obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915324 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39441 příspěvků, 5736 autorů a 390005 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Mrkněte prosím na internet ::

Příspěvek je součásti workshopu: Život po roce 2012
 autor Jindřich publikováno: 30.06.2012, 23:58  
 

„Necourej furt do toho mrazáku!“ znělo mi stále v uších. A pak ta rána, jak mě někdo zabouchl vevnitř. Srandičky, říkal jsem si první minuty, i když zhasínat ten vtipálek nemusel. Potácet se potmě mezi půlkami prasat a narážet do nich obličejem není nic příjemného.
„To už by snad stačilo, nééé?“ řval jsem už dost naštvaně, když to trvalo snad půl hodiny a do mě se dala ukrutánská zima.
Odpovědí mi ale bylo ticho. Takové to odpudivě tiché ticho. Že oni na mě zapomněli?, blesklo mi hlavou. To by byl ovšem velký průšvih!
Došátral jsem se ke dveřím a bušil jsem do nich jako blázen. Jenže pěsti do železa jen tak legračně pleskaly. Chce to něco tvrdého, začal jsem horečnatě šacovat kapsy. Mobil! Herdejk, já sem blbej! Že mě to nenapadlo dřív…
Hm, není signál, ale někdo říkal, že nouzová čísla i tak fungují. A já jsem přece v nouzi! 150, 155, 158 … nic.
Polilo mě horko…vlastně – jak to? Vždyť jsem v mrazáku… Nojo, proto je takové ticho – nejde agregát. To bude pěkný průšvih, tolik masa…
Seš ty normální? Jde ti o kejhák a ty přemejšlíš nad národohospodářskou škodou, vyčinil jsem si v duchu a usilovně přemýšlel, co dál…
Poprvé jsem tu byl, když jsem nastoupil do prváku. Hrozně mě to tu fascinovalo. Jednak bylo tenkrát parno a tady se člověk krásně osvěžil a pak – pohled na ty řady zavěšených čuníků docela burcoval moji fantazii, s jejímž obsahem by sice měli útlocitní moralisté problém, ale prostě to tak bylo, no…
Jen jednou se mi tu nelíbilo. To když nás starý Kořínek nahnal čistit odpadní šachty po odstávce. Fujtajbl, to bylo mazlaviny! Ale moment – vylezli jsme pak nějakými dvířky za skladem!
Padl jsem na všechny čtyři a horečnatě hledal volnou mřížku. Do těch zářezů se mi vejde jen špička malíčku a tou se moc zabrat nedá… Jo! Moc to nešlo, ale po několika pokusech jsem oběma malíky dokázal mřížku nadzvednout a odsunout. Opatrně jsem se spustil na dno kanálu. Čekal jsem břečku, ale nekonala se – jednak se to tu pravidelně čistí a jednak – i když nejde agregát, mráz tu vydrží docela dlouho.
Pomalu a opatrně jsem postupoval pod zadní část mrazáku. Doufám, že jsem v hlavním kanále a nejdu napříč po sběrnici. Ne, dobrý to je!, ulevilo se mi když jsem nahmatal první odbočku. Takže – teď musím dojít na konec a tam vlezu do roury, která mě zavede k dvířkům. Vejdu se tam ale vůbec?, blesklo mi hlavou.. Přeci jen jsem od prváku docela vyrostl. A pak – dvířka budou asi zamčená…
Do roury jsem se nasoukal docela v pohodě a lezlo se také dobře – ten mírný sklon mi pomáhal. A jsem u dvířek. Nahmátl jsem kličku a nešlo s ní samozřejmě hnout… Teď už však nemám co ztratit. Několika kopanci se mi ji povedlo urazit a rozsypal se naštěstí i mechanizmus uvnitř. To všechno mi dají určitě k úhradě, ale ať si to zaplatí ten vtipálek, co mě tu zavřel. Vždyť mě mohl zabít!
Poslední kopanec jsem věnoval dvířkům. Dýchlo na mě teplo, ale tma a ticho zůstaly stejné. Kolik asi je?, nahmátl jsem znovu mobil. Tři hodiny, osm minut. Moment – ale teď už bych přece signál měl mít! A nemám! Co to je?
Najednou mi došlo, že je divná i ta tma. Normálně je dvůr přece osvětlený pořád a haly také – je tu noční směna…
Pomóóóc!, zařvala má ústa, aniž byla tázána. Nic. To se mi snad zdá. Nic nechápu, ničemu nerozumím, nevím, co se děje. Se mnou, s fabrikou, s ostatními... Není konec světa? Furt se o tom žvaní…
Vydal jsem se pomalu na průzkum. Potmě už jsem se začal pohybovat docela obstojně. Za skladem jdu vlevo přes parkoviště firemních aut. Ale co to? Konečně bylo ticho přerušeno nějakým šramotem. Zvuk mě dovedl až k jednomu z mrazících vozů. Vychází to zevnitř. Lezu na žebříček, beru za kliku… Ale moment, kdo ví, co to je!, zarazím se vzápětí. Hledám po zemi nějaký kámen. Kdepak, tady se poctivě zametá… A tak šmátrám po návěsu, jestli nenajdu něco volného. Konečně! Na boku je zavěšený železný klín. Horečně uvolňuji závlačku a se zbraní v ruce se vracím k zadním dveřím. Nejdříve zabouchám! Šramot ihned ustal. Ale pak slyším nějaké slaboulinké ťukání. Docela mě to uklidňuje – to je jistě člověk a ne nějaké zatoulané krysy. Otvírám dveře a vzápětí padám pod tíhou těla, které se na mě vyřítilo. Odstrkuji ho od sebe a křičím: „Nechte mě bejt, já sem Jirka!“
Chvilku je ticho a pak: „A já Věra…“
Chodí se mnou do třídy. Krásná holka, jeden čas jsem do ní byl blázen, ale ona o mě nezavadila pohledem.
„Co tu děláš?“, vykoktal jsem překvapeně.
„Někdo mě zabouch do mrazáku a zdrhnul. Blbec, mohla jsem zmrznout, nebejt tebe.“
„Hele, mě taky. Ale do velkýho, s prasatama. A zhasli mi, volové!“, postěžoval jsem si na oplátku.
„No, to já tam taky měla tmu, protože to bylo naštěstí vypnutý. Uklízela jsem tam.“
Najednou jsem zjistil, že se ke mně tiskne. Věrka! Ke mně!
„Je ti zima?“, zeptal jsem se zbytečně.
„Strašná…“
Seděli jsme ani nedutali a mně se to všechno najednou zdálo hrozně krásné. Jestli je tohle konec světa, tak ať si pěkně je! To je ta nejlepší varianta!
„Kolik je vůbec hodin?“, zeptala se najednou. Vytáhl jsem mobil.
„Budou čtyři.“
„Cože? Ježiš, mohla bych zavolat domů?“
„Hm, asi ne, není signál.“
„Jak to?“
„Tak to nevím. Vůbec je všechno nějaký divný. Nikde nikdo, tma, ticho. Vůbec nevím, co se děje.“
„Ajó!“, vyskočila zmateně. „Co budeme dělat?“
„To, holka, vůbec netuším. Nic mě nenapadá. Ale jsem rád, že si tady ty,“ usmál jsem se.
„Hm, já jsem taky ráda,“ odpověděla docela chladně, „ale teď mě víc zajímá, jak to dám vědět našim.“
V tom jsem měl výhodu. Budu mít maximálně průšvih na intru, ale to se vysvětlí. Věra dojížděla, tak se její rodiče asi zblázní, že nepřišla domů.
„Kdy ti teď něco jede?“
„Copak já vím? V tuhle dobu jsem v životě nejela.“
„Tak pojď, doprovodím tě na nádraží.“
„To budeš hodnej, ale musím se převlíknout a vzít si v šatně peněženku.“
Vydali jsme se na trnitou cestu tmou. Oběma se nám občas povedl nějaký ten letmý až důvěrný dotek, ale mám podezření, že jsem to naplno vnímal jen já.
„Dej mi ruku,“ navrhl jsem nesměle. Dala!
Fakt jsem si to užíval, ale zároveň mi létaly hlavou i méně příjemné myšlenky: Nebudem zakopávat o mrtvoly? Nečíhá na nás někde někdo?
Nezakopávali jsme (tedy o mrtvoly – jinak dost často) a nikdo nečíhal. Všude pusto, prázdno a ticho. Jen její dech … jen ten její dech…
„Nechtěla bys se mnou chodit?“, ozval jsem se hrdinsky.
„Hele, to si nech fakt na jindy, teď mám jiný starosti,“ zmrazila tok mých myšlenek, pustila moji ruku a šátrala v šatně po skříňkách, „jo, a jdi ven, budu se převlíkat!“
„Co blbneš, dyť je tma!“, namítl jsem.
„No, to je sice fakt, ale co když najednou rozsvítěj?“, odzbrojila mě a já šátral neochotně zpátky na chodbu.
Za chvíli vyšla ven a automaticky mě chytla za ruku: „Jdem!“
Městem jsme docela bloudili, za celou dobu jsme nepotkali živáčka, neprojelo jediné auto. Přikládali jsme to nočnímu času, ale přeci jen – touhle dobou už dost lidí jindy chodí do práce.
Stejné to bylo na nádraží. Všude tma, ticho, zavřeno. Sedli jsme si na lavičku a čekali. Nic se nezměnilo ani s rozedněním…

***

Věra se tehdy na pár dní sesypala a skoro s ní nebyla řeč. Ve mně se naopak probudil chlap, který se musí postarat. První dny jsem trávil stěhováním prasat z nefunkčního mrazáku do aut, kde byly agregáty na naftu a té bylo naštěstí zatím dost. Do velkého kufru jsem také sesbíral spoustu zapalovačů, protože dělat oheň křesáním kamínků jsem si nedovedl představit.
Nejdřív jsem se ostýchal brát cizí věci, ale co se dalo dělat? Potřebovali jsme je a nikdo nikde nebyl, koho bychom se mohli zeptat nebo mu to zaplatit.
Nastěhovali jsme se do domku, který měl střechu ze solárních panelů, takže jsme měli i světlo. Od televize, rádia, internetu jsme si odvykli poměrně brzy, protože jsme měli spoustu starostí se samotným přežitím…
Věra se mnou první týdny několikrát přestala mluvit, občas se i na chvíli odstěhovala. To, když podlehla myšlence, že za všechno mohu já. Na to si budu muset zvyknout – nikdo jiný, na koho by se dalo leccos svést, už tu není…
Pak se ale začal náš vztah normalizovat a posléze i prohlubovat.
Jednou takhle ráno přišla ze své ložnice, obejmula mě a dala mi první pusu. Opravdovou! Večer už nešla do své, ale do naší ložnice…

***

Dnes máme šest zdravých dětí. První dva potomky jsme ještě krmili umělou výživou, ty další už Věra jen kojila, protože výživám skončila garanční lhůta a riskovat nechceme.
Také už bydlíme ve čtvrtém městě, protože zásoby docházejí a je třeba za nimi putovat. Momentálně jsme v San Remu – hlavně kvůli teplu a snazší obživě.
Spoustu času trávíme po knihovnách, neboť nevíme, jak dál. Hodně věcí už jsme se naučili – umíme si vyrobit jídlo i základní energie, ale máme-li to tu znovu aspoň trochu zalidnit, musíme něco vymyslet, protože sami dva na to nestačíme a incest jsme zavrhli na samotném začátku.
A také bádáme, co se tehdy vůbec stalo. Kam se poděli všichni teplokrevní živočichové, včetně lidí. Jak to, že přežili bez úhony vodní tvorové, ale jen ti v moři? A co hmyz? O některých broucích se přece říkalo, že přežijí všechno? Nepřežili... Nejvíc postrádáme včelky, protože všechno sice roste, ale nic neplodí. Změnili jsme tedy stravovací návyky a sami se divíme, co všechno lze pozřít.
Nás ochránil pravděpodobně mrazák, ale proč? A byli jsme jediní na světě, kdo v něm právě byl? To je dost málo pravděpodobné. Jenže - jak zjistit bez komunikačních prostředků, jestli ještě někdo na Zemi zůstal?
Už jsem se zkoušel vrtat v několika anténách, nahodil jsem náhradní zdroje, ale zdá se, že tu teď máme vzduch, kterým se nedá nic šířit.
Jinak se tu ale dá žít celkem dobře. Nic nám nechybí, co scházelo, to jsme si dokázali nahradit.
Prostě - na to, že všechno museli a musejí zvládat nevyučení řezník a uzenářka jsme si zatím tak špatně nevedli.

***

Tenhle příběh jsem sepsal a pokouším se ho poslat proti času. Je tam řada otázek, a tak, pokud k vám dorazí, mrkněte prosím na internet a poraďte.
Děkujeme
Jirka a Věra, San Remo


 celkové hodnocení autora: 99.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 7 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 79 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Akiko 12.07.2012, 6:42:17 Odpovědět 
   Zdravím,
trochu mi to námětem připomíná Den trifidů, s tím rozdílem, že tady všichni zmizeli, tam oslepli. Ale to nic nemění na tom, že nápad je výborný, skvěle a čtivě zpracovaný, jen mi tam nesedí ten milostný vztah, ale to je čistě můj názor, protože na romantiku moc nejsem a radši bych si četla, jak tam přežívají, vymýšlejí všemožné technické vychytávky a znovu všechno objevují... :)
 čertíček244 09.07.2012, 21:14:39 Odpovědět 
   Ahoj, Jindřichu,
čtu tuhle tvoji povídku už podruhé a jsem taková rozpačitá... a nevím přesně proč. Líbí se mi nápad, ten je bez debaty. Prostě mám dojem, že mi v té povídce něco chybí, neumím pojmenovat co, ale ten pocit tu prostě je... že to mohlo být ještě o krapet lépe zpracované. Možná jsem jen namlsaná tvojí poezií. Snad se na mě nebudeš proto zlobit, je to jen můj subjektivní pocit. Jinak nápad je fakt dobrý, za ten jednička... Čírtě.
PS: Celkově by to bylo jedna mínus, takže hodnotit nebudu, ale až se dostanu ke komentářům tvých básní, tak ti ty jedničky vynahradím.
 ze dne 10.07.2012, 0:12:18  
   Jindřich: Ahoj, Čírtě,
propracovat by se to určitě dalo lépe - nerad jsem to dával z ruky před konečným "česáním", ale byl to momentální nápad "Last minute", tak jsem to vložil těsně před uzávěrkou workshopu (byli jsme jen 2), jehož termín byl pak prodloužen a já se čertil (promiň :o))), že se tam dílko měsíc válí v tomhle stavu a já už na něj nedosáhnu.
Nicméně - ladit se dá asi každé dílko, a to do nekonečna, takže se za výsledek nikterak nestydím, stojím si za ním, protože jinak bych ho nevložil, to mi věř.
A děkuji nejen za tvé návštěvy a mimořádnou pozornost tady, ale i za pěkná slova o mé poezii. Rád tě u ní kdykoliv uvidím :o)
 zahradník 02.07.2012, 1:46:07 Odpovědět 
   Jirko a Věro, co vám poradit? Snad jen popřát mnoho sil, ještě máte před sebou kus práce, než znovu zalidníte celý svět...
 ze dne 03.07.2012, 20:26:55  
   Jindřich: Ondro, mám vyřídit poděkování od obou :o)
 Věrka222 01.07.2012, 21:44:58 Odpovědět 
   Dobrý nápad. Líbilo.:-)
 ze dne 03.07.2012, 20:26:13  
   Jindřich: Díky, Věro :o)
 Šíma 01.07.2012, 11:45:56 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavý nápad... Líbilo se mi všudypřítomné tajemno a nejistota. Co se tam (či tu) sakra stalo? Proč přežili jen oni dva? Odpovědi nepřicházejí a bůh ví, zdali by ve skutečnosti přišly! Takže tak...

P.S. Všiml jsem si hory nadbytečných čárek, ale čert to vem, aspoň že spolu s těmi písmenky přežila i interpunkce! :o)
 ze dne 03.07.2012, 20:25:38  
   Jindřich: To je právě to, Šímo - zmizeli lidi, přibyly čárky :o)))
Díky :o)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
obr
obr obr obr
obr
Orel 2- druhá k...
Sirnis
Nekropotence29
kilgoretraut
Zalžu ti
Stanislav Klín
obr
obr obr obr
obr

Ve službách inkvizitora (2/4)
Apinby
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr