obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."
Victor Hugo
obr
obr počet přístupů: 2915493 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39732 příspěvků, 5764 autorů a 391435 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Piková dáma (27.kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Piková dáma
 autor Jackie Decker publikováno: 30.03.2012, 15:26  
Evan a Žolík musí utéct, aby zabránili Paullu Grahamovi získat Karty. Paullův plán měl mezery. Co na povrchu? Podaří se mu dostat se dál? A má vůbec jeho útek šanci na úspěch? I na Joice teď záleží. Je současnou majitelkou Karet. Vedla rozhovor s Žolíkem Pikového rodu. Ale rozhodla se už?
 

Události berou spád




Joice seděla u stolu. Kaše v misce před ní krásně voněla, ale ona ji nevnímala. Ji ani zprávy ze světa na holografické obrazovce. Myšlenkami zůstávala nahoře ve svém pokoji, kde vedla jeden z těch zvláštních rozhovorů, které vám ulpí v paměti téměř slovo od slova.

„Děje se něco, Joice?“ zeptal se jí otec.

„Co? Ne, nic,“ řekla ve snaze ho uklidnit. Edward Cooper se snažil brát svou dceru jako dospělou dívku, jenže ani tak nemohl být zcela lhostejný k tomu, co se s ní v poslední době dělo.

„Jde o toho tvýho kluka?“ zeptal se přímo. Ohledně delikátních záležitostí byl tak trochu jako slon v porcelánu.

„Co?“ Joice to nechápala. Copak jsou všichni proti ní? Ráda by jim všechno řekla, o svém stavu, o Evanovi, o Kartách… Ale nemohla.

„Ptám se,“ nadechl se Ed.

„Počkejte!“ přerušila je matka a zvýšila hlasitost zpráv. Právě vysílali hlavní událost dne…

***


Na chodbě panoval shon. Lidé, ozbrojení i neozbrojení, spěšně procházeli nebo dokonce pobíhali chodbami ve snaze se alespoň z části držet nouzového evakuačního plánu.

Na vymýšlení plánů útěku nejen nebyl připraven, ale ani na to teď nebyla zrovna nejvhodnější chvíle, když netušil, co se přesně stalo. Strážce, co je doprovázel, byl jen jeden. Ale jak by měl zneškodnit pancéřovaného ozbrojence?

Evan se po něm ohlédl. Ten muž byl vyšší než on. Do tváře mu neviděl. Kryla mu ji přilba s tmavým hledím. Pancíř na něm vypadal robustně a podle pásu plasmových granátů, co mu křížem opásal hruď, nemohlo být pochyb o tom, že ví, co dělá.

„To nevypadá moc dobře,“ poznamenal ke svému společníkovi s náznakem úzkosti ve svém hlase. Poprvé ho napadlo, že se možná dostal až příliš daleko.

„Záleží, jak se na to díváš,“ poznamenal Žolík, což Evana rozčililo. Byla Žolíkova vina, že byl teď tam, kde byl. I když nevěděl o jeho podílu na vzniku celé situace… To Žolík mu řekl, že Graham má tu jednu Kartu a o zbytku Balíčku pouze, že putuje od jednoho majitele ke druhému.

Zastavil se, chytil ho za kombinézu a zvýšil hlas: „Řek si, že mě dovedeš ke Kartám a zatím nemáme ani tu jednu, co má Graham, tak drž hubu, jasný?!“ Svaly na rukou měl křečovitě zaťaté.

„Postupujte!“ rozkázal příslušník ochranky.

„Slyšel, jsi, máme postupovat,“ zvedl Žolík ruce v mírovém gestu. Přesto, že se mu v očích zlověstně lesklo a zorničky ve tvaru Křížů Evanovi naznačovaly, že by měl být možná obezřetnější.

Pustil ho a lehce odstrčil, aby mohl pokračovat v cestě. Tak mizerně se snad cítil jen při svém prvním přání…

Žolík zůstal stát.

Evan se znovu ohlédl.

„Maniak, že jo?“ zeptal se Žolík s přihlouplým úsměvem jejich doprovodu.

Ten zopakoval monotónně svůj rozkaz: „Postupujte!“; a udělal krok k němu. Evan ho chtěl popohnat, ať nezdržuje, ale to už Žolík využil sebejistoty toho muže, vytrhnul mu z pásu jeden z granátů a odjistil. To vše v rychlém sledu pohybů, které Evan jen stěží mohl postřehnout.

Oči muže se za tmavým hledím rozšířily.

Žolík mu ho vhodil pod pancíř.

„NE!“ vykřikl Evan a rozběhl se pryč.

Žolík ho popadl a skryli se za roh, kde utíkali chodbou bok po boku, co jim nohy stačily do dveří na konci chodby. Nezáleželo na tom, kam vběhli. Prostě padli na podlahu a rozplácli se jak širocí tak dlouzí.

Příslušník vězeňské stráže se marně pokoušel vytáhnout smrtící předmět z vnitřku plátů. Když konečně v desáté vteřině vypadl na podlahu, bylo už pozdě.

Výbuch ohlušil snad všechny v dosahu. Byl tak silný, že poškodil i dveře, kam se Evan s Žolíkem schovali. Systém automaticky zavřel těsnící dveře, které je zachránily před vysátím do okolního vzduchoprázdného prostoru tam venku. Koncentrace granátů byla tak silná, že došlo i k poškození vnějšího pláště.

***


Než se nadál, stál s ostatními mezi čtyřmi zdmi pomyslného nádvoří na povrchu. Vězni sem nikdy nechodili, jednalo se převážně o přistávací prostory pro zásobování, návštěvy, kontroly ze Země apod.

V komplexu budov u jedné ze zdí nádvoří se svítilo snad všude. Dostal se až sem. První etapu měl za sebou. Jenže co dál?

Stráže byly snad všude. Lidi i androidi. Namířily na ně i automatické kanóny na věžích. Karta Pikového Kluka ho hřála v kapse. V očích se Paullu Grahamovi fanaticky lesklo.

Tak to vidíš, Carle, dokázali jsme to…

Náhle se ozvala ohlušující rána.

Kdesi v budově něco explodovalo. Plášť budovy se v jednom místě roztrhl a zem se jim pod nohama otřásla. Lidští strážci se ohlédli a vězni zajásali.

Paull se okamžitě pohnul vpřed a s ním i všichni ostatní. Tohle bylo víc, než v co mohl doufat.

***


„Co se to, kurva, děje?!“ zaklel velitel věznice. Musel se chytit opěrek křesla, aby se vůbec udržel na nohou.

„POPLACH! EXPLOZE VE TŘETÍM SEKTORU! POŠKOZENÍ VNĚJŠÍHO PLÁŠTĚ! POPLACH!“ Spustil strojový hlas z reproduktorů.

„Vzpoura vězňů, veliteli.“ Oznámil mu důstojník u bezpečnostních monitorů, který mu příslušné záběry ihned přepnul na hlavní obrazovku.

„Střílejte! Postřílejte je třeba všechny, ale rychle!“ rozkázal Archibald Heller. To poslední, čím byl ochoten ohrozit vlastní život a životy posádky, byl nesmyslný pokus o záchranu největšího póvlu Sluneční soustavy.

***


„Hlaste pozici,“ požadoval radista z vysílačky.

„Jsme na nízkém orbitu a klesáme,“ odpověděl pilot prvního transportního modulu. V kabině blikaly nejrůznější kontrolky. Vyrovnávače teploty a přetížení jely na maximální výkon.

Podobně tomu bylo i v ozbrojeném policejním transportu kapitána Wallance.

„Z povrchu hlásí vzpouru vězňů, kapitáne,“ oznámil policistům pilot jejich transportu.

„Do hajzlu!“ zaklel Sam.

„A Migennes?“ zeptal se pohotově jeho kolega.

Pilot chvíli komunikoval s věznicí. „Nic,“ oznámil pak, „nevědí, kde je teď. Probíhá evakuace!“ musel křičet, aby ho vzadu bylo slyšet.

***


Na obrazovce se objevila uhlazená tvář hlasatele.

„Zajisté hlavní zpráva dnešního dne. Z vesmírné stanice Dante 01 na orbitální dráze Marsu právě před chvílí přišla zpráva o vzpouře vězňů. Záběry z družice potvrzují zprávy a všechny sledovací přístroje v této chvíli pozorují události na povrchu rudé planety.“

Jeho tvář zakryly záběry výbuchu a útoku vězňů na hlavní budovu. Příliš toho z nich ale vyčíst nešlo.

„Co přesně se ve věznici odehrává, se právě pokouší zjistit náš redaktor Guy Firewall,“ předal hlasatel slovo svému kolegovi.

„Děkuji, Rede, tak tedy,“ začal muž sedící za stolem. V tom jediném okamžiku se Joice udělalo tak špatně, že dočista zbledla a chytila se za břicho.

„Prozatím víme, že první hlášení z věznice hovořilo o zamoření atmosféry a nutnosti dekontaminace tamní posádky, jejich lékařské prohlídky a sondy, které určí rozsah zamoření a zároveň jeho zdroj a původ. Byla vyhlášena evakuace a posléze došlo k výbuchu, který následovala vzpoura vězňů. Zda se jedná o shodu nešťastných okolností nebo o rozsáhlý komplot s úmyslem osvobodit všechny či některé konkrétní vězně zatím nelze říct. Dante 01 žádá o instrukce.“

„Děkuji Guyi, samozřejmě budeme nadále monitorovat všechny události a informovat vás o dalším vývoji situace na Marsu.“

Joice se zvedla a utíkala do svého pokoje. Nemohla tomu uvěřit. Vždyť Evan je někde tam. Co bude dělat?

V pokoji ležely Karty na stole přesně, jak je zanechala.

Zapnula si holografické zprávy i zde a zamkla dveře. Jenže ať přepínala kamkoliv, všude to bylo stejné. I na počítačové síti se množily nahrávky ze sond, družic a satelitů. Doufala v jediné, že svého Evana nikde neuvidí mrtvého a nebo že ho naopak uvidí, jak je živ, zdráv a v bezpečí…

Karty vzala do rukou jen mimoděk. Zcela bezmyšlenkovitě je začala míchat.

***


„Historie Balíčku jako taková,“ řekl jí Žolík odměřeně. „je velmi dlouhá a složitá.“ Byl překvapen. Myslel si, že jen málokdo ze smrtelníků by mu na poli otázek a odpovědí mohl být soupeřem. Ale ona to dokázala.

„Neříkejte!“ utrousila Joice ironicky. „Ale mě to zajímá, víte?! Chci vědět, co ste zač! Chci vědět, jak jste přišli na svět, jak vůbec mohlo vzniknout něco takového jako TOHLE?!“ zvýšila na něj hlas a vzala Balíček do rukou.

„Pokud se ptáš, jak náš svět vznikl, mohu ti odpovědět.“ Zarazil ji gestem ruky v dalším přerušení. „Jsem vázán povinností říkat pravdu, neosočuj mne tedy ze lži,“ vyzval ji s varovně zdviženým prstem.

Joice tedy překvapeně přikývla.

„Před čtrnácti tisíci devíti sty třiceti třemi lety, v zemi zvané Atlantida, žilo v malém domku pět sourozenců. Bratři Eloai, Corus, Jocahu a Samael a jejich sestra Maeve. Byli to už dospělí lidé, které pojila nezměrná láska právě k sestře, kterou postihla zhoubná nemoc, na níž nebylo léku. Měli jediné přání. Prosili bohy, aby jim vyšli vstříc, ale to se nikdy nestalo. Snad že Karty jim ho splní, snad že do nich vtisknou to, co sami chtějí… Začali malovat obrázky.“ Joice naslouchala Žolíkově hlasu s napětím. Něco jako Atlantida už byl dávno prokázaný historický blud. Nikdy přeci neexistovala. A přece jí tu kouzelná bytost z Karet, které taky neměly existovat, říkala, že byla.

„Vtiskli Kartám jejich tváře, vtiskli do nich část svých duší i srdcí, která by pro sestru obětovali, jen kdyby jí to smělo zachránit život. Měli však málo času na dokončení svého díla. Když Maeve zastihla smrt, bylo už na všechno pozdě. Zůstaly jim jen holé zdi prázdného domu a Balíček Karet, kde chyběly poslední čtyři. Žolíci…“ Joice nahnula hlavu na stranu a otevřela pusu.

„Protože jejich vlastní život už pozbyl smyslu,“ nedovolil jí Žolík promluvit, „provedli rituál, jímž sami sebe namalovali do Karet a stali se tak prvními Žolíky. Tímto svým činem vyvolali tak silnou vlnu magie, že kvůli nim zanikla celá Atlantida. A Karty zmizely,“ vydechl a posadil se.

„To je přece nesmysl!“ ohradila se Joice. Neměla ho osočovat ze lži, ale zároveň nemohla věřit tomu, co jí říkal. „I kdyby Atlantida existovala. I kdyby tam žili ti, o kterých mluvíte, jak mohli obyčejní lidé stvořit kouzelné Karty? A kterej z těch čtyř ste vy?“

Žolík se ocitl v obtížné situaci. Měl by odpovídat dál? Už se k tomu uvolil, ale vždycky může říct: UŽ Dost!

Jenže tady se hrálo o všechno. Mohl by prostě odejít, ale to by znamenalo nechat vše jen na soudu smrtelníků, kteří už tolikrát v historii zklamali…

„Nejsem žádný z těch čtyř,“ vydechl jí v odpověď.

„Ale jak to?“

„Protože vždy ve dvojici vládnou Žolíci magické moci. A vždy po pěti stech letech se dvojice vystřídají. Ovšem jednou za tisíc let všichni čtyři Žolíci odcházejí do jiných balíčků obyčejných karet, světa smrtelníků, aby tam došli zaslouženého odpočinku,“ vysvětlil Žolík. Joice si začala Karty znovu prohlížet.

„A… Noví Žolíci přicházejí z těch obyčejných balíčků?“ domyslela si.

„Ano,“ přitakal Žolík.

„A jak je teda možný, že to udělali? Taky mohu nakreslit Karty, ale nikdy nebudou jako tyhle,“ poznamenala.

„To je pravda. Nebudou. Žádné další nebudou stejné. Tehdy se sešlo více okolností, které stály na jejich straně. Konstelace planet byla v příhodné pozici. Bratři měli ve své duši magické nadání. Přání samo o sobě má také velikou moc, Joice Cooperová. A když si něco přeje více lidí z celého srdce a duše, může se to splnit. Pro bratry a jejich přání už bylo pozdě. Pro Maeve bylo pozdě. Ale oni chtěli, aby příště pro někoho jiného už pozdě být nemuselo. Nezištně si vybrali nejvyšší oběť. Vzdali se nejen života, ale i poklidné smrti, aby si jiní mohli přát.

Proto všechno se jim podařilo stvořit náš svět.“ Joice byla nucena potlačit racionální myšlení a přijmout absurdní myšlenku toho, co jí Žolík předkládal. Karty byly skutečné. On neměl jediný důvod jí lhát, a pokud ano, nevěděla, jaký by byl. Po tom co se stalo před čtyřmi lety, kdy Evanova duše přešla kamsi do čtrnáctého století a duše Senešala řádu templářů pak obývala Evanovo tělo, nemohla tak úplně považovat za nemožné co teď slyšela.

„A potom?“ zeptala se. „Co bylo potom?“ Vzhlédla a podívala se znovu na svého návštěvníka.

„Balíček se uzavřel sám do sebe a byla stanovena jeho pravidla,“ zakončil Žolík.

Na to mohla Joice reagovat jedinou otázkou: „Jaká pravidla?“

***


Jako by to viděla před očima a on tu s ní opět seděl. Nebylo to tak, čekala v pokoji sama. Na co ale? Na zázrak?


 celkové hodnocení autora: 97.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 mardom 19.04.2012, 12:53:05 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: lotty ze dne 01.04.2012, 19:37:13

   V klidu :). Jen jsem cítila potřebu vysvětlit svůj postoj :). Když člověka baví děj, je to lepší než cokoliv jiného - to i ty chyby občas nevidím.
 lotty 01.04.2012, 19:37:13 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: mardom ze dne 01.04.2012, 17:32:32

   Přestřelila jsem ;). Měla jsem dávat větší pozor při čtení. No, to se mi občas stane, když mě baví děj ;)
 mardom 01.04.2012, 17:32:32 Odpovědět 
   lotty: jako beta, byt ne zrovna nejlepší (ale o to mi nešlo, mým cílem bylo zlepšit to co nejlépe, tušila jsem, že 17 let po škole, když se tomu moc nevěnuju, nenajdu všechny chyby) se musím ohradit proti jedné tvé opravě - konkrétně shoda přísudku a podmětu.

Tvá věta: Pozor na shodu přísudku s podmětem: Namířily na ně i automatické kanóny na věžích. (Kdo? Oni => namířili. TY KANÓNY namířilY... takhle jsem to vnímala já.
 ze dne 01.04.2012, 17:34:23  
   Jackie Decker: Tady je to asi sporné, ale jelikož to byly automatické kanony, tak asi namířily...
 lotty 01.04.2012, 16:47:56 Odpovědět 
   Zdravím,
musím napsat, že jsem se při čtení této kapitoly tak trochu zarazila už u druhé věty. Vadí mi tam totiž absence nějakého slovesa. Například by stačilo jen dopsat:

Ji ani zprávy ze světa na holografické obrazovce. => Ji ani zprávy ze světa, které běžely na holografické obrazovce.

Další věc. Neobracej se na čtenáře, viz ono vám ulpí. Myslím si, že to není zrovna šťastné řešení.

Za další. Kde se tam její otec vzal?

Možná bych tuto větu přestylizovala. Strážce, co je doprovázel, byl jen jeden.
Například Doprovázel je jen jeden strážce.

Pozor na shodu přísudku s podmětem: Namířily na ně i automatické kanóny na věžích. (Kdo? Oni => namířili.

Možná bych si s tím nahlášením pozice víc vyhrála, možná by nebylo špatné pro navození opravdovosti použít nějaké koordináty.

Po přečtení komentáře m2M a Tvé reakce na něj, jsem se rozhodla i trochu zapolemizovat nad dějem. Osobně souhlasím s tím, že je děj takto prostříhaný. Možná bych, být Tebou, se nebála jít do detailnějších popisů, i když v případě Tvého příběhu by nevhodně umístěný popis příběh jen brzdil. Nevím, jak se mám vyjádřit k tomu zaplétání a rozplétání děje. Je to docela dlouho, co jsem četla poslední kapitolu, než jsi publikovala tyto dvě nové kapitoly. Dějově si není snad ani na nic stěžovat ;), po technické stránce bych se trochu víc zamyslela nad detaily (viz ta pozice onoho plavidla) a zaměřila bych se na dobroušení gramatiky. Nevím, až kolikátou verzi textu publikuješ, ale musím se zmínit, že třeba já jsem byla spokojená se svým textem až na pátý pokus.
Ale abych tu nespamovala, uzavřu to ;) Celkově dnes (podruhé) budu hodnotit za Dva. Snad Tě to potěší.


lotty
 ze dne 01.04.2012, 17:17:16  
   Jackie Decker: Každý názor potěší, stejně jako třeba může i rozplakat, ale jelikož vím, že máš pravdu, je to v pohodě. Jsem ráda že to čteš a že jsi ochotná ztratit těch pár chvil napsáním několika řádků. Ano chápu, gramatika a stylistika chtějí dopilovat, stejně jako detaily nebo sem tam bližší popis. To všechno vím. Pravda je, že publikuji text tak jak byl napsán. Ano po opravách aúpravách, ale teď se dá říct že začínám na novo s dalšími předělávkami. Ty říkáš že jsi s textem spokojená třeba až po páté. Já byla spokojená s touhle verzí, ale ukázalo se (a po čase to tak začalo připadat i mě) že není tak dobrý a potřebuje hodně změn. Pracuju na nich. Až se posunu, začnu to sem vkládat znovu a vy budete moci posoudit můj psací vývoj. Pokud se někomu z vás bude chtít to číst znovu, jako že asi ne. Pravda je, že potřebuji zpětnou vazbu, potřebuji vědět kde dělám chyby a co příběh potřebuje. evidetně je příběh dobrý. dějově je povídka dobrá. Co to tedy potřebuje? Popisy, detaily, bližší poznání postav, zamyšlení se nad detaily, prostředím a souvislostmi. Zamyšlení se nad textem a jeho struktuře. Časem jak doufám, vychytám co nejvíce chyb. Je mi líto že se to nepovedlo naoprvé. Ale jak jsi sama řerkla, to se asi nepovede nikomu, trefit na poprvé to pravé :D
 m2m 30.03.2012, 15:26:29 Odpovědět 
   Ahoj.

Dneska mám asi jen jeden takovej rejpanec:


„Slyšel, jsi, máme postupovat,“ zvedl Žolík ruce v mírovém gestu. Přesto, že se mu v očích zlověstně lesklo a zorničky ve tvaru Křížů Evanovi naznačovaly, že by měl být možná obezřetnější.

=>
"Slyšel jsi, že..."
a
... v mírovém gestu. Přestože...

"Přesto, že" má totiž trochu jiný vazebný význam a vyžaduje na svém závěru nějakej žblecht, kterej jej potvrdí / vyvrátí (vlastně).
Např. Přesto, že měl v očích kytičky, ruce měl celé od krve.
Nebo tak něco.


Možná jsem trochu zklamanej z toho, jak vlastně balíček vzniknul, já na tu magii přeci jen nejsem moc dělanej, ale tak mohlo to bejt asi i horší. Asi bych já osobně tuhle pasáž komplet vynechal nebo bych si pohrál s nějakými transdimenzionálními prostorovými a časovými teoriemi :)


Ale to je jen můj osobní názor. Čekal jsem větší bombu, ačkoliv jsem ji vlastně ani nečekal. Určitý tajemno okolo balíčku by bylo přeci jen v mejch očích... lepší :)


Jináč naprosto žádná výtka.
A jsem neskutečně rád, že vlastně ani k těm chybám. Že umíš spřádat příběh, to už jsem snad určitě říkal u Dračí stezky.

Za výbornou.
 ze dne 30.03.2012, 16:13:19  
   Jackie Decker: Osobně mi bylo říkáno, že bych měla vysvětlit souvisloti Bylíčku. Ono celkově, než si hrát s transdimenzonálními teoriemi, tkeré by se s Karetním světem slučovaly jen těžko, je magie o něco blíže piochopitelnosti. Celý příběh stojí na kontrastu fantasy vs sci-fi. Ale možná že bez vysvětlení by to bylo lepší. Těžko říct, ještě nad tím zauvažuju koneckonců jsem právě začala s přepisováním začátku povídky. Příběh nechám (v hrubém smyslu závěr a vinutí tak od půlky), ale ten úplný počátek musím změnit, aby nebyl tak kostrbatý a divný.

Na druhé straně právě vznikl balíčku, jheo historie a to všechno, ještě bude mít dohru...
Uvidím ted,y co mi povíš na konci příběhu, jestli se nezlobíš. Potřebuju po dokončení vkládání znát komplexní názor a konrétní výtky, abbych mohla příběh co nejvíce zlepšit. Jsem ráda že se ti líbí, jak vedu příběh, jak ho splétám a následně rozplétám. Bylo to hodně těžké...

PS: Za odstranění chyb vděčím mardom. Ono i za samotné dopsání, protože mě nakopávala a její zájem byl stimulující. :)

Moc si vážím tvého redaktorování.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Výkřik
Peter Madness
BABY TO VĚDĚL
Oskar
Lednový mráz
Akras
obr
obr obr obr
obr

KRÁLOVNA SILNIC
DERALTE
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr