obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915730 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39647 příspěvků, 5806 autorů a 392665 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Alex Stark- Kapitola 1.: Chyba v Matrixu ::

 autor Feelus publikováno: 22.05.2012, 19:51  
Co jen říci .. ? Ani nevím, jak mě to napadlo, abych se přiznala.
Hlavní hrdinkou je Alex Stark, napůl upírka, napůl čarodějka, což z ní dělá ukázkovou schizofreničku.
V některých dalších kapitolách se budou objevovat i hádky mezi jejím "dobrým" a zlým" Já. V těchto pasážích je pak Alexino tělo bráno spíše jako jakési plavidlo, u jehož kormidla stojí buď jedno, nebo druhé Já.

Každopádně, je mi jasné, že to zní trochu .. podivně. Uvítám jakékoliv komentáře a těším se na ně. ;)
 

Za dávných časů, kdy rytíři byli hned po králi nejváženějšími osobami, stál na každém menším kopci hrad. Jojo, báječná to místa, ale pro mě jen ve filmech, knížkách nebo na obrázcích. Toho času to byl jen další obyčejný hrad. Tržnice se hemžila lidmi, prodavači, kupujícími, strážemi, ale i zloději a žebráky. Prostě zcela normální den. A přece zas až tak normální nebyl. Tedy alespoň ne pro mě, devatenáctiletou dívku, která se objevila v malé úzké postranní uličce. V ruce již slabě zářící amulet a na sobě černé tričko a černé kalhoty. Podivné na středověk, že? Tak ještě, aby ne!
„No, tak tohle se mi snad jenom zdá,“ zašeptala jsem při pohledu na lidi procházející po tržnici. Ženy měly na sobě dlouhé šaty a kolem pasu zástěru a na hlavě bílou čapku nebo dlouhé stočené copy. Muži byli oblečení do kožených nebo jen prostých kalhot a převážně látkových košilí. Nejspíš podle toho na co měli. Krčila jsem se za velikými hliněnými nádobami a pevně svírala amulet.

Docela by mě zajímalo, jak se z téhle podivně zapáchající slepé uličky dostanu, aniž bych vzbudila nežádoucí pozornost. Přeci jen jsem se dosti lišila a to nejen oblečením… Ostatně vzhledem k tomu, že jsem se chtěla přenést jen o pár hodiny, a jak to tak vypadá, místo toho jsem se přenesla o pár set let, si na chvilku stejně budu muset zahrát na Beara Grillse a nějak to tu přežít. Ha, vždycky jsem si chtěla Ultimate Survival zkusit!
Počkala jsem, až se setmí, abych byla alespoň o něco méně nápadná, a vyrazila na průzkum. Amulet jsem si přitom zastrčila do malé kapsičky na opasku, který na sobě nesl plně automatizovanou pistoli H&K-USP-Compensator, zkráceně Poslední přání. Nedokážu si představit, co by se stalo, kdybych tu malou cetku ztratila. Představa, že bych v téhle páchnoucí díře musela zůstat navěky, mě docela iritovala. Měla jsem v plánu najít potřebné přísady k vytvoření lektvaru, který nabije amulet, abych se mohla vrátit domů.

Opatrně jsem vylezla zpoza vozíku s nádobami a nechala se vést svou intuicí. Nebyl to moc dobrý nápad, jak jsem zjistila, když jsem se ocitla před hradbami. Uslyšela jsem čvachtání bot v rozbahněné zemi. Super, stráž na hlídce. Co může být lepšího? Instinktivně jsem se přikrčila a pomaličku otočila směrem, odkud kroky přicházely. Drobnější postava šla přímo v mých šlápějích, když si všimla, že o ní už vím, zastavila se. Měla na hlavě kápi, takže obličej vidět nebyl. K poznání mi nepomohlo ani zmírající světlo pochodní na zdech domů. Jen podle obrysu jsem dokázala zjistit, že je to docela mladý člověk. Měla jsem dvě možnosti, jak se s touto menší komplikací vypořádat: buď po něm šlehnout nějakým kouzlem, nebo využít pár schopností a zmizet. No… musím uznat, že při obou bych byla nenápadná asi jako výbuch atomové bomby. S takovou jsem si rovnou mohla pořídit blikající transparent: „Upíří čarodějka, prosím nekrmit!“

Během toku mých pomalu panikařících myšlenek se stačila osoba přiblížit ještě o kousek blíž. Oči se mi rozšířily a tma jakoby najednou rozbředla. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale místo k úniku nebylo. Vlevo byla brána z města plná stráží, vpravo zeď, za mnou zeď a přede mnou nějaký úchyl v kápi. Jediná možná cesta byla spodem a horem, ale nejsem krtek, víme? Prudce jsem se přikrčila, odrazila se a vzápětí jsem se už krčila na jednom ze zubů cimbuří.
„Tak to bychom měli,“ zašeptala jsem si pro sebe a seskočila na poněkud širší kamennou cestu mezi zuby. Lehké klapnutí podrážek bot při dopadu můj sluch zaznamenal jako hluk, který by vzbudil i mojí babičku, ale žádný ze strážných si toho zřejmě nevšiml. Nakrčila jsem nos, něco tu nehorázně páchlo. O Bože, nad čím jsem přemýšlela, když jsem se proměnila? S lidským čichem jsem nemohla skoro dýchat a teď? Jak mám dýchat teď?! Zakryla jsem si nos rukama a předklonila se, přemáhajíc záchvat kašle, který se mi dral z plic. Nechala jsem upíří podobu ustoupit, v tu chvíli mi nějaký úchyl v plášti vůbec nepřišel na mysl. Nesměla jsem se rozkašlat a už vůbec jsem se nechtěla udusit tím smradem. Několikrát jsem rychle zamrkala, aby si oči zase zvykly na tmu, pak jsem se zkusmo nadechla. Vida, smrad ten tam, kašel též.
S úlevným oddechnutí jsem se vzpřímila a jen ze zvyku se oprášila. Okamžitě jsem ale ztuhla, když jsem zahlédla špičky bot kousek ode mě. Vzhlédla jsem. Úchyl stál přímo přede mnou, v rukách si pohrával s malým nožem pochybných tvarů. Čepel byla zahnutá do vlnky s malým vyříznutým kouskem. Tak fajn, počítám, že teď už panikařit můžu, beztak se to už víc po… kazit nemůže. Zůstala jsem stát na místě, hledíc osobě přibližně tam, kde by měla mít oči. Mohla jsem použít pistoli, ale to bych si podepsala ortel smrti, a na kouzlení jsem potřebovala mít klidné myšlenky, které, zdá se, došly.
„Mylady, byla bych Vám vděčná, kdybyste mi poskytla veškeré jmění, které ráčíte míti při sobě.“ Tiše zamumlala postava přede mnou. Cože, co? Žena? Nebo spíš podle hlasu… dívka?
„A co když žádné nemám?“ odvětila jsem s trochou znovunabytého klidu. Přeci nebudu mít nervy v šípku kvůli holce, co si hraje s ostrým nožíkem. Dívka udělala několik rychlých pohybů a v mžiku stála přímo přede mnou, tisknouc mi nůž ke krku.
„Dnes je příliš krásná noc na prolévání krve, tak prosím spolupracujte.“ Ustoupila o půl kroku a já polkla. Mohla bych jí teď klidně vysát a ušetřila bych si spoustu starostí…
„T-“ nadechla jsem se k proslovu, ale dívka mě najednou chytila za ústa a stáhla k zemi. Když jsem chtěla zvednout hlavu, přitlačila mi ji zpět. Nad námi něco přeletělo. To „něco“ muselo mít vcelku slušné rozpětí křídel, vzhledem k množství vzduchu, co se mi následně prohnalo vlasy. Mám zlé tušení, že tento rozcuch asi uhlazením nespravím.
„Pojďte!“ čapla mě neznámá za ruku, s trhnutím postavila na nohy a rozeběhla se k okraji hradeb. Z okraje přeskočila na slaměnou střechu, která se jako zázrakem nepropadla, a pokračovala z ní na další, co byla o trošičku níž. Po pár přeskákaných střechách se zastavila na jedné z nich, pro změnu ze dřeva. Celou cestu jsem za ní klopýtala, nechala se vláčet a celkově jsem se tak nějak nemohla vzpamatovat dost na to, abych se proměnila. Až, když mě přitiskla ke studenému kamennému komínu, mi zase secvaklo, co jsem právě udělala.
Takže… já skákala po slaměných střechách? A nechala se přitom táhnout nějakou… holkou, co mě ještě před pěti minutami chtěla zabít? Moment, skákala nepřeměněná?! Z té představy se mi zvedl žaludek. Nikdy jsem příliš neholdovala výškám, tím spíše když jsem se neměla čeho chytit. Tedy bez přeměny. S ní? Joo, to už je jiná…

„Posloucháte mě?!“ luskla mi osoba v plášti před očima.
„Promiň, říkala jsi něco? Maličko jsem se zamyslela…“ zamumlala jsem. Rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli jsem dost daleko od místa, kde jsem v upíří podobě málem padla smrady. S potěšením jsem zjistila, že jsem minimálně něco kolem dvou set metrů daleko. Nechala jsem řezáky a špičáky, aby se protlačily mezi ostatními, téměř souběžně s tím opět tma ustoupila šeru, a mě u srdce zahřál jakýsi plamínek bezpečí. Podívala jsem se zpátky na dívku a zjistila jsem, že se krčí u otevřeného vikýře.
„Říkala jsem, abyste vlezla dovnitř,“ zopakovala a kývla k vikýři, ale nespouštěla přitom ze mě oči. Jakmile jsem se trochu přisunula k ní, nebo spíše k vikýři, mírně s sebou cukla a odhrnula kousek pláště. V tu ránu jsem zase ucítila ten strašný pach, že bych z toho chcí… pošla. Zhluboka jsem se nadechla a skočila do vikýře. Slečna „Úchyl“ za mnou.
To mi to pěkně začíná. Jsem tu pár hodin a už jsem se nejspíše připletla do průšvihu. To, že nemůžu dýchat, když jsem v pozici, kdy se můžu bránit, ani raději nezmiňuji. A kouzlení? Bez komentáře. Navíc ta zlodějka má něco, čím mě drží perfektně v šachu a to se mi nelíbí…


 celkové hodnocení autora: 80.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 21 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 22.05.2012, 19:50:46 Odpovědět 
   Zdravím.

Co říct na úvod? Nemám ráda upíry, tedy zromantizovanou, nelogickou verzi, kterou se nám snaží vnutit americký filmo-knižní průmysl v podobě Stmívání a podobných "cypovin". Když upír, tak s reálným základem a vyřešenou životosprávou (tedy mechanismem získávání energie z krve/esence jiné bytosti) - ostatně jak požaduji u každé ne lidské či nelidské bytosti. Fantastika je totiž krásná a zajímavá, takříkajíc kouzelná, ale přesto musí jednou nohou pevně vězet v realitě. Bez ní je to jen fantasmagorie.
Takže pokud tu mám čarodějku, která se svou chybou přenese do minulosti (skutečně? A jestlipak víš, jak nákladná a dlouhodobá záležitost byla stavba hradu? Ale k tomu se ještě dostanu.), a vedle palných zbraní používá i své upíří schopnosti, ptám se, proč se nechá ohrožovat pískletem s malou kudličkou? Jak to, že nevnímá blížící se létající "cosi"? A pokud je tedy schopna tahle čarodějka vnímat zostřenými smysly jen ve své upíří podobě, co dělá jako člověk a čarodějka? Je slepá a hluchá? Jaké podstaty je její "magie"?
Tohle všechno mě napadalo z jediného prostého důvodu: textu chybí kontext a atmosféra. Ano, píšeš o smradu, tmě a šeru, ale celé je to v bublině, která se vznáší ve vakuu. Během psaní, které sis očividně užívala, jak je znát z řádků, jsi jaksi zapomněla, že čtenář ti do hlavy nevidí. Co nenapíšeš, to pro nás ostatní neexistuje - a nezáleží, jestli to nacpeš do slov nebo mezi řádky. Důležitý je právě jen ten obsah.
Když si vezmu výchozí situaci, první kiks je hned v úvodu: devatenáctka se silným amuletem, pistolí, upířími schopnostmi a není schopna si obstarat šaty, v nichž by zapadla do davu? Co dělala celou tu dobu, než se setmělo a ona mohla z uličky vypadnout? Také mi přijde neuvěřitelné, že je schopná namíchat "nabíjecí" elixír, ale neovládá amulet natolik, aby eliminovala tak markantní chyby v zaměřování - a ano, seknout se o stovky let místo o hodiny je kardinální chyba.
Kdybych se vrtala v textu dál a hlouběji, podobných nedomyšlených míst najdu spoustu, viz moje otázka financování hradu jako narážka na nesmyslné "stál na každém menším kopci hrad". Na co? Hrad, tvrz, opevnění, to vše sloužilo k obraně. Buď k obraně rodiny (malé zemanské tvrze i větší hrady vysoké nobility, která je používala jako svá rodová sídla) nebo území. Jenže takový hrad je třeba zalidnit a lidé chtějí co? Jídlo. Takže pastviny a pole a to zabere spoustu místa včetně těch "menších kopců", na nichž se mohou pást ovce (vlna, maso, mléko, kůže, rohy) nebo krávy (totéž plus klíh místo lepidla), pěstovat víno, je-li k tomu prostředí vhodné atd.
Zkrátka pokud takhle prohlásíš "středověk" bez další specifikace, chce to domyslet právě tyhle detaily. Čtenář z řádu rejpavců se chytá právě detailů a dloube, rýpá a přemýšlí. A náležitě komentuje.

Co se mi naopak líbí, je bezprostřednost čarodějčina projevu. Když si odmyslím všechny chybějící detaily, díky kterým se text tváří jako rychlokvaška bez hlubšího konceptu, samotný projev je osvěžující. Všechny ty drobné komentáře a vnitřní sebeopravování činí z tohohle nástřelu celkem dobrý základ pro budoucí text.
Ano, píšu pro budoucí text, protože z tohohle úvodu je zatraceně silně cítit, že se psaním začínáš. Lebedím si, že je text téměř bez gramatických chyb, což se u dnešních mladých autorů moc nenosí (především bloggeři s úchylkou na úpírny bývají mou jazykovou noční můrou). Máš nakročeno k silně osobitému a čtivému vypravěčskému stylu. Všechny moje výtky, poznámky a komentáře výše jsou zkrátka jen důsledkem toho, že ještě nejsi zvyklá s textem pracovat strukturovaně a s ohledem k logice. Spousta klišé, která se míhají v řádcích, se taky dají odpustit, jen se to s nimi nesmí přehnat.
Obvykle se snažím být k nováčkům milosrdná. Tady tomu ani není třeba, tohle je přes všechno lehce nadprůměrný text. Doufám, že s výhledem na postupující zlepšení.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
jameswick11
(28.11.2020, 18:30)
obr
obr obr obr
obr
Mundialoví sÓl...
Kartrous
Synchronizace (...
ukex
Snesitelná těžk...
Kate3
obr
obr obr obr
obr

[nevybr?no]
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr