obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2916108 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: TaPati 1 - 9. kapitola ::

 autor semeda publikováno: 17.04.2012, 12:23  
VAROVÁNÍ! Kapitola obsahuje vulgární výrazy!
V 9. kapitole Marie s Luciusem utíkají, musí i trochu bojovat, potkají ale silného nepřítele. Jestlipak se z toho dostanou...
 

9. KAPITOLA

Zahanbeně jsem seděla zády k seníku a kouřila svou předposlední cigaretu. Luciuse jsem ignorovala, když mě chválil, i když mi vysvětloval, že se přes to musím přenést. Zmítaly mnou protichůdné pocity - smutek, že jsem se neovládla. Šok a nevolnost, že jsem zabila - kolik? Osm lidí. Prý to nebyli lidi. Ale pro mě jo. Byli jako můj brácha - žili normální život, dokud v nich tyhle monstra někdo neprobudil. Nemohli za to.

Taky jsem měla radost, že jsem se zvládla ubránit. A nakonec jsem měla vztek, že toho posledního neodpravil Lucius, že se víc nesnažil se mnou mluvit a že mi řekl tak málo informací.

A stud, že jsem se pozvracela. Fakt jsem si nemyslela, že by se mi to mohlo stát - po všech těch hororech, nechutných fotkách co jsem viděla na netu a krvavých hrách jsem si myslela, že jsem vůči tomu imunní. Ale zabít někoho, nebo tomu dopomoct, to bylo fakt silný kafe. Zase mi stouply šťávy do krku, když jsem si vzpomněla, jak vypadali, když umírali. Najednou se mi v zorném poli objevila ta bonboniéra, co jsem vzala z práce pro Ester.

“Musíš si doplnit cukr, jinak omdlíš. A taky potřebuješ dost energie, odsud totiž musíme co nejdřív zmizet, než sem pošlou někoho, aby hledal těchhle osm,” řekl Lucius. Jen jsem se trochu víc odvrátila.

“Vem si dobrovolně, nebo ti je nacpu do krku,” pohrozil.

Tak jsem si tu bonboniéru od něj vzala a strčila si jeden bonbon do pusy.

“Hele, já vím že to není jednoduchý. Ale poradila sis s tím bezvadně, buď na sebe pyšná. Pořád si opakuj, že to nebyli lidi,” snažil se mě uklidnit.

“Právě, že to byli lidi, Luciusi. Právě, že byli. To je ten problém,” odpověděla jsem mu a vzala si další bonbon. Byly fakt skvělý, generál se vytáhl, když nám je koupil. Pravý belgický, hmm...
“Měl jsi pravdu, s tím cukrem, díky,” řekla jsem Luciusovi a cítila, jak se mi čokoláda v puse rozpouští a šíří mi po celém těle příjemné pocity.

“Jo, já vím. Taky jsem podobnou situaci párkrát zažil. Jsi připravená na cestu?”

“Kam chceš jít?” zeptala jsem se na otázku otázkou, už se v tom začínám zlepšovat.

“Bojím se o Sylvu, rád bych jí viděl. A mohla by nám pomoct,” zamyslel se.

“A nenaděláme jí problémy, když se u ní zastavíme?” zeptala jsem se já. Při představě, že poštvu tyhle příšery na další kamarádku, jsem se vůbec necítila dobře.
“Uměl by ses někam vloupat?” otočila jsem se na Luciuse s další otázkou. Byl zamyšlený a vypadal unavený.

“Hm? Co? Ale jo, pokud to není bankovní trezor nebo tam nejsou nějaký speciální čidla. Proč?” vyzvídal. Já už jsem se zvedala a sebrala jsem kabelku, bonboniéru jsem si schovala (ještě jeden bonbon jsem si šoupla do pusy) a vykročila.

Lucius mě chytil za ruku: “Co máš za lubem?”

“Jedeme k Ester domů. Vím, kde má auto a kde bydlí. Já se tam vysprchuju, dám si kafe a převlíknu se do svýho oblečení, tyhle šaty už nemůžu ani cítit. Smrdí senem a jsou celý od krve, koukni...” celkem zbytečně jsem roztáhla sukni, krev jsem ale měla všude, asi i na obličeji.

To se stává, když někdo metr od vás seká hlavy.

“Ty se alespoň vyspíš - ten byt je do zítřka prázdnej. Pak vypadneme na nějaký bezpečnější místo, klidně se mrkneme i za Sylvou, nejdřív ale obhlídneme terén, jestli se tam někdo nepoflakuje. A ani nevíme, jak to tam vypadá, slyšel jsi včera to hlášení o evakuaci.”

Vypadalo to, že přebírám vedení, Lucius totiž po chvíli přemýšlení přikývl: “Fajn, tak veď k tomu autu...”

Páni, to bych od něj nečekala.
“No, já ho najdu jen od tý cesty, kde jsme včera šmírovali sídliště,” přiznala jsem mu. Naštěstí on tady problém s orientací neměl a tak jsme na kraj sídliště narazili poměrně brzy. Chvíli jsme zůstali schovaní a pozorovali terén. Všechno vypadalo normálně, po ulicích sem tam prošel někdo s pejskem nebo s kočárkem, lidi si povídali, chodili s nákupními taškami...

Vlastně - úplně všechno normálně nevypadalo.

Vycítila jsem z lidí strach, byl v každém gestu, pohybu, pohledu. Napsaný v každé tváři. Maminka s kočárkem se otáčela tak často, že vypadala spíš, jakoby odháněla mouchy. Támhle dvě paní si šeptaly přímo do ucha a taky se rozhlížely. A chlap, co zamykal auto, ho třikrát obešel, aby ho zkontroloval.

Když jsme nikoho blízko neviděli, vyplížili jsme se z lesa a co nejrychleji, ale stále docela nenápadně, došli k autu. Lucius si na chvilku stoupnul ke dveřím řidiče, něco luplo a rázem byl uvnitř. Otevřel mi u spolujezdce, jedním pohybem vyndal odněkud zpod volantu svazek drátů, pár jich rozpojil a pak zase trochu jinak spojil, až auto nastartovalo.

Poprvé jsem naživo viděla krádež auta a docela mě to fascinovalo. To se chci taky naučit.

Jel rychle, ale podle předpisů. Snažili jsme se být nenápadní a bez problémů jsme dojeli k Ester domů. U vchodu do jejich baráku mě čekalo překvapení - Lucius vyndal pár svazků klíčů, chvíli je probíral a zkoušel, až nakonec dveře otevřel.

Jen jsem na něj vykulila oči - on je musel vzít, když už byla Ester mrtvá!!! To pak tedy nechápu, proč je nezkusil i na auto... Vešel jako první, s dýkou zase připravenou. Já jsem vklouzla do předsíně a opatrně zavřela dveře.

“Vzduch je čistý,” řekl odněkud z obýváku.

“Fajn. Jdu do sprchy,” řekla jsem a zula si boty. Bože, to byla úleva!

“Ani náhodou!” stál Lucius najednou v předsíni. "Musíš se trochu ohřát, napít a najíst! Pojď!"

Chytil mě za ruku a táhl do kuchyně, dupala jsem jako vzdorovité dítě. Tam mě donutil sednout si ke stolu, nalil mi velkou sklenici minerálky a do misky nasypal lupínky a zalil mlékem.

“Jez,” sedl si ke mně.

“Ty nebudeš?” podívala jsem se na něj. “Hele, tak piješ krev, nebo ne?” zeptala jsem se znovu.

Protočil oči. “Já teď nemám hlad. A ano, piju krev.”

Trochu jsem s sebou trhla, to byl fakt divný pocit, být v jedný místnosti s někým, kdo se přiznal, že pije krev. Nevěděla jsem, jestli se ho mám bát, nebo ne.

“Lidskou?” vyzvídala jsem dál a strčila si lžíci lupínků do pusy.

“Jo,” povzdechl. “Ale jenom v noci,” dodal.

“Proč jenom v noci - to je v tom nějaký rozdíl?” nechápala jsem.

On se kupodivu usmál.
"Ne, jenom v noci proto, že jenom v noci jsem upír. Přes den jsem člověk jako ty. Teda s lepším výcvikem a bez telepatických schopností. A evidentně asi s lepšími smysly, než máš zatím ty. Pořád nechápu, že jsi ty TaPaty v lese neslyšela, oni slyší i vidí skoro stejně dobře, jako my.”

Koukala jsem na něj s otevřenou pusou. To je divný, docela schíza, být ve dne někým jiným, než v noci.

“A jaký je vlastně rozdíl mezi upírem a člověkem - teda kromě stravovacích zvyklostí?” chtěla jsem vědět víc.
Jako vždycky.
On si zase vzdechl, tentokrát ale docela odevzdaně - evidentně čekal, že se na to zeptám. Začíná si zvykat, chlapec. Taky už bylo docela na čase.

“Teplota, třeba. Upíři jsou velmi chladní. A mají mnohem tvrdší kůži než lidi. Jsou mnohonásobně rychlejší. A velmi zrychlené reakce, jednou jsem si na radaru změřil, že dokážu běžet asi dvěstědesítkou, pro představu.”

“Týýý vo...” ujelo mi. “A přes den nic z toho nemáš?” vyzvídala jsem dál.

On se na mě upřeně zadíval: “Mám o něco nižší teplotu než lidi, pořád. A trochu rychlejší reakce taky, to ale nevím, jestli není spíš výcvikem. Hele, tohle můžeme dopovídat zase někdy jindy. Měl bych si jít opravdu lehnout, jestli nebudu odpočatý až zapadne slunce, budu potřebovat krev mnohem akutněji, než normálně. Zkus se taky vyspat, v noci si to asi nebudeme moct dovolit.”

Klepl do stolu, pak se zvedl a odcházel.

“Luciusi? Necháš si, prosím, otevřený dveře? Abys slyšel, kdyby se něco dělo? Já jestli usnu, tak spím jako dřevo, to víš sám... A - hezky se vyspi.”

Otočil se a hodil jednoďolíčkovým úsměvem: “Ale, naše amazonka se bojí? Nechám, neboj. Ty se taky hezky vyspi. Dobrou.”

Dojedla jsem zbytek lupínků, vypila minerálku na ex a odešla do koupelny. S radostí jsem ze sebe svlékla štípající oblečení a pořádně jsem se vydrbala.
Nechápu, že si nás nikdo nevšiml, celou půlku obličeje jsem měla krví doslova otapetovanou. Když jsem se utřela a vysušila si vlasy, jen v osušce jsem přeběhla do Esteřiny ložnice, kde jsem původně nechala svoje oblečení. Otevřenými dveřmi jsem v druhém pokoji viděla vršek blonďaté palice, zahrabané v peřinách. Prohrabala jsem Ester skříně (promiň, holka...) a našla super noční košilku přesně podle mých představ - dlouhou, teplou, s dlouhým rukávem, naprosto asexuální.

Ester jí musela mít buď po babičce, nebo do porodnice. Já si jí zamilovala na první pohled.

Zavrtala jsem se do peřin - voněly Esteřiným parfémem, stejně jako teď já - a ačkoliv bylo sotva po poledni, usnula jsem jak špalek.

Ve spánku mě navštívila Theroy. Tančila na louce, smála se a říkala nesmyslná slova. Pak se u ní objevil Lucius a začali tančit tango na melodii z Carmen. Když se dostali až ke mně, a Lucius mě vyzval k tanci, probudila jsem se.

V pokoji bylo šero, ale ještě ne tma.

Odhadovala jsem, že mohla být tak čtvrtá odpolední - nebo taky mohlo být klidně jedenáct v noci a sněžná vánice, co by spolu s pouličním osvětlením vytvořila iluzi šera.

Radši jsem se vyhrabala ven z postele, plánovala jsem se alespoň napít, odskočit si a zjistit, kolik je hodin; klidně bych znovu usnula, kdyby bylo brzy.
Nechtěla jsem vzbudit Luciuse, tak jsem dveře ložnice otevřela opatrně. V předsíni byla tma a jen co jsem tam vlezla, dostala jsem ránu do břicha.

"Ufff," jen jsem vyhekla, po zádech odletěla zpět do ložnice, rukou zavadila o dveře, které s obrovskou ránou bouchly do stěny a zády se narazila o postranici postele.

Sakra, to byla bolest jak blázen! Vyhrkly mi slzy a pořád jsem se nemohla nadechnout.

Viděla jsem tmavou postavu, jak jde ke mně, pak mě někdo zase za vlasy vytáhl do stoje a přiložil něco chladného ke krku. To je můj konec, pomyslela jsem si, zavřela oči a nestihla vůbec nijak reagovat. Najednou se za mnou s ohlušujícím rámusem rozbilo okno a ten někdo mě pustil a otočil se k němu.

Vzápětí jsem zase na obličeji ucítila něco vlhkého a teplého - proč já se vůbec sprchuju?! Zhroutila jsem se na postel do kozelce a držela si břicho. Po týhle ráně už asi děti mít nebudu, prolítlo mi hlavou a bolest byla tak strašná, že mi bylo úplně jedno co se kolem děje.

Lucius poklekl ke mně a otočil mě tváří k sobě.
"Jsi v pohodě?" zeptal se.

"Ne-e, sakra, to bolí jako blázen!" vzlykala jsem potichu.

Najednou do pokoje vtrhlo dalších několik lidí, slyšela jsem jak s nimi Lucius bojuje a snažila jsem se vzpamatovat. Silou vůle jsem se posadila a ze všech sil si přála ublížit všem, co mě napadli. Kousek vedle mě s nezaměnitelným zvukem pukla hlava a o kus dál ještě jedna. Vedle postele se ozývalo kvílení dalšího útočníka a pak svist a ticho.

V předsíni byl taky hluk - někdo tam kvílel, někdo říkal příkazy a nějaká ženská ječela jak podřezaná. Soustředila jsem svůj vztek jen na chlapy, zatímco tam Lucius vlítnul udělat pořádek. Po chvíli vše utichlo, jen ta ženská pořád vzlykala, jak jí táhnul ke mně do ložnice. Podařilo se mi mezitím tu bolest trochu rozdýchat, že jsem se dokázala aspoň posadit rovně a rozkoukala jsem se natolik, abych viděla, že ta ženská je vojanda.

Stále v obou rukou svírala nějaký samopal, na nikoho ale nemířila. Lucius jí držel za vlasy (sakra, co to ti chlapi mají s chytáním ženských za vlasy? Je nikdo za vlasy nechytá a to je taky někdy mají dlouhé!) a pomalu jí po krku přejížděl tupou stranou svého nože. Přesně ve stejné situaci jsem byla před ani ne pěti minutama, takže jsem s ní opravdu soucítila.

"Chci informace, jinak jsi nám k ničemu," zasyčel na ní.

Podívala se na něj a plivla mu do tváře. "Nasrat..." zachroptěla.

"Fajn, Luciusi, u tohohle být nemusím, klidně si tu s ní hraj a já se jdu vysprchovat. Nechci zase zvracet," řekla jsem nahlas a doufala jsem, že tím povzbudím dívčinu představivost a ona se radši rozhodne vypovídat, než se nechat mučit. Podívala se na mě.

"Ty se nepřidáš, zrůdo?" zasyčela.

Fajn, tak děvče má buď vymytej mozek, nebo hodně divný představy o dobru a zlu. Přistoupila jsem k ní a vytrhla jí samopal (jejda, to je těžký jak hrom!).

"Jediný zrůdy, co na tomhle světě jsou, jsou tvoji kamarádíčci co nás sem přišli zabít!" zasyčela jsem na ní nazpět.

Lucius jí trochu říznul, já ucukla a podívala se na něj - lhostejně pokrčil rameny.

"Vyber si, tady kolega má spoustu zkušeností s dostáváním informací z nepřátel. Buď promluvíš hned a bez bolesti, nebo až za chvíli. Teď máš ale ve svém životě jen dvě jistoty - že nám řekneš všechno co víš a že zemřeš. Je na tobě si vybrat, jak k tomu dojde."

S tímto (doufám) inspirativním proslovem jsem posbírala všechno svoje oblečení co jsem našla a zase se zavřela v koupelně. Tam jsem si svlékla krvavou noční košili a objevila na svém podbřišku podlitinu jak talíř, bolela už jen na pohled, dotknout jsem se jí nedokázala. Na zádech a levém boku to bylo snad ještě horší - postranice postele, kam jsem spadla, mi sedřela kůži a udělala modřinu od lopatky až k pánvi.

Zatím jsem se díky adrenalinu hýbala bez problémů, zítra se ale asi nepohnu vůbec. Nastavila jsem si vlažnou vodu a vlezla do sprcháče.

Vzápětí jsem zjistila, že i vlažná voda na sedřené kůži pálí jak rozžhavené železo a jen jsem syčela. Mýdlem jsem se neobtěžovala, opláchla se jen vodou a jak se mi chtělo na malou, pustila jsem to taky. Na záchod teď nejdu, to budu radši prase.

Už osušená jsem probírala oblečení a zjistila, že můžu použít jenom džíny, zbytek byl zacákaný krví. Takže budu muset zase prohrabat Esteřiny skříně...

Zakryla jsem se osuškou a než jsem vlezla do ložnice, tak jsem si nejdřív všechno prohlídla vnitřním zrakem. Na to se musím naučit nezapomínat. Viděla jsem Luciusovu auru a zářivě červenou auru té vojandy v ložnici.

Otáčela jsem se na místě a prohledávala okolí.

Za domem, dost daleko, byla vidět spousta šedých obrysů, muselo tam být snad dvacet lidí. Vešla jsem do ložnice, že to Luciusovi řeknu, a naskytl se mi divný pohled. Vojanda stála, Lucius za ní, držel jí za vlasy na zátylku a pusu měl přitisknutou k jejímu krku. Nejdřív jsem si myslela, že jí líbá, pak se na mě ale otočil a já viděla jeho upíři zuby.

Ztuhla jsem v šoku a on pustil teď už mrtvé tělo na zem.

"Týýý vo..." projevil se můj vysoký inteligent, nic chytřejšího mě opět nenapadlo. Ale nechtěla jsem vyvádět, sám se mi přece přiznal, že pije krev.

"Musíš to nějak zamaskovat, upíří kousnutí zná z hororů každej," konečně jsem se zmohla na rozumnou řeč, otevřela jsem skříň, po hmatu hledala něco vhodného a slyšela svist jeho nože.

"Asi takhle?" zeptal se a odhodil její hlavu za postel.

Nechutný.

Ale už si zvykám.

"Musel jsi jí zabíjet?" zeptala jsem se.

"Byl to náš nepřítel, Marie. Když někoho nezabiješ, vpadne ti do zad a přivolá si k tomu posily, to si pamatuj," řekl on a po chvíli přidal: "nechtěl jsem, abys to viděla." Evidentně nemluvil o uříznuté hlavě.

To jsem se k němu zase otočila.

"Vědět o tom a vidět to, není pro mě žádný rozdíl." Kecám, fakt byl...
"Vždyť jsi mi to řekl předtím, že piješ krev. Tak jsem něco takovýho čekala," zase kecám, vůbec jsem na nic podobného nepomyslela.

Ale chtěla jsem, aby se cítil líp, vycítila jsem totiž, že mu fakt není dobře - cítil vinu, šok, znechucení, stud.
Už se v tom lepším, rozeznat emoce je pro mě čím dál tím jednodušší.

"Potřebuju tričko a svetr, nebo mikinu, nemůžu to najít. Nemáš náhodou baterku? Za barákem je další spousta lidí, nemůžu teď rozsvítit a musíme rychle zmizet, na to potřebuju být oblečená!" řekla jsem mu, nechtěla jsem už víc řešit, co se stalo.

Jsem srab, radši se budu tvářit, jakoby se nestalo nic.

Podal mi můj zapalovač.

No jo, vlastně, na to jsem nepomyslela, protočila jsem oči. Škrtla jsem s ním, krytá dveřmi skříně a v mihotavém světýlku plamínku jsem našla, co jsem potřebovala. Dokonce ještě jedny teplé kamaše, vzala jsem je taky. A pěknej malej batoh, tak jsem do něj nacpala nějaký náhradní oblečení a z koupelny i pár náplastí a nějaké léky, co měla Ester v lékárničce. A Lucius mezitím přinesl nějaké jídlo a pití z kuchyně (jo! Vzal kafe, hurá!) a batoh mi tím doplnil.

"Nenašel jsem pro tebe žádný cigára," řekl mi, evidentně se snažil být milý.

"To je mi jasný, tady jsou samí nekuřáci," odpověděla jsem s povzdechem.

"Zato jsem ale našel tohle," usmál se a podával mi jointa a plechovku s usušenou trávou a mini dýmkou. JO! Tak budu aspoň veselá, když už nic jinýho. Ester se nezdá, teda.

"Bezva" usmála jsem se na něj a mrkla.
Úsměv mi opětoval.
"Teď musíme zmizet. Podívej se, kde je volná cesta.... prosím," řekl mi a mně údivem vylítlo obočí nahoru. On mi řekl prosím, páni...

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla a vydechla.

Zaměřila jsem se zase na to místo, kde jsem je viděla prve. Už byli docela blízko, odhadem tak deset metrů za barákem. Ukázala jsem tím směrem rukou, oči jsem neotevřela.

"Asi dvacet lidí, deset metrů, plus mínus," zašeptala jsem. Pomalu jsem se zaměřilav doprava: "Skupinka asi pěti, šesti - nevidím je moc dobře. Jsou daleko - tak sto metrů, možná víc."

Pomalu jsem se otáčela a podobné skupinky viděla prakticky všude.

"Jsme obklíčení. Za domem jsou nejblíž, ale jinak jsou všude. Mají mezi sebou tak maximálně pětimetrový mezery, to nenápadně neprojdeme," řekla jsem odevzdaně a otevřela oči. Lucius měl na zádech taky batoh (kde ho vzal a kdy?) a hrál si s dýkou.

"Fajn, takže poběžíme a cestou jich sejmeme co nejvíc bude možný. Potřebuju, aby ses teď soustředila na nepřátele tímhle směrem," ukázal k oknu, "a zneškodnila jich co nejvíc zvládneš. Stačí je ochromit, nemusíš je hned zabít," dodal na můj vyděšený pohled.

"Já nemám vztek a bez něj mi to nejde!" zašeptala jsem.

"Snaž se," řekl tvrdě.

Jako to je bezvadný, jak se mám asi snažit? Přemáhám sama sebe už... jak je to vlastně dlouho? Dva dny? Bože, zdá se to jako dva měsíce.

Zase jsem ale začínala být vzteklá, tohle Lucius fakt umí.
"Dělám, co můžu!" prskla jsem na něj, zavřela oči a soustředila se na skupinky 'cílů' ve směru, kterým ukázal.

Několik lidí začalo střílet.

No bezva, to teda moc nepomohlo. Najednou jsem cítila, jak mě vzal do náruče a neuvěřitelnou rychlostí vyběhl vchodem, běžel přes silnici a skrz blízký lesík. Aby mi neplandaly ruce, chytila jsem ho pevně kolem krku a on si mě k sobě přivinul ještě blíž. Mýma nohama někoho praštil (JAU!) a najednou jsme byli na místě, kde jsem to nepoznávala a kde mě pustil.

Z velké dálky jsem ještě slyšela střelbu.

"Promiň, to asi moc nepomohlo," řekla jsem mu.

"Bylo to dobrý," odpověděl mi, ale zůstal otočený zády.

"Co teď?" zeptala jsem se.

"Zkusím ukrást auto a musíme zjistit, co se děje. Pojď."

Vykročil doprava a tak jsem ho následovala.

"Počkej!" řekla jsem, když jsem si uvědomila, že se mi točí hlava. "Něco se děje, točí se mi hlava!" zafuněla jsem a musela se chytnout stromu, abych neupadla.

"To je z vyčerpání," řekl lhostejně a šel dál.

"Blbost, Luciusi, tohle jsem cítila vždycky, když se mi staly divný věci! I v tom obchoďáku, před tím, než se tam objevili TaPati!" najednou jsem šeptala, doběhla ho a chytila za ruce.

Měl je tvrdé jako kámen a ledové jak led.

Po páteři mi přebíhalo mrazení a vstávaly chloupky na krku.

Hlava se točila čím dál tím hůř a spolu s pocitem na zvracení, co normálně mám v Luciusově přítomnosti, jsem cítila, že dlouho stát nevydržím.

"Já omdlím?" šeptla jsem a padla na kolena. Byla jsem hrozně překvapená, nebyl přeci důvod omdlívat? Najednou mě začala strašně bolet hlava a jak se tahle bolest přidala ke všem ostatním, zvedl se mi žaludek a já zase zvracela. Bylo mi tak strašně špatně, že jsem si přála umřít. Fakt.

"Sakra!" sykl Lucius. "IeoPat!" vysvětlil, chytil mě pod rukou a snažil se mě odvléct kousek dál. Byla jsem jak hadrová panenka, všechno mi bylo jedno, Bože ať už to skončí! Bolest se ale ještě stupňovala, až jsem začala tiše naříkat.

Abych nevydala hlasitý zvuk, kousala jsem se do ruky a cítila, že moje zuby pronikly kůží a v puse mám krev. Po těch lupínkách, co jsem před chvílí vyzvracela, to byla docela fajn chuť.

"Dal by sis, upíre?" ozval se najednou tichý ženský hlas, hned vedle mě.
Cítila jsem, jak Lucius nadskočil a ztuhnul.

"Hmm, zajímavé. Dvě nezákonná stvoření různých ras se spojí, aby zachránila svět. Jak romantické. Škoda, že se vy dva nemáte rádi, to by byl příběh," řekla, postoupila blíž ke mně a zvedla mi bradu. Otevřela jsem oči a konečně se podívala, kdo nás dostal. Vysoká, štíhlá, snědá žena. Oblečená v bezvadně padnoucím kostýmku, přes něj pravý kožich.

Byla nádherná. Vypadala trochu jak Salma Hayek, byla ale o něco vyšší a útlejší.

"Já totiž příběhy sbírám, víš, maličká?" zašeptala mi skoro láskyplně a k mojí bolesti hlavy se přidala bolest v krku, nemohla jsem najednou dýchat, ačkoliv ona mi krk nedržela. Instinktivně jsem odrazila ruku, kterou mě držela pod bradou, chytla se za krk, hýkala jak osel a snažila se odplazit dál od ní.

"Nech jí!" zasyčel Lucius, hned na to se zhroutil vedle mně.

"Galantní rytíř, umírající za krásnou ženu, to je dobrý konec, co říkáš, upíre?" řekla ona a Lucius se začal na zemi zmítat bolestí.

Už zase měl upíří zuby (týýý jo, fakt musí být vysunovací, jako v knížkách!) a z očí mu tekly krvavé slzy.

Z nedostatku kyslíku se mi začalo černat před očima, celou svojí vůlí jsem se ale napřela proti ní, abych jí zabránila ho zabít.

Její aura byla zářivě stříbrná, svítila jak měsíc na obloze.

Pořád se mi nedařilo k ní proniknout, tak jsem se alespoň snažila zaštítit Luciuse. Poznala jsem, že jsem úspěšná, když mě za krk vytáhla do stoje.

"Maličká si chce hrát!" řekla pobaveně a já najednou zase mohla dýchat.

"Výborně, na to že jsi neprošla inicializací, jsi docela silná. Aby taky ne, když tvůj stvořitel byl jeden z nejsilnějších. Jenže, zlatíčko, tohohle upíra nemůžeš zachránit. Já mu totiž dlužím odplatu za mého druha a přeci bys mi nechtěla zkazit tu radost ho zabít. Oko za oko..." řekla měkce.

"Jeho nezabiješ," sebrala jsem poslední síly a chytila jí za ruku. Celou svojí vůlí jsem si přála dostat se do jiné dimenze. Cítila jsem, jak mi v tom brání, já jsem ale vytrvala a podle kaleidoskopu zvuků a barev za víčky jsem cítila, že jsem byla úspěšná.

"Teď mě zabij," řekla jsem jí výsměšně (hrdá sama na sebe, že jsem to zvládla) a ona mi dala facku, až jsem upadla. Sakryš, budu se muset naučit bojovat, už mě nebaví jak mě každý mlátí. Nehledě na to, že to fakt bolí.

"Ty si myslíš, že jsi něco dokázala? Tvoje schopnosti jsou ničím, proti mým! Já Gmisiofií cestuji už stovky let a nemám problém se vrátit, takže to, co jsi udělala, je zbytečné," ta ženská se ráda poslouchá. Navíc mě fakt překvapuje, jak všechny tyhle stvoření z jiných dimenzí ovládají bezvadnou češtinu.

"Alespoň něco jsem udělala," řekla jsem jí a posadila se, zády ke stromu. Moje levá tvář hřála a pulzovalo v ní.
"Tak co bude?" provokovala jsem jí. "Když mě zatím nezabiješ, nechceš mi to aspoň celý vysvětlit? Až do nedávna jsem si žila obyčejný život a najednou jsem ve válce mezi upírama a psychopatama a vůbec ničemu nerozumím," zkusila jsem to, doufala jsem, že jí zdržím na tak dlouho, aby Lucius stihl utéct.

Zasmála se.

"Vlastně - proč ne. Jsem ráda, že zvažuješ diplomatické řešení. Můj partner, vy byste mu asi říkali manžel, tě z neznámého důvodu stvořil a pak byl zabit tvým momentálním společníkem. Ty se kamarádíš s nepřítelem, místo aby ses přidala k nám! Je sice nezákonné, pářit se s člověkem, ve válce je ale každá výhoda dobrá. Nabízím ti proto možnost, napravit svůj omyl a přidat se na správnou stranu. Můžeš projít inicializací jako každý TaPat a posílit tak svoje schopnosti. Jsem i ochotná tě učit, můžu ti nahradit matku, ve své podstatě jí jsem. Navíc - já za jeho pochybení taky platím - tím, že mě vyhnali na tvou hnusnou planetku, kde nevíte co je respekt a pokora! Jestli podrobím ten váš nicotný svět, budou mi muset prokazovat úctu, kterou zasloužím!" v očích jí teď plál fanatický lesk.

Tak Lucius byl tím, kdo zabil mého stvořitele? A ona mi nabízí inicializaci, to by nemusela být špatná lest... Mohla bych se konečně naučit svoje schopnosti ovládat, určitě bych to ale nevyužila tak, jak plánuje.

"Vím, na co myslíš, zapomeň na to. Umíme si vzpurné duše podrobit. Od počátku věků na tvé planetě vládneme! Byli jsme tu první, zavedli jsme tu řád a pořádek a za to jsme vyháněni a zabíjeni jinými stvůrami! Stvůrami, co nepřežijí bez lidské krve, na to nezapomínej! Jsi jedna z nás, nezapomínej ani na to!" rozvášnila se.

"Ubližujete lidem," řekla jsem já a snažila se nemyslet na to, kolik času získám Luciusovi na útěk.

"Tsss, lidi. Primitivní, obtížní paraziti, co si nedokážou vážit ani vlastní planety. Ty nesleduješ zprávy? Ubližují si sami, nezaslouží si tvůj soucit!" smetla mé námitky ze stolu.

"Jo, někteří jo. Ale většina z nich si ho zaslouží. Většina jen žije svůj život, nikomu neubližuje a snaží se ostatním pomáhat," vedla jsem si dál svou.

Přiklekla si ke mně.

"Jsou to omezení, barbarští, hloupí paraziti!" zasyčela mi zblízka do obličeje a já cítila, že se mi snaží rozkázat, abych to tak vnímala taky. Vší silou jsem se proti ní bránila. Najednou ten divný pocit zmizel a ona se otočila nalevo a poslouchala. Po chvilce jsem odtamtud slyšela nějaký hluk. Podívala se zpátky na mě a skoro neslyšně se zeptala: "kam jsi nás přenesla?"

"Jo, to kdybych věděla..." pokrčila jsem rameny a začala se hystericky chichotat.

"Svině!" vyprskla a znovu mě praštila.

Au.
Rozsekla mi ret, krev mi tekla do pusy a po bradě, byla jsem ale tak vyčerpaná, že jsem si jí nedokázala ani otřít. IeoPatka se najednou začala rozplývat v mlze a po pár sekundách úplně zmizela. Hezký, vypadám u toho taky tak?

Hluk se stále stupňoval - vypadalo to, že sem běží několik lidí. Nechtěla jsem čekat, jestli to jsou TaPati (to by asi nezmizela), nebo upíři, nebo ještě jiná rasa a tak jsem se vší silou soustředila, abych se dostala zpátky na zem. Všechno mě bolelo, před očima se mi dělaly hvězdičky a z vyčerpání mi bylo na omdlení. I přes to jsem ale viděla, jak se kolem začíná dělat šedá mlha a když se z křoví vynořila první cizí blonďatá palice, už jsem byla napůl pryč.

"Je čas udělat pápá," řekla jsem z posledních sil, když se moje okolí změnilo a já se ocitla doma, ve známém lese na Zemi. Teda snad, byla jsem tak slabá že jsem si nebyla jistá ničím. Pak všechno zčernalo a já omdlela.


 celkové hodnocení autora: 88.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 17.04.2012, 12:22:25 Odpovědět 
   Zdravím.

Pěkně "akční část" se "spoustou překvapení"! ;-))) Dalo se čekat, že budou naše hrdiny jejich nepřátele stopovat, ale čtenář zabraný do děje na to příliš nemyslí (tedy alespoň já jsem "deduktivní část své mysli" vypnul a nechal se unášet příběhem). Také setkání s "matkou" bylo zajímavé. Lucius má u ní také vroubek. Nakonec, ze závěru této kapitoly není jasné, jak se oběma vede, protože byl ON ponechán svému osudu a ONA omdlela vyčerpáním, tudíž se může stát cokoliv a "zajetí" je docela reálným stavem! Uvidí se... ;-) Na chybky jsem nekoukal, ale pšt (žádné prasátko ani kaňka mne nevyvedla z míry, ale nějaké drobnosti v textu být mohou). Hezký den a psaní zdar.

P.S. Tak dobře, proletěl jsem Tvůj textík, abych se koukl, co Ti v něm šotci nasekali: hodně používáš spojku "že", občas chybí interpunkce a najde se i chybka v ji/jí. Tak, to je pro formu! ;-)
 ze dne 17.04.2012, 16:33:06  
   semeda: Šímo, tvé komentáře mě baví čím dál tím víc ;-) Děkuji!

Spojku "že" zkusím omezit, díky, toho jsem si vůbec nevšimla. Chybějící interpunkce a chyby v ji/jí tady být neměly!!! Ach jo, snad příště...
Díky za upozornění!
A hezký den ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Aj ženy sa stri...
aegitalos
Vyhoření
Marbal Škutin
Touha
Istarwen
obr
obr obr obr
obr

Kapitola 8
dark_stuff
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr