obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389843 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Podivný příběh, kapitola 3 ::

 redaktor čuk publikováno: 12.03.2012, 21:29  
Tato kapitola se vrací na počátek příběhu,do ještě do obydleného Hradu. Začínají se projevovat neznámé síly, tajemně se objeví Zinia v chaloupce izolované od Hradu. Hlavní hrdina Rubian (podle návrhu Aini) přilétá z roku 2091 do roku 1775. bude nositelem sci-fi linie a bude bojovat s podivnostmi. Jsou již naznačeny zápletky, zvlášť ta týkající se Zinie.
 

Kapitola 3. Návštěva z budoucnosti. Rok 1775.

Na palubním chronometru běžely roky, start v roce 2091. Pak roky 2070, 2030, načež se odpočítání zrychlilo, aby se rázem zastavilo, číslo 1775 kmitalo jako šílené.
„Co se děje Paule?“ vykřikl tmavovlasý kapitán kosmické lodi.
„Silná supergravitační energie asi prýštící ze zlomu častoprostoru,“ pochlubil se svými znalostmi blonďák po jeho boku, nedal najevo, že má nahnáno.
„Spusť zpáteční chod!“ nařídil kapitán.
„Nefunguje. Přitahuje nás to obrovskou silou, veškerou šťávu spotřebujeme na to, abychom přistáli měkce.“
„Při našem pechu někde na jezeře nebo vrcholku hory.“
„Nebojte, kapitáne Rubiane. Vidím zelenou plochu a támhle vpředu dokonce nějakou budovu.“
„Takže výzkum začneme v zapadákově, kde, jak se to říkávalo, lišky dávají dobrou noc.“
„Jojo. Alespoň získáme vzorky metodou Monte Carlo.“

Kapitán si o výrocích svého zástupce myslel své, situaci by vyhodnotil jinak. Kapitán byl skvělý herec se sklonem ke kulišárnám. Jeho oči však byly vážné a odhodlané, hořely v nich plamínky dychtivosti a skryté vášnivosti.
Paulovy žertíky měly hlubší podklad, v blonďatem chlapci něco pracovalo, ale nedával to najevo. Spíš si vymýšlel směsi pravdy a jejího zkreslování. A pronášel tuto kombinaci s vážnou tváří.

Na rozlehlé louce přistál obrovský stroj, jakési obludné kosmické plavidlo se třpytivým povrchem. Ve stěně se náhle vytvořil obdélníkový otvor, z něho vystupovaly fialové skafandry. První z nich dokončil měření a pak mávl rukou. Ze skafandrů se vynořili tvorové, s poněkud vyhlazenými rysy a šikmýma očima. Byli to lidé z budoucnosti, z roku 2091. Budoucňané. Stručněji si říkali: Budové.
Byli na Zemi, ve stavu jak vypadala před mnoha léty, v roce 1775. Zhluboka vdechli vůni trávy, znali ji jen z muzeí, skansenů a botanických zahrad. Žili svém světě z plastových betonů, speciální keramiky a superkovů, uprostřed technické civilizace, o níž se dnes ještě ani nedovede snít.

Otočili oči směrem k severu. Zdálo se jim, že tam někde poblíž září okna budovy. Tam budou bydlet jejich předci. Vydali se tím směrem, pěšky, nebylo to daleko a chtěli vychutnat chůzi v pravé neporušené přírodní trávě. Kapitán v čele, s podivnou zbraní přehozenou za zády. Byli tak trochu jako děti radující se z prostých hraček. Radost však nevylučovala krajní ostražitost. Jejich instinkt signalizoval, že pod krásným povrchem je skryto cosi podivného, co brzy odhalí svou tvář.
Jejich kosmický stroj pomalu popojížděl za nimi.

Brzy se ukázalo, že ta budova je starý hrad, který se jmenoval Hrad.
Není třeba popisovat zděšení jeho obyvatel. Vetřelci znali řeč osmnáctého století, a po emocích strachu, či po hektických pokusech o obranu, došlo k dialogu. Četnými dary byl uchlácholen pán hradu z rodu Weldunů, vysoký muž s impozantní bílou hřívou. Pak i jeho rodina i služebnictvo. Ano, je přece normální, když lidé z budoucnosti poznají své předky a lidé z osmnáctého století se na oplátku dozví, jakými budou za více než tři sta let v roce 2091. Naši návštěvníci z pozdního jednadvacátého století byli ubytováni v komnatách ve východní věži. Odtud byl pěkný výhled na Ziniinu chaloupku. Budoucí zvláštnost těchto míst byla dosud umně skryta pod jejich povrchem. Probíhala teprve jejich inkubační doba.

Robustní Budoucňané se ujali potřebných oprav poškozených částí Hradu, večery pak byly věnovány nejrůznějším debatám. V noci se však děly věci zvláštní a strašidelné. Budoucňané však všechno zaspali. Snad proto se o nich se fragmenty dochovaného zápisu ani nezmínily. Jako příklad věci zvláštní, která se udála za světla božího, lze uvést následující. Na Zinině zahrádce u chaloupky začala růst zelenina, brambory i ovoce pětinásobnou rychlostí.

Kapitán se do chaloupky i zahrádky vydal na průzkum, zdržel se tam, mohl být vzorem důkladnosti. Když se vrátil, byl rozrušený a vyvedený z míry. Nedával své pocity najevo, pouze údiv. Pokrčil rameny a nevěřícně zakroutil hlavou. Neodpověděl na žádnou mu položenou otázku.

Snad na to měla vliv i podivná událost, která se stala před několika dny a o které mu vyprávěli. Chaloupka byla opuštěná, když se jednoho rána objevila ve dveřích mladá žena. Později se dověděli, že se jmenuje Zinia. Odkud se vzala? Už dlouho do Hradu nikdo nepřišel, jediná stezka Temným lesem byla dost neschůdná, působila strašidelně. Bylo podivné, že by se tam samotná žena odvážila, a to zvlášť v noci. Kdosi vyprávěl o předchozím večeru:
„Díval jsem se v tu chvíli, ještě bylo vidět, na chaloupku a náhle se před ní objevila ta žena. Neviděl jsem ji přicházet, ani vycházet zevnitř. Jako by spadla z nebe.“ Smáli se mu, že večer toho příliš vypil a měl vlčí mlhu.
Chaloupka vypadala obyčejně, částečně byla zchátrala. Teď se zdála být spjata s kouzly. Od zjevení Zinie se jí obyvatelé hradu vyhýbali velkým obloukem. Zinia na ně působila divným dojmem, podvědomě se té půvabné ženy báli, a nevěděli proč. Zinia se pečlivě starala o zahrádku, ani ona nemusela do Hradu docházet. Byla co se týče potravy soběstačná. Chatrč začala postupně opravovat a upravovat.

Po týdnu se vyčerpala téměř všechna témata rozhovorů, mezi lidmi z Budoucnosti a lidmi obývající hrad s myšlením roku 1775. Programy zkoušek byly uzavřeny. Obyvatelé hradu, zprvu překvapeni, pak žijící v euforii nad svou důležitosti, začali náhle propadat strachu z tajůplných změn, které se děly za jejich zády. Probudila se v nich i zvědavost. Jaká bude budoucnost našich potomků? Proto přijali pozvání k návštěvě v jednadvacátém století. Žádné strachy: v lodi máme spoustu místa a u nás budete jako v bavlnce. Brzy vás zas vrátíme zpátky.
Jen Zinia odmítka kapitánovu nabídku, aby s ními odešla. Chtěla zůstat. Nebo něco říkalo jejímu vědomí, aby zůstala. Je jí v chaloupce dobře, lecos v ní musí opravit, a pak: někdo musí dávat pozor na opuštěný hrad. Kapitán se na ni dlouze a zkoumavě díval a pak kývl hlavou: „Však já se časem vrátím. Zapamatuj si mé jméno: Rubian.“
Zinia se usmála: mužské sliby chyby, ale přece jenom ji pohled hezkého urostlého muže zahřál u srdce. Vzpomněla si na ten den, kdy k ní přišel, ale jaksi matně, jako by její paměť odplouvala s časem.

A pak nastal ten den, kdy všichni nastoupili do lodě a hrad zůstal opuštěn. Jen Zinia mávala kapesníčkem a utírala si slzičku.
Když palubní služba podávala kapitánovi hlášení, že jeden muž posádky chybí, řekl kapitán stroze:
„Asi se někam zatoulal, nebudeme na něj čekat.“
Blonďatý zástupce velitele věděl své. Chybějící muž se nezatoulal, třeba byl zatoulán, úmyslně někam velitelem poslán, snad jako živý účastník experimentu v osamocení, snad jako nenápadný strážce hradu. Muž, který měl zůstat neviděn.

Odlet proběhl hladce a bez potíží. Byl nejvyšší čas. Hrad přes všechnu vynaloženou snahu začal rychle chátrat. Jako by se úsilí Budoucňanů začalo měnit v pravý opak. Zdálo se, že sám odlet svým vývojem energie inicioval další změny místní nestability, která, snad v zárodcích, byla jednou z příčin jejich dřívějšího nuceného přistání. Hrad už nebyl tím, co býval. Dřív podivný, stal se ještě podivnějším. V přírodě kolem, v lese, i jezeru, ba i na louce se začaly dít rozum matoucí věci a pohyby, náhle se objevující a zase mizející změny, z nichž mnohé budily hrůzu. Za pár týdnů po odletu Budoucňanů však ustaly, jako když mávne kouzelným proutkem, snad se podivné síly vrátily tam, odkud přišly. Anebo vyčkávaly na další příležitost, až se objeví někdo nový.
Bylo zvláštní, jak kdosi neznámý chtěl něco vyslovit. Nebo cosi neznámé pobouřeně reagovalo na příchod někoho cizího a cizorodého? Nebo to byla nevědomá reakce kohosi odjinud? Nebo jen souhra nesouvisejících dějů?

Jen Zinia nic nepozorovala, věnovala se své rychle rostoucí zahrádce, Hrad nechala účinku osudu, který má asi předurčený každý člověk i věc. Bála se tam vstoupit. Jeho opuštěnost ji děsila. Ziniina fantazie si malovala, že je zakletý, že v něm ožívají nějaké dávné hlasy a cosi strašlivého tam provádějí.
Žila si ve svém osamocení klidně, čekala na bájného mladého muže, o kterém věřila, že někdy do její chaloupky zabloudí. Snad už kdosi za nocí zabloudil, když tvrdě spala, ponořena do své zvláštnosti.

Snad proto jí rostlo bříško a posléze v něm slyšela kopání dětských nožek. Jistě, jistě se vrátí, ten neznámý otec. A třeba bude mít dítě šlechtickou krev. Kdoví, co bude. Byla znepokojena tím, že jí paměť přestala sloužit. Slova a jména se jí vynořovala na mysli a mizela dřív, než si je mohla uvědomit.
Až přišel ten den, pro ni také den s velkým písmenem D, rozhodující den, po kterém se nečekaně začal měnit její osud. Den, v kterém se narodila její dcerka.
Stalo se to po řadě měsíců poté, co se poprvé objevila v chaloupce u Hradu.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Jarda 17.09.2012, 10:40:51 Odpovědět 
   Zdravím profíka. Je poznat vypsaná ruka znalce. Z první kapitoly jsem se těšil na příběh z 18. století. Zklamalo mne sklouznutí do sci-fi. To je jen můj pocit. Četlo se mi to pěkně a jsem zvědav, jak to pokračuje dál v dalších kapitolách :))
 ze dne 17.09.2012, 11:14:42  
   čuk: Bohužel se projevila má šťouravá povaha, snažící se vysvětlit všechny anomálie u našich hrdinek a napravit je. Takže 18. století už tam téměř nebude. Jen ten tajemný hrad. Díky za přečtení. Profík tedy nejsem, a teď jen nepsavý fík, neb síly ubyly.
 malý emo 14.08.2012, 22:50:34 Odpovědět 
   Dobře, Jirko! Už jsem chtěla jít spát, ale pokračuji ve čtení :)
 ze dne 17.09.2012, 11:11:29  
   čuk: Děkuji za přečtení. Kapitola vyhrála nad spánkem. Ještě aby vyhrála nad bolestí zubů!
 Apolenka 02.08.2012, 17:21:51 Odpovědět 
   Ano, dobrá volba, jen toho času mám pomálu.
 ze dne 02.08.2012, 19:30:19  
   čuk: Děkuji za přečtení. Proto taky s publikováním dalších již napsaných kapitol váhám: nechci zatěžovat dalšího jediného redaktora i čtenáře.
 Šíma 15.03.2012, 20:59:42 Odpovědět 
   Zdravím.

Pěkné počtení. Humorné dialogy i malinko strašidelné popisy. Hezky potřeštěné sci-fi! Jen tady bych vrazil čárku před oslovení: Co se děje Paule? Jop, i šotci mají rádi Tvé texty! ;-)
 salvator 13.03.2012, 12:48:27 Odpovědět 
   Dobře se mi to čte a když se mi něco čte dobře, pak neustanu a mám-li čas, dokud konce nevidno...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Normal
Katsushiro
Martínek
Govrid
Třpyt
Raba
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr