» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."

E. A. Poe

počet přístupů: 2141743

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 4 ::

:: V jiném světě XVII. kap. - Vítej doma, Kláro ::

Radmila Kalousková	publikováno: 31.01.2012, 10:35

Klára je v nemocnici a stále se nemůže smířit s tím, že o Nika přišla. Vidí ho všude a ve všech. Kolik je na tom ale pravdy, možná už brzy zjistí...
Příjemné počteníčko (a předem se omlouvám za asi nějaké nevychytané chybky, sice jsem se snažila, ale už to déle nevydržím neposlat :-))
RK


	Jsem v nemocnici už spoustu týdnů. Převezli mě sice do jiného pokoje, ale je to na stejném patře. Je mi celkem jedno, kde jsem. Obtěžuje mě to stálé cvičení, masírování, plavání a rehabilitace. Kdyby toho nebylo, zůstala bych v posteli a nevylezla. Schovala bych se před světem i před sebou. Sice jsou tady všichni hodní, sestřičky, lékaři a dokonce i otec, ale mě to nestačí. Asi jsem hloupá a sobecká. Co bych za to dala, kdyby se o mě takhle otec staral už dřív, kdyby nepil a neutápěl se v zármutku. Byla bych štěstím bez sebe. Ale teď mi to nestačí. Svým způsobem mě to mrzí. Vidím, jak se snaží, chodí za mnou každý den a hledá si práci. A také určitě cítí, že to prostě není ono. Asi se bojí, že se to už mezi náma nezlepší, že promarnil svojí šanci a možná má i pravdu. Cítím se prázdná, prázdná a otupělá. A mám strach, aby to všechno nepřišlo k sobě a ta rána nezačala bolet. Vzpomínám si na to prázdno, které jsem cítila, když zemřela maminka. Ale myslím, že jsem byla přeci jen malá a ještě jsem všechno pořádně nedokázala pochopit a cítit. Nejhorší je, že si o tom nemůžu s nikým promluvit. Zkoušela jsem se o tom bavit s otcem, ale tvrdí, že je to jenom blouznění v komatu, že se mám soustředit na to, co doopravdy je a brzy se uzdravit. Asi má pravdu, ale je to tak těžké. Také jsem se ptala sestřiček, jestli se o něčem podobném nezmínil některý z pacientů, co se probral z hlubokého nevědomí. Když mě ale navštívila psycholožka, aby si se mnou kamarádsky popovídala, už jsem raději mlčela a vše v sobě dusila. Často se mi o něm zdá. Zdá se mi i o ostatních, tancují nebo sedí před chatkami, povídají si a smějí se. Kol splétá provazy a Zilva se předvádí jako vždy. Nik bývá trochu vážný. Ale když se ho chci dotknout, tak všechno zmizí. Vídám i oči Izien. Ale nikdy se mi nezdá o Armienovi. Jako bych věděla i ve spánku, že už není. Snad jsou všichni ostatní v pořádku. Ještě mi stále dávají prášky na noc, abych se mohla vyspat. Ne vždy to ale pomůže. Někdy se mi zdává, jak se na mě Nik dívá a začne se usmívat, ale není to jeho úsměv, je výsměšný a drzí a jeho tvář se změní v tvář Rimini. Je to moje noční můra a většinou se probudím a zjistím, že jsem křičela nebo alespoň brečela. „Ahoj, holčičko, už nespíš?“ vešel do pokoje otec. Opravdu jsem ho nepoznávala, byl oholený, čistě upravený a nikdy jsem z něho necítila alkohol. Dřív by ho v pití nezastavila ani nemocnice. „Ne,“ povzdychla jsem a zadívala se z okna do nemocniční zahrady. „Jak ti je, prý si v noci zase křičela. Holčičko, musíš na to přestat myslet, nedělá ti to vůbec dobře,“ sedl si na kraj postele a pohladil mě hřbet ruky. Ucukla jsem, nebylo to schválně, je to spíš podvědomé vzdorování. Bylo to divný, takhle s ním být v jedné místnosti. „Je mi to líto,“ zašeptal a snažil očima vpít do krémového lina. „To je v pořádku,“ odpověděla jsem. „Ty za nic nemůžeš.“ Nechtěla jsem ho takhle vidět, cítila jsem se hrozně. I přes to všechno je to můj otec, vím to. Jen nevím, jestli si mám vyčítat, že bych ho tak strašně ráda vyměnila za Nika. Asi se rouhám, já vím, jsem zlá. Možná si prostě nezasloužím víc, než mám. Je mi ze všeho na zvracení. „Kláro,“ vzdychl a odešel k oknu. Možná se snažil schovat slzy, ale mě to bylo jedno. Chtěla jsem být prostě jinde. Jsem zlá, zlá, zlá! A nešťastná. A je mi jedno, že brečím před ním, před doktory nebo sestřičkami. Chci, aby to už skončilo, ať to znamená cokoliv. Ne, to ne, to by Nik nechtěl. Ale proč jsem ho musela opustit! „Kláro, ty zase pláčeš. Chceš prášek? Zavolám sestřičku,“ vytrhl mě z myšlenek. „Ne, prosím, to je v pořádku,“ utřela jsem si rudé oči a opatrně se posadila. „Chceš kafe?“ navrhla jsem, abych trochu odlehčila situaci. Tohle už musí přestat. „Dáme si, dojdu pro něj,“ souhlasil. „Půjdu s tebou, potřebuji trénovat svaly.“ Usmál se a přistrčil mně chlupaté papuče. Vklouzla jsem do nich a trošku nejistým krokem se vydala na chodbu. Raději jsem se přidržovala zdi, abych neupadla, svaly přes rok zahálely a to si vybralo svoji daň. Cesta k automatu na kávu byla pro mě jako cesta kolem světa. Ale dokázala jsem to! Otec tam hodil několik mincí a za chvíli jsem si hřála ruce o plastový kelímek s hnědou tekutinou. Sám si vzal také a sedli jsme si na koženkovou lavici vedle. Na chodbě byl celkem ruch, byla doba návštěv. Pozorovala jsem lidi, jak přicházejí a odcházejí, postávají na chodbě nebo vyhlížejí přátele. V druhé půli dlouhé nemocniční chodby byli většinou pacienti upoutaní na lůžku, tam býval klid. „Jsem rád, že už tak hezky chodíš. A víš co, dostal jsem práci!“ pochlubil se mi otec. „Vážně? A kde?“ „No, není to nic moc, ale než nic. Budu dělat hlídače v muzeu.“ „To je super, tati. Vážně,“ snažila jsem se ho povzbudit. Ale bylo to spíš ze slušnosti. „Myslíš?“ pookřál. „Jistě, a vezmeš mě tam někdy po zavíračce? Mohlo by to být super.“ „Určitě, určitě to zařídím!“ vyskočil a chtěl z dálky hodit prázdný kelímek do koše. V rozrušení si nevšiml, že se za ním vynořily dvě ženy a strefil se jedné přímo do kabelky. Tedy ne dovnitř, ale z boku. „No dovolte!“osopila se na něho starší žena. „Nemůžete dávat pozor.“ „O-omlouvám se,“ koktal otec, rychle sebral kelímek ze země a snažil se ženě otřít kabelku. „Nechte toho,“ odsekla, vytáhla papírový kapesník a začala si kabelku čistit. Bylo jí tak okolo šedesáti a vlasy měla značně prošedivělé, stažené do upraveného drdolu. Ta druhá byla daleko mladší, tak do třiceti. Vlasy měla rudé od přírody a neskutečně modré oči. „Ale mami, nerozčiluj si. Podívej, jak to pána mrzí,“ usmála se na otce a já zůstala přimrazená k lavici. Ten ďolíček ve tváři mi natolik připomněl Nika, až jsem zalapala po dechu. Ne, to přeci nemůže být možné. Takové náhody neexistují. Mám jen pocuchané nervy a vidím i cítím ho všude. Ale co kdyby… „Mrzí, mrzí,“ mručela žena. „Ale byla nová.“ Vyprovázela jsem obě ženy pohledem. Potom jsem náhle vstala a následovala je jako náměsíčná na konec chodby. „Kláro, kam jdeš? Pomohu ti,“ volal za mnou otec, ale já ho neposlouchala. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem se rozhodla. Došla jsem k pokoji, kam obě ženy vešly. Na bílé kovové posteli visel štítek se jménem: Dominik Hartl. Udělalo se mi mdlo a skácela jsem se k zemi.


celkové hodnocení autora: 97.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 12		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

lotty	01.02.2012, 13:19:34

Ahoj, text se mi četl dobře. Přemýšlela jsem i nad tím, jaké to může být, když se někdo najednou probudí z bezvědomí a ocitne se v jiném světě. Musí to být zřejmě dost velký šok. Nevím, ale přišlo mi to z pohledu hlavní hrdinky snad i málo procítěné. Jistě, člověk vidí postavy, s kterými v onom bezvědomí trávil spoustu času, všude. Mám takový pocit, že tentokrát atmosféra moc nezafungovala. Možná to bylo opět tím, že jsi tento text přidala docela brzy po vydání předchozí části. Ale abych nebyla jen kritická, bylo to fajnové počteníčko. Sice se v této kapitole toho moc nedělo, ta pasáž s tím házením kelímku do koše a strefením se, mi přišla, že je tam víceméně zbytečná a domnívám se, že by se dala tato pasáž určitě napsat elegantněji ;) Ale gramatických chyb jsem si skoro nevšimla a celkově se mi text líbil, přesto má k dokonalosti daleko, proto hodnotím zase za Dva ;) lotty


ze dne 01.02.2012, 16:00:15
Radmila Kalousková: Děkuji za zastavení, vážím si tvého komentáře i známky. Ta pasáž s kelímkem tam byla schválně, abych docílila úsměvu mladé rudovlásky, ale zkusím ji přepracovat. Už na tom vlastně trochu pracuji a také upravuji předchozí kapitoly, protože tam musím vložit, že se Nikova dcera jmenovala "D-D" (neboli Dý-dý) a něco málo z "reality", ale moc se rozpovídávám a není to zajímavé. Takže ještě jednou děkuji a přeji hezký den RK

Šíma	31.01.2012, 10:35:22

Zdravím. Těžko říci, zda by lékaři a terapeuti nepokládali naší hrdinku za blázna, třeba by nevěřili, co všechno přežila a kde byla. Trochu smutný konec, takové to vzpomínání na to, co bylo (hlavně na osoby, které jí byly nejblíže). Teď jsem na pochybách, zda je toto opravdu konec, nebo bude ještě jeden díl. Ono omdlení je sice pěkně "akční" a o mnohém vypovídá, ale nebylo by tam ještě několik řádku? Mé druhé já mne ze všech sil kope do nohy, že je to on (myslí Dominika), že se ti dva našli i na tomto světě... No uvidíme. Občas jsem narazil na chybějící čárku nebo mezeru, či se na mne zakřenil překlep. Pěkné počtení, jen ještě na textu neuschla barva! Mezi námi, nejsem pro hollywoodské konce, ale pořád mi tam něco chybí (na druhé straně, kdyby oni dva spolu prohodili pár slov, také by to nebylo k zahození, zvědavost je pěkná potvora). Vnímavější lidé možná uroní nejednu slzičku. (Bůůů, občas si připadám jako ubrečená "kráva".) No nic, pozor na šotky a psaní zdar. (Chvátání není příliš dobrým pomocníkem! Jinak Ti plně rozumím, také to občas nemůžu vydržet a jsem zvědav, co na můj text řeknou čtenáři. ;-)) P.S. Napadlo mne, zda někde v jiném světě neexistují "naše kopie" a nežijí si svým vlastním životem, jen o sobě nevíme. Možná je jim lépe a více se jim daří (nebo také ne), třeba jen na oněch životních křižovatkách odbočili jiným směrem. Ale to nejspíš odbočuji od tématu - myšlenky života naší hrdinky, alespoň na čas v docela jiném - cizím světě. Prý existuje nepřeberné množství paralelních vesmírů (zatím je však tato myšlenka zralá tak akorát do sci-fi či fantasy příběhů). A teď opravdu mizím.


ze dne 01.02.2012, 10:21:00
Radmila Kalousková: Díky za zveřejnění i tu zvědavost. To víš, že to ještě pořád není konec, ještě pár řádků tam bude! Ale jen mezi náma, i když to tak možná nevypadá, já na "happy-endy" moc nejsem... :-) Tvá myšlenka o paralelních světech a o tom, že někde naše kopie žijí třeba úplně, úplně jiný život je dost zajímavá. A hlavně je to dost pěkné téma na zpracování. Také jsem o tom uvažovala, ale popravdě si do něčeho takého vůbec netroufám. Takže ještě jednou díky za přízeň a brzy pošlu další kapitolu. RK