obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915724 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39858 příspěvků, 5812 autorů a 392638 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Kapitán Smrt - kapitola dvacátá druhá ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Kapitán Smrt
 autor Siggi publikováno: 28.01.2012, 14:13  
 

Sklenka s vínem se roztříštila o dlažbu a tvář Dona Diega mohla směle soupeřit s bělostí mramoru.
„Můj bože…to ne,“ zašeptal s hrůzou v očích a třesoucí se rukou sáhl po listu. Tušil, že je adresován jemu. Nemýlil se. Ledový pot mu orosil čelo, ačkoliv bylo veliké teplo. Ten ďábel ho našel. Věděl kde je a přijde si pro něj. Jistě tu už někde čeká, aby jen natáhl ruku.
„Done Diego, co se děje? Má to nějakou spojitost s vámi? Proč jste tak vyděšený?“ naléhal místokrál.
„Synovče, můžete nám to vysvětlit?“ připojil se Don Francisco, který byl reakcí svého synovce taktéž znepokojen. Don Diego usedl do křesla, jelikož mu nohy hrůzou vypověděly službu. Rozhlédl se po tvářích svých společníků a zasípěl:
„Tak já vám to povím. Ano, má to spojitost se mnou. Ten pirát mne pronásleduje…“ a Don Diego začal vyprávět starý příběh vraždy soudce Birda, jeho dcery a i pozdější popravu mladého kapitána Birda coby piráta. Když začal popisovat strašlivé věci, které se začaly dít v Karibském moři po objevení Capitão da Morte, oba muži se zachmuřili. To však vystřídalo zděšení, jakmile se dozvěděli o smrti přátel Dona Diega a i dopisech, které dostával.
Bývalý havanský guvernér vyprávěl dlouho. Když skončil, v sále bylo ticho. Nakonec promluvil Don Miguel.
„Jestli přijel, aby vás našel, tak to znamená, že je známo, kde se nacházíte. Vaše loď je větší a silnější. Vyhledejte ho a potopte. Ostatně, to byla vaše povinnost, už když jste zastával úřad španělského guvernéra. Do toho, Done Diego. Pověřuji vás zničením toho piráta. Jestli je to sám ďábel, jak říkáte, máte na své straně Boha a našeho Pána, Ježíše Krista.“ Don Diego se zahleděl na svého strýce, ale Don Francisco jen pokýval hlavou.
„Jeho Excelence Don Miguel má pravdu, synovče. Vaše loď je v současné době to nejlepší, co tady Portugalsko má. Jakmile se vrátím do Evropy, dám pokyn, aby sem byla poslána eskadra alespoň dvou větších lodí. Do té doby je to tady vaše, drahý synovče. Nyní jděte po svých povinnostech. Vaše vlast od vás očekává, že jí budete sloužit věrně a dobře.“ Gesto, kterým dal najevo, že by rád zůstal s místokrálem o samotě, bylo výmluvné. Don Diego uposlechl a po rozloučení se vzdálil.

Přízrak míjel severní pobřeží Madagaskaru. Kapitán něco hledal, ale nikdo nevěděl co. Věděli jsme, že i tady jsou Rytíři Štěstěny, a že tu někde mají svůj přístav. Jako na Tortuze. Dokonce se tu někdy objevovali ti samí chlapci. Někteří pendlovali mezi Karibikem a Madagaskarem. Před námi se pomalu rozevírala cesta do zátoky a Jack Thorn začal stáčet loď. Byli jsme na zřejmě místě.
„Pane Smithi, nechte vztyčit vlajku. Ať tamti vědí, s kým mají tu čest.“ Bylo na čase. Kousek od nás se vynořila loď. Podle oplachtění to byla galeona. Z její paluby se ozval řev. Věru, takhle řvát umějí jen piráti. Jenže k tomu řevu zaduněla rána a dělová koule málem urvala vlajku, co nám stoupala na stěžeň. Začali jsme pro jistotu řvát taky. To už ale cizí posádka ztichla. Galeona se k nám natočila bokem a plula souběžně s námi. Dělové poklopy měla zatím zavřené.
„Pane Handsi, ať se vaši muži připraví u děl,“ zazněl od kormidla kapitánův hlas. Stále přitom sledoval druhou loď, ale ta nic nepodnikala. Jen nás asi připluli uvítat a zjistit, kdo vlastně jsem. Nepochyboval jsem, že správy o našem připlutí se dostaly do pirátských osad hned, jak nás někdo spatřil. Přízrak pomalu vplouval do zátoky, a pak jsme to uviděli. Bylo tu městečko. Jedno z těch svobodných království kde si Bratři vládli sami. Bez králů Anglie, Francie, nebo Holandska. Bez mocipánů, kteří z člověka jen dřou kůži pro svá nenažraná břicha.
„To je Zátoka Svobody, pane Smithi. Bude nám útočištěm. Řada z vás tu najde své přátele.“ Fregata zamířila doprostřed zálivu.
„Plachty dolů!“ křikl jsem na muže, kteří již čekali na povel na ráhnech. Přízrak zpomaloval, až nakonec zastavil. Kotvy s velkým šplouchnutím prorazily hladinu a loď byla připravena k vylodění valné částky posádky.
Na břehu nás čekalo několik lidí, včetně kapitána té galeony. Ten na nás hleděl přimhouřenýma očima. Všichni čekali, co řekne.
„Vás bych tady nečekal, kapitáne Thorne,“ promluvil konečně.
„No, Krátkonosko, já vás také ne. Naposledy jsem vás viděl jako kormidelníka Viviane. Kdepak je?“
Krátkonoska Travailler se ušklíbl.
„No, po tom co se Fontaine zapletl do té věci se Svenem a on ho nepřibral na výpravu, se opil a spadl přes palubu. No, ona ho měla posádka už docela plný zuby, tak bych se nedivil, kdyby tam nespad jen tak náhodou. Ale co vy tady? Karibik začal být těsný? Sven, koukám, neuspěl. Nebo snad jo?“
Jack se zkoumavě ušklíbl, Travailler také. Nakonec natáhl ruku.
„Někdo jako vy je tady celkem potřeba. Portugalci nějak ztrácejí respekt. Navíc nám teď jsou po krku i Holanďané. Zrovna před měsícem prý úplně rozstříleli dvě jejich fregaty loď Jeana Herouxe. Přežili prý asi tři lidi z posádky. Brzy Portugalce vytlačí úplně a ovládnou to tady. Musíme vnést do jejich řad hrůzu.“

Seděli jsme v hostinci, který patřil Černé Nancy, jak jsem se dozvěděl. Krátkonoska Travailler popíjel svůj rum.
„Tady je to vzácnost. Ne tak jako doma na Ostrovech. Připlul jsem nedávno. Naštěstí máme lepší loď. Viviane šla ke dnu, když jsme se naloďovali na tuhle galeonu. To byl také poslední počin kapitána Fontaineho. Pak spadl přes palubu. Jo, bude mi chybět. Ten rum.“
Jack se rovněž napil, ale nechalo ho to netečným.
„Co tady? Jak to tu vypadá?“ zeptal se.
„Holanďani jdou do nás. To jsem už říkal.“
„Někdo jim tady dost zatápí,“ přidal se do debaty jakýsi námořník.
„A kdo, Vrijtene? Kdo zatápí tvým krajanům? Nikdo z nás to nedělá. Zatím jsou cílem Portugalci. Snaží se z Indie odvézt vše, co jde, než jim to tam úplně krachne. Ale kdo se pouští do Holanďanů?“
„A co Portugalci?“ ozval se Jack. „Tedy jeden Portugalec.“
Všichni jsme na něj pohlédli. Jack pokračoval:
„Je tu jedna loď. Velká portugalská fregata. Je moje. Vyhněte se jí, kdykoliv jí uvidíte, ale řekněte mi, když jí spatříte.“ Všichni ztichli.
„Už jsme o ní slyšeli. Nikdo ale neví, jak vypadá. Prý zajatce prodávají do otroctví mohamedánům. Útočí na Holanďany,“ řekl do ticha jeden mladík. Pohlédl jsem na něj. A ne jen já. I Jack na něj upřel svůj pohled. Francouz prohodil:
„Ty toho navykládáš, Singletone. Už to raději nepij.“
Thorn pohlédl zpět na Krátkonosku.
„Má pravdu. Je to portugalská loď. Jenže ji stavěli Španělé. Byla postavena pro tohle. Má být rychlá a velmi silná. A její kapitán má motivaci.“
„Vy víte, kapitáne Thorne, kdo to je?“
Jack přikývl.

Přízrak stál několik týdnů v přístavu. Na lodi se dělaly opravy a různá vylepšení. Doplnili jsme výzbroj o několik lehkých otočných děl na palubní obrubu. Nabíjela se sekaným olovem, nebo šrotem. Působila v nepřátelské posádce strašlivé věci, jak jsem později viděl.
Ti, co měli volno, se snažili navázat nějaké styky s domorodci. Malgašové se chovali celkem přívětivě. Hlavně za cetky nevalné ceny. Pro ně to však byly věci neznámé a drahocenné. Za zrcátko, nebo korále jste od nich mohli koupit cokoliv. Třeba i ženu. Já vzpomínal na svou Mariannu. Nechal jsem ji na Tortuze, sice zabezpečenou, ale samotnou. Přísahal jsem si, že se tam pro ni vrátím. Jen jestli na mne vydrží čekat. Přeci jen to byla žena utkaná z ohně.

Gabriel espada Dios proplouval vody okolo Malabarského pobřeží. Na setkání s Holanďany byl připraven. Don Diego sice měl zakázáno útočit na obchodní lodě, ale pokud by byl vyzván ke střetu, rozhodně nehodlal ustoupit. Věděl, že má převahu. Řada děl v podpalubí a další schované pod zadním kastelem, mu dávaly velkou palebnou sílu. Dokonce větší, než měla ta strašidelná pirátská fregata. Na to spoléhal. A také na to, že arcibiskup z Goi sám osobně ta děla posvětil. To musí vyjít. Svěcené hlavně přeci musí porazit tu pekelnou loď. Rovnoměrné houpání lodi a polední žár uspávaly. Don Diego si nechal vynést jednoduché lůžko na palubu a zdříml si zde. V kajutě bylo totiž nesnesitelně, za to zde vál celkem příjemný vítr. Don Diego vzpomínal. Na Havanu. To, proč uprchl z Karibiku a vrátil se do Portugalska, nevyšlo. Ten netvor ho nalezl i zde. Občas cítil jeho ledový spár, jak mu sahá na zátylek. V noci ho budila noční můra. Zdávalo se mu, jak vidí své vlastní srdce na dlani toho prokletého Angličana. Vždy po takovém snu trávil hodiny v modlitbách k Panně Marii. To mu přinášelo uklidnění. Nyní měl po tom pirátovi sám pátrat. Děsil se toho. Vzpomněl si na toho černého otroka, který mu řekl cosi o tom, že je probuzen had. Věděl, že to vše má nějakou spojitost s mladým Birdem. Jenže sám viděl, jak jeho tělo shořelo na popel. Nemohl se vrátit. Nebo mohl? Satan má velikou moc, ale proti Bohorodičce je přeci bezmocný.
V Mosambiku na Dona Diega čekala další hořká pilulka. Tamní úřady objevily další vyrabovanou portugalskou obchodní loď. Posádka byla na palubě, jenže mrtvá. O dopise, který jeho adresát svíral v třesoucích se rukou, snad ani nemusím povídat. Bylo to stále stejné. Výsměch toho ďábla. Tehdy Don Diego pochopil, že stále utíkat nemůže. Stejně neuteče. Doplnil posádku, nabral zásoby a jeho loď vyplula. Začne Kapitána Smrt hledat. Zároveň požádal přístavní úřady, aby sdělili každému kapitánovi v portugalských službách, že pokud bude mít tu smůlu a s obávaným pirátem se setká, předal mu vzkaz, že teď jde po jeho stopě Don Diego Alvarez de la García, a že jeho hlava bude zdobit vrchol hlavního stěžně Gabriel espada Dios.

Tuto zprávu sděloval portugalský kapitán Jacku Thornovi, když mu s hrůzou hleděl do očí. Stáli jsme na palubě dobyté velké karavely plující z Goi do Portugalska. Její přepadení byl zase jeden z ďábelských plánů našeho kapitána. Věru, ani v Indickém oceánu jsme nezaháleli. Tohle byla již třetí loď, co na kterou jsme tady kápli. Portugalci se bránili jako divoké kočky, ale bylo to zbytečné. Ještě netušili, co jsme zač. Neznali naši karibskou minulost. Bylo vidět, že si tady musíme udělat jméno. Portugalci nejsou o nic lepší než Španělé. I oni jsou papeženci a posílali nás, kacíře, na hranici. Ostatně mluví i podobně jako Španělé. Jack tyhle lidi rád provokoval. Proto asi měnil jejich lodi ve hřbitovy a jejich kapitány v živé, tedy mrtvé sochy přibodnuté ke stěžni. Nikdy neopomněl přidat dopis. Tohle ale bylo jiné. Tenhle Portugalec nám řekl, že Don Diego si nás chce podat. Don Diego. Ten španělský pes z Havany. Kde se u všech rohatých vzal tady? Když se v Havaně vyměnil guvernér, měli jsme za to, že se vrátil domů. A on teď kalí vodu tady. Podíval jsem se na našeho kapitána. On tedy zrovna přibodával Portugalce ke stěžni, ale myslím, že můj pohled cítil. Otočil se.
„Ještě ne, pane Smithi. Necháme ho ještě chvíli plout a hledat nás. Mezi tím Portugalcům trochu pustíme žilou. Zlato přeci nesmrdí a hodí se, nebo ne?“
„To je přeci jasné, kapitáne,“ přikývl jsem.


 celkové hodnocení autora: 98.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 28.01.2012, 13:55:15 Odpovědět 
   Zdravím.

Těším se na střet našich dvou úhlavních nepřátel (a zároveň hlavních hrdinů příběhu - nepočítám-li onoho vyprávěče v podobě prvního (?) důstojníka). Opět další ze čtivých dílů. Nespěje příběh pomalu ke svému konci? Sám jsem zvědavý, kdo vyhraje... Hezký den a psaní zdar.
 ze dne 30.01.2012, 21:59:53  
   Siggi: No, už toho opravdu moc nezbývá.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
mapato
(17.11.2020, 14:39)
Franta Baďura
(15.11.2020, 17:36)
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti VI:...
Lukaskon
The Hammerhead ...
Veo Ochmanek
Posmrtný život
M
obr
obr obr obr
obr

Antihrdina
RastoO
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr