|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: We are the greatest, kap 4. ::
| KAPITOLA 4. Sen |
| |
|
|
„Padáme,“ pokynul Pavel a jak rychle to jen šlo se odplížili stranou. Když byli bezpečně schováni za stromy, narovnali se a tempo ještě zrychlili.
„Nechápu to,“ prolomila nakonec ticho Jana. „Prostě to nechápu. Vy mi chcete říct, že chce do členství? To je blbost, prostě blbost, vždyť je tam teprve rok, někteří trénujou i několik let. Vysvětlete mi, jestli to chápu dobře.“
„No, nejspíš chápeš,““ kývla rameny Kristýna.
„Nebo tam třeba ani nechce,“ napadlo Pavla. „Třeba ji jen viděli na tom náboru, vždyť tam bylo spoustu vlivných lidí. Tak si jí všimli a řekli si, že jim stojí za pozornost. Vždyť ona to neovlivní. Všichni trénujeme na jejich pozice. Někdo dýl, někdo ještě dýl a někdo jeden blbej rok.“
„No dobře, ale musí projít výcvikem!“
„A co myslíš, že teď právě dělala?“
„Tak jinak se zeptám. Viděl si, co členové umí? A co tam dělala Eva? Vyhejbala se jim. A to to byly tři hloupý paprsky z takové vzdálenosti. Myslíš, že se naučí někdy to, co oni? Co ona má za dar?“
„O tom se nechci bavit,“ zašeptala Kristýna.
„Proč ne?“ vyzvídala Jana. „Vždyť to všichni víme.“
„Já vím, že vy to víte, já to vím taky, ale to ještě neznamená, že se o tom právě musíme bavit.“
„Dobře, jak chceš. Ale stejně mi to jednou vysvětlíš. Tak k čemu by se jim teda mohla hodit?“ pokračovala dál ve své úvaze.
„Úplně k čemukoliv, je to moc dobrá věc. Mohla by tak komunikovat… s kýmkoliv,“ rozmyslela si Kristýna poslední slovo.
„No, dalo práci, než jsme se k tomu propracovali, to je pravda, ale stejně se podle mě na takovou práci příliš nehodí,“ vymlouvala se Jana.
Oba se na ni podívali.
„Jano, všichni jdeme po členství. Všichni se na tu pozici snažíme dostat a ty teď řekneš tohle? Vždyť jste sem přišly společně, nemám pravdu?“
„Neumí si kolem sebe vytvořit štít,“ zastavila se. „To je ono, ona si prostě nedokáže vytvořit jakejkoliv štít¨.“
„Cože? Jako jakej třeba?“
„No, třeba ochranej.“
„Ale ten neumíš ještě ani ty.“
„Jo, já vím, ale pracuju na něm. Náhodou už dělám pokroky. Ale třeba ten… jak se jmenuje, nemůžu mu přijít na jméno… Když nechceš, aby tě někdo slyšel, tak ten. Používá místo toho nějaký lektvary a ještě mi říkala, že to působí jako jed a prý o něm nejsou záznamy.“
„No a co by pak dělala tady?“
„Cvičila se v tom, jak se takovým věcem vyhnout,“ řekla vítězně Jana.
„Já tomu moc nevěřím,“ pochybovala Kristýna. „Přece by kvůli ní nedělali tohle?“
„Třeba má opravdu talent, ale rok nestačí, tak se jí snaží naučit aspoň jak se bánit,“ pokračovala ve své úvaze.
„A nenaučili by ji rovnou a radši ten štít?“
„Já nevím,“ řekla nakonec zklamaně.
Když vyšli z lesa, rozloučili se a každý se rozešel jinam. Pavel a Kristýna se společně pěšky vydali směrem k Domažlicím, Jana pokračovala do blízkých bytovek. Těsně před nimi si to ale rozmyslela a vrátila se zpátky. Bylo vysoce pravděpodobné, aby skupina vyšla právě kousek za vesnicí, kde by na sebe zbytečně neupoutávala pozornost.
Po dvacetiminutovém čekání to vzdala. Bývala by tam ještě chvíli zůstala, ale byla jí zima. Tak se nakonec přece jen vrátila domů.
Partička tam už naštěstí nebyla. Nebo možná ano, ale ne před bytovkami. Přišla domů právě včas, už se do ní začala pouštět zima.
Takže měla zase o čem přemýšlet. Eva, její nejlepší přítelkyně, věděla o ní všechno. Proč se k ní takhle chovala, už zjistila. Jen teď stačilo přijít na to, co od ní očekávají. Nemohla se vyrovnat s tím, že už po roce intenzivních tréninků si jí začal někdo všímat.
Napustila si vanu plnou horké vody. Bylo deset hodin večer, což znamenalo, že si právě šla její máma lehnout. Vstávala brzy do práce a ve svém zaměstnání si nemohla dovolit být unavená.
Proč to Janu ale tak vzalo? Měla mít radost, že se její přítelkyně propracovává výš. Když je před rokem vyhledali a nabídli jim výcvik, šly do toho přece spolu a slíbily si, že se dostanou tak vysoko, jak jen to půjde. Za jakou cenu ale?
Jana měla o Evu strach. To byl ten problém. To, jak jí vrazila pěstí, jí nejen ublížilo, ale hlavně překvapilo. Byla to její nejlepší přítelkyně! A teď ji členové trénují, učí ji bránit se, učí ji snášet bolest, učí ji nemít strach, učí ji zabíjet a nic při tom necítit. Jistě, Jana chápala, co má celá tahle záležitost znamenat. Konali zlo pro dobrou věc. Pro lepší život. A to vyžadovalo tvrdou práci.
Jak se blížil nový školní rok, zvyšovaly se i počty hodin tréninků. Paradoxně je o prázdninách omezovali na dvě hodiny týdně. Proto se potřebovala dát do kupy, pokud chtěla celý rok relativně v klidu přežít. Docela se bála, protože věděla, že druhým rokem bude všechno intenzivnější a nároky na ně se budou zvyšovat. Hlavně by se rychle potřebovala zdokonalit v obranných štítech, které byli na nutném seznamu k přežití. Jinak s chemií a bojem nějaké velké problémy neměla.
Když voda začala stydnout, Jana vylezla, převlékla se do košilky a s prázdnou hlavou si šla lehnout do pokoje. Ještě z postele vzala knížku, co dnes četla, vyndala ji z desek pro autoškolu a vrátila obal na jeho původního majitele. Ne, opravdu teď neměla čas se zabývat takovými prkotinami, jako byla blížící se zkouška na řidičák na motorku. I když by se jí to mohlo hodit.
Trvalo dlouho, než usnula. Nepřestávala ji do hlavy vystřelovat ta nepříjemná bolest. Nakonec se jí podařilo zabrat.
Z ničeho se začalo rýsovat něco. Zprvu to byl jen shluk barev, rozmazaných, jako když závratnou rychlostí někam letíte. Pak se scéna začala zaostřovat, až nakonec byly rozeznat přesné obrysy i barvy.
Poznávala Domažlickou diskotéku. Ohlušující hudba, divoká atmosféra, tělo na tělo. Nálada se úměrně zvyšovala počtu požitého alkoholu. Kousek od baru tancovala velmi přitažlivá brunetka. Mohlo jí být kolem devatenácti. Na bezchybném těle měla dost vyzývavé oblečení, obličej dokonale namalovaný a vlasy skvěle upravené, ale nevypadalo to, že by byla pod vlivem alkoholu. Jak se přibližovala půlnoc, holčina se začala chystat k odchodu. Zastavila se u křesla, kde seděla pravděpodobně její kamarádka se svým doprovodem.
„Já už půjdu,“ vyšlo z jejich úst. Chvilku diskutovali, ale nakonec se opravdu rozloučili a dívka zamířila k východu.
Procházela temnou uličkou. Těšila se domů, až se konečně pořádně vyspí. Přeci jen to byl poslední týden prázdnin. Když procházela kolem jedné vedlejší silnice, zaslechla přijíždět auto. Ze zvyku se otočila. Bylo černé, s tmavými skly, ale co ji překvapilo nejvíc, nemělo rozsvícená světla. Dívka zrychlila tempo. Od místa, kde bydlela, ji dělilo už jen pár desítek metrů.
Auto zastavilo u chodníku. Dívka se raději neohlížela a skoro už běžela. Když chtěla zahnout za roh, něco, nebo spíš někdo jí v tom zabránil. Vykřikla. Stála před ní postava oděná do černého dlouhého pláště a nepustila ji dál.
„Nechte mě jít,“ řekla roztřeseně holčina, když se snažila postavu obejít. Ta jí v tom i nadále bránila.
„Co chcete,“ přecházela do hysterie.
Zprudka se otočila. Za ní stály další tři postavy. Nenuceně, nehlučně, prostě tam stály. Dívka se snažila zachovat klid. Ze své tašky v rychlosti vytáhla pepřový sprej. Než ho však stačila použít, jedna z postav ji praštila do hlavy. Chopili se jejího bezvládného těla a odnesli ho do auta.
V tu samou chvíli se Jana probudila. Chvíli ji trvalo, než si uvědomila, že je v bezpečí. Zhruba dalších pět minut si urovnávala právě získané informace. Zhluboka se nadechla a vylezla z postele. Byla celá zmrzlá, ale tohle si nemohla nechat pro sebe. Přemýšlela, jestli nepoužije mobil, ale vzhledem k nejasnostem byla zapotřebí její přítomnost. Proto se rychle teple oblékla, vzala si s sebou pro jistotu telefon a potichounku se vyplížila z bytu. Jestli na to máma přijde, zabije ji. Nebylo to zdaleka poprvé, co takhle v noci někam utekla.
Celá rozklepaná vyrazila do základny. Naštěstí to nebylo nějak daleko, takže za patnáct minut chůze dorazila do lesem ukryté staré budovy, kde také probíhaly jejich náročné tréninky. Dnes to bylo ale poprvé, co šla rovnou sem a navíc sama. Nevěděla pořádně, co přesně by teď měla udělat. Nakonec se rozhodla použít zvonek.
„Haló,“ ozvalo se do mikrofonu.
„Martine? Jsi to ty? Tady Jana, je to důležitý, pojď dolů.“
„Martin nejsem, ale jestli je to opravdu tak důležité, pojď ty nahoru.“
Zasunula svou přístupovou kartu do jediné navenek moderní části jinak zastaralé budovy a vešla dovnitř. Už se tu skvěle orientovala, ale přeci jen jí ta tma moc příjemná nebyla. Prošla dlouhou chodbou až kam to šlo, ale nevěděla, kam se teď má vydat. Vyřešil to za ní ten kluk, co mluvil do mikrofonu. „Tudy pojď,“ přikázal a zavedl ji točitými schody do sníženého přízemí. Když prošli další chodbou a zastavili se u velmi moderních dveří pravděpodobně z oceli nebo nějakého takového materiálu, chlapec promluvil: „Prokaž se.“
Jana roztřeseně vyndala z kapsy kartu a vložila ji do zařízení po straně dveří. Nacvakala svůj osmimístný kód a když jí přístroj potvrdil správnost, pustila ji místnost dál.
Byla překvapená. Nečekala, že by ta budova, do které docházeli na tréninky, mohla být ještě víc rozlehlá, než vypadala. Řídící místnost, kde teď stály, mohla být o něco menší, než zdejší tělocvična. Skrytá část ale jistě pokračovala, jak prozrazovala další chodba. Místnost byla tlumeně osvětlena a podél jí stálo nesčetně stolů s moderními a pravděpodobně výkonnými počítači. Za některými seděli lidé – bylo jich tu zhruba pět.
„Co je tam dál?“ zeptala se Jana.
„Místa, kam ty nemáš přístup,“ odpověděl neurčitě.
„Promiň, jak se jmenuješ?“ Mladíkovi nemohlo být víc jak dvacet, takže se rozhodla mu tykat.
„Karel. Tak, teď k tobě. Co se stalo?“ zeptal se a popostrčil ji k jednomu z počítačů. Posadil se k němu, na klávesnici namačkal nějaké dlouhé slovo i s číslicemi a chvíli počkal, než počítač naběhne. Potom zadal zhruba desetimístné heslo a vyzval Janu, aby pokračovala. „Nejdřív mi ale řekni své jméno.“
„Jana Deáková.“
„S dlouhým nebo se dvěma?“
„Dlouhé.“
„Jo, mám tě, Jana Deáková, narozena 13.6.-“
„Jo, to jsem já,“ přerušila ho.
„Tak jo, pročpak jsi tady?“
„Měla jsem sen,“ začala nejistě. Znělo to opravdu legračně, že přišla až na základnu proto, že se probudila zpocená a vystrašená.
Karel začal něco vyhledávat. Pak vítězně zvedl prst. „Mám, máš to tu napsaný. Dokonce si se sekla jen v jednom necelým procentu. Tak povídej.“
Na chvíli se odmlčela. Oni tam mají přesné záznamy jejího největšího tajemství před širokou veřejností? „V tom snu jsem byla svědkem únosu,“ pokračovala nakonec.
„Řekni všechno, co jsi viděla.“
Jana mu přesně začala vykreslovat jak děj, tak popis místa i osob. Karel stále něco zapisoval do počítače. „Nebylo zmíněno její jméno?“
„Ne, neoslovovali se, ani na té diskotéce. Ale určitě bydlela někde poblíž místa toho únosu, protože o tom právě přemýšlela.“
„Mám tu pár fotografií, které by odpovídali tvému popisu. Pojď se na ně podívat.“
Jana se zvedla ze židle, protáhla se mezi stoly a podívala se na monitor. Její pohled spadl na usměvavou, hnědovlasou dívčinu.
„Kdo je tohle?“ ukázala na obrázek.
„Je to ona?“
„Určitě je to ona.“
„Kompletním výcvikem nepošla. Je to totiž jen naše informátorka,“ sdělil jí. „Mohla by vědět něco, co chtějí vědět oni.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 12 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 40 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 65 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
