obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915261 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39343 příspěvků, 5725 autorů a 389591 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Arn Dresko VIII. Hrdina a padouch ::

 autor jindra publikováno: 22.05.2012, 20:56  
 

Děsně jsme zmokli i za tu chvíli, co jsme běželi k autu. Mladýmu to párkrát zdechlo, protože blbě řadil, jak byl vyděšenej. Nevyčítal jsem mu to. Sám bych to, po tom všem, nedal líp.
Když zaparkoval, vzal jsem si klíčky ze zapalování a vystoupil. Pak jsem obešel auto a řek mladýmu, aby otevřel kufr a vylezl z auta.
„Vlez tam,“ ten kufr byl větší, než některý kvartýry, ve kterých jsem svýho času přebýval.
Nesměle se tam nasoukal, schoulil se do klubíčka a čekal, až ho zavřu. Nedočkal se.
Strčil jsem si pistoli do kapsy a dal mu šílenou ránu pěstí do spánku. Musel ztratit vědomí hned po tý první ráně, protože se vůbec nebránil. Levou rukou jsem se zapřel o nárazník a pravou ho mlátil tak dlouho, dokud mě nezačala bole pěst a z jeho hlavy nebyl krvavej chuchvalec. Pak jsem konečně ten kufr zavřel.
Jeho smrt nebyla zbytečná. Dal jsem jeho životu smysl. Větší smysl, než jakej by měl, kdyby ho strávil někde na úřadě. Měl jsem pro něj plán a ten plán z něj nakonec udělal svým způsobem hrdinu.
Zakrvácenou pracku jsem si otřel do košile a odešel se věnovat panu zastupiteli.
Byl rozvalenej v tom svým křesle, jako bych já přicházel k němu na audienci.
Sed jsem si naproti němu na opěradlo pohovky.
„Madej odpočívá.“
„V pokoji předpokládám…“
Chtěl jsem to s ním uhrát nějak elegantně, důstojně. Chovat se chladně a rozvážně až do konce. Neudělat chybu. Nenechat se unést. Jenže mi připomněl mýho strýce - chladnou vypočítavou bestii. Když jsem byl malej, měl psa, kterej se jmenoval Hektor, a taky manželku, která ho podváděla. O tý nevěře se dozvěděl tak, že musela jít na potrat, protože otěhotněla. Hektora měl každej rád. Byl velkej, černej, mazlivej a tak trochu pankáč. Jednou ho přivázal na noc za trest ke stromku na zahradě, protože mu rozkousal papuče – byl štěně. Do rána z toho stromku zbyl jenom pahýl. Hektor ho rozsápal na hadry, který roznes po celý zahradě. Když se strýc dozvěděl o tý nevěře, dal Hektora zastřelit zabijačkovou pistolí. Dokonce si to celý zařídil tak, aby ho vezl na kolečkách zakopat do pole právě ve chvíli, kdy se jeho manželka vracela z práce. Nenáviděl jsem ho. Myslím, že kromě něj jsem za celý život nechoval k nikomu skutečnou nenávist. Jednou, na nějaký rodinný oslavě, kde byla děsná fůra jídla, pár let po tom, řek ve vtipu, že by bylo skvělý, kdyby tam byl Hektor kvůli zbytkům a kostem. Byl na druhý straně místnosti a celou dobu se děsně bavil a sám byl neskutečně zábavnej, střed společnosti. Chtěl jsem ho zabít. Vstal jsem a šel k němu. Netuším, co bych mu udělal, kdyby se mnou nevstal můj táta, kterej mě celou dobu pozoroval, a neodved mě pryč z místnosti.
Navzdory všemu jsem se nevrhnul na mistra zastupitele se sveřepou zběsilostí. Ovládnul jsem se. Uvědomoval jsem si, že ho nesmím a nechci zabít. Ještě ne.
Zlomil jsem mu první článek ukázováčku na levé ruce. Snažil se nekňučet. Podle mě si myslel, že když nedá najevo bolest, budu zklamanej. V tu chvíli jsem začal ztrácet iluze o velikosti jeho ducha.
Každopádně zatímco se snažil nedávat najevo bolest, jsem vzal ten bazmek na zařezávání doutníků a pokusil se mu tím ten článek odříznout. To už zařval bolestí.
Jenže to nešlo. Neměl jsem v prstech dost síly. Bylo to docela trapný, ale mně to bylo fuk. Prostě jsem se na to vysral, sednul si a zapálil si.
Chtěl jsem, aby si uvědomil, že můžu, že si s ním můžu dělat, co se mi zachce. Ani jsem neměl vymyšlený nějaký prudce kreativní násilí.
„Hele ty víš, že seš svině a zasloužíš si cokoliv tě teď čeká.“
Děsně funěl, jak se snažil nedávat tu bolest najevo.
„Seš padouch a každej padouch by měl počítat s tím, že může dopadnout dost špatně. Když se zloděj vloupá někomu do kvartýru, měl by být smířenej s tím, že ho pán domu sejme a přijmout to bez keců.“
„Nejsem žádný zloděj,“ zachropěl.
„Jasně... Já vím. Seš děsnej gangster a papaláš,“ byl jsem zase dost zklamanej takovou přízemní odpovědí, „každopádně sis vybral a měl bys být smířenej.“
„Věděls, že v Amazonii žije prudce jedovatý druh hada, který se v období, kdy se rozlije řeka, mění v rybu?“ zeptal se.
Jenže já neměl chuť ani čas vést s ním nějakou učenou disputaci a vykecávat se v metaforách. Taky jsem k němu nechoval žádnej respekt, abych ho nechal vykecávat. Mít takle svázanýho kožeňáka, určitě bych si rád poslechnul, cokoliv by mi chtěl říct. I když pochybuju, že zrovna on by měl tuhle potřebu vylívat si srdičko či co.
Shodil jsem ho se židlí na zem, zakousnul se mu do toho načatýho prstu a ukousnul mu ho.
Řval bolestí.
Vyplivnul jsem si ten prst do dlaně, narval mu ho do pusy a přinutil ho spolknout ho. Žádnej dvojsmysl. Prostě si sežral prst.
Vstal jsem a šel si nalít tu jeho fajnovou whisky. Jenže se začal dávit, takže jsem ho musel nejdřív zase zvednout, aby se mi neudusil. Dalo mi to zabrat. Byl kus chlapa.
Zatímco zvracel, nalil jsem nám oběma skleničku. Neřešil jsem, že vyzvracel i ten prst. Neměl jsem chuť hrabat se v jeho zvratkách a rvát mu ten prst zase zpátky. Nechal jsem mu ho ležet v klíně mezi zvratkama. Jenom jsem občíhnul, co měl asi na večeři, ale nešlo to už moc identifikovat. Nejspíš to bylo něco s bramborama a zeleninou.
„Už si rozumíme, že téma rozhovoru vybírám já?“ a zapálil jsem si. Cígo, co jsem pustil na zem, když jsem se na něj vrhnul, jsem nechal doutnat na koberci.
Nejspíš mi pomohlo vidět ho tak zlomenýho a poníženýho, protože se mi už netřásl hlas ani maličko. Nabídnul jsem mu skleničku, aby spláchnul ten humus, co měl v puse.
Kývnul a já mu dal napít.
„Takže jak jsem říkal… Seš padouch…“ a napil jsem se.
„A ty bys měl být hrdina?“
„Ale kdeže! Hrdina bude támhle prdelka… Díky tobě.“
„A jak to chceš udělat?“
„Po tom je tě hovno,“ vážně už mě nebavil.
„Od první chvíle, co jsme se potkali, jsem věděl, že v tobě něco je,“ nemoh jsem si pomoct, ale nedokázal jsem ho nějak okázale přerušit a sám zase pokračovat, když se chystal mluvit o mně, “věděl jsem, že toho můžeš hodně dokázat. A to jak ses vyrovnal s tím pisálkem! Většina lidí by se pokusila zabít, ale ty ne. Ty jsi predátor. Had, který se mění v rybu. Ryba, která se mění v hada. Přežíváš, protože se dokážeš adaptovat. Jsi sofistikovaný predátor jako já. Taky jsem…“ ve chvíli, kdy se pokusil začít mluvit o sobě, mě začal nudit.
Beze slova jsem se zvednul, odešel do garáže a vrátil se s pilkou na železo. Neměl vzpomínat toho novináře. Prostě neměl.
Vytáhnul jsem z prdelkova saka mobil a nachystal si nahrávání.
„Teď mi povyprávíš o všech svinstvech, cos kdy udělal,“ a přejel jsem mu pilkou po zápěstí levé ruky tak, aby mu zuby pilky jenom lehce potrhaly kůži, „myslím, že kdyby ses nezmínil o tom novináři, nejspíš bych se neuchýlil k těmhle prostředkům.“
Napil jsem se. Vážně chutnala výborně. Ne, že by mi v barech nechutnala. Nejsem žádnej znalec, ale tohle byla jiná liga.
„Nic ti neřeknu. Oba víme, že si tím nepomůžu.“
„Pomůžeš… Když mi to řekneš, prostě tě střelím do hlavy.“
„Ne,“ tím mě překvapil. Čekal jsem, že si zbaběle vybere tu snazší smrt.
„Ne?“ a stoupnul jsem si a přiložil mu pilku k ruce.
„Ne.“
„Jak myslíš,“ a hrábnul jsem mu pilkou do masa, ale jen tak preventivně. Jsem děsnej – pořád jsem doufal, že se umoudří a vyzpovídá se. Bylo by skvělý mít jeho doznání nahraný.
„Takže?“
„Prostě mě střel. Prostě mě, prosím tě, střel!“
„Tak budeš, kurva, mluvit nebo ne?“
„Nemůžu,“ kňučel. Byl to idiot a neměl jsem už náladu handrkovat se s ním, takže jsem se pořádně opřel do tý pilky.
„Né! Proč?! Ááááá! Proč?“
„Kdyby náhodou, ty vole, tak abys mi moh v pekle říct, jak se asi cítil ten novinář.“
Dlouho si to ale neužíval, protože za chvíli ztratil vědomí.


 celkové hodnocení autora: 93.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 22.05.2012, 20:55:38 Odpovědět 
   Zdravím.

Scény vystřižené jako z nějaké "gangsterky". Náš hrdina, "jeho šéf" i s poskokem jsou záporáci. Ten mladý, který skončil v kufru byl nejspíš jen v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Nebudu moralizovat, jen čtu. Uvidíme, co se stane v dalším díle. Nejspíš nepůjde vše tak, jak si Dresko naplánoval. Na šotky jsem dnes nehleděl. Text je čtivý, přestože je poněkud drsnější než obvykle. Hezký den a psaní zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Rypouš vypráví
velkyusi
Býval jsem fraj...
Karel Fialka
3. Noví sousedi...
Jujacek
obr
obr obr obr
obr

10dkg magie
Aenica
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr