obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915661 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39760 příspěvků, 5802 autorů a 392280 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Konec ::

 autor Mates publikováno: 12.02.2012, 16:45  
Jedna z jiného soudku. Co to vlastně znamená ten konec?
 

      Bylo to nudné prosincové nedělní odpoledne. Seděl jsem doma ve svém pokoji a dopřával si trochu oddychu u svého notebooku. Brácha se coural někde venku s holkama a rodiče sledovali cosi v televizi. Zapálen do světa virtuální reality ani jsem si nevšiml, že se venku setmělo. Skvěle, další mise splněna. Opřel jsem se o opěradlo židle a malinko se protáhl. Začínal jsem mít vyblikané oči, tak jsem se zvedl, odskočil si na záchod a došel do kuchyně pro něco na zub. Poloprázdná police na sladkosti mi poskytla gumové medvídky. To mi vyhovovalo. Vrátil jsem se do pokoje, který sdílím od svých čtyř let s mladším sourozencem a natáhl se na postel.
      Roztrhl jsem pytlík a začal se cpát jedním medvídkem za druhým, když vtom se ozval hromový hlas, který neměl jasný zdroj. Jako by zněl všude. Jak by byl okolo mě i ve mně samotném. „Je konec,“ prohlásil prostě, „zbývá poslední hodina, než to skončím úplně všechno.“
      Co to má znamenat? divil jsem se, nějaký špatný vtip? Znělo to opravdově. Samou námahou vyřešit tuhle hádanku jsem zapomněl na dalšího medvídka, který se zastavil i s mou rukou v půli cesty k puse.
      „Máš snad na tu hodinu nějaké přání?“
      „To mluvíš na mě?“ zeptal jsem se a pomyslel si, že jsem blázen, když hovořím s prázdnou místností.
      „Ano, na tebe,“ odpovědělo mi to cosi klidným tónem, jako když matka utvrzuje dítě v něčem na první pohled samozřejmém.
      „A kdo jsi? Kde jsi?“ snažil jsem se tomu nějak přijít na kloub. Otázek mi vytanulo na mysli mnohem víc, ale tyhle dvě měly v danou chvíli asi nejvyšší prioritu.
      „Já se ptal první,“ odvětil ten hlas klidně.
      Jo, ptal, pomyslel jsem si, ale na co? Aha, nějaké přání… Hm, to jako jakékoliv?
      „Ano,“ odpověděl hlas na nevyslovenou otázku. Jak to dělá? Co je to za sílu?
      Na mysl mi rychle přišla jedna věc – moje nejmilovanější. Ta, která mě nechala jen kvůli nějakému chlapíkovi z Prahy, protože byl starší a zkušenější. Ale já se jí nechtěl vzdát. Za desetinu vteřiny mi proběhlo hlavou snad tisíc myšlenek a vzpomínek, ale všechny se týkaly jen jí.
      „Jak chceš,“ ozval se ten hlas., „máš na to hodinu.“
      „To jako vážně?!“ nevěřil jsem vlastním uším… pokud jsem tedy vlastně ten hlas vůbec slyšel ušima, když byl všude i ve mně.
      „Ano, nemarni čas!“ upozornil mě.
      „A kdo teda jsi?“ vyhrkl jsem. Už neodpovídal.
      Mluvil pravdu? Mám jít za ní? Byl jen jediný způsob, jak to ověřit. Zahodil jsem medvídky na noční stolek a sáhl po mobilu. Stiskl rychlou volbu a volal. Jak jsem tohle toužil udělat už přes dva roky! A před tím to bylo tak samozřejmé a báječné… Povzdychl jsem si. Zas ta nostalgie. Mě to snad jednou zabije.
      „Litujeme, ale volaný účastník, není dostupný, prosím…“ To snad ne! Jako na potvoru! Něco uvnitř mě nutilo spěchat. Co když měl ten hlas pravdu? Hodina. To není moc. Zvedl jsem se z postele, tak prudce, až se mi zamotala hlava a já musel na chvíli zůstat stát, abych se nezhroutil k zemi. Vletěl jsem na chodbu jako vichřice. Popadl jsem bundu a hodil ji přes sebe. Aniž bych dal rodičům cokoliv vědět, obul jsem si zimní boty a sbíhal po schodech dolů jen tak, jak jsem byl – v teplácích a triku s bundou – ven z našeho patrového domu, ve kterém jsme bydleli s jednou mojí babičkou.
      Na ulici leželo několik čísel sněhu. Že by letos byly bílé Vánoce? napadlo mě. Pak jsem si vzpomněl na ten hlas. Hodina. A pak jako konec? Co je konec? Snad konec světa? Byl to Bůh? Ne, v to nevěřím… Ačkoliv někdo kdo nevěří, že na něj míříte pistolí, taky nepřežije, když stisknete spoušť…
      Za těchto myšlenek jsem se rozeběhl přes město k ní. Sníh mi křupal pod nohama a mráz zalézal pod oblečení. Nastydnu, pomyslel jsem si, ale bylo mi to jedno. Jakákoliv naděje pro mě byla motivací.
      Asi za deset minut jsem doběhl k vratům toho domu a opřel se o zvonek. Jak dlouho jsem tu nebyl? Dva roky. To víc. Dva roky a měsíc a… deset dní. Za tu dobu jsem se ani neodvážil vejít do stejné ulice. Tak mě to bolelo. Funěl jsem, až mě studený vzduch v plicích přímo pálil. Takhle rychle jsem to snad ještě nikdy nestihl.
      Znovu jsem se opřel do zvonku. Copak nejsou doma?! Malinko jsem znervózněl. Co když to tak je? Natáhl jsem krk, abych viděl přes vrata. Průjezd byl stejný, jak jsem si ho pamatoval. A v okně se svítilo. Někdo tam je. Znovu jsem zazvonil. Ani jsem si moc neuvědomoval, že vytvářím značný poplach. Vždyť mezi jednotlivými stisknutími zvonku bylo sotva pár vteřin.
      A pak se rozsvítilo venkovní světlo a objevila se ona. Šla mi otevřít. Málem jsem se složil k zemi. Vzpomínky vyskakovaly jedna za druhou a každá další bolela víc jak předchozí. Její vlasy, úsměv, ladný krok,… tolik krásy to bylo. Došla až na druhou stranu vrat bez jediného slova. Vzala klíč a odemkla.
      „Ahoj, já…“ začal jsem rychle vysvětlovat, ale ona udělala tu jedinou věc, kterou jsem nečekal a po které jsem přitom toužil jako po ničem jiném. Beze slova mě objala rukama kolem krku, natáhla se k mé bezmála dvoumetrové maličkosti a políbila mě. Já snad za tu dobu zapomněl, jak její polibek chutná! Bylo to tak… nepopsatelně nádherné.
      „Já vím,“ odpověděla, „promiň mi to. Mělo mi to dojít dřív.“ Vzala mě za ruku a odvedla dovnitř. Co následovalo potom, bylo snad těch nejkrásnějších pětačtyřicet minut v mém životě. Zase jsem byl šťastný jak blecha. S ní a láskou plný až po uši! Poslední hodina jako by vynahradila celou tu dobu, co jsme se míjeli jen jako dva přátelé.
      A pak se znovu ozval ten hlas: „Je konec,“ začal stejně jako předtím. Přitiskla se ke mně a zoufale mě objala oběma rukama. Políbil jsem ji a pohladil ve vlasech. Teď jsem byl její útěcha. To, po čem jsem vlastně vždycky tak toužil. „Tohle je definitivní konec světa,“ oznámil hlas. Bylo mi jasné, že ho ona slyší také, protože její sevření ještě zesílilo. „Od téhle chvíle nechci mít s tímto světem nic společného,“ pokračoval hlas, „balím to. Nemáte mou podporu a nic. Vyvražděte se, způsobte jadernou válku, zničte vesmír nebo cokoliv jiného. Já od toho dávám ruce pryč a začnu si v klidu někde jinde od nuly. Tohle dál trpět nebudu. Sbohem, lidé.“
      Její oči na mě nechápavě hleděly, ale vsadil bych skoro všechno na to, že v mých nebylo pochopení o moc více. „To je všechno?“ šeptla potichounku. Hlas neodpověděl a já také ne, jelikož jsem odpověď neznal. Čas šel dál, nikdo neumřel, hvězdy nezhasly, obloha se nezbarvila krví, prostě nic. Leželi jsme vedle sebe přitulení v těsném objetí a cítili tep toho druhého a to bylo vše. Já věděl, že se nemám konce světa bát! pomyslel jsem si, vždyť mi přinesl to nejhezčí, co můžu mít. Něžně jsem ji políbil a věděl, že tentokrát je to už napořád.


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Borek 12.02.2012, 19:28:17 Odpovědět 
   Já byl na rozdíl od kolegy pode mnou pointou nadšený. Moc se mi líbí ta hra s koncem, kdy Bůh má na mysli jiný, než jaký si vyloží lidé. A žádnou chybku v logice nevidím. Pokud je Bůh, a pokud je všemocný, může cokoli, třeba si vytvořit úplně nový paralelní vesmír:-)
Pravda ale je, že by to bylo možné trochu víc vypilovat, trochu více pointu vymakat. Možná i lehce rozvést celý text. Udělat z toho trochu víc napínavé čtení, než se to celé převrátí pointou. V tom směru je tam nenaplněný potenciál, alespoň podle mého názoru. Máš tam hodně popisných detailů, někde až trochu přespříliš, ale s vnitřním světem hrdiny se moc nepářeš (a když už, tak jen v té jediné rovině bývalého vztahu), což je škoda. Jinak je to ale docela čtivé dílko. Slovosledy a slohová skladba jsou docela v pohodě. Pár hodin navíc strávených nad textem by tomu ale mohlo docela dost prospět:-) Tak se měj, a Múzám zdar. Borek
 ze dne 13.02.2012, 19:11:29  
   Mates: S tou logikou souhlasím. Viz níže. Asi je fakt i to, že by se nad tím dalo strávit ještě malinko víc času a vyladit to, ale na druhou stranu jsem spíš zastáncem stylu 1) Napiš 2) Dej si pauzu 3) Čti a eliminuj logické nesmysly 4) Čti a kontroluj stylistiku a pravopis 5) Nech být nebo to ještě zhoršíš
Doteď to fungovalo docela dobře. Nicméně je vždycky kam se zlepšovat, když se nad tím člověk zamyslí, že?
 D. V. S. 12.02.2012, 18:44:41 Odpovědět 
   Trochu tu postrádám logiku. S předpokladem, že nekonečný, všemocný a vševědoucí Bůh existuje, kam by jako měl odejít, když je nekonečný? Nemůže být skutečně tulákem, co prostě odejde, když se mu nějaké město nelíbí.
U napínáků zkus metodu ledovce-není třeba vědět, že v domě bydlí s babičkou. Atmosféra není špatná, ale máš navíc, vždyť to vím.
 ze dne 13.02.2012, 19:05:45  
   Mates: A proč by tím tulákem nemohl být? Sféry, čtvrté rozměry, paralelní vesmíry a kdo ví, co ještě jsou třeba skutečností. Hawking by mohl vyprávět. Záleží na úhlu pohledu. Jo, detaily. Věčný to spor. Jeden rád více jeden zas méně... člověk se všem nezavděčí. A že mám na víc? Co dodat... snad jen, že děkuji.
 Šíma 12.02.2012, 16:44:01 Odpovědět 
   Zdravím.

Dočteno. Na jednu stranu je tato "jednohubka" úsměvná, na druhou i malinko vážná (s koncem světa není žádná sranda, ovšem mezi námi, s takovým koncem jsem nepočítal - že si to Bůh rozmyslí a na náš svět i Vesmír se vykašle a "jde" jinam, protože jsme se mu znechutili - čekal jsem oheň a síru, ale nejspíš se lidstvo dokáže zničit samo i bez pomoci boží). Líbí se mi myšlenka, či určité poselství, že je třeba žít tak, jako bychom měli před sebou jen poslední hodinu. Chybek jsem si nevšiml (pokud na některou narazí další čtenáři, jistě mne opraví, či vyvedou z omylu). Když se tak zamýšlím nad tímto počinem, tak trochu vyznívá jako pohádka (viz jedno splněné přání, ale třeba bylo splněné proto, že bylo od srdce, kdo ví?). Život taky není žádná sranda (čili legrace). Hezký večer přeji a psaní zdar.
 ze dne 13.02.2012, 19:01:57  
   Mates: Jé! Děkuji. Dílko bylo pochopeno přesně tak, jak bylo napsáno (s čímž se zatím bohužel nesetkávám vždy), takže mám radost. Vše zmiňované tam skutečně záměrně má být.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
L.E.
asi
Cigarety půl
Centurio
S láskou - Kone...
Nat Danielová
obr
obr obr obr
obr

..příběh nového začátku
Mája
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr