|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303545 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Skřetí meč ::
 Govrid |
publikováno: 23.01.2012, 22:18
|
| Po dlouhé době jsem zase něco napsal - no, snad se vám to bude líbit, přeju příjemné čtení... |
| |
|
|
Skřetí meč
Dveře se rozletěly, do krčmy vstoupil člověk, zahalený do zeleného pláště. Posadil se ke stolu u okna - před muže který ho stále sledoval, svlékl si kapuci a odkryl všem lidem v místnosti svůj obličej i s celou hlavou. Byla to stará vrásčitá tvář - ustaraná, velmi unavená, prosící o chvíli klidu a přesto usměvavá, jeho šedé vlnící se vlasy mu zakrývali větší část lící, které byli zimou promrzlé a už skoro necitlivé… Tělnatý muž v bílé zástěře přišel k oknu, kde seděl nově příchozí host, lehce se k němu nahnul a promluvil.
"Račte si přát, pane?"
"Plnou mísu toho nejlepšího krkohoutího masa jakou tu máte a pohár letošního vína."
Hostinský odešel a během několika minut se vrátil s jídlem a pitím - host zaplatil, ale své večeře se nevšímal, místo toho z kožené tašky, která mu zdobila jeho pas, vytáhl malý špinavý meč podobný větší dýce a kousek červené látky. Začal ho čistit. Když byl se svojí prací v polovině - uslyšel, jak se židle u stolu za jeho zády pohybuje a poté ucítil, že mu cizí zbraň projela oděvem několik centimetrů pod pravou lopatkou na zádech a způsobila mu malou řeznou ránu - začala mu téct krev, která mu smáčela jeho oblečení - avšak se v malé chvilce zastavila a už dál netekla. U jeho hlavy se rozezvučel tlumený chraptivý hlas.
"Jsou jenom dvě věci, jež od srdce nesnáším a to skřety a skřetí špehy."
"Nevím, o čem to mluvíte, pane…“
"Tak ty nevíš, o čem já mluvím - malinko ti napovím. Ty jsi skřetí špeh!"
"Špeh? To já nejsem. Jak vás to mohlo napadnout?"
"A co ten meč, který tu tak pečlivě čistíš? To je přece meč skřetí výroby."
"Ehm, to je skřetí meč, ale co když jsem ho nějaké té zrůdě ukradl - to vás mohlo napadnout!"
"A taky napadlo, jenomže ty bys skřeta nedokázal usmrtit… Většinou to bývají lidé, kteří neumějí bojovat, jsou přitom staří a bez síly - jako ty, takové lidi si ty bestie vybírají, aby byli hlavně nenápadní a splynuli s okolím."
"Já bojovat umím a tohle mě velice uráží,"
"Viděl jsem, jak držíš tu zbraň. V boji bys jako první přišel o kus ruky a potom o celý svůj drahocenný život."
"Nejsem špeh a bojovat umím! Čelil jsem už mnoha nestvůrám, když nepočítám skřety."
"Nějakou polní krysu anebo v nejlepším lišku dokážou zabíjet odrostlejší děti z naší vesnice - a kdoví jestli jsi nějakého skřeta někdy viděl, ale jako špeh si jich musel vidět spoustu, že ano…?“
"Povídám vám, že nejsem skřetí špeh,"
"Tak dokaž, že nejsi skřetí oblíbenec a tvého života se nedotknu - dávám ti čestné slovo bojovníka."
"Můžu vám povědět jak jsem přišel ke svému meči, ale musíte schovat zbraň."
"No, tak dobře - pověz mi o tvém skřetím meči, ale nejprve to zvaž, jestli mi chceš vykládat pravdu anebo lež, protože já to poznám - pokud mi chceš jenom lhát, tak to přeskočíme a rovnou tě tu zapíchnu jako chovného krkohouta."
Muž, který ohrožoval neznámého hosta, se k němu posadil. Polovina očí, které je do téhle doby sledovaly, se odvrátily a už se o ně nezajímaly, jenom několik lidí, co mluvili šeptem, je stále pozorovali, aby se dozvěděli, jestli se událo něco nového.
"No, tak jak jsi k tomu meči přišel? A nesnaž se o nějaký podraz - než jsem se stal nájemným lovcem skřetů a skřetích špehů, tak jsem pracoval jako strážce u královského dvora, takže když ti neuvěřím… Ale to si snad dokážeš domyslet, co bych ti mohl udělat. A nemysli si, že když tu s tebou sedím a poslouchám, co tu vykládáš, takže máš vše za sebou - to se pleteš, většinou nenechávám špehy ani promluvit, bez přemýšlení jednám, ale dnes jsem v dobré náladě… Takže už mluv!"
"Snad mi uvěříte, že nejsem špeh, až vám povím, jak jsem získal tu zbraň… Už to jsou tři roky, co mě zajali skřeti - naší vesnici vypálili a nás odvedli - muže, ženy i děti. Odvedli nás do svého města - přesněji to bylo několik větších i menších jeskyň s hlavní budovou ze dřeva, kde bydleli ti z nejdůležitějších zrůd… Ehm, alespoň já si to myslím, nikdy jsem tam totiž nebyl a dovnitř chodili jenom skřeti, kteří měli barevné a pozlacené zbroje. Nutili nás k otroctví a ti co se vzbouřili a chtěli utéct, tak nelítostně zavraždili - já jsem v mládí pracoval jako kovář, takže jako kovář jsem musel pracovat i pro ty bestie, jinak bych nepřežil… Vyráběl a opravoval jsem různé typy zbraní - dokonce i můj meč, i když je skřetího vzhledu…“ Stařec se na chvíli odmlčel, napil se vína a vzal si kus krkohoutího stehna, kterým si nacpal pusu - když to snědl, začal vyprávět kde skončil.
"Jenom několik z nás využívali k jejich špinavé práci - ostatní odváželi z města a vraceli se bez nich, odvezli s sebou i mojí rodinu - ženu Eleonor, dceru Elerinu a syna Dorena - už jsem je nikdy neviděl. Proklínal jsem dny, strávené jako otrok u skřetů - čas se stal katem a moje utrpení jenom prodlužoval. Neustále jsem myslel na lidi, které jsem už nikdy neměl spatřit - hlavně na rodinu a dával si vinu za to, že jsem se nepokusil ani o jejich ochranu před těmi nestvůrami…“ Stále usmívající se tvář se mu změnila na smutnou a oči se zalily slzami, které v nepravidelném tempu dopadaly na stůl. Vzal si do ruky další kousek masa, začal ho rychle jíst a přitom vyprávěl.
"Čas se krátil a blížil se můj poslední den otroctví - mé vysvobození. Skřeti se celý den připravovali na další bitvu. Poprvé za tři roky jsem viděl město plné válečníků, lučištníků, kopiníků a vojevůdců na osedlaných bažinných ořů, stále přicházeli a shromažďovali se, kde se dalo - to byl také den, kdy jsem musel já a spousta dalších kovářů pracovat dlouho do noci. Město opustili za tmy - jenom pět otrokářů u nás zůstalo, naskytla se příležitost. Chopil jsem se zbraně, kterou jsem to odpoledne tajně ukryl v hromadě dřeva u výhně. Tiše jsem se plížil ke skřetům a do jednoho z nich, který byl u kováren, jsem zabodl meč… Nastal chaos, přiběhli ostatní otrokáři i otroci - nevím, co se doslova stalo, ale porazili jsme je… Odešli jsme z města - cestovali jsme den spolu, poté jsme se rozdělili každý svým směrem, aby nás nemohli vystopovat skřeti. Je tomu asi už desátý den, co jsem na útěku - snažím se jít na jih, kde by měli držet moji rodinu v otrokářském táboře - stále si myslím, že jsou naživu." Stařec odložil poslední kost do mísy, když v tom se dveře krčmy otevřely a dovnitř vběhl muž s mečem v ruce a se zakrvácenou košilí - postavil se doprostřed místnosti a se zrychleným dechem započal mluvit.
"Skřeti… Někdo zavraždil hlídače městské brány a nechal jí otevřenou - teď jsou jich tu stovky. Zabrali už východní a chudinskou ulici… Chopte se zbraně a pojďte bojovat! Potřebujeme každého muže a schopného bojovníka." Když domluvil, odešel z krčmy a za ním překvapení lidé, kteří odcházeli ze svých míst od nedopitých nápojů a napůl snědených večeří.
"Jdeš - zůstali jsme tu poslední… Teď máš příležitost ukázat, jaká nenávist proti těm nestvůrám v tobě vládne, alespoň uvidím, zdali se v tobě ukrývá válečník. Ehm, omlouvám se, že jsem ti nevěřil - vidím, že sis prožil své…“ řekl bojovník, který vstával od stolu, kde seděl se starcem.
Stařec se zvedá, v ruce meč otočený proti zádům odcházejícího muže a několikrát do nich zabodává čepel své zbraně, s bolestivým křikem padá bojovník k zemi.
"Máš můj obdiv - své řemeslo ovládáš velice dobře. Asi se ptáš, proč ti to povídám - protože jsi hned poznal, že jsem skřetí špeh! Jeto pravda, dělám pro skřety,"
"Takže… Takže jsem se nemýlil? Měl jsem tě podříznout hned jak jsi sem vkročil," řekl bojovník pomalu ztrácejícím se hlasem a bolestivými vzdychy.
"Měl jsi příležitost, ale promarnil jsi jí." smál se stařec.
"To… To… To ty jsi zavraždil hlídače a otevřel bránu. Ty za to můžeš, že tu teď lidé umírají,"
"Ano, to všechno jsem udělal - nemusíš mi děkovat." Tentokrát se stařec smál ještě hlasitěji.
"Proč děláš pro ty vraždící příšery? Tohle nikdy nepochopím…“ Bojovníkův hlas se stále ztrácel a krev která mu proudila z těla, okamžitě vytvářela obrovskou kaluž na podlaze.
"Proč? Proč to dělám?" zasmál se znova stařec
"Protože vím, kam lidstvo spěje - už tu nejsou doby, ve kterých jsme vládli, ve kterých jsme si bezstarostně žili - ne, teď jsou tu skřeti, na světě jejich spousta a my nemáme proti nim žádnou šanci, jenom volbu se k nim přidat anebo jít po stopách mrtvých, co odmítali novou vládu… Až tuhle válku vyhrají, já nebudu jeden z mnoha otroků, ale budu si zde volně žít. A co ostatní? Mají nějakou šanci, že je nechají v poklidném životě? Ne! Budou pro ně dělat špinavou práci, jako kdysi oni pro nás, když žili otrockým životem a na ty co se nepodřídí novým pánům, čeká stejný osud jako na tebe." Teď už se stařec nesmál, ale díval se do očí muže a hledal v nich poslední jiskru života - stále ležel na podlaze a se vší silou, co mu zbývala, se snažil něco říct.
„Z… Zr... Zrádce!"
Stařec se ještě naposledy pousmál, dopil víno ze svého poháru a poté zmizel za dveřmi krčmy, kde se skryl v právě probíhající bitvě.
Konec
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
67.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 23 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
