obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915490 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39731 příspěvků, 5764 autorů a 391412 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Zázraky se dějí ::

 autor Siggi publikováno: 08.05.2012, 11:13  
Je den vítězství. Nezapomeňme.
 

Děla dohrála svou pohřební píseň a rozhostilo se ticho. Ani lísteček se nehnul. Všem bylo jasné, že jsou obklíčeni. Před zákopy dohoříval transportér, kterého trefilo poslední dělo, co tu měli.
„Vasile, vem harmoniku a zahraj.“
„Teď, soudruhu staršino?“
„A kdy jindy? Až se do nás frickové zase dají, tak už si nezahraješ. Nábojů máme každý jen na pár dávek a náš kanón už také mele z posledního. Tak hraj.“ Voják tedy spustil a nad zákopem se nesly teskné písně ze stepí.
Na štábu brigády zatím generál stál nad mapou. Jeho pobočník tam cosi kreslil. Generálovi myšlenky ale byly jinde. Třetí prapor se při útoku dostal moc daleko. Narazili jen na slabý odpor nepřítele a vklouzli do pasti. Průlom v německé obraně se za nimi uzavřel a jednotka gardových střelců zůstala odříznuta.
„Soudruhu generále? Jefime Semjonoviči?“ Generál se, žmoulaje vyhaslou dýmku, vytrhl z vlastních myšlenek.
„Omlouvám se, soudruhu majore. Myslel jsem na ty chlapce tam. Jak je z toho dostat?“ Major se rozmrzele podíval na mapu.
„Mluvil jsem o tom. Na další útok nemáme síly a ani v zálohách. Zásobování vázne. Němci jsou teď na to lépe. Přisunuli čerstvé síly. Doplnili stavy a zpevnili obranu. Podle hlášení je tam i jedna SS divize. Pancéřoví granátníci. Veteráni. To bude tvrdý oříšek.“ Generál pokýval hlavou.
„Máme tady šest tanků. Co kdybychom…“ Generál zavrtěl hlavou.
„Sergeji Nikolajeviči. My jich máme teď šest, a Němci na druhé straně třicet? Nebo víc? Pokud zaútočí, budeme mít co dělat s tím co tady máme. Musíme něco vymyslet, ale ti chlapci budou muset buď vydržet, nebo se probít. Můžeme jim tam poslat jen našeho Sibiřana. On a jeho puška dovedou zázraky. Ale víc nemůžeme.“
Na předprseň zákopu dopadl granát. Výbuch rozhodil vějíře střepin. Harmonika naříkavě zasténala a ztichla.
„Éch to nic. To nás Němec jen tak zlobí. Abychom o něm věděli. Vasile, pokračuj. Vasile!“ Hudebník se neozval. Seržant a dva další vojáci se proplížili na místo, odkud se harmonika ještě před chvíli ozývala. Doširoka otevřené oči hleděly nepřítomně k obloze a s vojákovou duší odletěla i duše harmoniky.
„Svoloč nacistická,“ ulevil si seržant Jegorov při pohledu na chlapcovo tělo. Pak se otočil k jednomu z vojáků.
„Podívej se mu do kapes a do sumek. Vem si střelivo. Za chvíli začnou šturmovat a to bude každá kulka dobrá.“
„Ale soudruhu Jegorove…“
„Udělej, jak jsem řekl.“ Seržant se odplížil zpět na své postavení.
„Připravte se chlapci.“ Staršina Semjon si opřel samopal o předprseň zákopu a hleděl do mlhy, která se táhla nad polem.
„Skoro je cítím,“ zašeptal Nikolaj, benjamínek jednotky.
„No, doufám, že neucítím tvoje kalhoty,“ uchechtl se kdosi v odpověď.
„Už jdou.“ Z mlhy se ozvaly německé povely. Náhle se zvedl vítr. Trhliny v mlžném závoji odhalily zástupy německých pěšáků, jak se přískoky blíží k postavení obklíčených obránců.
„Střílejte najisto, chlapci. Máme moc málo munice. Když se dostanou až do zákopů, tak bajonety. Čím víc jich zabijeme tady, tím více kulek budem mít pro ně příště,“ ozval se Semjonův hlas.
Nepřítel byl asi tak dvacet metrů od zákopů, když se spustilo peklo. Staršina, který po smrti obou důstojníku velel obklíčenému praporu, tedy tomu, co z něj zbylo, se díval přes hledí samopalu do tváře postupujícího německého vojáka. Stiskl spoušť. Jen krátce. Tři kulky opustily hlaveň a tři také zasáhly německou hlavu. Přilba odletěla kamsi i s kousky lebeční kosti a jejího obsahu. Zaměřil se na dalšího. To samé. Po několik prvních padlých se postup Němců zpomalil. Jejich moment překvapení nevyšel a oni byli teď jak na střelnici. Někteří couvli zpět, ale břitké povely poddůstojníků a důstojníků toto zaváhání rychle zahnaly. Vlny útočníků se s pokřikem vrhly proti předprsni zákopů. Dva děktarjevy se je sice pokusily uzemnit dávkami, ale to se nezdařilo zcela a první flekaté maskovací uniformy se objevily v sovětských zákopech. Došlo na nože a bodáky. Ruské linie naplnil hluk boje muže proti muži. Každý se zapojil. Všem bylo jasné, že tohle je teď rozhodující. Není kam ustoupit. Jen zemřít, nebo zvítězit. Krysa zahnaná do kouta kouše s obrovskou odvahou. Stejně to platí i pro lidi. Ruští obránci prokazovali divy statečnosti. Jejich odpor byl tak zuřivý, že se počáteční bojové nadšení vysoce disciplinovaného nepřítele změnilo ve strach.
„Tak jsme je odrazili, soudruhu staršino!“ Úsměv na tváři mladého Nikolaje, řečeného Vrabčák, byl všeříkající. I na něm bylo vidět, že se rval jako vlk. Po tváři mu stékala stružka krve, ale na pažbě jeho pušky a na jehlovém bodáku, který byl k ní připevněn, jí bylo daleko více.
„Jsi pašák, Vorobeji. Dal´s jim co proto. Utři si to svinstvo z pažby, ať ti máma nemusí prát uniformu.
„Rozkaz, soudruhu staršino.“ Chlapec se naklonil k jednomu z mrtvých těl a šedozelené sukno přijalo krev jeho soukmenovce.
„Hotovo, soudr…“ chlapcova věta byla přetržena v půli kulkou vzdáleného ostřelovače. Starý Semjon sevřel pěst a křečovitě zavřel oči.
„Nevystrkujte hlavy, chlapci. Je tam snajpr!“ křikl kdosi, kdo to viděl. K staršinovi se kdosi připlazil.
„Soudruhu staršino.“ Oslovený se otočil. Byl to Jegorov.
„Nu, Genadiji? Co mi chceš?“
„Další útok už nevydržíme. Zůstalo nás tak třicet, z toho je deset nezraněných. Řada chlapců se už musela vzít německé kvéry, aby měla čím střílet. Ale to je jen na pár dávek a konec.“
Semjon se zahleděl starému fronťákovi do očí.
„A co mi radíš? Máme se vzdát? Nebo chceš ustoupit? Víš, že obojí je nemožné. Ustoupit není kam, a vzdát se Fricům? Esesákům? Genadiji, jsi přeci komunista. I kdyby ostatní zakolísali, my nemůžeme. Já tě chápu a chápu i chlapce. I já mám strach. Podívej se. Vrabčáka mi zabili před očima. Tohle,“ a ukázal na skvrny na své uniformě, „je jeho krev.“ Pak se otočil směrem k nepřátelským liniím.
„Zemřeme tady, Semjone. Všichni. A nebude to lehká smrt,“ podotkl Jegorov tiše.
„A která smrt je lehká, Genadiji Pavloviči? Která? Ti chlapci tady nemají co dělat. Vorobej měl být ve škole a prohánět děvčata. Stejně tak Pavka, Michail, Serjožka a další. Podívej se jim do očí. Co tam uvidíš? To, co nikdy vidět neměli. Ano, zemřeme tady, jestli se nestane zázrak. A ten dokáže udělat jen Bůh. Připrav ostatní. Za chvíli přijde další útok. Tohle si Němec líbit nenechá.“ Seržant se odplazil. Semjon se třásl. Vztekem, bolestí. Neměl strach ze smrti. Byl voják a počítal s ní. Prošel Španělskem, Stalingradem i Čerkasským kotlem. Všude se mu kulky i střepiny vyhýbaly, ale věděl, že ta jeho si ho stejně najde. Jen nevěděl kdy. Bylo mu ale líto těch ostatních. Těch mladých chlapců, kteří umírali pro cizí zvůli. Ač byl voják, nenáviděl válku. Věděl jak chutná bahno deštěm promočeného zákopu, krev nepřítele, ale i přítele roztrhaného granátem. Věděl to všechno. Jeho oči se obrátily k obloze. Byla v nich prosba. Prosba k Bohu, ač v něj vlastně nevěřil. Prosba za ty hochy a jejich matky. Prosba za děti, které ve válce nemají co dělat. Nakonec se ale jen ušklíbl. Nikdo jim tady nepomůže. Velení je odepsalo, a i kdyby ne, stejně nemají spojení.
Od naproti se ozvalo skřípění a dunění. Neslo se zlověstně mlhou, která se opět navalila. Všem bylo jasné, co to je. Tanky. Němci se rozhodli toto hnízdo odporu zničit jednou provždy. Semjon se otočil k obsluze děla. Její velitel otevřel bedýnku s municí a ukázal dva prsty. Dva granáty. Pak je tygry zarovnají svými pásy do země. Semjon se zaposlouchal. Podle rachotu jich bylo pět.
Mlha se opět roztrhla. Hranaté ocelové příšery s emblémem zdvojeného kříže právě vyrazily z lesa a za nimi několik desítek pěšáků. Staršina se koutkem oka podíval na kanón. Jeho hlaveň se zaměřovala na nejbližší tank. Výstřel. Granát zasáhl ocelovou obludu těsně pod věží. Hlaveň se začala zaměřovat na další. To už ale Němci odpověděli. Čtyři granáty dopadly na místo ruského děla. Semjon věděl, že nemá cenu se tam dívat. Pro kanonýry již válka skončila. Další dva granáty se roztrhly uprostřed ruského postavení a zasypaly jeho osazenstvo vějíři střepin. Do předprsně zákopů začaly bušit kulomety. Tak o tohle šlo. Chtějí je tu pohřbít zaživa. Ty co přežijí dělostřelbu. Do Semjona vjel vztek. Zvedl se, aby zavelel ke zteči. Když zemřít, tak v boji. Najednou se ale stala jiná věc. Uslyšel štěkot kulometu. Jiný než MG 42. Tenhle mu zazněl jako rajská hudba. Pohlédl na Němce. Ti se zaměřili na jiného a daleko nebezpečnějšího nepřítele. Mezi stromy se objevil anděl. Měl podobu T34. Jeho dělo plivlo oheň a jeden s tygrů začal hořet. Semjon a ne jen on sledoval tuto bitvu. Věděli, že je to jejich záchrana. Nezapomněli na ně. S nadějí vyhlížel další tanky a pěchotu, ale nic se nedělo. Jen ta osamělá T34 řádila mezi Němci. Ti byli tak zaskočeni tímto nenadálým úderem, že se ani nedovedli zacílit. Hlavně tygrů chrlily jeden granát za druhým, ale bez účinku. Střelba se ruskému tanku vyhýbala. Zato jeho osádka byla úspěšnější. Dva německé tanky už hořely. Pod jeho pásy umírali pěšáci, kteří nestihli rozzuřenému stroji uhnout z cesty. Další tygr vzplál. To byl signál k ústupu. Staršina Semjon se s radostí ve tváři obrátil ke svým mužům, kteří též s ohromením sledovali odvážnou akci osamělého tanku. Až na jednoho. Ten, pobledlý, držel sluchátko radiostanice.
„Copak, Vláďo? Díváš, jako bys viděl vlastní smrt.“ Radista přiběhl ke staršinovi a podal mu sluchátko. Staršina si ho přitiskl na ucho.
„Tady bříza tři, tady bříza tři. Vystřílíme vám cestu domů, chlapci. Na můj signál vyrazíte.“
Semjon si oddechl.
„Jsi pašák, Vláďo. Myslel jsem, že vysílačka nefunguje.“
„To já taky, soudruhu staršino. Neměla by fungovat, ale i technika má svá tajemství. Jisté je, že se probrala v pravý čas.“
Několik tříštivých granátů rozházelo část německé pěchoty do stran.
„Za mnou, sokolíci,“ ozvalo se z radiostanice.
„Tak kupředu, chlapci! Urááá!“ zařval staršina a zbytek jeho mužů vyrazil za tankem.
Byli z toho venku. Nechali překvapené a zdecimované Němce za zády a rychle postupovali k vlastním liniím. Tank zastavil. Když šel Semjon okolo něj, otevřel se příklop na věži a nad ním se objevila hlava velitele.
„Jděte dál. Tam jsou naši. Je to už jen pár metrů. Já tady zůstanu.“
Semjon se zahleděl do jeho pobledlé a strnulé tváře.
„A komu vděčí moji chlapci za život? Jak se jmenuješ, soudruhu?“
„Čirikov. Vasil Sergejevič Čirikov.“ Poklop se zavřel a tank ztichl.

Staršina stál před generálem, který nevěřícně kroutil hlavou. Díval se oknem na zbytek třetího praporu a nevěřil vlastním uším.
„Co jste to říkal, Semjone Michajloviči? Kdo vás vyvedl z obklíčení?“
„Vždyť to říkám, soudruhu generále. Čirikov. Ještě jednou vám moc děkuji, že jste nás tam nenechali.“
„Poručík Čirikov? Ten vás vyvedl?“
Staršina se zaraženě podíval do generálových očí.
„Jistě. Řekl mi to. Jeho tank stojí tamhle. Je odsud vidět. Dojel tam a zastavil. Pak mi řekl, kdo je a kudy máme jít. Vím, že je to neobvyklé, soudruhu generále, ale já vás žádám, prosím, abyste jeho i celou jeho osádku vyznamenal.“
Jefim Semjonovič si přendal dýmku z koutku do koutku, poté vzal staršinu kolem ramen a vedl ho k oknu.
„Ano, Semjone Michajloviči. Jeho tank tam ještě stojí. Vyznamenal bych ho a rád. Všiml jste si u toho tanku těch několika hrobů? Ne? Tam leží osádka tanku sto pět. Volací znak Bříza tři. Před třemi dny byl zasažen. Nikdo z nich nepřežil.“


 celkové hodnocení autora: 98.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 17 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Misha01 08.05.2012, 20:33:41 Odpovědět 
   Píšeš fakt moc poutavě. Jakoby jsi tam byl. Konec taky zajímavý a já osobně věřím, že jsou věci mezi nebem a zemí. Už jsem zažila okamžik, kdy mě "cosi" zastavilo. Kdyby mě to "cosi" nezastavilo, tak už tu nejsem :-) Jsem ráda, že existují věci mezi nebem a zemí a Ty píšeš moc hezky. Věřím, že jednou budu stejně dobrá jako Ty...i když válečné témata tedy moc nemusím. Nicméně povídka se mi i tak líbila :-)
 ze dne 08.05.2012, 22:24:23  
   Siggi: Děkuji ti. :-)
 Šíma 08.05.2012, 11:13:14 Odpovědět 
   Zdravím.

Nevím proč, ale dýchl na mne "Otakar Batlička", jeho povídky mám rád, jsou krátké, čtivé a mají většinou príma pointu. Tato také. Ona záchrana na poslední chvíli (takřka z nebe) je také překvapivá, o to více je zarážející samotný konec, jak mohla "mrtvá posádka" zachránit své kamarády a soudruhy? Jsou věci mezi nebem a zemí. Co je zarážející a smutné, je fakt, že také mezi německými vojáky byli mladí lidé a ke konci války i děti. Ideologie neideologie, každá strana věřila v to své. Německý národ se nechal zbláznit do ideologie třetí (nesmrtelné a nadřazené) říše, zatímco zbytek světa musel uvěřit ve vítězství, přestože mnohdy jim nezbývalo nic než oči pro pláč a víra s pomalu umírající nadějí, že bude lépe. A vůbec, nějak jsem se zakecal... Pardon.

Povídka je pěkná momentka, poukazuje na nesmyslnost válčení a zbytečné umírání (pro cokoliv, co se většinou jeví jen jako určitá doktrína). Co dodat? Dialogy i popisy byly k věci, čtenář může mít pocit, že je skutečně tam (na bojišti) a může držet obráncům palec (a ukrývat se před nepřátelskou palbou). Netvrdím, že je toto dílko dokonalé, na tom konec konců zase tak nezáleží, protože se k oné dokonalosti může víceméně přiblížit tak, jak jen to autor dovede. Záleží na tom, zdali má příběh duši a tento ji má. Chybek jsem si nevšiml, nebyl čas (děj byl napínavý a obrazný, za podpory dialogů a popisů).

Jen tady šotci vygumovali jedno písmenko:

-- Němci jsou teď na to lépe. -- na tom ???

P.S. Třeba jsem i něco přehlédl, a co? ;-)
 ze dne 08.05.2012, 17:30:45  
   Šíma: Viktor Farkas - "Zázračné skutečnosti" - kniha je plná příběhů, které se skutečně staly a popisů míst, které skutečně existují a hlava nad tím zůstává (tedy rozum) stát... (jedna z mnoha knih na podobnou tématiku) Existuje zřejmě svět mezi nebem a zemí, o kterém nemáme ani ponětí.
 ze dne 08.05.2012, 17:28:20  
   Šíma: Věřím tomu, dějí se věci mezi nebem a zemí! Fakt že jo... :o) To jen materialisti věří jen na to, na co si mohou sáhnout, nebo co je zdokumentováno... Pffff. Hezký den.
 ze dne 08.05.2012, 15:55:11  
   Siggi: Tenhle příběh je na motivy jednoho příběhu z poválečného období. Jeden pilot RAF se v roce 1947 dostal s letadlem do mlhy a zabloudil. Byla to stíhačka Typhoon. Volal o pomoc, ale nikdo ho neslyšel a docházelo mu palivo. Najednou se u něj objevilo letadlo a odpovědělo mu, ať ho následuje. Ten kolega ho zavedl na letiště, kde přistál, šel pak do důstojnického klubu atd. Zavolal na svou základnu kde je a odjel tam. Ráno se vrátili pro letadlo. Základna ale byla zrušena již v roce 1943. Nikdo mu nevěřil. Nikdo nevěřil, že ho zachránili dávné mrtví letci.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
S ním je všechn...
bumik
Poslední setkán...
Eillib21
LÁN
Tilda
obr
obr obr obr
obr

Ty jsi ten déšť
lucinda
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr