obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."
Publilius Syrus
obr
obr počet přístupů: 2915820 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39761 příspěvků, 5830 autorů a 393159 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Mrtvé milovati ::

 autor Salor publikováno: 25.04.2012, 9:44  
Delší kousek - 8 tisíc slov. Hororově tajemná povídka.
Opět z roku 2005, k vidění i na piste-povidky, nick BLACK
 

Jediná esemeska změnila můj život. Stalo se to krátce po Vánocích. Svátky jsem strávil s rodinou v Uherském Hradišti. V neděli dvacátého šestého mi přišla SMS od mého bývalého spolužáka ze střední školy. V současnosti jsem již druhým rokem studoval informatiku v Brně. Tomáš - tak se ten spolužák jmenoval – jsem neviděl už dobře rok, od posledního třídního srazu. Teď mě zval na vystoupení jejich skupiny Vale Dal v čajovně.
Tom se od střední školy dost změnil. Předtím žil bezstarostným životem: cigárka, alkohol, mejdany, travka, houbičky… Poslouchal tvrdou hudbu jako Korn, Sepultura, Soulfly či System of a Down. Hrál na bicí a jeho mladší bratr na basovou kytaru. Když jsem s ním na srazu mluvil, tak vyšlo najevo, že téměř nic z toho už neprovozuje. Začal žít zdravým životním stylem. Žádné cigarety či jiné drogy. I jídlo si pečlivě vybíral. Z metalu přešel na jazz. I své dlouhé havraní vlasy si ostříhal nakrátko. Prostě změna jak fyzická, tak duševní.
Když jsem přišel do čajovny, vřele mě uvítal. Sedl jsem si ke stolku, kde bylo asi pět spolužáků ze střední školy, které také pozval.
Pak začali hrát. Klasická jazzová sestava: Tom – bicí, jeho bratr Honza vyměnil basu elektrickou za normální, klávesy jako náhrada za jazzové piáno a elektrická kytara. Já se v poslední době, co se hudby týče, dal na metal, tak jsem se obával, že mě jazz nebude moc bavit. Ale bylo to dobré a některé skladby se mi zdály povědomé.
Ten večer se však stalo něco významnějšího, než že se mi zalíbil jazz (půjčil jsem si od jedné spolužačky dvě CD). Poznal jsem totiž svou životní lásku. V minulosti jsem sice s pár holkami chodil, ale většinou to vydrželo jen pár měsíců. Často došlo k nějakým neshodám, jindy mě vyměnily za nějakého playboye, jednou jsem musel dát kopačky já, protože dotyčnou slečnu jsem už nedokázal snést.
Ale zpět do čajovny. Kapela si dala po čtyřech písničkách pauzu a v ten okamžik, když si Tom k nám přisedl, aby se osvěžil zeleným čajem, k našemu stolu přišla ona. Znal ji jen Tomáš a jeho bývalí spolubydlící z internátu. Prý chodila do stejné školy jako my, jen o ročník níž. Tom nám ji představil: Sandra, to bylo její jméno. Sedla si k nám a napřed si povídala s bubeníkem, než odešel pokračovat ve vystoupení.
Zatímco ostatní upírali pohled na jazzové muzikanty, já po očku zkoumal v příšeří panujícím v čajovně, nově příchozí sedící vedle mého souseda Lukáše.
Neříkám, že byla krásná či nádherná. Měla však v sobě něco – nějaké vnitřní kouzlo, které na mne zapůsobilo. Byla drobné postavy – odhadoval jsem, že je tak o deset centimetrů menší než já. Oblečená byla do tmavomodrých džín a několikabarevného svetříku nebo spíš pletené vesty, pod kterou měla černý rolák. Její tvář oblých rysů zdobily kaštanové vlnité vlasy stažené dozadu. Oči měla černé. Nos drobný. A ústa s plnými rty se stále usmívala. Její obličej působil neskutečně sympaticky, což se mi líbí daleko víc, než když je úderně krásný. Kromě lesku na rty nepoužila žádný make-up – další plus. Nemám rád, když se ženy snaží pomocí šminek, rtěnek a různých líčidel zvýraznit, podtrhnout či hůře vytvořit svou krásu. Nejlepší je to, co stvoří sama příroda.
Jednoduše řečeno jsem do toho spadl okamžitě. Zamiloval jsem se na první pohled. To se mi stalo prvně. Své předchozí známosti jsem napřed dlouho pozoroval, než byl pocit tak silný, abych mohl konstatovat, že jde o lásku. K Sandře jsem to pocítil ihned.
Jak večer pokračoval, tak osazenstvo našeho stolu řídlo. Lidé, s nimiž jsem před dvěma lety chodil do školy, postupně odcházeli. Když nás opustil i Lukáš, mohl jsem si konečně se Sandrou nerušeně popovídat. Tom s kapelou ještě hráli – vypadali plně pohlceni hudbou. U stolu jsem byl jen já, Sandra a ještě Lenka – ta, která mi půjčila cédéčka. Napřed jsem se Sandrou zapředl zdvořilý oťukávací rozhovor: co dělá, kde bydlí a tak. Dozvěděl jsem se, že také studuje v Brně – na fakultě nedaleko od mé školy. Když došlo na koníčky a zájmy, tak jsme zjistili, že máme hodně společného: oba jsme rádi četli, chodili do kina a dokonce i psali. Zatímco já povídky, tak ona poezii.
Jak jsme si tak povídali, ani jsme skoro nezaznamenali, že Lenka odešla. Připojil se k nám Tomáš s bratrem a hovor se stočil hlavně na jejich kapelu. I když jsem to nevěděl určitě, měl jsem pocit, že snad i Sandře jsem se docela líbil. Hodlal jsem to zjistit.
Kolem desáté hodiny se podívala na hodinky a řekla, že jí za chvíli pojede autobus (bydlela v Ostrožské Nové Vsi) a že už pomalu půjde. Navrhl jsem, že ji doprovodím. Souhlasila. Rozloučili jsme se s Tomem a zbytkem Vale Dal a opustili čajovnu.
Na autobusovém nádraží jsme si povídali, dokud nepřijel autobus. Vyměnili jsme si telefonní čísla, a když bus odjížděl, tak jsem jí zamával. I ona zamávala.
Šel jsem spát se spokojeným úsměvem na rtech.
Druhého dne jsem viděl všude její tvář. Ať jsem dělal cokoli, nemohl jsem ji dostat z hlavy. Myslel jsem na její příjemný hlas. Na její hluboké oči pod dvěma tenkými čárkami obočí. Odpoledne jsem to už nevydržel a chystal se jí zavolat, když mi začal zvonit mobil. Byla to ona. Sandra na mě myslela! Zalil mě velice příjemný pocit. Domluvili jsme se na schůzce příštího dne. Šli jsme do kina. Poprvé jsem ji držel za ruku a poprvé ji políbil.
Když jsme se vrátili do Brna, bylo pro nás ještě jednodušší se scházet. Po čase jsme se domluvili, že místo na kolejích, budeme bydlet ve společném bytě. Bylo to sice finančně náročné, ale co bychom neudělali, abychom byli spolu.
Naše společné štěstí trvalo přes rok. Už jsme se těšili na ukončení studia a plánovali jsme brzy svatbu. Osud tomu ale chtěl jinak, jak se tak říká.
Kdybych věděl, co se stane, nikdy bych Sandru s Jitkou nepustil. Jitka byla její nejlepší kamarádka a přemluvila ji, ať s ní jede do Prahy na nějakou výstavu. Obě totiž měly rády umění. Já bych jel také, ale musel jsem dodělat nějaký projekt do školy. Teď nevím, jestli to pro mě bylo štěstí nebo smůla, že jsem nejel taky.
Stalo se každopádně toto: byl únor, několik stupňů pod nulou, vozovka místy namrzlá, jejich auto dostalo smyk, vjelo do protisměru a srazilo se s protijedoucím vozem, který jel velkou rychlostí. Zemřeli všichni.

__________

Následující dny pro mě byly nejhorší v životě. Viděl jsem její potrhané tělo. Její tvář zohyzděnou jizvami a modřinami. Cítil jsem se jako by s ní umřela část mě. Nedokázal jsem to vzít na vědomí. Vždyť ještě před chvilkou tady byla se mnou. Ležela se mnou nahá pod peřinou. Smála se mým vtipům. Radila mi. Dovolila mi, se s ní společně sprchovat a hladit její bělostné tělo.
A teď byla pryč. Její ústa už nikdy neměla promluvit, ani mi oplácet polibek. Její nohy už neudělají jediný krok. Ruce nesevřou šálek ranní kávy. Oči zůstanou zavřené. Sandra byla mrtvá.
Připadal jsem si vnitřně strašně prázdný. Nic se mi nechtělo dělat. V našem bytě jsem se cítil jako návštěvník. Bral jsem do rukou její věci, čichal k jejím šatům. Pouštěl jsem si stále dokola naši oblíbenou píseň Mother Earth od Within Temptation.
Na pohřbu jsme si navzájem s jejími rodiči vyměnili povzbuzující slova o síle a životu, který jde dál. Uviděl jsem zde také poprvé její starší sestru s manželem. Monika se zhruba před pěti lety pohádala s rodiči a přestěhovala se do Prahy. Teď se s nimi sešla poprvé od svých dvaceti let. I já ji viděl poprvé, i když mi Sandra ukazovala nějaké fotky.
Monika se sestře dost podobala, ostatně jako většina sourozenců. Bylo to hlavně v obličeji. Stejné oči. Byla však pevnější postavy a krátce střižené vlasy odbarvené na blond. Také povahově se lišila. Zatímco Sandra byla tichá a působila dojmem hodného děvčete, na Monice mi cosi vadilo, ba přímo odpuzovalo. Její hluboký hlas mi připadal moc vyzývavý a jaksi vulgární. S manželem žila tři roky a zatím neměli žádné děti.
Zůstal jsem ze všech nejdéle. Dlouho poté, co všichni odešli, a hrob byl zasypán, jsem se díval na čerstvý nápis na náhrobku:

Sandra Vychodilová
* 7.6.1981 - † 12.2.2003
Kdo v srdcích žije, neumírá

__________

Dny míjely. Život plynul. Ale já nedokázal zapomenout. Neměl jsem vůli pokračovat ve studiu a místo toho jsem vzal místo správce sítě v městské knihovně. Pořád jsem si v duchu říkal: Proč Sandra? Vždyť byla tak mladá. Už nikdy nepotkám nikoho jí podobného. Dal bych všechno, abych ji mohl znovu vidět živou.
O té poslední věci jsem přemýšlel nejvíc. Kéž by tak vstala z mrtvých. Uplynul měsíc, když jsem pro to zbožné přání začal něco dělat. Tak jsem byl zoufalý.
Pracoval jsem přece v knihovně - studnici informací. Začal jsem pátrat po knihách, které by mi naznačily směr. Kdyby byla věda tak daleko a morální zábrany většiny lidí menší, neváhal bych a nechal Sandru naklonovat. Ovšem klonování člověka se zatím nacházelo v plenkách a mnoho lidí je zavrhovalo. Já ne. Z fleku bych souhlasil.
Když jsem tedy vyloučil genetiku, musel jsem zkusit něco jiného. Něco, co sahá hluboko do minulosti a je opředeno mnoha tajemstvími. Magie a čarodějnictví.
Vím, zní to dost šíleně. Ale já chtěl svou lásku zpět. I kdybych musel upsat duši ďáblu.
Pravidelně jsem si z knihovny bral domů několik svazků k prostudování. Jako zaměstnanec jsem mohl během měsíce projít veškerou literaturu na toto téma. Byl jsem však zklamán. Tak nějak jsem si namlouval, že v některé knize objevím návod na rituál jménem „Vzkříšení životní lásky“ s podrobným rozpisem potřebných ingrediencí a postupem. Nic takového. Žádná z těch knih nešla pořádně do hloubky. Nějaké zmínky tam byly, popisy rituálů také. Avšak nic, co bych mohl využít.
Přešel jsem na internet, což je podstatně bohatší médium. Vytiskl jsem si seznam několika obchodů, kde slibovali prodej magických potřeb. V Brně jich bylo pět. Všechny jsem navštívil. Nenabízely však nic jiného než knihy, které už jsem četl, bylinky, svíčky, talismany a rádoby lektvary. Dostal jsem však tip, ať to zkusím v Praze. Naše hlavní město bylo v minulosti centrem alchymie a od té je to jen krůček k magii.
Na internetu jsem zjistil adresy dobře dvaceti různých obchodů. S jejich vytištěným seznamem jsem se vypravil do stověžaté matičky. Auto jsem neměl, a i kdyby, z cestování po silnicích jsem měl od Sandřiny nehody strach. Raději jsem zvolil České dráhy. Bylo to sice dražší, ale bezpečnější.
Poté, co jsem navštívil tucet pražských „magických krčem“, jak se často nazývaly, jsem musel konstatovat, že se od těch brněnských příliš neliší. Výběr byl sice větší, ale všechno to, co se tvářilo starobyle, bylo nové. Já hledal někoho takzvaně ze „staré školy“. Někoho, kdo by znal staré postupy, jež by se měly dědit z generace na generaci.
V každém obchůdku jsem si koupil nějakou drobnost, abych neurazil a ptal se prodavaček (většinou to byly mladé ženy, které měly do čarodějnic daleko), jestli mi můžou doporučit nějaké další obchody se stejnou tématikou. Většinou říkaly jména, jež jsem měl vytištěná na svém seznamu. Párkrát jsem ale zaslechl jméno, které tam nefigurovalo. Říkaly ho dost potichu, jako by neměly odvahu jej vyslovit nahlas. To jméno znělo Madam Atalya.
Na otázku, kde sídlí (na netu o ní nic nepsali), odpovídaly, že kdesi v krajní části Prahy. Konkrétní adresu jsem nedostal, tak mi nezbylo než pokračovat do nitra města a na každé položce mého seznamu se ptát na Madam Atalyu. Někteří mi odmítali odpovědět, jiní nevěděli nic. Ti sdílnější mě nasměrovali přibližným směrem. Po mnohahodinovém plahočení, kdy jsem využíval městské dopravy, jinak bych to neustál, mě pátrání dovedlo daleko od centra Prahy do odlehlých zákoutí, kde prý paní Atalya měla mít svůj podnik.
Ulice byly úzké, dlažba nerovná a obyvatelé nevrlí. Blížila se pátá hodina odpolední, což znamenalo, že se pomalu začne stmívat. Musel jsem Madam najít brzy, protože jinak bych se tady mohl potmě také snadno ztratit. A tato čtvrť nevypadala, že je zrovna nejbezpečnější po setmění.
Už už jsem to chtěl vzdát a vrátit se metrem do centra. Měl jsem v plánu se někde navečeřet (ne ale v té drahé restauraci, kde jsem obědval) a přespat v hotelu. Na mém seznamu sice zbývalo ještě osm nepřeškrtnutých jmen jako Laterna Magica, Witchcraft s r.o. či Čarodějův ráj, ale měl jsem batůžek už plný všelijakých „magických“ blbůstek a byl dost unavený. Pak jsem si všiml nad jedním průjezdem starobylého rezavého vývěsního štítu se slovy vyvedenými ozdobným písmem: SÍDLO MADAM ATALYE.
Dům vypadal věrohodně staře, což podtrhávala četná místa, kde ze zdi opadávala omítka. Když jsem prošel průchodem, ocitl jsem se na čtvercovém dvorku dlážděném kočičími hlavami. Přímo naproti průjezdu stála malá černá kůlna. Vedle byla nízká zídka s brankou vedoucí do zahrady, patřící obyvatelům třípatrového domu, který mě obklopoval ze všech stran.
Zešeřilo se a v některých oknech zářila světla lamp a televizních obrazovek. Po obvodu vnitřní strany domu se táhly nad sebou dvě pavlače. Z hořejší mě pozoroval nějaký starý muž, který se opíral o zábradlí a kouřil.
Sklopil jsem zrak a rozhlédl se po dvorku. V přízemí sídlily dva krámy. Jeden nalevo a druhý naproti němu. Ten po mé levici už byl zrušený; zbyla jen výloha polepená plakáty, za níž se v opuštěné místnosti válely v prachu trosky různého nábytku. Dveře chyběly. Druhý obchod patřil Madam Atalye.
Vstoupil jsem za zvuků několika zvonečků zavěšených nad dveřmi. Vevnitř to vypadalo podobně jako v předchozích obchodech, ale bylo zde něco navíc. Jako takový pocit. Nedokážu to specifikovat. Ve vzduchu se vznášela vůně různých bylin, které visely usušené na háčcích snad všude. Hlavně ze stropu spolu s nejrůznějšími amulety, vycpanými ptáky a čtyřmi lucernami, jež se staraly o osvětlení šerého obchůdku. Byly elektrické.
Procházel jsem kolem regálů naplněných pomůckami pro zájemce o čarodějnictví: svíčkami, lahvičkami s podivnými tekutinami, spiritistickými tabulkami a spoustou dalšího. Na malém prostoru (místnost měla jen pár čtverečných metrů) tu bylo natěsnánono všechno to, co jsem už znal z předešlých návštěv krámků s magií. Když jsem míjel polici s knihami, spočinul můj zrak na několika mnohem starších svazcích. Bylo jich asi pět. Měly tlustý kožený hřbet s latinskými názvy a cedulka položená před nimi oznamovala: Neprodejné! Prohlížení povoleno jen se souhlasem majitelky!
Došel jsem k pultu, zpoza něhož si mě prohlížela opravdu zajímavá žena. Při pohledu na ni mě zamrazilo a pocit, že jsem na správné adrese, zesílil. Mohlo jí být okolo padesáti let, ale její tvář i skrze vrásky působila zvláštně mladým dojmem. Možná to bylo něčím v jejích zelenohnědých očích. I když i ty vypadaly, jako že toho viděly daleko víc než by za pět desetiletí bylo možné. Oblečení měla stylově černé, stejně jako načepýřené dlouhé vlasy trčící do všech stran. Šlo však poznat, že jí vlasy šedivějí, což se snaží maskovat. Byla menší než já, ale korpulentnější. Její výstřih odhaloval ňadra úctyhodných rozměrů, mezi nimiž spočívalo několik amuletů na červených šňůrkách. Temně rudé rty se pootevřely, když promluvila:
„Pěkně vítám, panáčku,“ pronesla drsným hlasem náruživé kuřačky a její oči po mně přejížděly, až jsem si připadal jako před rentgenem. „Copak vás přivádí k Madam Atalye?“
Opřel jsem se o pult zhotovený z ořechového dřeva s vyřezávanými motivy evokujícími v lidech ten správný pocit, že jsou v sídle středověké čarodějnice. Byly zde dvě ústřední čtvercové rytiny. Na jedné znázornil umělec svou představu čarodějnického sabatu. Z těch zlých tváří s potměšilými škleby měl člověk opravdu nepříjemný pocit. Na druhém jsem rozpoznal malou chaloupku uprostřed hustého lesa, z jejíhož komína vylétá na koštěti temná postava zahalená v rubáši s kápí. Nepochybně kouzelník či čarodějnice. Kolem těchto dřevorytů ze dřeva vystupovaly obrysy hadů, koček, netopýrů a jiné havěti spojované s ďáblovými spřeženci.
Pult byl prosklený a pod ním vystavovala Madam různé vzácné kameny, jimž bývá připisovaná kouzelná moc: opál, křišťál, topas, onyx a další. Za mohutnou černě oděnou postavou se až ke stropu tyčily regály s dalšími nádobami a láhvemi naplněnými vším možným. Uprostřed policové stěny se nalézal průchod do další místnosti, oddělené od obchodu svisle visícími girlandami barevných korálků zobrazujících měsíc v úplňku, před nímž se vznášela letící sova. Zpoza korálků prosvítala matná červená záře a ke mně doléhala odtamtud vůně, jíž jsem nedovedl nikam zařadit. Na pultě byla také stará pokladna, která měla místo displaye okénko, kde cenu zobrazily otáčivé číselníky. Také zde ležela zavřená kniha bez názvu a vedle ní moderní keramické pero. A popelník s hořící cigaretou, kterou zrovna uchopily prsty s nevkusně křiklavě zeleně nalakovanými nehty. Madam Atalya donesla cigaretu k ústům a mocně potáhla, zatímco ze mě nespouštěla ty zneklidňující oči, jež kdyby byly víc zelené, tak bych mohl přísahat, že se na mě dívá stará kočka a připadal bych si jako vrabčák v ohrožení života.
Tohle všechno jsem zaznamenal, než jsem odpověděl. „Potřeboval bych s něčím pomoct a mám takový dojem, že vy jste ta pravá.“
Rty Madam se roztáhly v náznaku úsměvu, který odhalil její zuby - byly zažloutlé a některé určitě umělé. „Předpokládám, že to bude trochu složitější záležitost, o níž byste si rád pohovořil raději vzadu nad šálkem kávy.“
„To asi ano,“ souhlasil jsem a následoval ji za korálový závěs.
Za ním se nacházelo něco jako chemická laboratoř, v níž jsme ve škole dělali všelijaké pokusy. Obklopila mě směsice různorodých pachů. U jedné stěny byla zcela normální kuchyňská linka, přeplněná desítkami nádobek nejrůznějších velikostí. Napravo stál skleněný stůl se třemi židlemi. Jinak v místnosti byla starobylá kredenc se soupravou zkumavek a baněk, váhami a kahany – právě tohle ve mně vzbudilo onen pocit laboratoře. Pak zde stála ještě velká zamčená skříň a vedle ní dveře, jež asi vedly do Atalyina bytu.
Naznačila mi, ať si sednu ke stolu a postavila na kafe. Místnost osvětlovala žárovka s průhledným červeným stínidlem – proto ta rudá záře. Zatímco se voda vařila, mlčky jsme seděli naproti sobě. Mladík a čarodějka. Tedy možná čarodějka. Zatím na mě tak působila, ale ještě uvidíme, co se z ní vyklube.
Poté, co přede mne postavila velký hrnek s poctivě silnou kávou, zřejmě usoudila, že už je možné přejít k věci. „Tak o co se vám přesně jedná?“
Nechodil jsem dlouho kolem horné kaše a ve stručnosti jí vylíčil, jak jsem se se Sandrou potkal, jak moc jsem ji miloval a jak tragicky o ni přišel. Pokyvovala hlavou a zdálo se, že takový příběh už musela párkrát slyšet. Jen asi s trochu jiným koncem. Místo smrti milovaná osoba vypravěče opustila a on ji chtěl pomocí nějakého kouzla či lektvaru zpět.
„Ano, ano. Chápu, že vaše láska byla veliká. A po mě chcete…?“ Nechala tu otázku nedopovězenou viset ve vzduchu.
„No… Tak nějak jsem doufal, že byste mi ji mohla vrátit.“
Madam Atalya se zamračila a napila se kávy.
„Vy si myslíte, že bych ji mohla přivést mezi živé?“
„Vím, jak to musí znít, ale já bez ní nedokážu – ani nechci – žít. Měl jsem za to, že… že snad vy byste… mohla…“
„Opravdu si myslíte, že jsem něco jako čarodějnice?“ upřela na mě svůj zelenohnědý zrak.
Zarazil jsem se. „A nejste snad?“
Usmála se. „Víte, co po mě žádáte?“
„Zaplatím vám,“ řekl jsem rychle a sahal si pro peněženku.
„Počkejte,“ zarazila mě. „To má čas. Jste si opravdu jistý, že to je to, co chcete? Oživit osobu, jíž jste miloval?“
„Ano, jsem,“ přikyvoval jsem. „Život bez ní je pro mě tak prázdný…“
„Kdy došlo k té nehodě?“ otázala se a odkudsi ze záhybů sukně vytáhla kousek papíru a propisku.
„V únoru. Dvanáctého.“
„Takže zhruba před čtvrt rokem,“ zamumlala Atalya a poznačila si to na papír. Zeptala se mě ještě na několik dalších údajů jako Sandřino narození, rodinu atd. Pak vstala a oznámila mi, že se bude muset podívat do jistých knih a ať se stavím zítra v deset hodin ráno. Vyprovodila mě ke dveřím, a když jsem se ocitl na dvorku, zamkla za mnou.
Jak jsem šel spoře osvětlenými ulicemi, rozhlížel jsem se, zda se za mnou nekrade někdo, kdo by měl zájem o mé peníze či život. Vymotal jsem se odtamtud a metrem odjel k hotelu, který jsem si už před odjezdem zvolil za vhodný k přenocování. Usínal jsem s pocitem dobře vykonané práce. Zítra uvidíme, jak je Madam Atalya schopná.

__________

V deset hodin příštího dne jsem tedy opět vstoupil do Atalyina sídla. Pohostila mě další kávou. Vypadalo to, že nikotinu a kofeinu si dopřává požehnaně, soudě podle několika prázdných hrnků s proužkem od kafe, které stály různě po místnosti za sovím závěsem. I popelník, jež byl včera prázdný, nyní takřka přetékal vajgly.
Usadili jsme se opět ke skleněnému stolku a Atalya na něj položila knihu, která mi připomněla maminčinu kuchařku. Ne že by vypadala tak staře, ale také z ní čouhaly spousty dalších papírů s recepty nakopírovanými z časopisů i ručně napsaných, které knihu nafoukly a její obsah tak skoro zdvojnásobily. Atalyina tiskovina byla též napěchována listy s novými poznatky shromážděnými měnícími se majiteli.
„Napřed mi musíte slíbit, že to, co si zde povíme, zůstane jen mezi námi dvěma,“ řekla vážně Atalya.
„Slibuji.“
Zkoumavě si mě prohlédla, a když usoudila, že tomu může věřit, pokračovala. „Takže jsem pátrala po něčem, co by mohlo splnit váš požadavek, a objevila jsem jeden postup, jež by měl fungovat,“ promluvila Madam Atalya a já nedočkavě visel na jejích rudých rtech. „Škoda, že jste nepřišel hned po úmrtí. To by bylo snadnější. Existuje totiž evropská odrůda woodoo, která přivádí mrtvé k životu bez toho, aby to byly pouhé loutky. Jde však o složitou proceduru, která se musí aplikovat do čtyřiadvaceti hodin od smrti. Takže tuto možnost jsem vyloučila, stejně jako několik dalších. Vám jde totiž hlavně o to, aby se vám vrátila Sandra taková, abyste ji mohl opět milovat a ona vás. Mám pravdu?“
„Máte,“ souhlasil jsem.
Přikývla. „V tom případě bude toto asi to správné,“ řekla a nalistovala v knize kapitolu nazvanou Mors ad vitai. Texty totiž byly v latině.
„Jste trpělivý?“
„Trpělivý? Co tím myslíte?“
„Jestli jste ochoten čekat i více let. Je vaše láska k Sandře tak silná, abyste počkal na opětovné setkání třeba 15 let?“
To mě docela dostalo. „15 let? To je hodně zdlouhavý rituál,“ ušklíbl jsem se ironicky.
„Tady nejde o rituál. Ten tolik času nezabere. Ale čekání na výsledky ano.“
„Můžete mi to objasnit?“
„Jistě,“ řekla a zapálila si cigaretu. Vyfoukla kouř stranou a já měl na chvíli dojem, že než se rozplynul ve vzduchu, tak se seskupil do nějakého konkrétního tvaru. „Abyste se nevyděsil, co po vás budu chtít, tak vám popíšu, o co vlastně jde.“ Zatímco mi to Atalya líčila, listovala knihou a svá slova podporovala ukazováním některých ilustrací. „Tato praktika vyžaduje trpělivost, neporušené mrtvé tělo, genetický základ z rodinného kruhu a silnou lásku. Ještě, že vaše milá nebyla zpopelněna, to máte štěstí. V minulosti si mnoho lidí nepočínalo právě opatrně a díky tomuto rituálu se začalo věřit na převtělování.“ Opět potáhla z cigarety a zkontrolovala, zda dávám pozor. Pak pokračovala: „Vaše milovaná Sandra opět ožije. Ale bude to v jiném těle. Jak jsem se od vás dozvěděla, má sestru. Ta se nyní stane matkou budoucí nové Sandry.“
Beze slova jsem zíral na Madam Atalyu a v duchu si říkal, o čem to sakra mluví a zda bych se radši neměl rychle zdekovat. Jako by mi četla myšlenky, usmála se a ten úsměv mě nějakým záhadným způsobem uklidnil.
„Vím, že to zní šíleně, ale funguje to. Poslouchejte dále.“
A já poslouchal.
„Potřebujeme matku, která by byla co nejvíc geneticky příbuzná zemřelé Sandře. Nejlepší by byla její skutečná matka, ale ta je už dost stará a po dalším dítěti asi moc netouží. Kdežto Monika je ve věku, kdy ji mateřství začne volat svým lákavým hlasem, jemuž většina žen neodolá. Jako Sandřina sestra je vhodná adeptka na pozici matky. Teď je potřeba otec. Její manžel nepřipadá v úvahu. Musí to být otec Sandry.“
Zalapal jsem po dechu. „A jak to chcete udělat. To jim mám domluvit rande, kde se opijou a skončí v posteli a vyspí se spolu? To je nemožné… a … zvrácené.“ Pocit šílenosti se vrátil.
Zasmála se svým hlubokým hlasem. „Ale kdepak. Nebude to sice lehké, ale tato podmínka je splnitelná. Vrátíme se k tomu později. Teď počítejme s tím, že dítě bylo počato. Narodí se. Dostalo do vínku vlastnosti a fyzické rysy Sandřiny sestry a otce. Dokud se tělo vyvíjí, lze je ovlivňovat. Šel by urychlit i růst, avšak to by bylo příliš nápadné. Minimálně dvanáct let je třeba počkat. Pak můžeme její růst urychlit. Poté, co dosáhne osmnácti let, bude to vaše Sandra. Je k tomu zapotřebí spousta rituálů v průběhu dívčina dospívání a jeden velký v den osmnáctých narozenin. Jde hlavně o to, aby to pak byla Sandra nejen fyzicky, ale i psychicky. Po závěrečném rituálu, ale budete mít svou lásku zpět. Tak co říkáte?“
Dělalo mi dost velké problémy ty informace, které mi Madam Atalya naservírovala, vstřebat. Když jsem to chtěl nechat na magii, myslel jsem, že to bude snadnější. Prostě čárymáryfuk a Sandra je zpět. Pak, jak jsem začal studovat nejrůznější knihy o čarodějnictví, jsem postupně zjišťoval, že tak snadno to asi nepůjde. Ale to, co na mě Madam vychrlila, bylo daleko za hranicemi mého očekávání. Dopil jsem kafe a prudce se zdvihl.
„Dala… dala byste mi nějaký čas na rozmyšlenou?“
„Ale zajisté. Je to vážná věc. Nic triviálního. Promyslete to a až budete připraven a rozhodnut, víte kde mě hledat. Nezapomeňte na slib.“
Ani nevím, jak jsem se z krámu a čtvrti dostal. V hlavě mi stále zněla Atalyina slova. Když odříkávala postup rituálu, jako by to byl recept na nějaký koláč.
V zamyšlení jsem dorazil k nějakému parku a sedl si na lavičku. Zprava ke mně dolehl dívčí smích. Na vedlejší lavičce vzdálené asi pět metrů seděla mladá dvojice. Chlapec a dívka, zhruba sedmnáctiletí. Bylo na nich vidět, že jsou čerstvě zamilovaní. Nevnímali okolí a dívka se smála milým zvonivým hlasem, když ji mladík líbal na krk. Její smích mi připomenul Sandru.
Začal jsem uvažovat nad tím, co říkala Madam Atalya. Přišlo mi to hodně bizarní. Nějakým způsobem nechat oplodnit Moniku Sandřiným otcem a pak čekat až dítě vyroste a stane se z něj Sandra. Vždyť pak budu o 23 let starší než ona. A budu muset čekat zhruba patnáct roků. Znělo to opravdu bláznivě. Ale co nadělám. I v této chvíli jsem cítil v srdci palčivou prázdnotu. Co bych za to dal, abych teď mohl napodobit tu dvojici vedle. Kdybych tu na lavičce jen čekal, až Sandra přijde, protože se šla podívat do nějakého obchodu s dámskou konfekcí. Za chvíli bych slyšel její kroky, vstal a ruku v ruce bychom odcházeli vrhajíce s úsměvem chápavé pohledy na ty dva zamilované. Dal bych za to patnáct let života v očekávání jejího návratu? Odpověď zněla: Ano, dal.
Vstal jsem a zamířil zpět k čarodějce.
„To jste zpátky brzy,“ uvítala mě s obligátní cigaretou v koutku úst. „Ani jsem neměla čas začít pochybovat o vašem návratu. Jsem ráda. Už dlouho jsem před sebou neměla tak náročný úkol, který by si zasloužil vydání toho nejlepšího z mých schopností. Chcete to tedy udělat? Chcete vzkřísit svou lásku?“
„Ano.“
„Kafe?“
„Stačí voda.“
Znovu jsme se ocitli v zadních prostorách u skleněného stolu.
„Tááák,“ protáhla se Atalya. „Nuže, do díla. Napřed bychom se měli domluvit na finanční stránce.“
Znejistěl jsem. Nebyl jsem na tom sice s penězi zle, ale jestli na mě teď vychrlí Madam nějaké velké číslo, nevím, jestli ho budu schopen i se svými slušnými padesáti tisíci na účtu zaplatit.
„Nemusíte mít strach. Nebudu po vás chtít milion,“ pobaveně sledovala mé rozpaky. „Za něčí smrt se obvykle platí vrahům desetitisícové částky. Ale my nechceme někoho zabít. Naopak. A to je daleko těžší.“ Odmlčela se a olízla si rty. „Navrhla bych tohle: Nyní mi zaplatíte vstupní poplatek pět tisíc a pak každý další měsíc tisíc. A kromě toho bych vás poprosila ještě o drobné službičky.“
„Službičky?“
„No, víte, to máte tak: má profese si žádá potřebu různých ingrediencí. Některé lze sehnat snadno. Jiné hůře. Platím si jisté dodavatele, kteří mi je shánějí. Jedná se o výtvory matičky přírody. Různé byliny, houby a zvířata. Já nemám moc času chodit po lese a hledat je. Taky už nejsem nejmladší. A vy jste z Moravy, která je ode mě dost daleko a je na přírodní bohatství štědrá. Zkrátka: občas bych po vás potřebovala, abyste mi něco opatřil. Nebudu vás otravovat každodenně. Třeba jednou dvakrát do měsíce. Někdy i několik měsíců nic chtít nebudu. Jedná se mi hlavně o některé položky, jež mi dodavatelé opatřují neradi a chtějí za to nehorázné peníze. Mohli bychom uzavřít takovou dohodu?“
„A o jaké položky by třeba šlo?“ informoval jsem se.
„Mňo, třeba takový druh žáby, která-“
„To mám chytat žáby? Vždyť ani nevím jak. A vůbec…“
„Jen klid. Nebojte se, že vám neposkytnu podrobné instrukce, co a jak. Bude to hračka.“
„Hmm,“ zabručel jsem a snažil si představit sám sebe, jak v nějaké tůni chytám ropuchy. Brrr.
„Já myslím, že za službu, kterou pro vás vykonám, je to až směšně málo, co po vás chci. Tak platí?“
„Dobrá,“ vzdychl jsem a vylovil peněženku. Vytáhl jsem pět tisícovek. „Tady.“
„Počkejte,“ zarazila mě a prošla skrz korálový závěs do obchodu. Vrátila se s tou knihou bez nadpisu. „Musíme to hodit na papír.“ Listovala popsanými stranami, až se dostala k bílému místu. V knize byly kolonky datum, název služby, částka a podpis zákazníka. Atalya napsala dnešní datum, pod název služby něco latinsky a natočila knihu ke mně, abych se podepsal. Když jsem tak učinil, vzala si peníze a slavnostně pronesla: „Obchod byl právě uzavřen.“
„A kdy začneme?“
„To není jen tak. Vy mi musíte opatřit dvě důležité složky. Sperma Sandřina otce a hlavu vaší milé.“ Atalya to opět pronesla tak, jako by po mně žádala kmín a tymián.
„A jak to mám provést?“
„Co se otcova semene týče, na to existuje velmi prostý trik. Stačí jej vylákat do nevěstince, tam zaplatit jedné z těch lehkých žen a pro ni nebude problém získat požadovaný vzorek. Aby to proběhlo snadno, vezměte otce předtím třeba na skleničku a do ní mu přimíchejte tohle,“ Atalya se zvedla, přešla ke kuchyňské lince a po chvíli pátrání donesla ke stolu malou lahvičku s jakousi tekutinou. „Poté, co to začne asi po čtvrthodině účinkovat, bude svolný ke všemu a návštěva domu lásky mu nebude činit žádný problém. Ráno si nebude na nic pamatovat. Tímto bychom měli jeden problém vyřešen. Co se týče druhého, a sice hlavy vaší Sandry, tam vám mohu jen poradit, abyste na hřbitov šel kolem druhé hodiny ranní, kdy je všude mrtvo,“ ušklíbla se svému morbidnímu vtípku.
„A jak-“ začal jsem, ale ona mě přerušila: „-to máte udělat? Jednoduše. Prostě vykopete rakev a uříznete jí hlavu. Nebude to nic snadného, ale udělat se to musí. Chcete přece Sandru zpět, ne?“
Přikývl jsem.
„Tak splňte tyto dva úkoly a pak se sem vraťte. Nezapomeňte, že to nejsou zrovna trvanlivé ingredience. Tady máte speciální nádobku na semeno,“ podala mi plastovou lahvičku, vypadající jako od vitamínu C. „Hlava vydrží čerstvá déle, když ji dáte do sáčku s kostkami ledu,“ ještě mě poučila, než mě vyprovodila ke dveřím.

__________

Vrátil jsem se do Brna a po zbytek víkendu se připravoval na provedení úkolů, které mi čarodějka zadala. V pondělí jsem šel normálně do práce, ale těžko se dokázal soustředit. Musel jsem myslet na to, co mě čeká v příštích dnech a letech. Ve středu jsem měl volno, tak jsem zajel do Hradiště a odtamtud do Ostrožské Nové Vsi. Měl jsem v úmyslu to všechno sfouknout najednou.
Stavil jsem se u Sandřiných rodičů. Pod záminkou rozhovoru se mi podařilo jejího otce Filipa vylákat ven a dále postupovat podle pokynů Madam Atalye. V podniku zvaném Amour Night Club se mi podařilo uplatit jednu atraktivní blondýnu, aby mi do lahvičky opatřila požadovanou ingredienci. Stálo mě to pětistovku a nepříjemnou chvilku, kdy se na mě dívala jako na výstavního úchyla.
Zatímco Filip si užíval smyslné chvilky s blondýnou v některém z pokojů, já zůstal u baru a čekal. Musel jsem odmítnout nabízené služby několika děvčat a cálovat barmance nehorázné peníze za nealko. Nechtěl jsem pít něco silnějšího, abych měl hlavu čistou pro úkol, jež na mě čekal později. V jedenáct jsem zmoženého Filipa dopravil domů a vyrazil zpět do Hradiště.
Sandra byla pohřbena na hřbitově v Mařaticích, kde jejich rodina žila dříve než se přestěhovali do Nové Vsi. Bloumal jsem kolem a rozhodl se jít do toho už v jednu, abych stihl vlak ve tři. Byl jsem vybaven skládacím vojenským rýčem ukrytým v batůžku.
Přelezl jsem zídku a chvíli bloudil, než jsem našel řadu, v níž se nalézal Sandřin hrob. Začal jsem kopat. Ještě že nahoře byla vrstva písku, takže to šlo snadno, dokud jsem nenarazil na dřevo. Odkryl jsem rakev a po odstranění hřebíků se zarazil. Vydýchal jsem se a zkontroloval čas – bylo třičtvrtě na dvě. Budu muset jet asi až ve čtyři.
Sundal jsem víko a snažil se co nejméně dívat na to, co leželo uvnitř. Bývala to Sandra. Ta veselá živá bytost, jíž jsem miloval. Teď zde spočívala mrtvá hmota. Ještě, že měsíc tolik nesvítil. Natáhl jsem si gumové rukavice, nahmatal hlavu a pustil se pomocí kuchyňského nože na kosti do díla. Šlo to ztuha a to praskání kostí bylo strašné. Nakonec odpor povolil a já mohl tu kulatou věc, kterou jsem ještě před pěti měsíci hladil a líbal, uložit do igelitové tašky a tu do batohu.
Zatloukl jsem hřebíky zpět, zaházel hrob, uhrabal písek, aby vypadal jako předtím a rychle opustil hřbitov. Jel jsem vlakem ve čtyři jako jeden z mála cestujících a vedle sebe jsem si v batohu vezl hlavu své milé. Nepříjemný pocit. Průvodčí si naštěstí ničeho nevšiml.
Doma jsem igelitku uložil do vyprázdněného mrazáku (spolu s Filipovým spermatem v lahvičce) a po krátkém spánku vyrazil do práce.
__________


„Tak. První úkol máte úspěšně za sebou,“ konstatovala Madam Atalya, když jsem před ni položil na pult batoh s chlazeným obsahem.
„Co bude dál?“ zajímal jsem se.
„Čím dřív dokončíme úvodní část, tím dříve se dostaneme k té nejdelší – k fázi vyčkávací. Máte dnes v noci čas?“
„Mám. Bude rande Moniky a malé plastové lahvičky?“
„Nemusíte být sarkastický,“ pokárala mě Atalya. „Dnes bychom mohli provést vstupní rituál. Máte auto?“
„Ne. Od té nehody mám k silnicím značnou nedůvěru, jestli mi rozumíte.“
„Rozumím. Ale tam, kam mám v úmyslu jet, koleje nevedou. Uděláme to takhle: já obstarám vůz a kolem jedenácté hodiny bych vás počkala – přespíte v nějakém hotelu?“
„Ano. V Acordu.“
„Tak v deset mě čekejte před vchodem,“ řekla a vzala zabalenou hlavu s lahvičkou a uložila je v ledničce. Čekal jsem, že uvnitř bude mít nějaké zrůdnosti, jako třeba kočičí játra, mozek novorozence a podobně, ale viděl jsem jen jogurty, máslo, zavařeniny a jiné běžné věci.
„Dobře se najezte a dejte si nějaký energy drink, ať jste večer fit,“ rozloučila se se mnou.

__________

V jedenáct jsem postával před vchodem a byl zvědavý v jakém autě Atalya dorazí. Byl to starší černý volkswagen – tzv. „brouk“. Prudce zabrzdil u chodníku a já k němu rychle přistoupil.
„Máte s sebou ty věci, o nichž jsem se zmiňovala v dopise?“ uvítala mě dotazem Madam, když jsem se usadil vedle ní. Souhlasně jsem kývl a poklepal na svůj batůžek.
Ten dopis mi byl doručen nezvyklým způsobem. Když jsem se v pondělí probudil, zjistil jsem, že mou bdělost nezpůsobil budík, ale nějaké ťukání. Ospale jsem zamžoural kolik je hodin a pak se nevrle vztyčil, abych zapátral po tom hulvátovi, který dělá kravál o půl sedmé ráno.
Ten hulvát na mě upíral zrak skrze okno v ložnici. Byl to holub, který zobákem dorážel na sklo. Chtěl jsem ho zlostně odehnat, když mi zrak padl na jeho nohu, k níž měl řetízkem připevněné nějaké pouzdérko. Otevřel jsem okno a neobvykle klidnému holubovi, jemuž vůbec nevadil lidský dotyk, jsem z pouzdra odebral srolovaný kousíček papíru, na kterém stálo: Zdravím vás. Dojeďte v pátek a vemte s sebou fotku Sandry, její vlas a nějaký kus oblečení, který měla na sobě před nehodou. Eduardovi (holub) dejte do pouzdra nějaký jiný popsaný útržek papíru – je tak vycvičený. ATALYA
Fotku jsem měl. Oblečení také. Jen vlas byl trochu problém. Sandra totiž byla hodně čistotná, takže na hřebenech jsem žádný nenašel; až pak na jedné sponě do vlasů.
Atalya zařadila rychlost. Na můj vkus jezdila moc rychle, ale ona se jen smála, když jsem jí to sdělil. Prý, že se nám nemůže nic stát, protože tohle auto je jejího bratrance, který se zabývá navrhováním systémů zajišťujících bezpečí motoristů a testuje je na tomto autíčku. Takže brzdy fungují bezchybně, pásy jsou naprosto spolehlivé a kromě toho mi Atalya sdělila, že v její přítomnosti se člověk nemusí bát vrtochů osudu. Trochu mě to uklidnilo, ale ne úplně.
Vyjeli jsme z Prahy a brzy sjeli na méně frekventované cesty. Dorazili jsme k nějakému lesíku. Auto zůstalo na silnici za námi, zatímco já šel v patách černovlasé ženy, nesoucí objemný vak s jistým kulatým „předmětem“ a dalšími věcmi. Kráčeli jsme po nezřetelné pěšince mezi stromy. Viditelnost zajišťoval měsíc, jež byl skoro v úplňku. Po několika minutách se terén zdvihl a my museli kráčet do svahu, míjejíc kameny nejrůznějších tvarů a velikostí. Od šutráků velikosti basketbalových či plážových míčů, po dvou až třímetrové menhiry. Na vrcholu kopce byl oválný plácek, pár keřů a skalní útvar trčící k nebi, podobný třem prstům, které chtějí dosáhnout na měsíc.
„Tak jsme tady,“ řekla Atalya zadýchaným hlasem – to ty cigarety; zvláštní, že od doby, kdy jsme vyjeli, neměla ani jednu. Pohodila vak na okraj plácku a protáhla se. Pak se pustila do díla. Když jsem se ptal, zda mohu pomoci, jen zavrčela, že bych jí nebyl nic platný.
Vytáhla z vaku váček s nějakým práškem. Tím posypala trávu. Tento přípravek by se náramně hodil zahrádkářům bojujícím proti plevelu. Tráva totiž během chvilky zežloutla a uschla. Půda okolo změnila na některých místech barvu. Zesvětlala, a když jsem se na to podíval z dálky, bylo patrné, že ta světlá místa se táhnou v přímkách různými směry, protínají se a míjejí. Zkrátka vytvářely v půdě jakýsi obrazec nepochybně magického účelu.
Atalya vytáhla další váček s červeným práškem. Ten rozvážně odsypávala na zem po troškách a vznikaly tak další tvary. Já jen mlčky přihlížel a kontroloval čas. Minula půlnoc – ideální doba pro čarodějné rejdy.
Poté, co čarodějka skončila s tvorbou symbolů, připomínajících staré runy, rozmístila po obvodu obrazce několik robustních svíček a dalších předmětů nejasného původu i účelu. Pak svíce rozžala a vytáhla igelitku s hlavou Sandry. Vyndala ji a položila do malého kruhu uprostřed. Do dalšího menšího kruhu umístila lahvičku se spermatem.
„Můžeme začít,“ otočila se ke mně a natáhla ruce. Pochopil jsem, že chce další věci. Otevřel jsem batoh a podal jí je. Rozestavěla je mezi symboly a obrazce. Pak mi řekla, ať si stoupnu do jednoho místa mezi Sandřinu fotku a hlavu. Ona se postavila vedle mě a vytáhla z hlouby svého oblečení malý notýsek s tvrdými deskami. Začala z něj číst slova, jež si tam asi přepsala z různých čarodějných knih. Nevím, co to bylo za jazyk. Některá slova mi zněla povědomě. Atalya čtení občas přerušila, aby některé symboly smazala, další vytvořila, ukázala na mne, na hlavu či lahvičku. V průběhu rituálu jsem musel políbit Sandřinu fotku a poté ji spálit. I její bývalý svetr byl zpopelněn. Zůstala lahvička a hlava v kruzích navzájem spojených několika čarami, vedle nichž zářily magické znaky. Vlas, jež jsem donesl, Madam vložila do lahvičky. Pak něco potichu zamumlala a dělala různá gesta nad fotkou mé milované. Měl jsem pocit, jakoby z trosek Sandřiných úst vycházelo něco jako kouř. Chvíli se to vznášelo ve vzduchu a vzápětí to zmizelo v hrdle lahvičky jako džin vracející se do kouzelné lampy. Čarodějka ještě něco pronesla a pak smazala čáry, jež spojovaly oba kruhy. Rituál skončil.
Při zpáteční cestě jsem se ptal na další postup. Bylo mi navrhnuto, abych se kontaktoval s Monikou a pod záminkou návštěvy se k ní dostal. Atalya mě vybavila dvěma lektvary – pro ni a jejího manžela. Měl jsem dbát obzvláště na to, aby byli doma oba. Poté, co tekutinu požijí, budou mít velkou chuť na sex a početí dítěte, což jim vydrží týden. Avšak po tu dobu bude manžel Jindřich neplodný. Můj úkol byl vpravit do jejího lůna obsah lahvičky. Díky dnešnímu obřadu bylo Filipovo semeno posíleno a spermie se staly vysoce aktivními. Jistota početí – sto procent. Semeno také obsahovalo něco z posmrtné složky Sandřiny duše.
Nesnadný úkol oplodnění Moniky jsem splnil. Připadal jsem si jako ten největší zvrhlík, když jsem čekal až se manželé domilují – Atalya mi zaručila, že záhy poté, co lektvar zabere, nebudou okolí moc vnímat, takže jsem mohl sedět v obýváku a čekat, dokud vášnivé zvuky z ložnice neustanou. Pak jsem se tam vplížil a podložil zadek Moniky, která – stejně jako Jindřich – vypadala, že dřímá, několika polštáři až se její dolní část nacházela výš než hlava. Následovalo zavedení hrdla lahvičky do její pochvy. Neubránil jsem se erekci, ale pocit, že dělám něco nepatřičného, ji přebil. Brzy jsem byt opustil a neměl jsem jej v úmyslu ještě někdy navštívit.
V následujících dnech jsem byl neklidný. Čekal jsem, že každou chvíli zazvoní telefon a Jindřich či Monika mě obviní z jejího znásilnění. Nestalo se tak. Jen holub Eduard mi přinesl vzkaz od čarodějky, abych čekal, že bude dávat pozor a až bude něco nového, tak se to dozvím. Také tam bylo číslo Atalyina účtu, na který mám měsíčně posílat peníze.
Uplynuly dva měsíce a já si myslel, že na mě snad zapomněla. Po měsíci mi Eduard doručil zprávu, že Monika je těhotná.
V předvečer porodu, který měla Madam na den spočítaný, jsme na stejném místě jako minule vykonali další rituál. Dítě se narodilo zdravé a přesně v ten okamžik, kdy Atalya pronesla poslední slovo zaklínadla.
Když jsme se v noci vrátili do jejího obchodu, oznámila mi, že teď mám před sebou hlavně čekání. Vybavila mě litrovou láhví s tmavou tekutinou. Prý mám užívat denně deset kapek (na hrdle byl přišroubovaný dávkovač jako u bromhexinu a podobných léků), že to zpomalí mé stárnutí. Tomu jsem docela nevěřil, ale nechtěl jsem jí odporovat. Říkala, že to také udrží mou lásku k Sandře stále silnou. Přece jenom deset či patnáct let je dlouhá doba a aby se znovuzrození zdařilo, musím na ni často myslet. Radila mi obklopit se jejími věcmi a fotkami.
Zpočátku mi to nedělalo žádné problémy. Vzpomínka na Sandru byla dosud čerstvá a touha po ní, jejích rtech, vlasech, rukou, ňadrech… byla trýznivě neodbytná. Ale postupem času to začalo vyprchávat. V prvním roce po pohřbu jsem odmítl pár slečen (nebylo jich moc), které měli zájem o schůzku. Pak ale minul další rok, dva a ten kdysi tak silný cit se začal vytrácet. Dokonce jsem málem šel na rande s jednou sexy studentkou, kterou jsem potkal v knihovně a jež se mnou nepokrytě flirtovala. Vzpomněl jsem si ale na svou mrtvou lásku, která je opět naživu a čeká v jiném těle až dost vyroste. Odmítl jsem.
Požadavek Madam Atalye na protislužby z mé strany byl pravdivý a holub mi krátce po oznámení Moničina těhotenství zaťukal na okno s novým vzkazem. Byla na něm žádost o jakousi bylinu rostoucí jen v okolí Macochy. Popsala mi jakým způsobem ji najít, a ve který den ji mám utrhnout. Vyhledal jsem si obrázek rostliny v Bylinářském atlase a vyrazil na lov. Čarodějka po mně chtěla neskromné množství – celou tašku. Splnil jsem misi a žádané zboží jí zavezl.
Po následujících měsících jsem si zvykl v dalších letech ve všech ročních obdobích za daných měsíčních fází očekávat Eduarda s úkolem. Ne vždy to ale byly rostliny. Jednou po mně Atalya chtěla, abych jí opatřil Kaloně obrovského, což je opravdu velký netopýr. To se ukázalo jako dost obtížné a zabralo mi to několik dní, než jsem ho našel a hodin, než se nechal chytit. Později mě nepřekvapilo, když chtěla žábu, čolka či jinou havěť. Ale i když úkoly bývaly občas náročné a nepříjemné, zase na druhou stranu jsem se toho dost naučil o přírodě a mohl se podívat na některá opravdu pěkná místa naší republiky.
Ale abych se vrátil ke svému problému s city k milované Sandře. Zde nelze uplatnit rčení „Sejde z očí, sejde z mysli“, protože z očí mi její tvář nemizela. Její fotky byly rozvěšené všude po bytě a v peněžence jsem měl kromě jejího obrazu i další prameny vlasů, jež jsem později objevil a na levé ruce jsem nosil její hodinky a prsteny. Někomu to přijde ujeté, avšak já si chtěl vzpomínku na ni udržet živou, abych dokázal přečkat tu dlouhou dobu než ji zas spatřím.
V šestadvaceti jsem se přestěhoval do Prahy, abych byl blíž Monice a Atalyi. Změnilo se tím moje působiště coby hlavního dodavatele Sídla Madam Atalye. Společně jsme sledovali, jak Moničina dcera, kterou pojmenovali Anna, roste. Měl jsem od Sandřiných rodičů fotografie z dětství mé milé. Porovnával jsem je s fotkami Anny a hledal společné znaky.
Teď, když jsem nablízku dítěte, jež rostlo, aby se stalo Sandrou, cítil jsem, že láska se opět vrátila. Atalya mi ale zakázala se stýkat často s Monikou či Annou. Musel jsem počkat do oslavy jejích pátých narozenin, kdy jsme vykonali další velký rituál. Čarodějka mě pověřila zjišťováním informací ze Sandřina dětství. Jezdil jsem pravidelně za svými a poté za Sandřinými rodiči, abych se na to nenápadně vyptával. Když jsem zjistil události, jež dost ovlivnily mládí mého miláčka, tak se je Atalya snažila aplikovat na její nové vtělení.
Třeba v sedmi si Sandra zlomila nohu a proležela dost času v posteli, kde si četla různé encyklopedie a tehdy zjistila, že chce jako dospělá zkoumat lidské dějiny. Kouzelnice to tedy zařídila tak, že si sedmiletá Anna též zlomila nohu, a když místo knih surfovala pomocí notebooku na internetu, naskakovaly ji na monitoru odkazy na dějepisné stránky. A protože to stimulovalo tu část jejího já, která patřila Sandře, tak počítač nevypnula, ale zaujalo ji to.
A takovýchto rozcestí na životě Anny/Sandry bylo víc. Madam Atalya vždy Annu navedla tím správným směrem. Uvažoval jsem nad tím, že si musí připadat jako bůh, když dohlíží na vývoj osobnosti jedné holčičky. Také mi to občas přišlo nefér, že tak násilně přetváří Annu v Sandru. Pak mi došlo, že to dělá na mé přání. Že to já chci Sandru místo Anny.
Desáté narozeniny znamenaly další rituál. Tehdy mi Atalya navrhla, že už bychom mohli trochu urychlit Annin fyzický růst. Ne nějak okatě, ale dost na to, aby ve dvanácti vypadala na třináct a v patnácti na sedmnáct. Mě bylo 34, ale ten lektvar, který mi Madam „předepsala“ k užívání po deseti kapkách denně, zřejmě opravdu zabíral. Cítil jsem víc energie než většina mých vrstevníků. Také nadšení, které jsem pociťoval při sledování vývoje Moničiny holčičky, nepolevilo. Tajně jsem ji sledoval při cestách ze školy, při návštěvách u jejích „rodičů“ (neměli ani tušení, že nikdo z nich se na jejím vzniku přes zuřivou týdenní snahu vlastně nepodílel), když si hrála v parku s jinými dětmi. V některých výrazech jejího obličeje a gestech jsem viděl, že na povrch nenápadně proniká Sandřina osobnost skrytá v jejím nitru.
Dával jsem si pozor, aby lidem nebylo divné, kolik pozornosti jí věnuji. Ještě by mě měli za pedofila. Spolu s Madam Atalyou jsme zapracovali na obřadech zaměřených na urychlení fyzického růstu Annina těla. Fungovalo to tak, že to vypadalo jako by byla dívka pouze předčasně vyspělá.
Krátce po patnáctých narozeninách už Anna vypadala (a fyzicky opravdu byla) jako osmnáctiletá. To byl čas pro první „Uvědomovací rituál“. Ten měl probudit ducha Sandry. Nepovedl se.
Byl jsem z toho rozčarován. Atalya se mě snažila uklidnit, že se to stát může. A že po určité době to zkusíme znovu. Já však propadl depresím. Co když to zase nevyjde? Co když je mrtvá i Sandřina posmrtná duše? Co když jsem čekal šestnáct let zbytečně? Vždyť mi bude za chvíli čtyřicet. Jsem starý chlap, i když díky lektvaru se cítím i vypadám skvěle.
Na druhý pokus to dopadlo lépe.
Šlo v podstatě jen o takové pošimrání spící Sandry uvnitř Annina těla. Nemohla se najednou probudit a přestat se chovat jako Anna a začít žít jako Sandra. Byl to pomalejší proces. Šlo ale poznat, že když jsem se teď bavil s Annou, dívala se na mě nějak jinak. Jako by si začala uvědomovat, co pro ni vlastně znamenám. Dost mě to potěšilo.
Blížily se její oficiální osmnáctiny. Vypadala už jako zralá dvacítka. A já byl opět zamilovaný. Ještě, že v sobě měla zakódovaný podvědomý odpor ke klukům, kteří by o ni projevili zájem. Samozřejmě, že se takoví vyskytli, ale ona je odehnala, aniž by vlastně věděla proč. Já to věděl. Nebyli pro ni určení. To já. Já byl její láska. Čekal jsem na ni. Dlouho jsem čekal. A teď si to i uvědomí. Už brzy prohlédne. Poté, co s Madam Atalyou absolvujeme poslední rituál. Rituál nového života. Rituál, kdy se Sandřino vědomí plně ujme vlády nad tělem. V den dosažení její plnoletosti zemře Anna Brámová a znovu ožije Sandra Vychodilová. Tehdy se splní mé přání vyřčené před devatenácti lety. Sandra znovu ožije. Má láska se vrátí v novém těle a bude mě znovu milovat. Vsadil jsem na to třetinu svého života. Musí to vyjít. Musí.


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 25.04.2012, 9:43:25 Odpovědět 
   Zdravím.

Spíš než hororovou povídku mi to připomíná postup "krok za krokem". Žádné tajemno, žádné napětí, jen rozvláčně odvykládaný a do nejmenších podrobností zachycený postup, jak se zcvoknout, případně jak začít cvokatět že všech těch detailů.
Tím, jak všechno líčíš a ihned popisuješ, prozrazuješ každý další krok, nenecháváš čtenáři žádnou možnost imaginace, vlastního tušení, očekávání, prostě nic. Já se u čtení pořádně nudila a nepřeskakovala jsem celé odstavce jen proto, že jsem redaktor a mám tedy povinnost pečlivě přečíst všechno.
Zkracovala bych. Pořádně a fest, bez milosti. Co není bezpodmínečně nutné, aby čtenář v danou chvíli věděl - ven! Teď mi třeba padl zrak na větu "Blížily se její oficiální osmnáctiny." - existují i neoficiální osmnáctiny? Pryč s tím slovem! To samé "speciální nádobka na semeno" - existuje nespeciální? Vždyť je logické, že mu nedá kelímek od jogurtu. A v textu by se takových míst našlo tolik, že by z toho za chvíli bylo Rudé moře (ve svých textech vyškrtávám hovadiny červenou, aby to bylo při přepisování na první pohled patrné).
Zkrátka ano, je to napsaný text. Ne, není to hororová povídka, žádný děs a hrůza, strach nebo napětí. Ano, zvládáš gramatiku a jakž takž stylistiku. Ne, práci s dějem se ještě musíš učit, především to chce mít neustále na paměti heslo "hotový text = původní text - 10% (a klidně i víc)". Oč je poutavější pro daný okamžik, když madam Atalya jen prozradí, že bude požadovat určité službičky, než když mu naplno ihned vyplázne, co všechno to bude? Už ta obava, že se dobrovolně stane jejím částečným otrokem (ona zavolá, on splní úkol), je materiál, se kterým se dá krásně pracovat.
Vůbec by to chtělo pořádně zapracovat na vypravěčově psychice. Jede jako robot. Žádné pochybnosti, žádná bolest, prostě jde a udělá, co mu madam řekne. Ani není člověk - a neomluví to žádná tinktura na posílení lásky, tomuhle prostě jako čtenář neuvěřím. Fest sis to zjednodušil a je to cítit. Žádné pochybnosti, váhání, zlé svědomí, ale také žádná radost, prostě tvoje postava vypravěče je jen postava. Ne vypravěč.
Není to špatné, není to dobré, aspoň pro mne. Lepší nadprůměr, ovšem se spoustou hluchých míst a především: zbytečně dlouhé. Jak obvykle od autorů chci větší práci s detaily, tady jsem pro tvrdé škrtání, redukci a překopání, protože nadměrná porce detailů zabila jakoukoliv atmosféru.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Proste jsem
(27.2.2021, 20:22)
Týnuš
(8.2.2021, 18:37)
Sivanah
(7.2.2021, 21:40)
black dragon
(2.2.2021, 14:52)
obr
obr obr obr
obr
Kapitola třetí:...
Nick Květenský
Melodie platoni...
Anika
Intermezzo Blue...
Centurio
obr
obr obr obr
obr

Slzy lásky
maja52
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr