.
„Řeknete mi už, co se stalo?!“ hrabě začínal dostávat zlost.
„Přepadli je a pokusili se je znásilnit,“ odpověděl James hraběti, když došel ke schodišti.
„Kdo?! Kde?!“
„Dělníci na ulici.“
„Dělníci? To by znamenalo, že byly v chudinské čtvrti! Proč by tam chodily?! To byl určitě nápad té učitelky. Já věděl, že bude dělat problémy! Okamžitě ji vyhodím z domu! Kde je?!“
„Uklidněte se, hrabě. Nejednejte ukvapeně,“ snažil se mu domluvit James klidným hlasem.
„Vy mi neříkejte, jak se mám chovat ve svém vlastním domě!“ obořil se na něj hrabě.
„Nechováte se zrovna nejlépe k muži, který vám zachránil dceru před znásilněním,“ podotkl James stále klidně. Hrabě se zarazil a uvědomil si, že jeho chování opravdu není vhodné.
„Omlouvám se, pane Goyere. Vylívám si vztek na nesprávné osobě.“
„Můžu vám dát radu, hrabě?“
Hrabě chtěl odmítnout, ale nakonec řekl: „Poslouchám.“
„Vyslechněte si obě strany, než vydáte rozsudek,“ poté sešel ze schodů a vyšel ven přesvědčen, že se o Georgianu někdo postará. On udělal, co mohl, aby zmírnil hněv hraběte. Teď bude na Georgianě, jak se k tomu postaví a co hraběti řekne.

Georgiana ráno zaklepala na dveře pracovny, ve které hrabě pobýval a po jeho strohém: „Vstupte!“ vešla dovnitř.
„Už když jsem vás prvně spatřil, věděl jsem, že pro mou dceru představujete problém. Můžete mi říct, proč jste vzala mou dceru do chudinské čtvrti, aniž byste mi to předtím řekla?!“
„Nedovolil byste to.“
„Ano a ze zjevného důvodu.“
„Elizabeth si potřebuje rozšířit obzory.“
„Pomůže jí to snad nějak ve výuce jazyka?“
„Ne, ale…“
„Žádné ale, slečno Hawthorne. To, co jste udělala, je zcela nepřístupné, a včera večer jsem byl přesvědčený, že vás dnes ráno propustím a vykážu ze svého domu bez nároku na mzdu, avšak má dcera mi řekla, že to celé byl její nápad. Proto to pro tentokrát přejdu jen napomenutím. Buďte opatrná na to, co děláte a kam chodíte s mou dcerou. Věřte mi, že nebýt včasného zásahu pana Goyera a mou dceru skutečně znásilnili, byl bych mnohem méně laskavý, než jsem teď. Rozumíme si, slečno Hawthorne?“
„Ano, hrabě.“
„Můžete jít. Čím dřív se Elizabeth vrátí k výuce, tím rychleji zapomene na ten nešťastný incident, který mohl vyústit v tragédii.“
Georgiana odešla.

James stál před zrcadlem, pomalu si odepínající košili. Rozhalil ji tak, aby viděl na nejčerstvější podlitinu, která se mu utvořila pod posledním pravým žebrem. Několik dalších už ztrácejících měl po celém hrudníku. Soboty, které trávil v ringu, mu pomáhaly vyrovnat se s jeho vnitřním démonem, který chtěl zabíjet. Včera toužil ty muže, kteří napadli Georgianu a dceru hraběte, zabít. Byl tak blízko toho, aby jim zlomil vaz nebo rozpáral břicho, ale odolal volání krve.
Někdo zaklepal. James si košili zapnul, než šel otevřít. Ve dveřích stála Elizabeth. James byl upřímně překvapen.
„Slečno Norfolk. Co tu děláte?“
„Přišla jsem vám poděkovat. Vím, že můj otec to neudělal.“
„Nechal vás jet samotnou?“
„Ví, že jsem se poučila a žádnou další hloupost už neudělám.“
„Chcete jít dál?“
Vypadalo to, že bude souhlasit, ale nakonec zavrtěla hlavou.
„Ne, musím se zase vrátit. Děkuju vám za pomoc, pane Goyere.“
„Příště si řekněte o doprovod.“
„Už nebude žádné příště.“
„A jste si jistá? Vy jste si toho možná nevšimla, ale vaše oči teď září. Ať jste v chudinské čtvrti dělaly cokoliv, činilo vás to šťastnou.“
Elizabeth nevěděla, co říct a Jamesovi jí bylo líto navzdory tomu, že o šlechtě nikdy neměl dobré mínění.
„Dělejte, co vás baví, slečno Norfolk. Jen u toho buďte víc opatrná a zamyslete se nad důsledky. Nedovolte jedné špatné zkušenosti, aby vás srazila na kolena.“
Elizabeth se pousmála.
„Už chápu, co na vás Georgiana vidí. Jste šarmantní, chytrý a bojujete za dámy v nesnázích.“
James se zasmál.
„Když už mluvíte o slečně Hawthorne, doufám, že ji vás otec nepropustil.“
„Ne, brzo ráno jsem vstala, šla do jeho pracovny a přesvědčila ho, že to byl můj nápad.“
„To od vás bylo velmi statečné.“
„Víte. Miluju svého otce nadevše, ale nemohla bych mu dovolit, aby propustil někoho za něco, co ani nebyla jeho vina.“
„Rozhodla jste se správně.“
Elizabeth přikývla a pak se s ním rozloučila. James se za ní díval a říkal si, že Georgiana má na slečnu Norfolk správný vliv. Napadlo ho, že Elizabeth možná jednou bude i víc, než jen ufňukaná rozmazlená a arogantní šlechtična. Jakmile odjela, zavřel dveře a vrátil se k rozečtené knize, která na něj čekala už od včerejšího rána.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 22.01.2012, 19:06:50 Odpovědět 
   Zdravím.

Místy bych text ještě dopiloval, aby vypadal přirozeněji (viz opakování slůvek, nebo již známých faktů). Popisům soubojů se vyhýbám jako čert kříži, proto nemůžu soudit, jak moc dobře je zpracovaný - jakoby mi připadal malinko "nepřirozený", ale nejspíš budu poslední, který by měl do toho co mluvit! Výrazných nedostatků jsem si nevšiml, tato část se mi jeví více "akčnější", také mě napadá, kým je onen muž "v pozadí", který celou scénu s pokusem o znásilnění sledoval a usmíval se (má hrabě nepřátele? chce se mu někdo pomstít? kdo ví...). Mohla návštěva chudobince dopadnout jinak? Buďto je slečna učitelka opravdu svým způsobem lehkomyslná, nebo je za tím i něco víc...
 ze dne 22.01.2012, 20:43:14  
   Trenz: Malý spoiler:) Možná to není o tom, jestli má nepřátelé hrabě, ale jestli je má James:) A jinak díky za upozornění na opakovaní faktu. Většinou mi trvalo měsíc, než jsem se dostala k další kapitole tak jsem nejspíš pozapomněla, co už jsem psala. Pokusím se si to pohlídat:)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
NARKÓZA
Tilda
Pohodlnost
Jay
S láskou - Kone...
Nat Danielová
obr
obr obr obr
obr

Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr