» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."

Caesar

počet přístupů: 2141743

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 4 ::

:: Dům šílenství ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Čtyři domy

Lišák	publikováno: 30.01.2012, 13:31

Tohle je asi jen pro silnější povahy...


	Stál jsem před domem šílenství a bál se vstoupit. Každý sval se ve mně bouřil při představě, že vstoupím do temné budovy stojící na kraji světa. Animální strach zaplavil mé srdce a já se k děsivé stavbě otočil zády. Kdybych nevěděl, že pro mne už není cesty zpět, utekl bych daleko a nestyděl se za to. Vždyť každý čtvereční centimetr domu člověka odrazoval a nabádal k rychlému odchodu. Odpudivě šedivá omítka byla prorostlá plísní a na některých místech jí chyběly celé kusy. Na svět tak civěly šklebící se rány cihlových tváří. Ale ze všeho nejhorší byly chrliče, jenž z domu vyrůstaly v možných i nemožných úhlech. Vypadaly jako vytesané z jednoho kusu obsidiánu a na většině z nich převládal jakýsi plazí motiv. Výrazy v jejich hadích tvářích byly obrazem bezbřehé bolesti a agonie. Otočil jsem se zpátky k domu a znovu se zadíval na kamenné sochy. Periferní vidění mi prozrazovalo, že se chrliče hýbou, ale kdykoliv jsem se na pohyb zaměřil, ustal. Nedokázal jsem zůstat na tom místě hrůzy, a tak jsem udělal to jediné, co jsem ještě udělat mohl. Vstoupil jsem do domu šílenství. Častokrát se mi o té nesmyslné stavbě zdálo. Dům nacházející se mimo čas a mimo prostor, v místě které se nedá najít. Jenže já to dokázal. Sám a bez pomoci jsem našel to místo ze kterého někdo neustále promlouval do mých snů. Medově krásný hlas nymfy mi zkrášloval snění a vábil mne k sobě. Celé dny jsem nemyslel na nic jiného a ztrácel jednoho přítele po druhém. Nakonec mi zbyly jen sny. A touha. Obrovská nepříčetná touha najít původce toho volání. Ptal jsem se lékařů a tak, tak unikal ze spárů psychiatrických léčeben. Ptal jsem se kartářek a věštkyň a klopil oči před jejich posměšnými výrazy. Všichni mě měli za blázna. A pak jsem jednou uviděl ve snu vílu. Vznášela se nahá uprostřed prázdného tanečního sálu. Od pasu dolů byla zahalená v chuchvalcích husté mlhy. Její zelené oči přikovaly můj pohled do svého. Byla tak zranitelná a smutná. Tak silná a žádoucí. Oslovila mne hlasem, který jsem předtím slýchal ve snech. Chtěla po mě abych ji našel a vysvobodil z domu šílenství. Myslíte, že jsem mohl odmítnout? Po to všem co jsem si kvůli ní v životě vytrpěl? Ne. Dlužila mi odpovědi. A tak jsem se ji vydal hledat. Cesta byla dlouhá ale úspěšná. Našel jsem to ďábelské místo za pomoci snů a ztráty příčetnosti. Bál jsem se vejít, ale touha zvítězila nad strachem. Vstoupil jsem dovnitř masivními dubovými dveřmi. Byly odemčené. Dům byl jeden velký taneční sál. Ve zdech bez oken se skvěla nepravidelně rozmístěná zrcadla. Každé z nich vydávalo zvláštní zlatavé světlo a osvětlovalo místnost. Všechna zrcadla také odrážela obludnost jenž stála uprostřed sálu. Ozvalo se zadunění, jak se za mnou zavřely dveře. Vprostřed jediného vesmíru, jenž mi v životě zbyl, stála má nymfa. Spodek jejího těla už nehalil mhlhavý příkrov a já mohl vidět, že je tvořen obrovskou tlustou housenkou, která se chvěje a kroutí štětinami. Bylo odporné jak přirozeně vypadalo prolnutí lidského a housenčího těla. Hnus mi kroutil útrobami a nutil mě k dávení. Pak ale promluvila. Ten melodický hlas mě prosil ať přijdu blíž. Mohl jsem odolat? Vábení sirén nemělo ani poloviční moc jako tenhle medový alt. Přistoupil jsem k ní a ve tváři se mi snoubil odpor a chtíč. Její tvář byla plná lásky a něhy. Uchopil jsem její ňadra. Krásná, pevná a smyslná. Políbila mne. Objal jsem ji kolem ramen a začal jí polibek oplácet. Že mě na stehnech šimrají štětiny její larvální poloviny jsem nevnímal. Z jejích úst najadnou vyrazilo něco hadovitého a vplazilo se mi to do krku. Praštil jsem s sebou na zem a začal kolem sebe kopat. Byl to strašlivý pocit, když se had dostával hlouběji a hlouběji do mých útrob. Svíjel jsem se bolestí a děsem. Přesto jsem jsem se dokázal odplazit co nejdál od hrozivé víly. V bolestech a šílený strachem jsem se dostal až ke zdi domu. Pravidla gravitace v tu chvíli přestala platit. Místo abych se o stěnu zarazil, plazil jsem se po ní dál. Najednou jsem zjistil, že rukama svírám rám zrcadla. Odraz v něm byl tentokrát můj vlastní. Měnil jsem se. Má lidská tvář už téměř nebyla poznat, neboť se změnila v ještěří. Kůže černala a šupinatěla. Obraz se zavlnil a já v něm znovu uviděl ohyzdnou nymfu. I přes bolest kterou mi neustále způsoboval had, jsem v sobě našel dostatek vzteku a zrcadlo rozbil. Otevřela se přede mnou cesta ven, protože za zrcadlem byl otvor ve zdi. Pokusil jsem jím protáhnout ale čím větší část těla jsem měl venku tím hůře se mi hýbalo. Uvědomil jsem si, že stávám jedním z kamenných chrličů. Nedokázal jsem se pohnout už ani o píď. Mé nohy se změnily v zeď, jenž nyní stála místo zrcadla. Had se mi v hrudníku spokojeně smotal do klubíčka. Já zkameněl. Pověst o morušové panně říká, že když se jí podaří nahradit každé zrcadlo v domě šílenství svým milencem, zavládne v něm konečně tma a ona se bude moci zakuklit.


celkové hodnocení autora: 91.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 16		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Borek	09.02.2012, 20:49:21

Protismysl - souhrn dvou či více faktů, stojících smyslem proti sobě, v opozici. Můj patent:-) Jinak to ostatní neber jako nějaké rady. Poskytuji jen zpětnou vazbu. To jsou pocity mne jako čtenáře, což jsem Ti chtěl jen sdělit. Vysvětlení mimo povídku je nezmění. Většinou:-D Prostě popřemýšlej, a nalož s nimi dle vlastního uvážení:-) Ať múzy dál slouží.Borek

Borek	30.01.2012, 20:15:48

Dobrý, dobrý, dobrý:-). fakt. Dýchl na mě trochu Lovecraft, trochu Barker, a malinko, trošilinku snad i Bronteová. Líbí se mi atmosféra a i když to není nijak dlouhé, je to akorát. Taková hororová jednohubka velmi rozmanitých chutí vcelku nápaditě se mísících. Jsou tam podle mého drobné detaily, které by se mohly vylepšit. Namátkou; ve větě „Na svět tak civěly šklebící se rány cihlových tváří.“ bych vynechal slůvko tak, které sice větu svazuje s předchozí, ale zároveň působí malinko cizorodě. Při jeho odstranění věta jakoby nepatrně zestruční a získá více temný nádech.Prohloubení atmosféry. Pozor na dvě podobná slova ve větě, dokonce tak blízko sebe, jako je „…zvláštní zlatavé světlo a osvětlovalo místnost.“. Neseděl mi rozpor ve větě „…vyrazilo něco hadovitého a vplazilo se mi to do krku.“ Vyrazit a vplazit se mi přijde hodně protismyslné, i když uznávám, že taková anakonda se umí plazit zatraceně rychle. Ale pocitově mne to trochu zarazilo a možná by nebylo od věci nahradit vplazení jiným výrazem. Samotný popis hada jako něco hadovitého není moc nápaditý, ale v kontextu to nakonec nijak nevadí. Některé pasáže bych rozšířil, třeba tu po vstupu do domu až k odhalení housenčí nymfy. Tam je podle mne veliký prostor a hlavně potenciál pro postupné zvyšování napětí. Ale jinak se mi to moc líbilo. Pěkné, až snové popisy domu, dokonce i mentálního stavu vypravěče a jeho touhy. Jen tak dál:-)


ze dne 05.02.2012, 21:11:14
Lišák: Díky za známku a komentář. Na slůvku "tak" trvám, ta věta by bez něj působila poněkud izolovaně a zbytečně by z textu trčela. Si teda myslím. Co se týče plazení, zůstal bych u toho, že se dá plazit rychle, zvlášť když to klouže a je o co se zapřít. :) Necítím nějaký zvláštní prostismysl (existuje takový slovo vůbec?) mezi slovy vyrazit a vplazit. To že je had hadovitý vpravdě moc nápadité není, nicméně vzhledem k tomu, že i "had" je v příběhu spíše popisem něčeho co ho připomíná, mi to přijde dostatečné. Ale proti gustu... No, a k popisu domu. Já jsem se mu chtěl zavěnovat víc, ale jak se mi v zrcadle objevila ta napůl housenka, tak už jsem se nedokázal věnovat ničemu jinýmu. Ještě jednou dík za komentář.

Šíma	30.01.2012, 13:30:55

Zdravím. Poměrně krátký text, ovšem s o to silnějším obsahem. Hororový nádech se mi líbí, napadá mě, zda opravdu existuje pověst o napůl ženě a napůl housence. Jako by se krása a ošklivost semknuly v jedno, ne však proto, aby se spolu smísily, ale existovala mezi nimi určitá hranice tvořící onen rozpor mezi smyslností, chtíčem a naprostým zhnusením. Nemám rád brouky housenky a podobné tvory (ať už polétavé či jen chodící a plazící se). Tvůj hrdina byl očarován zpěvným hláskem "nymfy", která jej dokonale omámila a přitáhla k sobě, aby jej zahubila. Kolik "milenců" ještě musí "zničit", aby dosáhla svého? Jak velká je ona stavba? V povídce se nepíše nic o velikosti (ač už se jedná o šířku, délku, nebo výšku). Jedno je jisté, textík má zřejmě i varovný odkaz, není dobré se hnát bezhlavě za svými sny a tužbami, protože ne všechno co se blýská a třpytí je ušlechtilý kov. Pak mne napadlo ještě jedno: Kam až člověk může zajít, aby dosáhl svého "uspokojení". Malinko jsem se otřásl a naskočila mi husí kůže, podobné texty mám rád... Hezký den a mnoho zdaru v dalším psaní. P.S. Nemělo by být: ... Dům šílenství ... (jde-li o název domu)?


ze dne 30.01.2012, 14:31:42
Lišák: Díky. Jsem rád, že se to i přes (nebo právě pro ni?) tu husí kůži líbilo. Na podobnou pověst jsem tedy zatím nenarazil a doufám, že nenarazím. Přece jen by mě to trochu naštvalo. Jestli jsi tam našel varovný odkaz, tak jsem poněkud zaskočen, protože se tam rozhodně neocitnul prvoplánově. Ale co, takový odkazy nikdy nejsou na škodu :). Řekl bych, že otázka: "Kam až člověk může zajít, aby dosáhl svého uspokojení?" je rozhodně zajímavá otázka. Pravdou je, že o té hranici je rozhodně lepší jen psát. P.S. Mělo, to jsem si nějak nepohlídal.