obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915140 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39107 příspěvků, 5703 autorů a 388177 komentářů :: on-line: 6 ::
obr

:: Dva životy . Kapitola třináctá ::

 autor Trenz publikováno: 10.05.2012, 12:13  
 

Kapitola třináctá

25. června 1867

James zuřivě smetl vše, co bylo na stole, a se sklenicí s brandy mrštil o zeď. Sklo se roztříštilo a rozlétlo se do stran. Brandy se rozprskla po celé stěně a pomalu stékala dolů na koberec, tvořící na něm skvrnu. A protože měl James v pracovně červený koberec, vypadalo to jako krvavá skvrna. James stál uprostřed místnosti a hleděl na spoušť, kterou způsobil. Ještě před okamžikem úhledně na hromádce složené právnické spisy se nyní válely po celé podlaze, knihy ležely otevřené či obrácené hřbetem vzhůru a rozlitý inkoust dokonal dílo zkázy. Snažil se uklidnit svůj dech a dostat vztek pod kontrolu, ale jediné, čeho se mu dostávalo, byly další a další vlny zloby.
Christopher si ho našel. Mluvil s ním a vyhrožoval mu. Dal mu jasné ultimátum. Buď opustí tenhle směšný život, jak to nazval, nebo pozabíjí jeho přátelé. A James ani na vteřinu nepochyboval, že by to Christopher udělal. Byl to právě Christopher, kdo z něj stvořil chladnokrevného zabijáka. Christopher byl mužem, který nabídl jednadvacetiletému muži možnost vydělat si slušný balík peněz za trochu prolité krve. James, tehdy ještě Geoffrey, zklamán z nedodržení slibu Henryho otce, kývl na nabídku, netušíc, že se upisuje ďáblu v lidském těle.
Téměř před dvaceti lety se ani ne šestnáctiletý ustrašený chlapec plavil do Austrálie, aby si tam odpykal pětiletý trest za vraždu služebné. Kdyby se ho už na lodi neujal lodní kuchař, nepřežil by ani cestu. V Austrálii přešel pod ochranná křídla muže, který dohlížel na pořádek mezi vězni, avšak za dozorce ho nikdo nepovažoval. Naučil ho, jak se bránit a bojovat za své přežití. Kdyby jen tušil, čím se stane, možná by ho býval nechal zabít. Po návratu do své rodné země se okamžitě rozjel do svého rodiště s nadějí v srdci, že znovu spatří svou matku, avšak našel již jen prázdný rozpadající dům, uvnitř plný pavučin. Tušíc, že odpověď na otázku, co se stalo, nalezne jen u hrobníka, vydal se na hřbitov, kde se dozvěděl, že žena, bydlící v domě, před několika lety vyhladověla k smrti. Chtěl se rozběhnout k panství vévody Williamse a vymlátit z něj duši, avšak záhy se dozvěděl, že vévoda odcestoval i se svým synem do Londýna.
Vydal se tedy do hlavního města Anglie, aby se pomstil a skončil v první hospodě, aby si dodal kuráž, neuvědomujíc si, že nemá čím zaplatit. Dostal se do rvačky s hospodským a od žaláře ho zachránil o pět let starší muž, který za něj zaplatil útratu i odškodné za poničené židle a stoly. Poté ho vzal do svého domu, kde ho uložil do postele a nechal vyspat. Působil jako laskavost sama a na takové chování nebyl Geoffrey zvyklý. Ráno se muž představil jako Christopher a zajímal se o jeho životní příběh a Geoffrey, vědouc, že stejně nemá kam jít, mu svůj příběh vyklopil. Christopher, který v něm při hospodské rvačce viděl potenciál, mu učinil nabídku připraven použít dýku nosící za opaskem v případě odmítnutí, aby se nic z jeho návrhu nedostalo z domu. Ukázalo se, že pro Geoffreye ztratil život hodnotu a se zabíjením lidí měl už zkušenost z Austrálie. Přesto pro jistotu Christopher koupil tu noc po první vraždě sud vína, nechal ho dotlačit k němu domů a celou noc popíjeli a oslavovali první úspěšnou vraždu slibující, že se nejednalo o poslední. Tu noc vypili tolik vína, že se pomilovali přímo na podlaze domu.
Někdo zabušil na dveře Jamesova domu a prudce ho tak vytrhl ze vzpomínek. James nechtěl otvírat. Nechtěl předstírat zájem. Nechtěl s nikým mluvit. Ozvalo se zabušení ještě jednou a pak znova a Jamese napadlo, že takhle otravný může být jen Henry. S myšlenkou, že se ho nezbaví, dokud nezjistí, co mu chce, vyšel z pracovny, zavírajíc dveře vedoucí dovnitř, aby příchozí neviděl ten nepořádek, neboť se mu opravdu nechtělo nic vysvětlovat, a zamířil ke vchodovým dveřím, na které někdo znova několikrát zabušil. Došel k nim a otevřel je. Stál tam Christopher. Nechal ho vejít dovnitř, než se na něj obořil: „„Co ty tady chceš?!“
Samozřejmě ta otázka byla zbytečná, protože odpověď znal dřív, než tu otázku vyslovil, ale potřeboval získat čas. Čas, který mu Christopher nemínil dát.
„Přišel jsem si pro tvou odpověď. Starý život nebo mrtví přátelé?“

Henry nemohl v noci spát. Převracel se na posteli nebo zíral do stropu. Nedokázal pustit z hlavy muže, kterého viděl s Jamesem ve vlaku. Při laškování s Elizabeth si dovolil na krátký okamžik pohlédnout na Jamese, aby se ujistil, že mu nic není a spatřil naproti němu stát nějakého muže, kterého James znal možná až moc dobře podle toho, jak k němu byl muž nakloněn. A ačkoliv se celou schůzku s obchodními partnery James choval, jak se od něj očekávalo, Henry měl pocit, že je to jen maska. Chtěl si s ním o tom promluvit, ale James se hned po vystoupení z vlaku, omluvil, že mu není dobře a pospíchal pryč a Henrymu nezbylo nic jiného, než doprovodit dámy domů, a proto nemohl Jamese následovat. Přesto mu celou dobu vrtalo hlavou, co to může být za muže, který tak dokonale rozhodil člověka, který za všech okolností zůstává naprosto klidný.
Nakonec vzdal snahu usnout a místo toho vstal a oblékl se. Zapálil svíčku položenou na stolku vedle pracovny a vyšel na chodbu. Celý dům spal, a tak sešel potichu dolů ze schodů a zamířil do stájí. I tam vládl klid. Osedlal svého koně a nasedl na něj. Pobídl ho k chůzi a nikým nezpozorován opustil své panství.
Měsíc byl zrovna úplňku a zářil v plné síle, díky čemuž měl Henry světla dostatek. Nepřemýšlel nad tím, kam jede. Nechal koně, aby ho vedl, nohama ho mimoděk pohánějíc, aby kůň nezastavil a nezačal se pást, jak pro něj bylo zvykem, když necítil stisk nohou. Henry otevřel svou mysl vzpomínkám, které doposud upozaďoval, nechtěje se jimi zaobírat. Vrátil se v čase o dvacet let dozadu, kdy na svých rukou měl krev mladé služebné, která viděla, co vidět neměla a on v hrůze, že by to vyžvanila, jí omlátil hlavu o zem. Jeho otec slyšel rány, a když vyšel ven ze svého pokoje, věděl, že musí najít jiného viníka. A jeho zrak padl na mladíka starého, jako byl jeho syn, vycházející z pokoje jeho syna a uvědomil si, co se muselo odehrát a proč došlo k usmrcení služebné. Věděl, že musí jednat rychle, a proto přiměl mladíka, aby vzal vraždu na sebe, a slíbil mu, že se na oplátku postará o to, aby jeho matka nikdy netřela bídu. Geoffreyeho, jak se mladík jmenoval, odsoudili a odvezli do Austrálie a svému synovi pohrozil, že ho vydědí, jestli se u něj ještě někdy projeví nekřesťanské chutě a že je v jeho vlastním zájmu neprozradit, kdo je doopravdy viník. A hlavně mu radil, aby na svého podkoního rychle zapomněl, protože ten už se nevrátí, a raději se soustředil na studium, aby jednou mohl zdědit titul a pokračovat tak v rodinné tradici.
Zamrkal a navrátil se do přítomnosti, rozhlížejíc se, aby zjistil, kde se to nachází. Uvědomil si, že přijel k Jamesově domu. Očividně nebyl jediný, kdo si udělal k Jamesovi výlet v těchto nočních hodinách. Kousek od domu stál u stromu přivázaný grošák. Před Henrym teď vyvstávala otázka, zda je vyrušit, ať dělají cokoliv, nebo odjet. Co když Jamesovi hrozilo nějaké nebezpečí? Co když mu chtěl ten dotyčný ublížit? Na druhou stranu nemůže jen tak vyrazit dveře, protože si myslí, že je v nebezpečí. Nakonec se rozhodl, že případné nebezpečí zvládne James sám, obrátil koně a vrátil se ke svému statku stejnou cestou, jakou přijel.

James zavedl Christophera do obývacího pokoje, neboť nechtěl, aby se Christopher z rozmaru vydal do jeho pracovny a našel tam tu spoušť. Christopher došel do půli místnosti a rozhlédl se kolem.
„Máš to tu hezké, Geoffreyi,“ poznamenal s úšklebkem.
„Tohle jméno už nepoužívám.“
„Ach ano. Změnil sis ho, abych tě nenašel. To už je teď celkem zbytečné, nemyslíš? Proč nejdeme k tvým přátelům a neřekneme jim o tobě pravdu?“
„Já se k tobě nevrátím, Christophere. Nevrátím se ani k tomu minulému životu. Muž, kterým jsem byl, je mrtev. Odejdi a víckrát se nevracej.“
„Nebo co?“ zeptal se ho Christopher s vyzývavým úsměvem.
„Nebo udělám výjimku a zabiju tě!“ odvětil James chladně a Christopher se zasmál.
„Jak bys mě mohl zabít, když mě miluješ?“
„Nemiluju.“
„Opravdu ne?“ pohled mu padl na fotografii v rámečku na římse krbu.
„Proč máš tedy mou fotografii tak na očích?“
„Abych si připomínal, co jsem byl a nikdy více se k tomu nevrátil.“
Christopher se na Jamese podíval a James potlačil nutkání o krok ustoupit.
„Sám si se rozhodl. Sám poneseš následky,“ pronesl Christopher ledově a opustil jeho dům. James si uvědomil, že zadržuje dech a vydechl. Podlomily se mu nohy a on se musel posadit, aby se nesložil k zemi. Když se s ním střetl ve vlaku, dokázal se ovládat, neboť poblíž byli jeho přátelé, aspoň o Henrym tak mohl smýšlet, ale když si ho Christopher vyhledal přímo v jeho domě, dolehla na něj jeho přítomnost v plném měřítku. Před Christopherem se ještě udržel, ale teď se cítil slabý a vyčerpaný. Zranitelný bez možnosti ochrany. Byli tu jen on a Christopher. Christopher zabije Henryho, Georgianu a možná i Elizabeth, pokud ho nezastaví. Ale dokáže ho zabít? Podíval se na fotografii na krbu. To, že si ji nechával, znamenalo, že si ji nechával z jiného důvodu, než Christopherovi řekl, i když kus pravdy v tom bylo. Miloval ho. V období, kdy pracovali jako nájemní vrazi, s ním byl šťastný. Ač v té době spáchal tolik zločinů, že by to vystačilo na tři šibenice, byl šťastný. Tu fotografii měl, aby nikdy nezapomněl, kolik zla se může skrývat v nevinně se tvářícím člověku. Kolik zla se skrývá v něm samotném. Ta fotografie se starala o to, aby znova nesešel z cesty. Aby nedopadl jako muž na ní.

Georgiana se ráno probudilo s pocitem, že včera usnula s myšlenkou, že dnes musí udělat něco důležitého. Zůstala ležet, doufaje, že si vzpomene. Vybavila si včerejší den, který strávila s Katie. Od chvíle, kdy ji musela opustit, aby mohla odjet do Norfolku, myslela jen na to, kdy se s ní znova setká a díky Elizabethině přímluvě a Jamesově porozumění, se jí to splnilo. Jediné, co jí kazilo jinak krásný den, byl muž v Hyde Parku. Nemohla ho dostat z hlavy. Ne proto, že by se jí líbil, ale protože v něm bylo cosi tajemného a především zlého.
V tu chvíli si vzpomněla, že chtěla s Jamesem o tom jeho příteli mluvit. Nevěděla, jak moc bude James sdílný. Nevěděla ani, jestli s ní o tom bude vůbec chtít mluvit, ale musela se zeptat. Patřilo to mezi ty věci, které jí nedávaly spát. Vyhrabala se z postele, natáhla na sebe jezdecké kalhoty, oblékla košili, stočila vlasy do drdolu a schovala je pod kloboukem. Vykoukla ven, a když nikde nikoho neviděla, zamířila dolů do kuchyně, aby posnídala s Cecílií. Pamatovala si, že hrabě nechtěl, aby Georgiana chodila před jeho dcerou v mužském oblečení, a tak se chtěla najíst v kuchyni, do které Liz zavítá jen zřídkakdy.
Nasnídala se a zamířila do stáje.
„Chystáte se na vyjížďku, slečno Hawthorne?“ optal se jí podkoní před stájemi.
„Ano, a kdyby se někdo ptal, jela jsem za panem Goyerem.“
„Samozřejmě, slečno. Chcete osedlat svoji obvyklou klisnu?“
„Ano, děkuju.“
„Nemáte zač, slečno,“ uklonil se jí podkoní a na okamžik zmizel ve stájích. Po chvilce vyvedl ven bílou klisnu.
„Hezkou cestu, slečno.“
Usmála se na něj.
„Děkuju.“
Georgiana nasedla a pobídla klisnu k chůzi, a když se dostala z dohledu domu, pobídla koně ke klusu a pak k cvalu. Klobouk jí sletěl z hlavy, avšak Georgie se pro něj nevrátila. Byl to jen klobouk a ona milovala vítr svištící jí kolem uší a pohrávající si s jejími vlasy.
Když dorazila k Jamesovi, měla zčervenalé tváře a rozzářený obličej z radosti, kterou jí působila jízda na koni. Sesedla, zamířila k Jamesovým dveřím a zaklepala na ně.

James se po odchodu Christophera a po zbytek noci snažil uklidit pracovnu, ale ruce se mu tak třásly, že mu všechno vypadávalo z rukou. Musel své emoce znova dostat pod kontrolu. Christopherova přítomnost a jeho výhružky na něj zapůsobily víc, než byl ochoten si přiznat. Po marném půl hodinovém boji se skvrnami na koberci došel k závěru, že stejně potřebuje nový koberec, vstal a zamířil ke křeslu, aby se v něm usadil. Opřel se do něj, zavírajíc oči, aby si dopřál aspoň hodinku nebo dvě spánku.
Probudilo ho zaklepání. Jen velmi neochotně otevřel oči a podíval se na hodiny. Spal jen několik minut a už tu byl někdo, kdo ho budil. S povzdechem vstal a zamířil ke dveřím. Když procházel kolem zrcadla v hale, zarazil se. V obličeji byl bledý a vlasy měl rozcuchané, jako by si mu v nich udělali vrabci hnízdo. Pokusil se je uhladit, aby se ho příchozí přinejmenším nepolekal, i když o žádné návštěvy nestál. Jediné, co chtěl, bylo zalézt do postele a vyspat se. Nabrat síly na boj s Christopherem, o kterém věděl, že ho nemine. Nechtěl ho zabít, ale nechtěl nechat zemřít ty, na kterých mu záleželo. Nenáviděl tuhle volbu. Otevřel dveře a spatřil rozzářenou Georgianu, která držela otěže svého koně. Pomyslel si, že ze spaní nic nebude.
„Jestli jdu nevhod,“ začala Georgiana, ale James ji zastavil zvednutím ruky. V tom gestu bylo něco natolik autoritativního, že Georgiana okamžitě ztichla.
„Rozhodla jste se pro projížďku ve slunném dni, Georgiano?“ otázal se a jeho hlas zněl unaveně. Georgiana zaváhala, jestli je teď ten pravý čas, aby se ho vyptávala. Možná by teď měla odjet a nechat ho odpočinout. Jeho včerejší slova, že se necítí dobře, zřejmě nebyla jen výmluva, jak původně předpokládala.
„Ano, myslela jsem, že já a vy bychom se mohli projet. Chtěla jsem vám poděkovat za to, co jste pro mě a Katie udělal…“ nechala slova doplynout.
„Vlastně je to spíše zásluha slečny Norfolk, která nepochybně překonala samu sebe, když ke mně přišla a žádala mě o něco, co by její otec nedovolil. Máte na ní dobrý vliv, Georgiano. Držte se toho.“
Georgie byla na rozpacích. Nakonec zamumlala: „Děkuju. Pokusím se.“
Podívala se Jamesovi do tváře a znovu viděla, jak unaveně vypadá.
„Možná bych opravdu měla přijít jindy.“
James byl ve velkém pokušení s ní souhlasit, ale čerstvý vzduch mu lépe pomůže srovnat myšlenky.
„Chvíli počkejte. Převleču se a hned budu u vás.“
Zavřel dveře a Georgiana se svým koněm poodešla trochu stranou. Pohledem do okna zahlédla, jak si sundává košili, ale pak James zašel za roh a víc už neviděla. Pomyslela si, že je to škoda. A pak ho už neviděla, dokud nevyšel z druhé strany domu vedoucí svého koně za otěže.
„Využijme toho, že je tak hezky a udělejme si výlet do lesa. Země bude suchá a stromy nás ochrání před až dotěrnými paprsky slunce, souhlasíte, Georgiano?“
„To se zdá jako dobrý nápad,“ odsouhlasila mu s úsměvem Georgie, avšak přesto se v jejích očích odrážely obavy o jeho zdraví. James si jich byl dobře vědom, ale rozhodl se je ignorovat.

Elizabeth se ráno probudilo s divoce bušícím srdcem a s rudými tvářemi. Styděla se za sen, který se jí zdál, a byla ráda, že s ní v pokoji nikdo není. Nikdy by neřekla, že se jí něco takového může zdát a ani nevěřila, že je něco to možné. Přesto o svém snu přemýšlela a vracela se k němu, snad ve snaze pochopit ho, snad proto, že se jí i přes hříšný obsah líbil. Zdálo se jí, že za ní do pokoje přišla Georgiana v mužském oblečení. Měla klobouk, košili a kalhoty a nic pod tím. Klobouk si sundala a vlasy jí sklouzly po ladné šíji na ramena a ona si začala knoflíček po knoflíčku rozepínat a pak…
Ozvalo se zaklepání a Elizabeth sebou polekaně trhla.
„Slečno,“ uslyšela hlas služebné Margarhity.
„Ano?“
„Máte tady návštěvu.“
Elizabeth se zamračila. Žádnou návštěvu nečekala.
„Koho?“
„Slečnu Amélii Black.“
Liz přemýšlela, proč by za ní Amélie chodila a pak si vzpomněla, že den předtím než jela do Londýna, s ní mluvila a Amélie z ní vymámila příslib, že jí Elizabeth o Londýně povypráví.
„Ať na mě tedy počká v salonku,“ zavolala Elizabeth přes dveře a vyhrabala se z postele. Rychle na sebe navlékla šaty, aniž by zavolala služebnou, aby ji pomohla s korzetem, nazula domácí střevíce, přečísla si vlasy a vyrazila k salonku.
Sotva jí Amélie spatřila, obočí jí vylétlo vzhůru.
„Co by tomu řekl tvůj otec? Oblečená do šatů bez korzetu.“
„Nejdu nikam ven, Amélie. Posaďme se. Margharita nám za chvilku donese čaj.“
„Skoro se mi zdá, jako by ses snažila inspirovat svou učitelkou francouzštiny.“
„Nemám zdání, o čem to mluvíš.“
„Ty ze všech nejvíc bys měla vědět, o čem mluvím, když s ní trávíš tolik času. Nepochybně je součástí toho jak se jen tomu říká… Ach ano, ženské hnutí, kdy ženy usilují o zrovnoprávnění s muži. Slyšíš, jak absurdně to zní. Vsadím se, že si s sebou přivezla knížku Obrana ženských práv od Mary Wollstonecraft nebo Deklarace práv ženy a občanky od Olympe de Gouges a chystá se ti z nich číst.“
„Zní to, jako bys je četla.“
„Ani náhodou. Takové nesmysly jsou jen pro chudinky, co si neví rady, jak naložit se životem. Má představa je poměrně jasná. Vdám se za bohatého obchodníka, možná i šlechtice, když budu mít štěstí, a odstěhujeme se do Londýna. Poviju mu jedno nebo dvě děti, chlapce samozřejmě, i když holčička jako druhé dítě by nevadila, a on si mě bude hýčkat nebo zakrátko zemře a já zdědím celý majetek a budu si žít jako královna. Nebo aspoň jako bohatá vdova.“
„Tak jak o těch knihách víš?“
„Slýchávám o tom mluvit otce s jeho přáteli. Dozvěděla jsem se, že v loňském roce byla do parlamentu poslána petice, kterou podepsalo zhruba tisíc pět set žen, ale jak to vypadá, byla ignorována. Naštěstí. Jako bychom mohly rozumět politice,“ zavrtěla Amélie v nevíře nad troufalostí těch žen.
Dovnitř vstoupila Margharita nesoucí čaj.
Elizabeth poděkovala a Margharita opustila salon.
„A to tě otec nechává u takových debat?“
Amélie se na Liz podívala, jako by právě spadla ze stromu a praštila se do hlavy.
„Samozřejmě, že ne, ale já se ho neptám.“
„Posloucháš za dveřmi?“ zeptala se Elizabeth a zatvářila se šokovaně.
„Když se nudím, což je skoro pořád. Tohle místo je tak nudné. Vyprávěj mi o Londýně. Mám obavy, že než mi otec vybere manžela, zešedivím a umřu tady.“
Aby Elizabeth rozptýlila kamarádčiny chmury, začala s vyprávěním.

Georgie a James jeli lesem, když na ně spadlo několik kapek. Během své cesty si nevšimli, že se zatáhlo a začal se zvedat vítr.
„Měli bychom se vrátit,“ promluvil James.
„Asi ano,“ odvětila mu Georgie duchem nepřítomna. Chtěla si s Jamesem promluvit o tom muži z parku, ale nevěděla, kde začít. Vypadalo to, že budou muset rozhovor odložit. Zaznělo hřmění.
„Bude to pořádná bouřka,“ poznamenal James a dodal: „Měli bychom si pospíšit.“
Otočili své koně a stanuli před Christopherem.
„Jaké milé setkání, Jamesi. Nebo bych spíš měl říct Geoffreyi?“
Georgie se podívala na Jamese, který celý ztuhl, a vzápětí viděla, jak sevřel otěže tak silně, až mu zbělely klouby. Georgiana otevřela ústa, aby něco řekla, když Christopher vytáhl revolver. Georgianiny oči se rozšířily strachem a James rychle uvažoval. Brzy zjistil, že jestli se Christopher rozhodne Georgianu zastřelit, nedokáže mu v tom zabránit. Není rychlejší než kulka. Nedokáže ji strhnout z koně včas.
„Nedělej to, Christophere.“
„Varoval jsem tě, Geoffreyi. Dal jsem ti možnost volby a ty sis vybral je. Cizince, kteří nic neznamenají.“
Georgie se chtěla ozvat, říct, že je jeho přítelkyní, ale při pohledu na zbraň, polkla všechna slova.
„Nedělej to, Christophere,“ Jamesova ruka sklouzla k pasu, kde měl zasunutý nůž, který si s sebou vzal pro všechny případy. Nevěděl, jestli bude dost rychlý, aby ho po Christopherovi vrhl dřív, než vystřelí na Georgianu, ale musel to aspoň zkusit. Christopher jeho pohyb ruky vysledoval a usmál se. Tohle byl jeho Geoffrey. Možná ještě byla naděje na jeho záchranu před tímhle nudným životem, který teď vedl.
Zvedl zbraň do vzduchu a vystřelil. Koně se splašili. James toho svého ovládl, avšak Georgiana byla shozena u okraje cesty a kutálela se dolů z kopce.
„Georgiano!“ vykřikl James a seskočil z koně.
„Ta pro tebe opravdu hodně znamená, což?“ ušklíbl se Christopher.
James neztrácel čas odpovědí a seběhl tak rychle, jak se dalo, aby při tom neuklouzl. Hrom se ozval znova a tentokrát mnohem blíž. Chvíli se rozhlížel a pak Georgianu spatřil. Ležela tváří k zemi. Doběhl k ní a otočil jí tváří k sobě. Zasténala. Na svých rukou ucítil cosi lepkavého a do nosu ho udeřil důvěrně známý pach krve. Očima sklouzl k jejím nohám a spatřil, že má Georgiana ve stehně zaraženou větev. Začalo hustě pršet.
„Skvělé,“ zamumlal a přemýšlel, co dál. Nechat ji tady nemůže. Bude ji muset odnést, to je jisté, ale kam? Nahoru se nedostane. Země už bude moc kluzká. Zablesklo se a James spatřil jeskyni. Při troše štěstí tam bude nějaké dřevo. Věděl, že je využívána poutníky, když je zastihne bouře jako zrovna jeho a Georgii.
„Georgiano. Slyšíte mě?“ otázal se jí James. Georgie jen zasténala. Rychle ztrácela krev. Bude ji muset tu větev vyndat a ránu zavázat. Nejprve však musí část větve ulomit. Byl rád, že to není žádná tlustá větev.
„Odpusťte,“ řekl a pak část větve ulomil. Georgiana zakřičela bolestí a ztratila vědomí.

Henry popíjel svou oblíbenou brandy, sedíc v křesle ve své pracovně a zamyšlený nad tím, co dalšího se bude dít. Jaký další krok má podniknout? Má Jamesovi říct, že o něm ví? Že ví, kdo skutečně je? Zaobíral se tím častěji a častěji, až se začal domnívat, že na nic jiného nemyslí. Dostalo se mu to pod kůži. Musí si s ním o tom promluvit. Musí mu to říct.
Někdo zaklepal na dveře.
„Dále,“ vyzval Henry příchozího ke vstupu. Dovnitř nakoukl sluha.
„Pane. Je tu slečna Amélie Black.“
Henry povytáhl obočí. Její návštěva ho překvapila stejně jako fakt, že se rozhodl si s Jamesem o jeho tajné identitě promluvit. Doteď to odkládal, čekající a doufající, že s tím James přijde sám, avšak nestalo se a Henry viděl, jak se kolem Jamese kupí další a další tajemství. Sluha si odkašlal a Henry si uvědomil, že stále čeká na jeho odpověď.
„Ať sem za mnou přijde.“
Sluha se uklonil a vytratil se.
Netrvalo dlouho a do pracovny vstoupila Amélie. Henry se opřel o opěradlo křesla.
„Amélie Black osobně. Jaká to čest pro mě.“
„Byla jsem na cestě domů, když mě zastihla bouřka. Doufám, že budu moct využít vašeho pohostinství, aby se můj kočár nemusel trmácet v dešti. To by mohlo být nebezpečné a jistě nechcete, aby se mi něco stalo, že ne?“
„Buďte mým hostem, slečno Amélie. Cokoliv budete potřebovat, stačí říct a mé služebnictvo vám to poskytne.“
„Jste velmi milý, vévodo. Na oplátku vás chci varovat.“
„Varovat před čím, slečno Amélie?“
„Před vaším právníkem.“
Henry se předklonil v domnění, že se přeslechl.
„Co prosím?“
Amélie se nejprve posadila a urovnala si šaty, než odpověděla: „Nikdy jste si nevšiml, že se váš právník liší?“
„Vskutku ne. Smím vědět, v čem se podle vás liší.“
„Není podivné, že pan Goyer za celých šest let, co tu žije, se neukázal s jedinou ženou?“
„Třeba je jen nechtěl vystavovat na obdiv, slečno Amélie,“ odtušil vévoda ledabyle.
„Tohle je malé město, vévodo. Tady se nic neutají.“
„Nebo mu nějaká žena zlomila srdce či snad měl milovanou a ta zemřela ještě za jeho života v Londýně. Nevím, co přesně mi zde naznačujete, slečno Amélie, ale můj právník má rád ženy stejně jako já. Navíc v poslední době je vídán se slečnou Georgianou. Byl jejím společníkem na plese, který se konal na počest slečny Elizabeth. To jste nemohla přehlédnout.“
„Nepřehlédla jsem, že se kolem té dámy točil každý muž vyjma pana Goyera. Neprojevil zájem o jediný tanec. Jen stál v koutě a pozoroval dění kolem sebe jako vždycky.“
Amélie se upřeně zadívala do vévodových očí.
„Být vámi, dávala bych si větší pozor. Mohlo by se stát, že by vám zlé jazyky nepřály a mít za právníka muže s nekřesťanskými úmysly, by vám mohlo uškodit v obchodech.“
Vstala.
„Myslím, že už tolik neprší. Děkuji za vaši pohostinnost,“ Amélie udělala pukrle a opustila jeho pracovnu.

James se pokusil co nejšetrněji vzít Georgianu do náruče a zamířil s ní k jeskyni. Nohy mu uklouzávaly, ale udržel se. Nemohl upadnout a způsobit Georgianě víc bolesti. Dostal se do jeskyně. Byla tam tma. Musel počkat, až oblohou prokmitne blesk, aby aspoň věděl, kam Georgianu položit a kde hledat dřevo. Opravdu doufal, že tam nějaké bude. Stál tam s Georgií v náruči a vyčkával, ač věděl, že mu čas ubíhá. Že Georgianě ubíhá čas, ale nemohl ji jen tak někam položit. Zablesklo se a pak ještě dvakrát po sobě, což dalo Jamesovi dost času na rychlé zorientování. Položil ji na rohož, kterou tam musel zanechat některý z poutníků.
„Hned budu u tebe,“ sdělil jí, aniž by si uvědomil, že přešel do tykání a pak se přemístil k hromádce dřeva a pár větví přenesl k ohništi. Nejprve naskládal malé větvičky a na ty položil větve. Poté vytáhl křesadlo a zapálil větvičky. Zpočátku to pouze doutnalo, pak se objevil malý plamínek a nakonec se oheň rozšířil a začal stravovat větší větve. James v duchu poděkoval předchozím poutníkům za jejich iniciativu nadělat před odchodem tolik dřeva.
Ozvalo se zasténání a James vstal a přešel k Georgianě. Teď ho čekala ta nejtěžší část. Jelikož neměl po ruce nic jiného, sundal si košili, aby mu posloužila jako obvaz.
„Georgie, slyšíš mě?“
Chtěla mu odpovědět, ale z jejích rtů vyšlo jen zasténání.
„Beru to jako ano. Dobře mě teď poslouchej. Musím ti rozříznout kalhoty, abych tu větev mohl vytáhnout a ránu ti zavázat. Kousky látky by mi mohly překážet. Rozumíš mi?“
Znovu zasténala a James věděl, že musí ránu vypálit, aby minimalizoval riziko infekce. Zaklel. I kdyby bylo ránu čím vypálit a že neměl čím… V tom mu to došlo. Měl nůž. Když ho chvíli podrží nad ohněm, mohl by pomoct zastavit krvácení. Vzal nůž do ruky a rozřízl celou nohavici. Poté se od Georgie na okamžik vzdálil. Nahřál nůž a vrátil se k ní.
„Teď musím vytáhnout větev a vypálit ránu. Zůstaň se mnou, Georgiano, ano? Hlavně zůstaň se mnou.“
James do ruky uchopil konec větve a jedním pohybem ji vytáhl ven. Georgiana křičela bolestí.
„Odpusť mi. Tohle bude bolet ještě víc,“ oznámil jí tiše a přiložil jí ohřátou špičku nože na ránu. Georgiana sebou zaškubala, zavřeštěla, zalapala po dechu a znovu ztratila vědomí. James odložil nůž a košilí ji ránu zavázal. Vypálení zastavilo krvácení, ale potřebovala pořádné ošetření. Venku však ještě zuřila bouře. Nemůže ji odsud dostat, dokud nepřestane pršet. Teď už to bylo na Georgianě a její vůli žít. Posadil se k ohni, aby se pokusil aspoň trochu zahřát. Krev na jeho rukou ho však nenechávala klidným. Proto vstal a vyšel z jeskyně, aby nechal déšť odvést jeho práci. Když si byl jistý, že už déšť smyl všechnu krev, vrátil se do jeskyně. Zkontroloval Georgianu. Nepoznal, jestli je stále v bezvědomí nebo spí, ale žila a to bylo jediné, co ho zajímalo. Usedl zpět k ohni, doufaje, že bouřka brzy skončí.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 10.05.2012, 12:12:03 Odpovědět 
   Zdravím.

Přiznám se, že tato "historická linka" se mi líbí více, ale pšt! Tato část je plná událostí, ultimát a intrik. Stará dobrá Anglie a snobské móresy šlechty se nezapřou. I podsvětí zde mělo své slovo... Nedostatků (bijících do očí) jsem si nevšiml. Uvidíme, jak bude příběh pokračovat dál. Zlo se probudilo a žádá si své "vlastní spravedlnosti"... Neříká se, že před minulostí nikdo neuteče? Hezký den a psaní zdar.
 ze dne 10.05.2012, 20:03:50  
   Trenz: Děkuju za koment. Neměla bych to přiznávat, ale mně se ta historická linka psala líp než ta současná, a možná to se tam odráží:)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Cindy Michelle
(15.4.2019, 13:19)
Banhoff
(13.4.2019, 11:10)
Luigi 69
(9.4.2019, 14:33)
anal
(6.4.2019, 14:58)
obr
obr obr obr
obr
TAJEMSTVÍ, KTER...
KlaraViznerova
Posel smrti VI:...
Lukaskon
Lidé
dida
obr
obr obr obr
obr

Na dno (2/2)
Ashlley
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr