» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."

Erich Fromm

počet přístupů: 2141741

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303545 komentářů :: on-line: 3 ::

:: Ledové peklo - Kapitola 6. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ledové peklo

MKN	publikováno: 25.01.2012, 14:26

Další část mého příběhu...kritiku jen uvítám


	V ulicích lidské osady Durgroodu bylo touto dobou obvykle mnoho lidí. Přestože tato obývaná oblast nebyla nikdy nijak veliká, ležela ve výborném zeměpisném místě, kde se setkávaly významné obchodní cesty směřující na západ Sandaraského království. Téměř každý obchodník, nebo potulný kupec, mířící tudy za obchody, se tu zastavoval, aby v některém z několika hostinců načerpal sílu a připravil se tak na další cesty. V těchto dobách tomu ale bylo jinak. Pracně zateplené domy po okna zasypané sněhem lemovaly prázdné ulice. S příchodem silných sněhových bouří se z Durgroodu velmi rychle vytratil čilý cestovatelský ruch. Obyvatelé Sandaraského království byly zvyklí na sněhové zimy, nikdy ale nezažili něco podobného. Jednoho teplého dne, kdy planeta Clismaar zvolna dosahovala třech čtvrtin oběhu okolo slunce, přišel nad království temný mrak. Během několika chvil prudce poklesla teplota a poté přišla první sněhová bouře. Lidé s něčím podobným vůbec nepočítali, zvolna se připravovali na obvyklou každoroční zimu, která měla přijít až za mnoho dnů a náhle v době, kdy stále očekávali slunečné dny, přišel mráz, tak silný, že postupně zamrzaly řeky a ve velkém umrzala i zvěř. I lidský národ brzy začal za svou nepřipravenost platit vysokou daň. Právě kvůli těmto nesnázím se v zemi téměř zastavil obchodní ruch. Lidé narychlo zateplili své domy a čekali na časy, až se počasí zlepší a v království znovu zavládnou slunečné dny. V Durgroodu tomu bylo stejně, lidé zůstávali co nejvíce ve svých vymrzlých domech a snažili se pod vrstvou přikrývek zahřát a přečkat předčasnou zimu. Společenský duch je ale přesto, čas od času, vytáhl ven. Pouze na okamžik, aby mohli dojít do známého hostince s příznačným jménem u Horkého slunce. Možná právě kvůli svému jménu, nebo spíše kvůli poskytovaným službám, sloužila tato krčma jako Durgroodské shromaždiště lidí. To zapříčinilo, že zatímco ostatní hostince svou činnost ukončily, v této hospodě se pilo dál. Ovšem už ne v takovém množství jako dříve, zásoby tolik žádaného alkoholu zvolna docházely a dodávka nových byla v současném počasí nemožná. Přesto se v alespoň částečně vytopené místnosti nacházelo několik lidí. Různě posazení u dřevěných stolů do sebe nalévali poslední zbytky Durgroodské pálenky. „Tyhle jsou poslední,“ řekla silná žena oblečená v hustém vlněném svetru, když položila před skupinu mužů tác se čtyřmi skleněnými číšemi zpola naplněnými průhlednou tekutinou. „Ale no tak, Bett. Dej nám pak ještě jednu, přece nás nenecháš umrznout, až půjdeme do svýho. To by ti naše polovičky neodpustily,“ zasmál se statný muž a mírou alkoholu zastřenýma očima pohlédl vzhůru na hnědovlasou hospodskou. „Ano, má pravdu. Určitě nechceš, aby ti sem chodila Ela běsnit, že její muž venku umrz kvůli tomu, žes na něm šetřila s kořalkou,“ připojil se k průpovídce prvního, druhý muž, na kterém zanechal alkohol výrazně větší stopy. „Ne, pravidla znáte. Musí se dostat i na druhý. Kromě toho, tobě More, bych nenalila, ani kdybych měla oba sklepy plný. Vypil si víc než dost,“ prohlásila Bett a svou silnou rukou přerovnala dvě dvojice sklenic z tácu na hospodský stůl. „Já bych tě za to ale moch odměnit,“ zasmál se znovu Mor a levou rukou se pokusil plácnout Bett po pozadí. Ta jeho úmysl včas rozpoznala a svou dlaní, v níž ještě před okamžikem svírala skleněnou číši, hbitě uchopila opilcovu dlaň. „Ještě chvíli pokračuj a poletíš ven i s tou nedopitou kořalkou,“ procedila mezi zuby. „Dopít, zaplatit a domů. Nestojíme tu o žádné problémy. Zvláště ne v těchto časech.“ Když se Bett otočila, zaslechla ještě nějakou průpovídku, když si Mor snažil zvednout své ego před skupinou tří mužů. Nijak na něho už nereagovala a přešla k vedlejšímu stolu, kde čekala další skupina lidí. „Viděla jsem, jak s tebou ta banda támhle mluví. Obdivuju tě Bett, já bych neměla nervy pracovat s takovýma lidma,“ promluvila na mohutnou hospodskou, černooká žena středních let. Bett se zastavila a s drobným úsměvem prohodila: „Je to má práce Alen. Takových, jako oni, sem už ocaď vyházela. A pokud by dělali jó velký problémy, je tu vždycky Arur.“ „Jsi silná žena Bett.“ „Ale, prosím tě,“ mávla rukou hospodská, „dáš si ještě jednu sklenku? Ve sklepě mi zbylo ještě pár posledních lahví vína.“ „Ne, nemyslím, že je to dobrý nápad. Já stejně už…“ žena svou větu nedořekla, její hlas přerušil hlasitý zvuk venku zuřící bouře. Někdo vstoupil do hospody. Obě ženy automaticky otočily hlavy ke vchodovým dveřím, aby zjistily, kdo tím nově příchozím v místnosti je. Než ho však stačily poznat, ovál je ledový chlad, který do hostince vstoupil s mužem. Počasí venku bylo dnes skutečně hrůzné. Příchozí muž ze svého chlupatého kožichu oprášil značnou vrstvu sněhu a vstoupil mezi stoly. Během chůze si přejel koženou rukavicí po svém, mrazem do ruda zbarveném obličeji. Bett toho muže neznala, byla si ale jistá, že není místní. Zřejmě to byl jeden z potulných obchodníků, kteří v Durgroodu kvůli silné zimě uvízli. „Budeš pít?“ zvolala na něho, přes půl hostince. „Jo, nalej mi něco na tu zpropadenou zimu,“ odpověděl muž, zatímco si přisedal k jednomu ze stolů. Bett tedy naposledy pohlédla na Alen a odešla k výčepu, kde už její muž Arur naléval pohár silné tekutiny. „Měl bys přiložit na oheň Arure, zdi začínaj být zase prochladlé. Nebude trvat dlouho a bude tu stejná teplota jako venku.“ Arur odložil prázdnou láhev a pohlédl do kouta, kde měl na hromadě naházené poslední zbytky dřeva. „Ne, dřevo dochází a nové nejspíš nebude. Musíme s ním šetřit, Bett, kdo ví, kdy se počasí umoudří,“ řekl Arur s hlubokým povzdechem a poškrábal se ve svém neupraveném plnovousu. „Tohle je támhle ke stolu, kde sedí ten chlap v zeleným,“ dodal ještě po chvíli a podal Bett dva další poháry tmavé tekutiny. Hospodská všechny sklenice postavila na tác a beze slova odešla. Pomyslela přitom na posledních několik desítek polen v rohu místnosti. Situace v osadě Durgrood rozhodně nevypadala růžově. Bett myšlenku ale ihned zapudila a pevnou rukou vyrovnala dvě hnědé kořalky před dvojici mužů u stolu. Potom se otočila a zamířila k nově příchozímu. Ten se právě o něčem bavil s malým obtloustlým mužíkem naproti. Bett jejich rozhovor zatím neslyšela, přesto ji bylo jasné, o čem dvojice mluví. Všechny lidské rozhovory v tuto dobu směřovaly k jedinému tématu – ke kruté zimě, která tak náhle začala. Lidé si nejčastěji stěžovali. Pocitem, že své obavy předali jiným osobám, nebo vědomím, že druzí trpí stejně jako oni, se s kritickou situací alespoň částečně vyrovnávali. „Slyšel jsem, že situace severně vocaď je ještě horší,“ říkal právě malý mužík. Svými slovy potvrdil Bettin předpoklad. Cizinec s rezatým knírem chtěl na toto tvrzení zareagovat, spatřil ale blížící se hospodskou a lehce se zarazil. Nakonec se zřejmě rozhodl, že blížící se žena může jejich rozhovor slyšet a tak odpověděl: „Nedovedu si představit, že by ještě někde mohlo bejt hůř. Lidi tam venku“, ukázal k oknu, „už pomalu umrzaj, zrovna dnes ráno jsem viděl malýho kluka. Ležel zavátej u cesty za osadou.“ Nyní byla Bett už u dvojice a pokládala před ně poháry s tekutinou. Při zmínce o umrzlém chlapcovi ji bolestivě bodlo u srdce. „Příroda dovede být tak krutá,“ zamumlala proto. „Já si nemyslím, že za ty hrůzy může příroda,“ řekl mužík, zatímco si od Bett odebíral svou kořalku. „A kdo teda?“ zeptal se ihned cizinec. „Nevím, celý mi to přijde ňáký divný. Napadlo tě někdy, že by v tom mohla bejt ta elfovská magie?“ Toto tvrzení Bett ani nepřekvapilo. Lidé s tajemnými elfy spojovali vše, co si nedokázali racionálně vysvětlit. Většinou jim nevadilo, že žádný žijící člověk elfa ještě neviděl. Současní lidé o jejich existenci věděli pouze ze starých svitků, které zde zanechaly minulé generace. Právě tyto generace měly v minulosti možnost se s tímto tajemným národem setkat. Velmi věrohodně proto popsaly elfy jako magické a mocné bytosti, žijící na planetě Ormia, která každý den vznešeně pluje po Clismaarském nebi. Právě kvůli své schopnosti dělat pomocí magie neuvěřitelné věci, nebyl elfí národ lidmi nijak zvlášť milován. Lidé se jich vlastně báli. „Elfové? To je přeci blbost!“ zvolal náhle muž od protějšího stolu a přetrhl tak Bettiny myšlenky. Ta se právě otáčela a přecházela k dalšímu stolu, přesto ještě kus rozhovoru slyšela. „Proč to má bejt blbost? Dokážeš si snad to všechno kolem nás vysvětlit?“ Muž u protějšího stolu se v odpověď dlouze napil ze své číše, zjevně nevěděl co říct. „Tak vidíš. Jenom mě napadlo, že něco tak divnýho by mohlo mít něco společnýho s tou jejich podivnou magií.“ Nyní byla už Bett od debatující dvojice natolik daleko, že skrz hospodský ruch jejich rozhovor téměř neslyšela. Nijak ji vlastně ani nezajímal, podobných řečí slyšela každý den několikero. Náhle ale jakoby většina hovorů v hospodě utichla. Bett se překvapeně rozhlédla po hospodě a spatřila mnoho udivených tváří. „Co se to děje?“ zvolal muž sedící vedle opilého Mora, svůj pohled přitom upíral na malé okno na protější zdi. „Okna zamrzaj!“, zvolal další muž. To se už i Bett zadívala na jedno z několika oken v místnosti. To právě s tichým křupáním od spodu pokrývaly ledové květy. Když hospodská přelétla pohledem k dalším oknům, byla už zakryta mrazivou pokrývkou celá. „Bett, pojď sem ke mně!“ zvolal od výčepu na hospodskou Arur. Žena se ale nemohla přinutit, aby odtrhla oči od ledových květů na skle. Jejich obrysy se stávaly stále ostřejšími. I okolní teplota v místnosti prudce poklesla, toho si Bett všimla, když ji od úst začala vycházet zřetelná pára zmrzlého dechu. „Tak pojď ke mně!“ zvolal znovu přes hluk mnoha lidí Arur. Nyní Bett už zareagovala. Na nejbližší stůl položila svůj tác a vykročila směrem ke svému muži. Cestou se střetla s opilým Morem. Ten ji odstrčil a běžel ke dveřím. „Tady nebudu!“ zvolal pomateně a holou dlaní uchopil kliku. Následně padl na kolena a bolestivě zařval. Hospodská se jeho směrem podívala právě včas, aby viděla, jak od kliky odtrhává svou zkrvavenou ruku. Zprvu tomu nemohla uvěřit, ale Morův řev potvrzoval to, co viděla. Na klice byly zřetelně přimrznuté krvavé kousíčky Morovi dlaně. „Rychle pryč od dveří,“ zvolal někdo, čímž rozpoutal mezi lidmi paniku. Všichni se bezohledně chtěli dostat co nejdále od zamrzlých oken a ledových dveří. „Stůjte!“ zařval Arur, aby zabránil nejhoršímu. Lidé ho ale neposlouchali. S vyděšenými pohledy se snažili dostat skrz výčep pryč z této místnosti. Arur tedy znovu zařval a vytasil dýku. „Tímhle si nijak nepomůžeme, musíme spolupracovat!“ Když se hospodský nadechoval k další větě, ozval se z venku hrůzný lidský řev. Poté jedno z oken prasklo a s hlasitým třeskotem se vysypalo na podlahu. Do místnosti ihned vtrhl venkovní ledový vítr. Podlaha, stoly i zdi se rázem pokryly slabou vrstvou ledu. „Bože, ochraňuj nás,“ zamumlala Bett, která byla k vysypanému oknu nejblíže. Cítila, jak se ji mrazivým vzduchem stahují svaly a útroby. To samé cítili i ostatní lidé v místnosti, nikdo už nepromluvil, všichni zůstali omráčeni mrazem a hrůzou. Ozvala se další rána, to vstupní dveře vyletěli z pantů. Do hospody vstoupila mohutná postava v kápi. Dlouze se zahleděla na skupinu vyděšených lidí. „Jmenuji se Zygrael a přišel jsem vás vysvobodit,“ to byla poslední slova, která zazněla, než mohutná sekera přetnula prvního muže. Nikdo se nezmohl na odpor, během okamžiku byla celá hospoda pokryta rozsekanými těly. Než se dostala noc do své druhé poloviny, byla pokryta těly i celá osada Durgrood. Nikdo nepřežil – omyl, duše vybraných jedinců žily po Zygraelově boku dále a spolu s ním pozvolna mířili do královského města Randalar.


celkové hodnocení autora: 90.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 18		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

lotty	31.01.2012, 17:59:58

Zdravím, konečně další text, který mohu zkritizovat  Takže jde se na to: Druhá věta je moc dlouhá. Nehledě na to, jak je poskládaná. Co má co společného velikost osady a její poloha? Opravdu se cesty setkávaly? Zkus si to říct nahlas. Jak to zní? Jak to vypadá, když se takové dvě cesty setkají? Pokecají, prohodí pár slov??? Určitě se najdou výstižnější slova, například ´vedlo několik cest´ a další. Pracně zateplené domy po okna zasypané sněhem lemovaly prázdné ulice. => Pracně zateplené domy, po okna zasypané sněhem, lemovaly prázdné ulice. – dvě chybějící čárky. Na sněhové zimy? Jednoho teplého dne, kdy planeta Clismaar zvolna dosahovala třech čtvrtin oběhu okolo slunce, přišel nad království temný mrak. – Planeta dosahovala? Čeho by mohla planeta dosahovat? Co třeba nacházela se v třetí čtvrtině oběžné dráhy okolo slunce? Pouze na okamžik, aby mohli dojít do známého hostince s příznačným jménem u Horkého slunce. Ujasni si – hostinec, krčma, hospoda. Vždyť jde pokaždé o trochu jiný podnik. Zvláště ne v těchto časech. Co třeba v této době nebo v takové době? „Ne, nemyslím, že je to dobrý nápad. Já stejně už…“ žena svou větu nedořekla, její hlas přerušil hlasitý zvuk venku zuřící bouře. – Nemohu si pomoci, ale příčí se mi, když někdo přímou řeč zakončuje třemi tečkami. Jaký to má smysl? Obě ženy automaticky otočily hlavy – to slovo automaticky se mi k tvému příběhu nehodí. Připomnělo mi to roboty ;) Během chůze si přejel koženou rukavicí po svém, mrazem do ruda zbarveném obličeji. Opravdu rukavicí? Ne rukou, na které měl nasazenou rukavici? „Budeš pít?“ zvolala na něho, přes půl hostince. – Nevím, proč by hostinská k onomu cizinci nemohla přijít a zeptat se ho. Pohár silné tekutiny? Nevím, ale tato slovní spojení mi k sobě nepasují. Silná tekutina. Nešlo by to vyjádřit to jinak? Při zmínce o umrzlém chlapcovi ji bolestivě bodlo u srdce. – O umrzlém chlapci. Ozvala se další rána, to vstupní dveře vyletěli z pantů. – Dveře vyletěly z pantů. Nikdo nepřežil – omyl, duše vybraných jedinců žily po Zygraelově boku dále a spolu s ním pozvolna mířili do královského města Randalar. – Mířily. Ty duše. Nevím, co k textu říct. Popisuješ, ač neurčitě, polohu osady, dále nás zavádíš do hostince, kam zavítá neznámý cizinec a chvíli po jeho příchodu se do hostince dostaví osvoboditel, který neudělá nic jiného než to, že nechá vymlátit okna a dveře a všechny povraždí. Nevím, co si mám od Tvého příběhu slibovat. Ledové peklo ve mně vzbudilo dojem, že půjde v příběhu skutečně o ledové peklo. Zatím nechápu souvislosti, snad se v další kapitole dozvím, co se vlastně stalo. Ale abych jen nekritizovala, musím souhlasit s již napsaným názorem, a sice s tím, že délka tohoto textu byla tak akorát. I pro mě, coby kritika ;) Jinak náznaky toho, že bys mohl být schopným autorem, tam jsou. Chce to jen, aby sis uvědomil své chyby, vyvaroval se krkolomným souvětím a psal přirozeně. Celkově bych Tvoje dílo hodnotila Trojkou, proto dnes nebudu známkovat. lotty

Matylda Kratinová	26.01.2012, 23:01:25

Ahoj, proč mám takový pocit, že tentokrát konec nějak pospíchá? Bum bum a hotovo. Zvlášť ta poslední věta mě minula jak raketa země vzduch. Mohl z ní být slušný morbidní odstaveček a já mohla odcházet s pocitem, že ten záporák je ale opravdu ale opravdu ku*va (aneb pro pofiderní pozlátko udělá vše). 6/10 M.

m2m	25.01.2012, 14:26:10

Zdravím a příjemný odpoledne přeju. Dneska jsem byl hlavně překvapen dvěma věcma: První je délka kapitoly, která je přesně na saspi tak akorát, tzn. nezabere čtenáři moc času a když přejede až na spodek textu, zjistí, že je to vlastně zfouknutelný během několika málo minut. Druhá věc, která mě nemile překvapila, byly chyby. Zní to asi divně od člověka, kterej tu vrší jednu hovorovost na druhou, ale veskrze jsem od Tebe zvyklej na menší množství chyb, obzvlášť u předcházejících dvakrát delších částí :) - obyvatelé byly zvyklí? - třech čtvrtin? - duše mířili? - oslovení: Je to má práce, Alen. = oddělit čárkou Trochu mě zarazilo i používání slov, který se mi nějak do fantastiky nehoděj. Zeměpisný místo, poskytovaný služby... Nejspíš to bude jen můj dojem, ale osobně bych se třeba u těch služeb zamyslel, jestli tam nemůžu hodit lepší slovo, třeba takový, který nějak vystihne ty reálie. Jinak jsem samozřejmě po příběhový stránce pořád spokojen, těší mě, že občas odvrátíš čtenářovu pozornost od hlavních postav jiným směrem a ukážeš, jak to zlo vlastně vypadá i jinde.


ze dne 25.01.2012, 21:15:04
m2m: Jako dovedu si představit, že služby zprostředkovává třeba bordel. Ale hospoda, ta podle mě nezpostředkovává služby, prodávání chlastu na mě moc jako služba nepůsobí ;)


ze dne 25.01.2012, 21:08:30
MKN: I já zdravím, mám pocit, že s gramatikou válčím stále. Bohužel tuto kapitolu jsem s ní naplno prohrál. Možná, že jsem se nechal ošálit tou její délkou a řekl si, že v tak krátkém textu mnoho chyb neudělám. Omyl. Co se týče těch používaných slov, tak určitě máš pravdu. Často mi dělá problém pojmenovat určitou věc, tak aby nebila příliš do očí a nějakým způsobem zapadala do fantasy stylu příběhu. Musím ale říct, že třeba zrovna ty služby se mi do textu celkem hoděj :) Zřejmě asi věc názoru, ale děkuju za připomínku :)