obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."
Luigi Pirandello
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39397 příspěvků, 5729 autorů a 389841 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Za oknem ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Jing a Jang
 autor Sonic publikováno: 11.03.2012, 22:18  
 

Za oknem

Koukal jsem často tam do těch temných skel napříč ulicí. Venku vládne nelidská zima, byť jen krátké pootevření okenice se vám při takových krutých mrazech může stát osudným. Sám o čtyřech stěnách zde žiju už příliš dlouho a nepamatuji si, kdy naposledy jsem promluvil k jinému člověku z očí do očí. Možná už lidstvo neexistuje a mě je jen stále dokola na sklo okna promítán obraz zaniklého světa. Světa zapadlého podzimním listím.
V noci se mi zdál opět ten sen. Sedím v něm ve tmě svého bytu a lehce přivírám víčka, když v tom se ozve šramot odkudsi z předsíně. Podívám se tím směrem a vidím jak na mě malou škvírou ve dveřích kouká čísi široce rozevřené oko. Cítím v tom pohledu smutek. Ale ještě něco víc. Jako bych ten pohled znal. Jako bych již mnohokrát byl zkoumán tímto okem. Vždy se prudce probudím a kolem je pustá tma, někdy září a tlumeně vyhrává televizor. Často potom nemohu dlouho do noci usnout, motá se mi hlava, svírají mě hluboké deprese a brní mi končetiny i celé tělo. Nakonec usnu až pozdě k ránu.
Nevím v jakém světě žiju, nic z něj neznám, pohybuju se jen v mikrosvětě svého pokoje. Chcete-li, abych popsal, co vidím venku, tam tam je pouze dům stojící naproti přes ulici, silnice s jedoucími vozy snad bez řidičů, nikdy však nevídám lidské bytosti. Pouze věčné střídání východů a západů slunce, neustávající tok aut z jedné strany na druhou, tmu a světlo.
V televizi běží podivné pořady bez smyslu, opakované s mechanickou pravidelností, vystupují v nich postavy bez tváří a mluví řečí, jíž nerozumím. Z domu jsem vyšel naposledy, když jsem byl ještě úplně malým dítětem, a z té doby si už nic nepamatuji. Nevybavuji si otce ani matku, možná žádní nebyli. Dveře bytu jsou odjakživa uzamčené. Klíč nemám, takže i kdybych chtěl odejít, stejně to nelze učinit. Třikrát denně se ve stěně u kuchyňské linky otevře schránka a z ní vypadnou potraviny. Tímto je zajištěna má biologická existence. Nemám nikoho, nevím co to znamená, někoho mít. Necítím skoro nic. Zapomněl jsem všechno, i city, ale někdy i několikrát za den se mi v hlavě rozezvučí hlasy, přepadne mě neurčitý stesk a dole v podbřišku cítím podivné silné teplo. Asi bych měl zemřít, ale nevím jak. Potom se jdu najíst.
Těch mnoho oken v domě naproti bylo vždy zahaleno temnotou, světlo se v nich neobjevovalo ani po soumraku. Před lety jsem si vybral okno ve třetím patře druhé zleva, bez zjevného důvodu. O ničem nic nevím, ani o svých důvodech a pohnutkách. Pozoroval jsem ho celé dny a noci desítky let tupě a trpělivě, ono tam existovalo neměnné jako vesmír až dodnes. Dnes se mezi jeho temnými závěsy mihlo světlo svíčky a na malou chvíli rozstříklo na stěnu stín postavy.
Leknutím jsem zavrávoral.
Ztratil jsem rovnováhu a upadl na zem.
Když jsem se po bůhvíjak dlouhé době opět vzpamatoval, vstal jsem a šel se do koupelny omýt studenou vodou v domnění, že se mi to všechno jen zdálo.
Procházím předsíní ke koupelně, když se pojednou prudce zastavím a mým tělem projede zamrazení. V periferii pohledu vidím, že dveře bytu jsou přiotevřené. Vzduch zhoustne v kašovitý koncentrovaný strach. To, co jsem pokládal za nemožné mi teď buší do hlavy jako pneumatické kladivo. Není to přelud? Zkusil jsem vůbec někdy dveře skutečně otevřít, nebo jsem je automaticky pokládal za uzamčené? Byly pro mne tabu. Teď již neváhám ani okamžik, otevírám je dokořán a jako ve snu běžím po schodech dolů. Mám jasný cíl. Vyrážím z domu ven a přebíhám mezi auty ulici. Cítím, že vzduch není navzdory všem předpokladům chladný jak jsem očekával, ale horký a vlhký, plný kovového zápachu.


Dveře protilehlého domu jsou taktéž otevřené, tak na nic nečekám a vrážím dovnitř pln očekávání. Vše se zde jeví jaksi povědomé. Déja vu. Ve třetím patře zejí dokořán jen jediné dveře, je to byt, jehož zastřené okno jsem celé ty roky zkoumal. Vcházím dovnitř bez zaklepání.
Pokoj podobný mému se koupe v šeru a je opuštěný, jen na stole leží dopis. Inkoust ještě nezaschnul. S předtuchou čtu ty hrozivé řádky, kolena se mi podlamují a vyprchává ze mně společně s nadějí i všechen zbylý život. Stojí tam napsáno překrásným písmem: Já už nemohla déle čekat. Celé ty roky jses neodhodlal přijít, tak tedy musím já přijít za tebou. Běž rychle k sobě do pokoje můj milý, čekám na tebe.
Hlava mi hoří v plamenech, když utíkám ke dveřím, ale ty nacházím znovu pevně uzamčené. Jsem zase v pasti. Polomrtvý únavou se tedy z posledních sil dopotácím k oknu a než se má víčka definitivně uzavírají, vidím ještě, jak se v protějším okně mého pokoje mezi závěsy rozsvěcuje svíčka.


 celkové hodnocení autora: 97.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 11.03.2012, 22:18:00 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivý text o osamocení a zvyku, který se stal železnou košilí, o světě, který se zdá na první pohled takřka až přízračný (kde jsou všichni lidé?). Náš hrdina v bláhové naději jen vystřídal jeden zamčený byt (pokoj) za druhý. Nemá příběh personifikovat izolovanost mnohých lidí, kteří i v dnešní společnosti netouží po lidské přítomnosti? Buďto se bojí, nebo rezignovali na lásku a přátelství. Možná je něco špatně a lidstvo sešlo z "pravé cesty" a honí se jen za úspěchem a bohatstvím. Ti ostatní - jiní - jsou kdesi na vedlejší koleji a třeba i se zdají být nebezpeční. Ale kdo ví? Příběh takto na mne působí. Je zabalený do závoje tajemna a přese všechno neodpověděl na žádnou otázku, kterou by si čtenář mohl při pročítání položit. Změnil se jen obraz, samota a bezmocnost zůstala (ona falešná naděje nejspíš raní nejvíce), není nad sladkou nevědomost (která také nečiní hříchu). Nedostatků jsem si nevšiml, třeba mě opraví další čtenáři. Není to špatný text. Hezký večer a psaní zdar.
 ze dne 14.03.2012, 22:29:30  
   Sonic: Zdravím. Díky za postřehy k textu a pochopení, o čem je. Mám pocit, že spousta lidí se obklopuje velkým počtem lidí, a nezáleří už jim na kvalitě, spíše kvantitě.. protože se bojí vlastní samoty. Tak i ten text je spíš pojat jako sen, než jako epické vyprávění, protože kdyby to tak nebylo, kdo z nás by byl schopen žít v takové reaitě?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Z obchodu žilet...
kimberly1995
Pohlédl jsem jí...
Lulu
Kapitola 3- Set...
Desdemone
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr