|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: We are the greatest, kap 1. ::
| KAPITOLA 1. Výpomoc |
| |
|
|
Zase ta ukrutná bolest hlavy. Jana zavřela oči. Jestli tohle někdy skončí! Tak… tak… Potřebovala ticho. Naprosté ticho. Aspoň nějaká výhoda existence na vesnici. Kdykoliv se mohla sebrat a odejít. A to právě teď udělala, potřebovala si pročistit hlavu. Ty zvuky, to vřískání, už se to nedalo vydržet. Ze začátku to sváděla na únavu ze školy - jakoby slyšela vrčení mobilu. Fungovalo na to silné kafe a odreagování u počítače. Jenže se to postupně zhoršovalo.
Seběhla několik pater do přízemí a přidržela vstupní dveře právě přicházející mámě.
„Kam zase jdeš? Neměla by ses učit?“ zeptala se jí a odložila nákupní tašku.
„Jedu za Evou, přijedu posledním busem. A naučená jsem,“ zalhala ještě, když se na ní máma tázavě podívala.
Opravdu měla namířeno za svou nejlepší přítelkyní. Původně se chtěla jít projít na nikým nerušené místo, ale společnost jí teď pomůže víc. Jen co ale ušla pár kroků, náladu jí zkazila místní parta. Sházeli se v ní nově přistěhování a už od začátku si s nimi Jana nerozuměla. Kdykoliv měli nějaké řeči, měla sto chutí jim jednu vrazit. Nebo se s nimi klidně i poprat. Ona by jim ukázala, probliklo jí vždycky hlavou. Jenže dneska neměla náladu jakkoliv reagovat.
„Ale, Hermiona jde,“ řehtali se a v klidu dál pokuřovali. Další věc, co nesnášela. Kouření a chlast. Nebyla abstinent, taky si občas skleničku dala, ale opíjet se do bezvědomí jí přišlo nechutné.
„Sklapni,“ zamumlala si spíš pro sebe a raději vyndala z kapsy svůj nový iPod, vybrala playlist Scooter a dala si sluchátka do uší. V klidu pak pokračovala na blízkou autobusovou zastávku. Mělo by to tu být každou chvíli.
Za pár nepříjemných minut, které strávila sledováním party, se na silnici ukázal autobus. Zastavil kousek před ní a jako jediná cestující do něj nastoupila.
„Do Kdyně,“ řekla a přiložila kartičku k magnetickému strojku. Řidič na něj něco naťukal a podal jí lístek. Pokračovala dál do vozu a z okna ještě pohlédla na partu těch idiotů.
Posadila se do předposlední řady a rozvalila se k oknu. Aspoň že hudba ji dokázala trošku uklidnit.
Autobus se rozjel. V tu samou chvíli začalo mírně poprchávat a kapky začaly stékat po okně. Jana se zhluboka nadechla. Ještě, že byl autobus relativně prázdný. Když jezdila do školy, nikdy si nesedla.
Prohrábla si své dlouhé vlasy. Proč jí vlastně říkali Hermiona, když s ní neměla nic společného? pomyslela si a v tu samou chvíli se vrátila ona známá bolest hlavy.
Zmateně se otočila. Na pětce vlevo seděl o něco starší kluk, než byla ona. Byl oblečen v černé barvě, v hodně podobném stylu, jaký nosila ona. Byl srpen a na Šumavě relativně ještě teplo. Měla na sobě minisukni, tílko a přes to delší kabát ze slabého manšestru. Vše obvykle v černé. Oblékala se tak, jak se cítila. A proto byste v její skříni nenašli jediný kus bílého kusu oblečení.
„Amatér,“ zamumlala si pro sebe. Hypnotizoval ji pohledem. Pokud se ji nesnažil jen sbalit, což by u ní takhle neuspěl, moc profesionálně se nechoval. A jelikož si byla téměř stoprocentně jistá, že tohle nebyl pohled naznačující jsi hezká, musela se ho nějak zbavit.
Před první zastávkou „Kdyně – sídliště“ se zvedla a nenápadně se otočila. Zabralo to, chlapec se taky zvedl. Jak stačila zaregistrovat, měl dost nejistou chůzi. Došla až k řidiči, chvilku počkala, než jí kluk dojde, ale nevystoupila a podala řidiči svou kartu se stovkou. Řidič beze slova sumu přijal, Jana opět přiložila kartu ke strojku a nechala si dobýt kredit. Tomu klukovi nezbývalo nic jiného, než vystoupit.
Pousmála se a posadila se hned za řidiče. Teď už byl autobus téměř prázdný.
To, že jste paranoidní ještě neznamená, že po vás nejdou.
Třeba to byla náhoda, že nastoupila právě do tohohle autobusu, ale byla to celkem pravidelnost, že každé pondělí jezdila za Evou. A ještě k tomu v téhle době.
Vystoupila o zastávku dál. Bolest na chvilku ustoupila. Ale jak procházela přes autobusové nádraží plné lidí, opět se jí v hlavě ozývaly tichounké, nezřetelné hlásky.
Po vyšlápnutí nenáviděné cesty do kopce vytáhla mobil a prozvonila Evu. Zatím, co došla k moderní bytovce, Eva se sebrala a nekonečnými chodbami došla k hlavnímu vchodu. Setkaly se na čas.
„Ahoj, už jsem se bála, že se ti něco stalo. Jdeš pozdě,“ přivítala ji Eva. Kdyby jí tohle řekla máma, zakroutila by očima. Ale Eva na to měla vzhledem k jejich práci nárok.
„Původně jsem ti chtěla napsat, že nepřijdu, ale mám takovej nepříjemném pocit, že se něco stane, tak jsem radši tady. Dvě hlavy ví víc než jedna,“ řekla jí a objala ji. „Ale stejně bych se radši nějak odreagovala.“
„Tak pojď dál,“ popostrčila ji, když došli k Evině bytu. „A potichu, kvůli mámě,“ připomněla jí.
„Jo já vím, těhule. Jak jí je?“
„Je hrozně náladová,“ pokrčila rameny a přeběhla do pokoje, kam se obě zašily. „Tak povídej,“ vyzvala ji.
„Co mám povídat?“ podívala se jí přímo do očí.
„Janičko, jsi moc dobrá, ale nepřišla bys, kdyby se něco nedělo. Zase se ti to zhoršuje?“
„Jo,“ kápla božskou. „Dneska jsem byla tak nasraná, že jsem měla chuť na ně vlítnout a něco jim udělat. Za ty jejich přitroublý gesichty.“
„Česky,“ upozornila ji Eva.
„Cože?“
„Zase si přeskočila do němčiny,“ vysvětlila.
„Jo, česky. Už mě nebaví se pořád ovládat. K čemu se to všechno pak učím?“
„Janičko, klid, klid, klid a klid. A taky hlavně klid. A chladnou hlavu. Prostě si to nepřipouštěj, vysuň to pryč, neřeš to. Prázdnou hlavu.“
„Se ti řekne prázdnou hlavu, když mi tam pořád někdo mluví.“
„Umíš to, tak to používej, k tomu nemám už co dodat.“
„Ty si teda milá, to z tebe vytloukly fakt všechny city?“
„Chodící stroj, bez citů a bez emocí, bez lásky. Jo, a ty bys měla začít taky.“
„Kde je vlastně tvoje máma?“ napadlo Janu, když se schylovalo k ostřejšímu rozhovoru.
Eva beze slova ukázala na dveře. Bylo na nich zavěšeno pár blíže nepopsatelných, látkových, pravděpodobně něčím napuštěných, srolovaných předmětů.
„Rituál,“ vysvětlila jedním slovem Eva. „A ty by sis to měla vyrobit taky. Funguje to jako to, co nás učili, ale tohle je mnohem méně náročnější. Sice chvilku trvá, než se to vyrobí, ale efekt to má stejnej.“
„A není účelnější, když se naučím používat tenhle štít sama než pomocí nějakého lektvaru? Mě osobně víc vyhovuje ten štít. Prostě když nechci, aby mě někdo slyšel, tak…“ podívala se zpátky na Evu.
„No, na tom něco bude. Ale musím tě opravit, že tohle je taky dost silný jed.“
„Název?“
„No… Je neznámej,“ přiznala se.
„A kde si na něj přišla?“
„Trošku jsem studovala,“ soukala ze sebe.
„Takže je známej a my o něm máme záznamy, ne?“
„To jo,“ připustila nakonec zklamaně Eva. „Ale teď k tobě. Jak se to teda vyvíjí?“ Naprosto utekly od tématu. Jana měla ještě před chvilkou chuť se s ní pohádat, ale už si na to nevzpomněla.
„Ty bolesti se zhoršujou,“ pokračovala v nakousnutém tématu Jana. „Nedokážu je vypustit jako cokoliv jinýho. A co je nejhorší, jsou přímo napuštěný emocemi.“
„Bolesti jsou napuštěný emocemi? Jano, co to je za blbost?“
„Ty bolesti jsou složený z neustálého hluku, šumu, někdy v tom rozeznávám i hlasy.“
„Jano, ty si na hlavu. Snaž se s tím něco dělat, jinak nás tím všechny ohrozíš.“
Eva prostě dneska neměla den. Jana nad tím mávla rukou, stávalo se jí to běžně, ale když k ní šla, počítala Jana s tím, že by jí Eva mohla aspoň trošku zvednout náladu. Opak byl dneska pravdou.
„Já ti přemejšlim, jestli mi to není jedno,“ řekla nakonec. „Všechno, co se učím, stejně nemůžu používat. A proč ne? No tak jsme jiný, no a? We are the greatest.“
„K tomu nemám co dodat. Jano, jestli sis někoho našla, tak si porušila naší sázku.“
„Evičko, za prvý je to moje věc a za druhý ne, naše sázka stále platí. A jen tak mimochodem, kolik?“ zeptala se nenásilně.
„Nebuď zvědavá, řeknu ti to za měsíc. Ale řekněme, že hodně.“
„Víc, než já?“ pousmála se. „Od doby, co jsme sázku uzavřely, si teprve začínám uvědomovat, kolik je tu kluků. A všichni jsou stejně blbý.“
„Ne, všichni nejsou blbý, jenom prostě nikdo neumí odolat. A žádná magie, pravidla jistě znáš.“
„Už musím,“ pousmála se Jana jakože rozumí a oblékla si kabát. Eva ji vyprovodila dolů, objala ji na rozloučenou a Jana se po nandání sluchátek vydala z kopečka na autobusové nádraží a odjela domů. Vzpomněla si příliš pozdě, že chtěla Evě říct o tom klukovi z busu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 17 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 52 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 171 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
