obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915780 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39717 příspěvků, 5825 autorů a 392923 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Piková dáma (24.kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Piková dáma
 autor Jackie Decker publikováno: 25.03.2012, 22:57  
Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho. Jelikož se blíží Vánoce a já už do nich pravděpodobně nestačím nic dalšího napsat, mám pro vás vánoční dárek už nyní.

Ani nemusím říkat jaký. Další kapitolu Pikové Dámy samozřejmě. A o čemže je? Jak jinak než o Evanovi, Paullovi a kapitánu Wallancovi. Vlastně ani ne tak o nich, jako o jejich činech a hrozící bouří, kterou mohou rozpoutat...

Setkání s Paullem pro Evana vlastně nic přínosného. Křížový Žolík se stal smrtelníkem. Paull Graham je na pokraji zhroucení. Karty se přesouvají k Joice... Co se z toho všeho vyvrbí?
 

Klid před bouří




Když se Paull Graham probudil, byl už ve své cele a sám. Silně ho bolela hlava a nevěděl proč přesně. Měl takový divný pocit. Copak on nešel do návštěvní místnosti? Nikdo za ním nepřišel? Nemohl si na nic vzpomenout. Možná, že ho tolik bolela hlava, že to raději odmítl a zdříml si. Nebo to celé byl jen sen?

Už ničemu nerozuměl.

Sáhl do kapsy a vytáhl jedinou Kartu, která mu zbyla. Jak že to říkal? Kluk je rádce k Dámě patřící… Netvrdil snad, že přijde, když bude potřebovat radu? Jedna taková by teď možná přišla vhod, co myslíš? Ptal se víc Jacka na Kartě nebo sebe? Nevěděl a nebylo to důležité. Zkrátka se zeptal. Když vzhlédl, ze světla, které vyšlo z Karty, se u zdi naproti němu zhmotnil týž blonďatý mládenec s čelenkou a delšími vlasy, jakého už jednou viděl.

„Však pozor si dej, právo jen na jedno přání máš a jednu radu, těžko říct zda budeš rád, dostane-li se ti Žolíkova slibu,“ zopakoval jeden z veršů své básně místo pozdravu. A smutně se usmíval.

Kluk Pikového rodu stál v tom temném koutě a srdce mu soucitně tlouklo. Hleděl do tváře zmateného, zoufalého a napůl šíleného muže, který byl ovšem zároveň pro něj samého tak důležitý…

Paull Graham se pousmál jen koutkem tenkých rtů.

„Radu, jo, radu… Tak co mi poradíš, hm?“ vyprskl smíchy a sevřel při tom ruku v pěst. Sám nevěděl, jestli má víc vztek nebo je přeci jen rád, že někdo přišel protnout jeho samotu. Byť by to byl jen přízrak.

Kluk se zadíval na zeď za smrtelníkem, povzdechl si a v duchu vážil, co by mu mohl poradit.

Nech rozum, ať velí tvým činům. Budeš cítit bolest ve svém nitru, ale pokud doopravdy chceš odčinit své chyby i chyby našeho rodu, je toto tvou jedinou cestou. Nezjevuj se, nebudeš-li povolán. A pokud tak někdo učiní, mluv jen to nejnutnější a jen rozumnou a moudrou radu dávej tomu, kdo tě zavolá. A čiň tak… pouze jednou! Vzpomněl si na slova Pikového Esa.

„Musíš… musíš mi říct, ohledně čeho ti mám poradit, Paulle Grahame,“ vypravil ze sebe nakonec. Role, v níž se nyní ocitl, se mu ani za mák nelíbila. Ale co mohl dělat? Vždyť kdyby to bylo na něm, tak by mu dal tolik rad, kolik by jen potřeboval. Jenže měl povinnosti k Balíčku Karet i k Pikovému rodu, do něhož patřil. Eso mu radilo moudře a jen pošetilec by se nezachoval dle jeho rad. Přál by si být právě takovým pošetilcem. Ale to by zklamal všechny, kteří na něho nyní spoléhají.

„Ohledně čeho? Jak se můžeš takhle ptát? Sem v loji, kámo, víš? Nic si nepamatuju, už nevím, kdo jsem, co bych měl chtít?“ V hrdle měl náhle Paull knedlík velký jako brambora.

Pikový Kluk si promnul oči. A když začínal mluvit, bylo to jen velmi pomalu a opatrně: „Nejdřív si musíš ujasnit, co vlastně chceš,“ vybídl ho.

„Co chci?!“ vyhrkl Paull. „Co bych asi chtěl? Chci… Chci… Chci…“ Nakonec ukryl tvář v dlaních. Myšlenky mu proplouvaly mezi prsty. A Kluk mlčel.

„Tak mi kurník poraď, co mám chtít, ne?“ hrdlo se Paullovi sevřelo. Ale tohle bylo něco, na co přeci logicky Kluk žádnou radu dát nemohl.

„Nemohu ti radit, co máš chtít. To musíš vědět ty sám. Každý, kdo ti radí, co máš chtít, se tě jen snaží ovládnout.“

V době, kdy mu to normálně myslelo, by dal Pikovému Jackovi za pravdu, ale teď na tom nezáleželo. Seděl ve vězení a ještě k tomu neprávem. Kdo a proč by ho ovládal? Před očima jakoby znovu uviděl tvář ze svého snu s Kartami. Tvář, která mu říkala, že by se měl chtít pomstít Evanu Migennesovi. Ale proč by se mstil někomu, koho ani nezná, za něco za co nemohl? Nebo to v tom snu bylo jinak? Že by se mohl dostat z vězení, že Piková Dáma ještě v Balíčku zbyla, že by mohl být jako dřív…

„Jak… Jak se odsud dostanu? Poraď mi jak ven…!“ vyhrkl na Jacka v rohu místnosti.

Vzpomněl si na jeden příběh, který měl v dětství docela rád, a v něm stálo, že když Pandora otevřela svou skříňku a uniklo z ní všechno zla světa, tak se za ním pomaličku vyplížilo ještě jedno drobounké stvoření. Bylo malé, plaché a zranitelné. Jmenovalo se Naděje…

***


Na odpočívadle vesmírné stanice DANTE-01 seděl mladý třiadvacetiletý muž u jednoho ze stolů a popíjel nealkoholické pivo. Odletěl z vězeňské kolonie na povrch Marsu zklamaný a zamyšlený. S Grahamem nebyla vůbec řeč, nemluvě o tom, že se nijak nepřiblížil Kartám ani tomu Morrisovi. Navíc ho tížilo svědomí ohledně Joice, a tak seděl zamyšleně.

Kousek dál v davu lidí muž s mladickým vzhledem a vystupováním konečně našel, co hledal a vykročil směrem ke svému cíli. Stejně jako Evan neměl tento člověk vyholenou hlavu. Bylo tedy jasné, že není stálým členem zdejší posádky, ale pouhý návštěvník.

Evan na sobě ucítil upřený pohled a rozhlédl se. Poprvé ho napadlo, že mu vlastně hrozí setkání s policií. Všude kolem byla spousta lidí. Kdo by to mohl být?

A pak ho uviděl. Muže, který nevypadal o nic starší. Měl stejnou kombinézu, jako Evan sám, s jediným rozdílem. Neměl návštěvnickou visačku.

Černé vlasy po ramena měl sepjaté do culíku a stejně černě mu svítily i oči upřené Evanovým směrem. Ten se mimoděk zachvěl. Po zádech mu přejel mráz, měl pocit, jako by se s ním už někdy setkal, jako by se historie měla opakovat…

Polkl. Nemohl z dotyčného spustit oči, ani když už stál přímo u něho.

„Nezírej tolik, člověče,“ utrousil cizinec a bez vyzvání si přisedl. Evan si poposedl do vzpřímenější polohy. Z nějakého důvodu mu smysly začaly pracovat na sto dvacet procent.

„Řekl jsem, nezírej! Budí to pozornost.“ Evan ale nedokázal odpoutat oči od svého návštěvníka. Kdyby neměl na sobě kombinézu, řekl by, že je někým z Karetního balíčku. Ačkoliv možné to je, že? Vždyť už věděl, že na sebe dokážou brát jakoukoliv podobu. Někdo z nich na sebe vzal i jeho vlastní tvář…

„Kdo jsi?“ zeptal se přímo. Tepot srdce cítil až v krku. Možná, že Karty nejsou tak nedosažitelné, jak si myslel.

„Kdo jsem?“ V černých očích jeho protějšku se zajiskřilo. „Jsem tvá noční můra, Evane Migennesi, ale pro teď jsem někdo, koho potřebuješ.“ Pozvedl obě obočí a posadil se pohodlněji. Jednu nohu přehodil přes druhou a tvářil se uvolněně. I Evan se pokusil nedávat tolik znát své napětí a mocně vydechl, aby posléze upil ze sklenice. Dovolil si přestat na okamžik na cizince zírat a přemýšlel.

„To ale není odpověď,“ konstatoval, když pití odložil.

„Tak podívej,“ začal muž naproti, „řeknu ti to narovinu, člověče. Jsem Křížový Žolík. Vzal jsem na sebe tvou podobu, abych předal Karty tvému otci. Rada Králů mne potrestala tím, že jsem se stal člověkem v tomto ohyzdném světě. Takže jsem tu a nabízím ti dohodu. Já ti pomohu najít Karty, aby sis mohl přát zpátky život svého otce, a ty mi odpustíš. Tím se budu moct vrátit zpátky do Balíčku, souhlasíš?“ zeptal se závěrem.

Evan se kousl do rtu. To aby hned nevyletěl, jako to udělal Graham. Právě mu onen cizinec řekl, že vlastně může za smrt jeho otce. A co víc. Nabízel mu jakýsi obchod a evidentně ani na vteřinu nezapochyboval o tom, že by jeho nabídku mohl odmítnout a to se Evanovi nelíbilo.

„Proč?“ zeptal se tedy. Žolík z něj nespouštěl své pronikavé oči.

„Ty chceš Karty a já chci zpět. Jednoduchá rovnice.“ Žolík sáhl po Evanově sklenici a upil z jeho piva.

„Ne, ne… To nemyslím,“ ohradil se Evan a potřásl hlavou, „myslel jsem: PROČ jste dal Karty mému otci?“ Představil se přeci jako Křížový Žolík a byla to právě Křížová Dáma, která kdysi plnila jeho přání. Proč by mu chtěl tolik ublížit?

Žolík se přisunul blíž ke stolu, opřel se lokty o desku a naklonil se k němu. To všechno tak prudce a náhle, až to Evanovi téměř vyrazilo dech.

***


„Nesnáším lety vesmírem,“ utrousil Sam Wallance bledý jako stěna. Jeho kolega mu věnoval jediný všeříkající pohled. Oba věděli, že nemají jinou možnost.

Z vesmírného přístavu na orbitální dráze Země ORBIT-1 odstartoval policejní transport.

Pro zkušené strážce pořádku nebyl žádný problém vystopovat Evana Migennese až na Dante-01. Těžší už bylo získat povolení k cestě za ním. Zatknout ho nemohli. Na to by jejich velitel nikdy nepřistoupil, vždyť na něho nic neměli. A k obyčejnému výslechu obvykle stačilo předvolání.

Obhájit tedy cestu na Mars s ozbrojenou eskortou pro přepravu svědka zpět na Zemi, bylo pro Wallance jako připravit si pro sebe smrtící injekci. Přesto dal pomyslně hlavu na špalek a vsadil vše na jednu “kartu“. Neměli jinou pořádnou stopu. Po Morrisovi šli už deset let, ale stále se jim nedařilo přijít na způsob jak se mu dostat na kobylku. A pokud nepřijdou s ničím novým…

Z měsíční lhůty, kterou dostali, už uplynulo víc jak 14 dní a tohle byla v podstatě poslední možnost.

***


Počítač zahlásil začátek pracovní přípravy a mříže se otevřely. Byl čas jít.

Paull se vyhrnul na chodbu jako všichni ostatní. Vězni se pak valili chodbami jako jedna velká masa lidského materiálu určeného ke spotřebě.

Byl jedním z tisíců. Jehla v kupce sena. A z kupky sena potřeboval, aby bylo něco jiného. Rozbouřené moře, které neutiší žádný hluk zbraní.

Naposledy sevřel Kartu Pikového Jacka ve své kapse.

Tak jo!

U detekční brány pancéřované stráže kontrolovali vězně. Už po sté snad opakoval totéž identifikační číslo. Jako by to snad bylo potřeba. Čip pod kůží ho měl zapsaný lépe než jeho šedá mozková kůra.

Přesto ho řekl.

Naznačili mu, ať projde senzorickou branou a tak to udělal. Tisíce drobounkých paprsků ho skenovalo a shledalo ho v pořádku. Humanoidní android za branou mu naznačil, ke které skupině se má připojit a tak to udělal.

Vyrazili.

Cesta do příslušné šachty hlubinného dolu probíhala pěšky. Pětičlenná skupinka vězňů v doprovodu čtyř ozbrojených robotů. Pracovní pomůcky dostali až na místě. Pneumatické vrtáky, drapáky a hrabla. Vznášedlo pro přepravu teléria už bylo připraveno a vznášelo se několik čísel nad zemí.

Paull zamžoural v tlumeném světle zářivek.

„DO PRÁCE!“ zavelel strojový hlas z elektronických úst.

Paullu Grahamovi se třásly ruce. Nadechl se, vzal si drapák a pustil se do práce.

***


Evan se vrátil nejbližším transportem zpět na povrch Marsu. Věděl, že riskuje, ale Žolík mu řekl o Kartě Pikového Kluka, kterou má Graham u sebe. Balíček bude nejspíš fungovat i bez ní, ale jistý si být nemohl a navíc je možné, že se nakonec přeci jen pokusí Karty zničit a pak by je měl tedy zničit pokud možno všechny.

Žolík letěl s ním. Vlastně s ním od setkání na promenádě chodil úplně všude. Trochu to Evana rozčilovalo, protože měl stále na paměti, jak mu odpověděl. „Na to ti odpovím, až bude po všem a já se budu smět vrátit.“ Tak jako tak byl ale v tomto směru bezmocný. Měli dohodu. Křehkou, ale měli.

***


Těžební proces trval deset hodin z celého dne. Tou dobou už byl Paull na hranici vyčerpání. Přesto se mu podařilo to, co chtěl.

V jeho kapse se ukrývaly dva potřebné kousky rudy. Nejcennějšího nerostu ve Sluneční soustavě. Jeden byl malý tak, aby se vešel do dlaně, ale přesto dostačující, aby rušil signál jeho osobního ID čipu. Ten druhý byl větší. Tak akorát, že si ho mohl nenápadně strčit do rozkroku.

Zbývalo mu jediné. Dostat se do klimatizace. Musel to udělat nepozorovaně, protože jinak by ho zastřelili. Nebylo ničím zvláštní, že zde lidé umírali v trestanecké kolonii. Další číslo škrtnuté ze seznamu, nic víc by nebyl.

V mysli se dotkl karty.

„Věř sám sobě, Paulle Grahame. Máš všechny technické znalosti, které potřebuješ. Najdi znovu sám sebe. Vzpomeň si praktickou část svého JÁ. Uvidíš, že sám najdeš řešení…“ řekl mu Pikový Jack.

„Základem všeho je telérium, které zde těžíš. A pak už si stačí jen říct, jaké máš možnosti a sám uvidíš, čeho můžeš dosáhnout.“ Z jeho úst to znělo jednoduše. Jenže co mohl dělat? Už to spustil. Kdyby u něj telérium našli, měl by problém. Musel postupovat podle plánu.

Ale proč?

Protože je to tvoje poslední šance na život!

Ale proč bych ještě měl?


V duchu si vlepil pořádný políček.

Androidi podle programu odvedli během směny vězně do místnosti určené pro vykonání potřeby. To byla Paullova šance. Tady by skoro nepoznal, že není na BLACK-HOLE, ale v dole. Vypadalo to tu skoro stejně.

Ihned zalezl do kabinky. Měl jen deset minut.

Tady nemusel být ten tichý pokořený otrok. Tady byl zase Paull Graham, údržbářský technik na vesmírné lodi. Z jednoho rukávu utrhl knoflík.

Počkal, až si všichni začnou mýt ruce. Pak teprve vyšel ven. Někdo už odešel, ale ten ho nezajímal. Stoupl si k mušli a knoflík upustil.

„Do prdele,“ Utrousil vhodnou nadávku a začal ho naoko hledat. Další odešel.

Zvedl se a dvěma dalším ukázal inkriminovaný knoflík s přitroublým výrazem. Mávli nad tím rukou a odešli.

Paullovi zbývalo už jen pět minut.
Rychle vystoupal na mušli a stěnu a přidržel kus teléria u mřížky kryjící větrací otvor. Magnetické držáky zakolísaly a on ji vyjmul.

Díky bohu za záření… Tohle rušivé záření vydávalo telérium jen v surovém stavu a bylo nebezpečné při dlouhodobém kontaktu pro jakýkoliv živý organismus. Pokud tedy nebyl chráněn speciálními ochrannými obleky.

Rychle se vydrápal do šachty. Měl už s lezením jednu dostatečnou zkušenost a teď jakoby se tam opět vrátil. Skoro i slyšel za sebou ještě jedny šouravé kroky…

„Klid Carle, už tam budem, uvidíš…“

Měl štěstí, že výměník atmosféry nebyl daleko. Hodil telérium co nejblíž a zase lezl ven.

„Nepřekážej, kurva, Carle, musíme ven…“ šeptal si a vyklouzl zpět na záchodky tak akorát, aby stačil ještě mřížku vrátit na původní místo.

Mřížka zaklapla.

Paull strčil maličký kousek teléria zpět do kapsy a otočil se.

Dveře se odsunuly a v nich stál android a mířil na něj hlavní.

Paull se potil a třásl strachy.

Do hajzlu, Carle, tos mi nemohl říct, kdo to tu hlídá?

„ODCHOD!“ zavelel ten rozkazovačný stroj a Paull šel. První fázi útěku měl za sebou. Teď stačilo počkat pár dní, než hornina působením zvýšených dávek kyslíku zoxiduje a uvolní dostatečné množství jedů do uzavřeného vzduchového vedení celé kolonie.


 celkové hodnocení autora: 97.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 m2m 25.03.2012, 22:56:44 Odpovědět 
   Ahoj a moc se omlouvám, že sis musela skorem tři týdny počkat na publikaci. Navrtalo se mi trochu nějak zdraví, respektive oči, a co si budem povídat, zrovna oči jsou kritický, pokud má člověk číst :))

Takže teď rychle vydám tyhle dva díly, u tohohle jsem si napsal jen pár krátkých poznámek.

× perex mě hodně zarazil :) jsem se skoro musel podívat, jaký je teď datum
× JEDNA malá chyba. Ohromné! Jsem nadšenej jak malý děcko. Výborná práce.
× příběh začíná pomalu a jistě finišovat, a k tomu všemu skvěle skvěle pracuješ s jeho vinutím a splýváním dějových linek.
 ze dne 26.03.2012, 7:17:56  
   Jackie Decker: Za perex se omlouvám, kopírovala jsem původní ze stránek, kde jsem povídků vydávala poprvé a zapomněla že tehdy byli vánoce a teď už nejsou, ale snad to nevadí :)

Potěšilo mně, že jsi nadšený z malého počtu chyb. I Mardom, která to po mně opravoala z toho bude mít radost, díky.

Ano, příběh opravdu jde do finiše. Pokud se mi ti splývání dějových linek líbí, pak mně to těší ještě víc... Díky moc za vydání i komentář.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Za všechno může...
Livinginthedream
Návrat
Eillib21
Stinná stránka ...
vanísek
obr
obr obr obr
obr

Zeď - druhá část
Charlotte vL
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr