obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."
Publius Vergilius Maro
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: V zemi nikoho ::

Příspěvek je součásti workshopu: Ztraceni v čase
 autor Matylda Kratinová publikováno: 01.02.2012, 14:56  
Tak trochu "na cestě" jižní Litvou v 2.polovině 14. století.
 

Pevně sevřel kopí a skrytý za lichoběžníkovým štítem pokračoval v cestě vstříc palisádě. Půda byla rozměklá od jarních dešťů. Skaudminas uviděl na roubené věži vlajku s černým křížem na stříbrném poli. Dřív v něm pohled na zástavu Řádu německých rytířů vyvolával zuřivou nenávist, ale dnes cítil místo bojového nadšení už jen pachuť v ústech.
Před ním se na mírném návrší, ze tří čtvrtin obklopeným řekou, tyčila narychlo zbudovaná dřevěná pevnůstka. Symbol drzosti křesťanů, kteří přišli zabrat pruskou zemi, jež jim nepatřila.
Skryl se za zdechlinou koně a vyčkával. Kolem něj se míhaly siluety útočících spolubojovníků.
Pozoroval nepřátelské střelce, jak natahují své kuše a navzájem se střídají. Během chvíle našel v jejich rytmu hluché místo. Zvolil si cíl a vyrazil vpřed.
Nabral rychlost a ještě v běhu se rozmáchl. Chvíli měl pravou polovinu těla úplně odkrytou, ale než obránci stihli vypálit, hodil jim kopí vší silou vstříc.
Hrot zbraně opsal ve vzduchu elegantní křivku, prolétl těsně nad vršky otesaných kůlů a zabil velitele předsunuté obrany. Řádoví vojáci jako odvetu vypálili mračno šipek. Ze způsobu hodu pochopili, že mezi nájezdníky jsou i muži z elitní kasty pohanských válečníků.
Skaudminas se přidal se ke skupině Žmuďanů, vybavené žebříkem, a zamířil s nimi k opevnění. Náčelník Tautenis mezitím nechal k bráně přinést otesaný kmen, který měl posloužit jako beranidlo.
Při šplhání vzhůru si přehodil štít na záda. Tuhle část útoku nenáviděl ze všeho nejvíc. Držel se těsně za mužem, který lezl před ním, a tím ho využíval coby živou zeď. Přehoupl se přes vršek palisády a kopem do slabin zneškodnil vojáka, jenž předchozímu nešťastníkovi právě vrazil meč mezi žebra.
Nasadil štít a začal shazovat kušiníky z ochozu dolů. Přes vnější palisádu přelézali další Žmuďané a pár nejrychlejších bojovníků uvolnilo závoru na bráně.
Do předhradí se nahrnuli útočníci. Oči jim hořely touhou pomstít se nenáviděnému řádu za všechna příkoří, která kdy na jejich domovině spáchal. Zabíjeli i ve jménu Litvy, země svých bratranců z východní vysočiny.
Vnitřní hrad se ocitl pod palbou zápalných šípů. Bažinatá pruská půda ještě víc nasákla krví. Muži s beranidlem se pod ochranou štítů svých spolubojovníků pustili do souboje s hlavní bránou.
Skaudminas posbíral několik použitelných kopí a připravil si je k vrhu. Narozdíl od Žmuďanů jednal s takovou rozvahou, že obránci hradu pochybovali, jestli má v sobě vůbec domorodou krev. Děsili se toho, kam se rozhodne poslat svou zbraň příště.
Pohané velmi dobře házeli kopím, ale umění tohoto válečníka předčilo vše. Průraznosti a délky vrhu, jakých dosahoval, nemohl být obyčejný člověk schopen. Prostí řádoví knechti mudrovali, jestli proti nim nestojí sám pohanský bůh války.
Skaudminas se přikrčil a několik lučištníků ho krylo střelbou. Rozběhl se. Hodil.
Nezasáhl jen jednou. Ale zbloudilé kopí alespoň prorazilo vlhké kůže a šindelovou krytinu na střeše obytné věže. Střelci na poškozené místo vypálili několik zápalných šípů a povedlo se jim založit požár.
Rychle se rozhlédl po bitevní vřavě. Někde kolem něj bojovali ještě čtyři válečníci z jeho kasty. V tu chvíli beranidlo prolomilo hlavní bránu. Z vrchních pater věže se valil hustý černý dým.
Křižáci se rozhodli bojovat do posledního muže. Do předhradí vyjela pětice bíle oblečených rytířů a začala masakrovat žmuďské bojovníky, kteří se snažili zlézt hradbu. Jejich koně vzrušeně frkali a s lehkostí tančili na kluzké zemi.
Skaudminas popadl zablácené kopí a vydal se v ústrety řádovým rytířům. Přikryl si štítem hlavu a sám se pustil proti jednomu z jezdců. Využíval své neobvyklé síly a rychlosti. Včas uhýbal a zároveň se dostával nepříjemně blízko k protivníkovi. Avšak jeho kůň měl na sobě také zbroj, tudíž rána na hruď nebo na krk nepřicházela v úvahu. Navíc kopyta válečného oře byla stejně nebezpečná, jako jezdcův palcát.
Podnikali čím dál vynalézavější výpady, ale ani jednomu se nedařilo zvrátit souboj ve svůj prospěch.
Litevský válečník se rozhodl zariskovat. Vyrazil do čelního útoku.
Němec se rozjel plnou rychlostí.
Těsně před tím, než se střetli, Skaudminas uskočil stranou a přikrčil se k zemi. Hrot zbraně prudce poklesl a zaryl se hluboko do útrob zvířete. Jeho váha spojená s rychlostí vyvrátila kopí z pohanových rukou.
Valach se vzepjal a ratiště mu trčelo z rozpáraného břicha. Potom se skácel na záda. Zavalil svého jezdce plnou vahou. Rytíř vykřikl bolestí, ale ještě se stihl ohnat mečem a rozseknout protivníkovi ret.
Skaudminas, kterému přilba nechránila spodní část obličeje, sprostě zaklel. Nohou odkopl hledí nepřítele a olízl si přitom krvácející ránu.
Křižák při tom pohledu vyvalil oči hrůzou. „Teufel!“ vyjekl, než mu Litevec vrazil meč do úst.
Hrad mezitím zachvátily plameny a jeho posádka se snažila zachránit holý život. Lidské pochodně skákaly z hořících ruin přímo do řeky Isruty, jejíž proud odnášel nehybná těla k jihozápadu.
...
Skaudminas procházel stáje, které požár zatím ušetřil, ve snaze urvat si kořist. Žmuďané nedaleko rabovali zásoby potravin a ve spěchu je odnášeli do tábora.
Slunce rychle klesalo k obzoru a stíny se v troskách dloužily. Dobře věděl, že posádka často schovává cennosti na místech, kde si myslí, že by je nikdo nehledal. Pečlivě pozoroval způsob poházení slámy.
Rozhrnul botou vrstvu hnoje a všiml si, že hliněná podlaha je rozdrobená, jakoby v ní někdo kopal. Odstranil zeminu kusem dřeva a narazil na železem pobitou skříňku. Vypáčil mečem víko a do zpocené tváře mu zasvitla zlatavá záře. Vida, nejspíš pro žoldáky. Vrátil vše zpátky na své místo a vstal.
Zaslechl šramot. Stejný, jako když zvíře přešlápne na čerstvé slámě. Otočil se a chvíli bloudil pohledem hnědých očí v postupující tmě. Měl lepší zrak i sluch než ostatní lidé. A byl trpělivý. Čekal.
Stébla slámy znovu zapraskala. Natočil hlavu po směru zvuku a rozeznal rytmus dechu. Nasál okolní vzduch a kromě krve a spáleniny ucítil ještě něco. Strach.
Udělal krok.
Dech se zrychlil.
Pronikl pohledem za hrazení pro koně a v mezeře po vyvrácených trámech roubené stěny uviděl oči. Sledovaly ho upřeně a s bázní příliš velikou na to, než aby patřily muži schopnému boje. Věděly, že on o nich ví?
Nadechl se ústy a nechal vzduch projít mezi patrem a jazykem. Rozeznal vůni. Ne dítěte, ale ženy. Byla mu povědomá, vítr už ji k němu jednou zanesl.
Pochodovali bažinatou krajinou několik dní. Cestu si zkracovali přes hatě, které jim tesaři narychlo postavili. Náčelník Tautenis spěchal, protože chtěl využít momentu překvapení. Donesly se mu totiž zvěsti, že Řád německých rytířů opět začíná kolonizovat zemi mezi Němenem a Isrutou. Místní pruský kmen, zdecimovaný přes sto let trvající válkou, se už ani příliš nebránil. Dnešní Nadruvové byli už jen stínem svých obávaných předků.
Tautenis německým rytířům nezapomněl tažení před několika lety, kdy jejich vojska dokonce pobořila kaunaskou pevnost.
Přepadli pohraniční pevnůstku, která ještě ani nebyla dostavěná. Za narychlo vztyčenými hradbami se před Tautenovými bojovníky skryl i nadruvský náčelník, který se předtím nechal pokřtít. Snad aby v komturových očích pozvedl své bídné postavení. A tehdy Skaudminas poprvé ucítil tu vůni. Vůdce Nadruvů vytáhl uprostřed válečné vřavy na hradby nějakou ženu. Že prý je z dobrého žmuďského rodu a že ji vymění za smír.
Jeden ze Skaudminových druhů ho tehdy za jeho troufalost srazil z hradeb kopím.

Válečník tušil, jaký ji čeká osud. Určitě už byla také pokřtěná a tím pro Tautena a jeho bojovníky ztrácela jakoukoli cenu.
Opřel se dlaní do sloupku, který podpíral hroutící se krov stáje. Bez sebemenších problémů ho vyvrátil a hromada trosek zasypala úkryt neznámé nešťastnice. Nebylo pro ni úniku, ale nedostanou se k ní ani vítězové, opilí úspěchem.
Vytěsnil z mysli zvuk jejích tlumených vzlyků a šel si po svém.
...
V předhradí hrubě odstrčil dvojici bojovníků, kteří sledovali, jak se jejich druhové přetahují o zbroj jednoho z jezdců. Sotva se před nimi Skaudminas objevil, přestali.
Příchozí válečník na ně vrhl pohled plný pohrdání a sehnul se pro chrániče předloktí. „Kdo mu sebral rukavice?“ zeptal se klidně, ale v jeho hlase byla cítit hrozba.
Jeden ze Žmuďanů mu neochotně vydal pár plechových pěstnic.
Obešel ještě několik hloučků, zápolících o kořist. Pokaždé si mohl vzít, co chtěl, protože muži z Tautenovy družiny z něj měli strach. Nebyl jeden z nich, náčelník ho získal od žmuďského velekněze za slib podílu na naloupeném majetku.
Vrátil se mezi hořící trosky. Bylo načase začít znovu a jinde.
Začal hledat ukryté zlato. Celou dobu ho přitom doprovázel tichý pláč, vycházející zpod trosek. Zatnul zuby a hrabal dál. Když byly všechny mince konečně v měšci, oddechl si.
Vracely se vzpomínky na Vitebsk, na otce, jehož tam dědeček Gediminas poslal vládnout, na matku, která malému Kirilu Skaudminovi vštěpovala křesťanskou lásku. Všechno bylo v pořádku, dokud údělného knížete někdo neotrávil. Tehdy se Julie uchýlila na dvůr svého švagra v Trakkai, i když tam jako pravoslavná vdova neměla zrovna lehký úděl. Skaudmina si zamiloval jeho strýc Kestutis, ale chlapce si vyhlédl také velekněz hadího kultu. Knížeti nezbylo nic jiného, než mu synovce poslat do výchovy, pokud chtěl, aby žmuďský kmen zůstal na jeho straně. Příslušník velkoknížecí rodiny v družině jejich velekněze byl dar, na jaký se nezapomíná.
Váhavě se dotkl hromady zhrouceného dřeva. Svědomí ho nabádalo, aby ji zachránil. Rozum naopak varoval před zbytečnou přítěží. Nakonec se rozhodl pro dobrý skutek. Nechat ji napospas osudu může vždycky...
Rozebral vrstvu dřevěné krytiny a skrz latě se dostal ke zřícenému krovu. S některými kusy zápasil, ale síla jeho svalů si s nimi nakonec poradila.
Sotva si byl jistý, že ho k smrti vyděšené oči vidí, přiložil si na rty ukazovák. Odstranil několik posledních trámů a pak sáhl do skrýše. Vytáhl za vlasy mladou ženu s umouněnou tváří, v níž špínu rozmyla záplava slz.
Okamžitě se mu vrhla k nohám a začala líbat jeho zablácené boty. „Aušriné. Veliuona,“ opakovala pořád dokola.
„Řekl jsem, abys byla zticha,“ zasyčel. Podobně ho prosily o milost stovky jiných žen, všechno to sebeponižování se mu už zajídalo a protivilo. Stejně tím neodvrátily nevyhnutelné.
Zmlkla a upřela na něj své velké zelené oči.
„Mlč a přežiješ,“ řekl své zajatkyni a přehodil si ji přes rameno. Do druhé ruky popadl vak s potravinami a zamířil k místu, kde už hradba téměř shořela. Pod ní se v hlubokém zářezu vlnila řeka.
Opatrně se spustil z příkrého srázu do vody a nějakou dobu se brodil proti proudu. Když uznal, že je žmuďský tábor dostatečně daleko, vylezl na břeh a vydal se lesnatou krajinou na východ.
Šel tiše, pod nohou mu nepraskla ani větvička. Čas od času se zastavil a dlouze naslouchal zvukům noci.
Žena, která mu teď byla vydána na milost, si všímala, jak mistrně ovládá umění nepozorovaného putování krajinou. Z otčiny si pamatovala, že tohle dokáží jen chráněnci lesní bohyně Medeiny.
Prolezl dovnitř houštiny a tam ji postavil zpátky na zem. „Počkáme tu do rána,“ zašeptal a znovu se zaposlouchal do písně okolního lesa.
Vytušila, že má rád spíš ticho, a proto mlčela. Schoulila se mezi kmínky krušiny a brzy usnula.
Skaudminas větší část noci probděl. Útěk podnikl neplánovaně. Tušil, že čtveřice jeho druhů bude přesvědčovat náčelníka, aby po jeho stopách poslal někoho z nich. Ztráta byť jen jednoho družiníka na bezvýznamné výpravě znamenala pro velekněze ostudu.
Nebezpečí hrozilo i od německých rytířů. Byli hluboko v jejich části Pustiny. Sami v zemi nikoho, kde neustálá válka znemožňovala spořádaný život.
...
Ráno se s ženou podělil o kus černého chleba a trochu slaniny.
„Chci jít do Instierburgu,“ řekla mezi žvýkáním tuhého sousta.
Mlčel.
„Můj tchán projevil vůči fojtovi dobrou vůli, v pevnosti mi jistě poskytnou ochranu.“
Tiše se zasmál. „Dokud Žemaitové nepodniknou nové tažení. Je konec jara, do zimy mají dost času na to, aby tu pastoušku srovnali se zemí.“
„Tak do Königsbergu, tam se neodváží.“
Hodil jí k nohám krajíček chleba. „Klidně si běž, ale sama.“ Vstal a vylezl z křoví ven.
Vyběhla za ním, ale než ji zrádné větvičky propustily ze svých spárů, byl už v údolí. Utíkala, co jí síly stačily, přesto ho nemohla dohnat. Kráčel příliš rychle, rychleji, než obyčejní muži.
Vzdala to. Sedla si do trávy a dala se do pláče.
Skaudminas se v dalekém šeru zastavil. Slyšel dusání jejích kroků, ale náhle ho ukončilo odevzdané žuchnutí. Ohlédl se a mezi květy lesních bylin spatřil její tvář, schovanou v dlaních. Zase se ozvalo svědomí. Opřel se o nejbližší strom a vyčkával.
Když našla odvahu podívat se znovu jeho směrem, uviděla postavu, která čekala a přitom žvýkala kůrku.
„Ať je teda po tvém,“ zavrčela a vydala se mu odhodlaným krokem vstříc.
Přivítal ji chladným úsměvem. „Myslela sis, že tě ochotně doprovodím do náruče Řádu?“
„Stačilo by jen do první vesnice,“ ožila v ní jiskřička naděje.
„Mezi Němce jen s družinou po boku a nožem v zubech. Kdybych se jim dostal do rukou, zabijí mě jako ďáblovo stvoření,“ vykročil kupředu.
Snažila se s ním držet krok. „Nikdo nepozná, že jsi pohan, dokud nebudeš muset dokázat víru v Krista.“
„Nevíš, o čem mluvíš,“ vrhl na ni tvrdý pohled.
„Ale-,“ snažila se namítnout.
„Mlč už,“ okřikl ji. „Jdu do Grodna, míval jsem tam mocnější příbuzné, než je nějaký fojt. Můžeš jít se mnou, nebo si tu zůstaň.“ Výrazem tváře jí dal najevo, že se dál nehodlá o čemkoli bavit.
Podíval se na slunce, které mezitím vystoupalo na oblohu, a podle jeho polohy upravil směr, kterým šli. Mířil na jihovýchod, měl v plánu dojít až k Němenu a pak pokračovat podél jeho toku do cíle. Čím rychleji celou pouť zvládnou, tím spíš se vyhnou štvanici. Město ale bylo daleko, pokud se jim někde nepodaří ukrást koně, odhadoval cestu tak na týden.
Mladá žena za ním klopýtala, měla otlačené nohy, protože nebyla zvyklá na dlouhé pochody. Přesto si nestěžovala. Sama by v Pustině přežila možná den. S válečníkem, který byl a zároveň nebyl jejím uchvatitelem, měla větší šance. Neznala ho jménem, ale tušila, že je z velmožského rodu. Ne žmuďského, o nich mluvil neosobně. Spíš pocházel z Litvy, nebo z Černé Rusi.
K večeru se zastavili na břehu jezera. Skaudminas vytáhl z tlumoku večeři, která nebyla o nic bohatší, než snídaně.
Jeho společnice ji ale vděčně zhltla, už od poledne jí kručelo v břiše.
Podíval se jí na nohy. Cítil pach krve, musela je mít úplně sedřené. Snažila se, ale s prodlužujícím se dnem šla pomaleji a pomaleji. Vnímal nesnesitelnou bolest, o které mlčela. Přejel dlaní po jílci meče a přemýšlel, jestli nemá ukrátit její utrpení.
Svědomí protestovalo. Čím to, že než ji potkal, ho trápilo jen vzácně? Pořád mu předhazovalo, že je škoda ji zabít. Přemýšlel. Nadruvský náčelník přece tvrdil, že je z dobrého žmuďského rodu. Možná mluvil pravdu a v tom případě by nebylo správné ukončit její život čistě z milosti.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
„Aušriné. Dcera Eibuta z Veliuony,“ sklopila oči.
„Já jsem Skaudminas.“ Mluvila pravdu, to poznal. Aušrinina otce pokládal za čestného muže, který oddaně brání veliuonskou pevnost. Nemohl se jí zbavit, už jen proto, že Eibutas prokazoval velkoknížecímu rodu velkou službu.
„Nějakou dobu tě teď ponesu, ať ulevíme tvým nohám.“
Zůstala na něj ohromeně zírat.
„Vím-,“ nedořekl. Vytasil meč a postavil se čelem k místu, odkud zaslechl podezřelý zvuk. „Schovej se,“ zasykl.
Poslechla ho a doufala, že příčinou poplachu je jen divoké prase. Vlezla si do dutiny blízkého stromu. Měla pocit, že srdce jí bije hrozně nahlas.
Skaudminas se rozhlížel kolem a pátral. Zvuk se ozval znovu, tentokrát velmi blízko.
Z hustého listoví se vyloupl jeden z jeho druhů. Přišel až k němu a cestou si pohrával s rukojetí palcátu, zavěšeného na opasku. „Vrať se, Skaudmine.“
Litevec poznal zbraň jezdce, jehož život měl na svědomí. „Proč bych to měl dělat?“ odsekl.
„Svévolně jsi odešel, pliveš nejen na svoji čest, ale i na naši. Ty, synovec velkoknížete,“ řekl válečník vyčítavě.
„To mě budeš muset zabít,“ vytasil meč. I kdyby se vrátil, smrti by se nevyhnul.
Protivník se nenechal dvakrát pobízet. Zaujal bojový postoj a vyčkával. Ta ženská neuteče daleko, pomyslel si.
Skaudminas přecházel sem a tam, ve snaze najít co nejlepší útočnou pozici.
Aušriné v dutině stromu téměř nedýchala hrůzou.
Gediminův vnuk vyrazil jako první. Bez pokřiku, jak měl ve zvyku.
Pronásledovatel hbitě uskočil a přetáhl ho zbraní přes záda.
Dobrá německá košile úder zastavila a prošívanice pod ní náraz pohltila. Skaudminas slabě hekl, ale v mžiku se otočil a podnikl další výpad.
Protivníkovi podklouzla v blátě noha a spadl do jezera.
Druhý skočil za ním.
Voda je oba nadšeně přijala a strážci brány říše mrtvých napjatě čekali, kterého z nich odvedou k nohám svého pána. Válečníci z kasty ochránců posvátných hadů bojovali ve jménu bohů, nikoli světských knížat, a proto se jejich duším dostávalo v podsvětí nejvyšších poct.
Skaudminas na svého pronásledovatele neúnavně dorážel. Nijak se nezatěžoval blízkostí smrti, ani tím, že odpadl od bratrstva vedoucího válku proti křesťanům. Jeho činy ať posoudí vládce podsvětí Velnias, nebo svatý Petr. Podle toho, jak si bude říkat.
Soupeř nechápal, proč se tak odhodlaně drží své zrady. A zdálo se, že mu to před bohy prochází. Věrný služebník hadího krále byl rozhodnutý zběha potrestat. Navzdory tomu, že se mu díky vodou nasáklé prošívanici pod zbrojí špatně manévrovalo, zasadil knížecímu synu několik bolestivých úderů.
Ten udeřil dlaní do hladiny a vmetl mu do očí vodní tříšť.
Sok byl na chvíli oslepen, ale přesto dokázal vykrýt bravurní útok.
Skaudminova noha se zaklínila do shnilého kmene, který ležel na dně. Nemohl se pořádně pohnout. Zoufale se bránil, po pás ve vodě. Pokusil se vytrhnout chodidlo ze sevření trouchnivého dřeva, ale past ho držela pevně. Ztratil rovnováhu a tehdy ho protivník zasáhl hrotem meče přímo do žeber.
Křečovitě sevřel svou zbraň a snažil se přemoci ochromující pocit, který se rychle rozšířil po celé hrudi. Zatnul zuby a včas vyrovnal pád.
Pronásledovatel vzal místo meče do ruky palcát, aby zasadil poslední ránu.
Skaudminas si uvědomil absurdnost osudu, jaký mu Laima uchystala. Prvního držitele zbraně zabil on a to se teď mělo obrátit proti němu.
V tu chvíli zasáhl samozvaného soudce a kata do tváře kámen. Válečník hadího kultu se překvapeně zapotácel.
Na břehu stála Aušriné a uštědřovala mu jeden zásah za druhým. Mířila na oči a házela vší silou, znásobenou hněvem.
Skaudminas mečem vypáčil nohu z pasti a dopotácel se k zaskočenému soupeři. Vyrazil bývalému druhu palcát z ruky a vrazil mu ostří své zbraně mezi rty.
Ve jeho lebce cosi prasklo a z úst se vyvalila krev. Zachroptěl a padl naznak do vody.
Vítěz dokonal své dílo tím, že ho podržel pod hladinou tak dlouho, dokud se ještě škubal.
Když duše protivníka opustila tělo a zmizela v hlubinách, vydal se Skaudminas ke břehu. Ještě se ohlédl a všiml si, že se veleknězův věrný služebník navzdory těžké zbroji vznáší na hladině. „Asi jsi nebyl tak příkladný muž, když tě voda nechce přijmout,“ zabručel.
Svalil se do trávy. Měl co dělat, aby si bolestí nepřekousl jazyk. Připadal si, jakoby do levé strany žeber dostal beranidlem. „Pane Ježíši, dej, aby to nebylo nic zlého,“ procedil prosebně mezi zuby. Vykasal si drátěnou košili a než se nadál, Aušriné už klečela po jeho boku a snažila se mu pomoci.
Chtěl ji odehnat, ale pak si to rozmyslel.
Poplašeně ucukla. Skaudminovo tělo pokrývaly hadí šupiny barvy lidské kůže. V místě zásahu se jejich struktura vybarvovala rudě.
Osmělila se a opatrně se jich dotkla. Navzdory tomu, že zranění vypadalo na první pohled hrůzně, postrádalo otevřenou ránu.
„Máš zlomená žebra, ale jsou ve správné poloze,“ řekla s kamennou tváří.
„Bylo i hůř,“ odplazil se do stínu stromů. „Do rána se to srovná.“ Cítil, jak ho zachvacuje horkost. Organismus vyvíjel všechnu svou sílu, aby zacelil utržené rány.
Skaudminas přemýšlel, jestli byl pronásledovatel sám, nebo s sebou měl ještě někoho. Žádný další pohyb ale v okolí nezaznamenal. Položil hlavu do trávy a úlevně vydechl.
Aušriné si přisedla.
„Máš dobrou mušku.“
Podívala se mu do tváře. Mezi pootevřenými rty zahlédla špičky rozeklaného jazyka. Jak si mohla nevšimnout? Její zachránce byl napůl člověk a napůl had. Proto ta síla a odolnost. Proto ty řeči, že se do druhého dne uzdraví. „Učila jsem se házet kopím.“
Chtěl Eibutovi zlíbat ruce, že to dceři dovolil. Nebýt jí, mohl se před soudcem skutků místo svého druha zpovídat on.
„Odkud znáš křesťanské modlitby?“ Věta, kterou pronesl před chvíli, jí pořád vrtala hlavou. Žmuďané se německé víře bránili zuby nehty.
Podložil si hlavu pravou rukou. „Byl jsem pravoslavný, než mě strýc věnoval veleknězi kultu posvátných hadů.“
Když přišel mezi příslušníky nejzápadnějšího litevského kmene, bál se o svém vyznání cokoli říct. Postupně si zvykl na pohanství a záhy vstoupil do klanu ochránců posvátných hadů. Pomocí tajných obřadů se stal tím, kým byl dnes. Přesto mu to nezabránilo, aby ve skrytu duše vzýval křesťanské svaté i pohanské bohy zároveň.
Došla mu namočit obklad. Když se vracela, všimla si dlaně, položené na zraněném boku. Byl klidný, jakoby se nic nestalo. V dětství slýchala zkazky, že kněží hadího kultu ze západní vysočiny dokáží měnit muže v bytosti s nadlidskými schopnostmi. Bylo na nich víc pravdy, než si myslela.
Během noci se Aušriné snažila hlídat, ale nakonec tvrdě usnula.
Když se ráno probudila, její průvodce už stál na nohou a protahoval se. Oproti včerejšku, kdy se téměř nemohl hýbat, byl čilý a nedával najevo známky bolesti.
„Hodím si tě na druhé rameno, ten bok přece jen trochu cítím,“ strčil si do úst kus nasoleného masa.
Chtěla protestovat, protože odmítala, aby se s ní zacházelo jako s obilným snopem, ale pak se jí připomněly odřené nohy. „Dobře,“ povzdechla si a vytáhla se na špičky, aby ji mohl snáz chytit kolem pasu.
Země pod Skaudminovýma nohama rychle ubíhala. Přesto se čas stavěl proti nim. Slunce rychle překračovalo oblohu.
K večeru Skaudminas zpomalil. Přece jen po celodenním pochodu cítil únavu. Sesadil Aušriné na zem a ta šla kus cesty sama.
„Počkej,“ zadržel ji. Slyšel šramot. Podíval se skrz křovisko a zahlédl osamělého lovce, jak klade pasti. Zahoukal jako sova a doufal, že muž tenhle starý litevský signál zná.
Domorodec se napřímil a jako odpověď zvolil hlas káněte.
Skaudminas prolezl skrz křoví.
„Litevci?“ zeptal se lovec. Mluvil se silným pruským přízvukem. Nedůvěřivě si prohlížel zbroj Gediminova vnuka. Drátěná kukla, košile, přilba, to všechno byla práce německých kovářů.
„Ano. Z Grodna,“ zalhal. „V Pustině nás cestou z Veliuony přepadli Němci.“
„To vás moc nezbylo,“ utrousil. Grodněnští přece nosí spíš šupiny, proběhlo mu hlavou. „V naší zemi se jich bát nemusíte, jen vám bude trvat dlouho, než na Černou Rus dojdete po svých,“ ušklíbl se pod vousy.
Skaudminas si jeho výrazu všiml. Čím déle lovce pozoroval, tím jasněji viděl jeho pochybnosti. Když z lesa zaslechl ržání, rozhodl se. Vykročil přímo k muži.
Lovec vytáhl nůž, ale proti brnění s ním nic nezmohl.
Válečník mu ho vyrazil a pak zaútočil pěstí. Několikrát surově udeřil a nakonec zlomil protivníkovi vaz.
„Proč jsi to udělal?“ vykřikla Aušriné.
Naznačil jí, aby byla potichu. „Lhal. Jatvingové se nedávno poddali Řádu. Do rána bychom měli Němce v patách. Ale má poblíž koně a to se nám bude hodit,“ zaházel mrtvolu větvemi.
V nedalekém křoví našli malého sivého koníka. Tmavá stojatá hříva prozrazovala, že je to potomek odolných divokých koní.
Aušriné si posadil před sebe a zarazil paty zvířeti do slabin. Hřebeček poskočil a rozeběhl se z kopce dolů.
Vyhýbali se vesnicím, snažili se držet v lesích. Druhý den se před nimi rozevřela široká rovina, v jejímž středu protékala stříbřitá řeka.
Skaudminas změnil směr jízdy k jihu. Blížili se k hranici jatvingského území, takže se přestali skrývat a uháněli po prašných cestách přímo k cíli. Zvíře je ochotně neslo, přestože na jeho hřbetě seděli dva.
...
Grodno, vybudované z kamene a cihel, je přivítalo čtvrtý den jejich cesty. Před hradbami sesedli a do města se vydali pěšky.
Na návrší nad řekou se tyčily zdi knížecího sídla a za nimi byly vidět věže pravoslavného kostela. U brány postával oddíl dobře vyzbrojených vojáků. Nesourodá dvojice urostlého válečníka a ženy oblečené v umouněných hadrech vzbudila jejich pozornost.
„Dál ani krok,“ zadržel strážný Skaudmina kopím.
„Chci mluvit s knížetem,“ podíval se na něj knížecí syn pohrdavě. Nebyl zvyklý se někoho doprošovat.
Aušriné vycítila nebezpečí. Postavila se před svého ochránce. „Jedná mým jménem,“ zvedla výbojně bradu a vychrlila na zkoprnělé vojáky jména členů svého rodu pět generací nazpět. „Cestou nás přepadl řádový oddíl. Členové mého doprovodu hrdinně padli, já a tento statečný muž jsme zachránili holý život. Hledáme zde útočiště, než se zotavíme z prožitého šoku.“
Strážní, ohromeni rodokmenem návštěvnice, poslali zprávu ke knížeti. Než přišla odpověď, nabídli hostům stín a vodu.
„Musíte ale odevzdat všechny zbraně,“ podíval se velitel stráže na Skaudminův opasek.
Válečník na něj vrhl nevěřícný pohled. Co bych neudělal pro vzájemnou důvěru, pomyslel si ironicky. Zdálo se, že pokud chce ke knížeti, nemá na výběr. Pomalu vytáhl meč z pochvy a podal ho veliteli jílcem napřed. Vzdal se i obou nožů.
„Uschováme je ve zbrojnici, bát se o ně nemusíte,“ uklonil se muž před Eibutovou dcerou.
„Co tě k tomu vedlo?“ zeptal se Skaudminas Aušriné, když na chvíli osaměli.
Zvedla oči a uviděla v jeho tváři vztek z ponížení. „Zlobíš se?“
„Na tebe ne, jitřenko,“ usmál se na chvíli. „Ale na toho lotra, co se mnou zachází jako s vandrákem.“ Rysy ve tváři mu znovu ztvrdly.
Srdce jí poskočilo. Honem namočila do pohárku s vodou rukáv a otřela si z obličeje špínu. „Nechtěla jsem, abys musel prokazovat svůj původ, mohli by se začít vyptávat. Navíc činy mého otce zná kdekdo.“
„Zatímco nade mnou se zavřela hladina žmuďských bažin před mnoha lety,“ zasyčel rozladěně. Svíral ho strach z toho, jestli ho kníže ještě pozná.
Z nádvoří se k nim blížil pravoslavný mnich v doprovodu několika vojáků.
„Jsem vedoucí knížecí kanceláře,“ oslovil dvojici. „Jeho milost se uvolila poskytnout vám soukromou audienci, prosím následujte mne.“
Skaudminas vstal a dal přednost dámě, když už si musel hrát na jejího osobního strážce.
Mnich je uvedl do knížecí pracovny.
U stolu seděl vousatý muž středního věku a studoval Bibli. Skaudminův starší bratr strávil mládí v klášterech, a proto se vyhnul odchodu do Trakkai.
Skaudminas popošel dál od dveří a sňal si přilbu.
Muž u stolu vzhlédl. Tvář příchozího mu byla povědomá. Jenže ji naposledy viděl před dlouhou dobou a vzpomínal si jen pomalu. Teprve, když se v myšlenkách vrátil daleko do dětství, uvědomil si, na koho se to dívá. „Kirile!“ vykřikl sourozencovo křestní jméno a vyrazil mu naproti.
Setkali se v medvědím objetí.
Aušriné se držela dál a potichu čekala, jak se celá věc vyvine.
„Celou dobu o tobě nebyly žádné zprávy. Myslel jsem si, že jsi padl ve válce s řádem,“ podíval se starší bratr mladšímu do obličeje. Všiml si bledé barvy kůže, která kontrastovala s tmavými vlasy, vykukujícími zpod kroužkové kukly.
Skaudminas sklopil pohled k zemi. „Nebylo to lehké, Vladimíre.“
„To je ta žena skvělého původu, co se vehementně domáhala setkání?“ kývl grodněnský vládce směrem k bratrově společnici.
„Jmenuje se Aušriné, pochází z Veliuony, z Eibutova rodu.“
„Pokřtěná jménem Anna, milosti,“ uklonila se před knížetem.
„Tvá-“
„Ne,“ skočil mu do řeči. „Vdova po následníkovi náčelníka Nadruvů. Zachránil jsem ji před Tautenovými družiníky.“
Kníže se opřel o okraj stolu. „Byl jsi na tažení s nimi a uprchl jsi, že?“
Přikývl.
„Teď už chápu, proč jsi to navlékl přes ni. Potřebuješ útočiště, než zapomenou.“
Vladimírova výčitka se Skaudmina dotkla. „Němci chtějí zabrat co největší území a Tautenis zase touží dobýt majetek. Náčelníci z vysočiny čile obchodují se zbraněmi, které jim dodává severní větev řádu. Celá moje zbroj pochází z Kuronska. Skutečná víra je ve válce až na posledním místě.“
Kníže si povzdychl. „Víš, velkokníže razí heslo, že nepřátelé našich nepřátel jsou naši přátelé. Přestože mají mnoho chyb, není to důvod je zrazovat.“ Vladimír byl zmatený. Pamatoval si, jak se bratr od dětství učil vycházet s mocnými, ale teď tu stál muž, který vlastní zásady povýšil nad politiku.
Skaudminas pevně stiskl rty. „Postarej se alespoň o ni,“ ohlédl se směrem k Aušriné. Podíval se jí do tváře a dlouho z ní nedokázal spustit oči. „Půjdu vlastní cestou, abych svou přítomností nevrhl stín na tvůj dům.“ Neříkalo se mu to snadno. Vykročil ke dveřím, aby už měl všechno za sebou.
Kníže ho zadržel. „Počkej, Kirile. Země potřebuje zkušené válečníky. Velkokníže dopustil, aby se vojska Řádu dostala až do srdce Litvy. Nechci, aby příště zpustošili Grodno.“
„Takže najednou ti zběh, v němž je půl pohana a půl křesťana nevadí?“ Mluvila z něj uražená hrdost.
Vladimír se zarazil. Uchovával si snad jeho bratr víru v Krista i mezi Žmuďany a bál se prozrazení? „Půl pohana?“ zopakoval nechápavě.
Skaudminas si vykasal rukáv.
Aušriné zatajila dech. Přitiskla si ruce na tvář a vroucně se modlila k Panně Marii, aby učinila zázrak. Přála si, aby mladší z bratrů zůstal.
Kníže při pohledu na jeho ruku polkl. Na chvíli se odvrátil, aby skryl slzy.
„Neměl jsem na výběr. Muž z tak výjimečného rodu přece musí dostat to nejlepší,“ řekl válečník hadího kultu jízlivě. „Ještě pořád jsem ti dost dobrý?“
Vladimír složil ruce do klína. Bratrská láska zvítězila nad církevním dogmatem. „Co se dá dělat,“ pokrčil smířlivě rameny. „Pomoz mi udržet Řád v uctivé vzdálenosti a nemusíš mít starosti o čest nebo živobytí. Tvoje činy nechť posoudí Bůh.“
Skaudminas sevřel svou přilbu. „Máš ještě jiné podmínky?“
Grodněnský vládce se naklonil k jeho uchu. „O vdovu se jistě postaráš lépe, než já,“ zašeptal. „Postřehl jsem, že se ti líbí,“ mrkl na něj spiklenecky.
Mladší bratr se začervenal jako malý kluk a děkoval Bohu i bohům, že stojí k Aušriné zády.


 celkové hodnocení autora: 94.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 19 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 65 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 03.05.2012, 17:51:16 Odpovědět 
   Zdravím.

Nebudu tak přísný jako lotty, stačí jen trochu představivosti (fantazie), každá pevnost má svou bránu, každý někam kráčí (za nějakým účelem). Ono vyjetí s koněm bylo zřejmě učiněno jako zoufalý čin v zoufalé situaci. Bitevní scéna se mi líbila (tím více, že se jim vyhýbám jako čert kříži). Druhá polovina více (než méně) zavání fantasy, ale proč ne? Konec dobrý, všechno dobré. Na šotky jsem toliko nekoukal (nic mě neplesklo přes obličej). Hezký den a psaní zdar. P.S. Pro mne nastudováno a splněno!
 ze dne 04.05.2012, 12:15:51  
   Šíma: Hihihi, ono mnohdy stačí i těch několik slov! (mrk) Neklame-li mne paměť, byla jsi jedna z nominovaných autorů (z mé strany), ale pšt! ;-)
 ze dne 03.05.2012, 22:09:24  
   Matylda Kratinová: Ahoj, díky moc, za strávený čas i za známku. (Tak nějak mě nenapadá, co ještě říct.) =-)
 lotty 08.04.2012, 13:48:37 Odpovědět 
   Zdravím,
prvně bych chtěla podotknout, že jsem text přečetla celý. Při čtení jsem však narazila na některé věci, které mě brzdily nebo mi vadily, nebo bych je sama napsala stylisticky jinak. To poslední ber jen jako doporučení, je to jen můj subjektivní názor. Ty věci, které mi vadily, jsem vypsala níže:

- Přes vnější palisádu přelézali další Žmuďané a pár nejrychlejších bojovníků uvolnilo závoru na bráně. – Na jaké bráně? Kde se tam ta brána vzala?
- Do předhradí vyjela pětice bíle oblečených rytířů a začala masakrovat žmuďské bojovníky, kteří se snažili zlézt hradbu. – Jestliže neměli rytíři koně, pak bych volila spíše sloveso vběhli. Ale už jsem si všimla, že se v následující větě zmiňuješ o koních, takže to beru zpět ;)
- Nasál okolní vzduch a kromě krve a spáleniny ucítil ještě něco. Strach. – U toho strachu spíše pocítil.
- Udělal krok. – Kam?
- Dech se zrychlil. – Čí dech? Vím, že nejspíš jeho, ale možná by nebylo od věci dopsat to do textu.
- Pronikl pohledem za hrazení pro koně a v mezeře po vyvrácených trámech roubené stěny uviděl oči. – Jen oči?
- V předhradí hrubě odstrčil dvojici bojovníků, kteří sledovali, jak se jejich druhové přetahují o zbroj jednoho z jezdců. – Pozor na střídání vyprávěcího času.
- „Řekl jsem, abys byla zticha,“ zasyčel. – Předtím to neřekl.
- Ve jeho lebce cosi prasklo a z úst se vyvalila krev. – Osobně bych napsala v jeho lebce.
- já a tento statečný muž jsme zachránili holý život. – Nerozumím, čí život.
- „Takže najednou ti zběh, v němž je půl pohana a půl křesťana nevadí?“ => „Takže najednou ti zběh, v němž je půl pohana a půl křesťana, (čárka) nevadí?“

Myslím si, že je text docela vydařený. Musím souhlasit s tím, co již bylo napsáno v komentářích. Opět se nemohu rozhodnout, jakou známku dát, a zda nominovat nebo nenominovat. Abych pravdu řekla, nepřijde mi to ani lepší ani horší než texty, které jsem zatím v rámci workshopu přečetla. Čili celkově bych to hodnotila jako lepší průměr. I když ve mně komentáře ostatních čtenářů vzbuzují nutkání, abych hodnotila za dva. Ale asi to bude za dva, neb příběh pěkně plyne, a ani se tolik nezadrhává. Takže suma sumárum za Dva.


Lotty
 ze dne 11.04.2012, 18:00:45  
   Matylda Kratinová: Ahoj,
díky za věnovaný čas a komentář. To podstatné k výtkám je v komentářích dole =-)
M.
 Leontius 20.02.2012, 14:05:57 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Leontius ze dne 03.02.2012, 19:55:38

   Z toho všeho, co zatím vím, si to podrobnější rešerši nezaslouží :-D Jak jsem napsal: česká terminologie se v tomto rozchází. O zbraních psal leckdo a každý po svém. Není to jednoznačné a ještě horší situace je např. v případě obléhacích a válečných strojů.
 m2m 13.02.2012, 17:32:56 Odpovědět 
   Ahoj.

Souhlasím s tím, že první polovina je skvělá. Má dobrou gradaci a ostatně i jako u Leontia mám takovej nejasnej dojem, že první polovina (nebo tak nějak cca) byla napsána v klidu a pak se najednou začalo spěchat s dokončením (a ještě s obavou, abych nedejbože nepřekročila limit).

Skaudminas se už od počátku jeví jako nadčlověk a ostatně jeho schopnosti nejsou nijak vysvětlený, nehledě na to, že je prej napůl had, tak se mi jednu dobu zdálo, že se příběh spíš odehrává v alternativní historii, kde vládnou hadi a čáry máry... no víš jak.

Přesto, pokud tě to teda zajímá, je tenhle text určitě jeden ze tří nejlepších v tomhle WSku a moji nominaci máš zaručenou.
Přeju hodně štěstí :)
 ze dne 13.02.2012, 19:18:22  
   Matylda Kratinová: Ahoj, samozřejmě, že mě to zajímá, ale beru věci, jak přijdou. Překvapivě jsem to smolila všechno na poslední chvíli, mezi termínem wska, odevzdávkou semestrálky a zkouškou z technický infrastruktury. Za tu druhou část bych si teď nejradši urazila pracky. Anebo radši ne, budou ještě potřeba.
Díky za věnovaný čas. =-)
M.
 ze dne 13.02.2012, 17:34:50  
   m2m: A do třetice:
měla mít (SKORO) zaručenou


... ty vole :D
 ze dne 13.02.2012, 17:34:14  
   m2m: A ještě jedna oprava:
bys měla (SKORO) zaručenou

sakra, už toho mám nějak dost dneska asi
 ze dne 13.02.2012, 17:33:37  
   m2m: oprava: ( SKORO ) zaručenou :)
 salvator 06.02.2012, 18:40:13 Odpovědět 
   Jsi první, ke které jsem dostal a co víc, já se dostal pouze do poloviny své práce a... konec.
Budu spíše věcný.
Začala jsi poutavě i dramaticky, co se děje při dobývání hradu týče. Vcelku jsem si živě vybavoval celý ten děj a až na poněkud kratší, či rozvětvenější popis boje, jsem byl vtažen do příběhu.
Poté se však nit začala protahovat... chápu, člověk se neubrání vysvětlením a popisům ostatním čtenářům, o co že to vlastně tady jde. Taky s tím bojuji.
Jen je škoda, že od půlky až do samého závěru odplouvají naděje na nějaký větší zvrat, či napětí do ztracena.
Určitě ovšem, mít více prostoru, stálo by za to v příběhu pokračovat, neboť má v sobě ukryto mnohem víc, než stačil dát najevo.
Měj se pěkně. S.
 ze dne 07.02.2012, 22:22:30  
   Matylda Kratinová: Ahoj,
co na to říct, než to, že máš plnou pravdu; dobrodružný duch se vybil v první části a pak chřadl a chřadl, až chcípl. Teď si říkám, že jsem mohla být větší mrcha a ještě jim to u knížete pokazit. Nemám ráda happyendy, ale pod tíhou dobrých skutků z poslední doby jsem se nějak utnula...
M.
 Leontius 03.02.2012, 19:55:38 Odpovědět 
   Ták Litva a její pohnutá středověká historie a jedinečnost je určitě zajímavým prostředím na povídku. Jde vidět, že za jejím napsáním stojí poměrně slušná suma znalostí a poctivá předchozí rešerše. V mnohém se povědomím o této oblasti nemohu rovnat, zarazilo mě jen několik míst, rozporů, z nichž většina není kdovíjak podstatná či jednoznačná:

České názvosloví není jednoznačné, ale tuším, že se prosazuje dělení na kopí a oštěp ve významu oštěpu jako vrhací zbraně, zatímco kopím se označuje zbraň masivnější a k účinnému vrhání nevhodná, ale tohle není směrodatné.

Scéna při dobývání, kdy proti hrdinovi vyrazí rytíř na koni. Jezdec v uzavřeném prostředí nádvoří a v nestálém chaosu nemá příležitost využít výhod, které mu kůň poskytuje, proto si myslím, že by ho nevyužil. Nehledě na to, že vystrojení a osedlání koně a celková příprava zabere určitou dobu a v případě obléhání na to zpravidla není čas.

Lehce stylisticko-logický překlep: Při souboji hrdiny s družiníkem není zřejmé, že družiník zprvu útočí mečem. Naopak se zdá že útočí palcátem a rána palcátem do zad, by byla v dané chvíli smrtelná.

Sušené nasolené maso je kupodivu záležitostí až dobývání Ameriky, kde se Evropané tuto přípravu naučili od domorodců. Sám jsem to zjistil teprve nedávno, když jsem si ho na výlet připravoval.

Plynutí děje i popisy bez výhrad, sice v situacích kdy je hrdina obdařen nadpřirozenými silami většinou postrádám u děje větší napětí, ale tady to tak nepůsobilo. Snad by se jen dalo popřemýšlet nad celkovým rozvržením povídky, kdy většina napětí byla spotřebována hned na začátku a pak spíše vyprchávalo. Od konce jsem si možná sliboval více. Atmosfericky, historicky i výpravně však skvěle zvládnuto :-)
 ze dne 13.02.2012, 19:48:50  
   Matylda Kratinová: Na obrázcích je oštěp kratší a subtilnější než kopí. Podle tradičního výkladu to první bylo uzpůsobené k hodu, zatímco to druhé k nabodnutí (kopí na druhém konci někdy mívala botku, o kterou se mohla opřít).
Otázka, jak vypadalo litevské kopí ve vrcholném středověku (a jak se přesně používalo), by určitě stála za podrobnější rešerši. Protože i přes import technologií a mravů hlavně z německého a polského kulturního prostředí si Litevci podrželi svou svébytnost, mimojiné údajně dlouho neuměli střílet z luku (tvrzení historiků, Dějiny Litvy, autor Halina Beresnevičiüté).
 ze dne 13.02.2012, 17:10:10  
   m2m: Pardon, že se vám do toho pletu, přeci jen nejsem historik zbraní a tak vůbec, nebo šermíř, ale není rozdíl mezi oštěpem a kopím v samotným tuleji, tedy tím čímsi mezi ratištěm a hrotem?

Jinak v historických publikacích obecně rozdíl mezi oštěpem a kopím kolísá, protože i oštěp je zbraň bodná, stejně jako je kopí zbraň vrhací (anglosaští válečníci vrhali kopí, núbijci bodali oštěpy atd.).
 ze dne 03.02.2012, 21:16:36  
   Matylda Kratinová: Ahoj, moc díky za přínosný koment.
U vrhacího náčiní kopí/oštěp jsem zvažovala obě varianty, literatura vztahující se k Litvě častěji uvádí kopí (těžko říct, jestli je to věc překladu, ale kopí obecně byla velmi oblíbená litevská zbraň), tak jsem to tak nechala.
A s tím koněm, palcátem a masem jsi mě nachytal na švestkách.
Konec asi chtělo ještě vypilovat a zkomplikovat, naráží na to i Borkův komentář.
Každopádně mnohokrát díky za věnovaný čas a práci ;-)
M.
 Borek 01.02.2012, 21:08:30 Odpovědět 
   Skvělé. Dle mého vůbec nejlepší příspěvek tohoto ws. Škoda toho příliš rychlého konce, možná by si příběh zasloužil jej maličko rozvinout, i tak je to paráda. Realistické, silně podané, dokonce prvek fantasy, co víc si přát. Občas to lehounce, skoro neznatelně zašustí papírem , ale to je zcela vyjímečné, na rozdíl třeba od mého pokusu. Nastudované dějinné pozadí i souvislosti, brilantní. Moc se mi to líbilo. Máš ode mne nominaci. Gratuluju:-).
 ze dne 01.02.2012, 22:46:23  
   Matylda Kratinová: Ahoj, sice jsem ani nevyčerpala limit, ale i tak jsem se bála, jestli jsem to s délkou nepřepískla, protože na netu i na Saspi jsou oblíbené mnohem kratší texty. Klidně bych psala dál a dál, ale... Však víš.
Děkuji za komentář i čas, který jsi tomu věnoval. =-)
M.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
Žertovná
Sojta
Jen abys tak dá...
Stanislav Klín
Liv Liversonová...
MisQa
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr