obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2915351 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39477 příspěvků, 5737 autorů a 390256 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Podivný příběh. Kapitola 9 Ziniino překvapení ::

 redaktor čuk publikováno: 27.04.2012, 10:32  
V předchozí kapitole odlétl Rubian se strojem času do roku 2091. Vracíme se do roku 1776 do Ziniiny chaloupky, kam den předtím přijel Schim. Nejen v Hradu, ale i v chaloupce se začaly dít divné věci. Zápletku vymyslela Aini, a její vysvětlení v dalších kapitolách dá fantazii zabrat.
 

To ráno poté, co předešlý večer přišel do chaloupky Schim, se Zinia probudila z těžkého snu. Ten sen však jejím probuzením nekončil. V panice hledala svou jednodenní dcerušku Zářenku, ale nikde nebyla. Panebože! Snad jí ten potulný zchátralý muž… Vtom si všimla, že na zemi vedle jejího lůžka si hraje se škorní asi pětiletá holčička. Kde se tady vzala? Jak mě napadlo, že je jí pět let? A kde je má Zářenka? Ježíšikriste!
Holčička se k Zinii přibatolila a řekla: „Jak jsi se vyspala, maminko?“
Zinia si protřela oči a štípla se do tváře. Ano, je už úplně probuzená, ale…Slyšela dobře, holčička opakovala: „Maminko, mám tě ráda.“

Maminko, maminko… Tak hezká slova! Ale co to má znamenat? Zinia holčičku k sobě přitáhla, jako by od ní mohla dostat odpověď na ty záhady. Ale to je přece… to není možné. Holčička měla pod levým zeleným očiskem malou černou skvrnku. Stejné mateřské znaménko měla přece její právě včera narozená Zářenka. Objala dívenku. Je to Zářenka, je, mám svou dcerku, ale, panebože, je o pět let starší. Zinia tomu nechtěla věřit. Avšak matka pozná instinktem své dítě i po pěti létech. Ta malá čiperka je její dcerka Zářenka! Okamžik radosti vystřídal okamžik hrůzy. Jak je možné, že během noci o pět let zestárla? Jaká kouzla se tady dějí? Že by se příšery z Temného lesa vypravily až sem? Zaklely dítě, a zase odešly. Proč neublížily raději jí, Zinii? Proč to všechno?

Myslí jí proběhlo zvláštní poznání jistoty, že bude dobře, že dcerka znásobí její síly, ale Ziniin optimismus záhy zmizel. Zinia nevěděla, co cítit, co si myslet, strach i pocit ovládnutí vnějšími neznámými živly ji dusily a obemykaly jako železný krunýř.
Holčička si hrála s maminčinými prsty a počítala: „Jedna maminka, druhá maminka, třetí maminka, čtvrtá maminka, pátá maminka.“ A její pihovatá ručka se rozeběhla pohladit Zinii po tváři. Mladá žena se sklonila k dcerce a utřela si slzu s tváře. Je to opravdu její dcerka Zářenka? Nezbeda pihovatá moje sladká? A už umí počítat a - snad tím kouzlem nebyla poznamenaná, chvála nejvyšší milosti!

„Pamatuješ se, Zářenko, co bylo včera?“
„Včera? Nepamatuji se.“
„A předevčírem?“
„Taky ne, a proč se tak divně ptáš a koukáš, mami?“
„A kdy sis oblékla tu sukničku a věrtušku, co máš na sobě?“
„Někdo mi to asi přinesl, ale já nevím kdo. Fakt! Já se na nic nepamatuju.“

Zinia si povzdechla. Tuhle poruchu paměti asi zdědila po mně. Já si také nepamatuji nic, co bylo před devíti měsíci, kdy jsem se probudila, a Hrad byl opuštěný. Já jsem se musela začít starat sama o sebe. Ještěže má zahrádka rodí několikrát do roka takové množství zeleniny a brambor, a dvě staré jabloně tolik jablíček, že je ani všechny nespotřebuji.
Něco jí říkalo, že se nemusí tolik bát, že nastanou události sice převratné, ale pro ně radostné. Tenhle pocit, ta bezhlasá slova neslyšitelného hlasu přicházela i dříve, když propadala trudnomyslnosti a chmury z ní pak padaly a prchaly jako myšky před kocourem.

„Co je támhleto, Zářenko?“
„Dřevěný stůl, kde se jí a támhleto židle na sezení.“
Holčička nafoukla baculaté tváře, svraštila obočí, pihy kolem nosu zasvítily a s odhodlaným výrazem vylezla na židli a snažila se vyšplhat na stůl. Zdálo se, že sklouzne z okraje židle. Zinia chtěla rychle přiskočit, ale vtom se nad hlavou Zářenky objevil podivný předmět, namodralý zářící prstenec, vysílající paprsky, které vytvořily ochrannou paprskovou stěnu. Zářenka se od ní odrazila a vyšplhala na stůl.
„Počkej, já tě snesu. Na stůl se dává jídlo, tam se nesmíš špacírovat.“
„Neboj, maminko.“
„Zářenko, tohle jen princezny z pohádek mají dovoleno.“

Zinia vstala, modrý přízrak zmizel. Odnesla svou dcerunku zpátky na lůžko. Začala ji konejšit a hladit a šimrat pod bradou. Zářenka se rozesmála jako sluníčko. A sešpulila pusu. Zinia instinktivně rozepnula kostěný knoflíček své noční košile. Zarazila se: přece pětileté dítě se nekojí. Ale vtom si všimla, že její včera mlékem těžce nalité prsy splaskly, jsou vzpřímenější, jako tehdy, když se probudila z dlouhého snu. I jejich kůže a pokožka na rukou se zdála být hladší. Jako by omládly. Že by další kouzlo? Vlastně tohle bylo příjemnější. Hned se kárala: Nedívej se na sebe, pohleď, ta tvoje pětiletá dcerka je úžasná. Je tak krásná, krásnější než cokoli jiného. A najednou byla pyšná na sebe i na ni.

Pak si Zinia uvědomila, že přišla o pět let vývoje své dcerky, že nepoznala, jak svírá drobné prstíky s jasným záměrem uchopit, že neuviděla, jak vyrůstá z plínek, jak se prvně posadí, postaví. Jak prvně promluví. Znovu se rozplakala. Zářenka ji začala hladit a cosi vyprávět. Co to říká? Něco, co se jí stalo, když byla ještě menší: zakopla o kamínek na zahrádce a odřela si kolínko! A tekla jí krev! Zinia se podívala na místo, kam ukazoval růžový prstík. Žádná známka poranění. Zinia se na nic takového nepamatovala.

„Ty si to, Zářenko, pamatuješ?“
„Ne. Co?“
„Tu příhodu, jak jsi upadla na kámen.“
„O tom nic nevím, Víš, jen mi tak problejsklo pod víčkama, jako mlhavý obrázky.“
Po kom má moje dívčina takový dar řeči? Zinia to nevěděla. Bylo ji smutno, ale byla na Zářenku současně i hrdá. Zvedla vzpurně plavou hlavu a pomyslela si nahlas:
„No, co, ať je to kouzlo, ať jsme očarovány jakkoliv, budeme bojovat. Už jsem leccos musela zvládnout, porazíme i zlé síly.“

Okamžitě se zalekla té své opovážlivosti, ale v tu chvíli proplulo pod sroubeným stropem modré světélko a otáčelo se. Zinii se zdálo, jako by se usmívalo. Načež ve vteřině zmizelo. Zinií projelo hlavou poznání: tohle kouzlo je dobré, to nám bude pomáhat. Asi fantazíruju, jsem to ale hlupaňa! Ona si tady přemýšlí a dítě má jistě hlad. Co jí dám? Otevřela malou skřínku, kde uschovávala zeleninu. Stál tam její největší hrnek naplněný bílou tekutinou. Matně se upamatovávala, tohle je asi, asi…
Zářenka dopověděla: „Mlíčko, maminečko, mlíčko, jé, já mám na ně chuťku.“

Kdo tam ten hrnek dal? Ohlédla se k přístěnku, kde chrápal Schim. Náhle měla jistotu: on to nebyl, vždyť celou noc pilně štípal pomyslné dříví. Zinia pokrčila rameny. Dcerka uchopila hrneček oběma rukama a pila, pomalu a způsobně, ani kapička neukápla.
Je dobře vychovaná, ale kdo ji všechno naučil? Tohle asi jen tak nerozluští. Zinia byla mladou ženou činu, impulzivní a energickou, dovedla překonávat všechny svízele. Dlouho nesmutnila. Měla vyvinutý smysl pro skutečnost, přes svůj častý sklon zavřít oči, nechat probíhat hlavou nejrůznější neznámé představy a vznášet se někde v oblacích. Raději přemýšlela, co všechno musí udělat.
Nejprve se půjde pomodlit.

Za chaloupkou stál dřevěný nakloněný kříž.
Kdysi, když byla v jiném stavu jí, někdo řekl, že v tom místě před mnoha léty popravili dva tuláky. Kdo jí to řekl? Vždyť potom, co se probudila ze spánku, nikdo nikde v okolí nebyl? Tuláci? Není Schim vlastně taky tulák? Ale tady nikde…Nedořekla, zapudila závan obavy.
O sebe už se přestala bát.

Po snídani odešla Zinia se Zářenkou k tomu kříži, poklekla a dlouho se modlila. K Bohu? Nevěděla. Nevěděla, kdo a kde je Bůh, ale věřila, věřila v cosi neznámého. Co se možná skrývá v hradní kapli, kam nikdy nevkročila. Nebo někde na obzoru na vrcholcích špičatých štítů hor na severu. Okouzlovalo ji neznámými slovy zpívané oratorium, hromadil se v ní líbivý nápěv, který se melodicky ozýval z lesa mezi hrůzostrašnými zvuky strašidel. Nebo snad podivných bytostí, jejichž vytí za noci i dne už dávno přivykla. Teď se nápěv pradávné jemné melodie tu a tam prodíral zvuky lesa, uklidňoval ji a ukolébával do polospánku. Zářenka si mezitím trhala pampelišky a splétala je do věnečků. Jeden dala mamince na skloněnou hlavu. Zinia se usmála políbila ji: miláčku, my spolu všechno překonáme! A pousmála se, jak symbolický ten věneček je. Vyhledal si ji, připlachtil z rukou jejího malého štěstí, a ona si nemůže vzpomenout, jak o ten první přišla.

K polednímu se vrátili do chaloupky. Schim byl někde pryč, kde se asi toulá? Vyšla ze dveří, rozhlédla se. Když za sebou zaslechla hlas, trhla rameny. Ne bojácně, ale jako by připravená k obraně.
„Nebojte se, to jsem já, Schim.“
„Kdo se bojí? Kde jste byl? Už jsem se měla strach, že…“
„Trochu jsem si obhlídl váš opuštěný hrad.“
„Vy jste se odvážil?“

Schim se chtěl odvážit ještě víc a vzít tu urostlou amazonku se smutnýma průzračnýma očima za ruku.
Ze dveří vylétl modrý předmět a poslat k němu svazeček paprsků. Au, málem vykřikl Schim, zítra budu mít uprostřed čela spáleninku. Pochopil však výstrahu, ucouvl a řekl rozpačitě:
„Čí je to dítě? A kde máte svou dcerku sotva narozenou?“
Zářenka se na něj usmála a zabreptala spokojeně:
„Já jsem ta dcerka, víš, strejdo, ty voníš divočinou.“

Schim to bral jako poklonu a projev přízně. Zinia mu pokynula rukou. Schim vstoupil, sedl si na židli do kouta. Zářenka se postavila vedle něho a prosila o pohádku.
Zinia se otáčela kolem plotny, připravovala oběd a přitom všechno Schimovi vypověděla. Začala rozpačitě, ale hovořila stále plynuleji. Slzičky si však neodpustila. Zářenka se na ni dívala, pokyvovala kudrnatou plavou hlavou, jako by řečené chápala, a říkala jen:
„Maminko, mamušo, povídej, povídej!“
„Ale stejně ničemu neporozumíš, ty breberko.“
„Třeba neporozumím, třeba procítím.“

Schim se naučil skrývat údiv a taky se trochu bál těch modrých paprsků. Jenom poznamenal:
„Poznal jsem už hodně zvláštních divů a nespočet démonů a prokletců zahubil. My tři všechno zvládneme.“
Jako by vytušil, že ony už se k tomu také rozhodly.
Zinia se konečně usmála, Zářenka se rozřehtala jako koník Seraph a bouchala se pěstičkami do hrudníku. Pak se Schimovi vyšplhala na koleno a rajtovala na něm jako na koníčku.

Schimovi se zdálo, že pod stropem proletěl jakýsi záblesk, ale nesežehl ho, ale chladivě pohladil po zpoceném vrásčitém čele. Jeho, muže, kterému přes všechnu svou otrlost, s níž si myslel, že ho nic nepřekvapí, šla hlava kolem. A který věděl, že kdyby ho Zářenka neštípla do ruky a nezadrmolila prosebně: „Strejdo, povídej,“ opravdu by si myslel, že sní. Vzal ji do náručí a vyprávěl, až dítěti klesla dřímající hlavička na jeho rameno v obnošené haleně neurčité barvy. A tak seděli tiše, dokud Zinia nedovařila zeleninový oběd s bramborami z její zahrádky.

Pokrm byl chutný. Schim, divoký tulák s modrou krví, se náhle začal cítit jako ochočený pes domácí.Tak to ne! Řekl trochu přezíravě:
„Dobré. Ale maso kdyby bylo.“ Masová pomazánka mu zachutnala.
„Zítra bude. Mám nasoleného divočáka.“
Teď si Schim všiml zánovního samostřílu na zdi a vedle toulce se šípy.
„Někdy přiběhnou kanci z lesa na louček, nějaké příšery je vypudí. Jeden si zlomil v panice nohu, tak jsem ho zbavila trápení.“
„A pak…“
Ukázala mu velký ostrý nůž.
„Umím s ním zacházet. Nebojím se.“

Schim s určitými potížemi vytasil ostrý krátký meč se zářezy na jílci a začal ho čistit od rzi, až se blyštěl v paprscích poledního slunce dopadajími oknem do chaloupky.
„Takže jsme vyzbrojeni a můžeme dobýt Hrad!“
Zářenka přinesla ze zahrádky velký kámen, široce se rozpřáhla, zašklebila se a obličejík jí ztvrdl. Pak kámen položila na stůl, a jako zápasník ukazovala své malé bicepsky. Zasmáli se jejímu naparování.

Vyšli z chaloupky, vyrazili směrem k Hradu.
„To je zvláštní. Dřív se na cestě objevoval žhavý panáček s obrovskou rudou hlavou. Sálal z ní nesnesitelný bílý žár, který mě nepropustil dál. Dnes nám v cestě nikdo nebrání.“
„Asi se mě bojí, protože dosud neviděl pořádnýho chlapa.“
„Nás dvou, opravuji, nás tří,“ usmála se Zinia a potřásla dlouhými vlasy spletenými do ohonu, až se rozvlnily jako lán obilí.
Zasmáli se všichni tři.

Bez potíží se přibližovali k Hradu.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Apolenka 06.09.2012, 10:06:00 Odpovědět 
   Po předešlém víceméně pragmatickém dílu mě tento převelice bavil a naplňoval moc hezkými pocity.
 Šíma 27.04.2012, 11:09:25 Odpovědět 
   Zdravím.

Pěkné. Dějí se tam věci. Nejspíš více než čáry a kouzla za to mohou tajemné anomálie a budoucňané... Jakpak se jim povede v hradu, uvidíme?

Toto mne rozesmálo, cituji: Schim s určitými potížemi vytasil ostrý krátký meč se zářezy na jílci a začal ho čistit od rzi ... (ten meč měl řádně zrezlý, hihihihi)

Tož tak...
 ze dne 27.04.2012, 12:25:37  
   Šíma: Jo, Schim byl (a je) také pořádný lajdák, když nedává patřičnou péči své výzbroji! ;-)))
 ze dne 27.04.2012, 12:21:30  
   čuk: Je vidět, že byl Schim mírumilovný. Ale ten meč jsi vymyslel ty.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Druhý příchod 2...
Šupák
Cesta
Alegria
Poslouchejte, k...
chrinda
obr
obr obr obr
obr

Slepá kolie
BaD
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr