|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: We are the greatest, kap 6. ::
| KAPITOLA 6. Začátek konce |
| |
|
|
Tak už tu konečně byl ten dlouho očekávaný den. Někdo se na něj těšil, někdo se na něj těšil méně, někdo se na něj netěšil a někdo se ho přímo děsil. Jana neměla problémy s učením, všechno jí lezlo do hlavy relativně samo. Teď se ale víc bála, aby školu vůbec dodělala. Už na začátku jim řekli, že tréninky budou stále intenzivnější. A ve škole nesměla zameškat víc jak dvacet procent vyučovaných hodin z každého předmětu. Přemýšlela, že by se nechala uvolnit alespoň z tělocviku a tréninky si naplánovala v tu dobu. Jenže teď už nepůjde jen o hloupé pošťuchování a občasné krvácení. Měla takový nepříjemný pocit, že se to neobejde bez lehčích (ale i těžších) zlomenin.
Ještě teď ji bolelo v zádech, jak s ní Eva mrskla o stůl. V dolní části se jí rýsovala obrovská modřina a Jana vážně uvažovala, že si s tím zajde na rentgen, aby se vyloučila případná zlomenina. Nejhorší na tom všem bylo vysvětlování. Samozřejmě se občas povedlo všechno před mámou utajit, ale poslední dobou jako by něco začala tušit a měla oči všude. Často volala na pevnou linku, aby zjistila, jestli je Jana doma. To bylo hlavně v době, kdy zůstávala dlouho v práci. Měla soukromou psychologickou poradnu, ale své metody na dceři neužívala. Znala ji moc dobře aby věděla, že to nikam nevede.
„Chceš svést autem?“ nakoukla do jejího pokoje zrovna ve chvíli, kdy se oblékala.
„Ne,“ odmítla. Doufala, že v autobuse potká Evu, pokud se tedy do školy chystala. „Pojedu busem, třeba tam někoho potkám.“
„Tak jak chceš, já jen, že dneska jedu do práce výjimečně autem. Mám odpoledne schůzku.“
„Schůzku? S kým?“
„S tvým otcem.“
Janě se zamotala hlava. „Jo? Tak si to užij.“
„Jano, pořád je to tvůj táta,“ změkl jí hlas.
„Hele, mami, ty se scházej s kým chceš, ale nesnaž se mě přesvědčovat, abych taky někam šla. Ne, nepůjdu na žádnou večeři,“ zavrtěla odmítavě hlavou a začala si sčesávat vlasy co culíku.
„Aspoň na chvíli! Dlouho už si ho neviděla,“ přesvědčovala ji.
Tak dlouho to zase nebylo, řekla si pro sebe. „Ne, nejdu nikam. A teď, když dovolíš, ráda bych přišla dneska včas.“ Sebrala z křesla svůj černý manšestrový kabát a ze stolu vzala mobil a iPod. Pak proplula kolem mámy, skrčila se pro DC botky (k sukni si nechtěla brát obyčejné tenisky), vzala si své klíče a hlasitě za sebou třískla dveřmi. V rychlosti seběhla schody a v přízemí narazila na svou starší kamarádku ze základní školy, Andreu.
„Ahoj Janičko,“ objala ji a společně se vydali na autobus. „Jak se máš, kočko moje? Co si dělala celý prázdniny?“
„Ahoj, nějaká opálená... Jo, to by mě zajímalo, co si dělala ty, když si se tu celý dva měsíce neukázala a předtím si ani nezahučela,“ pošklebovala se Jana.
„Já jsem ti to neřekla? Oh no, that is terrible! I was in England.“
„Dva měsíce? Ty jo, cos tam dělala?“
„Užívala si a zdokonalovala ájinu."
"To si byla u nějaký rodiny? Kdo ti to platil?"
"Ne, byla jsem u známých. Mám tam nějakou tetku přes deset kolen, která si vzpomněla na to, že její sestřenka, tedy moje máma, má dceru. A tak mě pozvali. Přes Vánoce tu bude zase jejich syn. Ty jo, kdybys ho viděla, ten byl tak sladkej!“
Zmínka o sladkém klukovi připomněla Janě něco moc důležitého. Její sázka s Evou stále platila! Hned dneska musí skórovat.
„Jano? Posloucháš mě?“ vyrušila ji z jejích úvah Andrea.
„Jistě, že poslouchám. Hele, jede ti autobus,“ ukázala na přijíždějící Klatovák, když se přibližovaly k zastávce. „Mazej do školy.“
„Letím, odpoledne se stavím! Čau, nechci přijít pozdě!“ Lehce ji objala a pospíšila si k autobusu.
Na zastávce postávalo několik málo lidí. Bylo chvilku před půl osmou. Postavila se co nejblíže k jízdnímu řádu a v kapse začala štrachat po peněžence. Chvilku ji nemohla najít, ale byla si jistá, že ji odtamtud nevyndávala. Našla ji ve vnitřní kapse. Za minutku přijel skoro plný autobus, zastavil u krajnice a řidič jim otevřel. Všichni se nahrnuli dovnitř a většina platila přes magnetickou kartu.
Nastupovala stejně skoro jako poslední, takže už ani nedoufala, že by si někde našla místečko. Když ale pokročila dál do vozu, jedno tam přece ještě bylo. Jakmile se posadila a prohlédla si spolusedícího, nadskočilo jí srdce.
Tenhle obličej znala. Jistojistě to musel být právě ten kluk, kterého dříve potkala cestou do Kdyně. Horečně přemýšlela, jestli by ho měla oslovit. Nakonec se ale rozhodla pro možnost na sebe příliš neupozorňovat.
Za třináct minut se celý autobus vyhrnul na Domažlické autobusové nádraží v Poděbradově ulici. Ještě se otočila, jestli náhodou neuvidí, kam ten týpek zamíří, ale nemohla ho v tom davu nikde najít. Radši se proto vydala ke škole. Cestou se k ní přidalo spoustu spolužáků, které v autobuse nezaregistrovala. Rozkecali se o prázdninách. Po deseti minutách chůze zapadli do budovy, bylo něco po tři čtvrtě na osm, takže už bylo otevřeno. Hromadně se narvali do šatny a když šli do třídy, dělali nehorázný bordel.
První den školy? Vopruz, řekla by Jana. Jejich třídnímu profesorovi Polívkovi sice smysl pro humor nechyběl, ale s těmi svými nároky to trochu přeháněl. Hned na začátku hodiny si zahrál šachy.
„Znám vás, měl jsem to potěšení si to všechno loni vyzkoušet. Tudíž to vyřeším hned na začátku roku. Je to trochu dětinské, ale přesto účinné. Je tu někdo, kdo musí sedět vepředu?“
Přihlásila se jedna holčina. „Takže, Marie, posaďte se mi tady, do druhé lavice. Ano, přesně tam. Teď, á, jistě, zapomněl jsem, ještě, než vás zmatu rozsazováním, chybí někdo?“
„Slečna Chvalovská,“ ozvala se Jana zklamaně. Opravdu čekala, že alespoň první den se ve škole ukáže.
„Jistě, slečna Chvalovská a slečna Deáková. Stále nejlepší přítelkyně? Nebuďte zklamaná, že tu není. Víte, letos vám ty zameškané hodiny trpět nebudu. Doufám, že se polepšíte.“
Jana se v duchu zasmála. Ne, pane profesore, letos to bude ještě horší. „Jistě, pane profesore, ale pokud vím, měla jsem všechny hodiny omluvené a známek jsem měla dostatečně.“
„Ano, slečno Deáková, ale pokud já vím, v některých předmětech jste měla více jak dvacetiprocentní absenci. Nevím, jak jste profesory přesvědčila, abyste nemusela dělat komisionální zkoušky, ale letos si na vás osobně dohlédnu. Berte to jako mé první varování. Rozuměla jste?“
„Ano, pane profesory, nemusíte mít žádné obavy.“ Musím se nechat uvolnit z tělocviku, zazoufala si. Letos školu prostě nezvládne, pokud bude mít odpolední vyučování.
„Takže, první věc, kterou udělám, bude, že vás, Jano, posadím vedle slečny Chvalovské a pokud mě o hodinách budete vyrušovat, odrazí se to na vašem prospěchu nejen v hodinách matematiky, ale i na známce z chování.“
Buzerace, problesklo Janě hlavou. Nevěděla, jestli se má radovat nebo brečet. Chtěla vůbec sedět vedle Evy? Pokud se tedy ještě do konce života ve škole objeví.
„Dále, pane Vokáči, letos poctíte lavici přímo za katedrou. Společně s panem Vyskočilem. Myslím, že si budeme rozumět. A platí pro vás stejná pravidla, jako pro slečnu Chvalovskou a Deákovou.“
Když skončil, byl se svou prací evidentně zcela spokojen. „Pokud to takto nebude fungovat, samozřejmě ještě udělám nějaké změny. Za týden by už mohl být zasedací pořádek nadobro sepsán. Rozvrh dostanete během týdne. Ještě vám rozdám školní řád, který si každý z vás povinně přečte a podepíše mi, že s ním byl seznámen. Dále pro vás mám omluvné listy, který si každý na místě podepíše a z druhé strany dolů napíše, že byl seznámen se školním řádem. Kdo potřebuje nutně ještě dnes nějaká razítka o potvrzení o studiu, zajde si po vyučování osobně do sekretariátu.“ Podal Vokáčovi omluvenky, aby je rozdal a dodal: „Omluvné listy mi každý osobně odevzdá do ruky. Nechceme přece žádné podvody, jako se tu každý rok nějaký najde. Bylo by zbytečné si způsobovat nějaké problémy.“
Opravdu to byl den na houby. Všechno se ale změnilo, když ze školy vycházela. Nemohla si nevšimnout poblíž postávajících týpků oblečených do černé. Už to bylo takové znamení, že tam nestály jen tak. Když mezi nimi poznala jejich nejlepšího trenéra, přeběhl jí mráz po zádech.
Jelikož se na ní dívali, rozloučila se s kamarády a pomalým krokem k nim zamířila. Byli čtyři. Ty ostatní neznala.
„Ahoj Carmen,“ pozdravil ji trenér. „Musíme s tebou něco vyřešit.“
„Ano? A co, že to nemůže počkat na dnešní trénink?“
„Kdyby to bylo tak nedůležité, že by to počkalo na dnešní trénink, tak bychom tady teď asi nestáli,“ odpověděl a podrbal se na hlavě.
„Dobře, tak… o čem chcete mluvit?“
„Je nutné, abys jela s námi.“
„Kam?“ zeptala se nedůvěřivě a v hlavě přemítala, k čemu by jí byl poloviční a téměř nefunkční obranný štít proti čtyřem plně kvalifikovaným mágům.
„Na základnu.“
„Můžu se tam zastavit, jen co se stavím doma.“
„Je nezbytné, aby si jela hned,“ nedal se odbýt. „Pokud nechceš, abychom ti to připsali do tvých záznamů, tak bys s námi měla jet.“
„Vy jste tu autem?“
„Služebním,“ doplnil jeden z příchozích a ukázal na nedaleko zaparkované auto.
„Tak se prokažte,“ poručila a stále si od nich držela dvoumetrový odstup.
Pokrčili rameny a vyndali si své přístupové karty. Moc jí to nepomohlo, daly se přece zfalšovat, takže nakonec řekla: „Fajn, pojedu,“ protože jí nic jiného nezbývalo.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 12 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 33 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 65 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
