» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais

počet přístupů: 2141740

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303545 komentářů :: on-line: 3 ::

:: Malina ::

Lota	publikováno: 23.01.2012, 21:21

Začátek čehosi, zatím neznámého.


	Byla tak malinká, že se mi vešla do pravé kapsy, kam jsem ji uklízela vždy, když se třásla zimou. Musela jsem v kapse nosit hromádku mincí, na které si stoupala, když chtěla vykukovat přes okraj svého úkrytu. I tak jí vykukovala jen špička nosu, který měla od studeného větru celý červený. Tu zimu jsme spolu prochodili celou Prahu. Podbabské vilky, staré hřbitovy, úzké uličky, zapadlé galerie i malou cukrárnu na rohu hlavní ulice. Jak jsme tam tak roztávali v horku nad našimi zmrzlinovými poháry, řekla jsem jí: „Chodívala jsem sem, když jsem byla zrovna tak malá jako ty.“ Upřela na mě své kaštanové oči, a nepřestávajíce dloubat lžičkou do čokolády ve své horké čokoládě, se mě zcela vážně zeptala. „Dorostu tě někdy?“ „Samozřejmě,“ vychrlila jsem rychle a uhnula pohledem, „ještě dva roky a budeš zrovna tak velká jako já!“ Když jsem viděla její rozradostněné oči, neměla jsem to srdce říct ji pravdu, že za dva roky budu i já o dva roky starší, a že ani za další dva roky, až bude zase o dva roky starší, mě nedoroste, neboť i já budu starší o další dvě léta, tudíž že mě nikdy nebude moci dorůst. Ta lež krutě trápila mé svědomí. Nemohla jsem v noci spát, přes den bdít, občas jsme se nedokázala ani zasnít. Už, už jsme si říkala, že jí o té nepravdě povím, ale vždy se mi vybavili její oči, žhnoucí jako dva uhlíky ve vánočním krbu, a mě se nedostávalo odvahy. A pak mě to napadlo… Seděla jsme zrovna na zemi a snažila se odhalit chemické složení polibku, když mi vytanula na mysli ta nemyslitelná idea. Přicházela pomalu s večerním šerem, až tam najednou stála ve vší své kráse. Uteču času. Rozhodla jsem se. Ještě téhož večera jsem si sbalila své oblíbené věci do své nejoblíbenější kabelky, která naštěstí byla i tou největší, a dalšího dne opustila domov s odcházející nocí. Zůstal tam po mě jen dopis, ležící na předposledním schodu, neboť jsem se bála, že z posledního schodu by ho mohl odvát průvan zpod dveří, a má maminka by se tak nikdy nedozvěděla, že má zapomenout na mé narozeniny. Nechala jsem i jednu obálku pro svou milovanou, v níž jsem ji prosila, aby nezapomněla a počkala si na mě. Dva roky jsem putovala cestou bez cíle. Během té doby jsem zůstávala stále stejná, zatím co obsah mé tašky se zcela změnil, odhalila jsem totiž, že oblíbené věci nemusí být vždy těmi užitečnými, a objevila, že ty nejneoblíbenější jsou často těmi nejpotřebnějšími. A tak se stalo, že mou rudou rtěnku vystřídal zubní kartáček a můj pestrobarevný šátek byl nahrazen teplou šálou. Stala jsem se vcelku praktickou ženou, poučenou životem a vždy vybavenou vším potřebným. To však byla jediná změna. Nestárla jsem. Každý den jsem několikrát posunovala datum svých narozenin, až jsem konečně zapomněla, kdy je skutečně mám. A jelikož jsem nevěděla, kdy mám narozeniny, nemohla jsem je slavit, tudíž jsem nemohla ani zestárnout. Jediné datum, které jsem si pamatovala, byl den, kdy jsem se měla vrátit ke své maličké, která již nebude mou maličkou, ale mou rovnou, stejně vysokou partnerkou. Nesmírně jsem se na ten den těšila. Své čekání jsem zkracovala prací. V létě jsem vypomáhala se sběrem malin, v zimě jsem česala pomeranče. Bydlela jsem tam, kde se mi zrovna zachtělo, a když se mi nechtělo nikam, ustlala jsem si v lese, na podzim se zakrývala barevným listím, v zimě sněhovou peřinou a v létě jsem spala jen tak, odkrytá po hvězdnou oblohu. Nemyslete si ale, že jsem vypadala ztraceně. Kdepak. Neztratila jsem nic ze své dřívější krásy, naopak. Mnozí lidé, které jsem potkávala v sadech, se obdivovali mým zdravě červeným tvářím, útlému pasu a větrným vlasům. Mnoho chlapců i dívek mi lichotilo, často mě nazývali charitkou, zdůrazňovali mé pracovité ruce a opěvovali mou bystrou mysl, já se jen smála a myslela na svou maličkou. Jestli pak na mě nezapomněla? Den mého návratu se nezadržitelně blížil a já se více a více tiše těšila. Za část svých úspor jsem koupila zlatý prstýnek, zrovna tak maličký, aby jí padl, část peněz dala za nové, roztomilé šaty, abych se jí zalíbila a ona mě zlíbala hned, jak mě uvidí a zbytek, ne však malý, jsem schovala na horší časy, na tu malou roubenou chatičku, o které jsme za dlouhých zimních večerů snívali. Byla neděle, předvečer toho dne. Vzduchem se snášely kopretiny a na polích kvetly slunečnice. Oroseným mechem jsem leštila své střevíce, pak položila jsem je do trávy a dechem sušila své vyprané punčochy. Omyla se ve studánce a rozčesala si vlasy říční mušlí. Trochu jsem zasteskla po své rtové červeni, ale což, snídám maliny, obědvám jahody a večeřím třešně, to by bylo, aby se mi rty alespoň trochu nezačervenaly!, řekla jsem si, a pospíchala podívat se do zrcadla. Málem jsem se nepoznala! Vypadala jsem tuze k světu, očka jasné, ústa rozesmátá, šla jsem spát s lehkým srdcem a roztančenou vidinou zítřka. …


celkové hodnocení autora: 100.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 7		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Radmila Kalousková	25.01.2012, 14:48:56

Ahoj, tak to jsem teda pěkně napnutá, co se z toho vyklube. Je to čtivé a totálně nesmyslné imaginárium a mě se to moc líbí. (Akorát mě na začátku zarazilo, že je zima a najednou v horku ulizují zmrzlinu, ale to tak asi má být, že? :-)) Hezký dne RK

Šíma	23.01.2012, 21:21:09

Zdravím a vítám na SASPI. Začátek čehosi, co vůbec nevypadá špatně, co se čte lehounce a jeden neví, zda není v nějakém fantaskním či pohádkovém světě malinko říznutém baladickou formou (zatím jsou však špatné konce daleko a já jsem zvědavý, jak bude příběh pokračovat). Kulisy jsou poněkud neurčité, stejně tak dobrodružství naší hrdinky. Místo děje není zřejmě důležité, stejně tak popisy hrdinů. Nechci tvrdit, že šetříš detaily, prostě necháváš na čtenářích, ať si za postavami dosadí své vlastní "vymodelované tváře" a dají jim určitou podobu. Kým je ona "osůbka" (či bytost) v kapse? ;-) Všiml jsem si jednoho překlepu (nejspíš: ... odkrytá pod hvězdnou oblohou.) a nadbytečné interpunkce u nepřímé řeči (viz vykřičník a čárka za sebou na konci myšlenkových pochodů hrdinky). Celkově se mi příběh líbil, jak asi bude pokračovat? Hezký večer přeji a psaní zdar.