obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915493 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39732 příspěvků, 5764 autorů a 391435 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Něco trochu jiného ::

 autor Petr polák publikováno: 15.03.2012, 13:40  
První část (úryvek) z mojí připravované knihy o tom jaké to je být mladý, vycestovat do jiné země a prožít tam na škole několik měsíců.
 

Stojím teď u okna ve svém pokoji a přemýšlím. Rozhodl jsem se dobře? Bylo to snad něco, co jsem musel udělat? Stojím u okna a prohlížím si okolí našeho domu zahradu, pole a ulici na kterou právě vyběhl můj pes. Bude se mi stýskat po tom všem. Na druhou stranu nemohl jsem přece odmítnout tak úžasnou šanci. Šanci, která už by se nemusela nikdy opakovat. A tak se otočím zády ke vzpomínkám a půjdu kupředu. Začnu s tím, že si dobalím své kufry.
Odpoutal jsem se od svých myšlenek a začal jsem si projíždět svůj balící seznam. Zkontrolováno a vypadá to že má vše. Tak a zítra vyrážím do Dánska. Už před nějakým půl rokem, když mi můj dobrý přítel o Dánsku vyprávěl, říkal jsem si, že tam prostě musím jet. Bylo to rozhodnutí, které člověk nedělá každý den, proto jsem si zhotovil seznam pro a proti, který jsem následně zmuchlal a zahodil. Nepotřeboval jsem ho, stačilo si uvědomit jak moc mi to tu lezlo na nervy, no a upřímně kdo by nechtěl několika měsíční prázdniny. Bylo tedy rozhodnuto. Podal jsem si přihlášku na dánskou mezinárodní školu poblíž Odense. Nic moc jsem o ní nevěděl a to se nezměnilo. Nicméně v tomto momentě již nebylo cesty zpět. Znovu jsem opustil své myšlenky a raději jsem se oddával chuti řízků, které mi připravila maminka k večeři.
„Hm je to výborný mami.“ Pochválil jsem maminčin kuchařský um s pusou plnou masa. „Doufám, že ti tam budou dobře vařit.“ Řekla matka smutně a uronila slzu.
„Neboj se mámo on si nějak poradí. Je to už velkej kluk.“ Poznamenal otec a při těch slovech se z jeho úst vyvalil velký kus řízku a přistál na ubrusu. Následujících pár minut se zoufale snažil ubrus vyčistit, ale matčinu zraku nic neuniklo. Rozpoutala se hádka při které jsem si uvědomil jak jsem rád, že na pár měsíců zmizím pryč. Už jsem měl pokrk poslouchání jejich neustálých hádek a tak jsem odešel z kuchyně. Lehl jsem si do postele, ale stále jsem nemohl usnout. Nakonec jsem si zapnul televizi u které se mi usíná nejlépe. A jako obvykle odvedla svou práci skvěle.
Po probuzení mi chvíli trvalo než jsem si uvědomil, že zde trávím svoje poslední ráno na hodně, hodně dlouho. Bylo šest ráno a odjet jsme musely nejpozději do sedmi. Měl jsem štěstí, jelikož moje rodina se rozhodla jet do Dánska na dovolenou a při té příležitosti mě vysadit v mé nové škole.
Když jsem se snažil vylézt z postele byl jsem ještě dost rozespalí a zapomněl jsem, že nohy musejí jít vždy první a po hlavě jsem se skutálel na podlahu. Naštěstí moje postel není moc vysoká, takže to ani moc nebolelo. Když jsem se konečně vzpamatoval zamířil jsem přímo do koupelny a pustil jsem na sebe horkou sprchu. Po osprchování a osušení jsem si stoupl před zrcadlo a pohlédl jsem na svůj odraz. Vypadal jsem stejně jako včera a den předtím, ale přesto se něco změnilo. Nebylo to vidět, měl jsem stejný tvar obličeje, pořád jsem měl krátké blonďaté vlasy, byl jsem dokonce stejně vysoký. Bylo to něco uvnitř jen pouhá myšlenka, že teď začíná něco opravdového, něco velkého, dobrodružství.
V sedm hodin jsme už všichni seděli v autě a byli jsme připraveni na dlouhou cestu.
Cestou do Dánska se nic zajímavého nestalo, až na neustále potyčky s mou mladší sestrou. Čím blíže jsme byli k cíly naší cesty, tím přímo úměrně stoupala moje nervozita. Asi třikrát jsme museli zastavovat, protože mi bylo špatně. Hlavou se mi neustále honily obrazy toho jak to tam asi bude vypadat. Je neuvěřitelné jak dokáže být nevědomost sžírající. Připadal jsem si jako bych zase šel poprvé na střední. Dost možná to teď bylo horší, jelikož jsem cestoval do zcela jiné země a to jen s chabou znalostí mezinárodního jazyka.
„Eh promiňte, ale nevíte jak se dostanu do Andebølle?“ Vyzkoušel jsem svoji angličtinu na náhodném kolemjdoucím, když jsme zastavily u místní benzínové stanice. Jeho výmluvné pokrčení ramenou a zakroucení hlavou byl jasný signál, že angličtinu neovládá. Pak se ale zamyslel a mlčky ukázal na právě přicházejícího muže. Chvíli spolu mluvily dánsky a nakonec na mě nově příchozí promluvil.
„Jedete do školy v Andebølle?“ Zeptal se mě.
Konečně někdo mluví anglicky pomyslel jsem si.
„Ano, rodiče mě vezou do školy. Nevíte jak se tam dostaneme?“ Zeptal jsem se s nadějí v hlase.
„Jistěže vím, v té škole totiž učím. A ehm je mi to trochu trapné, ale rozbilo se mi auto a nemám jak se tam dostat, mohl bych jet s vámi a přitom vám ukázat cestu?“ Zatvářil se zoufale a prosebně pohlédl na mé rodiče. Vypadalo to, že všichni něco potřebujeme a tak jsme se dohodly. Byla to docela náhoda narazit na učitele z mé budoucí školy. Rodiče se také zdáli být nadšeni touto šťastnou náhodou, asi proto že už se začalo stmívat a my jsme už po páté projížděli kolem stejné benzínové stanice. Než jsme se dokázaly poskládat do našeho malého autíčka zpustil se prudký liják. Celý promoklý jsme se vmáčkly do auta a vyjely.
„Já se jmenuji Ivar“ Představil se učitel. Ivar vypadal jako typický Viking. Byl mohutné postavy a hustě porostlý vousy.
„A ty budeš asi nový student naší školy přepokládám?“ Otočil se na mě s tázavým pohledem.
„Ano já jsem ehm...“ Těžce jsem lovil anglická slovíčka, která jsem se tak pilně šprtal celé prázdniny.
„ Jmenuji se Karel a přihlásil jsem se do Andebølle, akorát nevím co od toho mám očekávat.“ Konečně jsem si vzpomněl na pár anglických frází a kupodivu se mi podařilo sestavit větu, která dávala smysl.
„Nemusíš se bát.“ Smál se Ivar. Doteď jsem se ani moc nebál byla to spíše nervozita, ale jakmile jsem uslyšel Ivarův hluboký a zvučný smích docela mi zatrnulo.
„Ze začátku ti to může přijít divné, ale zvykneš si a uvidíš, že na konci se ti ani nebude chtít odjet.“ Chlácholil mě Ivar a naštěstí se u toho už nesmál.
„Zeptej se ho kam máme teď odbočit.“ Přerušil náš rozhovor otec.
Chvíli mi trvalo přeložit všechny Ivarovi instrukce, i když jsem se snažil otec začínal být nervózní, možná proto že jsme stály uprostřed frekventované křižovatky a blížilo se k nám policejní auto.
„Tak kam mám sakra jet?“ Křičel na mě otec.
„Do leva.“ „Ne do prava.“ Opravil jsem se.
„Určitě?“ Zeptal se otec nervózně.
„Jo myslím že jo.“ Řekl jsem nejistě.
Otec jen naštvaně zamručel a prudce otočil volantem do prava. Ocitly jsme se na na prázdné úzké silničce klikatící se jakýmsi lesem. Cestou jsme minuli jen pár osamocených stavení a když jsme konečně přijely do Andebølle zjistil jsem, že vesnice je vlastně také pár stavení, akorát mnohem blíže u sebe.
„Škola se nachází asi kilometr tímhle směrem.“ Řekl Ivar a máchl rukou tak nešťastně, že nataženým prstem píchl otce do krku. Otec se lekl a prudce dupl na brzdu. Auto dostalo smyk a otočilo se o devadesát stupňů. Všichni jsme začali sborově křičet dokud se auto nezastavilo. Otec těžce oddechoval a já se sestrou jsme měli nekontrolovaný výbuch smíchu. Matka jen vyjeveně zírala a Ivar se zuřivě omlouval, bohužel mu nikdo nerozuměl, jelikož já jsem se smál a nebyl jsem schopen překladu.
„Všichni jsou v pořádku?“ Ujišťovala se matka
Já se sestrou jsme přikývl. Otec jen mrzutě zamručel. A Ivar nechápavě koukal, protože nerozuměl jediné slovo.
Nakonec se všichni uklidnily a znovu jsme vyjely. Po kilometru tiché a pomalé jízdy jsme konečně dorazily do cíle. Už z dálky jsem spatřil červeně natřenou uvítací ceduli s nápisem Andebølle Ungdomshøjskole, která stála mezi dvěma jabloněmi.
Zastavily jsme na štěrkovém parkovišti u velké poměrně staré na bílo natřené budovy. Ivar rychle vyskočil z auta a běžel něco zařizovat. Nevěděl jsem kam mám jít nebo co mám dělat a rodiče už potřebovali odjet. Naštěstí se Ivar za okamžik vrátil přičemž se otci znovu omluvil a pak mě pobídl abych šel za ním. Když jsem se narychlo loučil se svými rodiči, tak matka uronila pár slz a otec mi jako obvykle dával rady do života. Jak jsem tak mával za jejich odjíždějícím autem přišla na mě smutná myšlenka, že své rodiče teď půl roku neuvidím. Pak jsem si, ale uvědomil, že to je to co jsem vždycky chtěl, někam zmizet mít na chvíli pokoj od toho všeho. A teď se mi to konečně splnilo. V duchu jsem se pousmál, zvedl jsem tašku a kufr ze země a vydal se za Ivarem.
„Za chvíli začíná seznamovací meeting v divadle, takže teď se můžeš jít najíst tady do jídelny.“ Informoval mě Ivar o následujícím denní ve škole. Přitom divoce rozhazoval jeho obříma rukama, když mi ukazoval kde se nachází divadlo a kde je jídelna.
Hlad jsem moc neměl, jelikož mi žaludek svírala stále se zvětšující nervozita, ale abych neurazil odebral jsem se k jídelně. Jídelna se nacházela v přízemí budovy u které bylo parkoviště. Obešel jsem tedy budovu z boku a předním vchodem jsem vstoupil do jídelny. Cesta do jídelny vedla přes malou chodbičku ve které se nacházely dvoje dveře po stranách a na konci chodbičky vybíhaly schody do druhého patra. Položil jsem moji tašku a kufr do rohu a přemýšlel jsem jestli Ivar říkal dveře vpravo nebo vlevo. Po chvíli přešlapování na místě jsem se rozhodl pro pravou stranu.
Tašku a kufr jsem nechal v rohu a vykročil jsem do prava, bohužel jsem si nevšiml až nebývale vysokého prahu a zakopl jsem, zapotácel se a rukou jsem se opřel o kliku dveří, které se rázem rozletěli, a já jsem vklopýtal do jídelny. Až příliš pozdě jsem si všiml, že hned za dveřmi stojí neznámá blondýna a hlavně, že drží sklenici naplněnou až po okraj. Takže stalo se to asi takhle:
„Aaaaa“ Zakřičel jsem když jsem si stojící blondýny všiml.
„Co to…“ Vykřikla překvapeně, když si všimla, že na ní padám.Ani nestihla dokončit větu a už sem se těžce opřel o její ramena, naštěstí jsem konečně dokázal nabrat zpět svou rovnováhu. To se ale nedalo říct o sklenici vody, kterou neznámá držela, tedy teď už spíš nedržela. Sklenice jí vyklouzla z ruky a střepy smíchané s vodou se rozprskly po podlaze.
„Promiň, já to uklidím“ Omluvil jsem se mojí lámanou angličtinou.
„Hmm, fajn“ Odsekla a odešla.
Zavrtěl jsem nechápavě hlavou a šel jsem hledat lopatku a smetáček.
Zamířil jsem do kuchyně která se nacházela hned u jídelny. Prošel jsem malou chodbičkou a ocitl se v kuchyni. Docela mě udivilo, že tam můžu jen tak přijít, to by v Čechách nešlo.
Najednou se přede mnou objevila doslova lidská hora, podle bílého oblečení jsem poznal, že jde o kuchaře a podle jeho rozměrů to byl určitě šéfkuchař.
„Dobrý den, kde tady najdu lopatku.“ Pozdravil jsem uctivě a zeptal se jenom na lopatku, jelikož jsem si nemohl vzpomenout jak se řekne smetáček.
Obří kuchař se na mě jen usmál a pak zažvatlal něco v dánštině a pokrčil rameny. Pochopil jsem, že další rozmluva s kuchařem by neměla smysl a radši jsem mu šel z cesty. Neustále se na mě usmíval a to mě trochu znervózňovalo. Později jsem, ale pochopil, že Dánové jsou prostě usměvavější než Češi.
Nakonec jsem si poradil sám a lopatku i smetáček jsem našel a střepy jsem uklidil.
Když jsem se konečně mohl najíst zjistil jsem, že na dlouhém stole uprostřed jídelny, který se zprvu prohýbal pod tíhou jídla, zbylo teď jen pár misek z okurkami a salátem. Do zeleniny se mi moc nechtělo a tak jsem se vydal do kanceláře kde mi měl být přidělen klíč od pokoje.
Cestou do vedlejší budovy, kde se kancelář nacházela jsem se rozhlížel jestli někde nezahlédnu Martina, Davida nebo Kláru. To jsou mí spolužáci ze školy, kteří jsem mají také přijet. Ale jediný koho jsem na nádvoří před jídelnou viděl, byla jen skupinka pokuřujících cizinců v podivném přístřešku kuželovitého tvaru. Pokračoval jsem tedy v cestě přes nádvoří do kanceláře. V budově jsem nikoho neviděl a tak jsem zkusil zaklepat na dveře s dánským nápisem rengøringskone.
Chvíli jsem tam jen tak nervózně postával. A když už jsem se chystal odejít, vešla do budovy, opravdu nádherná holka. Na první pohled jsem poznal, že není z Čech. Měla tmavší pleť, uhlově černé vlasy a pod brýlemi s tlustými obroučky se jí leskly jasně zelené oči. Když kolem mě procházela, podivně na mě zírala a pak se zastavila a začala se smát.
„Víš že klepeš na kumbál s košťatama?“ Promluvila na mě velmi dobrou angličtinou a s širokým úsměvem ve tváři. Měla tak široký úsměv, že jsem si mohl všimnout, že jí chybí levá dolní stolička. Chvíli jsem jen zasněně přemýšlel, jak, kdy a proč o ní přišla. Potom jsem si ale uvědomil, že stále čeká na odpovědět, zatímco já jen zasněně civím na její zuby.
„Neumíš snad mluvit?“ Zeptala se. A její úsměv se změnil ve výraz zaujetí.
„Ne, totiž ano umím.“ Zakoktal jsem.
„Ale moje angličtina není nic moc. Co jsi to říkala předtím?“
„Klepeš na kumbál s košťatama, a no je to divný.“ Řekla znovu a uchichtla se.
„Ehm, no to je trochu trapný.“ Začervenal jsem se.
„Potřebuju jít na sekretariát ukážeš mi kde to je?“
„Jasně, “ Řekla energicky, vzala mě za ruku a táhla mě chodbou až ke dveřím na kterých bylo tučně napsáno sekretariat.
Když jsem si toho nápisu všiml, došlo mi jak hloupě jsem musel vypadat.
„Tak jsme tady. Já už musím jít ještě jsem nebyla na obědě, ale uvidíme se na meetingu.“
„Ok, a díky,že jsi mi pomohla“ Řekl jsem pomalu a dával jsem pozor,abych mluvil správně. Chtěl jsem jí říct, že v jídelně toho moc nezbylo a že tudíž pozbývá smyslu tam chodit, ale nemohl jsem si vzpomenout na správná slova. A tak jsem jen vydal takový ten zvuk který uděláte, když se něco chystáte říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslíte.
„Chtěl jsi něco?“ Zeptala se, poté co uslyšela můj přiškrcený pazvuk.
„Ehm, ne nic“
„Tak čau“ Řekla a rozeběhla se zase zpátky k východu.
„Čauu“ Volal jsem za ní. Ale už mě asi neslyšela.
Chvíli jsem jen zasněně stál. Ta holka mě úplně okouzlila a to jsem ani neznal její jméno.
Když jsem konečně dostal své klíče, ukázal mi Ivar kde je můj pokoj.
„Jsou zde tři budovy, ve kterých jsou studenti ubytováni. Stalden to je hlavní budova ve které je taky divadlo. No a pak tu je Bøllehuset a Andehuset. Tvůj pokoj je v Bøllehuset, ten se nachází úplně na konci areálu.“ Vysvětloval Ivar.
Ale jelikož jsem stále myslel na krásnou černovlásku, pochytil jsem sotva polovinu z toho co Ivar řekl.
Potom co jsem si konečně donesl svoje věci do pokoje, padl jsem na postel u zdi. Leželo se na ní dobře a tak jsem se rozhodl, že tohle bude moje postel. Pokoje byli pro dva, ale můj budoucí spolubydlící se ještě neukázal, a tak jsem měl pokoj jenom sám pro sebe. Pokoj vypadal velice stroze, ale vsadil bych se, že tak vypadaly všechny. V bíle vymalovaném pokoji se nacházel pouze jeden stůl, jedna židle, dvě postele a dvě skříně.


 celkové hodnocení autora: 85.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 4.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 28 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 15.03.2012, 13:34:13 Odpovědět 
   Zdravím.

Dočetl jsem Tvou ukázku a myslím na to, že zase nejspíš budu za bubáka! Co se dá dělat...

Nejdříve se vrhneme na samotný příběh až pak na gramatiku a další věci. Nemůžu si pomoci, ale zdá se mi malinko neuvěřitelný, student, který sotva ovládá cizí řeč půjde studovat na zahraniční školu do Dánska? Jak? Pokud nezná dobře alespoň jeden z "mezinárodních jazyků", kterým se jsou schopni většinou všichni domluvit, jak bude rozumět výuce? Jde o regulérní studium, nebo výměnný pobyt? Skutečnost, že se na takové studium vydá někdo, kdo neovládá cizí řeč dostatečně dobře, se přihlásí někam, kam by měli mít přístup jen ti nejlepší žáci (pokud nejsou jeho rodiče v balíku a nechřestí penězi), se mi zdá poněkud "přitažená za vlasy". Na několik měsíců? Bude dané studium pro hrdinu přínosem, nebo utrpením? Ona i cesta automobilem by trvala příliš dlouho, proč necestovali letecky? Od začátku až do konce se mi toto povídání jeví poněkud naivní. Samotné důvody jsou nepřesvědčivé, stejně tak jednání postav. Jak mohli rodiče s něčím podobným souhlasit? Už z logické stránky věci, pokud věděli, jak na tom jejich dítko je. (Neuniklo mi něco?) Tolik příběhová část, není to ono, celé to "klouže po povrchu a zdá se být neuvěřitelné". Už se opakuju...

Gramatika. Schází čárky v souvětích. Pozor na shodu podmětu s přísudkem, pokud jde o množné číslo (mužský i ženský rod), proč tam stále cpeš koncovku pro rod ženský (viz tvrdé Y na konci, když tam patří I měkké?)?. Vypadá to nepřirozeně. Našel jsem i jiné chybky ve shodě podmětu s přísudkem...

Příklady z textu:

-- byl jsem ještě dost rozespalí -- rozespalý (kdyby bylo rozespalých více hrdinů, viz množné číslo, pak by to bylo správně),

-- když jsme zastavily -- zastavili (pokud by se jednalo o auto plné ženských, pak ano, jinak měkké I na konci)

-- Celý promoklý jsme se vmáčkly do auta a vyjely. -- Celí promoklí jsme se vmáčkli do auta a vyjeli. (To snad už ani není česky!!!)

-- Ocitly jsme se na na prázdné úzké silničce -- ocitli

-- Nakonec se všichni uklidnily a znovu jsme vyjely. -- uklidnili, vyjeli

-- rukou jsem se opřel o kliku dveří, které se rázem rozletěli -- rozletěly (TY dveře se rozletěly, co jiného?)

-- Zastavily jsme na štěrkovém parkovišti -- Zastavili

(nemá cenu vypisovat všechny nedostatky, zkus toto: http://www.mojecestina.cz/gramatika/shoda-podmetu-s-prisudkem/c2008081801-Shoda-podmetu-s-prisudkem.html)

Další věcí je použití správné interpunkce na konci přímé řeči a návaznost uvozovací věty na přímou řeč, buďto používáš chybné znaménko, nebo na konci přímé řeči chybí):

„Hm je to výborný mami.“ Pochválil jsem maminčin kuchařský um s pusou plnou masa. „Doufám, že ti tam budou dobře vařit.“ Řekla matka smutně a uronila slzu.
„Neboj se mámo on si nějak poradí. Je to už velkej kluk.“ Poznamenal otec a při těch slovech se z jeho úst vyvalil velký kus řízku a přistál na ubrusu.

(pozor také na odsazení každé nové přímé řeči na nový řádek, viz střídání aktéru při vzájemném dialogu, pak to vypadá poněkud nepřehledně)

„Hm, je to výborný, mami,“ pochválil jsem maminčin kuchařský um s pusou plnou masa.
„Doufám, že ti tam budou dobře vařit,“ řekla matka smutně a uronila slzu.
„Neboj se, mámo, on si nějak poradí. Je to už velkej kluk,“ poznamenal otec a při těch slovech se z jeho úst vyvalil velký kus řízku a přistál na ubrusu.

-- „Ano, rodiče mě vezou do školy. Nevíte jak se tam dostaneme?“ Zeptal jsem se s nadějí v hlase. -- (pokud přímá řeč končí otazníkem, měla by uvozovací věta začínat malým písmenkem) -- „Ano, rodiče mě vezou do školy. Nevíte, jak se tam dostaneme?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase.

(Co je uvozovací věta? Jedna se o větu, která navazuje na přímou řeč, přednáší určité doplňující údaje o aktérech a také nemůže stát sama o sobě jako jiná běžná věta, viz zeptal jsem se s nadějí v hlase. - nejen popisuje, kdo co řekl, ale také poskytuje bližší informace o postavách, které v příběhu pronášejí tu či onu "repliku".)

-- „Já se jmenuji Ivar“ Představil se učitel. -- „Já se jmenuji Ivar,“ představil se učitel.

-- „Nemusíš se bát.“ Smál se Ivar. -- „Nemusíš se bát,“ smál se Ivar.

-- „Zeptej se ho kam máme teď odbočit.“ Přerušil náš rozhovor otec. -- „Zeptej se ho, kam máme teď odbočit,“ přerušil náš rozhovor otec. (podobných případů je více, nebudu je všechny vypisovat, všimni si také chybějících čárek ve větách a souvětích)

-- „Do leva.“ „Ne do prava.“ Opravil jsem se. -- „Doleva... Ne, doprava,“ opravil jsem se. (lepší je nechat vše v jedné přímé řeči, než ve dvou za sebou, doleva? doprava?, odkaz: http://blog.zdenekvecera.cz/item/piste-cesky-doprava-doleva-do-prava-a-do-leva-z-leva-nebo-zleva-dohromady-ci-zvlast)

Již zmíněné chybějící čárky také textu na kráse nepřidají:

-- Stojím u okna a prohlížím si okolí našeho domu zahradu, pole a ulici na kterou právě vyběhl můj pes. -- Stojím u okna a prohlížím si okolí našeho domu, zahradu, pole a ulici, na kterou právě vyběhl můj pes.

-- Na druhou stranu nemohl jsem přece odmítnout tak úžasnou šanci. -- Na druhou stranu, nemohl jsem přece odmítnout tak úžasnou šanci.

-- Nepotřeboval jsem ho, stačilo si uvědomit jak moc mi to tu lezlo na nervy, no a upřímně kdo by nechtěl několika měsíční prázdniny. -- Nepotřeboval jsem ho, stačilo si uvědomit, jak moc mi to tu lezlo na nervy, no a upřímně, kdo by nechtěl několika měsíční prázdniny.

-- Rozpoutala se hádka při které jsem si uvědomil jak jsem rád, že na pár měsíců zmizím pryč. -- Rozpoutala se hádka, při které jsem si uvědomil, jak jsem rád, že na pár měsíců zmizím pryč.

-- Než jsme se dokázaly poskládat do našeho malého autíčka zpustil se prudký liják. -- Než jsme se dokázali poskládat do našeho malého autíčka, zpustil se prudký liják.

-- Doteď jsem se ani moc nebál byla to spíše nervozita, ale jakmile jsem uslyšel Ivarův hluboký a zvučný smích docela mi zatrnulo. -- Doteď jsem se ani moc nebál, byla to spíše nervozita, ale jakmile jsem uslyšel Ivarův hluboký a zvučný smích, docela mi zatrnulo.

(Má cenu vypisovat další případy? Nepoužívej příliš složitá souvětí, nebo si zkus spočítat slovesa - jde o docela "jednoduchou radu", popřípadě koukni do pravidel českého pravopisu, jak je to s psaním čárek, nebo na netu, přikládám adresu - odkaz na link: http://pravopisne.cz/2011/10/pravidla-psani-carek/)

Našlo by se i pár dalších nedostatků, ať už psaní ni/ní (že na ní padám -- na ni -- příklad: padám na ni vs. visím na ní očima, pozor na správný "pád") a podobně. Rozhodl jsem se nevypisovat vše, byl bych tu až do večera...

(odkaz na ni/ní: http://www.nabla.cz/obsah/cestina/clanky/sklonovani-osobniho-zajmena-ona.php -- nebo -- http://www.proofreading.cz/jiji-nini-nasinasi)

Stylistika? Text by si určitě zasloužil ještě dopilovat. Ať už jde o popisy, či dialogy. Každý z nás píše jinak a klade jiný důraz jak na prostředí, ve kterém se děj odehrává, tak na samotné postavy. Co udělá příběh ještě čtivější? Popřemýšlej o čem píšeš? Najdi si například na internetu informace o daném místě, pokus se více vcítit do jednání postav (jako bys to vše prožíval i ty sám). Chce to více přiléhavých a podrobnějších detailů, které pak hezky dokreslí samotný děj. Pak už to chce jen dopilovat chování postav a samotné dialogy (spolu s důrazem na charaktery vlastních hrdinů příběhu) příběh hezky "dorovnají do latě"... Musíš to napsat tak, aby ti to čtenáři "sežrali" i s háčkem! ;-)

Škoda těch chyb! Tvůj text se zdá být odbytý, nebyla mu věnována patřičná pozornost. Pokud všechny nedostatky a chyby (v něm) nevidíš, pak požádej o pomoc kamaráda, nebo kohokoliv, kdo alespoň trochu více ovládá nejen gramatiku, ale i psaní příběhů (každý další názor na text je pro autora přínosem). Tak... Hodně čti a neházej pero (či klávesnici) do žita! Ať se daří, držím palec!
 ze dne 15.03.2012, 20:48:19  
   Šíma: Pokud je vše napsáno podle skutečných událostí... Pak beru zpět své výtky (malinko jsem příběhu nevěřil), ale za chybkami (překlepy a nedoklepy) si stojím! Pilovat, pilovat a zase pilovat! Hezký večer přeji a psaní zdar!
 ze dne 15.03.2012, 15:03:45  
   Petr polák: Asi vás překvapím, ale takhle to opravdu je. Doopravdy jsem tam byl a anglicky jsem moc neuměl. Jel jsem tam abych se anglicky naučil. A rodiče, nechápu proč by mi vtom měli bránit?
Byla to umělecká škola, takže jsem nepotřeboval nějaké skvělé známky. Uznávám, že pravopis mi nejde a text by chtěl dopilovat. Šlo mi spíše o příběh, ale tohle je jenom část.
A cestu automobilem jsem vysvětlil, že mě tam vezli rodiče jelikož jeli do Dánska na dovolenou. V každém případě děkuji za kritiku.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Setkání 19/3/1
Amater
Děvka
Alenka1993
Dinodlak (3.čás...
alri
obr
obr obr obr
obr

KRÁLOVNA SILNIC
DERALTE
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr