obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915688 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5808 autorů a 392454 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Dva životy - Kapitola devátá ::

 autor Trenz publikováno: 08.02.2012, 13:32  
 

Kapitola devátá

9. června 1871

Hrabě se po hrůzném zážitku, který prožila jeho dcera se svou učitelkou, rozhodl, že jim dovolí dva dny volna. První den, po rozhovoru s hrabětem, zůstala Georgiana ve svém pokoji, neboť se nechtěla s nikým setkat. To, co se odehrálo v té ulici, jí připomnělo, na co se tolik snažila zapomenout a potřebovala se s tím znova vyrovnat. Chodila po pokoji, napsala Katie dopis a pak si chvíli četla. Když byl čas jídla, omluvila se, že není hladová a ani nelhala. Žaludek měla jako na vodě a jen při pomyšlení na jídlo se jí chtělo zvracet. K večeru jí bylo líp a jako by to Cecílie vycítila, donesla jí nahoru do jejího pokoje večeři.
„Snězte to a talíř nechte tady na stolku. Margaret mi ho pak odnese do kuchyně.“
„Děkuju, jste laskavá.“
„To je moje přirozenost,“ usmála se Cecílie a odešla. Georgiana snědla večeři a zapila ji sklenicí vody. Talíř nechala na stole, a než šla spát, Margaret si pro něj přišla, popřála Georgianě dobrou noc a zaše odešla.

Elizabeth by to nahlas nepřiznala, ale dělala si o Georgianu starost. Otec jí řekl, že ji viděl naposledy ráno, když přišla do jeho pracovny, a od té doby byla zavřená ve svém pokoji a nevycházela. Dokonce odmítala i jídlo. Říkala si, že by se za ní možná měla jít podívat, ale nakonec si to rozmyslela. Co by jí asi tak řekla? Jí samotné stále úplně nedocházelo, co se vlastně stalo a ten den, kdy je chtěli znásilnit, měla zamlžený. Pamatovala si, že je zachránil ten mladý právník a šla mu za to poděkovat a vzpomínala si, že Georgiana říkala, že se těm mužům poddá, když ji ušetří. Proč se za ni chtěla Georgiana obětovat? S otázkami, na které nedokázala najít odpověď, usnula krátce po půlnoci.

U snídaně se Elizabeth a Georgiana potkaly, ale kromě pozdravu si nic neřekly. Obě se najedly v tichosti a Georgiana se během snídaně rozhodla, že dnes pošle Katie dopis, který včera napsala. Když vyšla ven, překvapila ji Elizabeth, která na ni čekala u kočáru.
„Zdá se, že jsme měly stejnou myšlenku,“ poznamenala usmívající se Elizabeth.
„Ano, zdá se,“ odsouhlasila jí, neboť netušila, že se Elizabeth hned po ránu ptala Cecílie, jestli se Georgiana dnes někam chystá a protože kuchařka nikdy nedokázala odolat prosebnému kukuči dcery hraběte, sdělila ji, že má naplánováno jet do města. Elizabeth to inspirovalo k její vlastní cestě. Chtěla s Georgií strávit čas, který by využila k zodpovězení otázek, které jí už od včerejší noci vířily hlavou.

„Píšete svému milému?“ zeptala se zvědavě Elizabeth, když viděla Georgianu vytahovat dopis.
„Píšu někomu, kdo je pro mě na světě nejdůležitější a muž to vskutku není.“
„A kdopak?“
Georgiana se na Elizabeth podívala. Řekne jí pravdu nebo si skutečnost, že má dceru, ponechá pro sebe? Elizabeth se za ní postavila, když ji chtěl hrabě propustit. Ona sama se snažila o emancipaci, a jaký má emancipace význam, když ne takový, aby se ženy nestyděly za nemanželské děti?
„Má dcera Katie.“
Elizabeth vytřeštila oči.
„Vy…,“ polkla, než dořekla svou otázku, „…máte dceru?“
„Ano, je jí osm.“
„Ale…to znamená…“ Elizabeth tu informaci těžko zpracovávala a Georgie věděla, že bude hůř, pokud jí poví celý svůj příběh. Jak by sedmnáctiletá dívka mohla pochopit krutý svět mužů, kdy ji její otec před ním chránil? Může to vůbec udělat? O svém rozhodnutí začínala pochybovat.
„Je nemanželská, že ano?“ otázala se Elizabeth a Georgie byla překvapená, že to dokázala vůbec vyslovit. Když se nad tím zamyslela, možná byla k Elizabeth nespravedlivá. Možná ji soudila příliš tvrdě.
„Ano, je. Počkejte tady. Jen pošlu dopis a pak se projdeme a já vám povím svůj příběh.“
Georgiana zašla do budovy a Elizabeth zůstala stát pod schody a přemýšlela o tom, co jí Georgiana řekla. Měla dítě bez manžela. Její otec by ji zabil, kdyby něco takového udělala ona. Vzpomněla si na příhodu v té chudinské čtvrti a otřásla se, avšak zároveň jí přišlo na mysl, jak se Georgiana těm mužům nabídla, aby ji ochránila od bolesti a ponížení. Která žena tohle udělá? Snad jen ta, která s tím má zkušenosti. Co když nepočala dobrovolně?
Georgiana vyšla, sešla po schodech a obrátila se k Elizabeth.
„Půjdeme do parku, ano?“
Elizabeth přikývla a obě společně zamířily tím směrem. Cestou se Georgiana pustila do vyprávění: „V patnácti jsem byla poslána do Francie jako guvernantka do rodiny hraběte, vdovce se dvěma dětmi. Hodně pil, ale v těch světlých chvílích se choval jako dokonalý gentleman. Když jsem u něj byla rok, začal se mi dvořit. Lichotil mi a zahrnoval mě dárky. Říkal mi, jak jsem krásná a že mě miluje. Byl opravdu okouzlující a já byla tak mladá,“ Georgiana se odmlčela a Elizabeth si uvědomila, že během jejího vyprávění došly do parku a zastavily se u kachního jezírka.
„Zamilovala jsem se do něj, a když jedné noci vstoupil do mé ložnice a chtěl, abych ho vpustila do postele, udělala jsem to. Byl něžný, pozorný a nepochybně zkušený. Přiznávám, že se mi to líbilo. Další večer přišel znovu a znovu a pokaždé mě vynesl až na vrchol.
Jednoho rána jsem ho nachytala vycházet z pokoje služky. Ještě si zapínal kalhoty. Řekl mi, že jsem byla hodně naivní, když jsem si myslela, že mě opravdu miluje. Ještě ten den jsem se sbalila a chtěla odjet, vrátit se do Skotska. V hale jsem ho potkala. Byl opilý a agresivní. Řekl, že mě nikam nepustí. Chytl mě za ruku a strhl mě k sobě. Udeřila jsem ho do tváře a on mi úder vrátil dvojnásobnou silou. Upadla jsem na zem a on si na mně sedl a začal mě líbat. Z jeho opileckého dechu se mi zvedal žaludek. Bránila jsem se. Poškrábala jsem mu tvář. Řval na mě, že jsem jeho děvka a musím mu být po vůli. Vlepil mi dvě facky a rozerval živůtek. Stále jsem bojovala a v okamžiku, kdy se zvedl, aby si sundal kalhoty, jsem se pokusila