obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915325 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39443 příspěvků, 5736 autorů a 390023 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Dospělé dítě ::

 autor Koninka publikováno: 30.04.2012, 11:09  
 

Když jsem si začala psát první deník, bylo mi asi sedm let, začínal slovy: Jmenuji se Jane a brzo už budu velká. O pár let později jsem si koupila tenhle, abych mohla rozmotat to zamotané klubko, které představuje můj příběh. Jen ten začátek se změnil. Místo jsem šestnáctiletá dívka, musím, nebo bych aspoň měla, napsat jsem šestnáctiletá žena.

Nejspíš v tomhle věku nemá být dívka ženou, nejspíš má být ještě skoro dítě, ale já to o sobě říct nemohu. Před pár měsíci bych napsala dívka a přišla bych si nejspíš dospěle, že už nejsem dítě, které se těší, až bude velké, že teď už velká jsem.
Asi bych měla trochu zvolnit tempo nebo popíšu jednu první stranu a všechno bude venku stejně zamotané a stejně těžké na pochopení jako to mám v hlavě. Zpomalím a vezmu to od začátku.

Bylo mi čtrnáct, když se tahle historie začala psát. Jsou to jen dva roky zpátky a mě to přijde jako deset let. Byla jsem nepříliš oblíbená, oproti všem svým spolužačkám abstinující a nepolíbená. Jistě, ve čtrnácti to není žádná tragédie, dospělý člověk se jen pousměje a pravděpodobně, jestli se někomu dospělému tenhle deník dostane do ruky, si přečte pár prvních řádků a zaklapne ho. Ale čtrnáctiletá dívka bude číst dál, protože v jejích očích je to ta nejdůležitější věc a celý její svět se točí kolem otázky popularity.

Je to špatné nebo snad hloupé? Možná, že mě spousta lidí odsuzovala, ale já si to brala k srdci, trápila se poznámkami ostatních o tom, jak jsem jiná, trápilo mě nemít kamarádku, která by se mnou šla na pouť, na zmrzlinu, jenže jak já bych jí mohla mít, když všechny holky co jsem tenkrát znala, probíraly jen kluky a mě žádný nezajímal.

Chtěla jsem se prostě dostat na výsluní. Nenapadlo mě, že způsob, který o pár měsíců později použiju je tak špatný, tak nevhodný a rozhodně bych si nemyslela, kolik lidí mě odsoudí, místo toho, abych se stala vysněnou, populární, hubenou, oblíbenou a ve všech superlativech vnímanou osobou.

Zapůsobit na partu lidí, kteří zrovna dospívají, není lehké. Můžete se opít, můžete si najít fajn kluka, ale já potřebovala něco víc, protože ani jedna z těchto „obyčejných“ věcí mě už nemohla zachránit.

Vymyslela jsem si kvůli tomu plán. Seděla jsem nad ohlodanou tužkou a blokem a sepisovala ty největší hlouposti, které mě kdy napadly.

Tím oficiálně začal můj hon na kluka. První bod na mém seznamu byl obarvit si vlasy. Abych řekla pravdu, byl to teprve hodně slabý začátek toho všeho. Rodičům se sice moje nová barva ani trochu nezamlouvala, ale ještě ji skousli. Černá mi neslušela, s odstupem si uvědomuju, že jsem vypadala jako Samara anebo možná ještě někdo mnohem horší a především bělejší. Ale tenkrát jsem si konečně přišla dost hezká na to, abych se odvážila někoho ze známých alespoň pozdravit.

A můj plán zafungoval. Hned první den si mě konečně někdo všimnul. Moje první pubertální kamarádka byla konečně na světě.

Kate se zanedlouho stala mým druhým já. Sice jsme neprobíraly kluky, ale téma se vždycky nějaké našlo. Pamatuju si do puntíku ten večer, co jsem jí zavolala, abychom se domluvily na tom, co budeme dělat večer.

Rodiče by mě tenkrát nikam nepouštěli, ale z nějakého záhadného důvodu si Kate neuvěřitelně oblíbily a kdekoli byla ona, mohla jsem být i já.

A tak jsme se ten večer vydaly do údajného kina, abychom místo toho zamířily do místního klubu pro mladé lidi. Projít dovnitř i bez občanky nebyl problém. Stačilo namalovat si pořádně oči, vyčesat si vlasy a obléknout si něco, co dostatečně poodhalí vnady, kterými jsem se už tenkrát mohla pyšnit.

Byl to můj první večer, kdy jsem ochutnala alkohol. Když jsem se dostala do stavu, kdy jsem věděla, že vrátit domů už se nemůžu, tak jsem poprosila jednoho staršího kluka, aby zavolal rodičům, kteří si měli myslet, že je to táta Kate. Dnes už napíšu bohužel, ale tenkrát jsem si řekla bohudík, nám to prošlo a rodiče uvěřili. Tím pádem se odstranil problém s příchodem, protože jsme měli zajištěné, že můžu spát u Kate.

Mezi tím, co z toho neznámého kluka padaly věty typu: „Ovšemže půjdou brzo spát,“ jsem si ho začala prohlížet. Byl vysoký, svalnatý, tmavovlasý, a mě došlo, že tohle by mohl být ON. Začala jsem se kolem něj motat. Náš první rozhovor byl zvláštní. On byl opilý a já snad ještě víc, ale i přesto si pamatuju, jak mi řekl, že bych mohla spát u něj.

V hlavě mi proběhlo milion věcí, ale zároveň jsem si uvědomila, že pokud tohle udělám, tak celý můj slavný seznam můžu vyhodit a konečně dosáhnu všeho, co chci, protože tohle je přesně ta věc, která mě dostane na vysněnou společenskou pozici.

Představovala jsem si reakce ostatních. Přímo jsem viděla v hlavě, jak mě konečně přijmou mezi sebe, jak zazářím jako nejzářivější hvězda mezi těmi už vybledlými. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, že jednou ta hvězda vyhasne. Nemyslela jsem na to, že je možné, že se vůbec nikdy nerozsvítí.

A tak jsem špitla dobře. Nevěděla jsem ani jeho jméno. Neznala jsem jeho adresu, věk, vůbec nic. Ale souhlasila jsem, že s ním půjdu a strávím s ním noc.

Jak šílenou věc dělám, mě nenapadlo ani v autě, kde jsme se začali líbat. Jela jsem tmou vedle neznámého kluka a přišla si děsně cool, prostě správná. Tenkrát jsem nevěděla, že tohle nedělá žádná z těch, kterým jsem se tolik toužila podobat. Zodpovědnost za to co dělám, jsem neměla vůbec žádnou a byla jsem nucena ji přijmout až mnohem později.

Cestou jsem z něj vytáhla jméno. Dodnes nevím, jestli bylo pravé nebo ne. Jen vím, že jsem celou noc strávila s někým, kdo si říkal Marcus.

Nechci sem psát ty věci, co se tenkrát staly. Ty musí zůstat všechny v mojí hlavě. Myslím, že každý, kdo tohle přečte po mně, bude vědět, o co šlo. Jen se modlím, aby to nikdo nečetl, protože by mě odsoudil jako každý rozumný člověk. To ráno jsem se vzbudila sama, v cizí posteli ve špinavém bytě, s bolavou hlavou a netušíc, kde vlastně jsem.

Zkoušela jsem najít Marcuse, ale nikde v bytě nebyl. Našla jsem různě po bytě svoje svršky a vyšla z toho ohavného domu. Pořád ještě jsem si připadala dospěle.

Když jsem přišla domů, stalo se něco, co jsem absolutně nečekala. Rodiče seděli u stolu, spolu s mámou Kate a čekali na mě. Na Kate jsem ve svém záchvatu „dospělosti“ úplně zapomněla. Jenže ona na mě ne. Když přišla domů a zjistila, že tam na ni nečekám, jak předpokládala, začala panikařit a zavolala mým rodičům. Pak už se rozjel řetězec a netrvalo dlouho a seděli tam všichni tři, tak jako teď.

Můj nově nabitý pocit dospělosti se vypařil hned, jak jsem vešla dovnitř. Tu scénu nezapomenu až do smrti. Ječeli na mě, jak jsem nezodpovědná a hloupá. Až po několika dlouhých minutách, co jsem jen stála a nechala je křičet, se zeptali, kde jsem byla.
Nevím proč, ale já jim to řekla. Věděla jsem, že budou zklamaní a naštvaní, ale bála jsem se, že na mé případné lhaní stejně jednou přijdou.

Ten večer mě táta poprvé a naposled uhodil. Máma zareagovala jinak. Oznámila mi, že sex je zodpovědnost a tu teď musím mít. Objednala nás na gynekologii za tři týdny, protože až tou dobou bude něco možné zjistit.

V duchu jsem se tenkrát smála. Já přece nemůžu být těhotná, to je blbost. O tři týdny později mi doktorka oznámila, že to bohužel možné je, a mě se podařilo otěhotnět hned napoprvé.

Nevěřila jsem jí, myslela jsem, že si dělá ze mě jen hloupou srandu. Nedělala a mě dopad toho co řekla, došel mnohem dřív, než mojí mámě, která bílá seděla na židli proti mně.

Naštěstí jsem neznala ani celé jméno toho kluka a jak se ukázalo tak byt, ve kterém jsme strávili jednu hloupou noc, nebyl jeho, takže nebylo možné podat žalobu.

Byla jsem ráda, vždyť on ani nevěděl, že jsem pod zákonem. Tohle celé, byla především moje chyba a já nechtěla, aby byl trestaný on, i když měl svou zásluhu.

Seděla jsem tenkrát ve svém pokoji s rukou na břiše a přemýšlela o životě, jaký jsem měla, a který jsem ztratila díky jednomu hloupému večeru, kvůli touze stát se někým, kým nejsem. Vždycky jsem chtěla být veterinářkou, ale teď nemám ani střední školu a čekám dítě, to bylo to jediné, na co jsem myslela. Rodiče se snažili přesvědčit mě jít na potrat, ale já nemohla. Bylo to i přes to všechno už moje dítě.

Tu první noc s vědomím, že jsem těhotná, se ze mě stal dospělý člověk. Věděla jsem, že bez pomoci rodičů, to nemůžu zvládnout a i přes to, že mě teď proklínají, mi pomohou. A tak jsem se sebrala a poprosila je o pomoc.

Slíbili mi, že mě v tom nenechají. Tenkrát jsem je neskutečně obdivovala. Tušila jsem, jak moc to pro ně může být těžké. Připomněli mi, jaká bude realita, že přijdu do školy s břichem a všechny řeči budu muset snášet, že vystudovat s dítětem bude dřina, ale věděla jsem, že na to nebudu sama.

Těch devět měsíců bylo nejpodivnějších v mém životě. Zvracela jsem ve škole na záchodech, učitelé se na mě koukali jako na ztracený případ a spolužáci jako na blbou a zbouchnutou. Nebyla jsem šťastná a občas jsem dítě ve svém břiše nenáviděla. Byl to vetřelec v mém životě, malý človíček, který narušoval všechny věci, které jsem prožívala.

Rodiče mi tenkrát dali pořádně znát, že jsem udělala chybu. I přes moje tou dobou už pokročilé těhotenství se ke mně chovali, jak kdybych těhotná nebyla. Musela jsem dělat stejné povinnosti jako dřív. I přes to, že mi slíbili pomoc, věděla jsem, že jsem je zranila a že tohle odmítavé období musím přežít.

Bylo to těžké. Záviděla jsem ženám na gynekologii, že s nimi jde na ultrazvuk jejich manžel. Záviděla jsem jejich dítěti, že na světě bude chtěné a obklopené milujícími lidmi.

Moje dítě bude mít jen mě a já to věděla od začátku až do konce těch devíti měsíců. Když mi začaly stahy, připadala jsem si jako dítě co je v téhle pozici omylem. Strašně jsem se bála. A měla jsem proč. Ukázalo se, že můj synek by se při normálním porodu mohl uškrtit pupeční šňůrou a tak jsem byla nucená podstoupit císařský řez. V tu chvíli jsem se bála znovu, ale už ne o sebe, ale o své dítě.

Poprvé mi ho dali až po několika hodinách mého tvrdého spánku. Byl zdravý a krásný. Bála jsem se, že nepocítím mateřskou lásku, když sama jsem ještě dítě, ale já jí cítila.

Cítím jí i teď, když se dívám, jak spinká v postýlce vedle mě a cítit ji budu celý život. I přesto, že se ze mě stalo dospělé dítě, jsem šťastná za svého zdravého syna. Tady můj příběh asi končí, dostala jsem se tam, kam jsem chtěla a pochopila, že každý děláme chyby. Někdo menší, někdo větší. Ta má chyba ovlivnila celý můj život a život všech mých blízkých, ale darovala i nový život a toho nikdy nezačnu litovat.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 30.04.2012, 11:09:05 Odpovědět 
   Zdravím.

Tak... Napotřetí se snažím napsat svůj komentář (ten redaktorský). Ne však proto, že by byl Tvůj text špatný, je vcelku čtivý, popisuje nejen hledání se mladého člověka ve společnosti dalších mladých lidí, snaží se vyniknout a byt IN, nakonec šlápne vedle a musí se takřka ze dne na den stát "dospělou a zodpovědnou osobou", protože díky svému "telecímu věku" se naše hrdinka dostala tam, kam vůbec nechtěla. Onen "výchovný podtext" tam je jaksi znát, že jo...

Technicky... Jde o prosté vyprávění (klidně by mohlo jít o soubor deníkových zápisů - bez data a hodiny) v určité časové lince od hrdinčiných čtrnácti až po dobu "mateřství". Základní emoce jsou v příběhu uvedeny, ale celé vyprávění je i přes vyprávěče malinko neosobní. Jako "základní" linka, na kterou by se mělo nalepit další povídání to není špatné. Textíku chybí dramatizace, hutnější popisy, možná i nějaké ty dialogy a myšlenkové pochody postav. Ovšem na druhé straně, tento text není povídkou v pravém slova smyslu, ne že by se v něm nic nedělo, ale chybí mu "děj". Oživení. Představ si rozhlasovou hru jen s jednou postavou, která vše vypravuje - tak vypadá Tvůj text nyní. Co v ní chybí jsou další zvuky a vjemy v pozadí, ať už jde o "scénickou hudbu", různé zvukové efekty - kupříkladu šum reálného prostředí (škoda, diskotéka, a podobně) a také hlasy (dialogy) dalších postav v příběhu. Takto vyznívá celek spíše komorně, něco jako "onewomanshow".

Co se týče chybek, přílišných nedostatků jsem si nevšiml, v textu jsem nenalezl žádné zbytečné překlepy a zkomoleniny, snad jen několik chybek ve psaní ji/jí. Pokud jsem cokoliv přehlédl, určitě mě rádi doplní další čtenáři.

Nechám zde dobrou dvojku a uvidí se. Nakonec je mé hodnocení jen orientační! ;-) Hezký den a psaní zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
obr
obr obr obr
obr
9. Hospoda U Za...
pilot Dodo
U nebe
Devon
Existuje i smrt...
markus
obr
obr obr obr
obr

Sestře a nám
Fantagiro
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr