|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Ve stínech věků po staletí čeká... ::
 Borek |
publikováno: 01.02.2012, 14:51
|
Dokončil jsem povídku pro Workshop. V následujícím textu předkládám poznámky dovysvětlující některá fakta, pojmy a časové aspekty příběhu. Pokud si povídku chcete užít, přeskočte následující text a vraťte se k němu až po přečtení celé povídky.
Pomineme-li fantastickou rovinu povídky, tak pro potřeby vyprávění, které se z větší části zakládá na skutečných událostech, jsem lehce upravil některá fakta.
Nejdříve vysvětlivky k části odehrávající se v roce 1939.
- Žádný prsten franského původu se ve vykopávkách v Sutton Hoo pochopitelně nenašel.
- Období nálezu prvních artefaktů z pohřební komory se časově neshoduje s dobou, kdy naleziště navštívila princezna Marie Louisa.
-Ačkoli se to může zdát neuvěřitelné, při první sérii vykopávek vedených Basilem Brownem, amatérským archeologem s pověřením muzea v Ipswitchi, bylo skutečně použito kuchyňské náčiní.
- Postava studenta Douglase Hallsteda je fiktivní, všechny ostatní postavy jmenovitě zmíněné jsou historicky doloženy.
- Profesor Charles Philips nebyl v době příběhu starým mužem, ale svěžím osmatřicátníkem. Představa starého profesora mne ale lákala víc.
- Temné časy, anglicky Dark Ages, není vzletný popis ale dějepisný termín odpovídající mimo jiné období západoevropského ranného středověku mezi lety 500 – 1000.
- Mezi artefakty nalezenými v pohřební komoře plavidla zcela chyběly lidské ostatky. Dlouho se myslelo, že pohřební loď byla jen „Cenotaph“, tedy něco jako památník. V roce1967 však byly provedeny chemické rozbory půdy pocházející z míst pohřební komory, a byly nalezeny stopy organofosfátů, solí a minerálů, které se nacházejí v lidském těle a kostech a běžně se v půdě nevyskytují, nebo ne v takové koncentraci. Vysvětlením byla vysoká kyselost půdy v oblasti Sutton Hoo. V období deště se voda vsákla do země a vytvářela kyselou lázeň, která jednak v průběhu mnoha staletí úplně rozpustila lidské ostatky, a byla také důvodem velkého poškození některých nalezených artefaktů.
Tento fakt, přestože zajímavý, neměl pro příběh hodnotu, proto jsem absenci těla v povídce vůbec nezmínil.
- Zajímavé jsou důvody, pro rozhodnutí o tom, že majitelkou nálezu je Mrs. Edith May Prettyová. Důvod byl ten, že poklad nebyl pod zemí ukryt, aby byl jednou odhalen, ale záměrem pohřbívajících bylo ponechat předměty v hrobce do konce časů. V prvním případě by nález patřil národu Anglie, v tomto případě ale připadá majitelce pozemku, na níž byl objeven.
- Edith Prettyová samozřejmě není potomkem rodu krále Aethelfritha a královny Achy. Tato část příběhu je čistá fikce.
Nyní vysvětlení k části příběhu odehrávající se v roce 616.
- V popisech míst je v povídce uvedeno Northumbrie, což je označení Northumbrijské říše, která vznikla spojením dvou samostatných království – Deiry a Bernície. V době vyprávění však oficiálně ještě neexistoval název Northumbrie. Toto označení se objevuje až o několik desítek let později. Král Aethelfrith byl však sjednotitelem a následně vládcem obou spojených říší a je tak historiky označován jako první Northumbrijský král. I já tedy použil označení Northumbria z důvodu zjednodušení místopisně komplikovaných vztahů té doby.
-Velmož Sigdhaerth je smyšlená postava, ostatní jmenovitě zmíněné osoby jsou historicky doložené.
- O skutečné smrti Achy z Deiry nevíme nic, záznamy o ní mizí prakticky ve stejné době, do níž je datována smrt krále Aethelfritha.
- Smrt osoby královské krve rukou jiného krále byla v té době mimo bitevní pole výjimečná, nikoli však vyloučená, na rozdíl od pozdějšího středověku, kdy byl podobný akt naprosto nemyslitelný jinde, než v bitvě. |
| |
|
|
I.
Anglie, Sutton Hoo, poblíž Woodbridge v hrabství Suffolk,
28. Května 1939
Basil Brown, amatérský archeolog pověřený zdejšími vykopávkami, přestal odhrnovat zeminu. Pod prsty ucítil něco drobného, strukturou nepodobného hlíně.
„Asi jsem něco našel…“
Oba jeho asistenti si pospíšili a přiklekli k němu. Barbara Beckstaffová, postarší učitelka z Kentu, toho času na dovolené se svojí kolegyní, nakláněla se přes okraj jámy ve snaze něco zahlédnout, zatímco Mercie seděla o kus dál na kameni a nenápadně pozorovala opodál stojící skupinku lidí. Dění u výkopu ji teď moc nezajímalo, její fotoaparát ležel vedle ní na zemi.
Jáma, v níž muži pracovali, měla podlouhlý tvar, který vzdáleně připomínal pletací člunek. Od bočních okrajů na obou dlouhých stranách se pozvolna v mírném oblouku svažovala k mělkému dnu. Od špice ke špici ji lemovaly po celé ploše odkryté hlavice rzí se rozpadajících prastarých hřebů. Jediné místo, kde nebylo hřeby vidět, byla asi dvacet stop dlouhá plocha neodkryté zeminy uprostřed, na níž pracoval Brown. Příčně přes stěny jámy se po celé délce výkopu v rozestupech několika stop od sebe nacházela jakási žebra. Bylo jasné, že jde o odkrytou vnitřní část starého plavidla, které teď vyvolávalo dojem, že je ponořeno v půdě.
„Mercie, drahá, myslím, že něco objevili…No tak, pojď sem a vezmi aparát “, volala naléhavě Barbara, zatímco Brown s hajným a zahradníkem velmi opatrně odstraňovali nánosy zeminy kolem nějakého malého předmětu. Basil Brown nedokázal skrýt jisté obavy.
„ Lauthone, velmi, velmi opatrně, prosím.“
„Jistě, pane Browne, jsem opatrný“, ohradil se hajný. Muži pracovali pouze s kuchyňskými nástroji, jako byly příborové nože, vidlice, pera na potírání tuku. Nešlo o nejvhodnější nářadí, ale jiné neměli.
Po chvíli se zdálo, že drobný předmět je dostatečně očištěn, i když ještě nebylo možné rozeznat přesný tvar. Mercie Lacková už stála vedle své přítelkyně a fotografovala. Pořád však její pozornost přitahoval hlouček mužů a žen stojících opodál.
Podle vzezření se jednalo o bohaté turisty. I když většina zvolila oblečení vycházkové, bylo zřejmé, že jsou to aristokraté. Obzvláště mladá žena, již Mercie nějakou dobu pozorovala a jež rozmlouvala s Paní Edith May Prettyovou, majitelkou těchto pozemků, byla oběma ženám povědomá.
„Je to ona. Určitě,“ prohlásila s jistotou Mercie, když se otočila zpět k výkopu.
„Ne, to není,“ protestovala Barbara. „Určitě ne.“ Po očku sledovala ony dvě dámy. Mercie se ale nehodlala jen tak vzdát.
„Povídám Ti, že je to ona. Viděla jsem její fotku v Timesech.“
„Prosím tě, královnina vnučka, a tady ? Princezna v Sutton Hoo?“ Pousmála se Barbara, ale už si nebyla tak jistá.
„Proč by Marie Louisa nemohla navštívit slavné naleziště ?“
Neznělo to tak neuvěřitelně.
Z odkrytého dna lodě se po chvíli ozval sytý hlas Basila Browna,
„Vaše Výsosti, paní Prettyová, něco jsme objevili. Nechtěly byste být u toho?“
Mercie svou společnici vítězně počastovala pohledem ,vidíš, já to říkala‘, a znovu zvedla fotoaparát.
Princezna s paní Prettyovou došly až k okraji do země vnořeného lodního trupu, následovány několika muži. Na dno lodi byl postaven žebřík, který usnadňoval sestup do odkrytých útrob plavidla.
„Měla byste jít první, paní Prettyová. Jsou to Vaše pozemky a Váš nález,“ promluvila mladistvě svěžím hlasem princezna.
Oslovená žena, před nedávnem oslavivší sedmapadesátý rok svého života, navíc oblečená do slušivého černého kostýmku a v lodičkách, se jen usmála.
„To ne Vaše výsosti. To už pro mne není. Jen jděte sama,“ odpověděla. Dva ramenatí muži, marně se snažící skrýt proporce svých postav v nedobře střižených oblecích, se ihned pokusili princezně pomoci, ta však jejich snahu s výrazem mírného popuzení odmítla. I v květované sukni pod kolena a v otevřených botách celkem bez problémů sestoupila po šestnácti příčkách na dno lodi.
Paní Prettyová ji sledovala navenek s klidnou tvář, ale uvnitř se cítila podivně. Od rána, kdy sem dorazila, jí bylo nějak úzko. Něco viselo ve vzduchu, něco hodně neobvyklého. Celé dopoledne strávila v rostoucích obavách, protože i její neklid vzrůstal. A teď dostoupil vrcholu.
Princezna vykročila k Basilu Brownovi, který se znovu sehnul k místu nálezu. Když k němu došla, napjatě sledovala archeologovy ruce. Ty se pomalu blížily k artefaktu, jehož přesný tvar pořád ještě ukrývala vrstvička zatvrdlé zeminy. Obě učitelky nad odkrytým nalezištěm zatajily dech. Mercie Lacková udělala poslední snímek a nechala fotoaparát klesnout o něco níž. Všichni teď stáli potichu. Ve vzduchu visel příslib budoucího objevu, možná něčeho výjimečného, co navždy změní pohled dějepisců na historii. Paní Pretyová zatajila dech.
Když Brownovi prsty obemkly malý předmět, zúžilo se jí hrdlo. Měla pocit, jako by cizí ruka stiskla její paži. Nehmotný dotek neexistující entity. Lehce se otřásla.
Basil Brown opatrně zatáhl. Ozvalo se sotva slyšitelné lupnutí, jak se předmět odlomil od tvrdé hlíny. Brown pozvedl artefakt blíže k očím a jemně zatlačil na vrstvu skrývající povrch. Hliněná slupka začala praskat a drolit se.
Byl to zlatý prsten.
Brown jej pozvedl, aby jej mohla vidět princezna. Edith Prettyová zavrávorala. Neviděla ani pořádně, co archeolog drží, a přesto jejím tělem projel nepopsatelný pocit něčeho velmi, velmi vzdáleného. Podlomila se jí kolena. Statkář Streynfield a další z mužů ji zachytili.
„ Jste v pořádku?“
„Jistě, pane Streynfielde… já jen…. Pomůžete mi?“
Brown se usmál, když pochopil, že paní Edith přece jen sestoupí do výkopu. Vyrazil jí naproti, zatímco starobylý šperk si s netajeným obdivem prohlížela princezna.
Se statkářovou pomocí se paní Prettyové podařilo po žebři sestoupit. Brown ji už dole očekával a nabídnul jí ruku, aby ji doprovodil po nerovném povrchu, případně ji zachytil, kdyby v nevhodných botách zakolísala.
Jak se paní Edith blížila k místu nálezu, zvláštní pocit ještě zesílil. Její mysl byla náhle zahlcena podivnými vizemi světa dávno zmizelého v hlubinách minulosti. Vnímala realitu, blížící se střed lodi, Princeznu Marii Louisu i prsten v její dlani. Ale také se ocitala ve světě neznámém, krásném i bolestném. Viděla lesnatou krajinu, hradiště, kopce a blata, travnaté pláně. Viděla mnoho míst a viděla lid dávných věků. Ženy a muže na polích, děti hrající si ve stínu lesa. Viděla krvavé bitvy i bujaré slavnosti, divoké hony i kruté epidemie.
Jako ve snách dospěla, podpírána Brownem, až k princezně. Marie Louisa, poněkud zaražená zvláštním výrazem její tváře, natáhla dlaň s prstenem a usmála se na ni. Edith pomalu, opatrně zvedla ruku. Když se její prsty přiblížily k prstenu, vize ještě zesílily. Zaváhala. Najednou bylo moc těžké to udělat. V její hlavě vířily neuvěřitelné obrazy a pomalu zastíraly skutečnost.
Nedokázala to. Stáhla svou ruku a na prsten jen pohlédla.
„Je krásný…“
Odvrátila se. A vize v tutéž chvíli zmizely. Najednou si připadala nesmírně vyčerpaná.
„Promiňte…nějak mi není dobře…omluvte mne, prosím, Vaše Výsosti, potřebuji domů… “
„Ale jistě“, pronesla lehce zmatená vnučka královny Viktorie.
Doprovodím Vás, paní,“ přispěchal s nabídkou hajný. Edith jeho pomoc vděčně přijala a zavěšená do jeho rámě zamířila k žebříku. Když oba zmizeli za horizontem výkopu, otočil se Basil Brown k princezně a jen pozvedl obočí. Očividně nechtěl situaci komentovat. Místo toho se on i princezna znovu soustředili na zlatý šperk.
„Myslíte, že tam najdete více takových vzácností?“
„Nepochybně, vaše výsosti. Jde zcela jistě o pohřební loď nějakého vysoce postaveného šlechtice, možná i vládce. Ten prsten naznačuje, že jsme se dostali do vrstvy, kde najdeme artefakty z pohřební komory. A snad i ostatky těla pohřbeného velmože.“
„Úžasné…“
Na kraji výkopu stály obě učitelky v němém přemítání. Mercie zaraženě hleděla za odcházející Edith Prettyovou. Jako by vnitřně cítila, že byla svědkem něčeho velmi neobvyklého. Něčeho, co nikdy úplně nepochopí…
II.
Anglie, Britské Národní Muzeum, Londýn
28.září 1939
Uprostřed velké, dřevěným táflováním obložené místnosti se spoustou polic zaplněných nejrůznějšími bedýnkami a krabicemi, byl na několika velkých pracovních stolech rozložen celý poklad nalezený u Sutton Hoo. Pracovníci muzea v oblecích a bílých zástěrách podobných řeznickým brali do rukou jeden kus za druhým, diktovali zapisovatelkám přesný popis a pak jednotlivé předměty balili do sáčků a ukládali do dřevěných bedýnek. Ty pak odnášeli do jedné z prázdných polic.
Nad stoly stál starý muž s bílými vousy tu a tam ještě prokvetlými šedinou. V malých kulatých brýlích usazených na nose níže, než bývá obvyklé, odrážel se ten neuvěřitelný poklad, který pomůže odhalit tolik důležitých informací o Temných časech ostrovního království. A řeďme Británie ve válce a tohle kulturní bohatství musí být uskladněno. Kdo ví, kdy budou moci začít artefakty opravdu pečlivě zkoumat a vyhodnocovat.
Profesor Charles Philips si povzdechl. Svoji práci prozatím odvedl. Dokončil se svým týmem po Basilu Brownovi odkrytí pohřební lodi a prošel těmi nepříjemnými spory s Muzeem v Ipswitchi a jeho kurátorem Maynardem. S obavami přihlížel soudu, který nakonec k jeho zděšení přisoudil celý nález majitelce pozemků, Paní Edith Prettyové. Toto rozhodnutí Phillipsem hluboce otřáslo, nicméně paní Prettyová se zachovala opravdu velkoryse a celý nález darovala anglickému lidu. A profesor ji za to obdivoval a v tisku i osobně jí složil velikou poklonu. Ale teď, jak se zdá, příběh na čas končí. On se vrátí do Cambridge a bude dál učit a dělat svou práci. A bude doufat, že se za nějaký čas k tomuto zázraku vrátí.
Ještě jednou přehlédl nezabalený zbytek artefaktů, a otočil se k odchodu. Ve stejnou chvíli však vešel do místnosti mladý muž.
Douglas Hallsted byl Phillipsovým nejlepším studentem, což profesor ocenil nabídkou účasti při odkrývání pohřební komory v Sutton Hoo. John se mu odvděčil vynikající prací odvedenou při vykopávkách i třídění nalezených předmětů. Byla to nádherná práce. John byl romantik, senzitivní snílek, který studoval archeologii právě pro tu možnost dotknout se mrtvé minulosti a přivést ji zpět do našeho světa. A při odhalování nálezů v Sutton Hoo cítil, že právě tohle dělá. Byl absolutně šťastný.
U vykopávek však zažíval i něco, co úplně nechápal. Ocitnul se naprosto v zajetí toho naleziště. Genius loci zde svojí silou vysoce převyšoval prožitky z podobných míst, které dříve navštívil. Měl pocit, že duch časů uvězněných v minulosti tu hmatatelně vystupuje z hrobu dávného vládce. Občas mu myslí prokmitnul záblesk vize pohanského světa, který znal jen z přednáškových síní univerzity. Ale i když to byly jen střípky obrazů, měly neskutečnou sílu. Jeho tělesnost v takových okamžicích mizela a on se ocital uprostřed těch vizí. Dal by cokoli za to, aby vidění byla delší a on měl čas je prozkoumat.
Nejdřív se chtěl Phillipsovi svěřit, ale profesor byl i přes své nesporné zaujetí historií člověk racionální a zcela neromantický. Své pocity a vize si tedy mladík nechal pro sebe.
„Pane profesore, už je všechno zabalené?“
„Asi polovina. Pročpak?“
„Víte já…“ Mladík byl očividně v rozpacích, nevěděl, jak říct, co má na srdci. Nakonec přece jen našel vhodná slova.
Slyšel jsem, že úplně první věc, kterou našli, byl zlatý prsten…“
„Ano…“ Profesor se poškrábal na nose a posunul tím brýle na obvyklejší místo. „…Byl to jediný kus, který neodpovídá časovému odhadu vzniku ostatních artefaktů. Pokud mám pravdu, tak v tom hrobu byl pohřbený angleský král Raedwald, nebo některý z jeho synů. To by odpovídalo rozpětí let 620 až 660. Ale ten prsten je o více než 200 let starší. Je to nepochybně evropská práce austrasijských franských šperkařů někdy z přelomu 4. a 5. století. Nádherná práce, musím dodat…“
„Mohl bych jej vidět? Není už zabalený?“ Dychtivost v hlase mladého asistenta se nedala přeslechnout, stejně jako se nedaly přehlédnout jeho kradmé pohledy přes profesorovo rameno k tenčící se sbírce rozložené na stolech.
Ten prsten nedal Dougovi spát už mnoho týdnů. Nikdy jej skutečně neviděl, protože když dorazili k vykopávkám, první várka nálezů už byla odvezena a i když měl možnost krátce si prohlédnout některé kusy z těchto prvních vyzvednutých částí pokladu, prsten mezi nimi nebyl. Ale slyšel o něm. Mnohokrát od Basila Browna, i hajný Lauthon Forelley o něm mluvil se zanícením. Jen madam Prettyová o něm nemluvila vůbec, dokonce se mu zdálo, že kdykoli se o prstenu začalo, odešla nebo změnila téma hovoru.
A pak jej spatřil v jednom střípku svých vizí. Viděl jej na zlomek vteřiny, ale ten obraz se mu okamžitě vypálil do mysli. A pak jej vídal v dalších a dalších viděních. Toužil po tom jej vidět ve skutečnosti, ale měl strach. Uvědomoval si, že stavy a pocity, které jej opanovaly na pohřebišti v Sutton Hoo, nemůže nikdo považovat za normální, včetně jeho samého.
Nakonec se rozhodl, že nebude po prstenu dál pátrat, ani se na něj vyptávat. Když exkavační práce a třídění nalezených předmětů skončily a Profesor Philips se s Dougem ponořili do nepříjemných pří a sporů, snové výjevy a pocity ožívajícího ducha minulých časů pominuly. Douglas byl přesvědčen, že se ohledně tajemného zlatého šperku rozhodl správně. Jenže na rozdíl od vizí a ostatních pocitů ta touha po prstenu byla čím dál palčivější. Pořád se mu vracely vzpomínky, i když už nepřicházely vize. Nevěděl, zda podoba, již spatřoval v záblescích vidin je skutečná podoba prstenu. Bojovalo v něm rozhodnutí prsten nevidět s touhou dotknout se jej, držet ho v dlani, cítit jeho podstatu…
Profesor se usmál.
„Myslím, že tu ještě leží.“
Otočil se a následován Douglasem přistoupil k jednomu ze stolů.
„Tady je…“
Před nimi, skoro na okraji stolu, ležel. Asi půl palce široký zlatý pruh zdobený drobnými spirálkami a stočený do prstenu, jehož klenot byl jediný bílý kámen lemovaný stočeným zlatým drátkem řaseným do tvaru připomínajícího okvětní lístky. Byl vyčištěný a vypadal, jako by jej někdo právě vyrobil.
Douglas hleděl na ten malý šperk jako na zázrak. Byl to on. Vztáhnul k němu paži…Přišlo to jako uder blasku. Jeho hlavu zaplnily vize, které už dávno neměl, jen jasnější, sytější. Věděl, že prsten chce, aby jej vzal do ruky. A na rozdíl od Edith Prettyové odvahu našel.
Uchopil prsten a zvedl jej ze stolu. Stál a zíral na něj jako u vytržení. V jeho tváři se nepohnul ani sval. Jen upřeně hleděl na blyštivý kroužek ve své dlani.
„Je to nádherná práce, viďte Dougu. Ten prsten musel projít neuvěřitelnou cestou, než se dostal do té pohřební lodi. Víc než dvě století….Dougu?“ Profesor si uvědomil, že jeho student jakoby zkameněl. Vůbec nereagoval, jen bez pohnutí zíral na starobylý artefakt.
„ Dougu? Jste v pořádku?“ Philips začal být neklidný.
„Douglasi.“ Nic. Položil mu ruku na rameno a lehce s ním zacloumal. Doug stál strnule a nejevil známky vědomí.
„Chlapče, co je s Vámi?“ Profesor neskrýval znepokojení. Uchopil mladíka za obě ramena a pořádně s ním zatřásl. Ani teď nepřišla žádná reakce. Profesor se otočil na pracovníky muzea, kteří mezitím přestali pracovat a s rostoucím znepokojením hleděli na oba muže.
„Rychle, zavolejte někdo lékaře…HNED! Poslední slovo vykřikl. Než ale stačil cokoli dodat, vedle sebe uslyšel Dougovo přiškrcené zasténání. Mladík byl zase při smyslech. Opatrně a velmi pomalu položil prsten zpět na místo.
„Synku…,“ vydechl s ohromnou úlevou Philips, „…tohle mi nemůžete dělat…“
Pak si ale povšimnul velmi neobvyklého výrazu studentovi tváře.
„Copak je vám, Douglasi?“
A mladík ze sebe dokázal vypravit jen dvě slova.
„Nepatří mu...“
III.
Anglie, Douglasův pronajatý byt, Londýn, tentýž večer
Douglas se převaloval v posteli. Myslel na to, co viděl, když se dotýkal prstenu. To nebyly jen vize. Bylo to něco mnohem skutečnějšího. Ty obrazy se vracely a prolétaly mu před očima. Všechno to bylo tak sku…
Na tváři ucítil studený vánek. Zatajil dech. V místnosti nebyla úplná tma, světlo z ulice přeci jen slabě prosvětlilo útulný pokoj. Znovu to ucítil, tentokrát silněji. Ochladilo se. Prudce. Před jeho ústy se při každém výdechu začal tvořit obláček páry, který se rozplynul do prostoru tak rychle, jako se objevil.
Závěsy se pohnuly. Znovu cítil proudění chladného vánku, který sílil. Posadil se na posteli a pokrývku si přitáhnul až k bradě. Světlo z ulice se začalo vytrácet.
Do jeho vnitřností vstoupila chladná hrůza. To přeci nebylo možné. Navzdory jeho popření ale světlo skomíralo. Poslední, co uviděl, byly závěsy, které se už vlnily jako ve větru.
Pak tma. Absolutní. Úplná.
Proudění vzduchu se zklidnilo, chlad zůstal. Douglas nebyl schopen se pohnout. Nevěděl co přijde a jeho děs nabíral na intenzitě. Bylo naprosté, nepřirozené ticho. Ustal tikot hodin, neslyšel zvuky z ulice.
A pak stála před ním. Ušlechtilá, krásná, hrdá. A smutná. Dlouhé šaty v pase stažené ozdobným měděným pásem, široké rukávy, dokonce i vlasy, to vše vlálo kolem jejího těla neuvěřitelně pomalu, jako by stála na mořském dně a s jejími šaty si líně pohrávaly vodní proudy.
Douglas ji okamžitě poznal.
Pomalu přistoupila k posteli a posadila se k němu. Smutně se usmála, a mladík se přestal bát. Neznámá paní se sklonila a promlouvala k němu tichým, snovým hlasem. A Douglas náhle začal chápat.
Přízrak ženy domluvil. Pak návštěvnice uchopila Dougovu ruku, rozevřela jeho dlaň a vložila do ní něco studeného.
Byla pryč. Pokoj prozařovalo světlo z pouličního osvětlení stejně, jako před tím. Vnímal zase hluk z ulice, jako by se vůbec nic nestalo. Jen na natažené dlani mladého archeologa ležel jako led studený důkaz toho, co se před okamžikem odehrálo.
Nad silnicí skučel vítr, blesky křižovaly zataženou noční oblohu a déšť bičoval karoserii černého Rollse, jehož si John vypůjčil od profesora Phillipse tak trochu bez dovolení. Tedy přesněji úplně bez dovolení. Vlastně ukradl klíčky, když se pozdě večer pod záminkou omluvy za incident v muzeu vloudil do profesorova pronajatého domu. Nemyslel na následky. Věděl, že to musí udělat. Protože pro ni to bylo moc důležité.
Ani si neuvědomoval, kdy bouře začala. Auto se proplétalo úzkými silničkami jihovýchodní Anglie. Míjelo pole, občas projelo lesem, občas minulo osamocené skalisko. Žádné náznaky leteckých útoků v Anglii nikdo nezaznamenal, přesto vesničky i osamocené usedlosti, jimiž projížděl, byly zčásti zatemněny. I tady, stejně jako v Londýně, vládl po vyhlášení války Německu strach a opatrné očekávání nejhoršího.
Douglas na to však myslet nedokázal. Veškerá jeho pozornost i vůle byly upřeny tam, ven do tmy, v níž kdesi daleko před ním leží Sutton Hoo.
IV.
Anglie, Sutton Hoo, zámeček Edith May Prettyové,
28.Září 1939
Burácení hromu ji probudilo.
Edith nemohla ten večer usnout, byla roztěkaná a nervózní. Zkoušela si číst, ale rozbolela ji hlava. A tak se jen převalovala na lůžku a snažila se spát. Podařilo se jí to někdy kolem druhé hodiny, ale spánek to byl povrchní a neklidný.
Posadila se.. Sloupové hodiny na refektáři ukazovaly půl čtvrté. Vzdychla. Bouře za okny zuřila s neumenšenou silou. Každou chvíli blesk následovaný dutým prásknutím hromu.
Měla pocit, že mezi duněním bouře zaslechla zvuk klepadla. Nejdříve myslela, že se jí to jen zdá, ale bušení nepřestávalo.
Oblékla si modrý vyšívaný župan a spěchala ke hlavnímu vchodu. Služka jistě spala a nic neslyšela. Ta ženská by prospala i válku, pomyslela si mimoděk, když scházela dřevěným schodištěm do haly. Záblesky bouře osvětlovaly velikou místnost a vytvářely na stěnách fantastickou hru stínů, která ji trochu děsila.
Když prošla chodbičkou, otevřela hlavní dveře a zírala na úplně promočeného muže v balonovém plášti, do nějž se snažil schovat před ostrými kapkami deště padajícího snad ze všech stran.
„Kdo jste a co chcete?“ zakřičela, aby přehlušila bouři.
„To jsem já.“ odpověděl stejně hlasitě Douglas, stáhl si límce balonového pláště z tváře a popošel blíž, aby si jej mohla prohlédnout.
„Pane Hallstede, co tu děláte? Zbláznil jste se? Rychle pojďte dovnitř.“
Skoro jej vtáhla do chodbičky.
Když vcházeli do haly, s obavou se k němu obrátila.
„Proč jste přijel, stalo se něco? Doktoru Phillipsovi? Nebo snad…“
„Ne, paní, já…jsem tu…v soukromé záležitosti.“
„V půl čtvrté ráno?“ Zírala na něj nevěřícně. „V soukromé…to nemohlo počkat do rána?“
„Nemohlo…tedy vlastně…asi mohlo…já nevím, prostě jsem jen měl pocit, že to musím udělat hned.“
Edith jen zavrtěla hlavou, ale v koutcích ji pohrával nepatrný úsměv.
„Udělat co, mladý muži?“
„Víte…Já…“
Díval se na ni a nevěděl jak začít. Ona se konečně usmála.
„To nic mladíku,“ řekla. „ Vysvlečte si ten mokrý svrchník, nechám Vám udělat čaj.“ Douglas se ale nepohnul, jen tiše zíral do jejích očí.
„Copak, pane Hallstede? Slyšel jste, co jsem Vám…“
„Máte oči jako ona…úplně stejné,“ skočil jí Douglas do řeči. Teď už zapadl i poslední střípek mozaiky. Porozuměl všemu.
„Co prosím,“ zeptala se zdvořile, ale zmateně. Nejasná, mlhavá předtucha jí však znenadání stáhla hrdlo, takže další slova zněla přidušeně. „O kom to mluvíte?“
Douglas sáhl do kapsy. Když ruku vytáhl, na jeho dlani ležel vzácný franský prsten.
„O ženě, které patřilo tohle.“
Edith Prettyová zírala na prsten široce rozevřenýma očima. Její mysl zase ovládly podivné obrazy. Hrdlo, stále stažené, vydalo zajíkavý vzdech. Zapotácela se, aniž z prstenu spustila oči.
Douglas sevřel šperk v ruce a zachytil ji dříve, než mohla upadnout. Pomohl jí posadit se na jedno z křesílek stojících pod schodištěm u stolku se soškou leoparda.
„Co jste to udělal Douglasi? Proč jste tu věc přinesl?“ Uhýbala pohledem a její hlas se chvěl. Douglas si uvědomil, že poprvé za celou tu dobu, co se znali, nazvala jej křestním jménem. Poklekl před ni na jedno koleno a vzal její dlaň do své. Zvedla hlavu a pohlédla mu do očí. Nepatrně se usmál.
„Přinesl jsem jej, protože ona nenajde klid, dokud ten prsten nedostanete.“
Edith na něj nechápavě hleděla, on ale pokračoval.
„Nemá smysl, abych vám to vysvětloval. Jsem jen posel…Vezměte jej do ruky, a vše pochopíte. Vím, že se bojíte. I mě všechno kolem něj vyvedlo z míry. Ale nemusíte mít strach. Musíte vidět to, co já.“
Do očí jí vstoupily slzy. Jemně vymanila svou ruku z jeho a přiblížila se prsty ke zlatému šperku. Zaváhala, když neskutečné vjemy znovu, tentokrát silněji, zaútočily na její smysly.
„Věřte mi…“ Douglasova slova k ní doléhala z velké dálky. Pak se odhodlala. Bez dalšího zaváhaní vzala prsten do dlaně…
V.
Anglie, Deira (Northumbrie), městečko Catterick
616 našeho letopočtu
Edith otevřela oči. Byla v nějaké místnosti. Rozhlédla se kolem sebe. Rychle si uvědomila, že své okolí sleduje očima jediné přítomné osoby. A nejen to. Slyšela její myšlenky, cítila její emoce. Stala se někým jiným.
Acha z Deiry seděla na dřevěné lavici a hleděla malým oknem ven, za město, až k blatům. Už třetí den seděla v tomto pokoji. Nejedla, skoro nepila. Tížila ji strašná předtucha. Bylo to 10 dnů, co její muž, král Aethelfrith se Sigdhaerthem a ostatními velmoži vytáhl vstříc Anglům. Jejich král, Raedwald, před mnoha lety přísahal pomstu za ovládnutí Deiry. Už dlouho mu ležely v žaludku úspěchy krále, který sjednotil Deriu a Bernícii a teď pod chatrnou záminkou zvedl proti němu a Northumbrii válku, aby Aethelfritha pokořil.
Acha nemohla jíst, nemohla spát. Ta zlá představa zmaru, která se usadila v jejím nitru, ji tížila jako náplavný kámen.
Ostré zaklepání.
„Můžeš vstoupit.“ Hlas ji málem zradil
Kované dveře se otevřely a dovnitř vstoupil velitel gardistů. Byl bledý a jeho výraz – beznaděj.
„Královno…bitva je prohraná a naše vojsko pobito nebo zahnáno na útěk.“
Bodlo ji u srdce. I když takovou zprávu čekala, neubránila se slabému zasténání.
„A král?“
„Je mrtev, paní.“
Přešla tuto zprávu se rty pevně sevřenými. Zbývala jediná, opravdu důležitá otázka.
„A ostatní velmoži?“
„Vrátil se jen Sigdhaerth…“
Pocítila obrovskou úlevu. V této hodině těžkých zpráv malá jiskřička…čeho? Naděje snad?Ne, naděje ne...
„To od něj mám zprávy z bojiště,“ pokračoval velitel. „Prosí o přijetí, čeká venku.“
„Ať vejde…“ Snažila se vypadat klidně a nedát na sobě znát, jak je ráda, že právě Sigdhaerth je ten, kdo přežil.
Strážný se neměl k odchodu. Temný výraz jeho tváře mnoho prozrazoval. Mlčky, s nevyřčenou otázkou, mu pohlédla do očí.
„Anglové jdou, má královno. Zřejmě se s pouhým vítězstvím v bitvě nespokojí…“
Ano. Teď už bylo řečeno vše. Temný, studený mrak padá a halí budoucnost. Ulpívá na všem. Žádná budoucnost už není.
„Jdi, a pošli sem Sigdhaertha. A nechte nás o samotě.“
Její hlas byl zase pevný a vznešený. Gardista sklopil zrak, sklonil hlavu v úkloně a odešel.
Acha osaměla jen se svými myšlenkami. Její děti zůstaly v Bebanburgu, a jejich záchrana je teď v rukou tamních poddaných. Věděla však, že je dost věrných, kteří jim pomohou. Ona je ale příliš blízko bitevnímu poli.
Vykoukla z okna. Mezi domy bylo živo. Mnoho lidí i celých rodin prchalo, zvěst o angleské armádě už nejspíš jako blesk křižovala malým městečkem. Kromě její gardy a několik stráží na hradišti tu nebyli skoro žádní vojáci. Všichni vytáhli s králem do pole. Zadívala se k lesu daleko za hranicí města.
V ústech jakoby náhle ucítila jen vyprahlý písek. Zahlédla obláček prachu. Byli tam. Tak rychle…
Tentokrát se při zaklepání lekla. Odvrátila svou tvář od okna a přešla doprostřed místnosti, zatímco dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Sigdhaerth, ještě před několika dny třetí nejmocnější muž říše a králův nejbližší rádce.
Vypadal strašně. Přes levý spánek se táhla dlouhá čerstvá jizva. Hlavu měl ovázánu modrým kusem látky nad čelem zmokvaným prosakující krví, která vytékala i zpod improvizovaného obvazu a byla rozmazána kolem kořenu nosu, kde si ji válečník občas utíral. Dlouhé vlasy, slepené potem a krví, spadaly na rozedrané zbytky pláště. Kroužková košile byla na mnoha místech rozetnutá či rozervaná. Na boku měl šlechtic patrně nejhorší ránu. Roztržené, krví potřísněné kroužky zbroje tu tvořily dlouhý otvor. Zdálo se, že i tuto ránu si pod kroužkovou košilí ovázal, ale krev prosakovala i těmito obvazy. Celý bok jeho válečné suknice byl rudý.
V obličeji byl muž neuvěřitelně bledý. Přišel jistě o spoustu krve a bylo div, že stál na vlastních nohách.
„Sigdhaerthe…,“ vydechla Acha a vrhla se k muži. Než k němu stačila doběhnout, padl na obě kolena, položil ruce na zem a hluboce se před královnou poklonil. Přidřepla k němu a pomáhala mu zvednout se z úklonu. Její pomoc přijal, možná se ani sám narovnat nedokázal.
„Má paní…musíte prchnout.“ Dýchal přerývaně „Anglové tu do večera budou. Raedwaldův bratr padl v bitvě, král se bude mstít. Musíte rychle pryč…“
Pohladila jej po několikadenním strništi.
„Je pozdě, Sigdhaerthe. Anglové jsou tu…“
Nevěřícně zvedl hlavu. Pomohla mu vstát a doprovodila jej k oknu. Armáda se hromadila na severozápadní straně hvozdu. Byla jich spousta. Obrovská masa vojska složeného z Východních Anglů, Mercianů, Sasů a nájemných žoldáků z Anglie i ze severních zemí Evropy. Patrně les obešli a nyní se muži připravují k útoku na město. Netuší, že žádného útoku není zapotřebí.
Sigdhaerth jen zalapal po dechu a z jeho hrdla se vydralo slabé zachroptění. Znovu padl na všechny čtyři.
„Nikdy v životě jsem neustoupil z boje. Nikdy jsem neutekl z bitvy. Vždycky…jsem bojoval do posledního dechu. Nyní poprvé jsem po naší porážce opustil bojiště, abych Tě, paní má, mohl zachránit. A bylo to zbytečné…zbytečné…“
Od úst mu odkapávala krev smíšená se slinami. Královně vstoupily do očí slzy. Znovu se pokusila pomoci mu se narovnat, tentokrát to bylo těžší.
Na chodbě se ozval dupot a dveře se bez zaklepání rozlétly.
„Jsou Tu, má královno. Na jihu, ale část vojska obešla město a seskupila se na severozápadě…“
„Věděl jsem, že…že jsou mi v patách, ale…“ zašeptal Velmož
„Nemluv, vyčerpává tě to.Musíš si lehnout…“
„Ne, má královno. Nechci zemřít na loži.“
Acha otočila tvář plnou bolesti k veliteli stráží.
„Jestli ještě můžete zmizet, jděte.“
Neopustíme Tě, má paní.“
„Pak ale zemřete.“ Naléhavost jejího hlasu rozechvívala ztěžklý vzduch v místnosti. Na obličeji Gardisty se objevil cynický úšklebek.
„Dříve či později ano. Proč ne dnes?“
Sklonil hlavu a odešel. Nastálé ticho přerušil velmožův tichý hlas.
„Jsem rád, že…že jsem tě alespoň mohl…ještě vidět. Teď, když je můj pán a král mrtev a má smrt není daleko, mohu ti snad říct, co vše a jak moc pro mne…znamenáš.“
Pozvedl zrak a zadíval se do jejích krásných modrých očí, a v tu chvíli si nejspíš uvědomil, že ona cítí totéž.
Cítila.
Vždy byla věrná roli, kterou jí historie přisoudila. Byla Aethelfrithovi dobrou ženou i královnou. Nikdy jej nezradila, i když se celý život pokoušel zničit jejího bratra, který ji ostatně nenáviděl. Vždy měla svého manžela a krále v úctě. Ale ve svém srdci, hluboko uvnitř, milovala Sigdhaertha. Nepamatovala si, jak dlouho. Snad od chvíle, kdy jej poprvé spatřila po boku budoucího muže. Ale že i on miluje ji, o tom neměla zdání.
Poklekla před ním, jako on klečel před ní. Hleděl jí do očí. Opětovala jeho pohled, a vkládala do něj vše, co mu nemohla dát za života krále. Pak jej něžně políbila na zakrvácená ústa.
„Pro tuto chvíli stojí za to zemřít, má paní,“ pronesl tiše sípavým hlasem.
Znovu jí po tvářích skanulo několik slzí. Objala jej, opatrně, aby mu nezpůsobila bolest. Objetí bylo vzájemné. Po chvíli se však Sigdhaerth odtáhl. Stáhnul ze svého malíčku zlatý prsten s bílým kamínkem lemovaným ozdobou ze stočených zlatých drátků.
Přijmi tento prsten na důkaz toho, že jsem žil nejen pro svou zemi a svého krále…ale především pro Tebe. Ten prsten putoval generacemi našeho rodu. Přijmi jej, a…chraň ho, budeš li moci. Jako vzpomínku na toho, kdo tě nosil ve svém srdci od chvíle, kdy poprvé uviděl tvoji tvář…“
„Jak jej mám chránit. Zabijí nás oba.“
Tebe možná ušetří, má paní. Ve tvých žilách proudí krev králů Deiry.“
„To Raedwalda nezastaví.“ V jejím hlase zaznělo podivné smíření.
Sigdhaerth navlékl prsten na její ukazováček. Zdálo se, že bude trochu velký, nakonec ale nebyl.
Edith se zatočila hlava. Výjev, který sledovala Ašinýma očima, se roztřásl, zavířil a rozestoupil se v cárech živoucí mlhy, která před jejím vnitřním zrakem začala formovat jiný obraz. Tentokrát neviděla očima Královny. Stala se nehmotným pozorovatelem strašné scény.
Několik Anglů a Mercianů drželo vzpouzející se Achu. Stůl i lavice byly povalené na zemi. Ve vchodu do pokoje leželo několik mrtvých Gardistů.
Uprostřed místnosti stál obrovitý válečník. Byl obrněný od hlavy k patě. Předloktí i holeně mu kryla kožená zbroj pobitá železnými pruhy. Přes kroužkovou košili měl přetaženu pevnou koženou suknici sepnutou na levém boku. Plášť přidržovaly na ramenou nádherné zlaté spony vykládané rudým sklem, perletí a několika druhy barevných nerostů. Na Hlavě měl překrásnou přilbu s krytem tváře ve tvaru stylizovaného obličeje. Byla zdobena hadími ornamenty ve Vendelském stylu.
Muž stál nad zhrouceným tělem Sigdhaerthovým. Pokud se zraněný šlechtic před okamžikem zmohl na nějaký odpor, teď už bylo po boji. Snažil se jen vstát a dosáhnout k meči, který ležel opodál.
Raedwald, muž s titulem Bretwalda (velekrál východní Anglie), sejmul přilbu. Bílý vous však jeho tváři nedodával vzezření moudrého muže. Byl to spíše výzor divokého válečníka, který ani ve věku blížícím se šedesáti jarům neztratil svou sílu a tvrdost křemene. Chvíli sledoval Northumbrijcovu nesmyslnou snahu. Sigdhaerth chápal, že je konec. Posadil se. Krev z rány na boku teď prosakovala mnohem více a tvořila pod ním rudou kaluž rozmazanou jeho vlastními pohyby. Zhluboka oddechoval.
„Nech jej žít, to co jsi chtěl, už máš!“
Raedwald Achu ignoroval.
Naprosto vysílený velmož sebral zbytky svých sil a natáhl se k meči. V té chvíli král pozvedl ten svůj.
„Za bratra…“ Ta slova byla prosycena nenávistí, vztekem i zadostiučiněním. Sigdhaerth vzhlédl, nikoli však ke svému katu. Jeho poslední pohled patřil Jí.
Když hrot meče proniknul jeho zády a vynořil se na levé straně hrudi, chodbami hradiště se rozlehl ženský výkřik bolestného šílenství. Acha se přestala vzpouzet a zhroutila se. Kdyby ji vojáci nedrželi, sesula by se k zemi. Visela na jejich pažích a neměla odvahu vzhlédnout k mrtvému tělu.
Angleský velekrál se otočil ke královně. Měla hlavu skloněnu a její rty něco neslyšně šeptaly. Raedwald popošel až k ní. Sklonil svou hlavu k její, ale ani tak nerozuměl, co říká. Několika prsty podepřel Ašinu bradu a zvednul její hlavu, aby jí viděl do tváře. Ke svému zklamání neuviděl strach.
„Na trůn Northumbrie dosedne teď tvůj Bratr Edwin. A myslím, že mi bude vděčný, když odstraním poslední překážku mezi ním a trůnem.“
Ašina tvář se zdála být smířená. Jen její rty se neustále pohybovaly.
„Modlíš se, děvko? Myslíš, že tvá královská krev tě ochrání?
Nechala jeho otázky bez odpovědi. Ani k němu nezvedla oči.
Král se vztekle rozpřáhl.
Hrot meče projel Ašiným hrdlem a zarazil se o páteřní obratle, které praskly. Gejzír tepenné krve se vyvalil z rány a potřísnil králův plášť i zbroj. Nezdálo se však, že by mu to vadilo. Vytrhl meč z rány, zatímco vojáci povolili sevření. Acha zemřela dříve, než dopadla na zem.
Raedwald okamžik pohrdavě shlížel na její mrtvé tělo. Už se chtěl otočit, když jeho pozornost upoutal prsten na královnině pravé ruce. Chvíli si jej prohlížel, pak se sehnul a tvrdě, bezohledně strhnul šperk z Ašina prstu.
VI.
Anglie, Sutton Hoo, zámeček Edith May Prettyové,
28.Září 1939
Otevřela oči a pomalu se vzpamatovávala. Douglas už neklečel před křesílkem, v němž seděla. Stál opodál. Viděla jej i přes to, že jinak byla všude naprostá tma. Neslyšela hluk bouře za okny a její tělo rozechvíval nepříjemný chlad.
Uprostřed haly stála Acha. Edith se naklonila v křesle a pomalu, zapřená oběma rukama o opěrátka, se postavila. Vykročila k přízraku northumbrijské královny. I ta udělala několik kroků, lehce, jak přitažlivost nespoutávala svojí vládou její podstatu. Celá zářila. Pomalu vlající a vlnící se šaty a vlasy se vznášely kolem ní v neskutečném magickém tanci.
Když se k sobě přiblížily, zastavily se. Dlouho si mlčky hleděly do očí. Pak ticho v místnosti přerušil třesoucí se hlas Edith Prettyové.
„Proč já?“
Acha mlčela, jen se usmívala. Douglas to nevydržel.
„Nechápete, Edith? Jste nejstarším žijícím pokrevním potomkem rodu krále Aethelfritha a královny Achy.“
Edith zůstala jako opařená. Ale ano, dávalo to smysl. Acha neodešla, protože jediný symbol její lásky byl pohřben na prstu toho, který zabil Sigdhaertha i ji.
„Opatruj jej dobře, prosím.“ Ašin hlas rozezvučel okolní prostor líbeznou ozvěnou. „Patří, a vždy patřil naší rodině.“
„Slibuji,“ pronesla dojatě Edith. Acha zavřela oči. Její tvář vypadala šťastná.
Ta podivná záře, kterou vydávala, teď sílila. Rysy Ašiny tváře se rozplývaly a propadaly do okolní temnoty, následovány celou její postavou. Odcházela z tohoto světa, aby nalezla, co hledala více než třináct set let.
Rozplynula se.
Za okny haly nebylo po lijáku ani stopy. Bouře ustala. Jako by byla jen kulisou dramatu a skončila spolu s ním. Halu zaléval stříbřitý svit měsíce vyplouvajícího nad mořem protrhávajících se mračen. Edit Prettyová se dívala na Ašin prstýnek. Když zvedla unavenou tvář k Douglasovi, viděl, že vypadá stejně šťastná, jako před chvílí Acha.
„Děkuji, Douglasi. Za ni… i za sebe.“
Místo odpovědi k ní přistoupil a pevně ji objal.
Douglas přemýšlel. Vracel se do Londýna po stejných klikatých cestách, i když teď byla jeho jízda klidná a mysl čistá. Znovu si promítal v duchu všechny události tohoto dne. Přemýšlel o Sutonn Hoo a jeho tajemství, které zůstane uzamčeno hluboko v jeho duši. Edith a on jsou jediní dva lidé, kteří znají tajemství franského prstenu. A tak to také zůstane. A prsten sám? Věci se občas ztrácí, tak to chodí. Mezi artefakty Radwaldova hrobu bude chybět jen ten jediný, který mu nikdy nepatřil.
Na východě rozestřelo svítání hřejivou náruč prvními slunečními paprsky bojujícími o nadvládu s noční temnotou.
Douglas si uvědomil, že Raedwald se nikdy nedozvěděl poslední Ašina slova. On je ale znal, stejně jako Edith. Ani oni dva je sice ve svých vizích neslyšeli, přesto oba věděli, jaká byla její poslední slova, která předurčila její dlouhé čekání ve stínech věků.
Nebyla to modlitba, jak se velekrál domníval. Bylo to několik slov, která Acha opakovala v poslední chvíli svého života.
„Slibuji, že jej ochráním v životě i smrti…“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 15 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 42 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
