obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389843 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Dvě myšky ::

 redaktor čuk publikováno: 15.11.2006, 11:51  
Další ze série Dva z pouti ( možná, že jsem už poslal, ale nenašel jsem přijetí-tohle je konečné
 

Dvě myšky
Říkají o mně, že jsem divnej. I na komediáše jezdícího po poutích a podobných trachtacích. Mou maringotku považují za zdroj magických vlivů a tím získávám určitou roli poradce, kámoši i nekámoši se mi svěřují se svými trably. Nejen lidé, nazývaní komedianty či komediáši, ale někdy i zvířátka. No, mám něco v krvi po dědečkovi a babičce.
Abych nezamluvil, co jsem chtěl říct. Ne všichi ti krámkaři, kolotočáři a majitelé pouťových manéžiček, kteří spolu jezdí od štace ke štaci, tvoří jednu rodinku. Nejen neštěstí ale i necitelnost nechodí, obrazně řečeno, po horách, ale i po lidech. Zasedla si na jinak docela milého pana Bronislava Houdka. Bronislav totiž neměl rád své poníky, které předváděl ve svém stanu, jako div světa, co kdy vkročí na pilinami vysypaný kruh. Usmíval se na ně, ale po pravdě, šli mu na nervy. Ta spousta práce, to piplání s nimi! A na rady ostatních komediášů nedal. Tak například: v přílišném strachu, aby mu zdroj obživy za noci neutekl, svazoval poníkům před spaním nožky k sobě, což pro ta ubohá zvířata nebylo nic příjemného. Neslyšné povzdechy poníččích dušiček se donesly až ke mně.
Pak Houdek totiž neměl vhodné klece, kde by si poníci mohli lehnoout a tak je nechal přenocovat ve své malé manéži pod plachtou. Pan Houdek nebyl zase až tak špatný, ale svazování poníččích nožek si nenechal vymluvit. Moc se bál, že se mu jeho majeteček rozprchne.
Ale teď budu muset trochu odbočit a povědět vám o dvou myškách.
Ty dvě myšky, říkal jsem jim Pepíček a Pepinka, jezdily s námi od štace ke štaci. Vždycky se někam přitřely. Byly maličké a jaksi bezprizorné. Podobny si jako vejce vejci, a jelikož nikdy neměly mladé, oprávněně jsem předpokládal, že jsou to bratříček se sestřičkou. Když jsme se někde utábořili, vyskočily z jakéhosi tajného úkrytu, obhlédly naši sešlost a zmizely v přilehlých lukách a polích. Snad si tam zařizovaly přechodný byteček nebo navštěvovaly partu kamarádů. Zvlášť u opakovaných štací tak činily obzvlášť horlivě, což mé mínění jaksi podporovalo.
Ale často, přečasto, zvlášť když se venku ochladilo, se na náš plac vracely, jako do svého skutečného domova. Ostatní komediáši je častovali šťavnatými nadávkami, jako: to ty zatracený myši všude vlezou a nikdy nezaplatějí žádný vstupný. Ale odháněli je jen tak na oko, měli je rádi. Naše myšky nikdy žádnou plachtu nerozkousaly, a když některé atrakce vázly a umrtvovaly se, objevovali se tam Pepíček a Pepinka jako dva klauni, předvedli několik kousků, které bůhvíkde odkoukali a hned bylo veselo. Typoval bych si, že myšky zdrhly z nějakého myšího cirkusu. Jistě tušíte, kde se nejčastěji zdržovaly, kde si zřídily svůj pojízdný pelíšek. No přece v mé maringotce.
Ponechával jsem dveře pootevřené, nejdřív nakoukly dovnitř a zablýskaly svýma korálkovýma očkama, pak důstojně vstoupily, zapanáčkovaly, a protože jsem nic nenamítal, naopak se jim uklonil, šups, do svého pelíšku. Určitou dobu trvalo, než jsem je přesvědčil, že má plyšová pantofle nemusí být zrovna to nejořechovější místo odpočinku, neboť jim tam hrozí nebezpečí od mé vsunované nohy, nemluvě o tom, že často nepřipraven a v zamyšlení jsem vypískl já silněji než ony, polekán tou živoucí melou ve špičce pantofle. Nakonec se usadily v mé staré bačkoře, kterou jsem nepoužíval, která byla sama a smutná, neboť už byla nepotřebná. Druhou do páru jsem kdesi ztratil. Není snad třeba dodávat, že jsem myškám občas podstrojoval. Skromně požíraly špičky od rohlíků, smlsly si především na sýru. Občas jsem našel na place zbytky jídel, které jim vždycky přišly vhod. Byly to skromné myšky a já jsem získal nálepku podivína a sběrače odhozených soust. Nu, jak jinak, když sám jsem měl dost vysoko, jak se říká, do žlabu a ani ve Zverimexu se žrádlo pro myši neprodává.
Myšky byly nejen inteligentní, ale i po vzdělání toužící. Nejprve to zkoušely ohryzáváním mých knih. Zle jsem jim vyčinil, že takto dále nelze, že je třeba, aby si v knížkách četly. Vybral jsem pro ně vhodnou četbu, na příklad pohádku o potrestaném kocourovi a otevřel ji na první stránce. Myšky za mé nepřítomnosti zřejmě přišly číst, soudě podle bobečků před knížkou. Obrátil jsem jim stránku, bobečky se opakovaly. Tak myšky přečetly celou pohádku. Zkoušel jsem to s těžší literaturou, tentokrát o lidech, myší zájem se nevytratil. A teď když píšu, sedí mi na kraji stolku, olizují se, jsou natolik vychované, že se nevnucují. Ale když jim položím otázku, odpovídají buď přikývnutím nebo zavrtěním hlaviček. Někdy souhlasně obě stejně, někdy jedna přikývne a druhá zavrtí hlavinkou. Brzy jsem poznal, že jejich souhlasné odpovědi se shodují s mými názory a že rozpory mezi jejich názory jsou bojem protikladných myšlenek v mé hlavě.
To svazování nohou poníků jejich majitelem panem Bronislavem Houdkem, safriš, tohle se mi líbilo pořád méně a méně. Tedy krátce řečeno: vůbec nelíbilo! Dlouze jsem to myškám vysvětloval. Přikyvovaly hlavičkami.
Pak se srdečně se mnou rozloučily, více než obvyklým pištěním a odešly, nikoliv spát do mé bačkory, ale někam ven do tmy, tulačky.
Ráno pobíhal pan Houdek po place celý rozčílený.
„Někdo zničil mý provazy, kterými jsem měl svázaný svý poníky, jakoby nějakejma zubama.“
„A utekli vám, poníci?“
„No neutekli. Ještě teď si pochrupujou, kopýtkama ze spaní vesele hrabou.“
„Tak vidíte, pane Houdek!“
„To je dneska, ale co bude zejtra?“
Zítra byly provazy opět z noh poníků uvolněny, a poníci spokojeně pochrupovali.
Pan Houdek chtěl vědět, co se děje a jak, kdo mu ničí jeho provazy, taky nejsou zadarmo, že?! A požádal mě o noční šmírunk. Jeho poníci by ho poznali podle čmuchu (pan Houdek nebyl zrovna dvakrát čistotný). Vzal jsem si sebou magnetofon a kameru, kteréžto přístroje jsou už tak dokonalé, že nevrčejí, a na šel na pozorovací stanoviště..
Jakmile nastal na place klid, objevily se u poníků ty mé dvě myšky a za nimi zástup myší polních. Všechny se daly do práce. Rozdělily si poníky a začaly přehryzávat provazy. Za pět minut bylo jejich dílo skončeno a poníci byli osvobozeni. Vstávali, procvičovali se a pak zamířili k východu. Tu k nim naše myšky promluvily z vyvýšeného místa: jejich pištění mělo v sobě prvky řehtání. Všechno jsem nahrál na magnetofon a celý den jsem měl zavřený krámek a hlemejždil se překládáním nahrávky myšího pištění do lidské řeči. Rozluštění se mi podařilo najít až k večeru. Ale stálo to za to. Chcete vědět, co myšky koníkům říkaly? Prosím, zde je mírně upravený překlad do češtiny toho jejich pištění a popišťování:
„Milí poníci. My víme, toužíte se proběhnout na svobodě. Chápeme to. Ale vy nejste do tohoto okolního světa určeni. Je pro vás cizí a nebezpečný! Kdo vás tam nakrmí? Nikdo. Tady pan Houdek ano. Kdo vás tam bude obdivovat? Lidé v páně Houdkově stanu ano! Vyjdete si do noci. Svoboda? Snad. Ale v temnotě si podvrknete kotník a jste dobré tak akorát pro koňského řezníka. Víte vy, kdo na vás může na loučce za noci číhat? Nějaký myslivec se zamlženýma brejlema si vás splete s laní! Pif paf, a je po vás. Žádný laní ráj? Odnese si vás domů , rozporcuje a upeče. To přece nechcete, že. A když se vám nelíbí pořád běhat v manéži do kruhu a panáčkovat, umluvíme pana Houdka, ovšem, když budete hodné, aby vás někdy vzal na louku na výběh. Že je zlý? Jen je trochu zatrpklý, nic víc. Trochu lásky mu chybí. A vy mu někdy přiděláváte starosti, fakt! Měli byste být k panu Bronislavu vstřícnější, laskavější, prokazovat mu lásku, kterou potřebuje.“
„No jo, ale on je takový, víte, makový,“ řekl mluvčí poníků poněkud pateticky. „Co když má už srdce úplně ztvrdlé?“
„Žádné strachy, pánové ponící a dámy ponice! My víme jak na něj. Nejprve samozřejmě po dobrém. Promluví s ním náš nejmilejší a nejchytřejší přítel pan...“ a teď ty potvůrky prozradily mé jméno.
„A když i on neuspěje?“
„Pak se uchýlíme k násilí. Nic jiného nám nezbude. Však on pan Houdek zmoudří, až ráno najde prokousanou plachtu. Nebo ponožky bez špiček. Či díru na nejchoulostivějším místě kalhot. A to nemluvím o tom, že bychom systematicky trousily naše hovínka do jeho pokrmů. Je nás na to dost.“
Polní myšky pokyvovaly hlavami, a poníci také. Byla to pro ně silná káva. Přemýšleli, až se jim hřívy tou elektrickou mocí myšlenek ježily. Pak uznali slova našich myšek Pepíčka a Pepinky. Obrátili se od vchodu, ulehli a dali se do pokojného spánku s nadějí ve snech.
Já nemíním pobuřovat a bagatelizovat význam tohoto shromáždění. Nikdo mi nevymluví, že ty mé potvůrky věděly o mé přítomnosti, přečetly si to v mých myšlenkách a celý mýtink, jak se dnes říká, zorganizovaly.
Když jsem příští den panu Houdkovi přečetl přepsaný zázam myšího projevu, myslel jsem, že ho trefí pepka nebo dostane infarkt, v nejlepším případě, že mu zelená barva lící zůstane na věky. Když se probral z částečných mdlob, podrbal se ve svém knírku a řekl:
„Ta myší válka by byla sakra nepříjemná!“
„To mi povídej. Ale ony ti přece daly návod, co dělat, nebo ne?“
„Sakra, já nevím. Moc tomu nerozumím. A taky, mám se já, pán tvorstva, nechat poučovat od blbých myší?“
„Nejsou blbé, Broňo. Někdy zvířata setsakra sakramentsky podceňujeme.“
„To je jasan, kámo, koukněme! Když někde něco při představení zvořu, dovedou to zaretušírovat, a jede se dál, s kopce, jakoby nic.“
„No tak vidíš,“ řekl jsem již mírně dojatému Bronislavu Houdkovi.
A příští den jsme se mohli udivit (já ne, já jsem to přece panu Houdkovi poradil!).
Pan Houdek vzal poníky na procházku po lesní cestě, a pak je nechal poklusat si a vydovádět se na louce za naší štací. Dával pozor, zda ho nepozoruje myší vojsko. Ale všuce byl klid, ani zapištěníčko, jen štastné pořehtávání poníků.
V noci už pan Houdek poníkům nohy nesvazoval. A i poníci se chovali zřetelně vstřícněji. Trochu se k panu Houdkovi lísali, cvičili ještě usilovněji a dokázali i kousky dříve prostě nenaučitelné. A své kobližky iniciativně ukládali ze svých zadečků na jednu hromádku v koutě pro to určeném.
Doma se myšky Pepíček a Pepinka na mne potutelně usmívaly.
Dodnes nevím, kdo jim k poníkům donesl videoprojektor s filmem Krysař, kde jsou krásné záběry pochodujících myší. Nebo se mi to jen zdálo?
Obě myšky se staly hrdinkami dne, ale ony nezpychly, a chovaly se jako dřív, studovaly si u mne knížky a občas se potoulaly. A spaly v mé staré bačkoře.
Už jsem nemusel sbírat zbytky jídel po place. Vždycky mi někdo přinesl pochutinky pro myšky, až to nebyly schopny sníst a zbylo i na mne.
Ještě jednu akci bych málem zapomněl popsat. Stařešina štace uspořádal schůzi pro kočky a kocoury mezi námi přítomné. Vysvětlil jim, že chytat a zabíjet myši je naprosto nemoderní a prostě trestuhodné! Cožpak nemají od nich, lidí, žrádla dost? A měli by se s myškami zkamarádit. Vždyť, upřímně řečeno, co jim udělaly?
A závěrem projevu dodal:
„Že jsou jiné? Mají svůj rozum, svůj styl života! Jako vy, kočky a kocouři, máte své dostatečně moudré hlavinky a svobodný způsob žití. Neberte jim ten jejich. Respektujte je. Najděte si mírumilovnější zábavy.“
A kočky a kocouři dostali zbrusu nová přepestrá klubíčka na hraní.
Od té doby zavládl kočko-myší mír. I bylo zhusta vidět, jak si kocouři s myškami hrají fotbal (tady kocouři vyhrávali) nebo kočky zase s nimi šachy (tady zase vítězily myšky). Anebo jak si jenom povídají, či navzájem si čistí kožichy. Pro velkou namáhavost prací pro myšky komediantské se do těchto prací zapojovaly i myšky polní. Bydlely tady poblíž a taky se s kočkami a kocoury i spřátelily.
A já jsem si říkal: Lidičky, vy zvířátky mnohdy opovrhujete a tady se, prosím, podívejte! Od myšek a kočičiho plemene se máte co učit. Co znamená v praxi snášenlivost a jak se dají odstranit války. To mi to zase mluví, že jo?
A Pepíček s Pepinku s napucanými bříšky mi spokojeně přikyvovali.
Nevěříte? Že to byl jen můj sen? Ale uznejte sami. Nevládla tam na našem place pohoda? A nebylo by na čase s něčím podobným začít i u lidí? Sakra, sakra, jak by dodal teď už hodný pan Bronislav Houdek.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 47 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 kity 20.08.2007, 19:40:01 Odpovědět 
   Já bych řekla, že je to mooooc hezká "pohádka"... :o) Já už nevím, co jiného ti mám do těch komentářů psát. Ale zase furt jen Hezký! Krásný! Skvělý! to nejde takhle dál... ;o)
 ze dne 20.08.2007, 20:22:45  
   čuk: Jsem rád, že mě čteš, protože zyhle příběhy jsem psal ve velkié pohodě a mám je rád. Díky
 Šíma 08.08.2007, 19:55:55 Odpovědět 
   Je to pohádka, nebo není? Myšky a kocouři žijí v klidu a míru? :-)
 ze dne 20.08.2007, 20:21:51  
   čuk: je to podobenství s apelem na toleranci. Díky za přečtení
 Ekyelka 06.02.2007, 13:35:05 Odpovědět 
   Já jsem na tebe nezapomněla, čuku ;)
Co se týče téhle povídky z pouti, má skoro až pohádkový nádech (svým stylem vyprávění), ale to vůbec nevadí, právě naopak. Líbilo se mi to :)
 Luciena 15.11.2006, 11:51:36 Odpovědět 
   Zase je to takové milé počtení. Sice by se našlo několik chybek, ale příběh je velice hezky napsaný, dobře se čte a rozvíjí fantazii... To by člověk neřekl, co všechno se u těch "komediášů" může přihodit :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Normal
Katsushiro
Martínek
Govrid
Třpyt
Raba
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr