obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915482 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39719 příspěvků, 5761 autorů a 391360 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Na malé procházce tmou ::

 autor Sonic publikováno: 18.04.2012, 11:40  
 

Na malé procházce tmou


Vzpomínám, že toho dne bylo strašně sychravo. Mlha se držela nad městem jako neproniknutelná pavučina a nikoho to příliš netáhlo ven. Zdržel jsem se u přátel pozdě do noci, popíjeli jsme dobré víno, hovořili o životě, pokuřovali a oddávali se příjemné atmosféře naplňující místnost. Něco málo po půlnoci jsem se rozhodl odejít, i když mě od toho ostatní zrazovali, neboť se mi v hlavě prohánělo mnoho myšlenek s nimiž jsem potřeboval být o samotě. Oblékl jsem kabát, se všemi se vřele rozloučil a dveře se za mnou s lomozem zabouchly.
Ocitl jsem se ve světě dlouhých stínů pouličních lamp, v podivně tichém světě chladného nočního města. I na podzim bylo poměrně chladno, mlha se mi vlévala skrze rukávy a límec pod oděv, ulice byly vylidněné, jak už se to v tomto nečase podzimních nocí často stává. Rozhodl jsem se navzdory tomu, že domů půjdu pěšky. Nespěchal jsem, ponořen do svého nitra kráčel jsem velmi pomalu a listí mi krásně šustilo pod chodidly naplňujíc mě pocitem nekonečně smutné melancholie. Přešel jsem kolem hospůdky z níž se ozýval zpěv a vycházelo teplé světlo i v tuto pozdní hodinu, pak spoře nasvíceným městským parkem až ke staré železniční trati. Ta, lemována po pravé straně vysokými topoly bez listí, se ztrácela kdesi v dálce mezi zchátralými továrními komplexy a dál mizela v lesích. Z těchto míst odešli lidé pryč už před lety. Zbylo tady jen pár opuštěných domů bez oken, sem tam nějaká zahrádka a po chvíli jste již narazili na první průmyslové budovy.
Po neudržované silnici přeběhl pár metrů přede mnou špinavý zaběhlý ratlík. Letmo se ohlédl mým směrem než ho pohltilo křoví. Toho dne se prostor a čas táhly kolem mě jako lepkavé těsto, na zemi rozmočené noviny, ubohá připomínka bezvýznamného dne jednoho bezvýznamného roku. Kdy byl ten den vynechán, tak co by se stalo? Jen smrt zas o mílový krok přistoupila blíže.
Z myšlenek mě vytrhlo cosi velkého a tmavého, přelétajíc mi přímo před obličejem. Nic určitého jsem nespatřil, pouze vlhkou cihlovou zeď lhostejně vyrůstající ze země u silnice. Kašlu na to, nenechám se vykolejit. Ušel jsem po té cestě ještě několik metrů, když jsem si uvědomil, že naslouchám jakémusi povědomému zvuku a ten lehce nabývá na intenzitě. Ohlédnul jsem se za sebe ve směru odkud hluk přicházel a všiml si, že zpoza obzoru se vyloupla dálková světla nějakého vozidla. Byla dost silná a mezera mezi nimi nezvykle široká. Blížilo se to loudavě ke mně.
Po dlouhé minutě bublající napětím se v tuto pozdní hodinu přiřítil po silnici autobus. Zastavil u krajnice přímo vedle mne. Světla září, motor klokotá, přední dveře se rozevřou a nic. Nepamatuji, že by tudy někdy jezdil linkový autobus a navíc nikde není zastávka. Natož pak v noci. Přesto tu teď stojí a čeká. Na koho? Musel jsem uznat, že celá situace byla poněkud podivná až děsivá. Rozhodl jsem se, že budu pokračovat ke svému domovu a pozornost přesměruju jinam. Urazil jsem tak sto metrů, když zaslechnu, že se autobus dává znovu do pohybu. Projel kolem mě a zabrzdil. Dveře se zase otevřely, tentokrát však s jedním drobným rozdílem. Na vstupem se rozsvítila odřená bakelitová krychle s nápisem NASTUPTE PROSÍM! V tu chvíli už jsem chtěl pouze jediné, a to urychleně zmizet domů do bezpečí, ač jen zdánlivého. Potom, co jsem se otočil, ale s hrůzou zjisťuji, že všude kolem mne jsou rozesety ve tmě planoucí divoké oči a na nočním pozadí se rýsují tisíce psích nebo vlčích těl. Kde se tu vzali? Pochopil jsem, že pokud se pohnu jiným směrem než ke dveřím autobusu, budu jimi rozcupován a sežrán. Jako ve snách jsem vstoupil dovnitř. Řidič se na mě zvláštně pousmál a z jeho pohledu nebylo vůbec nic cítit. Prázdný pohled. Takový, jaký bývá v očích lidí, kteří jsou již několik dnů mrtví. Usmál se jen na chvíli, potom však natočil hlavu zpět a ztuhle zíral před sebe s tupým odevzdáním.

Rachotina se opětovně dala do pohybu. Jen stěží jsem udržoval rovnováhu, držíc se oběma rukama madel. Bylo plně obsazeno. Muži a ženy ve stejném poměru, ani jedno sedadlo volné.
Tváře postrádající výraz, byly strnulé v nepostihnutelné grimase. Brzy jsem si uvědomil, co se mi na nich nelíbilo. Vůbec neregistrovali mou přítomnost. Že by byli pod vlivem drog? Neměl jsem nastupovat. Pod prahem hukotu vozidla ozýval se ještě jiný zvuk. Tiché syčení. Zíral jsem nahoru a tam, z otvoru pod stropem, se derou do prostoru malé obláčky plynu. Všichni zavřeli oči a upadli do limbu, zatímco já za doprovodu roje barevných bublinek vrážejících mi pod padající víčka, jsem prudce upadl na podlahu s blaženým výrazem a vdechoval ten rajský plyn zas a znova.

● ● ●

Krátce jsem procitl asi po dvou dnech cesty. Doplnil jsem ihned tekutiny z plastové láhve uložené v síti za sedadlem. Ostatní cestující stále spali. Ztěžka jsem se zvedl na nohy a vykoukl přes okénko ven. Ráz krajiny se značně změnil, listy na stromech oznamovaly, že jsme teď daleko více na jihu. Než byl dovnitř znovu vypuštěn uspávací plyn a já ulehl do uličky, pocítil jsem ještě krátký závan studeného čerstvého vzduchu, který předznamenával blížící se oceán. Z další cesty si nepamatuji už nic.

● ● ●

Když jsem se definitivně probudil, konečně ničím neoblouzněn, cítil jsem se zvláště unavený a bylo mi příjemně teplo. V autobuse již nikdo nebyl. Vyškrábal jsem se ven, kde mě přívítalo mírné sluneční světlo, podivná obloha v barvě hnědomodré a vlažlý jarní vítr.
= Vítám tě, člověče! =
Otočil jsem se doleva a spatřil starého vousatého muže v dlouhém černém hábitě nahoře ukončeném velikou kápí. Mohlo mu být klidně přes devadesát let, blížil se ke mně houpavou chůzí, při níž se podepíral tlustou dřevěnou holí.
= Kdo jsi? A proč mě vítáš jako by jsi mne očekával? = ,vyhrknul jsem na něj zvědavě.
= Ó ano, tvůj příjezd byl očekáván. Samozřejmě. Pojď prosím dovnitř, najíš se a napiješ. Pak ti vše vysvětlím. =
Doprovodil jsem ho tedy k jeho příbytku. Taková dřevěná chýše, uvnitř jen dvě místnosti. V té první, veliké a spoře zařízené, seděli nehlasně všichni ti podivíni, co sem přijeli autobusem. Prošli jsme kolem nich do druhé komory, kde měl starý kmet svůj skrovný pokoj. Usadil mne ke stolu a naložil jídlo a pití. Víno bylo výborné. Když jsem pojedl, posadil se naproti a pravil:
= Pro všechny, kdo sem přijdou, jsem jen Poustevík. To je také mé skutečné jméno, jiné nemám. Dnes jen sleduj, co se kolem tebe odehrává. Zítra budeš chápat, co je tvým posláním, mladý muži. =
= Slíbil jsi mi vysvětlení. Toho se mi nedostalo! =, obořil jsem se. Poustevík však již na má slova nereagoval a odebral se do vedlejší místnosti. Tam obcházel postupně všechny přítomné a odebíral jejich osobní průkazy. Od této chvíle již pro svět přestali existovat. Celá procedůra trvala snad hodinu a připomínala jakýsi obřad.
Venku zatím nadešel večer, obloha zčernala a vykoukly první hvězdy. Všichni ti lidé se odebrali ven odhazujíce své šaty a veškerý stud. Jako v tranzu zapálili na mítině před srubem oheň, někteří se vrhali přec něj, jiní tančili podivné tance, další hromadně kopulovali. Zachvátila je horečnatá agónie, šílenství a základní pudy.


Tato fáze trvala mnoho hodin a já si připadal jako v nějakém divokém snu, jež nemá snad nikdy skončit. A přece. Těsně před tím, než měl nastat rozbřesk, se ti lidé, sic unaveni, ale opět s bezvýraznou grimasou ve tváři, jakou měli tam v autobuse, seřadili do dlouhé fronty. Několik dlouhých minut stáli naprosto nehnutě, potom vykročil první z nich a….
A propadl se do země!!!
Hned zase druhý, pak třetí, čtvrtý, až zmizeli úplně všichni.
Vyběhl jsem ven. Běžel jsem jako smyslů zbavený hnán touhou poznat co se tu právě odehrálo. Když jsem doběhl na místo, kde ti muži a ženy zmizeli, děsivá hrůza mi ochromila duši.
Koukal jsem do bezedné propasti.
Stál jsem na konci světa.
Přede mnou už nic nebylo. Krajina se najednou propadala kdesi do vesmírného prázdna.
Na rameni jsem ucítil studený dotek starcovy ruky.
= Teď je řada na tobě chlapče. Dozrál čas, abys nastoupil na mé místo. Naplň své jediné životní poslání, staň se Poustevníkem. Strážcem Konce Světa. =
A s těmito slovy se i on vrhl okrajem propasti do temné prázdnoty.


 celkové hodnocení autora: 97.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 18.04.2012, 11:39:14 Odpovědět 
   Zdravím.

Konec světa zde má "fyzickou podobu", nejde o konec ve smyslu zničení, ale díru do temnoty. Kdysi lidé věřili, že je Země placatá (plackou) a všichni, kteří se ocitnou na okraji, se propadnou kamsi do temnoty, kupříkladu i lodě na moři, když proplují až k samotnému okraji světa. Text je zřejmě směsicí žánrů (napadlo mne fantasy a horor). Nedá se říci, proč kráčel mladík temnou nocí a proč jej tyto procházky lákaly. Onen autobus byl pro něj určitým vysvobozením (chtěl to však náš hrdina?). Zřejmě musel naplnit svůj osud a stát se tím, čím byl před ním onen kmet, který také skočil kamsi do neznáma. Jaká je pointa? Staneme se občas tím, čím nechceme a osud nám vloží na naše bedra poslání, které nás převyšuje? Co by se stalo, kdyby mladík do té propasti skočil také? To se již nedozvíme, protože se starcovým skokem končí i samotná povídka. Má zajímavý začátek, tajemný děj a poměrně nečekaný konec. Určitá atmosféra zde je, nemohla být ještě hutnější? Více strachu a nezodpovězených otázek. Přízraky noci. Musel to být děs. A co ten autobus? Co se týče užití přímé řeči (viděl jsem namísto uvozovek už kde co, ale tento způsob užití znaménka "rovná se" je poněkud nepřehledný, uvidíme, co řeknou další čtenáři. Hezký den a psaní zdar.

P.S. Ten podivný a opakující se řetězec znaků, mělo jít o nějaké grafické prvky? Obrázky v autorských textech systém "nebere"! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
GibonFafaust
(11.3.2020, 22:57)
Filip
(7.3.2020, 20:07)
obr
obr obr obr
obr
Ohrdnutá žena
Beduín
Celeste - 3. a ...
KuroHaru
Ztracená
Julia de Sena
obr
obr obr obr
obr

RaDOST smutku!
6thSun
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr