» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."

William Shakespeare

počet přístupů: 2141741

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 3 ::

:: V jiném světě XVI. kapitola - Sbohem lásko ::

Radmila Kalousková	publikováno: 25.01.2012, 23:42

Po dlouhé době jsem konečně napsala pokračování příběhu Kláry, Nika a Alušků. Jak název napovídá, ani láska nedokáže vše a Kláru s Nikem rozdělí nepříjemná realita.
Příjemné počtení
RK


	Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. To přeci nemůže být pravda! To se mně jenom zdá! Stála jsem, zírala a cítila se tak nějak podvedená. Jako bych byla vyděděnec, jako bych k nim nepatřila, protože se vše událo beze mě. A potom se dostavilo zase zvláštní ulehčení, že vůbec žiju. Vlny pocitů se ve mně hádaly a přelévaly. Nik mě k sobě přitiskl a zabořil svoji tvář do mých vlasů. Cítila jsem, že se chvěje. Chtěla bych ho ukonejšit, mávnout proutkem, aby vše zmizelo a byli bychom zase jen my dva, chtěla bych tu bolest cítit za něho. Proč to jen nejde? Vím, že mu to rve srdce. „Půjdeme,“ zašeptal a políbil mě do vlasů. A oba jsme vykročili vstříc naší noční můře. Pod námi se rozléhala vesnice Alušků. Vůbec netuším, jak jsme se k ní dostali. A navíc z druhé strany, než jsem vyrážela, ale to bylo to nejmenší, co by mě mohlo rozrušit. Vesnici jsme měli jako na dlani, nebýt té výšky, stačilo skočit a přistáli bychom přímo uprostřed toho neskutečného neštěstí. Ani nevím, jak jsem ten strmý kopec zvládla sejít, ale najednou jsem stála ve vesnici. Většina přístřešků byla ztržená či doutnala. V prachu a popelu se válely rozbité nádoby a koše. Na zemi ležela těla Alušků, ale i nájezdníků. Kdo byl v pořádku, staral se o raněné. Zahlédla jsem i některé z našich, jak spravují opevnění. Kráčeli jsme pomalu jako omráčení, dolehl na nás strach, utrpení a smrt. Být blízko smrti nemůže nikoho nechat v klidu. Jako by byla pořád přítomná a sahala po všech pozůstalých, vybírala si mezi nimi svého dalšího partnera, se kterým začne svůj divoký tanec. Nemohla jsme najít slova, kterými bych mohla nějak pomoci. „Omlouvám se,“ vyšlo nakonec z mých úst. „Omlouvám se!“ zakřičela jsem plačtivě a bezradně klesla na kolena. „Co to povídáš?“ sklonil se ke mně Nik. „Ty za nic nemůžeš…“ „Omlouvám se,“ pokračovala jsem a nebyla jsem k zastavení. Jak ráda bych se vrátila k mým malým nedůležitým problémům a dělala ze sebe chudinku, že mě někdo šikanuje. Nechala si líbit všechny ty urážky a rány, které mě doma čekaly, protože tam jsem za to nemohla. Ale tady to byla moje vina. Jsou mrtví, mrtví! Kolem mě se utvořil hlouček Alušků i našich. Chtěli vědět, jak jsem pochodila u Královny, ale copak jsem si jim mohla podívat do očí? Copak jsem jim mohla říct, že se nechali pobít pro nic za nic? Ne, nemohla. Protože jsem byla vždycky zbabělec a tím asi zůstanu. „Kláro, co se děje?“ přiklekla ke mně Kol. „Kol,“ vydechla jsem roztřeseným hlasem. „Kol, ty žiješ,“ vrhla jsem se jí kolem krku. „Ano, všechno je v pořádku, uklidni se,“ snažila se mě utěšit. Poočku jsem se rozhlédla kolem sebe a zcela mě pohltila bezmoc a prázdnota. Utřela jsem si slzy a sedla si na paty. Nic jsem necítila. Viděla jsem obličeje okolo sebe, ale snad jakoby ani neexistovaly, dívala jsem se skrz ně. Zvedla jsem se a zhluboka se nadýchla. „Vše bylo zbytečné, neuspěla jsem. Královna se nevrátí,“ otočila jsem se a chystala se odejít. Přede mnou se vynořila Izien. Zase jí v očích pohrával takový plamínek. Jak se může tvářit tak „spokojeně?“, je to to správné slovo, které vystihuje její výraz? Nejsem si jistá. Jen stojí, usmívá se a kývá hlavou. Proč? Ničeho jsem nedosáhla. Rukou nakreslila do vzduchu půlkruh a hlučně foukla. V oparu jsem uviděla ženskou postavu se čtyřmi pažemi. Co to ksakru znamená! Nechápavě se podívám po Nikovi, ale ten jen pokrčil rameny. Vidí to vůbec ostatní, ani to tak nevypadá! Jsem zmatená a možná i pomatená. Kdo normální by mohl něco takového prožívat! A najednou jsem si vzpomněla, že nevidím Zilvu. „Kde je Zilva?“ zeptala jsem se Kol a hledala jeho usměvavou tvář mezi ostatními. „Kde je Zilva?“ zopakovala jsem to, když Kol mlčela. „Je v pořádku,“ uklidnila mě. „Je u Seta a Armiena. Armien je na tom opravdu moc špatně.“ „A kde jsou?“ „ U Izien.“ Podívala jsem se jejím směrem, ale ona už tam nebyla. Šla jsem s Kol, Nikem i ostatními za ní. Zilva stál před vchodem. Když nás zahlédnul, usmál se. Ale nebyl to jeho bezstarostný šibalský úsměv, byl to úsměv plný bolesti a zklamání. Roztáhl ruce a já se mu rozběhla do náruče. Objala jsem ho, jak nejpevněji jsem dokázala. Byla jsem ráda, že je na živu. „Zilvo,“ přitiskla jsem se k němu. „Nic ti není.“ „Neboj, jsem přeci známý světoběžník. A navíc jsem pro paní Smrt moc velký fešák, nemyslíš?“ Podívala jsem se na něho a zakroutila hlavou. „Mlč a nerouhej se. Jak jsou na tom?“ Zilva jen rozhodil rukama a naznačil, abych vešla. Set vypadal celkem v pořádku, ale Armien ležel na kůžích a vůbec to nevypadalo dobře. Celou levou stranu těla měl zakrvácenou a v břiše mu zela hluboká rána. Stále krvácela. „Armiene,“ poklekla jsem k němu a chytila ho za ruku. Jak jí měl chladnou! Oči měl zavřené a mělce dýchal. „Armiene,“ zašeptala jsem a opřela jsem mu čelo o čelo. Rozkašlal se a bolestí zkřivil obličej, oči neotevřel, to bylo přiliš namáhavé. „Vrátila ses,“ zašeptal. „Já jsem to věděl…“ vydechl. Ještě chvíli mě trvalo, než jsem pochopila, že vydechl naposledy. Složila jsem mu ruce na prsa a podívala se na Izien. Nikdy jí nepochopím. Vyšla jsem ven a nemusela jsem nic říkat. Nik mě objal a nikdo nepromluvil. Všichni drželi minutu ticha za jeho památku, jen Trimi se dusila vzlyky. To ticho přehlušil náhlý hluk a zmatek. Aluškové pokřikovali a pobíhali jako pomatení. Než jsem pochopila, co se děje, přistál před námi veliký balvan. Při dopadu zvedl prach a rozmáčkl dřevěný vůz plný zásob pro alušské ženy a děti, které se schovávaly v bezpečí skal. Alespoň pro zatím. „To jsou nájezdníci!“ zakřičel Zilva. „Všichni pro zbraně!“ „Počkej!“ snažila jsem se ho zastavit. „Musíte všichni pryč, nezastavíme je…,“ ale nikdo mě neposlouchal. Všechny je pobijí! To bylo jediné, na co jsem dokázala myslet. Snažila jsem se najít Nika, ale ztratil se mi z dohledu. A kde je Královna, když ji potřebujeme!!! Proč jsem jí nedokázala přesvědčit… Vzduchem svištěly šípy a kameny. Neviděla jsem, odkud na nás míří nebo kde jsou schovaní. Ale všude okolo zůstávaly jen trosky, prach a krev. Naše zbraně a katapulty nám byly k ničemu. Oni byli bojovníci, byli daleko lépe vyzbrojeni a my měli jen hračky! Ani se nenamáhají, aby s námi zkřížili zbraně, utlučou nás jako mravence, copak to nikdo nevidí! Dost! Dost! Dost! Schovala jsem se za jeden z největších kamenů a držela si ruce na uších. Netuším, jak dlouho jsem tak zůstala, ale najednou jsem měla pocit, že vše utichlo. Opatrně jsem uvolnila ruce a vykoukla. Kolem celé vesnice se rozprostřelo jakési vakuum, neproniknutelný ochranný obal, který nepustí dovnitř nic, ani zvuk, ani kamenné bomby. Aluškové chvíli tiše čekali a potom začali jásat a poskakovat, snad to byl nějaký tanec radosti či co. Co se to děje? Procházela jsem zpustošenou vesnicí a hledala zdroj toho křepčení. Před svátečním ohništěm se mačkali zbylý Aluškové i naši. Očima jsem hledala Nika nebo Zilvu. Ale místo nich jsem uviděla drobnou ženu s dlouhými pažemi napřaženými k nebi. Z jejího štíhlého těla vycházela nažloutlá záře, která utvořila ochranný štít. Dlouhé vlasy neměly fialovou barvu, ale jasně růžovou. Byla to Královna a vypadala úchvatně. „Dokázala si to,“ zašeptala mi Kol do ucha. Nechápavě jsem se na ní podívala. „Já?“ nechápala jsem. „Já jsem ji přeci nepřemluvila, nechtěla se vrátit.“ „Ale vrátila se. Přesně tak jak Izien řekla.“ Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Ona se vrátila. Vrátila! Ale bude tohle stačit, aby se zbavili nájezdníků, to přeci nemůže vydržet napořád. Královna složila ruce, ale ochranný štít nezmizel. Vypadala vyčerpaně, ale i tak lépe, než když jsem se s ní setkala. Pokynula mě a jemně se usmála. Chtěla jsem se k ní vydat, aby mi všechno vysvětlila, ale podlomila se mi kolena. Začalo mě opět brnět celé tělo a já se skácela na zem. Z dálky jsem zaslechla Nikův hlas. Volal mě. Slyšela jsem jeho nářek, ale dotyky jsem necítila. Nešlo tomu vzdorovat. Neměla jsem dost síly. Niku, ach Niku, sbohem, miláčku. Jak ráda bych tě objala. Propadala jsem se černotou a nekonečným tichem. Ostrá bolest mi projela celým tělem, až sem sebou škubla. Dýchám, ano dýchám a slyším nějaké nepříjemné pípání. Ať to přestane. „Niku!“ vykřikla jsem a snažila se zvednout. „Niku,“ „Šššš, jsem tady, holčičko. Tolik jsem se bál, že jsem tě ztratil. To bych nezvládnul, už tě nikdy neopustím, už tě nikdy nenechám odejít. Doktore! Sestro, vzbudila se!“ volal mužský hlas. Co? Jaký doktor, to není Nikův hlas. Co to má znamenat. Otevřela jsem oči a ostré světlo se mi zapíchlo snad až do mozku. Co to je? Zaclonila jsem si oči a zkusila to opatrně znova. Ale Ne! Proč ležím na bílé posteli a kolem jsou přístroje, kde to jsem. A kdo mě to drží za ruku! Vytrhla jsem se a chtěla utéct pryč. Najít Nika. „Ale holčičko, neboj, už je vše v pořádku,“ řekl muž. Dívala jsem se na něho s nedůvěrou. Ten hlas znám, ale ta tvář… Zarostlá ztrhaná tvář, hnědé vlasy, které by potřebovaly ostříhat. A oči plné něhy. Ano, vzpomínám si na ty hnědé oči, ale to už je dávno. Naposledy jsem je viděla, když jsme byli s maminkou v zoologické zahradě. S maminkou? „Tati?“ nemohla jsem uvěřit svým očím. Bože, jak se změnil. „Klárko, díky Bohu. Už jsem myslel, že mě nepoznáváš. To budou ty vousy, viď. Prosím, odpusť mi. Odpusť mi, holčičko, co jsem ti udělal. Už se to nestane, uvidíš.“ Do očí se mi vedraly slzy. Byla jsem zmatená a hlavně jsem chtěla Nika. Ale on tam zůstal a já tu budu sama. A co si mám počít? Do pokoje přiběhla sestřička v doprovodu mladého lékaře. Měřil mi puls a vyzkoušel reflexy, zeptal se na několik kontrolních otázek a nakonec s úsměvem řekl: „Tak vítejte mezi náma, ale že to trvalo.“ Začala jsem se dusit vzlyky a nedokázali mě uklidnit. Nakonec mě museli dát nějaké prášky, abych usnula. Vítej doma, Kláro.


celkové hodnocení autora: 97.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 7		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

lotty	31.01.2012, 23:52:36

Zdravím, musím napsat, že Tvůj text se četl dobře. Připadal mi nějaký uspěchaný. Zřejmě to nebude tím, že se v textu vyskytuje tolik akce, ale spíš tím, že ho autorka sešila horkou jehlou. Nemyslím to nikterak zle. Ono kolikrát můžeš napsat lepší text, když se do něj pořádně opřeš a jedeš. K ději. Přeskok z onoho světa do naší reality byl náhlý. Připadal mi tak trochu ošizený o emoce, nevím. Naše hrdinka toho přeci jen zažila v posledních chvílích dost. Jinak bych chtěla napsat, že se mi kapitola jako taková líbila. Příště to chce jen zpomalit tempo. Dnes hodnotím za Dva. lotty


ze dne 01.02.2012, 10:24:57
Radmila Kalousková: Děkuji za zastavení a známku, jak už jsem psala, bylo to po dlouhé době konečně pokračování a prostě jsem to moc neukočírovala. Alespoň si dám příště větší pozor. Ještě jednou díky a hezký den RK

Šíma	25.01.2012, 23:40:16

Zdravím. Tak po "dlouhé době" (už jsem si říkal, co že se stalo s Tvým příběhem) se dobrodružství naší hrdinky chýlí ke konci. Svět "na druhé straně" nechala za zády, aby se "propadla" do reality. Zvítězila, byť si to nechtěla připustit (přes všechnu tu bolest a zklamání - Aluškové byli málem povražděni). Zvítězila nejen ve svém fantaskním světě, ale i ve své realitě. Bude tento "dobrý konec" koncem celého příběhu? Nechám se překvapit. Pozor na nadbytečné mezery, chybky v ji/jí - ni/ní, nějakou tu chybějící čárku, nesprávnou interpunkci na konci přímé řeči a stylistiku. Nespěchala jsi trochu? Tedy, mezi námi, jsem rád, že má příběh pokračování, to ano (trochu více pilovaní a mazlení by mu však taky nezaškodilo). Ale abych jen nebyl za bubáka, textík je i nadále čtivý (styl i forma). Nejspíš k tomu napomohl i hekticky působící (vypadající) děj v této části, ve které se toho semlelo opravdu hodně. Čas je ovšem relativní (protože záleží nejen na pozorovateli, ale i jeho rozpoložení). Hezký večer, psaní zdar a loučím se u této části se slovy: "Bude ještě nějaké pokračování? Třeba i epilog?"


ze dne 26.01.2012, 7:43:23
Radmila Kalousková: Díky, díky. A ano, ještě si to kapitolku zaslouží, protože mám ještě jedno eso v rukávu! A odhadl si to naprosto přesně, včera jsem to dopsala a hned poslala, takže to pomazlení mu ještě chybí. Ještě jednou díky a hezký den RK