o útěk. Dohnal mě a srazil k zemi,“ Georgiana se znovu odmlčela. Cítila, jak se jí třesou ruce. I po devíti letech byla vzpomínka na tu událost stále živá. Elizabeth ani nedutala, stržena příběhem, který jí Georgiana vyprávěla, podvědomě doufaje ve šťastný konec, ač jí její rozum říkal, že žádná záchrana nepřišla. Georgie věděla, že teď už musí své vyprávění dokončit. Musí se někomu svěřit. Nadechla se a pokračovala: „Uchopil mě za vlasy a zatáhl mě do své pracovny. Začala jsem ho prosit, aby mě nechal, ale on se jen smál, že se mi to bude líbit stejně, jako se mi to líbilo předtím. Serval ze mě šaty a já před ním ležela nahá.
Naposledy jsem bojovala. Zaryla jsem mu nehty do zad a on mě pustil, ale sotva jsem se zvedla, byl u mě a tiskl mě na okno své pracovny. Mačkal mi ňadra tak bolestivě, až mi tekly slzy. A pak mi řekl, že si nezasloužím, aby se mi to líbilo, když jsem se mu vzpírala a otočil mě tak, aby mě měl zády k sobě. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem v hustém dešti, zahlédla postavu. Bušila jsem na sklo, ale ta postava se odvrátila a odešla. Nevím, jestli tam někdo skutečně stál nebo jestli to byla jen má představivost vyvolaná zoufalou potřebou záchrany. Náhle jsem pocítila ostrou bolest v zadní části a bolest se stupňovala, když se začal pohybovat.
Musela jsem omdlít, neboť když jsem se probudila, slunce svítilo do pracovny a hrabě nikde nebyl. I dům byl prázdný. Doplazila jsem se ke svému zavazadlu a vytáhla náhradní šaty. Všechno mě bolelo a nechtěla jsem nic jiného, než se dopotácet do postele a spát, ale věděla jsem, že musím odejít dřív, než se vrátí, ať byl kdekoliv. Použila jsem našetřené peníze na cestu k přístavu a na lodní lístek.
Než jsem dojela do Skotska, zjistila jsem, že jsem v požehnaném stavu, jestli se to tak dá nazvat. Jen jsem nevěděla, jestli jsem počala v nocích, ve kterých mi přinášel rozkoš nebo v tu noc, kdy mi způsobil strašnou bolest a hluboce mě ponížil. Vlastně na tom ani nezáleželo. Čekala jsem dítě a věděla jsem, že si ho chci nechat, doufaje, že mě tatínek podpoří. Podpořil a teď mám osmiletou dceru, které lžu o jejím tatínkovi a říkám jí, že byl vojákem a zemřel, když bojoval za svou zemi a za nás za obě,“ dokončila Georgie své vyprávění a pohlédla na Elizabeth. Té se po tvářích koulely slzy.
Georgie vzala Elizabeth za ruku a zavedla ji k lavičce.
„Posaďte se, Elizabeth. Neměla jsem vám to říkat.“
„Ne,“ zaprotestovala Elizabeth, tisknoucí Georgianinu ruku.
„Jsem ráda, že jste mi to řekla. Pomohlo mi to k pochopení toho, proč jste se jim nabídla, aby mě ušetřili.“
„Hlavně jsem vás tam bez patřičného doprovodu vůbec neměla vodit. Ačkoliv se snažím spoléhat sama na sebe, někdy se můj život bez mužské ruky neobejde. James je první muž po osmi letech, kterého se dokážu dotknout, kterého se chci dotknout.“
Elizabeth se na Georgii přes slzy pousmála.
„Ne, že bych se v mužích vyznala, ale připadá mi, že je to jeden z těch dobrých.“
Georgiana jí úsměv vrátila.
„Myslím, že máte pravdu, Elizabeth.“
Podala jí kapesníček a vstala.
„Pojďte. Je čas vrátit se domů, aby si váš otec nemusel dělat starosti.“
Elizabeth si osušila slzy, vstala, zahákla se do Georgie a společně se vracely ke kočáru, který nechaly i s kočím stát u pošty.

Jamese ze čtení spisů vyrušilo zaklepání. Zvažoval, že ho bude ignorovat, ale klepání se ozvalo znovu a hlasitěji. S povzdechem odložil spis a šel otevřít. Překvapilo ho, když za dveřmi stál Henry. Ještě nikdy předtím ho nenavštívil.
„Co tu děláš?“ zeptal se ho udiveně. Henry kolem něj prošel dovnitř.
„Jistě, jen pojď dál.“
Když viděl, jak se Henry hrne do obývacího pokoje, kde si nalévá brandy, otázal se: „Nedáš si něco k pití?“
„Už mám,“ odvětil mu Henry a posadil se do křesla.
James zavřel venkovní dveře, došel ke krbu a opřel se o něj, maskující tak fotografii stojící v rámečku na římse.
„Co tu děláš?“ zeptal se ho znova, když se zdálo, že Henry zapomněl, na co se ho ptal nebo se mu nechce odpovídat.
„Přišel jsem se poptat na tvé zdraví.“
James povytáhl obočí.
„Mé zdraví?“
Henry hned neodpověděl. Napil se brandy a zeptal se: „Nebude ti vadit, když si zapálím, že ne?“ na Jamesovu odpověď však nečekal a zapálil si doutník. James protočil oči a pomyslel si, že bude muset pořádně vyvětrat, až se Henry uráčí odejít. Tedy, jestli mu vůbec míní říct, co myslí tou starostí o jeho zdraví.
Henry několikrát vydechl kouř, než přišel s odpovědí: „ Doslechl jsem se, že si se porval. Neměl by tě doktor vyšetřit?“
„Tvá starost mě sice dojímá, ale není potřebná. Jsem v pořádku.“
„Opravdu? Slyšel jsem, že to bylo ošklivé,“ nedal se odbýt Henry.
„A kde jsi to slyšel?“
„Z vlastních zdrojů. Chápej, raději by zůstali v utajení.“
„A nebyla to náhodou starostova dcera? To je pěkná kvočna.“
„Jamesi Goyere. Co je to za příšerné slovo, které si teď vypustil ze svých úst?“ pronesl Henry se zcela vážnou tváří, ale pak to nevydržel a rozesmál se.
„Docela rád bych viděl, jak by se tvářila, když bys jí to řekl.“
James nafoukl tváře natolik, že to vypadalo, že má v puse žábu a Henry se až zakuckal, jak se smál. James vydechl a pak prohlásil: „Asi tak nějak.“
James se díval, jak se Henry směje, stěží popadající dech, a přemýšlel, kde se o jeho rvačce mohl doslechnout. Pak mu došlo, že byl v domě hraběte a nejspíš to roznesly služebné.
„Myslím, že tvůj zdroj byl poněkud zmatený. Byli to pobudové. I ty bys je zvládl.“
Henry se přestal smát.
„Počkat. Neurazils mě náhodou teď? Rozhodně mi to tak vyznělo.“
James se musel Henrymu zmatenému výrazu smát.
„No uznej, Henry, že nejsi zrovna bojovník?“
„A ty jo?“ provokoval Henry a James věděl, že se nechal zahnat do kouta a rozhodl se celou věc smést ze stolu. S úsměvem zvedl ruce v obranném gestu.
„Dobrá, vzdávám se. Měl jsem prostě štěstí. Nic víc.“
„A určitě jsi v pořádku?“ ujistil se Henry naposledy, dokuřujíc svůj doutník.
„Ano jsem,“ potvrdil mu James a přikývl, aby tvrzení dodal vyšší váhu.
„To jsem rád,“ prohlásil Henry a zvedl se, pokládajíc prázdnou sklenici na konferenční stolek.
„Nerad bych si hledal nového právníka,“ dodal, když se na něho James tázavě podíval.
„Nemusíš,“ odvětil, i když Henry odpověď nečekal.
Vévoda byl na odchodu, když se ještě ve dveřích otočil a se zájmem se zeptal: „Cos vlastně dělal v chudinské čtvrti?“
„Byl jsem navštívit svého přítele,“ zalhal James bez mrknutí oka.
„Ty se přátelíš s lidmi z chudinských čtvrtí?“ podivil se Henry.
„Sám jsem v podobných čtvrtích vyrostl. Nemám k nim přirozený odpor jako šlechta.“
„Já k nim nechovám odpor. Jen jsou pod mou úroveň.“
„Jistě. Nashle zítra, Henry,“ rozloučil se s ním James a zavřel dveře. Vracel se ke spisu a přemýšlel, jak by se Henry tvářil, kdyby mu řekl pravdu.

Henry mířil na koni na své panství, ponořený do svých myšlenek natolik, že si nevšiml muže, který projel kolem něj a mířil tam, odkud on teď vyjel. A i kdyby si ho všiml, stejně by nevěděl, kdo to je. Nevěděl by, že ten muž má o Jamesovi informace, které by on rád znal. Místo toho přemítal, proč mu James neřekne pravdu. Proč mu neřekne, že se nejmenuje James nýbrž Geoffrey? Proč skrývá svou pravou totožnost před mužem, který je jeho přítelem? Jaká hrůzná tajemství může mít, že mu o nich nechce říct?
Když ho prvně uviděl, nepoznal ho. Jak dospěl, vytáhl se a nabral svaly. Stal se z něho pohledný muž. Časem mu začala být některá gesta a výrazy ve tváři povědomá. Trvalo mu tři roky, než v něm poznal svého dávného přítele a od té doby mu vrtalo hlavou, proč mu neřekne pravdu. Nevěděl, jak dlouho on sám ještě vydrží předstírat tuhle hru, ať v ní šlo o cokoliv.

O jedenáct dní později nadešel den plesu na počest Elizabeth Norfolk. Elizabeth se probudila před rozedněním. Ještě v košili seběhla do kuchyně a podařilo se jí udělat čaj, aniž by se popálila. Cecílie ji po svém příchodu laskavým tónem vykázala ze své kuchyně s tím, že se má připravovat na ples. Elizabeth se nechtělo, ale nedovolila si odmlouvat. K Cecílii chovala víc respektu a lásky, než ke kterékoliv chůvě, která ji měla v dětství na starost. Cecílie byla ta, která jí pofoukala koleno, když si ho rozbila na dvoře. Cecílie jí nosila odporně bylinkové, ale uzdravující čaje, když ležela v horečkách a Cecílie jí vždycky donesla kousek koláče, i když jí to hrabě zakázal a ona jí pokaždé slíbila, že to tatínkovi neřekne.
Elizabeth vyběhla schody a vešla do svého pokoje, kde na ni čekaly šaty nebeské modři. Na živůtku měla krajky a rukávy dlouhé k zápěstí. Přemýšlela, jestli už bude Georgiana vzhůru. Bude potřebovat její pomoc. Učesat vlasy a nalíčit. Obléct si košilku a spodničku a až teprve poté šaty. Čekala jí spousta práce a v pět odpoledne už musela být na plese, aby po boku svého otce zdravila hosty. Věděla, že Georgiana dorazí později v doprovodu Jamese Goyera. Pokud si dobře pamatovala, bude to první ples, na kterém se mladý právník ukáže. A věděla, že to rozhodně není kvůli jejímu debutu, ale kvůli pozornosti Georgiany, které se velice těšil.
Zaklepala na dveře Georgianina pokoje. Nikdo se neozval a Elizabeth se otočila k odchodu, když si pomyslela, že Georgiana možná ještě spí. Dnes neměly výuku, a proto se jistě rozhodla si přispat. Věděla, že by ji neměla budit, ale potřebovala si s někým promluvit o nervozitě, kterou cítila až v konečcích prstů. Znova zaklepala, a když se ani tentokrát nikdo neozval, stiskla kliku a vstoupila dovnitř.
Uvnitř nikdo nebyl a místnost byla pečlivě uklizená. Vypadalo to, že tu Margaret musela být už brzo po ránu, což znamenalo, že Georgiana vstávala brzo. Chtěla odejít, když její zrak dopadl na rozložený papír na psacím stole. Věděla, že by měla odejít, ale neudělala to. Místo toho přešla ke stolu a vzala dopis do ruky. Začala číst: Má nejdražší maminko. Je to teprve týden, co jsi odjela, ale už se mi hrozně stýská. Děkuju Ti za dopis, který jsi mi poslala. Jsem na slečnu Elizabeth opravdu zvědavá. Doufám, že se k Tobě chová hezky. Na konci června mě dědeček bere do Londýna kvůli přednáškám. Já budu mezitím u tety a byla bych moc ráda, kdybys za mnou přijela. Dědeček říká, že to nebude možné, ale opravdu mi chybíš. Můžeš přijet i se slečnou Elizabeth.
Líbám Tě.
Katie

„Číst cizí dopisy není zdvořilé, Elizabeth,“ ozvalo se ode dveří a Elizabeth sebou polekaně trhla a otočila se. Spatřila Georgianu. Kupodivu se netvářila rozzlobeně.
„Omlouvám se, Georgiano. Chtěla jsem s vámi mluvit tak jsem šla do vašeho pokoje a uviděla ten dopis. Omlouvám se.“
Vrátila ho na stůl.
„O čem jste chtěla mluvit, Elizabeth?“ pro zachování dobrých vztahů se Georgie rozhodla ignorovat, že Elizabeth četla její dopis, a rozhodla se zaměřit na její problémy.
„Jsem nervózní z toho plesu. S kým tam budu tančit? Nezesměšním se při tom? Budou tam všichni otcovi známí. Co když po mně budou chtít něco, na co nejsem připravená?“ v jejím hlase se ozývala skutečná panika a Georgie se nad ní slitovala. Udělala dva kroky směrem k ní a vzala její pravou ruku do svých dlaní.
„Budu tam s vámi, Elizabeth. Budu se na vás dívat, když budete tančit. Budu stát nedaleko od vás, abych vám poskytla podporu, budete-li se cítit v nouzi. Slibuju, že se o vás postarám.“
„A co pan Goyer? Nemůžete ho přece kvůli mně zanedbávat.“
„Ačkoliv jdu na ples s ním, domnívám se, že nebude vyžadovat moji ustavičnou pozornost.“
„Máte opravdu štěstí, Georgiano. Po tom, co jste si prožila, si ho zasloužíte.“
Elizabeth se podívala na hodiny nad postelí.
„Už bych měla jít. Musím zařídit ještě tolik věcí. Děkuju, že jsem si s vámi mohla popovídat a ještě jednou se omlouvám za ten dopis. Už se to nestane.“
Elizabeth prošla kolem Georgiany a zamířila do svého pokoje.

Elizabeth stála po boku svého otce a vítala hosty. Sjela se sem šlechta z celého kraje a přišla spousta bohatých lidí. Mezi nimi i starosta William Black a jeho dcera Amélie Black. Amélie byla velmi krásná osmnáctiletá dívka s hustými hnědými vlasy s oříškovýma očima a s vosím pasem oblečená do šatů s pevným korzetem, který zdůrazňoval její již tak plná ňadra. Elizabeth ji její krásu záviděla a přála si být aspoň z poloviny tak přitažlivá jako ona. Pokud se dalo říct, Amélie a Elizabeth byly kamarádky, i když si Elizabeth vždycky myslela, že se s ní Amélie kamarádí, protože její otec je hrabě. Nikdy to však neřekla nahlas, neboť do příjezdu Georgiany jinou kamarádku neměla. Byla plachá a ve větší společnosti nejistá.
A pak spatřila Georgianu. Vcházela dovnitř zavěšená do Jamese. V tu chvíli nebyla Elizabeth jediná, kdo na Georgianu zíral v nevíře, že žena, která se obléká jako muž, může být tak krásná. Šaty měly barvu ametystu a na krku měla zlatý medailonek. Vlasy vyčesané do drdolu s květinovou sponou a jemné líčení způsobily, že Georgianina tvář působila jako by se dívali na antickou bohyni.
„Proč na nás všichni zírají?“ optala se šeptem Georgiana Jamese.
„Zírají na vás, protože jste krásná, Georgiano. Věřím, že dnes budete mít plno nápadníků, kteří s vámi budou chtít tančit.“
„Ale já netančím.“
„Většina zdejších pánů vás více, jak ochotně povede jenom proto, aby jim neunikla šance s vámi tančit.“
„Myslím, že mě přeceňujete.“
„Myslím, že se podceňujete. Vaše krása předčí i starostovu dceru Amélii. Věřím, že jste jí zkazila celý večer.“
„To jsem neměla v úmyslu,“ začala Georgiana na protest, ale James ji s nepatrným úsměvem přerušil: „To nevadí. Když budeme mít štěstí, přestane si o sobě myslet, že je skvost Norfolku, protože minimálně pro dnešní večer, jste skvostem tohoto města vy, Georgiano.“
Georgiana cítila, jak se červená.
„Slečno Hawthorne. Dnes večer vám to velice sluší,“ složil jí poklonu samotný hrabě.
„Děkuju, hrabě,“ odvětila mu a udělala lehké pukrle. Když se narovnala, viděla, jak se na ni Elizabeth překvapeně dívá.
Přistoupil k nim Henry.
„Pokud ti to nebude vadit, Jamesi, rád bych si se slečnou Hawthorne zatančil první.“
„Zeptej se Georgiany.“
Jeho oči se přesunuly k její tváři.
„Slečno Hawthorne?“ uklonil se, nabízející svou dlaň.
„Vévoda Williams je velmi dobrý tanečník. S ním jste v bezpečí,“ sdělil jí tiše James.
„V tom případě přijímám,“ vložila svou ruku do vévodovy dlaně a ten jí zavedl na parket.
James si vzal nabízené martini a pozoroval, jak Henry a Georgiana tančí.
„Rozkošný páreček, že ano?“ zavrkala Amélie, usrkující ze své sklenice šampaňské. James se na ni podíval. Ani si neuvědomil, že k němu přišla. Povolil snad ve své ostražitosti? Když jí neodpověděl, pokračovala: „Zajímalo by mě, jestli žárlíte na pana Williamse nebo na slečnu Hawthorne. Je velmi krásná, ale s vámi to nic nedělá, že? Chtěl byste být na místě slečny Hawthorne, nemám-li pravdu?“
James se na ni podíval s ledovým klidem.
„Dnes bych s tím nezačínal, Amélie. Pokud nechcete, aby se váš otec dozvěděl, že už nejste tak cenná, jak si představuje.“
„Já nejsem kus dobytka!“ procedila skrz zuby Amélie.
„Opravdu ne? Protože já mám pocit, že se tu producírujete jako na tržišti,“ odvětil jí James vypadající a hovořící klidně.
„Jednou budete své drzosti litovat, pane Goyere!“ zasyčela a odplula pryč rozdávající úsměvy na všechny strany a vrhající nenávistný pohled na něj, aniž by si toho někdo v okolí všiml.
„Co ti starostova dceruška chtěla?“ optal se ho Henry, když skončil tanec a Georgiana se vrátila k Elizabeth.
„Pozdravit a optat se na mé zdraví. Šíří se to po městě jako nějaká chřipka,“ postěžoval si James, vědouc, že to zní věrohodně.
„Půjdu teď pozdravit slečnu Norfolk. Možná bych v ní mohl najít i vhodnou nevěstu, co říkáš?“
„Buď opatrný, Henry. Má křehkou duši. Nezraň ji.“
„Máš mé slovo, ochránce sličných panen,“ rýpl si Henry a zamířil k Elizabeth. James viděl, jak k ní přistoupil a řekl jí něco lichotivého, neboť okamžitě zčervenala. Ještě chvíli spolu hovořili a pak šli tančit.
„Zmýlila jsem se v něm,“ pronesla Georgiana, taktéž pozorujíc, jak Elizabeth a vévoda tančí.
„Ano?“
„Není tak arogantní, jak jsem se domnívala. Naopak je to velmi dobrý společník. Přinejmenším pro tanec.“
James se chystal odpovědět, když na druhém konci sálu spatřil stát muže, který tam stát neměl. Než mohl zaostřit, výhled mu zakryli tanečníci, a když na to místo opět viděl, nikdo tam nestál. Šálil ho snad zrak? A pak ho uviděl znova. Stál u prosklených dveří vedoucích do zahrady. Nebyl si jistý, ale ten muž se usmál a poté vyšel ven. James se vydal za ním, zcela nevnímající Georgianu, která na něj mluvila.
Ocitl se na zahradě, rozhlížeje se kolem, ale nikoho neviděl. Kam se schoval? Někdo mu položil ruku na rameno. Otočil se a spatřil Georgianu.
„Co tu děláte?“ zeptal se jí a jeho hlas zněl rozladěně.
„Měla jsem o vás obavy, když jste se zničehonic vydal pryč. Vypadal jste duchem nepřítomen.“
„Měl jsem pocit, že jsem někoho viděl.“
„Někoho známého?“
„Ano, ale musel jsem se splést. Nikdo tu není.“
Pousmál se.
„Zřejmě to martini bylo silnější, než jsem se domníval, že bude. Pojďme. Vrátíme se dovnitř.“
Vraceli se a než zašli do domu, James se ještě jednou ohlédl, jestli náhodou nespatří muže, který tu jistě byl a teď si s ním hraje na schovávanou. Avšak on tu jeho hru hrát nebude. Už ne. Připojili se k Elizabeth a Henrymu a ani jeden z nich se nezmínil o osobě, která tam byla, avšak nepřála si být kontaktována.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 08.02.2012, 13:31:45 Odpovědět 
   Zdravím.

Osudy našich hrdinů pokračují pozvolným tempem, čtenář má možnost se seznámit s jejich nelehkými prožitky, které jako temné stíny zůstaly zaryty do jejich srdcí (když jsme u temných stínů, kým je onen muž v pozadí?). Děj opravdu plyne jako lenivá řeka, kterou tu a tam rozjitří nějaké to osamělé skalisko, nebo balvan. Ale to nevadí, uvidíme, kam se příběh obrátí (kdyby se nic nedělo, byla by to nuda, takže nějaký ten dějový zvrat nejspíš - třeba jen malinký, pokud nejde jen o mou zbožnou prosbu - nejspíš i nastane). Chybí mi tam více detailů prostředí, nějaké ty myšlenkové pochody a třeba i popis toho, jak se postavy tváří a podobně (jakoby příběh klouzal po povrchu a nešel více do hloubky, ovšem do Tvého stylu se míchat nemůžu). Pozor na chybějící čárky. Tu a tam by si text i zasloužil "malinko, ale opravdu malinko dopilovat" - např. ...že si se... - ... že ses... ?) Uvidíme v dalším díle. Hezký den a psaní zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Do náruče příro...
micromys
Posel smrti V: ...
Lukaskon
*****
Lord Mordvig
obr
obr obr obr
obr

Lavór
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr