|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Čarověník - 1. kapitola ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Čarověník
 Maruška |
publikováno: 28.01.2012, 21:10
|
| Začátek delšího textu. |
| |
|
|
Štěpán Král vypnul počítač a vstal od stolu. Zapálil si cigaretu, otevřel okno a vyhlédl na náves. Na osmou hodinu večerní venku panoval nezvyklý ruch. Partičky hulákající omladiny, rodinky s dětmi, chalupáři i místní – všichni mířili na velkou louku za vsí.
Od jedné skupinky dívek se odpojila plnoštíhlá brunetka.
„Štěpáne, jdeš taky, ne?“ zavolala na něj.
To víš, že jo, povzdychl si v duchu lehce otráveně. Šel by, ale Jindřiška Karasová z hospody opravdu nebyla jeho typ. Navíc, dnes večer měl úplně jiné plány.
„Nemůžu,“ pokrčil rameny s předstíranou lítostí. „Musím makat. Hoří mi termín.“
„Nenech se prosit. Jdou všichni,“ lákala ho.
Její kamarádky se začaly hloupě chichotat: „Starej Karas narazí Plzeň!“ Otočila se na ně. Slyšel něco jako: „Jste blbky…“
K dalšímu naléhání jí nedal šanci. „Hele, fakt to nejde. Užijte si to. Ahoj,“ mávl na ně, típl cigaretu o parapet a zabouchl okno.
Jo bejt to Katka, čarověník by dneska neměl nejmenší šanci, napadlo ho, když se soukal do džín. Jenže Katka…že by vyrazila ze svý milovaný Prahy na vesnickou akci…nepředstavitelný. Usmál se. Jeho bejvalka byla, jak to říct, velkoměstský typ: VIP večírky, rauty, premiéry, natáčení, vernisáže. Jiný životní styl prakticky neuznávala. Vzpomněl si na její znechucený výraz, když jí oznámil, že odjíždí na výstavu bonsají a ne na festival do Varů.
Opřel si nohu o hranu stolu a zašněroval kanadu.
Po roce a půl oboustranného trápení skončil s kufrem u výtahu a ona s jedním filmovým kritikem v posteli. V podstatě se mu ulevilo. Dal ve firmě výpověď a odjel z Prahy sem, na chalupu do Jetřichovic. Svůj čas rozdělil mezi překládání z němčiny, nejnutnější opravy domu, bonsaje a starou zahradu. Večer pivko U dvou dubů nebo televize. Jak by jistě poznamenala drahá Kačenka (nesnášela, když jí tak říkal) – pestrý program pro důchodce.
Obul si i druhou botu, přes hlavu přetáhl hnědou potrhanou mikinu. Překontroloval obsah batohu, připraveného na podlaze v předsíni: dalekohled, baterka, nůž, rukavice, staré noviny a příruční sekyrka. Přehodil si ho přes rameno a opatrně pootevřel vstupní dveře. U hasičárny parkovala nejnovější chlouba obce – červená zásahová Tatrovka. Od louky vyřvávala reprodukovaná hudba, poslední opozdilci mizeli mezi domky.
Vykradl se ze dveří a zamířil opačným směrem – do lesa. Stezka, ústící do pískovcového skalního města, začínala hned za vsí. Šedavé skály ho objaly svou kamennou náručí. Stoupal do kopce po písčité pěšině, prorostlé kořeny stromů a borůvčím. Zvuky večerní přírody pomalu, ale jistě vítězily nad repertoárem Michala Davida, linoucím se z údolí.
Štěpán spěchal. Rozhodně nestál o to, potkat někoho ze správy národního parku právě ve chvíli, kdy bude odřezávat čarověník z toho smrku. Doufal, že jsou všichni z okolí dole, na pálení čarodějnic. Hajný stoprocentně, pivečko je jeho druhá láska – hned po zelený, pomyslel si a zastavil se, aby popadl dech.
Slunce pomalu klesalo k obzoru. Stíny se prodloužily a vyhřátý pískovec získal rudý nádech. Mrkl na hodinky – tři čtvrtě na devět. Zatím vše vycházelo podle jeho představ.
Konečně rovina. Cesta ho zavedla k železným turistickým schůdkům, připevněným do zvrásněné skalní stěny. Vylezl nahoru. Otevřel se mu nádherný výhled na zvlněnou krajinu Lužických hor. Z hloubky pod sebou slyšel halas, smích a křik. Michala Davida vystřídal sám Božský. Vytáhl dalekohled. Jetřichovická louka byla plná lidí. I přes nastupující soumrak rozpoznal plátěný stánek s občerstvením, lavičky a hasičské auto. Oheň s chudinkou hadrovou čarodějnicí už hořel.
Tiše se zasmál. Minulý rok místní postavili hranici z čerstvého dřeva. Samozřejmě, že nechytla. Starosta reagoval velice duchapřítomně – povolal hasiče, kteří situaci bleskově vyřešili – prolili celou tu vatru benzínem. Když během slabé čtvrt hodinky shořela, radovali se jak malí kluci. Akorát lidi z toho večera nic moc neměli.
Slezl z vyhlídky. Na východě blikaly první hvězdy. Měsíc zářil v úplňku – krajem se rozlilo intenzivní mléčně bílé světlo. Štěpánovy kroky tlumilo jehličí, slyšel jen svůj vlastní dech a praskání větviček, provázející jeho kroky. Občas leknutím uskočil stranou, to když vyplašil nějakého ptáka, spícího v podrostu, nebo myš. Ale líbilo se mu to – připadal si jak na stezce odvahy. Jen bez těch bubáků.
Ten palouk, obklopený nízkými smrčky, poznal okamžitě. Stromky totiž rostly na trojúhelníkovém půdorysu. Často přemýšlel, kdo je tam takhle vysázel, a proč - nějaký hajný recesista? UFO?
Tenhle podivný kousek lesa ho však zajímal hlavně z jiného důvodu: asi ve dvou metrech nad zemí, na jednom ze smrků, rostl čarověník – malá větvička s odlišnou genetickou mutací, než mateřská rostlina. Místo tmavě zelených dlouhých jehliček nesla slabounké, bledé a všelijak pokroucené.
Shodil batoh do trávy, našel baterku a posvítil si na místo srůstu.
Bude stačit jen nůž, dumal. Hlavně nic nezvrtat, jinak se to bude blbě roubovat.
Rozhlédl se po palouku. Les ztichl, měsíční světlo opaleskovalo na oroseném mechu. Štěpán se oklepal chladem. Najednou zatoužil mít celou tuhle noční bojovku za sebou a vrátit se domů. Rychle vytáhl zahradnickou žabku a jedním pomalým pohybem odřízl čarověník. Otočil se.
A útroby se mu bolestivě sevřely strachem.
Na protějším okraji mýtiny se těsně u země vznášely tři tmavé ženské postavy, temnější než stíny okolního lesa. Z absolutní černoty jejich obličejů svítily nelidsky žluté oči.
Štěpán stál, paralyzovaný děsem, neschopný rozumně myslet. Jeho mozek v nekonečném cyklu zpracovával pouze dvě informace – to, že potřebuje na velkou a to, že má od pasu dolů dvě nohy, uzpůsobené k běhu.
Jedna z bytostí pozvedla ruku a začala se nehlučně pohybovat přímo k němu. Do nosu mu pronikl puch po zkažených vejcích. Cítil, jak ho jehličky čarověníku bodají do dlaně.
Probral se. Vyrazil pryč. Pryč k lidem, ke světlu, do bezpečí.
Stezka, kterou přišel na vrchol zmizela. Z kopce, musím z kopce, to jediné věděl jistě. Větve ho bolestivě šlehaly do obličeje, kořeny stromů se objevily vždy tam, kde to nečekal. Letěl dolů ze svahu po kluzkém písku, mezi skály a bál se ohlédnout. Strach, že je to za ním, ho nutil riskovat.
Konečně vyběhl z lesa na asfaltovou silnici, vedoucí do vsi. V chalupách se svítilo, na louce pořád ještě vyhrávali. Miro Žbiro ho vybičoval k poslednímu vzepětí sil. Krev mu hučela ve spáncích a bodalo ho pod žebry. Přiřítil se na náves, prosprintoval kolem hasičárny a zahnul ke svému domu, kde … vrazil do Jindřišky Karasové.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
100.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
