obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915234 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39287 příspěvků, 5723 autorů a 389292 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Děvčátko ::

 autor Borek publikováno: 03.02.2012, 20:05  
Myslím, že je zbytečné cokoli zde psát k následujícímu textu, názor si udělejte sami :-).
 

Sen odcházel.
Nepamatoval si jej. Bylo to něco velice intenzivního, ale co, to si nebyl schopen vybavit.
Byl vzhůru, ale otevřít oči zatím nechtěl. Snažil se vzpomenout na snovou vizi, jejíž odcházející mystérium pořád ještě cítil, i když to se s každým úderem srdce vzdalovalo. Na hranici uvědomění jakoby zahlédl pableskující záři. Než ji stačil prozkoumat, zmizela a nahradilo ji jen vnímání slabého světla prosvítajícího zavřenými víčky. No nic, povzdechnul si v duchu. Je čas vstát…
Ve stejné chvíli, kdy otevřel oči, uvědomil si, že něco je jinak. Posadil se v posteli, odhrnul deku a spustil nohy z pelesti na dřevěnou podlahu. Promnul si oči a pravicí prohrábnul prořídlé sněhobílé vlasy. Zarazil se. Znovu zvedl pravou ruku, několikrát sevřel pěst. Jak je to možné? Udiveně zíral na stařeckými skvrnami posetý hřbet zápěstí a nepřestával pohybovat prsty. Necítil žádnou bolest. Artritida, která ho trápila víc než deset let, byla pryč. Nebo to alespoň tak vypadalo. Bolest v zádech také zmizela. Dýchal, jako by ani neměl astma.
To ne...tohle ne… Vzpomínal, co četl o předsmrtné remisi. Mnoho lidí, i velmi vážně nemocných, zažily před smrtí náhlé zlepšení stavu. Tak je to tady? Už to přichází? Srdce se mu rozbušilo a na čele vyrazil studený pot. Zatočila se mu hlava. Snažil se uklidnit a dýchat zhluboka. Pokud by tohle nebyl konec, byla by docela ironie dostat z rozrušení infarkt.
Potlačil nával paniky a pomalu se uklidňoval. Po chvilce se natáhl k nočnímu stolku pro brýle. Podruhé se zarazil. Teprve teď si uvědomil, že vidí i bez nich velice dobře. Dokonce…nějak jinak. Jako by všechno v jeho seknici vypadalo jasněji, nebo snad barevněji. Tohle by přece remise nezpůsobila. Nebo snad ano? Nebyl si jistý. Zase tak moc o tom nevěděl, jen kdysi četl článek v nějakém časopise.
Ještě chvíli seděl a snažil se nemyslet na tyhle nepříjemné věci. Moc to ale nešlo. Všechny ty otázky kroužily kolem jeho mysli jako hejno kořist spatřivších supů. Mávl rukou, aby rozehnal ty imaginární ptáky. Pak se zasmál sám sobě. Jsem jako dítě. Chytil se rukou čela staré vyřezávané postele, aby si usnadnil vstávání. Svaly nicméně poslušně konaly příkazy jeho mozku, jak si to pamatoval z dávného dřívějška, a klouby nezaskřípaly, nezabolely, dokonce nevydaly ani staré známé lupnutí, které si vybavoval z dob dávno před tím, než začal mít problémy s pohybem.
Znovu se mu vracela myšlenka na smrt. Rozhodl se ji ignorovat. Vyrazil ke dveřím, pomalu, spíše ze zvyku, než že by nemohl jít rychleji. Otevřel a vyšel na zápraží do zářivého jarního dne. Protáhl se. Okamžik stál jen tak bez hnutí a vyhříval se v teplých paprscích vycházejícího slunce. Bylo nádherné, trávou a kvítím provoněné ráno. I ta vůně byla mnohem bohatší, než dříve. Vyvolávala dávno zasuté vzpomínky. Jeho mysl se ocitala v rozpoložení, které dosud nepoznal. Směs pocitů a vjemů bez hranic.
Rozhlédl se kolem a zhluboka se nadechnul. Lehce jako kdysi. Vše kolem mu připadalo jiné, lepší, krásnější než včera. Možná se s ním opravdu děje něco zvláštního, ale možná to není nic špatného. Vzal ze stoličky před vchodem lavor a zamířil k pumpě na dvorku.

Po ranní očistě se oblékl, zatopil, do hrnku postavil vařit mléko, a ukrojil si pořádný krajíc chleba. Než mléko vzkypělo, namazal chléb tlustou vrstvou tvarohu a ranní rituál dokončil přípravou kávy.
Seděl u stolu, koukal ven dveřmi, které nechal při návratu otevřeny a rytmicky přežvykoval sousto chleba. Občas jeho pohled zamířil k zemi, kde sluneční paprsky dopadající vchodem obtiskly na podlaze dlouhý jasný světelný obdélník. Slyšel hlasy ptáků, kteří dnes švitořili o poznání jasněji. Už nemyslel na smrt ani na své podivné vyzdravení. Jeho mysl bloudila vzpomínkami.
Ne všechno, co zažil, stálo za vzpomínání. A bylo toho dost, na co by každý člověk raději zapomněl. Stařec to ale neuměl. Nedokázal oddělit vzpomínky na krásné a nevšední zážitky od těch zlých a nechtěných. Nedokázal ignorovat prožité útrapy a mnohé hrůzy, protože se nerozdělitelně pojily s tím lepším, dobrým, a dokonce i s tím nejlepším v jeho životě. Svoji milovanou ženu poznal v koncentračním táboře, kde málem oba zemřeli. Ona pak opustila tento svět při porodu jejich syna. V tom těžkém okamžiku najednou neviděl v životě samém žádný smysl. Zažíval příšerné chvíle, a nebyl daleko ke strašnému řešení. Nedokázal najít útěchu ve víře jako jiní lidé. Nevěřil v Boha. Byl tu ale jeho syn, a kvůli němu myšlenku na sebevraždu ukryl hluboko v sobě, až na dno své duše. Dýchal by pro něj a zemřel by pro něj.
Tak mlčky vše snášel a žil dál nelehký život. Musí to mít nějaký smysl, říkal si vždycky, a život jej přece jen neponechal pouze v temnotě. Dopřál mu krásné chvíle po boku jeho ženy, a i když o ni přišel, viděl teď vyrůstat, studovat a oženit se svého syna a dočkal se dvou krásných vnoučat. Stal se z něj nesmírně hrdý otec a šťastný dědeček. Bolest a trápení se pomalu přetavili ve vzpomínky, v nichž převážily ty šťastné. Jeho trápení však neskončilo. Když i jeho syn předčasně odešel po zbytečné autonehodě tam, odkud se nikdo vrátit nemůže, znovu propadl depresím. Snacha s vnoučaty se však snažili starci ulehčovat jeho úděl. Nezůstal sám. I když nežili společně, často jej navštěvovali. Ubíhající čas znovu léčil bolestná zranění duše. Rány se změnily v jizvy. Citlivé, přes to zhojené.
Stařec dál zadumaně žvýkal. Nechal se unášet proudem vzpomínek, které se jako vroucí láva nezadržitelně valily jeho pamětí. Prožil toho tolik. Vzpomínal na svou ženu. Na její něžnou, ne až zase tak pohlednou tvář. Na hroznou tvrdohlavost. Na spousty drobných neřestí, jejichž poznání je spojovalo stejně jako cit, který po počátečním vášnivém zamilování přerostl v něco mnohem silnějšího.
Ani jeho povaha nebyla dokonalá, to si uvědomil dávno. Byl stejně tvrdohlavý jako ona, i vznětlivost a vztek mu byly mnohdy blíž, než by si přál. Mnohokrát se pohádali, a mnohokrát to bylo kvůli maličkostem, ale to, co je rozdělovalo, nikdy neobstálo před tím, co jejich životy i duše poutalo k sobě…

Náhlý zvuk jej vytrhl ze vzpomínek. Trochu polekaně zvedl pohled ke dveřím, k nimž právě přiskákal barevný míč. Stařec udiveně sledoval tu duhovou gumovou kouli, která prolétla dveřmi. Několika odrazy se dostala na jeho úroveň a pokračovala dál. Nespouštěl z míče oči. Snad cítil i jisté pobavení.
Každý další skok míče byl o něco slabší. Když se odrazil od zadní stěny místnosti, s posledními zbytky kinetické energie se snažil dokutálet ke starci. Zastavil se asi na půli cesty. Jen si tam tak stál a ignoroval starcův zkoumavý pohled.
Na zápraží se ozvaly tiché krůčky a muž se za nimi otočil. Musel si zaclonit oči, jak se mu najednou světlo přicházející z venku zdálo silné.
Ve dveřích stála holčička. Nebylo jí víc než 5 let. Měla červeno-růžové šatičky, bílé podkolenky i botky. Zvlněné dlouhé vlásky havraního odstínu jí spadaly přes útlá ramínka až do půli zad. Kulatá krásná tvářička připomínala obličeje barokních andělíčků. Byla rozkošná.
Stařec se na ni usmál.
„Ahoj…“
Holčička na něj zvědavě koukala velikýma mandlově hnědýma očima.
„Ahoj,“ hlesla trochu stydlivě.“
Stařík se znovu usmál, tentokrát ještě víc.
„Ze mě nemusíš mít strach. Já tě neukousnu.“
Děvčátko vykulilo oči a zatvářilo se trochu vyděšeně, jakoby starcova poslední slova měla opačný význam. V tom výrazu bylo i něco hodně zvláštního…
„Opravdu se bát nemusíš. Mám vnučku stejně starou jako jsi ty…a vnoučka jen o dva roky staršího.“
Ustrašený výraz děvčátka roztával do nesmělého úsměvu.
„Ten míč je asi tvůj, viď?“ zeptal se stařík dobrácky.
Dívenka nejdřív přikývla. Pak, jako by si to rozmyslela, zavrtěla hlavou.
Muž pobaveně roztáhl koutky úst a odhalil tak několik mezer v opotřebované výbavě zažloutlého chrupu.
„Tak je tvůj, nebo není?“
„Je náš.“
„Váš?“ Pohlédl zvědavě za ni, ale nikde za dveřmi jiné dítě neviděl, ani neslyšel dětské hlasy nebo kroky.
„Tvůj a tvých rodičů?“ zkusil.
Zavrtěla hlavičkou.
„Tak tomu tedy nerozumím.“ Řekl to s přehnaně lišáckým úšklebkem, který vyvolal u děvčátka vlnu trylkového smíchu. Když odezněl, podívala se na něj a ten pohled ukrýval zvláštní symbiózu smutku a inteligence.
„Je můj a tvůj. Je náš.“
Odpověď jej trochu vyvedla z míry, ale na pouhý okamžik.
„Takže to znamená, že si teď s ním můžeme hrát oba dva?“
Přikývla, ale tentokrát bez úsměvu. Podíval se na barevný míč. Teprve teď si všiml, že barvy jsou nějak jiné. Vůbec je nedokázal identifikovat či pojmenovat. Když už se mu zdálo, že měl jméno některé z nich na jazyku, uniklo mu někam mimo mysl.
„On vlastně není na hraní.“ Dodala po krátké chvíli. Tentokrát bylo v jejím hlase něco chladně konečného. Stařec k ní opatrně vzhlédl. I ona hleděla na něj, truchlivě a odevzdaně.
Bylo to najednou neuvěřitelně podivné, jako setkání z úplně jiného světa. Zvláštního, nepozemského světa, jehož podstata je odlišná od námi poznané skutečnosti.
„Vezmi si ho,“ pronesla holčička a pokynula starci.
Otočil se. Vykročil k barevné kouli. To všechno muselo nějak souviset. To, jak dobře se cítí, jak je všechno kolem něj jiné. Už nepochyboval o tom, že pořád sní. Jen byl konsternován tím, jak je ten sen neuvěřitelně živý.
Přistoupil k míči. Otočil se ještě k děvčátku a mrknul na ně. Neveselé pousmání mu bylo odpovědí. Pak se sklonil a míč zvedl.

Jako by uchopil neuchopitelné. Hmota míče se rozrostla kolem něj a obestřela jej nepojmenovatelnou, světlem prozářenou matérií. A v mysli viděl svůj život. Celý život ubíhal před jeho vnitřním zrakem a on znovu prožíval všechno, co prožil od narození. Tak živě, tak jasně. Hrůzy i radosti, štěstí i smutek, vše znovu probuzené a děsivě jasně vnímané prostřednictvím těch obrazů. Jeho duše se vznášela světlem i temnotou naráz, prolínala existencemi, o nichž do té doby neměla tušení. Vír absolutní odevzdanosti, probouzející se a znovu tišená bolest, unikající a vracející se vláda vědomí, to vše v jediný okamžik a po nekonečnou dobu nesčíslných věků.

Když obrazy jeho života dospěly k večeru před setkáním s malou dívenkou, rozplynuly se. Snažil se zachytit poslední vjemy, ale stál už zase ve své seknici. Ruce, v nichž před dávnými aeony držel míč, byly prázdné.
Zdálo se mu, že už rozumí. Otočil se k holčičce, ve tváři směs strachu a odevzdání.
„Ty jsi smrt?“
„Ano.
„A já…mám…umřít?!
„Ne. Ty už jsi zemřel.“ Děvčátko se smutně usmívalo. „Pojď nyní se mnou.“
Pozvedlo svou útlounkou paži a nabídlo starci otevřenou ruku. Starý muž vzal pomalu její malou bělostnou dlaň do své. Všechny tvary kolem nich najednou začaly ztrácet obrysy. Postel, kamna, stůl, všechno jako by se propadalo do mlžného oparu vzdálené existence, minulé či budoucí…co na tom. Jen obrys otevřených dveří zůstal jasný. Za ním už ale nebylo zápraží a starcova zahrada. Jen bílé světlo, intenzívní, krásné, všeobjímající.
Ve starcově duši se rozhostil klid a mír. Děvčátko vykročilo ke světelnému průchodu tvořenému zárubněmi dveří. Muž ji následoval, šťastný, otevřený, připravený. Vykročili dveřmi do zářící nicoty. Muž ucítil pod svýma nohama něco měkkého. Chůze mu nedělala žádné potíže. Zavřel oči. Celý život se mýlil. To, co prožívá, je jasným důkazem Boží existence.
„Víš, já v Boha nikdy nevěřil…“
Děvčátko se zastavilo. Pomalu, jemně, vymanilo svou dlaň z jeho. Zvedlo k němu líbezný obličejík, který se stáhnul do bolestného výrazu.
„On v tebe ano, Petře. Ale ty jsi k němu nepřišel.“
Náhlé bodnutí pod srdcem. Stařec sklopil zrak k děvčátku, po jehož tvářičce kanula jediná slza.
„Je mi to líto, Petře.“
Pochopil. Jeho nitro se zkroutilo hrůzou.

A pak…jakoby tam nikdy ani nebyl.

Děvčátko stálo samo obklopeno nezemsky překrásnou září. Stařec byl pryč. Holčička pozvedla svůj obličejík lemovaný černými vlnitými vlásky a zadívala se do světla nad sebou. Neotevřela ústa, zářícím nekonečnem přesto zazněl hlas. Nebyl to už ale hlas dítěte.
„Proč? Žil těžký život. Potkaly ho strašné věci. A přesto našel nejen sílu žít, ale málokdy si na svůj úděl stěžoval. Nikdy nikomu neublížil. Byl silný, až na pár zakolísání, které ale bezpečně ustál. O tolik přišel, a přesto tolik rozdal. A vším prošel bez Tvé pomoci. A teď ? Odešel k padlému, kde nenalezne klid a mír po všechen zbytek věků, ale bude vystaven nezměrnému utrpení. A do Tvého ráje míří vrazi dětí, kteří před svou smrtí přijali Krista za svého pána a litovali svých hříchů…Proč, Otče? Proč?“
Odpověď nepřicházela.
Tam, kde před chvílí stála holčička, zavířila černá křídla anděla smrti. Proměněn zpět do své přirozené podoby na odpověď nečekal. Nepřijde, jako na tuto otázku nepřišla nikdy. Perutě proťaly zářící paprsky a anděl zmizel. Prolétal místy, kam žádná lidská duše nikdy nezabloudila a přemýšlel. Miloval Otce. A nechápal jej. V tomto ne. Věděl, že sám nebyl stvořen jako dokonalá bytost a nerozuměl spoustě věcí. Ale tahle jej trápila nejvíc.
Miloval svého Otce, a miloval jeho děti. A bolest, která sevřela jeho nitro pro každou ztracenou duši, jej nesmírně zraňovala. Ale nejvíce trpěl pro duše těch, kteří si podle něj nezasloužili takový konec. Nechápal to. Snad má Otec nějaký jiný, tajný záměr. Snad jednou bude vše vysvětleno. Snad jednou Boží záměr pochopí. Snad…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 39 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 07.03.2012, 21:28:22 Odpovědět 
   Taky buď pozdraven.

Nevím, co mám dodat. Těmhle textům s filosofickým zaměřením, jak už tady řekl Šíma, moc nerozumím. Já radši dávám přednost jednoduchým fantasy, ale chtěl jsem ti pro jednou udělat radost a přečíst si zase jedno z tvých děl.

Pak ještě jsem dumal nad touhle větou: Bolest a trápení se pomalu přetavili ve vzpomínky… Proč je v přísudku měkké I? Má snad rod stavení (trápení) přednost před ženským (bolest)?

Jak to vlastně dopadlo? Nějak jsem ten závěr nepobral. Stařec konal v životě dobro, a tudíž odešel do nebe, ale proč bude zažívat nezměrné utrpení? Není snad nebe poklidným místem pro odpočinek?
 ze dne 08.03.2012, 15:32:39  
   Borek: Právě, že do nebe neodešel. Šel do pekla. V tom je podstata té povídky, polemika s církevními dogmaty, které (velmi, velmi zjednodušeně) hlásají, že nezáleží na tom, jaký jsi, ale jestli věříš či ne. On byl dobrým člověkem, občas chybujícím, ale dobrým, nicméně podle křesťanské víry musí do pekla, protože nevěří v boha a nepřijal Ježíše Krista za svého pána. Je to opravdu velice zjednodušeno, ale je to tak. A je to věc, která mi totálně vadí.
A to měkké i je chyba:-).
Měj se a dík za přečtení;-). Borek
 Šíma 03.02.2012, 20:03:46 Odpovědět 
   Zdravím.

Hezky a poutavě napsáno (s citem). Detaily jen podtrhuji danou situaci (nejspíš jsi to tak zamýšlel a já onu "Ameriku neobjevil", ale už od momentu, kdy jej začaly přepadat ony podivné myšlenky ohledně jeho těla a prošlých nemocí, jsem si říkal, že náš hrdina určitě zemřel). Jen jsem pořád čekal, jak tento příběh dopadne a pokud se nemýlím, bude háček někde jinde. A byl. Může jen neochota přijmout Boha (za svého) odvést naši duši do věčného zatracení? Kde je pak boží láska, odpuštění a milosrdenství? Toto tvrzení mne dost prudí a beru jej jako určité "dogma". Stejně jako samotná smrt v tomto příběhu jsem se i já zamýšlel, jak je to možné a jak to může Bůh (ať je to jak chce) dopustit. Čtivý text s malým filosofickým zamyšlením. Žijeme své životy a s jistotou víme jen jedno - jednou zemřeme a co bude pak, to se uvidí. Snad bude lépe, než jak jsi naznačil své povídce, možná prostřednictvím tohoto textu také chceš vyjádřit své nepochopení nad tímto "faktem". Na světě je fůra náboženství, každé má svého boha a svá dogmata. Existuje-li skutečně jen jeden bůh, pak nemusí být podoben žádnému bohu, kterého jsme si (my lidé) vymodelovali "k obrazu svému". I já věřím na určitou spravedlnost a vím že jsme jako lidé nedokonalí (i Tvůj hrdina to chápal). Konec zamrzí, možná jej budou někteří čtenáři brát jako určitou "agitku", ale osobně si myslím, že je to právě naopak. Máme svobodnou vůli a možná jeden život nestačí, aby naše duše "prozřela"...

Pardon, trochu jsem se rozpovídal. Musel jsem se nad textem (jeho obsahovou stránkou) zamyslet. Co se chybek týče... Narazil jsem jen na neposlušné uvozovky (tu na konci přímé řeči chyběly, tu byly zase někde, kde by být neměly). Vím, kdo za to může, ale nesmím o tom mluvit! Mezi námi, hledej za tím "tiskařské šotky"! ;-) Hezký večer a psaní zdar.
 ze dne 05.02.2012, 12:34:07  
   Borek: Děkuji za rychlou publikaci i zamyšlení. A opravdu jsi to pochopil správně. Do agitky to má sakra daleko:-) Borek
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Motýlek - pro d...
Majas
TROJITÝ NELSON ...
olda
Zpět v čase
Govrid
obr
obr obr obr
obr

Dvě vodrhovačky (v parku)
Křik
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr