|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: We are the greatest, kap 2. ::
| KAPITOLA 2. Trénink |
| |
|
|
Druhý den po návštěvě Evy jela Jana do města nakoupit jen z donucení matky. Nejradši by odpočívala a připravovala se na odpoledne. A náladu jí zkazil ještě víc fakt, že se koná sraz její bývalé třídy.
„A proč tam nemůžeš?“ ptala se do telefonu Lenka.
„Leni, mrzí mě to, ale dneska to fakt nejde,“ odpovídala. „Slíbila jsem mámě, že jí pomůžu v práci,“ lhala s klidem.
„A to to mámě nemůžeš vysvětlit? Vždyť jsou ještě pořád prázdniny a za chvilku končej! Klidně jí zavolám,“ nabídla se kamarádka.
„Ne, opravdu to nejde. Hele, mám skoro vybitou baterku, musím,“ ukončila hovor. Povzdechla si. Než stačila dojít k obchodu, někdo si ji odtáhl stranou.
„Co je?“ polekala se.
Byla to Eva.
„Dnešní trénink se ruší,“ oznámila jí polohlasně. Tahle věta jí vjela pod kůži. Ruší? Nemohla jí to říct o minutu dřív?
„Proč?“ zeptala se nakonec, ale vztek v hlase nevypustila.
„Teda on se neruší, jako trénink se ruší, ale přijď tam,“ zamotala se.
„Tak když se ruší, proč bych tam měla chodit?“
„Protože je přece nábor nováčků. Je konec srpna, novej školní rok. Pamatuješ? Nová, mladá krev.“
Slovní spojení mladá krev jí nahnalo husí kůži. „Počkej, nevěděla jsem, že se můžeme koukat?“ uvědomila si nakonec.
„Janičko, ty jsi v poslední době fakt nějaká mimo,“ podívala se na ní. „Jistě, že nábor probíhá po jednom a naprosto samostatně, ale na řeč přijít můžeme. A navíc tam dneska bude spoustu důležitých lidí. A bude probíhat netradiční trénink.“
„Netradiční trénink?“
„Jo, prostě budou jiní trenéři, ti, co maj na práci důležitější věci.“
„A je to povinný?“ zeptala se otráveně Jana.
„No, pokud nechceš, aby tě na dalším tréninku zmasakrovali, tak bys měla přijít. Ty bys radši ten klasickej?“
„Já bych především radši na dnešní sraz bejvalý třídy. Ty o něm nevíš?“
„Jo tohle,“ řekla otráveně Eva. „No, Hanka mě pozvala, ale nestojím o to. Co s tim všichni tak naděláte?“
„Já nevím, kdo nejvíc brečel, když jsme se loni v červnu loučili,“ snažila se zakončit jejich rozhovor.
„Hele, to máš dostat krámy bo co? To bylo ještě před tím, než nás vybrali do náboru. Prostě přijď a nikdo se nebude na nic ptát. A možná jim i zamlčím, jak se v poslední době chováš,“ ztišila hlas.
„Cože?“ vyjela Jana. „Co si o sobě myslíš? Co bys měla zamlčovat? Jak se chovám? A co tobě je vlastně do toho? Radši si všímej sama sebe.“ S těmito slovy se otočila a odešla do obchodu.
Opravdu zauvažovala o tom, jestli se na ten večer nevybodne a nepůjde radši na sraz s bývalými spolužáky. Bohužel si ale uvědomila, že by z toho mohly být samé nepříjemnosti, proto se radši doma přichystala a bez jediného slova odešla na trénink.
Cesta jí připadala nekonečná. Ale nakonec se do nenápadné budovy, co vypadala zvenku nepoužívaná a zanedbávaná, dostala na čas.
V jedné z místností, kde měl každý svou skříňku, se převlékla do sportovního (tradičně černá) a zanedlouho po ní, zrovna ve chvíli, kdy si sčesávala dlouhé vlasy do culíku, dorazila i Eva. Podívala se na ní bez jakéhokoliv náznaku… čehokoliv. Odemkla skříňku vedle ní, Jana počkala, až se převlékne a i když se pohádaly, do tělocvičny odcházely společně.
Obě byly uchváceny těmi cizími tvářemi. Nemohlo jim být víc než jedenáct let.
„To si dělaj srandu,“ konstatovala Jana a Eva musela souhlasně kývnout. Čekaly skoro všechno, ale tohle opravdu ne.
Posadily se na zem vedle svých vrstevníků a začali divoce diskutovat. Ti, co trénovali s holkami, ale byli zacvičováni o rok déle, byli také překvapeni.
„Je to šílený, že chtěj tak mladý děcka. Je pravda, že v týhle práci se hodí asi nejlíp, ale jim je prostě úplně jedno, že jim zkazí dětství,“ koukala na vystrašené děti Kristýna a div neměla na krajíčku.
„No, prostě jsou… dá se s nima líp pracovat,“ vyjela Eva.
„Ty, když ti bylo deset, sis ještě hrála s panenkami,“ podíval se na ni vyčítavě Matěj. „To v sobě nemáš kousek rozumu?“
„Nebo spíš kousek citu,“ zašeptala Jana.
„Co si to řekla?“ postavila se Eva. Co se to v poslední době dělo s její doposud nejlepší kamarádkou?
„Za tím, co jsem řekla, si stojím,“ vyškrábala se na nohy. „Hele, já nechci žádnej problém. Prostě to neřeš,“ snažila se zachránit situaci.
„Evo, posaď se, už to začne,“ snažil se ji zklidnit Pavel. „A ona to určitě Carmen nemyslela vážně,“ dodal a prosebně se podíval směrem k Janě.
„Ať si Carmen strčí svý názory někam,“ pohrdavě si odfrkla. „Příště dostaneš pěstí. Skončila jsem.“ Zpražila ji studeným pohledem a sedla si právě včas, aby stihla zaregistrovat partu asi dvaceti lidí, kteří přišli do tělocvičny. Pokynuli nováčkům, aby se posadili, a starší pozdravili kývnutím hlavy.
„Jak jistě všichni víte,“ začal jeden z jejich trenérů Martin alias Foreman, „dnešní trénink byl ve své podstatě zrušen. Máme tu konec srpna a s ním nábor nových členů. Tohle je výběrový nábor. Nestrpíme tu žádný sraby. Disciplína a trénink je naše motto. Logika je tu na denním pořádku. S bolestí si tykáme. Smrt pro nás nic neznamená. Pokud chcete, můžete teď odejít. Protože pak už bude pozdě.“
Chvíli bylo hrobové ticho, ale nikdo se nezvedl a neodešel. Děti musely být vystrašené. Těm nejmladším mohlo být teprve devět.
Sama si tohle vyslechla už loni. Tahle řeč ale nebyla tak přesvědčivá. Uvítával je tehdy učitel, který pár měsíců na to zemřel.
Foreman pokračoval. „Dnešní trénink se našich pokročilejších ujmou mistři, vy ostatní půjdete za mnou.“
Pamatovala si přesně, jak je po jednom zavedli do středně velké, ne příliš osvětlené místnosti s jedinou židlí. Nevěděla tehdy, co jí přesně čeká, ale strach neměla. V tu chvíli byla šťastná, že jí konečně někdo rozumí. Že někdo chápe její nadání. Její dar. Nebo to bylo prokletí?
Dnes tu seděla a už si nebyla ničím jistá. Žila ze dnes na den a pokaždé, když se probudila živá a u sebe v pokoji, spadl jí kámen ze srdce.
Děti následovaly pět dospělých mužů pryč z tělocvičny. Jeden z nich byl i jejich další stálý trenér Pavel. Pokračovaly do horních pater – slyšela dupání po schodech.
Zbylý počet mistrů odpovídal počtu učňů. Byla to čest trénovat byť jen pár hodin s někým tak zkušeným. I to musela Jana uznat.
Mistři si je nenásilně rozdělili. Jana teď stála proti o téměř třicet čísel vyššímu člověku. Nevypadalo to, že by měl nějaké extra vymakané svaly, ale rozhodně vypadal… obří. Jana měla svých 160 centimetrů, víc jí bohužel příroda neobdařila.
„Těší mě, jsem Petr,“ natáhl k ní ruku mistr. Stisk mu opětovala. V tu samou vteřinu si uvědomila, jakou udělala chybu. Otočil ji o devadesát stupňů a když se nemohla bránit v bolesti, dorazil ji na zem.
„Lhal jsem, nejsem Petr a netěší mě,“ mírně se pousmál. „Důvěřuj jen sama sobě. Pravidlo číslo jedna. Tak na nohy.“
Začal na ní útočit. Využila svojí mrštnost a ranám se úspěšně vyhýbala až do doby, kdy zjistila, že už nemá kam ustoupit. Za ní byla stěna.
„Neustupuj,“ řekl, když jí začal škrtit. „Donuť protivníka, aby ustupoval on.“ Když už se začala mírně dusit, pustil ji. Přesunuli se zpátky doprostřed tělocvičny.
Zrychlil. Útočil agresivněji, takže mu brzo přestala stačit a vzápětí dostala do pěstí do břicha. Automaticky se sehnula a břicho si stiskla. A druhá, nečekaná rána přišla kolenem do obličeje. Naštěstí nebyla tak prudká.
„Nepřipouštěj si bolest, pravidlo číslo tři,“ pokýval rameny mistr a poodstoupil. Za chvilku někdo zapískal na prsty a mistři se vyměnili.
Teď před ní stála na první pohled docela sympatická mladá slečna. Rozhodně nebyla tak vysoká a skoro to vypadalo, že je drobnější, než Jana sama.
Než se Jana stačila vzpamatovat, mistrová ji drapla po ruce, otočila si ji k sobě, pěstí jí vrazila do spánku, potom do míst, kde byly ledviny, podkopla jí nohu a chytla pod krkem. Postavila se k ní stranou, aby ji Jana nemohla praštit lokty, a odtáhla se tak, že Janu držela pouze za krk a ta se v důsledku nepřísunu kyslíku nemohla nadechnout.
„Proč si mě pouštíš k tělu?“ chtěla vědět mistrová. „Jsi malá, využívej toho.“ Chvilku ji ještě potrápila, ale když viděla, že má dost, pustila ji.
Ostatní na tom byli podobně. Snad jediná Eva neměla na těle ještě ani jednu modřinu nebo škrábanec. Bila se tak surově, jako ji ještě nikdo neviděl.
„Je dobrá,“ nechala se unést mistrová a Jana tu příležitost využila k podražení nohou. Mistrové se podlomily a skončila na zemi.
„Chytré,“ podotkla, ale rukou strhla Janinu nohu a vrhla se na ni na zemi. Janě to šlo na zemi lépe. Okamžitě se ujala velitelské pozice, zkřížila mistrové krk do nůžek a vyšplhala se na její tělo. Vahou ji zasedla a vrazila jí pěstí do nosu. Mistrová ale ze sebe Janu nakonec shodila a jakmile se postavila na nohy, otřela si krvácející nos. Jana se také vyškrábala na nohy, ale promiň neřekla. Chvíli se koukala na mistrovou, jak si jemně nosík přejela a za chvíli z něj neutekla ani kapička.
„Slušný,“ ocenila Jana, ale nedostalo se jí odpovědi. Viděla jen, jak mistrová se skrývaným zklamáním ze sebe sama odchází k dalšímu učňovi.
Vystřídali se u ní všichni. Na konci už byla pěkně unavená, ale člověk od člověka se lepšila. Sice věděla, že jejich učitelé zdaleka nevykládají veškeré své znalosti a zkušenosti, ale byli proti nim rozhodně v obrovské výhodě.
Zhruba po třech hodinách se vrátili spokojení trenéři a totálně vystrašené děti. Nejedno z nich mělo na krajíčku, ale všechny se přemáhaly. Vedoucí lehce kývl hlavou. Bylo to neuvěřitelné, ale prošly všechny. Jak slyšela, stávalo se to jednou za dlouhou dobu.
Mistři se se svými učni rozloučili a dali jim pokyn, že mohou odejít. Nováčky si tam ještě nechali. Moc jim nezáviděla, ale přemýšlela, čím si vlastně zasloužily takovou pozornost. Jak byly nadané a musely si prožít to, co oni všichni tady?
Ještě jeden zvrat v ten ne příliš povedený den. Když byly holky v šatně a převlékaly se, Jana si neodpustila poznámku, že se Eva chová opravdu v poslední době zvláštně.
„A to je zajímavý, že to říkáš zrovna ty,“ odfrkla si. „Podívej se na sebe, všechny nás tu ohrožuješ.“
„Evo, ty víš, že to není pravda,“ podívala se na ní zpříma Jana.
„Ne? Tak sleduj,“ přistoupila k ní a vrazila jí pěstí. Jana byla ohromená. Z nosu jí začala sršet krev a kapala všude po zemi. „Vidíš? Nic neuděláš, protože mě máš ráda,“ řekla ledově.
„Co to do tebe vjelo? Jistě, že tě mám ráda, ty mě snad ne?“
„Ne,“ zakroutila hlavou, sbalila si svých pár švestek a odešla do tmy. Holky k Janě okamžitě přiskočily, utěšovaly ji a pomohly jí zastavit krvácení. Když se na sebe podívala do zrcadla, přemýšlela, jak tohle vysvětlí mámě.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 15 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 42 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 67 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
