|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: We are the greatest, kap 5. ::
| KAPITOLA 5. Návštěva |
| |
|
|
Od Dagmařina zmizení uběhlo bezmála několik dní. Karel jí řekl, ať si s informátorkou neláme hlavu, že by jí stejně dali vědět pouze v případě jejího návratu. A pokud by měla nějaký další sen, který by jim mohl pomoci v jejím nalezení, ať se okamžitě dostaví. Utěšilo ji aspoň to, že po ní intenzivně pátrají.
Druhá, rozhodně pozitivnější zpráva byla, že jim trenéři dali do začátku školního roku volno. Sice to znamenalo, že jim odpadly pouze dvě hodiny, ale i to všichni ocenili. Eva na tréninky i nadále nedocházela, ale na louce, kde na ni narazili posledně, se už nikdo neukázal. Dalo se předpokládat, že místa výcviku se neustále měnila kvůli bezpečnosti i utajování. A na návštěvu za ní si ještě netroufla. Vyřešila to za ní máma.
„Volala mi paní Chvalovská. Pozvala nás, ještě před tím porodem. Tak jsem řekla, že by to bylo milý.“
„Milý? Mami, já s Evou… Jo, ráda tam s tebou zajdu,“ usmála se, když si uvědomila, k čemu by to mohlo být dobré.
Hodinu před plánovaným odchodem se v zoufalství ještě vrhla na učení. Došlo jí, že pokud nechce, aby jí peníze za zkoušku nepropadly, měla by se na to ještě jednou pořádně podívat. Uměla už většinu, ale co se týkalo jakýchkoliv testů nebo zkoušení, byla vždycky strašně vynervovaná.
Když dodělala jeden z testů v učebnici, převlékla se a šla se zeptat mámy, jestli už pojedou. „Jo, jdi se zatím obout.“ Jana neprotestovala, vzala své černé tenisky a na chodbě se obula. Posadila se na venkovní botník se starými bačkorami a čekala. Za minutku se ve dveřích objevila její máma. „Potřebuješ nový boty,“ řekla při pohledu na potrhané tenisky.
„Ty jsou na courání,“ pokrčila rameny.
„Teď jdeš na návštěvu, tak si koukej vzít nějaký… méně roztrhanější. A ta černá ti nesluší. Nemáš něco světlejšího? Koupím ti něco bílého. Nebo se teď nosí hodně růžová a k tvým blond vlasům by šla perfektně.“
Jana se při slovech „světlejší“ a „růžová“ s odporem otřásla, ale rozhodla se si mámu nerozhádat a bez řečí se přezula do nových černých DC. Mlčky sešli před bytovku. Máma odemkla garáž, potom auto a když do něj obě nasedly, nastartovala a opatrně vyjela. Na silnici si totiž často hrály menší děti až do pozdních hodin.
Cesta do Kdyně probíhala bez komplikací. Zhruba po deseti minutách už zastavovaly před bytovkou na parkovišti. Hlavní vchod byl otevřený, někdo právě přijel z nákupu z nějakého většího obchodu, takže by mohly proklouznout, ale slušnost byla zazvonit.
„Ahoj, Gábi, můžeme jít klidně nahoru, je tu otevřeno,“ pozdravily se.
„Jo, pojďte.“
Po přivítaní se a formálním zeptání Jany, jak se paní Chvalovské daří, jí nabídla něco k pití a jestli nechce jít za Evičkou.
„Ráda, dlouho jsem ji neviděla.“
„Zase je tam zavřená, přijde mi, že v poslední době vůbec nevychází ani nechodí ven s kamarády,“ podotkla.
„Ne? A co celé dny dělá?“ zajímala se Jana.
„Co jsem se za ní byla párkrát podívat, ona za mnou totiž moc nechodí, tak spala nebo si něco četla. Někdy jen tak sedí na zemi a na to, co jí říkám, reaguje jen mručením. Zatím to svádím na pubertu. Evička je spíš taková samotářská.“
Eva a nebýt středem pozornosti? To se nestávalo moc často. Naopak, kluky střídala jak ponožky a přátel měla taky spoustu. Ve škole patřila k těm oblíbeným, a to měla za sebou teprve rok. Stejně jako ona byla tajnůstkářská. Ale nikdy ne samotářská.
Jana zlehka zaklepala na dveře jejího pokoje. Když to zkusila podruhé a nikdo jí neodpověděl, potichounku dveře otevřela a nakoukla dovnitř.
Milovala její pokoj. Odshora dolů byl polepen nejrůznějšími plakáty. Většinou to byly zvětšené fotky jí a jejich kamarádů.
Když se ale rozhlédla pozorněji, zjistila, že spoustu obrázků, kde byla ona, zmizely. Nevěřícně zakroutila hlavou. Vypadalo to, že Eva usnula v křesle u televize. Měla by ji probudit? Zhluboka se nadechla a přešla ke stolu, na kterém se hromadily nejrůznější papíry.
Zaujaly ji černé desky pod štosem papírů. Otočila se ke křeslu. Eva pořád spala. Hrozně chtěla zjistit, co v těch deskách je, ale bála se, aby se neprobudila. Třeba by zjistila, jestli opravdu nedostala nějakou práci.
Roztřesenýma rukama nadzvedla hromádku popsaných papírů a opatrně začala vytahovat desky.
Bum.
Ztuhlo jí srdce a papíry upustila. Eva v křesle dál dřímala, i když se dveře zavřely. Oddychla si. Neměla toho přece jen nechat a vrátit se do obýváku? Nebo neměla Evu probudit?
Něco ji napadlo. Něco nesrozumitelně zašeptala a jak nejtišeji dovedla luskla prsty. „Evo!“ zakřičela. Nic. Výborně, teď se mohla štrachat dál.
Už klidnější posunula papíry stranou, vytáhla černé desky a otevřela je. Na barevném obrázku na ni vykoukl známý obličej. Dagmar Kinovičová, 19 let, četla na první stránce.
„Měla by ses v tom štítu vylepšit,“ ozvalo se za ní chladně. Leknutím papír upustila. Vrátila ho na místo a desky zaklapla. Otočila se na Evu a zpříma se jí podívala do očí. Vždycky z nich radostně jiskřilo, teď tam ale viděla jen černotu, přestože měla oči hnědé.
„Něco si snad hledala?“
„Jistě, jen jsem se koukala, jestli tu nenajdu něco, co by mi mohlo říct, proč se chováš takhle,“ odpověděla stejně ledovým a neupřímným hlasem.
„Tady nemusíš šeptat, víš, že tu mám svého kamaráda šeptálka,“ poukázala ke dveřím, kde visel ten samý ošklivý hadr.
„Proto je tu pořád takové ticho?“
„No, to bude nejspíš proto. Příště se mi laskavě nehrabej ve věcech, jestli nechceš, aby se ti něco stalo,“ upozornila ji.
„Ještě ti dlužím za tu neodůvodněnou ránu do nosu.“
„Jestli ti na tom tak moc záleží, tak si to můžem´ někdy klidně rozdat. Ale bezdůvodně to nebylo.“
„To nemám za potřebí,“ odmítla Jana.
„A přišla si na něco?“
„Ne,“ zalhala.
Věděla, o co se teď Eva pokouší. Snažila se jí dostat do hlavy a zjistit tak, jestli jí nelže. Ale vypadalo to, že tak daleko ještě není. Nebo spíš Jana měla výjimečný ochranný firewall.
„Dobře,“ řekla nakonec. „Tak se o to nestarej. Jestli ti něco uniklo, tak jsem s tebou skončila. Už pro mě nic neznamenáš.“
„Tak mi vysvětli, co se stalo tak závažného, že si mě začala nesnášet? Nebo spíš co jsem ti provedla?“
„Nebuď naivní, Janičko. Nejsi pro mě tolik, abych tě nesnášela.“
Chvíli si přebírala význam slov. „Co pro tebe teda jsem?“
„Ty? Ty už pro mě nejsi nic.“
„Proč nechodíš na tréninky?“ zeptala se, i když znala odpověď.
„Prostě nechodím.“
„Evo,“ zakroutila hlavou a vykročila k ní. Eva varovně pozvedla ruku. „Nepřibližuj se, holčičko.“
„Evo,“ nedala se. Když se ale přiblížila na třicet čísel k ní, vyšel prudce z Evina prstu průsvitný, táhlý paprsek a obkroužil se jí kolem těla. Jakmile se ho Jana dotkla, jakoby se prodral do celého jejího těla, zasáhl do každé molekuly a neuvěřitelnou silou ji odmrštil zpátky ke stolu.
Vlítla přímo na jeho desku a smetla na zem jeho obsah. Naštěstí monitor od počítače zůstal netknutý. Ale cestou se praštila do zad a teď jí z toho místa pulzovala ostrá bolest.
Než se vzpamatovala, stála Eva u ní. „Řekla jsem ti, aby ses ke mně nepřibližovala, když neumíš ten štít odrazit.“
„Kde ses tohle naučila?“ vyjekla Jana. „Tobě snad hrabe? Vždyť se známe od plenek, říkaly jsme si vždycky a všechno a ty se teď ke mně chováš takhle?“
„Chceš říct pravdu nebo lhát?“
„Jistě, že pravdu,“ stekla Janě slza z oka.
„Jsi prostě moc ovládaná emocemi. Jestli si nepamatuješ, byla to jedna z podmínek téhle práce. Tak si to začni konečně uvědomovat a hlavně se podle toho začni chovat. Jestli to dokážeš, možná s tebou zase začnu komunikovat na úrovni.“
„Ano, při práci emoce mají být omezené, ale ne v normálním životě! To všem svým kamarádům a spolužákům, co tě maj´ rádi, dáš taky do tlamy?“
„Samozřejmě, že ne. U tebe to byla nutnost. Děláš stejnou práci, jako já a musíš si uvědomit, jak tě city a emoce omezují. Tohle je něco víc, než magie.“
„Jistě, že je to víc, než magie. Ta tu hraje až poslední roli!“
„To se zase pleteš, holčičko. Magie tu hraje obrovskou roli, ale větší roli tu má moc a síla. A schopnost.“
„Jako tvoje schopnost udržet v sobě někoho jiného?“
„Ne, to nemyslím, to je jen dar, který jsem získala. To je věc, proč si mě vybrali. Stejně, jako tebe. Prostě si něčím nadaná.“
„Schopnosti se vyvíjejí, stejně, jako se vyvíjí mágové,“ oponovala Jana.
„To jistě, jak vidíš, dělám velké pokroky,“ ušklíbla se. „Své podmínky jsem ti řekla. Rozhodni se, jinak budu muset informovat členy.“
„Ty s nimi snad máš nějaké kontakty?“
„Já? Jistě. Můžeš už laskavě jít, už jsme tu s tebou ztratila příliš mnoho svého drahocenného času. Musím pracovat.“
„Informovat o čem?“
„Řekla jsem, že na tebe nemám čas. Můžeš jít.“
Jana neodporovala. Prošla opatrně kolem Evy a užuž chtěla vyjít ze dveří, když ji Eva ještě zastavila. „Nezapomínej, ´We are the greatest´.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 14 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 32 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 64 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
