|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: We are the greatest, kap 3. ::
| KAPITILA 3. Práce |
| |
|
|
Do konce prázdnin zbýval přesně týden. Jana ho chtěla pořádně využít nejlépe zvyšováním svého konta, protože posledních pár dnů se moc nevydařilo a do školy se zatím rozhodně nehnala. Věděla už teď, kolik bude mít zase zameškaných hodin. Loni s tím měla spoustu problémů a vysvětlování. Neměla sice jedinou neomluvenou hodinu, ale téměř pravidelná absence vzbuzovala v profesorech nepříjemné otázky.
Byl nedělní večer, Jana ležela v posteli s knížkou v ruce a snažila se do sebe neúspěšně narvat alespoň nějaké informace.
„Večeře,“ vešla do jejího pokoje máma. Podívala se na knížku, kterou si Jana zakrývala obličej. „To je dobře, že se učíš. Zkouška se ti blíží. Kdy máš další jízdu?“ zeptala se, aniž by vešla do pokoje.
„Nevím,“ odpověděla neurčitě Jana, aniž by odtrhla oči od textu. Teď teprve začala chápat význam slov.
„No tak si to zjisti, chci to vědět.“
„Já nevím, asi až v září,“ odbyla ji.
„Vstaň a podívej se. Máš ještě týden prázdnin, tak bys toho měla využít.“
„Posledních pár dnů si využiju po svým,“ opravila matku.
„Jano, přestaň bejt drzá a podívej se, hned!“
Jana neochotně, ale hbitě vstala a otočená ke dveřím zády se začala přehrabovat ve své černé tašce. Nato, že byla černou vysloveně posedlá, vypadal její pokoj relativně světle. Stěny natřené světlounce modrou ladily s béžovým, měkkým kobercem a černá barva nábytku dodávala pokoji jenom eleganci. Široká postel povlečená do tmavě modré stála přímo naproti dveřím pod oknem a vpravo vedle ní byl do zdi připevněn stůl s veškerou elektronickou výbavou. Jana si na takových věcičkách zakládala.
Vlevo do dveří se po celé délce stěny až k posteli rozprostírala úzká, zato objemná skříň. Kde postel začínala, tam ve skříni chyběly dveře – ve výšce matrace se až ke stropu táhly police plné knih, cédéček a filmů. Na druhé straně od dveří měla totiž domácí kino.
Za chvilku vytáhla svůj diář a otevřela ho neurčito kde.
„Tenhle pátek,“ sdělila.
Matka spokojeně odešla se slovy, ať jde na večeři. Jana za ní ještě zabouchla dveře a zastavila se až u zrcadla nataženého přes celou stěnu naproti skříni. Z kosmetického stolku si vzala make-up a snažila se zakrýt teď už téměř nepatrnou namodralou oteklinu na nose, kterou jí způsobila Eva. Od té doby ji neviděla - na tréninku se minule neobjevila a Jana neměla odvahu jí napsat, zavolat nebo dokonce za ní osobně zajít, sic to byla pořád její nejlepší přítelkyně. Bylo také dost zajímavé, že se po ní nikdo nesháněl. Trenérům nestačila obyčejná omluva, že člověk nedorazí. A pokaždé měli nějaké dotěrné narážky.
„Večeře!“ zařvala její matka a to ji vrátilo do reality. Rozpustila si vlasy, aby jimi odpoutala pozornost od obličeje, a šla se najíst.
„Dneska večer tě vyzkouším z toho, co ses naučila. Už si za mnou dlouho nebyla,“ snažila se navodit atmosféru v kuchyni.
Jana se vyděsila. Neuměla vůbec nic.
„Dneska ne, mami, bolí mě hlava, chtěla jsem si právě vzít prášek. Vůbec mi to neleze do hlavy. A navíc jsem se pohádala s Evou,“ vymlouvala se. Poslední věta zabrala.
„Co se stalo?“ zajímala se. Eva dřív bydlela u nich v domě, o dvě patra níž, takže ji máma moc dobře znala.
„Ale, chová se v poslední době divně,“ zakecala to. „Možná je nervózní z mámy, už se jí to blíží,“ snažila se pro ni najít rozumnou omluvu. Sama sebe nepřesvědčila, ale jako vysvětlení pro mámu to stačilo.
„Možná bychom měly zajít na návštěvu,“ navrhla máma. No tak to v žádným případě, zavrhla to Jana.
„To je blbý, měla by mít klid a nějak se nevzrušovat,“ smetla to ze stolu. „No nic, já jdu chvíli plíst, viděla jsem pěknej svetr. Tak jsem si koupila vlnu.“
„Snad ne zase černou?“ neodpustila si poznámku máma, ale když viděla Janin ostrý pohled, pozvedla obranně ruce.
Zavřela se do pokoje, z poličky si vybrala cérečko s Cranberries, šoupla ho do hifi věže a pustila tak, aby nebylo slyšet, co se v pokoji děje. Máma byla na hluk zvyklá a pokud to nepřeháněla, nemluvila jí do toho.
Jana opravdu vytáhla koupenou vlnu a z police si vyndala středně velké jehlice. Uvelebila se do černého rohového koženého křesla vedle stolu a po chvíli rozvrhování zkušeně začala jehlicemi šermovat ze strany na stranu.
Zhruba po pěti řadách, které upletla, ji vyrušilo vibrování telefonu. Že by jeden jediný den nemohla mít klid? Pomyslela si, ale natáhla se pro mobil a přečetla si příchozí smsku.
„Eva dostala nějakou práci,“ zněla textovka od Kristýny Jana si zprávu přečetla ještě jednou. „Eva dostala nějakou práci,“ viděla opět na displeji. Ani ne za minutu jí přišla nová zpráva. „Už víme, proč se chová Eva tak divně a proč nebyla na tréninku. Přijď. P.“ Ta druhá byla od Pavla.
Jana byla okamžitě na nohou. Byl už večer, takže si v rychlosti natáhla dlouhé kalhoty, triko, hodila přes sebe svetr a do kapsy strčila mobil. Zhasla v pokoji světlo a křikla na mámu, že jde na chvilku ven. Nečekala na odpověď, vyběhla z bytu, schody brala po dvou a v přízemí málem srazila dvě stojící postavy. Byla tma a tak se strašně vylekala a vykřikla.
„Ty si nerozsvěcíš?“ zašeptala tajemně ta vyšší z nich. Přes hlavu měla kapuci.
„Sakra Pavle, takhle mě už neděste. Kikino, rozsviť… Díky.“
Pavel i Kristýna na sobě měli černé dlouhé pláště. Stáhly si kapuce. Pavel z pod svého pláště vyndal ještě jeden složený a podal ho Janě. Povzdechla si a nandala si ho.
„Jo a ty týpci, co tady zevlujou vedle u vchodu, kdo jsou?“
„To je parta, který brzo asi něco udělám,“ odpověděla.
„Prej Matrix,“ zakroutila hlavou Kristýna. „Já jim ukážu Matrix,“ řekla výhružně.
„Tak teď k věci, kde je Eva a jakou má práci?“ chtěla vědět Jana.
Postavy se na sebe podívaly. „Pojď, řekneme ti to cestou,“ vybídl ji Pavel.
„Kam jdeme?“
„Na louku.“
Jana se uchechtla. Bydlela na trošku větší vesnici, ale i přesto byli loukami obklopeni. „Na kterou?“
„Jestli tam chceme dojít včas, tak si musíme trošku pohnout,“ postrkoval ji Pavel.
Vyšli z bytovky a vyrazili stejným směrem, jakým by šla na autobus. Samozřejmě prošli kolem nenáviděné party.
„Ále, tak tu máme celou partu z Matrixu,“ řehtali se plné kolo. „Vy patříte k nějaký sektě? Tak to je ubohý! Nejste satanisti? Nechcete nás obětovat?“ pokračoval.
Všichni tři se jako na povel zastavili. Pravděpodobně sváděli boj sami se sebou.
„Copak, Hermiono, našla sis kamarády? Je pravda, že satanisti lížou konečník kozlům?“ ptala se holka, co vypadala jak Barbie. Dokonale namalovaná, nejmodernější oblečení, dlouhé blonďaté vlasy – o něco světlejší odstín, než měla ona sama.
Pavel i Kristýna pokračovali v chůzi. Po vteřině se k nim připojila i Jana. Nestáli jí za problémy. Ale jednou…
„Tak proč jdeme na louku a co to má společného s Evou?“ chtěla vědět Jana doprovázena výsměšnými vzdalujícími se výkřiky.
„No…“ koktala Kristýna. „Náhodou jsme se s Pavlem pot-“ nedopověděla.
„Já se šel projít, potřeboval jsem si pročistit hlavu, a došel jsem až na tu louku. Když jsem tam mezi nimi rozpoznal Evu, zmapoval jsem trošku okolí a mezitím dal vědět tobě a Kristýně.“
„Kecáte, oba dva.“
„Proč myslíš?“ zeptala se Kristýna.
„Tak zaprvý, Kiki, měla by ses nejdřív pořádně naučit lhát. Možná bych pak i věřila tomu, že jste se omylem potkali. U nás je přece normální, že se sami potulujeme po okolí. No a Pavlovi bych i věřila, kdybyste mě tady oba nepřepadli. Takže jste… byli spolu?“ Chtěla se zeptat, jestli měli rande, ale přišlo jí to moc konkrétní.
„Jo, šly jsme se projít,“ připustila nakonec Kikina a dál už pokračovali mlčky.
Tam, kam jí vedli, ještě v životě nebyla. Nenapadlo ji, že by tu bylo ještě nějaké místo, které neznala, ale jak zjistila, ono tu bylo hned několik obrovských a neprozkoumaných míst, kam moc normálních lidí nechodilo.
Prošli kus lesa a dostali se k louce, kam občas chodili trénovat – na prostranství. Myslela si, že už dál nepůjdou, ale Pavel ji pořád popostrkával dál, takže se zase ponořili do tmy obalujícího se lesa.
„Tak už mi řeknete, kam jdeme? Tam už přece nic není,“ zašeptala.
„Proč šeptáš?“ zeptali se oba jako na povel.
„No já nevím,“ připustila a dál pokračovali mlčky. Byla to mnohem delší trasa, než kterou doposud urazili a Jana pomalu získávala pocit, že nejsou sami.
Po dalších pěti minutách chůze se v lese zase začalo trochu rozjasňovat. Sice už se šeřilo, ale v dáli se míhaly světélka a ozývaly se tam tím směrem dunivé rány.
„Co to sakra…?“
„Pssssst,“ sykli oba a Jana se po jejich příkladu přikrčila. I když pochybovali, že by ti na rozlehlé louce zaregistrovali jejich přítomnost.
Přiblížili se, jak jen to šlo, ale dál si netroufli. Stáli téměř na okraji schovaní za stromy. Jana se nadechla a podívala se na tu velkolepou událost.
Rozložení na louce bylo zhruba takové: nalevo postávalo zhruba šest osob v těch samých černých pláštích, jaké měli oni. Ale byly lemované krvavě červenou – to byl znak nejvyššího stupně, vědomostí a zkušenosti. A především členství. Naproti nim, napravo, stála další skupina lidí. Všichni měli stejné pláště. Všichni, až na jednu osobu, která měla totožný, jako oni teď. Jelikož ani jeden neměl kapuci, poznala v těch hnědých vlasech Evu.
Skupina vpravo od ní stála relativně daleko. Jeden z protějších na ni vysílal stříbrné, táhlé paprsky a Eva se jim vyhýbala. Zatím zdárně úspěšně. Po deseti minutách jeden zvedl ruku a útočník přestal. Eva přestala poskakovat. Z dálky to vypadalo, že jí muž něco vysvětluje. Kývla, pravděpodobně na souhlas.
Zleva se připravili dva muži. Po pokynutí směrem k Evě začali znovu vysílat paprsky, tentokrát rychleji a intenzivněji. Pořád to vypadalo, že Eva s klidem stíhá. Proto ani ne za dalších deset minut se přidal i třetí. Po pátém pokusu vyhnout se třem paprskům najednou Evu jeden zasáhl. Odhodil ji zhruba tři metry, takže tvrdě dopadla na zem. Vypadalo to, že je v bezvědomí. Skupina se nejspíš shodla na tom, že už má dneska dost a nechali toho. Ale nikdo se k ní extra nehnal. Nakonec se toho přece jen jeden člověk ujal, došel k ní, vzal ji do náruče (byla oproti němu vážně maličká) a společně se všichni vydali k místu, kde se právě schovávali.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 14 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 36 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 61 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
