obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39395 příspěvků, 5729 autorů a 389833 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Děti ohně ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 11.05.2012, 21:38  
Neoficiální text do Workshopu. Proč? Textík nedopadl podle mého očekávání... Nechme si zdát o konci světa pěkné noční můry a doufejme, že zůstane jen a jen u nich! Na Šímu nešímovsky krátký text... Šotkům zdar! :o)
 

      Sedím na skalní římse a dívám se na našedlý svět pod sebou. Okolo se tyčí několik dalších skalnatých velikánů. V dáli hučí a září jedna z nových sopek. Už ani nevím, zdali má své jméno. Jsem Švýcar a měl bych na to být pyšný. Žiji jen díky své vládě a studené válce, která byla impulzem ke stavbě podzemního komplexu v horách. Dnes si však nejsem jistý. Pokud by se kdokoliv před rokem 2012 zeptal, co by se stalo, kdyby se probudily všechny sopky na zemi, dostal by o takřka sto let později svou odpověď. Matička země procedila svou krev skrze nesčetné puchýře v zemské kůře. Ožily i ty nežity, o kterých si všichni mysleli, že jsou už dávno mrtvé. Bůh ohně však nezahálel a zahanbil veškerá ostatní božstva, jaké kdy lidstvo mělo.
      Píše se rok 2100. Měl by se psát. Lidstvo přeci přežilo a život jde dál. Ptáte se, co se stalo tak strašného? Země se rozzlobila na své děti a takřka je smetla ze svého povrchu. Je to už... Osmdesát osm let... Jak ten čas letí a svět se stále ještě nestačil vzpamatovat. Ne, nevyplnilo se bájné proroctví dávných Mayů. Přesto lidé takřka vyměnili své kalendáře za nové a nechybělo mnoho, nebylo by žádného měření dnů potřeba. „Dostali jste zemi k obývání, obdělávejte ji a pečujte o ni...“ Tak bylo psáno. Ne, my jsme ji celou dobu plenili. Nemilosrdně a chladnokrevně! Pak přišel čas, kdy nám to matička Země vrátila i s úroky. Lidé se jako hraboši stáhli pod zem a soupeřili s krysami o pomyslné místo na slunci. Krysy byl totiž jeden z mála druhů, který se byl schopen rozmnožovat takřka mrknutím oka.
      Svět se navždy změnil. Zapomeňte na hollywoodské filmy. Skutečnost byla mnohem... prozaičtější. Realita předčila všechna očekávání. Ne, nedošlo k přepólování zemských magnetických pólů. Tam kde je sever je stále sever a také jih je na svém starém místě. Země se nestřetla s asteroidem či kometou. Dokonce se naše rodná hrouda nestala objetí žádné sluneční erupce. To co nás lidstvo takřka zahubilo, přišlo z hlubin Země. Teplo, které nás živí a chrání, aby se Země nestala jen kusem ledu poletující okolo Slunce. Bohužel, vše bylo trochu jinak.
      Všechny vážné události přicházejí nečekaně. Náhle... Člověk se ani nestačí rozkoukat. Stačí se ohlédnout do minulosti. Revoluce, války, nemoci. Kdo stál za rozhodnutím, že by se měl svět změnit? Politikové? Váleční štváči? Ekonomové? Nikdo z lidí neměl takovou moc... A Bůh? Ten se na to nejspíš jen nezúčastněně díval. Co když žádný bůh není? Co když nám v nedělní škole lhali? Kde byl Bůh? Alláh? Kršna Kde byli další bozi? Křesťanský bůh nám slíbil, že již tuto Zemi nespláchne potopou. Ne, neudělal to vodou, ale ohněm...
      Posedávám na vrcholu kopce a dívám se na okolní svět. Je zima. Stále sněží sníh smíšený s popelem. Čtyři roční období vystřídala věčná zima. Nová doba ledová. Ano, zemské klima se změnilo, ne však dílem oteplování, jak kdysi tvrdili vědci. Kde vůbec jsou oni slavní vědátoři? Proč nás nevarovali? Nabubřelí lidé v bílých pláštích, kteří si mysleli, že vědí všechno. Omyl, nevěděli nic, přestože přicházející signály byly stále jasnější a jasnější. Nikdo o tom nechtěl vědět. Nikdo nechtěl nic vidět ani slyšet. Nevědomost je prý sladká. Omyl, nevědomost je nejlehčí a nejpřímější cestou do pekla...
      „Zase tu vysedáváš?“ zeptala se mne moje družka. Také ona byla oblečená do huňaté bundy s kapucí a teplých prošívaných kalhot. „Věděla jsem, že tě tu najdu.“
      „Přišel jsem se nadýchat čerstvého vzduchu,“ zakřenil jsem se.
      „Kdybych nevěděla, o čem je řeč, řekla bych, že je to děsně vtipné...“ odpověděla mi a dlouze se mi zadívala do očí. „Sníš?“
      „Vzpomínám na staré časy...“ povzdechl jsem si. Věděl jsem, že si vymýšlím, narodil jsem se až několik let po celosvětové katastrofě. Co jsem mohl vědět o životě před ní?
      Sedla si vedle mne. Chvíli jsme jen tak seděli pod převisem pod vrcholem kopce a dívali se na temná mračna, která zemi neustále zasypávala sněhem. Jenže, to nebyl obyčejný sníh...
      „Nevím proč, ale musím myslet na Vánoce,“ řekla mi zamračeně.
      „Z tohohle sněhuláky nepostavíme...“ zabručel jsem. „Jo, má to i svou výhodu, můžeme slavit Vánoce celý rok... Vánoce, nebyl to jeden z křesťanských svátků?“ Dobíral jsem si ji, historie byla jednou z mých slabostí.
      „Ano, lidé si prý rozdávali dárky,“ zamyslela se. „Bylo to tuším koncem prosince...“
      „Takže lidstvo dostalo před devadesáti lety dárek, na který nikdy nezapomene, zůstane-li na Zemi jediný živý člověk,“ řekl jsem. Třásl jsem se, ne však zimou, ale hněvem. „Neustále se ptám: proč? Ale nedostávám žádnou odpověď.“
      „Víš, co stojí v písmu...“ nabádala mě. „A přijde nový bůh se svými proroky. Země otevře svá zřídla a nebe bude zakryto mračny popela a ohně...
      „Co když žádné náboženství nemá pravdu? Prostě jsme jen byli v nesprávnou dobu na nesprávném místě?“ opáčil jsem. „Písmo je jedna věc a realita druhou...“
      „Víš, že za tyhle řeči tě mohou hodit do lávy?“ zeptala se a přitáhla se blíž ke mně. Foukal dost studený vítr. Byli jsme sice ze dvou stran chráněni skalními stěnami, ale i tak dokázal být pěkně nepříjemný.
      „Vím to,“ pokrčil jsem rameny. Co na tom záleželo. Jediná věc přežije vše, víra. Jak se zdálo, byla Inkvizice jednou z jejích podob. Stále platilo ono: Ve mě budeš věřit a pokud ne, skončíš v ohnivém jezeře a věčném zatracení! Oheň a síra se stala novou modlou. Lidé se naučili využívat geotermální energii, horká voda nejenže vytápí ony pomyslné skleníky, ve kterých pěstujeme rostliny, které nepotřebují sluneční světlo, ale také pohání v podobě páry naše stroje. Nastala nová průmyslová revoluce. Ne složitost, ale jednoduchost má nyní prim a rozhodující slovo. Počítače, ploché obrazovky, chytré pračky, jakákoliv spotřební elektronika, to vše vzalo za své.
      „Ještě chvíli a zasype to celý svět...“ řekla mi. „Mám strach, Thomasi!“
      „O nás?“
      „Ne, o lidstvo, co když jsme si to zasloužili? Co když má Písmo pravdu?“
      „Kniha Ohně není Bible...“ zasyčel jsem jí do ucha. Země se otřásla. Odmlčel jsem se. Co když nás Hefaistos vidí a slyší? Nyní je všude a ve všem, kam se hrabe křesťanský bůh. Bůh ohně je mnohem hmatatelnější a skutečnější. Vidíme jej na každém rohu v podobě tekoucí lávy, sirných výparů, či závějí popela.
      „Konec světa jako trest?“ povzdechl jsem si. „Ale jak vidíš, svět se točí dál!“
      „Nežijeme, živoříme! V bunkrech, jeskyních a domech, které to vše ustály...“ opáčila. „Měli bychom rodit děti a znovu naplnit tuto zemi. Ale jak vidíš, není nám dáno, rodí se stále méně a méně dětí.“
      „Živoříme,“ zamyslel jsem se. „A bojujeme o holé životy...“
      Země se znovu znatelně otřásla. Každý den se třese. Někdy více a někdy méně. Jakoby přešla celá planeta do jiné periody. Byla snad v jiném stavu? Musel jsem se tomu pousmát.
      „Co je tu k smíchu?“
      „Co když je Země těhotná?“
      „S kým?“ zeptala se.
      „Já nevím... Otec je vždy nejistý, jako bys to nevěděla.“
      „Leze ti to už na mozek,“ bouchla mě do žeber. Byli jsme navlečeni jako Eskymáci, nebolelo to.
      „Musíme jít,“ řekla věcně, „zítra to tu bude stejné...“
      „Bude nějaké zítra?“
      „Musíme věřit,“ pokrčila rameny. „Už kvůli svým dětem.“
      „Ty jsi v tom?“ zarazil jsem se. „Jsi těhotná?“
      „A ty si myslíš, že to neustálé šukání ve svatyni boha Hefaista nemá své následky?“ usmála se.
      „No...“ zarazil jsem se. „Miluju tě, nestačí to jako pravý důvod? Čert vem nějaké náboženství...“
      Hefaistos, Vulcanus a další. Co na tom záleží? Záleží na tom, jak se který bůh jmenuje? Změnilo by se něco? Nejspíš ne... Lide si vymysleli nové náboženství a všechna stará před tím, než se svět navždy změnil, byla rázem zapomenuta. Ti tam jsou staří proroci. Ježíš. Buddha. Mohamed. Všichni, kteří hlásali příhod nové a lepší doby. Ne, nebe je nám dnes ještě vzdálenější než kdysi. Zůstala jen potřeba víry...
      „Budou nás hledat...“ usmála se. „Kdyby to byl čistý sníh, hodila bych ti kuličku přímo do nosu!“
      „Jen si to zkus,“ zazubil jsem se. „Vyjde ještě někdy slunce?“
      Hřmělo. Bez přestání hřmělo. Ať už šlo o opravdové bouře, nebo o produkt sopečné činnosti. Ano... Já vám to neřekl? Co změnilo tento svět? Byly to sopky a zemětřesení. Vlny tsunami a otrávená atmosféra, která odrážela sluneční záření a svět takřka zamrzl až do morku kosti.
      S koncem roku 2012 se začaly dít podivné věci. Abych byl přesný, geologická aktivita Země od toho léta den ze dne narůstala. Zemětřesení byla stále častější a silnější a to nejen podél hlavních tektonických zlomů. Vysoké vzedmuté vlny bičovaly pobřežní města a vesnice a tak lidem nezbylo nic jiného, než se stáhnout do vnitrozemí. Vlny tsunami z roku 2004 v Indonésii a 2011 v Japonsku byly jen předzvěstí toho, co přijde. Dnes už žádné Japonsko není, zmizelo v moři.
      Pamatujete si na rok 1883, kdy vybuchla sopka Krakatoa a zabila bezmála čtyřicet tisíc lidí? Sopky vybuchují odpradávna. I země se třese takřka neustále. Znamená to, že je naše planeta živá, že uvnitř nevyhasla a nezemřela. Co když je nyní nemocná? Kde však vzít lék? Roku 1902 vybuchla na ostrově Martinik sopka Mount Pelée. Zpustošila své okolí i nejbližší město Saint-Pierre a zabila několik tisíc obyvatel. Erupce Mount Pinatubo na Filipínách, která byla druhou největší v dvacátém století, zdevastovala okolí sopky do vzdálenosti sedmnácti kilometrů. V roce 1995 vybuchla na ostrove Montserrat sopka Soufriere. Zničila hlavní město i s letištěm a donutila polovinu ostrova se přestěhovat. A to nebyly zdaleka největší erupce, jaká Země zná. Stačí vzpomenout výbuch Toby v Indonésii před zhruba sedmdesáti tisíci roky. Tehdy lidstvo poprvé takřka vymřelo.
      Proč se vše neustále opakuje?
      Proč to všechno říkám? Protože všechny ty výbuchy sopek byly až do Prosince 2012 jen prskavkami. To co přišlo, se vymykalo lidskému chápání. Jako by se samotný Luciper rozhodl, že předběhne Bibli a udělá své království na zemi o mnoho let dříve. Peklo na zemi. Tak by se dalo ono období nejlépe charakterizovat.
      Nejdříve vybuchl Popocatépetl v Mexiku a zasypal hlavní město popelem. Pak se ve Spojených státech ozvala hora St. Helens, hned na to Mount Rainier. To už začalo být vědcům divné, co že se to vlastně děje. Dokonce se probudil i Lassen Peak a spolu s ním i další sopky na Aljašce a to byl teprve začátek. Jak plynuly týdny a měsíce, ožily i sopky v Evropě a Asii. Brány pekel se pomalu otevíraly. Eyjafjallajokull a Katla na Islandu, probouzel se i Vesuv v Itálii a vyděsil celou Neapol. Nesčetné sopky v Indonésii a na Kamčatce se rozsvěcely jako svíce. Ale to nejhorší mělo teprve přijít. V prosinci se zřítil do moře na Kanárských ostrovech nestabilní svah jedné z tamních sopek. Následná vlna tsunami zasáhla jak pobřeží Evropy, tak i Afriky a Severní a Jižní Ameriky. Všechna města na východním pobřeží Spojených států přestaly během několika hodin existovat.
      Jakoby se všechny živly spikly proti nám. Co nezaplavila voda, zasypal popel z nebe. Přestalo se létat. Nebylo kam. Ne hroby, ale země se začala otvírat. Vzduch byl tolik nasycen popelem, že cesty letadly docela znemožnil. Na letadla sedal na zemi popel a prach. I pozemní doprava brzy uvázla v napadané strusce a prachu. A co bylo ještě horší, lidem začínaly docházet potraviny a pitná voda, protože popel kontaminoval nejen zemědělské plodiny, ale i zásoby povrchové vody. Většina měst ve světě čerpala vodu právě z přehrad a řek. Zvěř, která neměla co jíst, umírala v neskutečných počtech. Stejně tak byla zničena i úroda na polích. Obiloviny, rýže, zelenina i ovoce... Vypukly první nepokoje.
      Jedna vláda padala za druhou. Nastaly lokální konflikty. Lidé brali zákon do svých rukou. Anarchie. Tak by se to dalo nazvat nejlépe. Lidé umírali nejen hlady, ale i na následky nemocí a také díky malým válkám o zdroje pitné vody a potravin. Přežívali jen bohatí a vlivní. Lidstvo se dostalo na šikmou plochu. Co bude dál? Kdo bude rodit a vychovávat děti? Čím je nakrmíme? Jak budeme dále existovat? Veškerá naše technologie a vědecký pokrok jakoby den ze dne pozbyl smyslu. Vrátili jsme se do doby kamenné.
      Ke konci roku 2012 vybuchl Yellowstone. Jeden ze supervulkánů na zemi, aby dokonal dílo zkázy. Kde byly předpoklady vědců? Celá Severní Amerika byla zničena. Zatímco zbytek světa zasypávaly popelem a lávou další probuzené sopky. A ďábel, možná i sám Satanáš si mnul ruce. Ovšem, zbude-li někdo, komu bude moci vládnout. Lidé umírali denně po desetitisících.
      V polovině roku 2012 nás bylo na Zemi víc jak sedm miliard, v polovině následujícího roku nás nebyla víc jak polovina. Během šesti měsíců zemřely tři miliardy lidí. A další pomalu umírali. Nastalo kataklyzma nebývalých rozměrů. Velká města zasypaná popelem a zalitá lávou zela prázdnotou. Jejich mrakodrapy trčely k nebi jako varovné prsty. Kdysi prý Bůh řekl, že lidé nejsou více nežli hlína. Z hlíny jsme vzešli a ve hlínu se proměníme. Možná měl pravdu. Všichni jsme byli a jsme jen popelem. Země se stala jedním obřím krematoriem a sežehla bez milosti ze svého povrchu takřka celé lidstvo. Koho nespálila, zemřel hladem a žízní.
      Když se na to vše dívám s odstupem času, říkám si, zdali je to všechno pravda. Co když jen sním? Co když se jen nemůžu probudit ze zlého snu? Malá noční můra... Lidé už nikam necestují, protože není kam. Jídlo si obstarávají ze skleníků a podzemních farem. Tisíce rostlin a živočichů zmizelo ze zemského povrchu a již se nikdy nevrátí. Velká města na Zemi zmizela také a není tu nikoho, kdo by je vyhrabal z prachu a popele. Slavné Pompeje u Neapole se staly s okolím Vesuvu novodobým pohřebištěm. Jen málo míst bylo ušetřeno. Kdyby k nám přiletěli mimozemšťané, nezjistil by na povrchu žádnou lidskou aktivitu. Kam se podělo sedm divů světa? Bylo vůbec s podivem, že lidé přežili.
      „Chtěl bych se znovu narodit v jiném světě...“ řekl jsem.
      „Znovu ses zasnil, už tu byly hlídky, jestli se nám něco nestalo. Nejsi jen tak někdo, jsi primátorem a máš na starosti jedno z měst, které tu ještě na Zemi zbylo...“ řekla mi vážně.
      „Město?“ zamračil jsem se. „Jsme jako králíci, žijeme v podzemí, jíme a pijeme v podzemí, rodíme se a umíráme v podzemí a páříme se pod zemí...“
      „Jsi hrozně sarkastický...“ ušklíbla se. „Za chvíli zapadne slunce a bude tu hrozná zima, měli bychom už jít, pokud nechceš, aby z tebe byl jeden kus ledu...“
      „Změnilo by se něco?“ opáčil jsem. „Přežíváme... Kde je naše kultura? Věda? Umění? Vše pohřbil popel a láva. A sníh...“
      „Musíme přežít, už kvůli našim dětem,“ usmála se.
      „Já zapomněl...“ začervenal jsem se studem. „Jak dlouho bude trvat, než znovu osídlíme celou Zemi? Než budeme žít jako kdysi? Psát knihy? Skládat hudbu? Točit filmy? Pracovat a žít? Jít vstříc novým zítřkům?“
      „Bůh na nás nezapomněl,“ řekla mi.
      „Hefaistos? Nebo Vulcanus? Ne, ti určitě ne, tohle je jejich práce...“ mávl jsem rukou.
      Během dalších let se sopečná aktivita pomalu ustalovala a vracela k normálu. V polovině jednadvacátého století se takřka všechny sopky uklidnily. Ovšem na Zemi nebylo od té doby nic v běžných kolejích. Neexistovalo žádné měřítko, zbyl jen zničený svět a lidstvo na okraji vyhynutí. Vzniklo také nové náboženství. Staré bohy odvál čas. Války vystřídal boj o přežití. Lidé si vybudovali města pod zemí. Vrátili jsme se na úsvit věků. A všechna naše hrdost byla sežehnuta a pohřbena pod popelem. Nelétaly letadla, nejezdily vlaky ani automobily. I lodě byly zničeny. A ty které přežily, zvolna rezivěly v přístavech, či vyvržené na břeh jako bájné velryby. Jonáš by jen tiše zíral. Továrny, elektrárny, přehrady, to vše leželo v troskách.
      „Nerouhej se!“ dala mi pohlavek.
      „Nerouhám se...“ řekl jsem smutně. „Půjdeme... Vrátíme se do nor a jeskyní jako na začátku věků!“
      Prošli jsme úzkým vchodem ve skále do města ukrytého v hoře. Čekaly na nás potemnělé chodby a poloprázdné místnosti, které byly cítit po síře. Kdokoliv se opřel rukou o žulovou stěnu, mohl cítit tep Země. Odněkud se ozývalo krysí zapištění. Železná vrata se za námi tiše zavřela. Tiše? Ne, s tichým skřípotem. Jako bych slyšel citovat našeho velekněze: „A železná vrata zalitá ohněm a sírou se za rachotů hromů budou otvírati a zavírati, aby oddělily svět vně a svět vevnitř... Vítejte doma, a buď spasen každý, kdo pohlédne s čistým srdcem do posvátného ohně, jež vyrazil z hlubin země...“
      Ano, náš svět již dávno přestal existovat. Zůstala nás sotva miliarda. A stále umíráme. Chybí nám denní světlo. Slunce se k nám skrze temná mračna nedostane. Jeho kotouč se stal součástí bájí i našeho náboženství. Jsme albíny nového věku. Zakrslou slávou dávných staletí, jakoby mezi úsvitem a koncem lidstva nestálo několik tisíc let. Uvidíme znovu modré nebe? Stromy a zelenou trávu? Budeme skotačit pod slunečním kotoučem se svými dětmi? Kdo ví. Až to všechno skončí, za jakého boha vyměníme ty stávající? Má vůbec cenu věřit? V co, nebo v koho? Naděje zemřela na povrchu a nám nezbylo nic, než víra v to, že jednou zase uvidíme nebe.
      Naše města dostala čísla. I my máme namísto příjmení jen hromadu číslic. Stali jsme se vězni ve svém vlastním světě. Já mám tu čest být velitelem jednoho z oněch vězení. Jíme to, co nestačil zničit zub času. I o pitnou vodu je nouze. Chybí nám vitamíny a minerály. Kdysi vědci plánovali lety do vesmíru. Cesty na Mars a na další vzdálené planety Sluneční soustavy. Jak by asi lidé čas strávený mimo domov snášeli? Fantazie vědců se však míjela s realitou dnešních dnů.
      Sami jsme dnes cestovateli v cizím světě a naše domovy jsou osamocenými vesmírnými loděmi. Kolik že je těch lodí? Jejich počet je takřka biblický: „666“. A my neseme hrdě číslo Jedna. Jednička jako nový začátek. Byli jsme prvními a doufáme, že ne posledními lidmi, kteří se rozhodli, že se nenechají porazit.
      Jsme přeci děti ohně a k němu také s nadějí vzhlížíme. Snad k nám bude nový bůh milosrdný. Nakonec, jaký by to byl bůh, kdyby nechal zahynout všechny své děti...


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 37 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 2:31:32 Odpovědět 
   30. 07. 2014

Hrozné nudné čtení, až jsem měl nutkání přeskakovat řádky! Ale poctivě jsem dočetl až do konce. Tohle bylo sci-fi, které mi nesedl.
 ze dne 01.08.2014, 12:58:22  
   Šíma: Máš právo na své pocity a na svou reakci. Já to beru... Ono se tam skutečně toho moc neděje, vše je ponuré a tak dále. Ale chtěl jsem to takové... Raději o tom psát, než v tomto světě žít.

Dík za reakci, vážím si Tvého počinu - přečíst veškerou mou tvorbu... ;-)
 Adelaida 12.05.2012, 15:48:03 Odpovědět 
   Ahoj.
Je až s podivem, jak je svět malý a myšlenkové proudy více lidí plynou mnohdy na jedné vlně, aniž by si toho byly vědomy.
Karibik, v něm ostrov Montserat objevil Kolumbus a v době, kdy mi doma umírala matka, ostrov byl zničen sopkou. Čas ve vesmíru – necelých pět set let, co to je…
Ostrov nebyl zničen zcela, je budováno nové město tamtéž. To jsem zjistila docela nedávno na wikipedii.
Jinak povídka má mystický nádech, že Ty jsi Šímo měl vizi a zjistil tok mých myšlenek směrem k Montseratu?
:-)
Povídka se mi líbí.
Sepsal jsi ji hezky. Docela napínavě. Dodala bych snad jen, že ti dva mladí mohli být již další generací po dni Dé. V povídce zaznělo téměř vše, snad jen charakteristické chování lidí nebylo rozváděno. Jak moc je lidské tvrzení, kdo za co může. Dnešek se nese ve znamení stalkingů, nerostných surovin, ekonomie, z toho pak síly a moci; a kdo ví čeho ještě.
Bůh nic z toho nedělá. Možná vyspělejší kasta lidí ty níže vyspělé – začínající znovu – studuje, jak na co reagují, když…
Moc, sláva, sepisy bible a další, možná se na to dívá nějaký Nejvyšší, kdo ví? Není radno zapomínat – nechť je toto varování slyšeno i tam, kde si myslí, že jsou nadlidé.
- Ale zní to fantasticky, co? – [nevyznávám žádné náboženství, ale nepopírám existenci něčeho vyššího-víra hory přenáší]
Může i nemusí tomu takto být, hlásí intuice, šesté smysly, telepatie a všechny další zkoumané vědátorské směry světového dění…
Vím, že tohle je Ti putna, ale dávám jedna s díkem.
P.S. - vycentruj si už prosímtě tu nabídku knížky v profilu
(asymetrie...)
:-)
 ze dne 12.05.2012, 18:11:19  
   Šíma: Díííky za zastavení a komentík. Jako autor jsem rád, že se líbilo a snad i oslovilo! ;-)
 Šaňo 12.05.2012, 9:32:08 Odpovědět 
   Zaujímavé ohnivo - pekelné posolstvo pre nás súčastníkov. Viackrát prepletané otázkou viery, či v neviery v božstvá - ich význam, či nevýznam. Trochu k textu: Rozprávač sa narodil 2o rokov po celosvetovej katastrófe. V niektorých častiach však jeho rozprávanie pre mňa působí akoby bol aj on naším súčastníkom (Kde vůbec jsou oni slavní vědátoři? Proč nás nevarovali? Nabubřelí lidé v bílých pláštích, kteří si mysleli, že vědí všechno. )
Pozastavil som sa nad vetou:"A ty si myslíš, že to neustálé šukání ve svatyni boha Hefaista nemá své následky?“ usmála se. (Nejaké to bližšie vysvetlenie.)
PS: nech nám viera, že aj zajtrá vyjde slnko, zostane aj po roku 2012. Aj SASPI by mi chýbala.
 ze dne 12.05.2012, 10:13:35  
   Šíma: Zdravím.

Jak budou uvažovat lidé za sto let? Kolik je našemu hrdinovi? Co ony orgie?

Netuším, jak budou lidé myslet po desetiletích po katastrofě... Budou psychicky zdeptaní? Co člověk potřebuje k tomu, aby přežil? Ne víceméně krátkou dobu ohrožení, ale do budoucna v nejistých podmínkách... Naději? Víru? Vědět, že to všechno má smysl? Kdo ví... Kdybych si s tím více pohrál, nejspíš by celek přešel do "psychologické roviny". Napadlo mne napsat několik scén s krysami, ale to by zase bylo "akční sci-fi". Chtěl jsem jen takovou momentku - štěk a dopadlo to tak, jak to dopadlo.

Pokud se náš hrdina narodil jen několik let po katastrofě, může mu být... Osmdesát? V nejlepším případě šedesát. Nejspíš by se v podmínkách, které na Zemi vládly tak vysokého věku nedožil. Měl jsem tam dát nějaké desetiletí... Sedí tam a bilancuje. Přemýšlí o něčem, co nezažil, ale dívá se na následky této události. Lidé nejspíš vše sepsali, aby nebylo zapomenuto to, co poslalo lidstvo do kolen. Možná je divnej... Možná jsou dialogy a myšlenkové pochody nepropracované... Jakoby mi tu furt něco chybělo a nebo je celý příběh postavený špatně. ;-)

Proč to šukání? Ehm... Lidstvo umírá. Nač mít děti, když to stejně nemá smysl. Proto nová víra a nové rituály. Hromadné orgie, aby se alespoň trochu vyrovnala ona šance "na početí" a vyrovnání skóre (kolik lidí denně zemře a kolik se jich narodí?)... Když jsem to psal, myslel jsem na Matrix a onu pasáž v té velké jeskyni, kde se všichni váleli po sobě. Ano, skoro jsem tu myšlenku "vykradl". Pardon... :o)

Každopádně děkuju za zastavení a komentář.
 Šíma 12.05.2012, 0:08:09 Odpovědět 
   Šímo? Tady druhé já! Našlo jsem tři překlepy a nějaké nesrovnalosti (opakování slov a podobně). Autorská slepota je "svině". Ale nějak Ti to nesedlo, co? Něco tomu chybí, snad Ti kolegové autoři poví, co! :o)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Válka fantazie
Varel
Řekla´s, řek´ j...
Centurio
Deziluze
Sandieta
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr