obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915491 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39731 příspěvků, 5764 autorů a 391416 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Srub za poslední řekou ::

Příspěvek je součásti workshopu: Život po roce 2012
 autor Sonic publikováno: 30.06.2012, 23:58  
Zkáza zevnitř, ne zvenčí...
 

Srub za poslední řekou

M si zapálil dýmku a rozkuřoval, dnes už snad po sté, ale těžko říct, když už to dávno přestal počítat. Sledujíc jak dým stoupá k dřevěnému stropu, jak jej oblizuje a kopíruje až k otevřené okenici, se dlouze a ztěžka nadechl. Přemýšlel na posledními dny i roky se smutkem a beznadějí těžkými jako rtuť, která se jen usazuje a usazuje a nikam se nevytrácí, na rozdíl od všech krásných šťastných vzpomínek, z nichž zbyla nejdříve pouhá torza, později krátké zákmity a záblesky hluboko v podvědomí a teď? Nic, bezbarvá nekonečná prázdnota.
Zpočátku ani nešlo o nějakou radost nebo nadšení z úniku ze zkázy světa a společnosti, útěk od společnosti, která zdegenerovala k morálnímu dnu. Šlo zkrátka o cestu, o sílu, o to prvotní rozhodnutí. M měl před lety velmi živý sen, už v době, kdy věděl, že nejen jednotlivé segmenty se zhoutí, ale že se již hroutí vše a nelze tomu zabránit. V tom snu vše viděl natolik konkrétně a v celku, že jej to zmrazilo a zdusilo v něm veškerou chuť k životu. Potácel se od ničeho k ničemu, nezřízeně pil, snažil se komukoli kdo naslouchal vysvětlit, že se té zrůdné klice, která lidstvo chytila pod krkem, musí postavit. Jedinými reakcemi na tyto podněty však byly pouze nepochopení, podezíravost, nevole, v horších případech pak slovní i fyzická agrese. Lidé byli zkrátka neschopni zdravého myšlení, vlastní krikity, bezhlavě bránili systém, který je mořil a ničil všechny elementární smysly bytí. Všichni si pod sebou podřezávali radostně a svéhlavě větem života, zatímco „elity“, jež toto vše způsobovaly a podporovaly všemi prostředky, si v v prosluněných přepychových palácích mnuly ruce v sebestředné psychotické opojnosti z vlastní moci nad hloupostí většiny. V rychlém sledu pak přišly očekávaná omezení svodoby, nesmyslné války, střídání období hladu a obžerství, exploze násilí, pornografie dostupné všude a všem, kataklyzma do pozlátka zabalené tuposti konzumované ochotně a vždy propagandou vymytými dušemi. V té době už M ovšem dávno prozřel a vzdal se naděje i snahy někoho svést z této nihilistické cesty. Opouštěje rodinu, své blízké a přátele, vydal se na dalekou cestu pryč z této nefunkční civilizace do lůna divočiny. Zanechal za sebou ženu i malé dítě a s každým hrozivě těžkým a nezměnitelným krokem odcházel, utíkal, plazil se v slzách a beznaději dál. A zatímco kráčel vstíc neznámému osudu a místům, nacházel v sobě čím dál více síly, až monumentálních rozměrů, na vše postupně nahlížet s neúprostnou buldočí chladnokrevnou zvědavostí. Nikdy za celou cestu se jedinkrát neohlédl zpět. Cítil, tam někde neurčitě blízko svého srdce, že za ním se pozůstatky krásy a dobrosrdenství rozpadají v prach a před sebou...před sebou má jen řídnoucí lidská sídla, pak už jen sporadická obydlí a poslední úsek cesty jen své já v osamění.
S rozvážným klidem moudrého starce, jímž byl pouze duší, nikoliv věkem, dolil z vědra do půli plechové konvice vody a postavil ji na rozehřátou plotnu pece. Sedl si na dřevěnou rozvrzanou stolici a pozoroval bez zaujetí ladný tanec plamenů v ústí kamenného otvoru. Rytmické praskání žárem tráveného dřeva ho ještě stále dokázalo naplnit prastarým uklidňujícím pocitem. Jen toto a už máloco jiného. Příroda, jíž kdysi tak miloval, už to nesvedla. Tam kde předtím vnímal prostor a vůni, teď cítil jen temnou tichou lhostejnost stromů a černých nehybných tůní, vzdáléné nezúčastněné slunce stále znovu den za dnem obíhající neměnnou drahou, navzdory lásce, navzdory zlu, nazdory v dětsví zrozených nadějí. Tiše, bez hlesu. Předtím, teď i dlouho potom, co zanikne poslední lidský hlas, dotluče poslední srdce člověka. Ze strnulosti ho probudila první kapka vody, která v tichu zasyčela na kovové plotně. Následovaly další. Tvořily se a zanikaly v obláčcích páry. Ztěžka vstal, došel ke konvici a opatrně ji přesunul nad stůl. Bez spěchu přelíval čajové lístky tenkým pramenem vřící vody.
Když před lety prošel kolem posledního domu a zahlédl posledního člověka, zamířil nehostinným lesem ke svému cíli. Věděl o těch místech z vyprávění cestovatelů a samotářských dobrodruhů. Stovky kilometrů hustého lesa, pak projít průsmykem vysoko v divokých sklanatých horách, kde nebe je už téměř na dosah popraskaných dlaní a pak zdánlivě nekončící planinou trvale žlutohnědé trávy a ztvrdlé hlíny k dalšímu lesu, v jehož útrobách pramenila a klikatila se poslední řeka tohoto světa. Řeka, která se loučila se světem vtékajíc do oceánu, za nímž už prý je jen led a smrt a prázdno. Prázno tak nepopsatelné, že pro něj neexistují slova v žádném jazyce. Prázdno, které nikdy neviděl, ale teď ho měl ve svém srdci až po okraj.
Nebylo to vždy takové. Zprvu se pro samou práci a vůli udržet se při životě v těchto divokých a drsných končinách neměl čas zamýšlet nad ničím, krom praktických a neodkladných záležitostí každodenního boje o přežití. Postavil srub, lovil, učil se poznávat dary země v podobě nesčetných rostlin a jejich plodů. O večerech sedával venku a pozoroval dálky míst odkud přišel. V krátkém létě i třeskuté zimě, den po dni s šílenou zatvrzelostí, koukal zpět, kam jen mu to počasí a zrak dovolily. A tam, kam nedohlédl fyzicky, tam mu pomáhaly fantazie a podvědomí. Viděl děsivé záblesky zrůdně čistého světla tisíce kilometů za obzorem, tušení hořícího lesa, jež mu sdělil jen černý kouř na obloze a slabý vzdálený pach spáleného dřeva, vlnící se podivné tvary na obloze ve stovkách odstínů temného purpuru. A věděl. Děsivá proroctví ze snů se naplňují a on již není součástí tohoto blyštivého karnevalu záhuby.

Klidný a rozhodnutý. Výčitky a pochybnosti již patřily do archaického slovníku mrtvých slov. Žít bez jakékoliv naděje, žít pro žití jako takové? Přežívat postrádajíc smysl takového konání? Pochopil před časem, že útěk byla chyba a vrátil to již nelze. Smrt v lásce v okruhu svých bližních v ostrém kontrastu s žitím bez lásky a v osamění. Pochopil. Od těch chvil bylo vše jednodušší a zmizela nutnost lpět na něčem, co nemohlo být nikdy dosaženo. Lpět na existenci ve vzduchoprázdnu. Stal se lahví, které chybělo dno, a ač stále dolévána, nikdy nemohla být naplněna. Láskou, milosrdenstím, smutkem, krásou, věděním... To vše patřilo k lidem. Když zmizeli, zmizel s nimi i význam těchto slov.
Do plechového hrnku s čajem nasypal hrst lesklých, temně rudých bobulí. Jejich účinky dobře znal a věděl co činí. Ruka byla pevná a ani na okamžik se nezatřásla v pochybnostech. Potáhl si dlouze a s potěšením z dýmky, vypil hrnek do dna, usadil se zpět do staré vyřezávané židle a zlehka přivřel oči. Bude to jen nepatrná chvíle v porovnáním se vším prožitým utrpením, než se navrátí tam, kde vše započalo. Teď již naposledy zavřel oči a ve tváři se mu konečně po letech rýsoval lehký úsměv.


...šli po zarostlé pěšině, kterou tu musel zjevně vyšlapat nějaký člověk. To vypadalo nadějně, i když stezka jevila známky toho, že ji již nějaký čas nikdo nepoužívá. Tak přece snad jsou konečně blízko svého cíle. Když vše pochopila, dokázala odpustit a vymizela z ní rázem i všechna nenávist. Přežily to, obě, i když si prošly peklem a teď už zbývalo jen dojít jednoho cíle a nastoupit pak další, novou cestu. Stezka se ještě jednou zavlnila a pak prudce vyústila na malé mýtince zarostlé nevysokou travou. Uprostřed mýtiny stál srub. Z komínu se nekouřilo. Zastavila se. Byla ráda, že vše nakonec dopadá takto, kruh se uzavírá, události nakonec neměly tak fatální následky, aby lidstvo zmizelo zcela a nenávratně. Něžně se dotkla ramene své dcery a pokynula jí, aby vyšla první. Jaké to asi bude, až se poprvé setká se svým nikdy neviděným otcem? Malinká, žijící ještě jen ve svém samostatném světě, křehká, když odešel...Vyšly vstříc srubu, ale dcera se s radostí a očekáváním, které je vlastní snad jen dětem, rozeběhla ke dveřím, volajíc tátovo jméno s ozvěnou udušenou hustýmy větvemi prastrého lesa. Krátce jí odpovídala jen zvukem jejího vlastního hlasu.


 celkové hodnocení autora: 97.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 28 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čertíček244 09.07.2012, 21:28:15 Odpovědět 
   Ahoj,
tvůj příběh nutí k zamyšlení a to je dobře... Člověk by se nikdy neměl vzdát, i když mu je sebe hůř, vždycky přijde něco lepšího.
Šotci ti někde přeházely písmenka (vlastní krikity - kritiky) , někde ti je ubraly ( vstíc- vstříc), ale to jsou drobnosti. Já bych asi uvítala více odstavců, ale to je věcí každého autora. Měj se a múzám zdar. Čírtě
 zahradník 02.07.2012, 2:01:57 Odpovědět 
   Tak tohle mě docela zaujalo - připomnělo mi to příběh Into The Wild :) a Chrisovu závěrečnou proměnu s jeho poslední větou v deníku: Štěstí je skutečné, jen je-li sdílené. Taky se chtěl nakonec vrátit a taky už to nešlo...
Tady je navíc ještě ten poslední odstavec, který tomu dává další rozměr a ukazuje na hořkou ironii života. On by chtěl být se svojí rodinou, pokládá je už dávno za ztracené a netuší, že ony jdou za ním. Ve zkratce řečeno velmi velmi mnoho na téma sebevražda - stačilo vydržet o chvilku déle, mít víc trpělivosti a v jeho životě by se vše změnilo. Už se blížil dozrání, ale těsně před vrcholem hory to všechno vzdal. Člověk nikdy neví, i v té nejvíc beznadějné situaci, co mu život připraví jen o pár okamžiků později - proto se nesmí nikdy vzdát, jinak to nezjistí a to překvapení neprožije. Je třeba neustále bojovat a nevzdávat se, každý krok v životě je jakýsi posun o level výš, člověk neustále zraje, proměňuje se a život mu přináší stále nové pohledy na vše kolem...
Dost zajímavý text, který na malém prostoru přináší mnohá zamyšlení, jde do hloubky...
 ze dne 02.07.2012, 13:36:28  
   Sonic: Díky Zahradníku.
Napsal jsi to velmi výstižně a teď jsem si uvědomil, že mě ten film asi opravdu trochu ovlivnil, i když je to už nějaký ten pátek, co jsem ho viděl. A úplně s tebou souhlasím, že člověk vždy musí vydržet až do konce, ať už to přinese cokoliv a bude to sebetěžší.
 Věrka222 01.07.2012, 21:47:04 Odpovědět 
   Takové smutné. ale hezky napsané.
 ze dne 02.07.2012, 13:41:33  
   Sonic: Je to naštěstí jen povídka, i když i dost čerpající z aktuálního stavu společnosti. Ale mám "zaručené" informace, že se vše nakonec v dobré obrátí.... od "dobře informovaných zdrojů"
:-)
Děkuju a hezký den.
 Šíma 01.07.2012, 11:58:22 Odpovědět 
   Zdravím.

Smutný a možná i svým způsobem pravdivý příběh. Zkáza může přijít i zevnitř (nás), nejen zvenčí (z našeho světa). Je lidstvo opravdu tak zkažené? Kdo ví? Kdo by mohl být soudcem, aby vše spravedlivě rozsoudil? Náš hrdina jako bájný Lot opustil "svět", aby se stal pouhým divákem a ne také účastníkem tohoto "šíleného" konce lidských dějin. Líbí se mi, že "zachráněných" bylo více, škoda jen, že obě ženy (matka s dcerou) nepřišly dříve tam, kam měly (či je vedlo srdce nebo mysl). ;-) Tu a tam jsem si všiml práci tiskařského šotka (tuším nesprávný tvar u přechodníku na začátku textu a nějakého písmenka navíc). V porovnání s koncem světa - prkotiny! Hezký den a psaní zdar!
 ze dne 01.07.2012, 15:25:16  
   Sonic: Děkuji Šímo.
Při psaní této povídky jsem hodně čerpal z "reality" současného světa, bohužel. Bohužel proto, že mám dojem, že tyto věci se teď částečně odehrávají přímo nám před očima. Vlastně ani lidstvo neobviňuju ze zkaženosti, spíše z slepoty a lhostejnosti. O těch chybkách už vím, přehlédl jsem :-) Škoda že nebylo více času, dalo se to rozvinout.. Hodil jsem to tady ještě když byl termín do konce května. Tobě taky hezký den.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
FLAMINGO-DEN KD...
Fajgencí
Jak chlapec neo...
Hromdopolice
Bratříček a ses...
V45
obr
obr obr obr
obr

Patřil jste také k těm kteří ....
Bohdan Vorejs
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr