obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915582 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39861 příspěvků, 5778 autorů a 391984 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Bažina ::

 autor Siggi publikováno: 10.03.2012, 14:30  
I české luhy a háje mohou být temné a plné překvapení.
 

Na lesní cestě zacinkaly zvonky na řídítkách kol, jak jejich majitelé přejížděli přes kořeny stromů. Letní slunce vymalovalo den jak z pohádky, jen několik bílých mráčků plulo po obloze barvy indiga. Jeden z cyklistů zastavil.
„Petře, počkej. Já už nemůžu. Chci si odpočinout,“ ozval se dívčí hlas. Jeho majitelka sundala pestrobarevnou přilbu dobrou tak na zlomení vazu a rozhodila své dlouhé medové vlasy. Petr slezl z kola a otočil se na svou přítelkyni.
„Je to už jen kousek, Ali,“ odpověděl rozmrzele. Dívka se už ale usadila do lesní trávy a nastavila tvář slunci.
„Tak tam budem o čtvrt hodiny později. Jsem na výletě, ne na závodu míru,“ odsekla medovláska. Mladík přivedl své kolo až k dívce a usedl vedle ní.
„No tak dobře. Jen tedy klukům zavolám, že přijedem později,“ řekl o poznání smířlivěji a vytáhl z ledvinky telefon.
Lehký dotek vůně zašimral Alenu na čichových buňkách. Libě nasála vzduch, který byl nasycen vůní lesní půdy, stromů a loňského listí. Ale také něčeho, co upoutalo její pozornost.
„Petře, cítíš to?“
„A co jako?“ zívl dívčin partner, kterého po ukončení hovoru přepadla lehká malátnost a tak ulehl do trávy.
„No, tu zvláštní vůni. Jen závany, ale tohle jsem ještě nikdy necítila.“
„Hm. Nic necítím.“
Alena se podívala na Petra a pomyslela si cosi o ignorantech bez smyslu pro romantiku a podobné věci a už ho s tím neobtěžovala. Lehký vánek přinášel ale stále další a další závany, tak to nakonec nevydržela a šla se podívat po zdroji. Mezi stromy se vinula nepatrná pěšinka, možná vyšlapaná zvěří, možná kdysi člověkem. To nebylo pro dívku podstatné. Vnímala jen tu zvláštní vůni, jejíž útržky útočily na její čichové centrum.
Teplé koruny malých dubů vystřídal chladný stín mohutných buků. Jakoby se tu i setmělo. Lehký závan chladu Aleně nahnal husí kůži. Jakoby tu číhala nějaká hrozba. Ovšem člověk již dávno zapomněl na své instinkty a tato jemná varování přehlíží. Cestička vedla do údolí kde stín a chlad pevně vládly. Jen ta vůně tu pořád byla a stále silnější, což medovlásku utvrdilo, že jde správně. Pak to uviděla. U čedičové černé skály, která vyrůstala ze svahu, byla loučka porostlá mechem. Dopadaly sem sluneční paprsky a tak působila přívětivě, oproti studenému tmavému lesu plnému černých skal a balvanů. U skály, která dělala zadní stěnu palouku, se nacházela vyvýšenina porostlá ohnivě rudými květy. Alena nasála. Ano, to byla ta vůně. Je u cíle. Rozeběhla se ke květinám.

Cosi ji probudilo. Snad jen pocit, že se někdo blíží. Odpočívala tady, mezi skalami už věky. Ani to nepočítala. Dříve tu vedla cesta a ona se dívala na ty zvláštní bláznivé tvory, co neustále se za něčím honili a spěchali. Často přišli až k ní a ona se najedla. Teď už ale dlouho nikdo nešel. Cesta pomalu zarůstala, jak roky utíkaly a ona už přestala počítat, kolikrát napadl sníh a kolikrát na jaře roztál. Sledovala ty změny kolem sebe. Ráda vzpomínala dobu před mnoha lety. To tu pobíhala spousta těch bytostí. Jedni se ukrývali před druhými, zabíjeli se navzájem. Pak se karta obrátila a ti pronásledovaní zabíjeli své pronásledovatele. Poznala je od sebe. Měli jiný pach a vydávali jiné zvuky. Učila se je od nich. Slova, vzdechy. Ale i to nakonec ustalo a místo jejího života se opět ponořilo do lesního ticha, jako před staletími. Prostě žila jen pro život. Rozhlédla se kolem sebe. Nic. Ale přeci jen cítila, že se někdo blíží. Opět jeden z nich. Pak ucítila dotek a zatetelila se radostí. Bude opět jídlo.

Aleniny nohy se dotkly mechu, který měkce utlumil její kroky. Její oči patřily jen těm květům, které tak opojně voněly. Tak, že přehlédla ještě jednu vůni. Vlhkou, syrovou. Už už natahovala ruku k první rostlině, když si uvědomila, že cosi vlhkého jí objímá nohy a natahuje své studené prsty od kotníků ke kolenům. Dívka se zděšeně podívala na zem. Mech se rozestoupil a její nohy vězely v chladném sevření rašeliny a bahna.
„Sakra!“ vyjekla Alena zděšeně a pokusila se nohu vytáhnout. Nešlo to, jen se zabořila tou druhou ještě hlouběji. Studené obětí jí dosahovalo už do půli stehen a studený pach hniloby se nyní přihlásil o prvenství. Dívka začala panikařit.
„Petře!! Petře!! Pomóc!!“ vyrazilo jí z hrdla zoufale, ale její křik uvěznily koruny buků a pohltil černý čedič. Alena si rychle sáhla do kapsy, ale už v tu chvíli si uvědomila, že zbytečně. Mobil nechala v brašničce na kole a to leželo moc daleko.
„Néé, néé!!“ zavřeštěla v krutém poznání. Pak jí bleskla hlavou vzpomínka na četbu. V jedné knížce psali, že se z bažiny musí vyplazit. Položila se na mech a zaryla do něj prsty. Ovšem mechový polštář se ochotně poddával jejím dotekům a rozestupoval se. Pod ním se rozevírala bezzubá lačná ústa černé rašeliny. Chladné obětí se jí dotklo rozkroku a pak u pasu.
„Pomóóóc!! Pomóóóc!!“ vřeštěla Alena zoufale a trhala mech kolem sebe, jak se snažila vyhrabat z hladového sevření této smrtící pasti. „Nechci, nechci tady umřít!! Pomóóc!!!“

Konečně! Cítila její strach. Cítila tu slastnou vůni potu a hrůzy, kterou jejich těla uvolňovala. Už držela svou kořist. Věděla, že už jí neunikne, jen té zmítající se postavičce to ještě nedocházelo. Mohla ji omámit vůní, která ji sem nalákala, ale proč? Ráda si hrála se svou obětí. Jejich strach o nicotný život ji těšil. Usmála se. Dá jí trošku naděje.
Ledové prsty ji už objímaly kolem ňader a dívce už začínalo být jasné, že bojuje marnou bitvu. V tu chvíli si Alena všimla, že kousek od ní leží na mechu suchá větev. Natáhla k ní ruku. Chybělo málo. Tak deset centimetrů. Slzy zklamání a lítosti nad svým mladým životem jí vyhrkly ve velkém z hrůzou rozšířených očí.

„Bože, prosím pomoz mi. Prosím. Slibuju, že už budu hodná holka. Prosím.“ Přerývaný šepot se jí dral z křikem ochraptělého hrdla, ale Bůh ji asi neslyšel, nebo tady nevládl. Tohle místo bylo starší. Tady to patřilo Běsům a dalším bytostem duchovního dávnověku.
„Proboha živého pomóóóc!!!“ zavřeštěla ještě naposledy. Více jí už zmučené hlasivky nedovolily. A ani hladina rašeliny, která se nalila do otevřených úst. Pohled na tuto scénu byl jak z dobrodružného filmu, kdyby to nebyla realita. Hlava se zoufale vytřeštěnýma očima zmizela v mlaskající hmotě, jen ruce ještě chviličku tápaly zuřivě kolem místa, kde se vynořovaly jen veliké bubliny. Pak se prsty dotkly oné silné větve. Neškodně z ní ale sklouzly a zmizely za hlavou. Hladina se uklidnila a mech opět přikryl temnou hladinu rašeliny.

Konečně! Jídlo. Po tak dlouhé době mohla opět pozřít sílu a duši. Rozpustila ji v sobě a kochala se pocitem naplnění. Slastně se usmívala, kdyby to tak šlo říct. A pak zbystřila znovu.

„No, sakra kde je?“ zabručel Petr, když se probudil a podíval na hodinky. Alena je pryč už skoro tři hodiny. Myslel, že si jen na chvíli odpočinou. Slunce se už klonilo k západu a kamarádi jsou už jistě celí netrpěliví, kde jsou. Vzal mobil a navolil v kontaktech Alenino číslo.
„Miláček je zrovna na drátě chce tě potěšit…“ ozvala se melodie vyzvánění z brašničky na Aleniným kole.
„Doprdele!“ ulevil si Petr, jakmile zjistil, že se své drahé polovičky nedovolá. „Kam šla? Aleno!!“
Nic. Ticho lesa mu bylo odpovědí. Večer už o sobě začínal dávat vědět a ze společenství stromů se linul vlhký a chladný vzduch.
„Aleno!“ zakřičel Petr do lesa. Ozvěna mu vrátila jméno jeho dívky. „Kam mohla jít?“ Rozhlédl se kolem sebe a spatřil úzkou nenápadnou pěšinku mizící ve stromech. Na hlíně se skvěla stopa botasky.
Pěšinka vedla Petra, neustále volající dívčino jméno, do hlubin lesa, kde už pán soumraku rozprostřel svůj plášť.
Cítila, že se blíží. Další kořist. Dnes má štěstí.
Petr klusal lesem a volal Alenu. Nikdo mu ale neodpovídal. Sledoval alespoň pěšinu a doufal, že po ní jeho dívka šla.
„Aleno!! Alí!“
Jeho volání se ale stále neškodně a bezúčelně odráželo od stromů a skal. Zastavil se. Jeho pohled ohmatal okolí a mozek si uvědomil depresivnost místa. Pod stromy už bylo dost šero a on neměl baterku. Cestička zamířila do údolí, kde bylo světleji. Vlhký, syrový pach ho uhodil do nosu. Petr se zděsil. To je smrad močálů. Snad Alena… Strach mu sevřel svou ledovou rukou zátylek. Rozeběhl se dolů. V údolí bylo světleji. Cestička vedla kolem palouku pokrytého mechem.
„Alí, kde jsi?!“ zavolal znepokojený Petr znovu do ticha.
„Tady. Tady jsem.“
Hlas pečlivě vyslovoval jednotlivá slova. Pomalu, ale to Petr nevnímal. U skály, která tvořila zadní stěnu palouku, na malé vyvýšenině stála jeho dívka a kynula mu rukou.
„Pojď sem. Něco jsem tu našla.“
Petrovy kroky utlumil polštář mechu.
Konec


 celkové hodnocení autora: 98.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 7 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 11 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Jera Igor 14.09.2014, 20:29:42 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Hwjezďule ze dne 14.05.2013, 21:55:36

   No, tak som si prečítať aj tvoju Bažinu.

Dobre som spravil :)
Páčilo sa mi to veľmi. Fantasy s nádychom hororu. Krásne sa to čítalo a bolo to veľmi pútavé.
"1"
 Hwjezďule 14.05.2013, 21:55:36 Odpovědět 
   Pěkné, tuhle jsem neznala. Škoda že už nepíšeš, to totiž opravdu umíš.
 Solitaire 15.04.2012, 0:27:21 Odpovědět 
   Knížku tvých povídek bych si koupila moc ráda, z tohoto žánru toho u nás právě moc nevychází. Myslím, že jsou vydavatelé sami proti sobě. Ale vzpomeň na Rowlingovou a nevzdávej to. Jednou to klapne. A já si přijdu na autogramiádu pro podpis :-)
Opět super povídka, moc se mi líbila!!!
 maja52 16.03.2012, 10:15:00 Odpovědět 
   Jsem moc ráda, že jsem se u tebe zastavila. Takové čtení mě baví - i když raději v knize, než na monitoru. Krásně tajemné a napínavé. Ahoj.
 semeda 13.03.2012, 16:29:16 Odpovědět 
   Páni, úplně mě to pohltilo (naštěstí se z tohoto pohlcení snadněji utíká, než z rašelinového hrobu), pěkné! Krásně strašidelné, už se těším, až bude lepší počasí a budu se moct courat lesem, to si na tuhle povídku určitě vzpomenu ;-)
 Calimë 10.03.2012, 15:51:21 Odpovědět 
   Opět téma mystiky a Boha, který ač je vzýván, nepomůže.

Hodně dobré - jen mě rozčiluje to slovo konec na konci.

Parodie na mě nedýchla. Spíš prastaré bytosti. (To je mi blízké, že neživé věci mají duši - i když zvrácenou.)

Za jedna :-)
 ze dne 10.03.2012, 17:38:48  
   Siggi: Ten konec na konci je pro méně chápavé lidi, i když tady snad tací nejsou.:-) Když jsem označoval text u sebe v PC tak se mi to tam připletlo.
 Šíma 10.03.2012, 14:29:10 Odpovědět 
   Zdravím.

Příběh s hororovým nádechem (nemůžu si pomoct, ale celkové zpracování na mne dýchlo i závanem parodie, ovšem může jít jen o můj osobní názor). Textík jsem četl pouze podruhé, třeba budu mít napotřetí docela jiný pohled na věc. Ať je to jak chce, smrt v bažině není nic pěkného. Močál jako živá bytost? Pěkné. Celé ono místo jakoby nepatřilo do lesa - tvářilo se jako přívětivý kout, ovšem o to více smrtící... Po třetím pročtení jsem si řekl, že jde o docela povedený horor (byť bych možná místy textík dopiloval, ale hledat se mi dotyčné pasáže nechce). Uvidíš, že další čtenáři se budou "ťukat do hlavy", cože se tu šímovi nelíbilo... Hezký den a psaní zdar.
 ze dne 10.03.2012, 16:23:05  
   Šíma: Píšeš hezky, chce to buď protekci, nebo pytel zlaťáků! Hm... Za peníze v Praze dům, že jo? Grrrrrrrrrrr.
 ze dne 10.03.2012, 16:15:31  
   Šíma: Jo, kapitalismus! :-(
 ze dne 10.03.2012, 15:23:27  
   Siggi: Uvidíme. Tohle je totiž po takřka roce něco. Chtěl jsem s psaním přestat, jelikož mne nebavil nezájem. Když jsem něco nabídl k publikaci, tak mi nejprve bylo sděleno, jak je to dobré a když se mne někdo zeptal na to, co jsme kde vydal a zjistili, že nic, zájem najednou ochladl. Že vydávají seriozní autory a ne nedomrlé amatéry. Ale když si vydání zaplatím, tak cca 40 000 Kč, tak není problém.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
crook
(24.6.2020, 21:22)
Dany
(21.6.2020, 15:45)
obr
obr obr obr
obr
Ticho v médiách
aegitalos
Žaneta
Hermodés Bublifuk
Stav a nebo myš...
Martin Janda
obr
obr obr obr
obr

JEŠTĚ
Floridor
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr