obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915229 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39281 příspěvků, 5723 autorů a 389257 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Arn Dresko IV. a VI. ::

 autor jindra publikováno: 03.05.2012, 12:02  
 

IV. O ní


Pokud se schyluje k nějakýmu osudovýmu životnímu zvratu, je skoro jistý, že budu na balkoně. Když jsem na balkoně, kterej je dost vysoko na to, abych se moh při skoku z něj zabít, přemýšlím jak skočit tak, abych přežil. Úplně ideální je, když jsou pod ním stromy. Milionkrát jsem si říkal, že by bylo skvělý, kdybych se dostal do situace, kdy by mi nezbývalo nic jinýho, než se vrnout do větví, jestli bych to dokázal, nebo odevzdaně zůstal a čekal, co se mnou bude. Jendou se mi zdálo, že jsem pustil v bytě plyn a šel si lehnout na postel pod oknem. Myslel jsem, že až to bouchne, vyhodí mě to i s postelí ven a já budu v pohodě. Bylo už pozdě, když mi došlo, že to je hovadina. Nic nebouchlo. Oheň zaplavil místnosti až po stropy, jakoby to byla voda, a já dál ležel v posteli s tím, že je konec, že nemá smysl snažit se zachránit, vyskočit z balkonu, protože bych tak jako tak měl težký popáleniny, takže bude lepší pohodlně si uhořet.
Když s někým žijete, všechno se děje rychleji. Hlavně odcizení. Posledních pár týdnů, co jsem u ní bydlel, jsem měl pocit, jako by byla už jen tělo, ze kterýho něco vyrvalo všechen cit.
Kouřil jsem na balkoně a zábradlí studilo jako ještě nikdy. Čekal jsem na ráno, až vyjde slunce, abych po necelých třech mesících společnýho soužití zmizel z jejího života.
Když jsem si s ní tehdy poprvý na tom betonovým plácku odbyl svý – nebyl to zrovna pornohereckej výkon, ale udělala se – vzala flašku, ve který zbývaly ještě aspoň tři deci rumu a na dvakrát to do sebe obrátila. Tvář se jí zkroutila odporem a zhnusením – jsem si skoro jistej, že nad sebou samou – ale vteřinu na to se jí povedlo zformovat úsměv a říct, že musíme sehnat další.
Měl jsem pocit jako bych ji znásilnil. Myslel jsem, že to bylo přirozený vyústění našeho neutěšenýho vztahu, že jsme oba konečně našli sílu dát tomu volnej průběh. Byl jsem idiot. Od tý chvíle jsem ji už nikdy neviděl opravdu veselou a šťastnou. Před tím mi vždycky vyčítala, když jsem byl smutný, což jsem býval dost často, zatímco ona bývala tak veselá a dokonale šťastná. Míval jsem výčitky svědomí, že jí to kazím, přestal jsem proto být smutný, když jsem měl být s ní. Od toho večera jsem od ní takovou výčitku neslyšel, až do rána, kdy jsem ji viděl naposled.
Sebrali jsme se a šli pro tu flašku. Netušil jsem, co jí říct, takže jsme cestou do baru mlčeli. V baru jsem koupil rum, kterej jsme šli vypít do nedalekýho parku.
Nejspíš už tehdy jsem byl narušenej dement, protože jak jsme nemluvili, nemoh myslet skoro na nic jinýho, než že v sobě má mý semeno, což ve mně vyvolávalo takovej divnej pocit vítězství. Každopádně narušený jsou všichni tak co.
Těžko by se našel člověk, co má nižší sociální inteligenci, než já. Zvlášť, když jde o komunikaci s holkama. Ideálně smutnýma holkama.
„No a jakej jsem vůbec byl? Myslím jako… užila sis to aspoň?“
Normálně by mi třeba řekla, že jsem vylízaný hovado nebo mi rovnou flaškou rozrazila hlavu, ale tehdy na mě vrhla jenom pohled, ze kterýho jsem poznal, že už nejspíš vůbec nic nevnímá. Ten pohled byl skoro tak tupej jako já po ránu.
Podala mi tu flašku, ve který bylo na poslední lok a rozběhla se do trávy. Dopil jsem ji a šel za ní. Motala se tam jak lesní víla po obrně.
Než jsem k ní stihnul dojít, prolítla větvema nějakýho jehličnanu a zůstala pod nima ležet. Vlezl jsem za ní, abych ji výtahnul, ale nenechala se.
Vypadalo to tam jako v nějakým bunkru, který jsme jako haranti mívali za barákem. Stačilo křoví, do kterýho se dalo vlézt a hned z toho byl bunkr.
Narval jsem pod ni svůj kabát, aby nenachládla, přestože pořád mumlala něco o tom, že ji tam mám nechat umřít. Za chyby se raděj trestala, než aby se z nich poučila. Se mnou se zpronevěřila nejspíš všemu, co si o sobě myslela a čemu věřila ještě pár hodin nazpět.
Nevěra je podle mě záležitost toho, kdo je zadanej. Kdykoliv se mnou byla nějaká holka nevěrná, bylo mi to fuk. Byl to její problém. Jenže tenkrát jsem se cítil provinile. Ne proto, že bych udělal něco špatnýho, ale proto, že člověk, kterýho jsem miloval, byl kvůli mně na dně.
Trvalo asi hodinu, než jsem ji přemluvil, aby se zvedla. Odešli jsme do nonstopu na náměstí. Chtěla kakao, ale neměli, takže si dala presso s mlíkem. Já si objednal lahváče.
Odešla na záchod a na mě padnul takovej divnej pocit zklamání, že tam ze sebe určitě vypudila mý semeno. Já mám k němu děsně osobní vztah. Třeba, když ho holka po kuřbě nechce polknout, beru to skoro jako projev neúcty. Ale když to holka polkne je to děsně příjemnej pocit a je mi úplně fuk, že to ráno vykadí. Po tom, co jí vymalujete pochvu je jasný, že to pude pryč buď ve sprše, nebo v tomhle případě při první návštěvě záchodu. Normálně by mi to bylo fuk, jenže tenkrát jsem měl pocit, že blíž se k ní už nedostanu, že tím to pro mě u ní končí.
Když se vrátila, dopili jsme a vyšli ven. Svítalo a po náměstí se proháněli metací vozítka a uklízecí čety. Nabídnul jsem jí, že ji doprovodím na MHD domů, ale nechtěla. Nechtěla jet domů. Do bytu, kde žila se svým automechanikem. Chtěla k rodičům na vesnici.
Střízlivěl jsem. Jako bych měl hlavu vyplněnou nějakou pevnou hmotou, která mi brání ji používat - hlavně pak něco vůbec cítit.
Ona byla pořád stejně zoufalá a odmítala jít se k sobě vyspat. Seděli jsme na nádraží a čekali na vlak, který ji odveze k rodičům. Děsí mě vlaky přijíždějící do stanice, jak jsou masivní a jejich železná kola. To kvůli tý mý hrůze z oddělování končetin. Taky z nich mám úzkost, z toho jak můžou jezdit jen po kolejích, že nemají na výběr. Mám raděj autobusy, protože jsou svobodnější.
Děsně moc jsem se jí chtěl už zbavit. Nebylo mi už vůbec příjemný s ní být. Nebyl jsem si tehdy dokonce jistý, jestli ji vůbec ještě miluju.

Když jsem s ní poprvé mluvil, působila na mě dojmem, že je to holka z vesnice nebo dětskýho domova, která se snaží něco v životě dokázat. Zdála se tak vyrovnaná a cílevědomá, ale zároveň přirozená, přírodní. Ani si netrhala obočí, protože ho měla tak tenký.
Samo sebou mě tenkrát nejvíc dostalo její tělo. Měla obyčejný bílý tričko, pod kterým se dokonale rýsoval reliéf krajkový podprsenky, ve který měla naducaný ty svý nádherný prsa.
Jednou jsem jí chtěl vyseknout poklonu a řek jsem jí, že se oblíká jako hezký holky, protože na sobě měla nějakou značkovou pleteninu, kterou jsem před tím viděl na holce, která dokonale vystihovala mainstreamověj ideál krásy. Jenže ona si z toho samo sebou vyvodila, že jí říkám, že přestože je hnusná, oblékat se umí. Jenže tak jsem to měl vždycky. Každá holka si dokáže každou mou poklonu přebrat tak, že ji vlastně urážím.
Taky vůbec neumím předávat dárky. Ne že bych je nerad dával. Jenom to samotné předání se mi příčí. Dal jsem jí, proto k vánocům do novin zabalenou z novin vytrženou fotku vyčerpanejch africkejch běženců na evropským pobřeží. Ona měla vždycky slabost pro Afriku. Děsně ji dojímaly ty podvyživený děckanti s nafouklejma bříškama a podobně. Myslím, že toužila po světě, ve kterým by haranti neumíraly dřív, než si budou vůbec sami za sebe schopný uvědomit křehkost těla. Vzpomínám, že když jsem byl malej, myslel jsem, že se mi nemůže nic stát, že jsem v podstatě nesmrtelnej. Myslím, že to bylo kvůli tomu, že dítě do jistýho věku cítí, že zodpovědnost za jeho život mají jeho rodiče.
Ta fotka ji docela hodně rozhodila. Celej večer mi střídavě nadávala, bila do mě, házela po mně věci a fňukala, že jsem ji tím chtěl rozbrečet, což nebyla pravda. Myslel jsem, že bude mít radost, že zrovna těm na fotce se povedlo zdrhnout z toho pekla.
Byl jsem tehdy na sebe docela nasranej. Stál jsem zase na balkoně, kouřil a přemýšlel, jak bych sám sebe potrestal. Napadlo mě jenom chrstnout vřící kakao do ksichtu svýmu plyšákovi. Znetvořit ho. Doufal jsem si, že by to svinstvo nešlo vyprat. Měl jsem ho od první třídy, kdy někdo přinesl do hodiny vyřazený hračky a každej jsme si moh jednu vzít. Byl takovej tradičně ošklivej medvídek, co měl toho hodně za sebou. Ode dne, kdy jsem si ho přinesl ze školy domů, jsem s ní spával každou noc a ráno ho s výčitkama s vědomí sbíral z podlahy, kam jsem ho ve spánku odvrhnul. Nikdy jsem ho nepojmenoval. Jméno mu dala až ona. Ona pojmenovávala všechno. Když jsem odešel, nechal jsem ho u ní. Měl jsem ho moc rád.

Stál jsem na balkoně a kouřil jednu za druhou. Věděl jsem, že v obýváku odtrhává starý kalendáře, který sbírala. Když jsem jí poprvé řek, že mi to přijde šáhnutý, odpověděla, že bych v neobvyklým neměl hledat chyby, ale smyl. Říkala, že tím že nějakej ten prošlej kalendář dotrhá, dává tím smysl věci, která už v jeho naplnění nemohla doufat.
Díval jsem se na stromy a přišlo, že když slunce pořád nevychází, jsou bezvýznamný.
Musel jsem od ní odejít. Nemohl jsem jí pomoct. Myslel jsem, že když mě bude milovat, pomůže nám to oběma. Chyběla mi vůle dělat něco pro sebe. Chtěl jsem, aby mě milovala a já se pro ni pak snažil být takovým nejlepším, jak jen bych mohl být. Byl to nesmysl. Bylo to jako, když se běloši snaží zachránit tu její Afriku tím, že jim tam rvou do chřtánu humanitární pomoc, místo, aby je nechali být, aby si mohli pomoct sami. Já ji dostal na dno, ale aby se z něj zvedla, musel jsem ji v tom nechat, jinak bychom oba skončili špatně.
Život je vtipný, když si ho na sobě uvědomíte. Musel jsem ji odehnat, abych si uvědomil, jak ubohý je omlouvat si strach z neúspěchu čekáním na někoho, pro koho bych se uspět snažil.
Musel jsem od ní odejít, přestože jsem si myslel, že byla poslední člověk, se kterým bych dovedl být šťastný. Ulehčila mi to. Vždycky se mě snažila přesvědčit, že ji ve skutečnosti nemiluju, že mi jde jen o její tělo. Až to nakonec dokázala. Myslel jsem, že jsem ji konečně přestal milovat. Povedlo se jí to, ale zničila tím sama sebe.
Když konečně vyšlo slunce, típnul jsem nedokouřenou cigaretu a odešel za ní.
Seděla na zemi a kolem sebe měla fůru odtrhaných listů z kalendářů.
„Slib mi, že o víkendu se potkáme a zajdeme třeba na piknik nebo tak něco,“ a ona přikývla. Věděl jsem, že i když mi nelže, nebude to pravda. Jen jsem to potřeboval slyšet. Potřeboval jsem mít před sebou něco, na co bych se mohl těšit, abych v sobě našel vůli přežít zase jedno ráno.
„Co budeš dělat?“
„To je fuk. Nějak se o sebe postarám,“ a usmál jsem se na ni, jakože je všechno v pořádku, že to bude dobrý.
„To že nějak přežiješ, neznamená, že se o sebe umíš postarat.“
Dal jsem jí pusu na čelo a šel.
„A nebuď smutný,“ slyšel jsem ještě, než se za mnou zabouchly dveře.

Dny se ztrácely. Vzpomínky na uplynulý den s každým dalším mizely, protože bez ní byl každej stejně prázdnej. Každá stejně nekonečná noc se přenášela do spánku, kterej nikdy nebyl víc vyčerpávající, aby zničila každej další novej den.
Nad ránem jsem se potácel přes tří proudový silnice, protože mi přišlo, že žádná z nich neurčuje směr, protože žádná z nich nebyla schopná dovést mě zpátky k ní.
Pár týdnů na to jsem seděl na baru a přemýšlel o tom, co mi jednou, když ještě byla s tím svým bývalým, řekl jeden z těch jasnozřivejch vágusů. Ten vychlastanej stařík v tý době nemoh ani tušit, že bych ji chtěl a stejně se ke mně naklonil, když odešla na záchod, a řek mi: „Bojuj o ni… jestli můžeš!“
Tehdy se mi ještě stávala znamení a já si myslel, že můžu.
Dělal jsem, co jsem moh, aby nebyla smutná, ale nic, aby mě milovala.
Až tehdy na tom baru mi to došlo: bojovat o ni znamenalo, bojovat o její důvěru.
Z přemýšlení mě vytrhával kouř z cigarety frajera, kterej sedělel vedlě mě, tak jsem mu ji típnul do jeho piva.





VI. Úděl


Byl jsem docela vyčerpanej, takže jsem se složil vedle něj a bylo mi fuk, že se rochním v jeho krvi.
Zíral jsem do stropu a nebylo mi ho líto. Bylo dobře, že umřel. Bez něj byl svět lepší místo. Nemyslel jsem na něj, ale na všechny ty holčičky, co jsem zachránil od jeho análních běsů; na lidi, kterým už nerozdupe hlavu nebo neuřeže ruku.
Hlavně jsem, ale přemýšlel co dál se sebou. Bylo jasný, že mám výpověď. Jenže výpověď se v týhle společnosti jenom dostávala a znamenalo to likvidaci. Nikdy jsem neslyšel, že by někdo výpověď podal a už vůbec ne tak jako já.
Bylo jasný, že po mně pudou, a když uteču, pudou po mý rodině. Uvědomoval jsem si, že kdyby moje máma věděla, co se ze mě stalo, nejspíš by byla snad i ráda, kdyby ji někdo zabil. Ona sama by to vědomí nedokázala snést. Nedokázala by s tím žít, a kdyby ji zabil někdo kvůli tomu, že mě nemůžou najít a věděla, že díky její smrti se na mě vykašlou, sama by se přihlásila. Ty svině by ji ale právě kvůli tomu nejspíš, kurva, mučili.
Vstal jsem a přešel k vaně. Zbývala poslední možnost, jak se v tý organizaci zachránit – podřezat jí hrdlo a říct, že kožeňák se tomu bránil, že nechtěl a nechtěl to dovolit ani mně.
Zkusil jsem jí puls. Nikdy dřív jsem to nedělal. V televizi se to nezdá, ale je to docela kumšt.
Kdyby už byla mrtvá, moh bych zkusit zbaběle se z toho vykecat, ale měla ho, myslím, docela v pohodě.
Rozhodnul jsem se, že ji musím zachránit. Myslím, že i samotnej kožeňák by byl na mě pyšnej.
Nevím, jestli jsem to jenom já a pár dalších narušenejch pervertů, ale děsně mě berou nemohoucí zkalený ženský. Je to nejspíš stejnej vzrušující pocit ze snadný kořisti, jako když dravec zavětří raněný zvíře.
Podebral jsem ji pod pažema a vyklonil ji přes okraj vany. Byla stejně bezvládná jako ty její blonďatý vlasy, co jí visely až skoro k zemi, jak byla zlomená přes okraj.
Přehodil jsem jí tu hřívu na jednu stranu, aby jí nevisela přes obličej, a strčil jí prsty do krku.
Dávila ze sebe to svinstvo, kterým ji kožeňák narval, nečekaně příkladně. Ani mi nějak nevadilo, že mi maličko pozvracela ruku, protože to stejně byly jenom prášky rozpuštěný ve vodce. Žádný kusy jídla nebo tak něco. Nejspíš toho ten den naštěstí moc nesnědla.
Když už se mi zdálo, že ze sebe vydávila, co se dalo, vrátil jsem ji do vany a opláchnul si v ní ruce. Že to bylo dementní, mi došlo hned, jak jsem si je tam namočil. Na druhou stranu to byl obsah jejího vlastního žaludku, tak se snad až tak moc nestalo. Když jsem jí nakonec ještě opláchnul obličej, byla z ní zase ta krásná vyjetá bohyně se znepokojivě nepřítomným výrazem ve tváři.
Chvíli jsem nad ní stál a užíval si ten pohled. Nemyslím, že nějak moc zvrhle. Spíš jsem byl na sebe pyšnej, že jsem ji zachránil, že jsem se konečně dokázal vzepřít a navzdory všemu, udělat tu jednu správnou věc bez ohledu na to, co mi to přinese a co mě to může nakonec stát.
Je to možná dementní, ale snad poprvý za celej život jsem měl pocit, že nejsem psanec, ale hrdina.
Při vší svý skromnosti jsem měl dojem, že pokud bych měl kvůli ní zhebnout, zasloužím si umírat s pořádně živou vzpomínkou na ni ve vodou zprůhledněným negližé.
Jak jsem tam nad ní stál, došlo mi, že stejným způsobem jako se páchá zlo, je možný páchat i dobro. Problém je, že lidi, co jsou na straně dobra, nejsou schopný sáhnout po stejných prostředcích, jakýma je páchaný to zlo, a který jsou prostě efektivnější.
Vytáhnul jsem cíga a dal si jedno vítězný. Po prvním šluku jsem se otočil, a když jsem kolem zrcadla obcházel tělo kožeňáka, kolem kterýho byla pořádná krvavá louže, všimnul jsem si, že mám pusu celou od tý jeho krve jako nějaká šelma.
Zastavil jsem se a pořádně si omyl obličej. Musel jsem dokonce típnout to cígo.
Košili jsem neřešil. I kdyby kožeňák nějakou nosil, byla by taky celá od krve, ale hlavně bych ji měl jako noční košili. Šéfova by mi padla už líp, ale ani v jeho šatníku jsem se nechtěl hrabat. Já nesnáším, když mi něco dokonale nepadne.
Zbývalo něco kolem půl hodiny, než měl dorazit starej. Zapálil jsem si nový cígo a šel do obýváku. Popel jsem bezstarostně odklepával na ty jeho exkluzivní koberce.
V obýváku jsem si nalil plnou skleničku jedný z jeho letitých whiskey a posadil se do takovýho toho děsně pohodlnýho masivního polstrovanýho křesla.
Nebylo těžký domyslet si, proč se chtěl ten starej prašivec zbavit svý fenky. Blížily se parlamentní volby a ta sketa si chtěla postavit kampaň na boji se zločinem tím, že kvůli nějakýmu hovadskýmu lupiči spáchala jeho žena sebevraždu. Čokl si už určitě brousil tesáky na vnitro. Jenže já měl v plánu ukázat mu, jak to dopadne, když se podřadný plemeno střetne s vlkem. Ono to nejspíš zní dementně, ale já si konečně uvědomil, co jsem zač. Uvědomil jsem si, že jsem ušlechtilej dravec, kterej má v přírodě udržovat rovnováhu.
Když jsem si šel nalít další skleničku, všimnul jsem si doutníků a došlo mi, že jsem ještě nikdy žádnej nekouřil. Nějak jsem ho zaříznul, nalil si a šel si zase sednout.
Věděl jsem, že se doutníky nešlukujou, ale stejně jsem to udělal. Bylo to peklo. Málem mi to roztrhalo plíce. Dál jsem si už dával pozor. Ono není vůbec snadný nešlukovat, když jste na to zvyklý.
Nebylo to vůbec špatný, převalovat si ten kouř na jazyku a vychutnávat si jeho chuť. Od tý doby jsem už vykouřil fůru doutníků. Jenže abyste si doutník vážně užili, potřebujete klid a aspoň hodinu volnýho času – což já neměl, takže jsem ho po chvíli típnul a zapálil si další cígo.
Děsně rád bych si šňupnul trochu kokainu, ale nedělal jsem si iluze o tom, že by nějakej přechovával ve svým kvartýru.
Z toho čekání jsem byl děsně nervózní. Cítil jsem se úplně stejně, jako když jsem ve škole čekal na to, jestli mě učitel vyvolá nebo nevyvolá. Já se ve škole nikdy sám od sebe nepřihlásil, ani když jsem byl naučenej, a vždycky jsem úplně stejně trnul.
Musel jsem se na toho sviňáka připravit. Nechtěl jsem riskovat, že bych na něj vlítnul nějak bez přípravy a třeba ho zmrzačil. Měl jsem pro něj připravenej program.
Vrátil jsem se do koupelny a prošacoval kožeňáka. Měl neskutečně mrtvolnej výraz – i na mrtvolu.
On pistoli používal jenom zřídka, ale vždycky ji měl při sobě. Byla děsně těžká. Já bych takovou obludu sebou nemoh tahat, ale pro něj to bylo, jako když si holky strkaj takovej ten mrňavej revolver za podvazky.
Vzal jsem mu ji. Měl děsně vyčítavej výraz.
„Co, kurva, pořád máš?“
Mlčel.
„Co jsem měl, do prdele, dělat? Hm?! Nedělej se, že bys mě potom stejně nesejmul, kurva!“
Mlčel.
„Víš co?! Naser si… Naser si!“ a hodil jsem mu ručník přes obličej.
Samo sebou jsem se nemoh nepozastavit nad vanou. Ona pořád působila jako nějaký nezúčastněný božstvo. Dokonce jsem si myslel, že bych ji mohl milovat. Chtěl jsem ji milovat. Chtěl jsem, aby to byl tenhle příběh. Jenže takhle to nefunguje.
Protože jsem nechal otevřený dveře, v koupelně už vůbec nebylo dusno. Zkusil jsem vodu ve vaně a byla vlažná. Nechtěl jsem, aby nastydla, takže jsem si vyhrnul rukáv a sáhnul jí mezi nohy, abych trochu odpustil a moh jí dopusit teplou.
Pak jsem se sebral a šel si zapálit na balkón, kde jsem vyhlížel starýho.
Ve vedlejší ulici už blikala světla policejních aut. Nečekal jsem, že ten taxík najdou tak rychle, ale bylo mi to stejně fuk. Byl jsem schovanej na tom nejbezpečnějším místě na světě – ve vile pana zastupitele.


 celkové hodnocení autora: 93.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 03.05.2012, 12:01:50 Odpovědět 
   Zdravím.

Líbilo, obě části. Mám pocit, že má tento příběh opravdu duši, že je náš hrdina stejně rozporuplný, jako každý z nás, přestože někteří ze sebe dělají děsné drsňáky a "hogofogo". Jsem zvědav, jak todle dopadne. Opravdu Dresko zachrání onu ženu a možná i část sebe sama? Kousek toho dobra v něm samotném? Pan zastupitel určitě nepřijde sám, nebo ano? Buď zemře on, nebo náš hrdina, nebo se stane tisíc dalších věcí. Třeba se probere ona žena ve vaně a dojde ji, že se ji někdo pokusil zabít... Nebudu fabulovat, hezký den a psaní zdar. P.S. Na šotky jsem nekoukal...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Souboj v přísta...
Ellien
Otupělost
Lívie L
Supravodivost
Zamková
obr
obr obr obr
obr

Drahá mi jseš
nevimjakou
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr