» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."

Ingrid Bergmanová

počet přístupů: 2141742

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 3 ::

:: Anuran Agnus - (1/5) ::

Dandy518	publikováno: 30.01.2012, 19:52

Zhruba po třech měsících jsem konečně dopsal tuhle dlouhou povídku. Je to poprvé, co se mi něco takového vydařilo a jsem na to pyšný. Takže bych moc prosil redaktory, jestli by někdo z nich nesmazal můj předešlý příspěvek. Budu mu za to hluboce vděčný.


	Anuran Agnus a jeho spletitý příběh. Podtitul: Cesta k nesmrtelnosti aneb jak vrtkavý může být osud - část první. Na noční obloze zářily skrze temná mračna hvězdy spolu s jasným měsícem. Neblahý vítr se proháněl mezi kmeny vzrostlých jehličnanů sem a tam, ty se do poryvu větru mírně kymácely. Hustý ačkoli mladý les zahalen pláštěm jantarově medové barvy působil skvostně. Každou chvíli se odněkud ozvalo vlčí zavytí či zahoukání sovy. I přestože vládnul podzim, zima věděla jak naznačit svůj příchod. Tou dobou na jakémsi místě v hlubokém hvozdu svitlo jediné světélko. Dým rychle stoupal vzhůru až ke korunám stromů. Kolem horkých kamenů poletovaly jiskry vyvržené ze srdce ohně a pozvolna zhasínaly. Plameny vyšlehly ještě víc a olizovaly čerstvě uloveného zajíce, jenž se pomalu otáčel na dřevěném rožni. Šťáva z kořisti skapávala a vůně se linula prostorem. Opodál se vypínala jedle a u ní seděl opřen zády o kmen stromu asi třicetiletý útlý muž celý zahalený v medvědí kožešině, čekaje na upečení úlovku. Do očí mu padaly nakrátko ostříhané vlasy špinavé blond barvy. Jeho oči zářily azurovou barvou a skrývaly nejedno tajemství. Tělo zahalené do kožešiny měl vypracované a nemusel by se za něj stydět nejeden bojovník či lovec divoké zvěře. V pravé ruce svíral ocelový meč s dlouhou čepelí, kterou brousil pravidelnými tahy brusným kamenem. Na žlábku čepele u záštity byly vyryty podivné znaky. Snad jen on sám věděl, o jaký jazyk se jedná. O kousek dál se ozvalo funění a zahrabání kopyt. Muž nechal své práce, zasunul meč zpátky do pochvy a zalovil ve vaku, který se povaloval v jeho blízkosti. Došel k statnému oři, který se pásl přivázaný ke stromu. Odsedlal ho, vytřel do sucha a teprve potom mu dal pytlík přes uši, přehodil mu přes hřbet pokrývku a pak konečně odepnul svůj silný opasek a usedl na původní místo. V jeho paměti se probudila stará vzpomínka. V té době to byl ještě mladý klučina, který se s hrstkou banditů toulal po zemi a hledal své štěstí a slávu. Rád vzpomínal na ty léta, kdy mohl prožívat volnost a dělat si, co se mu zamanulo. Vybavily se mu obrysy mnoha tváří a obrazy míst, kde v minulosti učinil důležitý krok a ovlivnil tak celou svou budoucnost. Vzpomněl si také na dialog, který vedl s jedním postarším vůdcem z řádu říkajíc si Lovci černých lebek. „Máš kuráž, chlapče, to se musí nechat. Ale jen ta nestačí,“ zazněl hlas náčelníka. „Přišel jste mě zabít?“ „Udělal jsi na mě dojem, chlapče.“ „Štěstí vzalo za své.“ „Víš, kdo to leží u tvých nohou?“ „Důvod proč jste ke mně přišel?“ „Byla to horká hlava, nejdřív jednal, pak přemýšlel. Krůček ho dělil od začlenění do našeho řádu.“ „O důvod víc proč byste mě nenechával naživu.“ „To takhle chceš vždycky umřít, když se vyskytne problém na tvé straně?“ „Ne, ale…“ „Lidé nejsou důležití, potřebný je čas, kvalita a věrnost, toho se mi však nedostává.“ „Kdo jste?“ „Není slušností, aby se představil mladší s menší šarží?“ „Jsem Anuran Agnus z města Felixon a pocházím ze šlechetného rodu Murdoovců.“ „Co dělá šlechtic, jako jsi ty tak daleko od domova? Neměl by se radši starat o správu města a sedět hezky v teple?“ „Myšlenka na slávu mě ovládla jako silná droga.“ „Á takže zběhlík, rodičům by určitě nebylo dobře u srdce, kdyby zjistili, co tady provádíš. Ale musím sklonit před tebou, že moment překvapení jste splnili na jedničku, i nás jste tak docela nechali na pochybách. Kdo by řekl, že na karavanu má zálusk ještě někdo. Ale jak vidíš, pro nás Vaše nemilé překvapení nebyl žádný problém. Tvůj strážný anděl nad tebou držel ruku a jako jediný z tlupy si přežil nájezd.“ „Proč jste kupce přepadli?“ „To já bych se tě mohl zeptat na totéž. To ale není podstatné. Chci ti položit nabídku. V této situaci nemáš moc na výběr, takže se rozhodni moudře. V téhle chvíli nám chybí jeden do skupiny. Abych pravdu řekl, chtěl bych ozkoušet tvé schopnosti a vědět jak si povedeš i při zapeklitějších záležitostech. Takže ti teď nabízím něco, co normálně nedělám každý den. Buď zaujmeš místo za bývalého žáka nebo se vrátíš tam, odkud si přišel. My ti můžeme nabídnout radikální změnu života, nehynoucí slávu, bohatství, o kterém se ti ani nesnilo a spatřit věci, které vidělo jen málo lidí, ale za vysokou cenu.“ „Co obnáší ta vysoká cena?“ „Úmluvu. Složíš-li přísahu přede všemi členy, tím vznikne takzvané neoddělitelné pouto, naučíš se naším zvykům, podrobíš se rituálu, abys zaprodal svou duši nám, tak potom teprve budeš patřit k nám, rytířům černých lebek – lovců lidí a artefaktů. To vše ti potrvá mnoho let. Přijmeš-li, zpátky už to nepůjde.“ „To zní zajímavě a nabídka je vcelku lákavá a jen málo lidí by se zřeklo takové šance. Přiznávám, že jako bandita bych slávy moc nepobral a taky bych si nepřišel na velký obnos peněz. Ale bojím se toho, že přijmutím ztratím tu volnost a svobodu rozhodování. Nic to ale nenasvědčuje tomu, že se k Vám nepřidám, přeci jenom jsem si slíbil jako maličký, že jednoho dne se stanu jedním z těch nejproslulejších lidí na světě a taky mě pohání věta: jako nekonečná může se zdát cesta ke slávě a jen vyvoleným jest souzeno spatřit její konec. Beru ji jako výzvu a já osobně mám výzvy na prvním místě, tedy hned po slávě. Takže si plácnem.“ Čím vším tento podivín prošel? Proč spočinul právě na tomto místě a jaký je cíl jeho cesty? Příliš mnoho otázek a příliš málo odpovědí. Čas vše ukáže…


celkové hodnocení autora: 70.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 3.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 8		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 22		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Borek	08.02.2012, 22:44:03

Zas tak skvělý to není. Jen plním slib. Opožděně (mám na mysli těch 6 měsíců). P.S. Hned v tom prvním odstavci je stylistická chyba, má tam být ...temných mračen, kterÁ postupně zastíralA tisíce hvězd... A takových chyb tam taky nejspíš budu mít spoustu:-) Borek


ze dne 08.02.2012, 22:50:04
Dandy518: Nějak ses ale ještě nevyjádřil k zbytku mého komentáře, na tvou kritiku.

Borek	08.02.2012, 19:08:27

Odpověď na příspěvek od uživatele: Borek* ze dne 08.02.2012, 19:07:06* Omlouvám se, nějak mi to nešlo poslat přes vzkazník, tak jsem se pokusil to vložit do kementu, a to už šlo. Borek

Borek	08.02.2012, 19:07:06

Ahoj Tak. Musíš mne omluvit, že to trvalo tak dlouho, ale jak sám vidíš, je toho opravdu hodně a snažil jsem se Ti podat vysvětlení skoro ke každé větě. Prozatím jde pouze o první díl Tvé povídky. Nejdřív musím říct, že jsi se opravdu pohnul vpřed. To zlepšení je vidět. Na druhé straně počítej s tím, že ještě dlouho bude trvat, než to bude opravdu dobré. Pořád je tam hromada chyb (nemyslím ty gramatické, s těmi se sám dost brutálně potýkám), logických problémů, nedomyšleností, protismyslů, bohužel i nesmyslů. Nicméně myslím, že jsi na správné cestě. Ale dlouhé, s tím počítej. Důležitý je, že jsi to nevzdal:-). Tvůj text jsem rozdělil na jednotlivé odstavce. V níže napsaném textu je vše uspořádáno následovně: Vždy tu najdeš nejdříve svůj odstavec, pak odstavec, který jsem přepsal já do podoby, která je podle mne vhodnější a pod tím bude stať, kde rozeberu jednotlivé věty, změny, které jsem v přepise udělal a také důvody, které mne k tomu vedly. Na konci pak je jakési shrnutí s posouzením celého prvního dílu. A nezapomeň. To, že jsem přidal vlastní přepis neznamená, že to máš psát podle mne. Jinak tohle nedělám (už proto, že je to nesmírně vyčerpávající). Nicméně jsem to slíbil. Jen Ti chci ukázat, že to jde prostě i jinak. A když už se budu vyjadřovat skoro ke každé větě, tak jsem se prostě rozhodl tam střelit i svou verzi, abych jasně demonstroval své připomínky rovnou na textu. Ty si ale musíš sám najít vlastní cestu. Když se Ti něco bude kór moc líbit, klidně to použij, to je mi jedno, ale Ty sám by jsi mněl usilovat o vytvoření vlastní verze. Nezapomínej, že i já jsem v podstatě začátečník, jen o něco vypsanější než Ty. Také musím říct, že kdybych to podle stejného námětu psal já, asi bych to uchopil celé jinak (to je samozřejmě v pořádku, každý autor je jiný a každý píše podle sebe), ale ty přepisy jsem se snažil tvořit v duchu tvého záměru. Proto jsem plynutí děje nějak nepozměňoval (alespoň ne výrazně) a jen se snažil Tvůj text přepsat tak, abys viděl, že existují i jiné možnosti. Je to prostě jen vodítko, nic víc. Tak do toho ------ Jdeme na první odstavec Tvá verze: Na noční obloze zářily skrze temná mračna hvězdy spolu s jasným měsícem. Neblahý vítr se proháněl mezi kmeny vzrostlých jehličnanů sem a tam, ty se do poryvu větru mírně kymácely. Hustý ačkoli mladý les zahalen pláštěm jantarově medové barvy působil skvostně. Každou chvíli se odněkud ozvalo vlčí zavytí či zahoukání sovy. I přestože vládnul podzim, zima věděla jak naznačit svůj příchod Má verze-přepis: Jasný měsíc zářil skrze nesouvislou vrstvu temných mračen, které postupně zastíraly tisíce hvězd na klenbě noční oblohy. I svit měsíce se pomalu vytrácel. Vítr, který těžká černá oblaka přivál ze severu, se proháněl mezi kmeny vzrostlých jehličnanů i listnatých velikánů. Větve stromů se v jeho poryvech kymáceli ze strany na stranu. Chvílemi Vítr nabíral sílu, pak ji zase ztrácel. Proplétal se hustým lesem zahaleným do podzimního pláště zeleno-jantarových odstínů. Do jeho studeného šepotu , předznamenávajícího příchod tuhé zimy, zaznělo občas vlčí zavytí či truchlivé zahoukání sýčka. ----- Takže první odstavec. První větu jsem musel přepsat a je doufám jasné proč. Skrz temná mračna nemůže nic zářit. Pokud to tam chceš, pak musíš napsat něco ve stylu těch prvních tří vět, co jsem tam střelil. Také formulace „…hvězdy spolu s jasným měsícem.“ je trochu nepěkná. …Hvězdy a jasný měsíc… je vždycky lepší, než to, co jsi napsal. Ale spíše se snaž rozvrhnout to do vyprávění, jako jsem se o to pokusil já. Na neblahý vítr zapomeň. Pokud vítr není magického původu, jediná charakteristika ať se týká jeho síly nebo hlasitosti. Tady to navíc není nutné. A slovo neblahý nepoužívej, je strašně knižní, archaické. Pokud jde o les, slovo skvostný se opravdu moc nehodí, takové použij spíše v souvislosti s náhrdelníkem nebo pro šaty nějaké vznešené dámy. Vůbec se snažíš být nadměrně poetický, ale zatím ti to moc nejde. To je vyšší liga, pro nás začátečníky prozatím nedovolené území. Nauč se psát obyčejné, přiléhavé popisy normálním slovníkem, a do nich jen občas (a minimálně) vraz nějaké to poetické slovíčko ( Jantarový háv je třeba krásný, také jsem jej použil, ale s tím medem, to už je trochu moc-vím, jak jsi to myslel, ale pamatuj – méně je někdy více). Nemůžeš hned psát takové nádherné poetické obrazy, jako to umí třeba Ekyelka. Takové umění je daleko před námi a teprve se k němu budeme muset propracovat. A bude to dřina, to mi věř. A bude to i dlouhá cesta. Ale když vidím, jak moc velký pokrok jsi za ten půlrok udělal, tak věřím, že když se nevzdáš, zvládneš to. Tak dál, pokračujem ještě k prvnímu odstavci. Nechal jsem vítr kymácet jen větvemi, protože kdyby, byť i jen mírně, kymácel celými kmeny těch Tvých vzrostlých kmenů, byla by to už parádní vichřice a hrdina by si v ní těžko opékal nad ohněm svou kořist. Pamatuj -kauzalita. Příčina a následek. Když už se ve tvém příběhu něco stane, nesmíš to v následující větě (nebo odstavci, nebo kapitole, nebo v celém příběhu) popřít, ale musíš se toho držet. Vždycky dbej na logiku i u těch největších drobností. Pokud jde o Jantarový háv, máš tam další logický kiks. V předešlé větě mluvíš pouze o jehličnanech, zatímco pak dáváš lesu barvu klasických listnatých stromů na podzim. Proto jsem tam listnáče přidal, a barvy promíchal. Poslední věta je dost kostrbatá, opravdu, napsat „zima věděla jak naznačit svůj příchod“ je fakt trochu divné. Zkus si tu větu několikrát nahlas přečíst. Pokusil jsem se význam toho, co jsi chtěl sdělit, přidat do souvětí s hlasy zvířat a dokonce jsem tam dostal i ten vítr, z něhož jsem udělal takový laitmotivek celého odstavce. Ano, jde to napsat tisíci způsoby a určitě i líp, než jsem to napsal já, ale uznej, že má verze je elegantnější a víc kompaktnější, než ta Tvá. Není tam jen shluk vět, z nichž každá nese jinou informaci, ale jsou navzájem provázány, významově i pocitově. Vždy se snaž takové popisy řešit co nejjednodušším slovosledem, ale zároveň neklaď jen informace jednu za druhou. Je to složité, ale máš na to naučit se to. Začni popisem tvořeným krátkými větami, podobně, jako to máš ve své verzi, ale vychytej z nich ty problémy, o nichž jsem Ti tu napsal. Až to budeš mít, tak si k tomu znovu sedni a pokus se vytvořit složitější souvětí. Snaž se tím popisem vytvořit náladu, atmosféru, ale ne za každou cenu a ne tak, že budeš používat rádoby básnické výrazy nebo obraty. S těmi šetři a použij je jen v případě, že si jimi budeš naprosto jistý. ----- Vrhněme se na druhý odstavec. Tvá verze: Tou dobou na jakémsi místě v hlubokém hvozdu svitlo jediné světélko. Dým rychle stoupal vzhůru až ke korunám stromů. Kolem horkých kamenů poletovaly jiskry vyvržené ze srdce ohně a pozvolna zhasínaly. Plameny vyšlehly ještě víc a olizovaly čerstvě uloveného zajíce, jenž se pomalu otáčel na dřevěném rožni. Šťáva z kořisti skapávala a vůně se linula prostorem. Má verze-přepis: Mezi stromy zablikalo světélko. Po chvíli už mezi staletými kmeny hlubokého hvozdu stoupal dým vzhůru až k rozložitým korunám. Kameny obložené ohniště bylo vyhloubeno stopu a půl v zemi u paty věkovitého dubu. Oheň tak byl částečně chráněn před větrem, který si přes to pohrával se stoupajícími jiskrami vyvrženými z plamenů a pozvolna je uhasínal. Stažený zaječí trup naražený na dřevěný rožeň se pomalu opékal. Po nějakém čase začal odkapávající tuk syčet a praskat na rozžhavených uhlících. Vůně pečeného masa se pomalu šířila kolem ohniště. ----- Skutečnost, že jde o stejnou dobu, nemusíš zdůrazňovat. To si nech až na chvíli, kdy o něco půjde, a kdy budeš potřebovat děj jednoho obrazu časově sladit s jiným dějem v obraze následujícím. Prosté konstatování o objevení se světélka postačí. Vzhledem k tomu, že v lese duje nepříjemný vítr, musíš něco udělat s ohněm. Kauzalita, pamatuješ? Proto jsem oheň nechal zakopat, což je trik, který se využíval už v pravěku. Prostě se rozdělal ve vykopané jámě. Vyvržené jiskry se mi moc líbily, proto jsem je zapracoval do textu, ovšem to srdce ohně jsem vynechal, opět je to až příliš. Nepíšeš romantickou báseň, tak opatrně a pozor na přepjaté výrazy. No a protože od začátku operujeme s větrem, tak je potřeba logicky přizpůsobit i ty jiskry. Jak jsi si všimnul, rozdělil jsem tvůj odstavec na dva drobnější. Oba by se sice dali spojit tím olizováním plamenů, které jsi použil, ale zásadní problém je v tom, že když pečeš maso, musí být umístěno patnáct i více centimetrů nad vrcholkem plamenů, jinak se spálí.- Rozhodl jsem se tedy celou část s pečínkou oddělit od části popisující oheň. Udělal jsem to i proto, že máš v odstavci další logickou chybu. Po přečtení to vypadá, že jen co byl rozdělán oheň a plameny začaly olizovat králíka (jak píšeš), začala odkapávat šťáva a pečeně začala vonět. Samozřejmě to ve skutečnosti trvá delší dobu, než se to stane. Také jsi napsal, že se rožeň pomalu otáčel, zatímco v následujícím odstavci muž brousí meč. Nepředpokládám, že by měl motorový pohon otáčení rožně, takže se to musí napsat jinak. Já ale otáčení v tomto odstavci vynechám a takovou drobnou fintou se k němu vrátím až za několik odstavců. Vynechal jsem informaci o tom, že je zajíc čerstvě ulovený. Ta není nijak podstatná, proto jsem ji nepoužil, i když by asi ničemu neuškodila. V další větě jsem zdůraznil čas, který uběhl, než se zajíc opravdu začal propékat a vonět. Přidal jsem rozžhavené uhlíky, protože slovo oheň nebo plameny jsem už použil vícekrát. A ve větě o vůni jsem eliminoval to naprosto nevhodné slovo prostor. Znovu upozorňuji na to, že popisy píšeš moc šroubovaně a snažíš se do toho dostat nějakou tu poetiku. Vykašli se na to. Popisuj jednoduše, a to i ve chvíli, kdy se budeš snažit některé informace skloubit a vytvořit komplikovanější souvětí. Vynechej patetické výrazy jako …ze srdce ohně…“, to patří úplně do jiného žánru, nemluvě o mnohem lépe znějících formulacích. ----- Takže jdeme ke třetímu odstavci Tvá verze: Opodál se vypínala jedle a u ní seděl opřen zády o kmen stromu asi třicetiletý útlý muž celý zahalený v medvědí kožešině, čekaje na upečení úlovku. Do očí mu padaly nakrátko ostříhané vlasy špinavé blond barvy. Jeho oči zářily azurovou barvou a skrývaly nejedno tajemství. Tělo zahalené do kožešiny měl vypracované a nemusel by se za něj stydět nejeden bojovník či lovec divoké zvěře. V pravé ruce svíral ocelový meč s dlouhou čepelí, kterou brousil pravidelnými tahy brusným kamenem. Na žlábku čepele u záštity byly vyryty podivné znaky. Snad jen on sám věděl, o jaký jazyk se jedná. Má verze-přepis: Vedle něj seděl asi třicetiletý muž celý zahalený v medvědí kožešině. Zády se opíral o kmen mohutného dubu. Tvář ošlehaná větrem, jizva na levém spánku, ostře řezané rysy, světlé vlasy vojenského střihu slepené prachem a potem. Očividně prošel mnoha strázněmi. Když zvedl své modré oči k vrcholkům vysokých stromů, jeho pohled byl zvláštní. Hluboký, zamyšlený, ukrývající mnohá tajemství. Proporce jeho postavy zahalené v kůži prozrazovali lovce nebo válečníka. V pravé ruce svíral velký, jeden a půl ruční meč, záštitu opřenu o malíček. Dlouhými pravidelnými pohyby vytahoval jeho ostří brusným kamenem. Na žlábku čepele pod záštitou byly vyryty podivné znaky, jejichž význam znal snad jen on sám. ----- Tou změnou stromu z jedle na Dub se nezatěžuj, ta není podstatná. Čemu se ale vyhni, jsou přechodníky. Na ty máš času dost, navíc jsi ho tu využil hrozně těžkopádně. Raději vždy ukonči předešlou větu tečkou a pokračuj prostým…Čekal na upečení úlovku…, pokud už to tam musíš mít. I tak je to ne moc vhodná formulace, ale je pořád mnohem lepší, než to čekaje…atd. Já se bez této věty obešel, je zbytečná. Každému je jasné, že tu pečeni si připravuje on, tudíž není třeba to zdůrazňovat, pokud by jsi ovšem třeba nechtěl sdělit, že má veliký hlad a nemůže se dočkat, nebo tak něco. I pak tu větu ale musíš vymyslet jinak Nemůžeš napsat „do očí mu padaly nakrátko ostříhané vlasy…“ i když chápu, jak jsi to myslel. Ale zní to strašně. Tomuhle protimluvu jsem se vyhnul. Přidal jsem ještě takový strohý popis jeho zevnějšku na dokreslení, i když já sám obvykle s popisy osob šetřím. Někdy stačí jen vypíchnout určitou maličkost, někdy to chce víc. Já v tom občas dost plavu. Rozhodně se při popisu muže vyhni podobným výrazům, který jsi použil pro jeho oči …zářily azurovou barvou… To přece musíš slyšet, že tenhle popis se hodí na princeznu, nebo i obyčejnou holku, ale přisoudit jej chlapovi, k tomu by jsi musel mít zatraceně vážný důvod, a ten tu není. Prostě měl modré oči. tečka. Zase připomínám-prozatím se vzdej vzletných popisů a pokud už musíš, hodně přemýšlej, jestli se hodí do textu. A když jsme u těch očí, lehce jsem pozměnil a poměrně dost rozšířil a doplnil Tvou formulaci o ukrývajícím se tajemství v očích. Je to trochu klišé, ale vlastně se mi tam docela líbí. Významově jsem pozměnil větu o jeho postavě a o tom, že by se za ni nemusel stydět lovec ani válečník. On přece je válečník, takže tak to napsat nemůžeš. Nejde postavu přirovnávat k něčemu, čím ve skutečnosti je. Tedy jde to, ale musel by jsi to napsat mnohem sofistikovaněji. Ale to nech být. Je lepší zvolit prosté konstatování, že postava pravděpodobně je lovec nebo válečník. A máš to v suchu. Úpravy s mečem, broušením a znaky na zbrani jsou kosmetické, zvolil jsem je z pouhé snahy přizpůsobit je stylu předešlého pozměněného textu. Snad jen u broušení jsem se vyhnul dvěma slovům se stejným základem …Brousil… a …brusným… I když v originálním podání to asi nijak moc problém není. Odstavec jsem znovu rozdělil na dva, přišlo mi, že by to tak mělo být. ----- A můžeme se vrhnout na další odstavec Tvá verze: O kousek dál se ozvalo funění a zahrabání kopyt. Muž nechal své práce, zasunul meč zpátky do pochvy a zalovil ve vaku, který se povaloval v jeho blízkosti. Došel k statnému oři, který se pásl přivázaný ke stromu. Odsedlal ho, vytřel do sucha a teprve potom mu dal pytlík přes uši, přehodil mu přes hřbet pokrývku a pak konečně odepnul svůj silný opasek a usedl na původní místo. Má verze-přepis: Ve stísňujících šelestech znovu sílícího větru se ozvalo zahrabání kopyt. Muž se zvedl, meč zasunul zpět do pochvy a brusný kámen do vaku, který se povaloval u velkého zahnutého kořene trčícího z podrostu a spadaného listí. Sklonil se k rožni, otočil jej. Pak přiložil do ohně, přitáhl si kožešinu víc k tělu a zamířil k mladé jedli, ke svému přivázanému koni, který nervózně podupával a znepokojeně funěl. Muž k němu přistoupil, pohladil jej přes hřívu a druhou rukou přejel přes vraníkovo čelo až k nozdrám. „Klid, Isaumi, je to jen vítr. Jen vítr…“ Když se kůň trochu uklidnil, upravil mu pokrývku chránící před chladem a pomalu se vrátil na kožešinami vyložené místo u kmene stromu. ----- Tenhle odstavec jsem přepsal trochu důkladněji. Jde o to, že odstrojovat koně ve chvíli, kdy už ze zajíce odkapává šťáva, je prostě blbost. To je věc, kterou každý jezdec udělá jako první, když sesedne (pokud za pár minut nejede dál). Znovu opakuji. Všechno musí být reálné. Dodržuj logiku. Než něco napíšeš, zamysli se nad tím, zda to odpovídá případné realitě (ano, i ve fantasy, nebo spíš právě u ní, je potřeba dbát na reálné spodobnění toho, co známe z našeho světa. Čím uvěřitelnější prostředí a chování postav se Ti podaří vytvořit, tím spíše čtenář přistoupí na Tvou hru s Fantazií. Fantasy neznamená „Piš si, co chceš.“ Svět, který tvoříš, má (a musí mít) své zákonitosti a mnohé z nich se odráží v našem světě. Tak to prostě je. A Tvým úkolem jako autora je tuto hru respektovat. A porušovat některá pravidla hry můžeš až tehdy, když je budeš perfektně znát, hru ovládat a umět v tom chodit. Nicméně ta scéna s koněm by tam být měla, takže jsem ji trochu domyslel a opět do hry zapojil onen vítr, který se nám táhne dějem od prvního odstavce. Koni jsem dal jméno, ale to je nepodstatné. Také se touto krátkou vsuvkou pokouším ukázat, že mezi jezdcem a koněm je hluboký vztah, který bývá mezi dvěma tvory na sobě navzájem tak závislými, jako je osamocený jezdec a jeho kůň. Zálesáci amerických prérií by mohly o takových vztazích asi dlouze vyprávět. Zároveň jsem tam vrazil to otočení rožně. Sice je to až teď, ale každému soudnému čtenáři dojde, že s rožněm otáčel už dřív, průběžně. No a místo, kde sedí, jsem mu vyložil kožešinami. Bude se mu tak na studené zemi sedět o dost pohodlněji a až půjde spát, jen se do nich zahalí. No a ten kořen trčící z podrostu? Nevím, nějak mi tam něco chybělo. ----- Takže postupujem dál. Tvá verze: V jeho paměti se probudila stará vzpomínka. V té době to byl ještě mladý klučina, který se s hrstkou banditů toulal po zemi a hledal své štěstí a slávu. Rád vzpomínal na ty léta, kdy mohl prožívat volnost a dělat si, co se mu zamanulo. Vybavily se mu obrysy mnoha tváří a obrazy míst, kde v minulosti učinil důležitý krok a ovlivnil tak celou svou budoucnost. Vzpomněl si také na dialog, který vedl s jedním postarším vůdcem z řádu říkajíc si Lovci černých lebek. Má verze-přepis: Po chvíli se vítr trochu uklidnil. Muž se natáhl k rožni a sejmul hotovou pečínku z ohně. Přiložil pár tlustých nalámaných klacků, aby se plameny více rozhořely, usedl zpět ke stromu a zakousl se do horkého masa. Sůl i koření mu dávno došly, ale mdlou chuť pečínky vůbec nevnímal. V jeho paměti se probudila stará vzpomínka. Zasutá hluboko v mysli, a přesto pořád jasná. Byl tehdy ještě dost mladý, když se s hrstkou banditů toulal krajem. Neměl tehdy moc na vybranou. S nepříjemným pocitem vzpomínal na časy, kdy přepadával a okrádal se svými společníky kupce a pocestné. On, šlechtický syn rodu slavného jména s erbovní historií sahající až k časům Marigejské říše. Jako dnes před sebou viděl to setkání, které provždy změnilo jeho životní cestu. Setkání s jedním z vůdců řádu, který se měl stát jeho osudem. ----- Tady to už začíná být všechno problematické. Vůbec není zřejmé, jestli je tvůj hrdina hrdinou nebo antihrdinou. Z některých náznaků vyplývá to, z jiných ono. Může být i něco mezi tím, ale jasné to není. A popravdě to trochu vypadá, že především je to idiot, tedy ta mladší verze. Bruslíš mezi extrémy, jako by sis nedokázal vybrat. Až do konce této části povídky házíš na jednu hromadu pojmy jako bandité, sláva, štěstí, a celé je to zmatené, čtenář neví na čem je. Ale to si nechme na konec. Tak tedy k odstavci. Protože jsme rozjeli děj s pečením zajíce, nebylo by správné jej nechat vyšumět. Takže jsem na začátek odstavce vložil pár vět vztahujících se k pečenému zajíci. Ty vzpomínky na mládí jsem trochu pozměnil, především vynechal ty sny o slávě (později vysvětlím) a přidal trošičku svědomí. Přidal jsem i pár detailů o přepadech i o rodinném zázemí hrdiny-jen náznak. Poslední dvě věty jsem zcela změnil, protože ve Tvém podání je to podivné, není to vůbec vypointované. Musíš tady přitlačit na pilu. Celé to dovést k tomu zlomu, kterým se ten následující rozhovor stane. Slovíčko dialog příště v textu fantasy žánru vynechej. Proč ne rozhovor? Rozmluva? Poslední věta. Ouvej.Zase: šíleně použitý nesprávný přechodník… říkajíc si Lovci černých lebek… Kašli na přechodníky. Tahle věta jasně dokazuje, že je neumíš používat, a popravdě všechno, co kdy napíšeš, se může bez přechodníků obejít, a nebude to žádná ztráta, ani kdybys byl mistrem v jejich používání. Což nejsi. Hoď na ně bobek. Ať se skví v jiných textech, ne ve Tvých. Protože nezlob se, ale v těch Tvých se opravdu nezaskví. Tak do háje s nimi. Také nechápu, proč zrovna Lovci černých lebek. Ale možná to objasníš v dalších pokračováních. Já to každopádně změnil na řád Rytířů černých lebek. Zatím nejproblematičtější odstavec co do literární čistoty vyprávění. Ale skutečné problémy nás teprve čekají v následující přímé řeči. ----- Přejděme tedy k největším průšvihům celého textu. Tady už to bude složitější, je to dlouhý úsek přímých řečí a já ho také rozsekám na drobnější části, aby to bylo přehlednější. Tvá verze: „Máš kuráž, chlapče, to se musí nechat. Ale jen ta nestačí,“ zazněl hlas náčelníka. „Přišel jste mě zabít?“ „Udělal jsi na mě dojem, chlapče.“ „Štěstí vzalo za své.“ „Víš, kdo to leží u tvých nohou?“ „Důvod proč jste ke mně přišel?“ „Byla to horká hlava, nejdřív jednal, pak přemýšlel. Krůček ho dělil od začlenění do našeho řádu.“ „O důvod víc proč byste mě nenechával naživu.“ „To takhle chceš vždycky umřít, když se vyskytne problém na tvé straně?“ „Ne, ale…“ „Lidé nejsou důležití, potřebný je čas, kvalita a věrnost, toho se mi však nedostává.“ „Kdo jste?“ „Není slušností, aby se představil mladší s menší šarží?“ „Jsem Anuran Agnus z města Felixon a pocházím ze šlechetného rodu Murdoovců.“ Má verze-přepis: „Máš kuráž.“ zazněl hlas vůdce. Jeho majestátní postava, zahalená tmavou zdobenou zbrojí od hlavy k patě, vrhala v odpoledních paprscích slunce dlouhý stín. Mladík stál obklíčen po zuby ozbrojenými válečníky . Jeho kumpáni byli mrtví. Všude kolem se válela jejich těla. A také těla kupců, jejichž karavanu chtěli oloupit. Dostali se ale mezi mlýnské kameny. Na karavanu zaútočily tihle řádoví Bratři a oni místo loupeže museli bojovat o život. A ostatní svůj boj prohráli. Jemu samotnému se sice podařilo zabít jednoho z útočníků, ale teď už neměl žádnou šanci. Rytířů tu bylo více než padesát. Bojovníci v tmavých řádových suknicích se přiblížili, obklíčení se sevřelo. Už o nich slyšel. O řádu Rytířů černých lebek. Nikdo přesně nevěděl, jaké jsou jejich opravdové cíle. Jejich učení bylo tajné, jejich rituály znali pouze řádu zasvěcení bratři. Povídalo se o nich ledasco, pověsti zlověstné a temné jako noc. „Víš, koho jsi právě zabil?“ zeptal se vůdce. Mladík mlčel, jen pevněji uchopil rukojeť meče a dýku v levici přetočil hrotem dolů. Pokud má zemřít, nebude sám. „ Nepřítele,“ odpověděl po chvíli, když bylo zřejmé, že řádový velmistr nepoložil otázku jen tak do větru. V tónu hlasu nedokázal zakrýt zpupnost a pýchu navzdory bezvýchodné situaci. Velmistr se pousmál. Pokynul vojákům, ti sklonili zbraně a rozestoupili se. Mladý lapka byl zaskočen, jeho zbraně však zůstaly v pohotovosti Velmistr sejmul lícnicovou přilbu zdobenou nad čelem začerněným reliéfem lebky a přidržel ji v podpaždí. „Měl horkou hlavu, ale byl nejschopnějším z nováčků. Výborný šermíř. Jen několik dnů jej dělilo od rituálu zasvěcení našemu řádu.“ Takže o důvod víc mne zabít, proběhlo mladíkovi hlavou. Nahlas ale neřekl nic, jen čekal, kam jej tahle podivná situace dovede. „Proč mlčíš?“ „ Nemám, co bych řekl. Stejně mě zabijete…“ „ Toužíš po smrti?“ „Jistě, že ne…“ „ Ty nepatříš ke kupecké karavaně, je to tak? Chtěli jste je okrást?“ Mladík přikývnul. Velmistr sledoval toho arogantního lapku zpod ježatého šedivého obočí. Líbil se mu. Jeho odvaha i hrdost, tak zvláštní v jeho postavení. Znovu pokynul ostatním rytířům a ti se rozešli po bojišti sbírat kořist a připravit se k odjezdu. Velmistr se znovu obrátil k mladému muži. „Udělal jsi na mě dojem. Obdivuji bojovníky tvého založení. Jak se jmenuješ?“ Mladík konečně sklonil své zbraně. Krátce váhal. Usoudil však, že lhát nemá smysl. „Jsem Anuran Agnus z Felixonu. Pocházím z rodu Murdovců.“ ---- Tak především. Ten šílený maratón, kdy používáš jen přímou řeč, je divný. Tak to nejde. Měl bys přímou řeč prokládat. Každý rozhovor má nějaký průběh. lidé, kteří mluví, tak gestikulují, střídají různé výrazy obličeje, přechází sem a tam, hrozí, ukazují, někdy se mezi útržky dialogu mohou dít i důležité věci. Je zde i prostor pro vnitřní monology, atd. Musíš něco z toho, co se děje v průběhu dialogu, do toho popisu včlenit. Nejenže to zpříjemní čtení, vyjasní se, kdo mluví (když spolu budou mluvit tři a více osob, už s tím svým postupem nemáš šanci) a navíc budeš moci gesty, chováním nebo popisem vnitřních myšlenek té které postavy objasnit její vnitřní náladu, její rozpoložení, které nemusí nutně vyznívat z toho, co je v rozhovoru řečeno. Ta Tvá verze, to je spíš scénář než beletrie. Z tohoto úseku jsi vyloučil všechno, co dává próze sílu a krásu. Podle mne je třeba tu scénu více přiblížit, a s ní i souvislosti vztahující se k hrdinovi, k řádu. To přepadení kupecké karavany musí mít v příběhu smysl (ten má, hrdina se tu setkává s řádem), ale taky musí něco vypovídat o něm samém, o tom, proč se vlastně stal lapkou, proč odešel z domova, atd. Proto jsem se rozhodl odchýlit se od zmatených důvodů i vysvětlení, a pokusit se vnést řád do toho chaosu, který z toho díky těm Tvým ne moc povedeným dialogům vzešel. V tomto prvním úseku se ale pořád ještě dost věrně držím Tvé vize, jen jsem ji rozšířil o popis prostředí a dalších detailů, které ve Tvé verzi podle mne chybí. Teď k jednotlivým větám. V první větě jsem z vůdcovy řeči ponechal jen začátek. Zdá se mi, že tam docela sedí. Zbytek už se moc nehodí. Ono „to se musí nechat. Ale jen ta nestačí…“ je nadbytečné. Ta krátká první věta je dostatečně nosná, navíc vytváří mírné napětí v očekávání. Pak jsem nadhodil jako první konturu scény postavu toho velitele. V dalším odstavečku jsem zvolil popis situace, kdy je v podstatě dobojováno, a Anuran stojí tváří v tvář velmistrovi. Scéna zůstává napjatá, mladík je obklíčen, a bla bla bla…. Další odstaveček přibližuje řád Lovců… Je to takové základní přiblížení, a zároveň pokus o navození takového nějakého tajemna či čeho to. …Přišel jste mne zabít?... je věta, která tam nemá co dělat. Je (promiň) hloupá, tedy přinejmenším v této situaci. Také jsem vynechal větičku o tom, že štěstí vzalo za své. Opět pokus o vzletné vyjádření, které vyznívá trochu trapně nebo směšně. Takhle opravdu nikdo nemluví, možná tak ještě v románech Waltera Scotta , nebo Jiráska. Dnes už ale ne. A i když Ti možná jde o to vnést do dialogu vznešenou atmosféru dávno minulých dob použitím archaické mluvy, tak věz, že móda ,Ó, nechť má zbraň protne hrdlo tisíců nepřátel‘ vět je nenávratně ta tam. Snaž se nepoužívat příliš moderní výrazy, jinak ale zůstaň u normální mluvy. Převzal jsem více méně i následující věty rozhovoru o padlém novici, jen s drobnými úpravami. Vynechal jsem tu podivnou větu …Lidé nejsou důležití, potřebný je čas, kvalita a věrnost, toho se mi však nedostává…, a nahradil ji prostým konstatováním, že velmistr umí ocenit odvahu. Další významové aspekty této věty použiji v dalších segmentech dialogu. No a konečně jsem vynechal to vzájemné vyptávání na jméno, a především ten lapsus s vyšší šarží. To Ti opravdu ujelo. Nahradil jsem jej přímým velmistrovým dotazem, na který mladík odpověděl. Ve jméně rodu jsem vynechal jedno o. Prostě když čtu Murdoovci, okamžitě před sebou vidím mordýře ovcí:-D. Bez toho druhého o to je docela v pohodě. Ale to je, konec konců, na Tobě. ---- Takže jdem dál Tvá verze: „Co dělá šlechtic, jako jsi ty tak daleko od domova? Neměl by se radši starat o správu města a sedět hezky v teple?“ „Myšlenka na slávu mě ovládla jako silná droga.“ „Á takže zběhlík, rodičům by určitě nebylo dobře u srdce, kdyby zjistili, co tady provádíš. Ale musím sklonit před tebou, že moment překvapení jste splnili na jedničku, i nás jste tak docela nechali na pochybách. Kdo by řekl, že na karavanu má zálusk ještě někdo. Ale jak vidíš, pro nás Vaše nemilé překvapení nebyl žádný problém. Tvůj strážný anděl nad tebou držel ruku a jako jediný z tlupy si přežil nájezd.“ „Proč jste kupce přepadli?“ „To já bych se tě mohl zeptat na totéž. To ale není podstatné. Chci ti položit nabídku. V této situaci nemáš moc na výběr, takže se rozhodni moudře. V téhle chvíli nám chybí jeden do skupiny. Abych pravdu řekl, chtěl bych ozkoušet tvé schopnosti a vědět jak si povedeš i při zapeklitějších záležitostech. Takže ti teď nabízím něco, co normálně nedělám každý den. Buď zaujmeš místo za bývalého žáka nebo se vrátíš tam, odkud si přišel. My ti můžeme nabídnout radikální změnu života, nehynoucí slávu, bohatství, o kterém se ti ani nesnilo a spatřit věci, které vidělo jen málo lidí, ale za vysokou cenu.“ Má verze-přepis: V očích velmistra zablýskla jiskřička zájmu. „ Jak se syn tak slavného a mocného rodu dostane do takové společnosti? Měl bys být na svém hradě a učit se od svého otce životu rytíře a šlechtice.“ Chvíli bylo ticho. Anuran sklopil oči a hleděl do země. Velmistr jej zkoumavě pozoroval a čekal na odpověď. „Už nemám titul…“ Velmistr přimhouřil obě oči, jinak se ale v jeho tváři nepohnul ani sval. Když mladík znovu zvedl svůj pohled, jejich oči se střetli. Anuran měl pocit, že velmistrův zrak pohlíží až do nejhlubších propastí jeho duše. Neuhnul však a svůj pohled neodvrátil. Pak nepříjemný pocit ustoupil a Velmistr se stroze usmál. „Dobrá, nech si své tajemství.“ Anuran se rozhlédl kolem sebe. Chvíli váhal, ale nakonec se přece jen zeptal. „Proč jste ty kupce…přepadli?“ Velmistr pohlédl před sebe, jako by před ním stál neviditelný nepřítel „Měli něco, co jim nepatřilo. Něco, co náleží řádu.“ V jeho hlase bylo najednou tolik chladu, že Anuranovi přeběhl mráz po zádech. Velmistr zaznamenal jeho reakci a znovu mu pohlédl do očí. „Řád Rytířů černých lebek si chrání svůj majetek i svá tajemství.“ Mladík jeho pohledu neuhnul ani tentokrát, i když znovu měl nepříjemný pocit, že v něm ten muž dokáže číst jako v knize. Když Velmistr konečně promluvil, Anuranovi se zdálo, že mezitím uběhla celá věčnost. „Chci ti učinit nabídku, kterou nedělám každý den. V tuto chvíli nám jeden muž chybí, tvým přičiněním. Nabízím ti jeho místo v řádu.“ Anuran překvapeně zamrkal, Velmistr však pokračoval. „Chci vyzkoušet Tvé schopnosti. Chci vědět, jak si povedš. Projdeš všemi zkouškami řádu a pokud toho budeš hoden, pak vstoupíš do Bratrstva Rytířů černých lebek. Nabízím ti změnu, na kterou jistě dlouho čekáš. Připojíš se k mocnému tisíciletému společenství. Budeš pohádkově bohatý a pokryješ svůj rod nehynoucí slávou. Uvidíš věci, které obyčejný smrtelník nikdy nespatří. Projdeš rituály, které posílí tvé schopnosti, tělesnou odolnost i sílu. Ale za to vše zaplatíš jistou cenu“ ----- Tady největší změna a svévolný zásah do Tvého příběhu nad rámec Tvých záměrů. Proč? No zkrátka proto, že je nesmysl, aby se mladý šlechtic vydal za slávou a pln radosti a volnosti se potuloval s bandou lupičů. Ta představa je naprosto neuvěřitelná. Aby se do takové společnosti dostal, asi nemohl mít moc na vybranou. Musel mít nějaký vážný důvod a pravděpodobně neodešel od své rodiny o vlastní vůli. Byl vyhnán, nebo utekl. Jeho svědomí něco tíží, mohl někoho zabít, třeba bratra (nehoda nebo i záměr). Zkrátka je tam potenciál pro další (pozdější) práci s postavou, ať už s ní budou jakékoli plány. A pořád se snažím jet ve Tvých kolejích, i když to už vůbec není snadné. Z přepadu kupecké karavany řádovými rytíři jsem udělal něco jiného, než pouhý loupežný přepad. Role řádu tím pořád zůstává nejasná a není z ní hned spolek lupičů. I s řádem se dá v mé verzi dál pracovat a prohloubit jeho pozadí. Žádní andílci to jistě nebudou, ale už to nejsou jen lupiči a darebáci, jak vyplívá z Tvé verze. Věta začínající slovy „Á takže zběhlík…“ a končící „…jediný z tlupy si přežil nájezd.“ Je naprosto šílená. Četl jsem si ji znovu a znovu a i když docela chápu, co jsi chtěl říct, naprosto a dokonale žasnu nad tím, jak nesrozumitelně a slohově špatně se ti povedlo ji stvořit. K tomuhle ti ještě časem, něco napíšu, teď se tou šíleností nebudeme zabývat. Spokojíme se s tím, že jsem ji pozměnil a zkrátil. Nabídka se nepokládá, pokládá se třeba otázka. Pozor na nevhodná slova. Celou velmistrovu náborovou řeč jsem také přepracoval, abych do ní dostal jistý vzestupný informační proud. Prohlášení o tom, že když nepřijme, může jít odkud přišel, sem nepatří, zařadil jsem jej až do následujícího textu. A změny které jsem udělal, tedy zkoumavý velmistrův pohled a ty další vsuvky do dialogu, to je přesně to, o čem jsem mluvil, když jsem si stěžoval na nekončící řadu přímých řečí ve Tvé původní verzi. ------ Takže jsme se dostali k poslední části Tvého prvního dílu. Tvá verze: „Co obnáší ta vysoká cena?“ „Úmluvu. Složíš-li přísahu přede všemi členy, tím vznikne takzvané neoddělitelné pouto, naučíš se naším zvykům, podrobíš se rituálu, abys zaprodal svou duši nám, tak potom teprve budeš patřit k nám, rytířům černých lebek – lovců lidí a artefaktů. To vše ti potrvá mnoho let. Přijmeš-li, zpátky už to nepůjde.“ „To zní zajímavě a nabídka je vcelku lákavá a jen málo lidí by se zřeklo takové šance. Přiznávám, že jako bandita bych slávy moc nepobral a taky bych si nepřišel na velký obnos peněz. Ale bojím se toho, že přijmutím ztratím tu volnost a svobodu rozhodování. Nic to ale nenasvědčuje tomu, že se k Vám nepřidám, přeci jenom jsem si slíbil jako maličký, že jednoho dne se stanu jedním z těch nejproslulejších lidí na světě a taky mě pohání věta: jako nekonečná může se zdát cesta ke slávě a jen vyvoleným jest souzeno spatřit její konec. Beru ji jako výzvu a já osobně mám výzvy na prvním místě, tedy hned po slávě. Takže si plácnem.“ Čím vším tento podivín prošel? Proč spočinul právě na tomto místě a jaký je cíl jeho cesty? Příliš mnoho otázek a příliš málo odpovědí. Čas vše ukáže… Má verze-přepis: „Cenu?“ „Slib Řádu. Složíš-li přísahu Bratrstvu a projdeš rituálem zasvěcení, vznikne nerozdělitelné pouto s řádem. Pokud je porušíš, zemřeš. Jakmile jednou přísahu složíš, není už cesty zpět. „A když Tvou nabídku nepřijmu?“ Velmistr nehnul brvou. „Pak můžeš jít. Nikdo z nás ti bránit nebude. Můžeš si najít jiné společníky a dál okrádat pocestné. Nebo…přijmeš výzvu a vykročíš po cestě osudu. Rozhodnutí je na Tobě. Mladík přemýšlel. Nemělo smysl cokoli předstírat. V životě lapky budoucnost neměl. Dřív nebo později by se stejně ocitnul v rukou kata. Ale členství v řádu mu otevíralo skutečnou budoucnost. Možnost, v níž už dávno přestal doufat. Mohl se svým životem konečně udělat něco smysluplného. A snad i zapomenout… Potlačil v mysli představy nepříjemných temných pověstí spojených s Bratrstvem a rozhodl se. „Přijímám.“ Obraná kostřička zajíce dopadla do plamenů. Vítr se pomalu uklidňoval, ale noční chlad i tak nepříjemně zalézal pod kožešinu. Anuran se zabalil do zbylých kůží, na nichž seděl, a zavřel oči. Usínal s rukou na meči, jak byl zvyklý, když putoval sám. Musí spát. Co nejvíce si odpočinout. Zbývá ještě dlouhá cesta a času je málo. Nedaleko se ozvalo zahoukání sovy následované tlukotem jejích křídel. ----- Tak se vrhněme k poznámkám. Věta velitele, kde vysvětluje Anuranovy podmínky a „cenu“ přijetí do řádu je opět dost špatně koncipovaná. Ty vůbec v takových prohlášeních nedbáš na dramatickou stavbu vět. Každý rozhovor, a dokonce i každá řada vět, která není přerušená, musí být vystavěna dramaticky. Nemůžeš jen za sebe klást informace, které tě zrovna napadnou. musíš jim dát i správné pořadí, aby ta prohlášení získala na síle. S pomocí vět dialogu také stavíš atmosféru. A Ty ji bohužel zabíjíš špatným slohem. To bude asi pro Tebe nejtěžší (myslím naučit se psát dialogy), ale rozhodně nejdůležitější, pokud chceš postoupit dál. Teď ke konkrétním chybám ve větě, tedy chybám ze slohově-literárního ranku. První dlouhá věta je významově v pohodě, taky jsem její část přejal do své verze. Slovíčko …takzvané… do tohoto textu nepatří. Působí tam cize, nemá tam co dělat. Nepíšeš manuál, ale příběh. A ten velitel by tohle slovo jistě nepoužil. Další věta je šroubovaná, nahradil jsem ji a sloučil s první větou. … Složíš-li přísahu Bratrstvu a projdeš rituálem zasvěcení, vznikne nerozdělitelné pouto s řádem…Je to podle mne čistší, údernější, informace narozdíl od Tebe nerozmělňuji, ale jasně je podávám. Po takovém prohlášení už nemůže přijít nic jiného než varování …Pokud je porušíš, zemřeš… No a konec už je podle Tvé verze, jen jsem to řekl jinak. I když je to trochu literární klišé, tak …Není už cesty zpět… mi přijde mnohem lepší, než …zpátky to nejde… Za tuto větu jsem umístil otázku Anurana stran možného nepřijetí nabídky a dříve slíbenou Velmistrovu odpověď. Tvou verzi mladíkovi odpovědi na velitelovu nabídku jsem úplně vynechal. To všechno, co v ní Anuran říká jsou (nezlob se na mne) žvásty. Nic o slávě a výzvách jsem do své verze přejmout nemohl, protože jsem změnil motivy hrdiny mé verze. A všechno ostatní jsou jen kostrbaté fráze, a i kdybych je přepsal do slohově čistší podoby, nic podobného by Anuran neřekl. Určitě ne v postavení, v jakém v té chvíli je, a také by to jistě neřekl tomu, proti komu stojí. Proto jsem zvolil popis jeho myšlenek. Ne všechno musíš říct dialogem. Vnitřní svět hrdiny je veliká zbraň a důležitý nástroj, jehož můžeš při psaní využívat. Samozřejmě jsem vynechal ty řeči o výzvách a slávě a dalších věcech a dal jsem mu důvody, které vyplývají z jeho minulosti (v mé verzi). No a po jeho přijetí jsem ještě zakončil krátkou scénou uzavírající tuto kapitolku drobným sovím detailem. Tvé závěrečné věty jsem vynechal, protože jsou fakt děsivé. Nic podobného, prosím Tě, už nikam nepiš. Takové úvahy nad příběhem uvnitř něj jsou strašnou věcí, a těžko by jsi pro ně hledal omluvu. Nejsi filozof, který se nad Anuranovým příběhem zamýšlí, a kdybys i byl, musel by jsi to napsat o dost líp, a stejně se obávám, že by Ti to neprošlo. Tak to je vše. Nyní takové závěrečné zhodnocení. Udělal jsi slušný pokrok, ale přesto Tě čeká ještě hodně práce, než dosáhneš toho, aby Tvé texty byly opravdu čisté a čtivé. Žádný učený z nebe nespadl. Jistě, jsou hodně talentovaní lidé, kterým to jde skoro samo, ale lidé jako Ty nebo já si to holt musí vydřít. Největší problém u Tebe je větná stavba a slohová skladba. V tom plaveš docela dost. Musíš dál trénovat, psát příběhy a radit se se zkušenějšími. Rozhodně co nejvíc čti. Načtením se dá získat velké kvantum znalostí, které nebudeš pak už muset pracně aplikovat, ale budeš je používat podvědomě. Čtení je jedna z nejdůležitějších věcí, pokud se chceš stát spisovatelem. Pokud číst nebudeš, tvé zlepšení bude malé a bude trvat spoustu let, možná desítky. Zkus přečíst alespoň jednu knížku za čtrnáct dnů. Zařiď si lístek do knihovny, pokud nemáš dost peněz na koupi vlastních knih, a čti, čti, čti. Při tréninku piš co nejjednodušší povídky. Zkoušej třeba jen fragmenty příběhů. Popiš třeba jen cestu rytíře lesem. Krátkými, jednoduchými větami, které se můžeš teprve při přepisu do druhé verze pokusit navzájem propojit do složitějších souvětí. Při tom ale pořád kontroluj smysl, protože se Ti zatím stává, že občas Tvé věty smysl nedávají. Kontroluj návaznost jednotlivých podaných informací. Vyhýbej se kostrbatým a složitě šroubovaným větám. V jednoduchosti je síla. Postupuj pomalu, důsledně a vynechej přechodníky. Další Tvůj veliký problém jsou ty dialogy. Nejen že i v nich vytváříš špatné slovosledy, nedodržuješ základy dramatické stavby, ale ještě navíc Tvé postavy mluví způsobem, kterým by žádný skutečný člověk nejspíš nemluvil. Na tohle Ti znovu radím čtení. Čti dobré autory, studuj přímé řeči jejich postav. Zkoušej si psát čistě dialogová cvičení (prostě si urči nějakou situaci, vhoď do ní dvě postavy a nech je spolu mluvit. A pak to konzultuj s někým zkušenějším z Tvého okolí. Další problém jsou chybky v logice. Dodržuj ji i v nejmenších detailech. A Pamatuj na pravidla kauzality. Každá příčina vyvolá následek. Pořád si to opakuj. Pokud jde o strukturu tohoto prvního dílu, tedy o koncepci, ta se mi fakt líbí. V první části se čtenář seznámí S Anuranem, s jeho fyzickou podobou a jeho současnou situací (kde se nachází), ve druhé jej pak retrospektivou více přibližuješ čtenáři a představuješ část pozadí příběhu. To se mi docela líbí, není to vůbec špatný začátek. Bohužel jsi to zvrtal tou dialogovou scénou, kde jsi promarnil příležitost vytvořit živoucího hrdinu s problematickou minulostí, místo toho jsi vytvořil panáka s nesmyslnými a málo uvěřitelnými motivy. To je škoda. Ale máš před sebou ještě spoustu nenapsaných příběhů, a postupovat se musí krok za krokem. Je mi jasné, že pokud jde o ty mnou přepsané pasáže, je tu spousta psavců, kteří by to napsali jinak a lépe, než jsem to přepsal já. Ber to prostě jako mou verzi vycházející z mých připomínek ke Tvému textu. Je to vlastně také jen neupravená, syrová první verze, ale k demonstraci mých připomínek snad postačí. Takže to nevzdávej a snaž se. Měj se Borek P.S. Všiml jsem si, že už máš druhý díl venku, ale na ten mi zas musíš nechat trochu času. Když tak napiš, jestli ti tato forma vyhovuje, nebo chceš ty připomínky psát nějak jinak


ze dne 08.02.2012, 22:20:02
Dandy518: Zdravím, to byla naprosto unikátně napsaná a vyčerpávající kritika. Takhle dlouhou a detailně popsanou jsem ještě nikdy, nikdy nedostal! Teda, né že bych ostatní kritiky shazoval. Každá byla něčím zajímavá a každému se nechce vypisovat až do… když to tak řeknu, malicherností. Klobouk dolů, teda. Musel sis s tím dát strašnou práci. Valil jsem oči, musím říct. Sice, když jsem komentář zahlédl poprvé a roloval jsem až ke konci, nechtělo se mi to číst úplně všechno. Ale přišlo mi vůči tobě, že to musím přečíst celé, když sis dal s tím takovou práci a nelituji času, který jsem věnoval tvému komentáři. S dialogem sis opravdu pohrál, v tom si mistr a neskrývej to, každý by to tak dobře nenapsal. Nejvíc mě rozesmála věta: „Už nemám titul…“ – nevím, čím to je, že mi to přišlo tak vtipné. Tím však nechci říct, že je to špatně vymyšlené – je to výborné. I ostatní tvé verze nebyly k zahození, taky opoutaly mou pozornost a hltal jsem slovo po slovu. Nehledej v mých slovech ironii, nechci si tě nějak podplácet, tohle je upřímné! Neomlouvej se za zpoždění tvého hodnocení, tímhle sáhodlouhým textem sis to vynahradil. Pokud jde o tvou přepsanou verzi, láká mě ji vyměnit za tu mou. Text by to hned vystřelilo na vrchol. Ale zase by mě tlačilo svědomí, že to není moje práce a chlubím se cizím peřím. Tak teda nevím. Radil si mi, že si mám přečíst knihy. Jestli mám být upřímný, tak nejsem do toho tolik zapálený. Jsem spíš tip člověka, který sedí u počítače celé dny. Ale na střední školu nekašlu. Jsem odpovědný a učím se dobře. Kdybych si měl vybrat nějakou knihu, byla by to určitě ta, která je psána podobným stylem, jako si teď mně vypsal, hlavně ta přímá řeč. Neznáš nějakou takovou? A teď upřímně. Chce se ti do dalšího dílu vynaložit tolik energie, nebo to děláš z nutnosti? Na začátku si říkal, že nic takového normálně neděláš a na konci textu se znova nabízíš. Mně by to nevadilo, naopak jsem zvědavý, jak si s tím pohraješ dál. Pokud bys do toho znova chtěl jít, prosím, už se tolik nemorduj. Vypiš jen to, co tě zarazilo do očí a tečka. PS: jinak převelice děkuji za kritiku. Třetí část už jsem zaslal k publikaci a ve většině textu je obsažena jen přímá řeč. Myslím, že je na celých dvou stranách. Snad to zas nepohnojím, jako minule.

Ekyelka	30.01.2012, 19:51:40

Zdravím. Jak to říct... Chyb ubylo, přesto jich je v textu ještě dostatek, aby vzniklo druhé Rudé moře. Čárky, čárky, čárky - ty ti dělají největší trable. Částečně si za to můžeš sám, kvůli zbytečně šroubovaným větám. Toho se týká i má další poznámka: proč neblahý vítr? Jak vypadá? Jak zní a voní? Jakou má teplotu? Zbytečně to přeháníš s přídavnými jmény - opět, méně je více. Tenhle proces hledání rovnováhy je hodně složitý a zavání nevděčnou prací, když zkoušíš šedesát cest a ani jedna se nezdá být tou pravou. Ve výsledku ale záleží na tvé vytrvalosti - a na soudnosti. Zkoušel jsi text přednést nahlas? Především onen dialog? A neznělo ti to ani trochu uměle, šroubovaně a nepřirozeně (i s přihlédnutím k faktu, že Anuram je šlechtic)? Další poznámka je ryze praktická: ulovíš zajíce. Rozděláš oheň, kořist stáhneš a vyvrhneš, dáš péct, uděláš si pohodlí, hovíš si minimálně půl hodiny (tak dlouho trvá, než začne maso vonět opečenou šťávou) - a TEPRVE potom odstrojíš svého koně, na kterém jsi závislý co do rychlého přesunu? Fantasy je jen tak uvěřitelné, jak skutečné jsou jeho reálné detaily. Tahle drobná "prkotina" rázem poslala text zpátky, co se týče prosté logiky a fungování postavy jako myslící bytosti - proto příště pozor na všechny podobné reálné součásti příběhu. Od mečů neodpadávají jiskry, koně nemůžeš bodnout patami do slabin, pokud nemáš nohy jako chobotnice, rapír neschováš v botě, koně zkrátka odsedláš ve chvíli, kdy rozbíjíš tábor (protože jinak budeš mít hodně nasraného koně, který se bude chtít vydrbat v trávě i se sedlem na hřbetě - a víš, jak snadno praská sedlová rozpěra? Jako suchá větev, když si na ni lehne takový krásný statný hřebec.). Co se týká dovětku: musí tam být? Ono obracení se na čtenáře nemám dvakrát ráda, pokud není přímo zakomponované v celém textu, což se zde neděje. Příběh začíná klasicky popisem místa děje a najednou pic ho! a řečnické otázky na čtenáře. Proč? Navíc s tou ohavnou frází v závěru! Skutečně je součástí příběhu, nebo jsi prostě jen neodolal nutkání opět si hrát na něco, co je postradatelné a do příběhu nepatří? Aby se ti nezdálo, že ti křivdím: oproti předchozím textům to je posun vpřed. Malý, bolestivý, plný puchýřů a boláků, ale posun to je. Zároveň jsi však neodolal a nechal jsi v textu spousty chyb, které ti vytýkali u předchozí verze snad všichni tví čtenáři. Seber se a začni pracovat pořádně! Zatni zuby, najdi si knihy, které ti doporučil Apinby, začti se i do Čapkových statí o literatuře a klidně i do dalších esejí o fantastice a podobně - cokoliv ti pomůže pochopit, jak funguje text, je vítáno! Někdo má talent, někdo se prostě nejprve musí naučit s textem zacházet, než začne vyprávět příběhy. U tebe to přes všechnu snahu vypadá spíš na druhý případ, o to víc je třeba studovat. Chápu, je to strašná spousta práce a nikdo se nestane skvělým autorem přes noc, vypisuje se postupně - a o to víc pak mrzí slova, jaká si právě teď čteš. No, co naplat - svým předchozím chováním sis urazil všechny mé kolegy, až jsem zůstala jen já, ta nejzlejší a nejpichlavější osoba z redakce. Není v tom nic osobního, to ani v nejmenším - stejně nepříjemná jsem i na nejbližší přátele, když spáchají v textu nějakou botu (ano, to mělo být povzbuzení). Nevzdávej to. Sám vidíš, že tady je spousta lidí, kteří se ti snaží pomoci - čtou tě, komentují, ukazují ti možné cesty, které by pro tebe mohly být schůdné. Když srovnám první verzi Válečníka s tímhle textem, je to velký skok. Že jich je ještě další hromada před tebou? A o čem jiném by jinak život byl, kdybychom před sebou neměli výzvy? Prozatím zůstávám na průměrné známce - ovšem než začneš jančit a vyjadřovat své znepokojení, uvědom si, co znamená známka 3 ode mne. Tak, uvědoměno? Můžeš začít prskat. :)


ze dne 30.01.2012, 21:51:33
Ekyelka: Nejprve se rozmysli. Počkej na další čtenáře. Nechej si to projít hlavou - protože jsem taky jen omylný tvor (i když to tak nepůsobí) a nemusím mít pravdu. To, co jsem napsala, je názor. A pokud se bojíš, je to známka, že se psaní začínáš skutečně věnovat. Že ti záleží nejen na tom, že jsi to napsal, ale také co ti na to řeknou čtenáři. Stává se z tebe autor, vítej do klubu (a neboj, já mám strach POKAŽDÉ, když něco zveřejňuji).


ze dne 30.01.2012, 20:44:23
Dandy518: Buď zdráva, já radši nebudu říkat nic. Vyhnu se námitkám a stáhnu ocas. Jen hezky poděkuji za kritiku, skloním před tebou za rychlou a bezproblémovou publikaci a opřu se do oprav. Uvědomil jsem si tvoji známku. Má daleko větší váhu než od jiného redaktora a vážím si toho, že to dopadlo ještě takhle pozitivně, neboť máš u mě pověst nejpřísnější redaktorky (nic ve zlém). Po přečtení tvého hodnocení se bojím poslat další část, že dopadne ještě hůř a už by to nemusela být trojka.