obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2915732 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39652 příspěvků, 5807 autorů a 392672 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Sen vánoční ::

 autor Miroslav Zdanovec publikováno: 07.03.2012, 11:43  
Povídka, psaná možná spíše formou úvahy. Popisuje zamyšlenost nad touhou po ženě; touží po něčem dosud nepoznaném. Žámr Science fiction, prolínající se s romantikou, zavánějící neutuchající melancholií.
 

Sen vánoční

Vánoce. Jedno slovo, tisíce zážitků. Dětská přání, jež pohladí na duši a fantazie, které se meze nekladou. Zavírám oči, jako bych cítil tu sladkou vůni pečeného cukroví a svůj nos pozvedávám výš, aby ho snad to příjemně vonící aroma neminulo. Nade mnou sklánějící se ženská postava plní má ústa kouskem cukroví a kolem slyším cupitání zvědavých dětských nožiček. Tu a tam nenechavá malá ručka uždíbla kousek cukrového těsta a opatrně strčila do pusy. Zvědavost v očích vystřídala sladká chuť v ústech, rozplývající se na jazyku.

„Už přijde Ježíšek?“

Ta slova skrývají mnohem víc, než jednu větu. Dětské oči jsou plny očekávání, upírající se k místnosti, kde za silným sklem již prosvítá svit vánočního stromku. Jako bych opět vnímal tu nekonečnou chvíli, než Ježíšek svůj zvoneček rozezvoní. Maminka, se štěstím v očích rozdávajíc dárky, tatínek starostlivě pozoruje svíčky na každé větvi vánočního stromečku. Doutnající františek v koutku, umocňuje nezaměnitelnou sváteční atmosféru. Radostný křik dětí a šustění papíru se jen mírně prolíná s vánočními písněmi a koledami, jež zní pokojem. I maminka s tatínkem si vyměňují své dárky, věnujíce si přitom krátký polibek. Po včerejší hádce již ani památky, kdy neopakovatelná chvíle spojila, co lidské nedorozumění znepříjemnilo.

„Maminko! Tatínku!“ Volající děti ukazují své dárky mamince a tatínkovi, sedících na pohovce v objetí. Letmé pohledy se střídají s úsměvy a hrající si děti dávají možnost oběma rodičům mít chvilku pro sebe.

„Sněží.“ Šeptající žena hledí skrze okno, pozorujíc sněhové vločky, pozvolna se rozpouštějící na okenní tabuli. Velké chomáčky sněhu měkce dopadají na zem a ukládají ji k pozdnímu spánku. Pouliční lampa mírně osvěcuje její okolí, kdy bílá tma již zahalila celou ulici. Dětský obličej tisknoucí se k oknu a malý kulatý nosík, nechávající na skle matný obtisk, pomalu se ztrácející. Náhle, skrze okno, můj pohled upoutala scéna, odehrávající se pod venkovní lampou. Nic nevadilo dívce a chlapci, že padající sníh a silný mráz, tesají své ledové rýhy do jejich tváří; pod ochranou Vánoční hvězdy jdou ruku v ruce, zahaleni do teplých dlouhých kabátů. Jejich kroky se zastavily. Zřetelně jsem viděl do tváří těch dvou, přibližujících se k sobě. Skoro se stydím je takto pozorovat. Ten pohled je však mocnější, nemohu si pomoci. Tehdy večer jsem poprvé spatřil ty tající rty, jež se vzájemně setkaly. Nikdy nekončící polibek; přesně to jsem viděl. Stále jsem hleděl na ta ústa, bránící se ledovému větru, aby je snad svým mrazivým poryvem ani na okamžik neoddělil. Přestože mě hřál krbový oheň, závist jako by na okamžik prošla mým srdcem. Opustit hřejivý pocit tepla a pocítit na svých rtech tu horkost tajících ledů, po tom v tu chvíli prahla má mysl.

Odvracím svůj pohled od okna a přemýšlím nad svými životními prioritami. Tu vteřinu okamžiku vnímám nekonečnou délkou, která svou procházku v mé duši krájí na chvíle záblesků. Však jak popsat myšlenku, kdy v zasněženém večeru stojím já a na svých ústech cítím vše, co jen je možné.

„Jdu uložit děti, je pozdě.“

„Ano.“ Odpovídám. Bylo nemožné nenalézt nepřítomný výraz mých očí. Světlo v obývacím pokoji zhaslo, jen ozdobený stromeček osvěcoval kout, ve kterém stál. Mé pomalé kroky se přibližovaly k oknu a zastavily se až před ním. Několik vloček utkvělo na okenním rámu a jen matně bylo možné pod lampou rozeznat stopy, zapadající sněhem. Překvapen sebou samotným hledím na noční ulici, zasypanou sněhovou pokrývkou. Pod taktovkou mrazivé noci, jako by se ani bílým chomáčkům nechtělo dopadnout na zem. Jako by si nejprve hledaly místo, kam dosednou.

Uviděl jsem ji. Rozhlížející se ženská postava, jako by pohledem žádala o pomoc. Bílý kožich tisknoucí si kolem krku a… nemohu odvrátit pohled; ten pohled do světlých vlnitých vlasů. Vnímám šálu, jež obepíná můj krk a zapínajíc si dlouhý kabát, vycházím ven. Obě ruce jsou hluboce založeny v kapsách, chráněni před ledovým větrem, chvějící se nad očekávanými doteky. Stopy ve sněhu prozrazují nejistý krok, na tváři cítím ustávající vítr a jen několik vloček znepříjemňuje můj pohled do jejích modrých očí.

„Podívejte, vítr odchází.“ Slyším ta tichá slova, nezmůžu se však na jediné. Nejde mi to. Oba hledíme do neznáma, které boří hranici mezi dálkou a blízkostí. Tou blízkostí, ze které je patrné napětí chvějících se těl a s posledním krokem vpřed zmizí poslední bariéra milenců. Tím pohledem mu řekla vše. Otevřela dveře od pokoje toho muže, zažehla hvězdu přání na vánočním stromku a rozkrojila jablko plnících se snů. S tajemným výrazem hloubajících filozofů, přitiskla ústa na jeho tvář. Na své kůži ucítil ledovou ostrost ženských rtů. Kde však byl slibovaný žár, kam se v tu chvíli poděly tající ledy. Před očima uviděl celý dnešní večer. Ozdobený smrček s žárovkami, manželčin úsměv i užaslé tváře svých dětí. Jasná světla v okolních domech prozrazovala vánoční atmosféru. Tu atmosféru, jež náhle postrádal, ale zároveň měl mnohem víc. Kostelní zvon upozorňoval na blížící se mši. Půlnoční chvíle se střetla s věžními hodinami a trousící se lidé zanedlouho věstili zpěv koled. Připravena odejít mu naposledy pohlédla do očí. Jeho ruce okusily měkkost kožichu, jež měla na sobě a do svých dlaní uchopil sametový límec, opatrně ji přitahujíc k sobě. Snad si ani nechtěl uvědomit, co dělá. Nepotřeboval realitu, jejíž pravdivá skutečnost by rozbolela jeho srdce. Vyžadoval jen jedno… tající ledy.

„Smím zítra přijít?“

Uslyšel z ženských šeptajících úst, když se jejich rty oddělily. Zadíval se na svůj dům; neobvyklá tma, rozprostírající se uvnitř, ho udivovala. Kdesi za oknem se marně snažil najít alespoň světlo vánočního stromku. Stříbrný svit měsíce se odrážel v jejích dlouhých vlasech a své prsty ponořil do zlatého vodopádu, vychutnávajíc si poslední chvíle doteků…

… To ráno se probudil v obývacím pokoji. Bádající oči bloudily po každém koutě obývacího pokoje. Malý, chudě ozdobený, stromeček stál na stole, jeho malé větvičky se prohýbaly pod tíhou ozdob. Vstal z pohovky, na které ležel. Pomalým krokem přešel ke stěně, prohlížejíc si obrázek ženy, jež byla v rámečku. Vyznačený křížek a tři roky staré datum nechtěl číst. Se zavřenýma očima a tichým výdechem odvrátil pohled. Už zase… sen. Ale k čemu jsou sny. Nač vlastně snít, když nastalá změť myšlenek neumožní klidný spánek. Však jak se odpoutat? Jak nechat představám volný životní průběh, když vracející se záblesky snů jsou pevně usazeny v mysli.

Marně pohledem z okna hledal hluboké stopy ve sněhu, jež včera zanechával. Vzpomínal na tajemnou ženu, s níž prožil záhadnou hru sváteční noci. Nemohl zapomenout na ty rty, jejichž mrazivá měkkost udivovala svou přitažlivostí. Toužil ji najít schoulenou právě na své pohovce. Mají se sny plnit snad právě při vánočním čase? Je na svátečních nocích cosi jiného?

„Smím zítra přijít?“ Pamatoval si ta jediná slova. Zatínaje ruku v pěst byl odhodlán, s tím vším skoncovat. Nenechat sny dále rozehrávat svá vlastní pravidla, posmívající se té melancholii, ovládající jeho život.

Blankytnost očí té ženy převyšovala všechny známé barvy, které si dosud pamatoval. Jasná obloha za letního dne, průzračná voda čistého potoka, nic z toho se jí vyrovnat nemohlo. Však jak ji znovu spatřit, než opět snít? Vnímal ten vánoční čas, jehož okamžiky slibovaly klid a … sny. Opět ulehl na pohovku, ruce mající volně položeny vedle sebe. S pocitem promítajících se představ, pomalu zavíral oči.

Najednou někdo zazvonil.


 celkové hodnocení autora: 64.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 07.03.2012, 11:42:30 Odpovědět 
   Zdravím.

Prolínání vánoční atmosféry s tajemnem (jakoby na mne dýchla "Sněhová královna" od Ch. A. Andersena, může opravdu existovat žena toužící po štěstí, lásce a teple lidí?). Ona věta má zde poměrně zvláštní vyznění: "Smím zítra přijít?" Sny vs. realita. Malinko jsem se zarazil u vyprávěče a ani po následném přečtení jej nedokázal zařadit do příběhu. Pozoroval onu rodinku skrze panelákové (či jiné) okno po čas vánoc, nebo šlo o jeho vzpomínky na dětství? Pak by byl příběh ještě zajímavější - viz navrácení tajemné ženy v průběhu roků, až nastal ten správný čas. Ale kdo ví? Práce šotků jsem si nevšiml. Hezký den a psaní zdar!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
obr
obr obr obr
obr
Atomová puma
J.K
POPOLVÁR BEZ DP...
aegitalos
Oda na slunce
Akras
obr
obr obr obr
obr

Láska není pro všechny
feelMorefreedom
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr