obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915728 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39863 příspěvků, 5817 autorů a 392663 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Šumavské momentky ::

 autor sumus publikováno: 08.05.2012, 11:25  
 

Od hor k horám

No – zdánlivě to je blbost. Mám hory pár set metrů od domu – nač je tedy potřebuji měnit za jiné? Odpověď odkládám…. hledám ty důvody. První je ten, který by vyslovil zlomyslný kamarád: vole – jsi jak má ženská, nevíš co chceš a nedáš pokoj, dokud to nedostaneš. Trochu to šmajdá – nejsem ženská a naše hory mám rád.
Že by touha objevovat stále nové věci? No - to už se blíží alespoň trochu k realitě. To není touha jen má, po objevech a objevování touží skoro každý : někdo objevuje nové brouky a bručí za to v Indii. Někdo objevuje nové léky a většinou se na něj za krátký čas zapomene. Někdo zjevuje nové mlhoviny, jiný kytky, další neolitická sídliště, nové pohledy na staré známé věci. Jsou i tací, co vyhledávají a objevují stále nové ženy. Hvězdář, botanik, paleontolog a archeolog, básník… a satyr.
Nejsem ten ani onen, žádný z nich. Nebudu si ani lichotit, že bych byl mykolog jen proto, že jsem už před lety objevil, že na Šumavě rostou houby. To je právě ten případ, že kdos Ameriku objevil - po milionech Kolumbů. Ony tedy mršky (houby) rostou všude, nejen na Šumavě, dokonce třeba i v podlaze naší chaty. Dovedně se při tom maskují, navenek předstírajíce, že jsou plísněmi.
Jo, to byl pokus o fór…
Houby ale rostou opravdu všude a to i ty velice žádané, jenomže v našich krajích rostou – na můj vkus – moc daleko od sebe. Kdysi jsem zažil houbovačky – v Beskydech, za Bezdězem, v Heřmanicích (můžete si vybrat - v republice je deset Heřmanic) a čas od času se mi ty houbařské orchideje vrací - ve snech, v mé představivosti - a týrají mne. Můj sen – odjakživa - byl najít hodně hub, hodně dobrých hub, hodně ceněných, spíše trofejních hub: bílých hřibů, křemenáčů, královských hřibů a pravých hřibů (za praváky je považováno více druhů, ale já mám na mysli ten, který pan Smotlacha pojmenoval Boletus boletus), nebo hřib bronzový… či některého ze pstřeňů…
To jsem doufal – já naivka – najít právě na Šumavě a to nejen letos. První dovolenou na Šumavě jsem si objednal už před dvaceti lety, jenže krátce před odjezdem jsem měl autonehodu. Další rok bylo špatné počasí, pak mi zaměstnavatel nedal dovolenou v sezóně hub. Pak jsme změnil jsem zaměstnání a neměl nárok na dovolenou. Jindy jsem protrpěl podzim, když jsem se po nějakých lécích stal majitelem anémie. Než zabralo specificky vázané železo, bylo po houbách. Nato asi tři-čtyři roky jsem pracoval na takovém »japonském« místě, kde prostě nebyl čas na to, dovolenou si vůbec vybrat, natož to udělat v nějaký určitý čas. Sice jsem ji dostal slušně zaplacenou, ale houby… no – houby. Jednou mi onemocněla manželka, která je neodmyslitelnou družkou mých dovolených. Stejně bych tam sám neměl klid… Prostě a jednoduše: furt bylo něco, co vadilo, překáželo, znemožňovalo a – dost! nechci použít slovo z těch, proti nimž v podstatě brojím.
Tak to vyšlo až letos…
Lovecká chatka, již trošku moderněji vybavená, tři kilometry od rakouských hranic, kilometr za malou vískou, sice u silnice, ale nikoli frekventované, na kraji hvozdu, v tichu, klidu, no - paráda. Louky, lesy… sem tam mokřina.
Majitel nám předvedl, co vše nám umožňuje chata a okolí a už i tady zase vznikla skoro zásadní nepříjemnost. Už u otevřených dveří auta řekl: Vím, že jste sem přijeli kvůli houbám. No – nebudu vás šponovat – moc nerostou…. Já nevím proč – ale nějak nám to nevzalo náladu, ale asi jsme si věřili a nejen sobě - i tomu počasí, které bylo na vině. Tři dny před naším odjezdem se ochladilo a to houby skutečně, ale skutečně nemají rády.
Tak na poprvé je toho dost – dlouhé texty unavují a dokonce otravují a lidi je nečtou.

Rozčarování

Sakramentské mapy…. Už dávno před odjezdem jsem otevřel Mapy.cz a věnoval se průzkumu možností našich exploatačních výprav do šumavských pohraničních lesů. Měřil jsem vzdálenosti, vyhledával weby restaurací, vyhledával možné body na případné výlety. To jsem ještě netušil, že tady na devíti silnicích a silničkách z deseti je zákaz vjezdu bez nějaké výjimky. Bylo tedy jasné, že kam nepůjdeme, tam se nedostaneme…
Když jsme pak vyrazili na cestu (půjdeme po silnici k této odbočce, pak vlezeme do lesa a půjdeme podél silnice tak sto metrů až do Stožce, tam si dáme pivo, holky asi kafe, nebo čaj a půjdeme zpátky) nestačili jsme se divit. Na mapě totiž nejsou namalované oblouky tak, jak jsou ve skutečnosti; prakticky není možné z mapy odečíst vzdálenost, kterou je třeba skutečně urazit mezi výchozím a cílovým bodem, nepoznáte převýšení a to činilo na tomto úseku dobře dvě stě metrů. To samo o sobě není nic moc, zejména když vlastně jdete z kopce, ale připočtěte to přeskakování padlých i poražených stromů, klád, kmenů a větví, klouzání po kamenech a obcházení překážek ve stráních… Nějak na té mapě nebylo vidět, jak vypadá les po několika atacích větrných smrští – i když už částečně odtěžených.

Kdepak naše rodné lesy, tam když narazíme na šípky, trnky a ostružiny, tak je prostě obloukem obejdeme. Tady? che! to by ten oblouk musel být součástí silnice k hraničnímu přechodu tři kilometry vzdušnou čarou. Tak jsme klopýtali, klouzali po vlhkých větvích, semtam šlápli do nějaké mokřinky, kterých i na příkré stráni bylo habakuk.
Našli jsme asi dvacet hřibů, z nichž některé už byly dost zkušené. Pár kozáčků, a vzhledem k tomu, že nic jiného nerostlo tak jsme vzali na milost i menší armádu babek. To už jsme přestali doufat, že nás chatař chtěl jen postrašit… Nejmladší člen výpravy šestačtyřicet na tom byl dobře, ale ostatní dva se věkovým součtem sto třicet pět let toho po devadesáti minutách měli plné botasky. S očima zapíchnutýma někam dolů (co kdyby?) jsme došmajdali dolů na silnici a už nám z očí koukala plzeňská pěna a voněl jasmínový čaj. Jenže: to jsme si museli ještě zasloužit. Do hospody, povídám, to odtud může být maximálně kilometr. A šli jsme. Zvolna, rychle nám to už nešlo. Dvacet minut – a ono nic… Dalších deset – a zas nic. Tak ještě deset a to už jsme uvažovali, že se vrátíme. Blbý nápad… proč? Jen počkejte! Vedle hospody směrník na cestu zpět se vzdáleností čtyři kilometry a to k chatě je to ještě o nějaký ten krátký metr dál…… já machr! to odhadoval na něco málo přes dva..

V sobotu tu bylo tolik turistů a cyklistů, že jsme taktak našli místo, kde jsme mohli vyglutat dvě zrzečky a zmíněný již čaj. Půlhodinka v sedě a my pane! zjišťujeme, že máme nohy jak z olše. Nejmladší se zdržel sarkastických poznámek a řekl, že nás nebude mučit a skočí k chatě pro auto. Čtyři kilometry. Syn odešel a já povídám: tak si dám ještě jedno, to je tak na hodinu a mě se ven nechce. Za deset minut se otevřely dveře a syn už byl zpátky. Koukal na naše vyjevené obličeje a povídá – no: běžel jsem celou cestu… no! Věděl jsem, že je to vtip, ale nějak jsem to nechtěl rozebírat. Odjíždíme ze Stožce po můstku přes Studenou Vltavu (tady širokou asi půldruhého metru) a syn povídá: až sem jsem došel. Tady jsem chytil stopa….

Za pět minut jsme vystupovali u chaty. Lidi, my jsme ji v tu chvíli měli tak rádi…

Když má král hlad zbaští i ovesnou kaši….

Tak si asi řeknete – co je to za blbost. Ani ne… Když jsem se chystal na šumavskou dovolenou, měl jsem v představách mraky výborných hub – hřibů, kozáků, křemenáčů. Dokonce jsem si sliboval, že nebudu brát žádné velké plodnice – leč jen výjimečně - například na řízky. To má svůj význam.
Podobně jsem si představoval, že vedle srázných strání najdu i lesy v rovině, kde se taky něco najde. Lesy jako stvořené pro houbaře tak asi v poslední dekádě, kdy ještě vůbec může do lesa.
Nedivte se: pro mne Šumava byla stejný fenomén, jako pro Alenku říše divů. Od dětství jsem poslouchal zkazky o tom, jak „nebylo nic k večeři, tak jsem zašel dozadu na zahradu, vracel jsem se přes kurník a už byla míchanice“. Paní Kudrnová, kdysi spolupracovnice, měla na Šumavě chatu, kde trávila veškerý čas – pokud nebyla v práci. O té se tradovalo, že každým rokem prodává do sběrny Mykoprodukty dvě cíchy nasušených bílých hřibů. Kluci pohraničníci si zase sběrem a prodejem hub vydělávali na víno, rum a vodku. Možná, že to byla pravda – nemám, čím bych to zlehčil, ale možná, že to byly nadsazené báchorky. Já jim ovšem věřil. Sám jsem zažil pár hezkých houbařských chvil, tak proč ne?

Když jsme vyzkoušeli asi čtvrtou jalovou stráň, kde nerostly ani prašivky, namíchl se syn, zavřel oči a píchl prstem do mapy na klíně. Trochu se mu ukazovák svezl, ale na tom stejně nezáleželo. Byla to zoufalost… Prst skončil v lese těsně za benzínkou poblíž Řasnice, na severozápadním okraji lesa. Los je los, povídám, ale na mou duši, že tady, kousek od parkoviště (na kterém stále stálo dvě desítky kamionů) můžeme najít jen tak nějakého podpapíráka.
Přes louku do lesa, za první frontou nízkých smrků tekl potok. Nevelký potůček – i já - starý křáp - bych ho byl snadno přeskočil, kdybych ho byl býval viděl. Neviděl, vykročil, uklouzl, zahučel a naštvaně zařval. (To reprodukovat nebudu – však víte, jak jsem citlivý na vulgarizmy). Při smůle jsem měl kliku: nenateklo mi do bot a tak jsem šlapal dál. Ani ne po dvaceti metrech jsem našel krásného bílého hřiba. Otrávená dopálenost ze mne spadla, až to zadunělo. Nebyly to sice žně s kosou, ale přece jen - v tom svrabu. Doškrabali jsme se kousek výš nad benzínku. Hele, táto, povídá syn, vezmeme to tuhle stranou, spíš k jižnímu svahu, tam bude trochu tepleji, snad tam… Jo, povídám, to je chytrý, tak moment … já vysypu písek, ono mi to líp pokluše. I stalo se… zapínám pískovnu a udělám snad tři kroky jižním směrem, když se za mnou ozve: no ty jsi už nějak zfajnovělý – už ani takovýhle nebereš ? Měl v ruce dalšího parádního hřiba, praváka dubáka – má takové něžné jméno: Boletus reticulatus… Nechtějte ani tušit, jak mi bylo. Sakramentský chcaní… Další skoro hodinu jsme vyplnili zakopáváním, klouzáním, smekáním a občas zvednutím něčeho, co připomínalo houbu, tedy – jedlou houbu. Tedy jedlou houbu nám známou. I třeba čudlu… Když má král hlad….

Už jsme byli od auta dobré dva kilometry (což je v tomto terénu na mne dost) když jsem řekl: Hele, asi to vezmeme po kraji lesa zpátky, ono už je jedenáct a holky (moje žena a snacha) už na nás budou čekat s obědem (nic jiného by ho k obratu nepřimělo – je to velký silný chlap a má podle toho taky spotřebu). Beze slova stočil kroky, sešli jsme asi dvě stě metrů dolů a pokračovali po okraji lesa. Došli jsme k mokřině, močálku mezi stromy na hraně lesa, pár desítek metrů v průměru. Obcházíme ho – pár kroků k první stromům, jdu tři kroky za potomkem, když se mi něco v trávě začervenalo. Muchomůrky, mrchy… ale jsou krásné a tak se ještě jednou otočím - a najednou mne trkne: vždyť nemají ani jednu vločku, ani tečku bílou! že by? Ty vole, říkám si v duchu, zatím co si přiklekám k oběma muchomůrkám, zase jsi to sežral, jako už tolikrát... jako před čtvrt hodinou ty hořčáky (rozuměj – podhřiby žlučové).
Za vteřinu už vím… křemenáči, březoví, docela mackové, průměr klobouku jeden dvanáct, druhý jistě patnáct centimetrů. He, synátore, (schválně opakuji jeho slova) ty už jsi takový fajnovka, že už ani takovýhle nebereš?...
Ježíšmarjá, kluci a holky – to byla satisfakce!

Smál se, smál, ale jsem si skoro jist, že nejméně tři – pět vteřin mě neměl rád….

Libín
Všechno bylo jinak. Co jsem si představoval v oblasti možných nálezů a sběrů hub, to jsem už napsal, včetně toho, jak to dopadlo. Také počasí mne zradilo. Ze zkušenosti vím, že na Šumavě, podobně jako na jiných horách, bývá září měsícem s nejvyrovnanějším počasím. Musel jsem výběr času dovolené skloubit ještě i s prací na novinách a tak mi vyšel třetí zářijový týden jako jediný možný termín - včetně měsíce v úplňku na jeho konci. Všechna tahle houbařská alchymie byla ale naprosto k ničemu. V sobotu jsme přijeli za slunce, v neděli ráno se zachmuřilo až zatáhlo a úterní ráno nás donutilo, abychom plakali s ním. Teploty slezly pod deset, později i pod šest stupňů a to je teplota, kdy se už houbám nechce růst. Den jsme strávili na chatě, jen jsme si do Stožce zajeli na oběd. Původně jsme měli jíst na chatě – plánoval jsem houbovomasovou specialitu vlastní provenience, jenže bohužel: Houby totiž jsme neprozřetelně usušili v naivní důvěře, že nasbíráme jiné.
Ve středu odpoledne přestalo pršet, tak jsme vyjeli hledat jiné lokality, v nichž jsme očekávali lepší houbařský výsledek. Našli jsme však dvakrát jen cestu zpátky k autu, všichni v pohodě; jen já jsem si to tradičně zkrátil přes - pro mne neviditelnou - bahnitou louži. Zatra… Vraceli jsme se přes Volary a tak jsem si hned koupil gumové holínky a všechny potoky, louže a mokřiny mi té chvíle mohly cosi….

Co bylo s tím Libínem? – jo, hned to bude. Ve čtvrtek jsme opět vyrazili do lesa a vraceli jsme se s vůbec nejlepším výsledkem – asi pěti kilogramy vesměs zdravých plodnic hřibů a kozáků, jimž vévodily dva menší osikoví křemenáči. Během čtyřiceti minut jsem stačil udělat tu svou pochoutku z vykostěných, bohatě kořeněných kuřecích stehen upečených na pánvi, obložených vařenými brambory s posekanou saturejkou a přelitých takovou speciální aromatickou houbovou šťávoomáčkou. Měl jsem úspěch – račte prominout, že se vychloubám…

Po obědě jsme naskákali (máte pravdu: nalezli) do auta a jeli až skoro k Prachaticům, do Libínského sedla a odtud po modré nahoru… Když jsme šli první metry od rybníčka na návsi cítil jsem se na padesát. Let… Takový nějaký entuziasmus… slunce už zase svítilo, ale teplota se chytře držela jen na dvanácti stupních. Jo, zkraje… to se šlo dobře, jenže po pár stech metrech už cesta nabírala dost pitomý sklon a stoupání mi nějak ubíralo dech. To jsem ještě netušil, že to převýšení je rovných čtyři sta metrů. Nebudu to rozvádět: nahoře jsem se cítil na stodvacet, tedy asi tak pětatřicet až čtyřicet let po smrti. Přesto jsem však stačil zaregistrovat pár hub, které jsem ještě nikdy neviděl, nebo už před mnoha lety, třeba stroček trubkovitý, o němž jsem s domníval, že roste spíš v červenci a srpnu. Skupinu ryzců pravých, které u nás v lesích nenajít… Hřiba koloděje - poprvé v životě, podobně jako krásnoporku mlynářku a všude mohutné smrky snad vyšší, než třicetimetrové, běžně s kmenem o průměru šedesát až sedmdesát centimetrů. Ani nevím, proč jsem si v tu chvíli vzpomněl na více, jak desetimetrový strom černého bezu, který jsem kdysi viděl v parku v Burgasu…

To vše jsem ale na chvíli zapomněl, když jsem po té štrapáci ještě vystoupal čtyřiačtyřicet schodů na rozhlednu. Za to, že jsem to vydržel byla odměna vskutku královská. Pode mnou Prachatice (člověk měl pocit, že by tam doplivl), všude kolem kopce, bylo vidět až na rakouskou stranu, ale jak jsme doufali zahlédnout Alpy… ne ! Na to bylo ještě mnoho vlhkosti v ovzduší, kouřmo. Za to Bulík, Hraničník, Třístoličník, Plechý, Bobík, Solovec, Pažení, Větřín, Poledník, Boubín… to nejde všecky vyjmenovat. Koukal sem, koukal tam, sem tam něco vyfotil…

Dolů se mi šlo dobře a tak jsem zapomněl na to trápení s výstupem. Zůstal ve mně ten pozoruhodně příjemný pocit, pro který jiní lezou na Mount Everest. Naše dívky (je jim dohromady sto pět let) nás ve Žlebech nechaly vystoupit u hospody. Dáme si každý tři Pardály a zbytek – asi dvacet minut - dojdeme pěšky. Naštěstí po asfaltu a z vršku to ještě dokážu…
Bylo mi fajn a nálada sluneční - ten zážitek mi značně vykompenzoval i zklamání z té nepříliš vydařené houbovačky…

Sbohem, Šumavo…

To nemohlo dobře dopadnout…
Přijeli jsme sem, do Českých Žlebů, třináctého a to mluví za všechno. Nikdy jsem nebyl na pověry – leč jen na nevinné houbařské, nebo sportovní a studentské. Ze srandy – samozřejmě… Dneska jsem na nejlepší cestě ty pověry vzít na milost a propůjčit jim nějakou, možná i dost velkou důležitost a pravdivost.
Proč ?
Dneska je sice devatenáctého – takové inertní datum, ale je pátek a i když slunce svítí, tráva a nízké keře jsou šedivé. To znamená, že s houbami je smyčec (správně česky šmytec). Ony tu ještě porostou, ale my už nemáme dovolenou a zajištěný pobyt, nehledě k tomu, že za nejistou naději bychom vyplázli dalších dvanáct tisíc. Rozhodli jsme se vypadnout o den dřív…

Po nás zítra přijede jiná naivní rodina, prý z Prahy. Snad jim spíš bude záležet na rozhlednách, než na houbách. Nakonec jsme i my na té dovolené našli klady: byli jsme týden se synem a snachou, což se nám za jejich sedmnáctileté spolužití ještě nepovidlo, zainhalovali jsme si čistý vzduch, protáhli fyzično, viděli věci, které u nás nenajdeme… Nebylo to marné.
Po snídani jsme zabalili, zhruba uklidili, vypnuli proud a zavřeli vodu. Využil jsem sluncesvit (my Kanaďané říkáme sunshine) a udělal pár fotek. Zamkli jsme – finito! Nastěhovali jsme naše krámy a těla do auta, srovnali se a po deváté vyjíždíme: Žleby – Hliniště – Vimperk – Příbram a tak dál. Než jsme dojeli do Vimperka, udělal jsem si za jízdy z auta pár snímků na rozloučenou – a pak: Sbohem Čechy, jedeme domů! Jen jsem to domyslil, zmizelo slunce za mrakem.

V Roudnici jsme ještě zajeli na oběd a pak domů, k horám. K našim horám… Jak maják se na severu tyčil Lovoš, vlevo za ním vyšší Milešovka a vpravo za ním rovněž vyšší Kletečná. Taky je u nás krásně a houby tu ještě nějaké letos najdeme.

Když jsme nesli tašky do bytu, začalo pršet…


 celkové hodnocení autora: 99.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Maruška 09.05.2012, 8:03:42 Odpovědět 
   He, moc se mi to líbilo! A nejen proto, že houbaření mám ráda (sice né tak "sofistikované" a la Smotlacha). Hezky se to četlo - nikde žádný renonc - prostě strašně dobrá smaženice. Ňam!
 ze dne 10.05.2012, 20:04:40  
   sumus: Děkuju Maruško... i kdyby se to líbilo jen tobě, nenapsal jsem to zbytečně.
 Šíma 08.05.2012, 11:25:13 Odpovědět 
   Zdravím.

Má maličkost v podobě staré plesnivé literární houby nejasného druhu a původu musím říci jen jedno: líbilo. Pěkná houbařská anabáze. Sám houby nesbírám, jednak na ně nevidím a za druhé, nerozeznám houbu od houby (pro mne je každá houba jedlá, některé jsou prý jen jednou, proto se do toho nehrnu). Textík je čtivý, rozsah tak akorát - ani krátké, ani dlouhé. Nad poznámkou, že nejsou v kursu dlouhé texty jsem se musel pousmát (ano, i autor ví své). Takže tak... (šotky jsem obcházel, nebo je přehlížel, ono jich nebylo mnoho a houbařská solidarita je houbařská solidarita). Nakonec i houby mám rád (v jakékoliv podobě a v čemkoliv), tedy ty jedlé... Hezký den a psaní zdar. ;-)
 ze dne 10.05.2012, 19:30:49  
   sumus: Děkuji, ve všem jsme si podobní, jen houby jsem sbíral od pěti let celý život. Asi už to bude minulost - už mám starost dojít 600 metrů k doktorovi... (:-D
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
tester42
(28.11.2020, 19:21)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
jameswick11
(28.11.2020, 18:30)
obr
obr obr obr
obr
Rozloučení
Petra Pampelišková
Den na konci lé...
Miyako
Hrad
Beduín
obr
obr obr obr
obr

Lakmé
Filip Vávra
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr