obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Tuhle práci miluju ::

 autor Siggi publikováno: 24.04.2012, 20:46  
Lehká sci-fi z vojenského prostředí.
 

Krčil jsem se v zákopu a s hrůzou sledoval tělo kamaráda spálené na uhel od zásahu termickou puškou. Nalevo ode mne dohoříval tank a já absolutně netušil, co bude dál. Tugadořané se chystali k dalšímu útoku a já tu byl sám. Ne, nebyl. Zákopem se připlazil poručík v potrhané uniformě a sedl si vedle mě. Přehodil si karabinu na prsa.
„Ty jsi tu sám, vojáku? Kde jsou ostatní? Kde je tvůj seržant?“ Ukázal jsem hlavní své pušky na hromadu zuhelnatělých těl ležící ve velkém kráteru, který přetínal náš zákop.
„Tam, pane. Dostali to všichni najednou,“ odpověděl jsem apaticky. Poručík pokýval hlavou. Pak na mne kývl a řekl:
„No, tamti se do toho za chvíli zase dají. Vždycky to tak dělají. Tak jestli tu nechceš zdechnout, tak zvedni prdel a pojď za mnou. Tuhle pozici neudržíme.“ Důstojník se zvedl a já ho následoval. Přeci jen mám v plánu tuhle válku přežít. Plazili jsme se zákopy a krátery mezi mrtvolami. Bylo mi na blití a to jsem viděl už ledacos. Nenáviděl jsem tuhle planetu. Měla dvě slunce a jedno z nich pekelně pálilo. Sáhl jsem po felině. Prázdná.
„Doprdele…“ uklouzlo mi. Poručík se zastavil a otočil se na mě. V očích měl němou otázku.
„Nemám vodu, pane.“ Odepnul svou láhev a podal mi ji. Lokl jsem si a s díky mu ji vrátil. Právě včas. První ohnivá koule dopadla tak sto yardů od nás a teplota okolí stoupla ze současných čtyřiceti ve stínu na sedmdesát.
„Pohni prdelí!“ zařval ten důstojník a vyběhl. Za námi vybuchly další záplavy ohně z termických děl. Běžel jsem za ním a kličkoval mezi dopadajícími kameny vymršťovanými následky dělostřelby. Skočil jsem za skálu. Jen ta nás ochránila před okamžitým zásahem ohně. Sedli jsme si. Teď už jsme byli prakticky za vodou. Poručík vytáhl mapu a ukázal na jedno místo.
„Tady jsou naši. Tam musíme za každou cenu. Mezi tím městem a Tugadořanama stojíme jen my dva. Tak pohni, vojáku.“ Rozeběhl se a já za ním. Měli jsme před sebou asi tak deset mil v poušti. To je jak nic. Když si odečteme jen hnusně pražící dvojhvězdu nad hlavou, tuny písku, prázdné polní láhve a bandu nasranejch emzáků co chtějí tenhle kus šutru, tak je to vlastně brnkačka. Jenže nám nic jiného nezbylo, jelikož nepřítel nebere zajatce. No, bere, ale ne do zajateckých táborů. Ty šediví skrčkové si prý z lidí dělají nášup k nedělnímu obědu, nebo tak něco.
Zatím co nepřítel bombardoval naše staré pozice, my se dostali do stínu dalších skal. Tady jsme našli poklad. Auto. Kousek od něj si lebedili chlap se ženskou. Už už jsem na ně chtěl zavolat, když mě ten lajtnant strhl k zemi. Zpoza jednoho balvanu se vybatolila malá šedivá postava s velikou hlavou. Ve svých pavoučích rukách třímala termickou pušku. Mrkl jsem na zásobník ve své M 24. Měl jsem ještě deset nábojů. Sumky už byly prázdné. Chviličku jsme čekali. Vydařilo se, a na cestě se objevili ještě další dva emzáci. Namířil jsem na prvního a stiskl spoušť. Projektil mu vybuchl uprostřed čela a změnil jeho hlavu v cosi, co připomínalo kravský lejno. Další dva nedopadli o nic lépe.
„Průzkumníci,“ odplivl si poručík, když jsme se prohrabávali jejich výstrojí. Termická puška se vždycky hodí. Auto bylo naštěstí pojízdné, tak jsme mohli ujet. Ohlédl jsem se po původních majitelích, co si stále kupodivu ničeho nevšímali. Ani nemohli, jak jsem zjistil. Neměli nohy a vlastně ani břicho. Podíval jsem se na mrtvoly Tugadořanů. Zřejmě se tu stavili na oběd.
„Tak na co čekáš, vojáku!“ zařval poručík, zatím co tůroval motor. Naskočil jsem a ten rozpálenej kus plechu se rozjel pouští. Nejvyšší čas.

Na velitelství byli naší zprávou zcela konsternováni. Nemohli pochopit, že jednotka složená ze dvou rot výsadkářů a podporována jedním tankem nebyla schopna nějak vydržet a hlavně přežít celodenní ostřelování dělostřelectvem a několik útoků bojových robotů. Chvíli na nás civěli a pak se jeden z generálů zeptal:
„Poručíku, jak byli velcí ti roboti? Doufám, že jste neutekli před hračkami o velikosti fotbalových míčů.“
„ Jako tyranosaurus, pane,“ odpověděl. Štábní důstojníci chvíli mlčeli. Pak jeden stařičký major inteligentně prohlásil:
„Ale to je katastrofa, pánové. Nepřítel má tedy volnou cestu, když naše síly byly v průsmyku poraženy. Za jak dlouho by tady mohli být?“
„Jestli mohu, pane,“ ozval jsem se, „tak do hodiny jsou tady. Jestli už tu nejsou.“
Jeden ze štábních důstojníků mi pokynul, abych vypad. No, byl jsem docela rád a okamžitě jsem uposlechl.
Venku obě slunce pražila a město spalo v rámci svého zažitého řádu. Byla to taková koloniální díra, kde se vyskytoval jen odpad společnosti, mne nevyjímaje. Vítr zpíval svou truchlivou melodii a já si raději hned zalezl do stínu před velitelstvím. Pak se to stalo. V dálce jsem zaslechl vrnění a pomalé dunění. Vzal jsem dalekohled a zamířil ho směrem, odkud jsme přišli. Nastavil jsem zoom na maximum. Nad obzorem se vířil prach a v něm… jeden, dva, tři, …šest… deset. Dvakrát tolik, co zaútočilo na nás. Okamžitě jsem vběhl do štábu. Strážného v čisté nažehlené uniformě jsem v běhu odstrčil a vnikl do briefingroomu.
„Jsou tady!“
Nejprve se nic nedělo, pak na mne začali pohoršeně civět a nakonec jim došlo, co jsem vlastně řekl.
Ten plukovník, co mne gestem vyhodil, vypadal z toho vojenského starobince asi tak nejschopněji. Ten se také ujal iniciativy.
„Jdeme!“ křikl a vyběhl ven. Já i poručík za ním. Ostatní si nejprve museli najít své chodící kompenzační pomůcky.
Nebyl jsem sám, kdo si všiml těch monster na obzoru. Ve městě už vypukla menší panika. Asi třicet tisíc lidí se snažilo nenápadně zmizet a to i tak, že jako chodník, či spíše běžeckou dráhu používali záda i břicho těch pomalejších. Na křižovatce hořela dvě auta, která v rámci ignorování nějakých předpisů vyrazila současně. Bohužel se jejich dráhy protínaly. Plukovník zaměřil dalekohled na horizont. Kráčelo tam několik koulí na patnáctimetrových pavoučích nohách. Dokonce i počet nohou s pavoukem souhlasil. Plukovník se otočil na mě a poručíka.
„Za půl hodiny, je tady jen hromada popela. Pojďte do štábu. Něco vám dám a pak zmizte.“ Poslechli jsme. Důstojník se zastavil u trezoru a vyndal z něj jakousi obálku. Papír? Tady mají ještě papír?
„Tohle a tohle doručíte na základnu Fort Sherman,“ řekl. Bylo jasné, že to jinak nejde. Tugadořané, když zaútočili, zlikvidovali veškeré komunikační kanály. Měli to promyšlené, klucí jedni mrňaví. Jen jsem pořád nechápal, proč chtějí Endor, jak se tahle celkem nezajímavá planeta jmenovala. Vím, že se tady něco těžilo, ale co to bylo, nikdo nevěděl.
„Ve Fort Shermanu nepočítají s tím, že sem nepřítel prorazí a naše divize bude zničena. Tak sebou hoďte. Na nás už nezáleží. Jsme štáb bez armády. A vy, seržante,“ otočil se na mne, „jděte dolů do skladu pro zásoby a zbraně. Desátník vás doprovodí a půjde pak s vámi.“
Ten plukovník asi blouznil, jelikož jsem vojín, což jsem mu připomenul.
„Byl jste povýšen, vojáku. Jděte.“ Zasalutoval jsem a kývl na toho nažehleného desátníka, co si tady hrál na palácovou gardu.
Skladiště bylo pěkné. Bylo toho tady tolik, že nám až oči přecházely. Dokonce jsem tu našel vznášedlo. Sice nic moc, ale tři jsme se do něj vešli a to i s potřebným proviantem. Naložili jsme munici, konzervy a pár pušek. Já si tady vyhlídl novější verzi své M24. Tahle měla optiku a výkonnější střelivo. To bylo něco pro mě. Už v přijímači jsem exceloval ve střelbě, ale pro mé věčné průsery mi instruktor zatrhl sniperský kurz. Teď jsem se mohl realizovat.
„Hej, ty,“ řekl jsem tomu panáčkovi, co tu se mnou v potu tváře hákoval. Nejprve se nasupeně nadechl, ale pak si uvědomil, že už deset minut mám vyšší hodnost než on, tak zase vysupěně vydechl.
„Najdi si jinou uniformu. Tenhle smoking je dobrej tak do divadla, ale ne do pouště. A pohni zadkem.“ Mezi tím jsem rozmístil nálože, jelikož bylo jasné, že tohle nesmí těm skrčkům padnout do ruky. I když, co by s tím asi dělali? No, befel je befel.
Po dalších pěti minutách jsem plukovníkovi nahlásil splnění rozkazu. Oknem jsem už viděl ty osminohé nestvůry a věděl, že tak pět minut a jsou na dostřel. Jejich dostřel. To pak tady vypukne apokalypsa. Dal jsem důstojníkovi do ruky detonátor, a on nám suše sdělil, že máme tři minuty na opuštění města. Pak to odpálí. Vzhledem k tomu, co jsem tam naskládal, bylo jasné, že tenhle kus pouště bude přeměněn na skleněnou desku.
Naskočili jsme do vznášedla a ujížděli, co to dalo. Na hodinkách jsem odpočítával dobu do výbuchu a naši vzdálenost od epicentra. Snad to stihnem.
Země se zachvěla. Věděl jsem, co to je. Ani jsem se raději neohlížel. Nikdo z nás. To co dříve nazývalo Sweet Water (jen totální blbec, nebo humorista mohl tomu místu dát tak debilní jméno) vypadalo teď jen jako ohnivá koule. Jo, jádro je jádro. Poručík, řídící náš REM, jak se těmto mašinám říkalo, zaplul do kaňonu. Nad námi se prohnala tlaková vlna. Tak jsme to nestihli, nebo jsem tam toho dal zbytečně moc. No, stalo se. První etapa evakuace byla provedena se stoprocentní úspěšností. Nepřítel nezajal žádného civilistu, vojáka a ani nemá žádnou kořist. Dokonce bych čekal, že má i velké ztráty. V duchu jsem se ohlížel zpět. Tohle nikdo nečekal. Nebyli jsme na to připraveni. Jsem u armády už dva roky a stejně jsem teď jako vyplašenej zajíc. Vzpomínal jsem na našeho seržanta instruktora v táboře Fort Brega. To byla taková zapadlá díra v severní Africe. Kolem poušť, vedro a škorpioni. Shromažďovala se tam sebranka ze všech rekrutačních středisek. Já byl mezi nimi. Narukoval jsem ještě se dvěma. Sebrali nás v Londýně na ulici. Mě chytli při jedné hlouposti. Upravoval jsem fasádu jednomu týpkovi, co mi lezl za holkou. No, moje vyholená hlava poldíky upoutala a hlavně otisky těžkých bot na ksichtě toho šmejdíka. Moc se se mnou nepárali. Šel jsem do cely a ráno přišel jeden poručík s osudovou větou:
„Buď půjdeš do kriminálu mezi samý negry a smažky, kde si boudou z tvojí prdele dělat trhací kalendář, nebo půjdeš se mnou a my tě už naučíme co a jak. Máš na to deset vteřin a šestá ti už běží.“
Bylo jasné, pro co jsem se rozhodl.
Nákladní auto nás vyplivlo v tom žhavém písku a už se ozval řev poddůstojníků.
„Poklusem do žluté budovy!! Jedu jedu!! Tady nejste na prázdninovém táboře!!“ Nevěděli jsme, co máme dělat. Byla tu sešlost z různých vrstev společnosti. Od ubožáků z ulice po napomádované chlapečky z bohatých rodin. Jenže původ ani konexe tu nikoho netrápily. Nejvíc mne zaujal jeden dreďák. Co ten tady hledal? Jestli se chtěl ulejt z basy, tak to chlapec šláp sakra vedle. No, nezaujal jen mně. Zatímco my ostatní poklusem běželi do skladu si nafasovat uniformy, on to bral tak nějak ležérně. Asi byl ještě v rauši a nedocházelo mu, kde se octl. Já si říkal, že v tom náklaďáku cejtím trávu.
Když si ten vymaštěnec sedl na zem, jelikož jeho se to přece netýkalo, stanul u něj seržant a celkem milým hlasem se ho zeptal:
„Nu, chlapče? Copak tady tak sedíš?“
Smažka otočila hlavu a zaclonila si oči.
„Tohle je dobrý mejdlo, brácho,“ uculil se na seržanta. Ten se usmál také a pak toho magora čapl za ty dredy, zvedl ho a zařval mu asi z deseti centimetrů do obličeje.
„Tohle je armáda, zmetku!!! Padej do skladu pro výstroj a pak se hlas u holiče, jasný?!!!! Jedu, jedu, nebo ti nakopu prdel!!!“ Dreďák pod sílou hlasu upadl, ale rázné pobídnutí kanadou ho katapultovalo požadovaným směrem.
Při večerním nástupu jsem stál zrovna vedle něj. Vypadal už jako my ostatní. Na hlavě nic a v jeho případě i v hlavě. I když to tady asi neměl nikdo. Před námi stál ten samej asi dvoumetrovej chlap, co mu dal první lekci vojenské morálky, v nažehlené uniformě a vyblejskaných botách. S potměšilostí v očích se na nás díval, hlavně na tu smažku vedle mě. Pak nám s kamenným ksichtem řekl:
„Vítejte v pekle. Já jsem vrchní Satan. V armádě jsme všichni kamarádi, proto si říkáme křestními jmény. Já se jmenuji seržant!! A vy jste rota D. Dé jako dementi!! Tady zapomeňte na maminku a na tatíčkovi peníze. Já jsem tady bůh a ještě větší bůh je major Frederikson. Ale toho vy dementi ani neuvidíte, jelikož nejste tak dobrý. Jen ti nejlepší z vás, projdou tímhle táborem. Ostatní tady chcípnou!! A já nechávám vojáky chcípat strašně rád!! Jenže vy ste banda sraček a ne vojáci!! Ty!!“ a ukázal na něj, „tvý jméno!!
„David.“
„Pane!!“ zařval. „První a poslední slovo, který ze svý smradlavý huby vypustíte, bude –pane!!! Je vám to jasné!!!“
„Ano, pane!“ zahřměla naše rota jednohlasně. Seržant se opět podíval na dreďáka.
„Tak znovu, smrade! Tvý jméno!!
„David Böhm.“
„Pane!!!“
„David Böhm, pane!“
Seržant nás všechny obešel a pak řekl:
„Rozchod a na ubikace. Zítra z vás začneme dělat vojáky!“
„Ty vole, to je magor,“ šeptl dreďák. Jenže…seržant měl uši jako netopýr.
„Dement Böhm, vystoupit z řady!!“
„Tak dělej, blbe,“ řekl jsem polohlasem.
„Dement Blb také!!“ zařval instruktor. Pak pokračoval:
„Asi si myslíte, že je tady někdo zvědavej na vaše soudy!! Po obvodu tahle základna měří pět kilometrů!! Oběhnout!!“
Kdo nikdy neběhal v písku, tak neví co je to za pakárnu. Pot z nás lil, všudypřítomný jemný písek dřel, kde mohl i kde nemohl. Seržant běžel za námi a řval na nás po celou dobu. Sakra, ten chlap je snad superman. Několikrát jsem upadl a už mi na zadku přistála ocelová špička jeho boty. Smažka na tom byl podobně. Jenže…já věděl, že tohle peklo za šest týdnů skončí. On ne. On bude mít brzy absťák.

Fort Sherman nás uvítal celkem chladně. Tedy velení základny. Předali jsme obálky, podali hlášení a čekali na další rozkazy. Zatím bylo volno. Tahle prašivá válka trvala už půl roku. Tamti se s námi vůbec nebavili, neřekli, co chtějí. Prostě zaútočili. Tady a i na řadě dalších planet osídlených lidmi. Ty malí šmejdi, tady ovládli už půl planety. Aspoň si to myslím. Přemýšlel jsem, kudy by mohli přijít sem. Fort Sherman byl obklopen horami a ty jsou hodně blbě průchodný. Ze vzduchu to asi nezkusí, jelikož tady byla dobrá obrana. Tak jedině tak jak jsme přišli my. To si myslel generální štáb, proto nás posílali na hlídky daleko do pouště. Mezi tím se tady formovala i další výsadková divize, což bylo pro nás dobré a i příjemné rozptýlení. Když jsem nebyl v poušti, řval jsem na zajíce, kteří běhali po buzeráku a po kopcích kolem města. Byl to rychlovýcvik. Všechno to byli dobrovolníci. Mohli si vybrat. Armáda, nebo kriminál. A tam by je nikdo stejně neživil, takže by šli do pole. Zase armáda. Bavilo mě to. Ti parchanti poprvé poznali, co je to řád a pořádek. Tedy, většina z nich. Byla to sebranka složená z mladíků, kteří tak maximálně chodí na mejdany a utrácejí peníze rodičů. No a taky vyčistili vězeňské cely. Byl tu i jeden magor odsouzený na trojnásobnou vraždu. Když uspějem, má mu být udělena milost. No, udělena mu bude, ale nejspíš in memoriam. Jak mi to připomínalo mé začátky. S údivem jsem zjistil, že tu tlupu cvičíme stejným způsobem, jako seržant cvičil nás. Ono to vlastně ani jinak nejde, nebo vám ty zmetkové přerostou přes hlavu. A co byl největší paradox, že druhej magor, co tu řval jak pominutej a kopal rozmazlené synáčky do zadku byl nějakej desátník Böhm.
Včera na večerní hlídce jsem si konečně vyzkoušel svou pušku. Ležel jsem v okopu pod skalkou, která nás kryla před pozorováním z vyšších sfér. Dalekohledem jsem sledoval poušť. Najednou se na obzoru něco zablýsklo. Cosi letělo směrem k nám. Upozornil jsem ostatní chlapy, aby se připravili.
Byl to stroj těch emzáků. Nemělo cenu brát zajatce. Oni by stejně nic neřekli, a když ano, tak stejně nikdo nerozumí, jelikož jejich řeč není podobná ani čínštině a to je ta největší hatmatilka co znám. Dalekohledem jsem odměřil vzdálenost a nastavil optiku na pušce. Zastavili. Byli čtyři a teď se pohybovali tak kilometr od nás. Vědělo se, že musí přejít kus země, kde jsou nekrytí. Nechal jsem je dojít do půlky. Zemřeli tiše a bez poct. Je radost dívat se, jak se jejich hlava mění v kus mletého masa. Teda, já jsem dobrej, já jsem tak dobrej. Když byli mrtví, vyrazili jsme. Jejich stroj mohl obsahovat zajímavé věci.
Obsahoval. Sice jsme si s tím nevěděli rady, ale to je starost zpravodajců. Ve chvíli, kdy nás střídala další hlídka, jsme s radostí jeli domů. Koupel, volno, gábl a hřejivá náruč holky. Jo, to jsem já, teď už seržant Joe Dougles. Sakra, to zní dobře.
Poplach mne vzbudil uprostřed noci. Přišli. Ve velkých zástupech se valili ke vchodu do údolí. Naše nedocvičená divize obsadila vyčleněné posty a čekala, jak dopadne rozmluva našich děl a jejich bojových robotů. Zatím to vypadlo, že jim to naši vysvětlují špatně. Nepřítel pořád nedokázal pochopit, že ho sem nechceme pustit. Šlo o typický frontální útok. A to bylo to, co jsme zase nepochopili my. Jedna z vojenských pouček říká, že malý bezvýznamný útok, je ten hlavní. Emzáci v klidu přešli neprostupné hory, jak Japonci džungli u Singapuru. Než nám došlo, co se stalo, jejich pěchota se valila z kopců do nechráněného města. Teď teprve začala ta pravá bitva. Do ulic se přesunuly dva prapory. Bylo to velice zvláštní, ale měli jsme nepřítele zastavit. Já se konečně stal tím odstřelovačem a tak jsem byl ušetřen rozkazů a řvaní na vojáky, že mají bojovat, i když okolo nich všecko hoří od termických zbraní. Měnil jsem pozice po každé ráně. Explosivní projektily měnily ty malé šedivé hajzly na lečo z konzervy. To také vypadalo jako zvratky. Tuhle práci miluju.
V našich řadách zavládla panika. Tedy ne panika. Vojáci zahazují zbraně a jsou jak mátohy k nepříteli. Co se to děje? Najednou jsem ucítil tlak v hlavě. Cizí myšlenky se mi do ní jen hrnuly. Tak takhle to je! Mentální útok. Rychle jsem přehlédl bojiště. Nic zvláštního. Aha, tady je to. V záměrné osnově jsem uviděl šediváka s větší hlavou, než měli ostatní. Tlak sílil a já bojoval s tím vlivem ze všech sil. Stiskl jsem spoušť na poslední chvíli. Tlak v hlavě ustal, ale pocítil jsem teplo. Tedy spíše žár a pak bolest.
Probral jsem se po několika dnech. Byl jsem v léčebné lázni a zdravoroboty montovaly na mé znecitlivělé tělo novou ruku, oko, udělaly mi plastiku obličeje, abych byl podobný člověku a ještě další úpravy.
„Dopadl jste celkem dobře, seržante,“ ozval se povědomý hlas. Nějak jsem nevěděl, kam ho zařadit. „Zítra budete v pohodě. Pak se u mne hlaste. Vláda do vás investovala hromadu peněz, tak jí to koukejte vrátit.“
No jo, poručík. Už vím. Třídil jsem si myšlenky a nějak nevnímal, že se mi do těla vrací cit. Robot zrovna zkoušel mou novou ruku. Reagovala jako živá. Kde to sakra jsem? Ubránili jsme se? No asi jo, když jsem naživu a dávají mne dohromady.
Druhý den jsem se hlásil poručíkovi. Tam jsem zjistil, že jsme se neubránili. Tohle je loď a my se vracíme k Zemi. Jen doufáme, že je ještě se kam vrátit.


 celkové hodnocení autora: 98.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Misha01 24.04.2012, 21:27:50 Odpovědět 
   No já nevím Siggi, ale mám z toho nějaké zvláštní a smíšené pocity. Asi jsem se vrátila do dob, kdy jsem byla u armády, i když teda naše armáda je spíš výsměch než armáda :-D Jako napsané to máš hezky, pěkně propracované, detaily, prostě všechno...a i odstavečky tam máš :-) a celkově jo dobrý a četlo se to taky fajn...takže asi tak.
 Šíma 24.04.2012, 20:44:50 Odpovědět 
   Zdravím.

Lehké a oddechové scifko s klasickým scénářem (konflikt lidí a emzáků, tedy: lidé prohrávají). Ve dvou místech jsem se musel zasmát: a) když byla zmínka o první etapě evakuace, která byla zdárně ukončena (vzpomněl jsem si na "Tajemný hrad v Karpatech), taky to tam vyletělo do luftu a za b) když byla řeč o slůvku "pane" (viz "Hvězdná pěchota" a ona replika na cvičáku: "První a poslední slovo, které ze své smradlavé huby vypustíte, bude: pane, ano, pane!") ;-))) Docela čtivý text se spoustou detailů. Jak říkám, odpočinkové čtení, ovšem ne kdybych tam také byl, popřípadě, kdyby emzáci zaútočili v reálu, to by pak byl nejspíš konec světa! Občas jsem si všiml nadbývající mezery, nebo naopak chybějící čárky. Ovšem, tiskařští šotci (jako správní civilové) se také někam zdekovali. Hezký večer a psaní zdar.
 ze dne 24.04.2012, 20:56:53  
   Šíma: P.S. Bude pokračování? Doletí na Zemi, bude nějaká Země?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Mám psa
Pan Petr
Příkrá cesta na...
Radher
Orchidej - Kapi...
Jason W. LeClare
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr