obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39393 příspěvků, 5729 autorů a 389829 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Krev není voda... ::

 redaktor Šíma publikováno: 26.05.2012, 22:25  
Zdravím všechny příznivce fantasy žánru. Osobně mu příliš neholduji, ale chtěl jsem napsat kratší příběh pro jednoho autora na SASPI (není to poprvé co jsem s někým, nebo pro někoho něco napsal). Dovolil jsem si od jednoho z uživatelů půjčit jeho "nick", snad se na mne Dandy nebude zlobit, že jsem si půjčil jeho jméno pro svého hrdinu. Jde víceméně o takovou "rychlovku", ale to vůbec nevadí... Hezký den a šotkům zdar! :o)
 

      Smrákalo se. Slunce už dávno zmizelo za hradbou nedalekých hor. Jejich nebetyčné vrcholky byly po celý rok pokryty sněhem a ledem. Ne nadarmo se jim říkalo Sněžné hory. Z nížin se hnal nejen čerstvý vítr, ale i temná mračna, která nevěštila nic dobrého. Dandy se napřímil v sedle svého věrného černého přítele a poplácal jej po pleci. I kůň cítil, že přijde pěkná slota a nejspíš zmoknou dřív, než dojedou do města. A hnát se k cíli cesty nemělo cenu, přestože hradby Města pod Sněžnými horami byly již na dohled. Otázkou bylo, kdo bude u města dříve, zdali Dandy nebo bouře, která se ozývala stále častějším hřměním.

      Několik kapek skropilo i Dandyho kožený kabátec, který měl navlečený na bílé košili, stejně tak i kalhoty z poněkud hrubšího sukna. Ne že by byly nepohodlné, ale o to více vydržely a neodíraly se o sedlo při jeho dlouhých cestách po Kraji. Dandy byl sirotek. Narodil se prý v jedné vesnici ležící kdesi za obzorem směrem k nekonečným nížinám. Jeho vesnice zabírala celou plochu malého kopce postaveného jako dětská bábovička nedaleko malé říčky. Větrná Hůrka, tak se jeho rodná ves jmenovala. Honosný název pro několik domků, kostelík, hospodu se střechou trochu nakřivo a několika kupami kravské mrvy.

      Dandymu to však nevadilo. Byl pyšný na to, že patří k početnému, o to však více hrdému národu pastevců a zemědělců, kteří se ještě zaobírali tradičním zemědělstvím, ať už šlo o pěstování kukuřice či chov dobytka. Na rozdíl od svých soukmenovců měl však jiné plány. Šel po stopách svého otce, který ve Sněžném městě – jak mu Dandy sám říkal – dělal kdysi hlídače u jedné z jeho bran. Hromotluk od Jižní brány, jinak mu neříkali. Čas však semele vše, nejen lidské osudy, ale i sny. Dandy osiřel a všichni ve vesnici se mu vysmívali, protože byl jiný. Protože si dovolil snít a chodit s hlavou v oblacích. Chtěl být slavnější než jeho otec.

      „Asi zmokneme...“ řekl zamračeně. Kůň souhlasně zaržal. I kdyby se rozjeli tryskem k nejbližší městské bráně, zmokli by i tak do poslední nitky. Dandy pořádně zajistil koženou kabelu zavěšenou na sedle po své pravé straně, stejně tak zabalil do pruhu látky i svůj krátký meč, který mu zůstal po otci. Co na tom, že se příliš nehodil k obraně na cestách? Pořád byl lepší než dýka. Byl prodlouženou rukou každého, kdo chtěl bránit nejen svůj život, ale i skromný majetek. Každému, kdo jej viděl, mělo být jasné, že se jeho majitel nevzdá zadarmo.

      Znovu zahřmělo. Dandy pobídl koně do rychlejšího kroku, ale do běhu jej nepopohnal. Než dojel k bráně byl mokrý jako myš. Strážný u brány na něj podezíravě pohlédl, avšak nejspíš mu byl Dandy povědomý, protože se jej nesnažil ani zadržet. Dandy se na chvíli zastavil pod obloukem brány, která mu na malý čas poskytla alespoň bídnou ochranu před padajícím deštěm. Kůň několikrát souhlasně přešlápl na místě.

      „Jak se vede?“ zeptal se Dandy strážného.

      „Jak asi?“ opáčil strážný. „Počasí na draka. Chčije a chčije... Nejsi ty syn Hromotluka?“

      „To jsem mu tak podobný?“ zazubil se Dandy.

      „Ne,“ zavrtěl strážný hlavou a přendal si kopí do druhé ruky. U boku se mu houpal podobný meč, jaký měl Dandy u sebe. „Ale tvůj otec si ve městě udělal jméno... Byl to dobrý chlap!“

      „Díky,“ přikývl Dandy na souhlas. „Ale ani to mu nepomohlo, když vás přepadli skřeti z Dolů pod Sněžnými horami.

      „Nepomohlo, ale tvůj otec byl první, kdo zatroubil na poplach a pustil se do boje. Neutekl jako mnozí vojáci, kteří nejprve přiběhli na pomoc a pak vzali nohy na ramena s ocasem staženým mezi nohama... Jako psi...“ řekl strážný smutně. „Pro tebe je město vždy otevřené!“

      „Je ve městě něco nového?“ zeptal se jej Dandy, zatímco kůň nespokojeně pošlapával na místě. „Prý byla otevřena aréna pro bojovníky z celého Kraje?“

      „Přesně tak...“ pokrčil strážný rameny. „Ale ne proto, aby se tu bojovníci ukázali a předvedli, ale proto, aby si radní napěchovali truhly dukáty. Jakoby nestačilo, že na čas skončila ta táhlá válka se skřety a trpaslíky, musí se tu konat ještě takové trapné divadlo...“

      „A přihlásilo se hodně soutěžících?“ zeptal se jej Dandy.

      „Chtěl by ses přidat?“ zazubil se strážný. „Nevím, jestli by to tvůj otec schvaloval, kdyby žil...“

      „Nejspíš ne, jen mě to zajímá. Nikdy jsem se žádné bitvy nezúčastnil, natož souboje muži proti muži,“ řekl Dandy zamračeně. „Pojedu, můžete mi doporučit nějaký dobrý hostinec? Tady se to pořád mění a já tu už nebyl aspoň dva roky... Od té doby, co otec umřel, jsem byl na cestách po Nížině.“

      „A našel jsi tam něco zajímavého? Vesnice jako vesnice. Prý na konci Nížiny leží Velké moře s bohatými městy, kam jezdí velké lodě s hromadou drahocenného zboží...“ podrbal se strážný na hlavě, div mu z ní nespadla železná přilbice. „Ale asi to jsou jen povídačky...“

      „Tak daleko jsem nebyl,“ souhlasil Dandy. „Hostinec u Zlomeného groše ještě stojí?“

      „Co by nestál?“ pokrčil strážný rameny. „Sám tam chodím. Ale... uvidíš sám. Ceny šly nahoru a kvalita jídla a pití krapet dolů. Kdo však není fajnovka, neohrne nos!“

      „Zkusím se tam podívat,“ řekl Dandy a pokynul strážnému na pozdrav. „A díky...“

      „Není zač,“ zamával mu strážný na pozdrav a pak už jen nepřítomně civěl kamsi do dáli, zatím co z nebe stále padaly proudy vody a nad jeho hlavou se snad ženili všichni čerti. Blesk stíhal blesk a hromobití bylo tak silné, že se Dandymu zdálo, že se jeho kůň co nevidět splaší.

      „Tak a jsme doma...“ řekl, když předával koně muži ve stáji. Strčil mu do ruky měďák, aby se o koníka řádně postaral. Chvíli se díval, jak jej muž přivazuje na místo, do žlabu mu nalévá vodu a chystá i trochu ovsa. Když se dal do vytírání jeho hřbetu, odešel Dandy do hostince. Už ode dveří slyšel zpěv přiopilých štamgastů a klepání tupláků o stoly. Nadechl se a vstoupil do lokálu.

      „Dobrý den vespolek,“ pozdravil slušně. Místnost na okamžik utichla. Kdo neměl kalný pohled natolik, aby rozeznal ženu od muže, na chvíli pohlédl na nově příchozího, aby se znovu vrátil ke své předcházející činnosti.

      „Co to bude?“ zeptal se jej bodře tlustý hostinský. Dandy se na chvíli zamračil, aby pak dal hostinskému do ruky stříbrňák. Ten jej znalecky potěžkal v ruce a pak do něj kousl. „Co si pán bude přát?“

      „Trochu vařeného masa, kousek chleba a krapet vína...“ řekl Dandy. Sedl si kousek od dveří. Meč měl stále zabalený v hadru, kabelu si pověsil na židli tak, aby nebyla hned po ruce. Ne že by se bál, že jej někdo okrade, ale chmatáků bylo všude dost. Přeci jen už mu neteklo mléko po bradě.

      „Nemáš chuť si na chvíli orazit?“ zeptala se jej žena v nejlepších letech. Byla sice krev a mlíko a vrásky její pleť ještě tolik nehyzdily, ale Dandy neměl na ono chvilkové potěšení chuť. „Páníček je snad upejpavý?“

      „Ne, díky,“ usmál se. „Chvilkové potěšení mne neláká...“

      „Aha, tak páníček už má ženskou, nebo ohrnuje nos?“ zamračila se naoko. Připadalo mu, že jej buďto zkouší, nebo si z něj jen tak utahuje. Pohlédl do jejích hlubokých modrých očí, aby v nich poznal ještě něco jiného, než co by nečekal od lehké ženy. Moudrost přicházející s prožitými léty. Kolik jí mohlo být? Možná již čtyři křížky, přesto byla stále žádaná. Dbala o sebe a nebyla jako jiné ženy, kterým bylo jedno, jak na ostatní působí. Jakoby mu na ní něco nesedělo.

      „Opravdu vás nechci urazit, ale když ne za lásku, mohl bych vám zaplatit za informace, jste světa znalá a určitě víte o všem, kde se co šustne...“ začal diplomaticky.

      „I na to slyším, tak povídej,“ přikývla hlavou a přisedla si. Rukou kývla na hostinského, aby jí přinesl krapet něčeho ostřejšího. „Zaplatíš mi i pití?“

      „Zaplatím, vím, že na světě není nic zadarmo!“ usmál se. Mohl se v jejích modrých očích utopit.

      „Tak co to bude?“ dala si hlavu do dlaní a dívala se na oplátku do jeho černých očí, které byly stejně temné jako jeho vlasy a možná i myšlenky. Něco od otcovy smrti mu nedávalo spát.

      „Znala jste Hromotluka? Byl to můj otec a dělal strážného...“ začal.

      „Znala, byl mým častým zákazníkem, taky na mně mohl oči nechat,“ usmála se smutně. „Proč se ptáš?“

      „Jsem jeho syn...“

      „Aha,“ zamyslela se. „A?“

      „Víte, co se tehdy přesně stalo?“

      „Tvůj otec se bil jako lev, než byl zabit skřety, mnoho jich pobil. Neznala jsem statečnějšího muže a neznám jej ani doposud. Pokud máš jen z části jeho krev, jsi určitě alespoň z poloviny silný, jako byl on...“

      „Proč se město dozvědělo o přepadení tak pozdě?“ nechápal.

      „Tehdy taky vydatně pršelo. Skřeti přišli z bouří. Byla silnější než tato, která teď venku řádí. Hromobití také vydatně třáslo nejen s okenicemi, ale i se samotnými domy. Několik blesků zapálilo i nějaká ta stavení ve městě. Nastal prostě zmatek nad zmatek. Přívaly vody toužily spláchnout vše ve svém dosahu. Zdálo se, že si ten nečas skřeti prostě u někoho vyprosili a já bych nedala ruku do ohně za to, že ten nečas přivolal někdo z potulných kouzelníků, kteří každý rok táhnou křížemkrážem Krajem...“ řekla mu a napila se z postavené sklenice z hrubého skla. S třísknutí ji položila na stůl a zeptala se: „Nedáš si taky? Na tátu? Kůže se musí zapít!“

      „Dám si,“ souhlasil Dandy. Žena kývla na obsluhu a za chvíli oba do sebe obrátili další díl kořalky. „Otec vás měl rád?“

      „Měl i neměl. Nejvíce mluvil o tobě, pokud jsi opravdu jeho syn...“ řekla tajemně.

      „Jsem,“ souhlasil Dandy.

      „Dandy z Větrné Hůrky?“ zamračila se, že by i mléko zkyslo. Brzy se však její tvář změnila a ozdobil ji bodrý úsměv. „Nikdy jsi nepoznal matku?“

      „Bohužel ne...“ pokýval odmítavě hlavou. Hned na to mu však v hlavě uchytila myšlenka pochybností. „Vy jste... Znala jste ji?“

      „Mohla bych jí být...“ řekla náhle. Dandy málem spadl ze stolu. Jeho matka je... Nu, proč ne? Každý se musí nějak živit. „Ale...“

      „Zapřel mne před tebou, nechtěl, abys to věděl...“ řekla mu a vážně mu pohlédla do očí. „Styděl by ses za mne?“

      „Já...“ zamyslel se. „Nevím... Změnilo by to něco?“

      „Hej, divoženko,“ zavolal na modrookou ženu kdosi od stolu okolo. „Chceš toho mládence do postele, nebo ne?“

      „Co je ti do toho?“ zakřičela na něj. „Starej se o svý...“

      „Nebude vám vadit, když vám nebudu říkat mami? Myslel jsem, že jsem se narodil na Větrné Hůrce!“ zamračil se Dandy. „Vždy jsem měl jen otce a měnit to nehodlám... Ale je mi ctí a rád se k vám budu hlásit!“

      „Taky že ano! Doba byla zlá... Máš dobré srdce,“ přikývla. „Krev není voda, Dandy!“

      „Co ještě víte?“ zeptal se jí. Venku zahřmělo tak silně, až se roztřásly i dveře od hospody. Hned na to se ozvalo temné zaklepání. Pak kdosi v černé kápi vešel do hospody a ta rázem utichla jako mávnutím kouzelného proutku.

      „Tady je zlaťák a chci tu nejlepší cimru!“ ozval se neznámý a hodil peníz hostinskému. Ten jej chytil v letu a úslužně se uklonil. „A taky mi pak přines něco k jídlu a pití...“

      „Služebníček,“ uklonil se majitel podniku a zavedl svého hosta do patra.

      „Kdo to byl?“ zeptal se Dandy ženy.

      „To netuším,“ pokrčila rameny. „Nejspíš nějaký pocestný, kdo jiný? Kdo ví, co skrývá pod svým pláštěm. Ale i tak. Jako bych ten hlas už někde slyšela...“

      Dandy pohlédl na zamyšlenou ženu. Co všechno věděla? Co všechno jí muži prozradili ve slabé chvilce? Jaká tajemství se skrývala v její mysli? Co mu hodlala prozradit a co naopak utajit?

      „Vypadal jako kouzelník...“ řekl Dandy zamyšleně. „Třeba jako jeden z těch, který tehdy seslal na město tu slotu.“

      „Skřeti, nedaleko města byli spatřeni skřeti,“ zahulákal jakýsi zmoklý voják, který vběhl do hostince, napil se z nejbližšího poháru s vínem a zase zmizel v temné uličce. Historie se opakuje?

      „Měl bys udělat dvě věci: odejít, dokud je čas, nebo...“ řekla mu modrooká žena.

      „Nebo?“

      „Bojovat na straně města!“ usmála se.

      „Nehodlám tu dnes zemřít!“ řekl jí.

      „Já také ne,“ usmála se. „Ale čas je nelítostný a události nás mnohdy semelou. Měl bys jít a udělat čest svému jménu. Proč jinak bys měl ten meč zabalený v látce?“

      „Není obyčejný!“ zašeptal Dandy.

      „Já vím, byl tvého otce, běž a zabij několik těch potvor a pak se zase vrať!“ pohladila jej po tváři. „Běž, můj synu!“

      Dandy u ní nechal svou kabelu a vydal se s taseným mečem k branám města. Otec jej naučil nejen základům boje s mečem. Uměl zacházet i s kopím a dokonce obstojně i střílel z luku. Proto se mu doma ve vesnici smáli, že měl jít za vojáka a nepachtit se s hnojem. On však dodržel svůj slib a držel se dál od zbraní, jak jen to šlo. Raději si hrál tu na obchodníka a tu na pastevce, aby nemusel jít do boje a prolévat svou krev za druhé. Dnes však nebylo zbytí...

      Bil se jako lev. Každou ránu vracel s dvojnásobnou silou. I přestože byl dobře stavěný a při síle, brzy mu došly síly a proto vzal jednomu padlému vojákovi luk se šípy a posílal tato zašpičatělá žihadla vstříc ošklivým skřetům, kteří se nejasně rýsovali za svitu pochodní a blesků křižujících se na nebi. V tu noc zemřelo mnoho dobrých mužů. Mnohé z nich neznal a viděl je poprvé. Všechny obránce města však semkla dohromady potřeba ubránit kus rodné hroudy. Pokud by skřeti vyplenili i Sněžné město, kam by se lidé uchýlili?

      „Škoda, že tu nejsou elfové, ale ty už lidé dlouho nezajímají. Raději sedí ukrytí v Hlubokém hvozdu, než aby nám přišli na pomoc...“ stěžoval si jeden z obránců. Brzy na to jej proklal oštěp jednoho ze skřetů.

      Za několik minut došly i Dandymu šípy. Přecházel z místa na místo a padlým mužům bral již nepotřebné střelivo. Zdálo se, že bouře neustává a že jsou skřetů hordy. Ani jich neubývalo. Zatímco obráncům docházely síly. Brány i hradby sice stále odolávaly, ale pokud se nestane zázrak, může se stát, že Sněžné město padne.

      „Chtělo by to čaroděje,“ ozval se další z obránců. Statečně posílal šíp za šípem a odrážel mečem přilétající kopí. I na něm byla vidět únava. Řada obránců stále slábla. Pak začaly odněkud dopadat i kameny veliké jako kola od vozu. Skřeti s sebou přitáhli i katapulty. Osud města se zdál být zpečetěn.

      Čaroděj, řekl si Dandy. V hostinci jeden odpočívá. Proč se nepodílí na obraně města? Nebo patří ke skřetům? Co když jde o čaroděje temných sil? Dandy se rozběhl do hostince šerými uličkami, které osvětlovaly jen osamělé pochodně ukryté před deštěm v podloubí či pod stříškami. I sem doléhal ryk boje a křik mužů. Bouře nebouře. Dandy vrazil zadýchaně do hostince a houkl na hostinského: „Ten muž v kápi, kde se ubytoval?“

      „Zavedu vás tam,“ kývl hostinský na Dandyho.

      „Co si přejete, mladý muži?“ zeptal se muž v kápi Dandyho, který vběhl do místnosti, kterou obýval. Neměl s sebou takřka žádná zavazadla. Jen velký ranec ze zvířecí kůže. Kápě ležela na židli u krbu v němž hořel oheň. Muž se šedými vlasy a vousy kouřil fajfku a hleděl do plamenů.

      „Jste kouzelník?“ zeptal se jej Dandy.

      „A kdybych byl?“ odpověděl mu kouzelník otázkou.

      „Patříte k nim?“ nenechal se Dandy odbýt.

      „Ke komu?“ otočil se k němu postarší muž a zabořil svůj pohled do mladíkových očí. „K nim?“

      „Ano,“ souhlasil Dandy.

      „Myslíš si, že jsem ty skřety přivedl já?“ rozesmál se starý muž.

      „Ano, nebo je to jinak?“ zeptal se jej Dandy. „Čas běží...“

      „Nepatřím k nim...“ řekl mu. „A proč bych vám měl pomáhat?“

      „Když padne město, zemřete i vy! Skřeti neberou zajatce!“

      „Vidím ti až do žaludku,“ řekl kouzelník Dandymu. „Vím o tvé minulosti víc, než si myslíš a sám dovedeš představit!“

      „Pomůžete nám?“ naléhal na něj Dandy.

      „A co bych měl podle tebe udělat?“ zamyslel se kouzelník. „Jít s tebou na hradby a nechat se zabít?“

      „Jste kouzelník...“

      „Jsem a možná i nejsem...“ řekl starý muž. Oheň v krbu na chvíli zahořel o poznání více. „Vrať se na hradby, uvidíme!“

      „Jestli nám nepomůžete, vrátím se a zabiju vás, pokud to neudělají skřeti!“ řekl Dandy, otočil se na místě a nasupeně odešel z místnosti. Kouzelník se zahleděl do ohně a řekl si pod vousy: „I to se může stát, mladý muži, i to se může stát...“

      Dandy se vrátil na hradby. Zdálo se, že do města ještě skřeti nevnikli, přestože obránců kvapem ubývalo. Kameny mu létaly nad hlavou a ničily střechy, okna i zdi domů. Obrannou zeď města se jim však prorazit nepodařilo. Dandy hleděl no deštivé noci. Měl pocit, že dnes snad nevyjde slunce. Skřetové pozměnili taktiku a vydali se k hradbám s dlouhými žebříky. Bylo jich mnoho a obránce mohli snadno přečíslit svou převahou. Pokud se jim podaří vniknout na hradby a pobijí tu hrstku mužů, kteří ještě nepadli, město určitě padne.

      „Kouzelníku,“ zakřičel Dandy do noci. „Proč nic neděláš? Nač tu potom jsi?“

      Hned na to se kolem hradeb u příkopu na okamžik rozzářilo slabé načervenalé světlo. Vypadalo to, že jej skřeti ani nepostřehli, nebo si byli jistí svým vítězstvím. Na jednoho obránce jich bylo snad desítky, ne-li stovky. V tu noc se stala zvláštní věc, žádný skřet nepřekročil onu pomyslnou hranici, jakoby se z příkopu pod hradbami stala další neviditelná zeď. Každá příšera, která se pokusila vyšplhat na hradby, zemřela. A nepomohly ani čáry kouzelníků na straně skřetů a trpaslíků.

      „Co to?“ Dandy zůstal zaraženě přikrčeně stát za hradbami. Kameny, šípy a kopí stále létaly vzduchem, ale žádná kreatura nevstoupila do města. Byl onen kouzelník natolik silný, že mohl zadržet tak silnou armádu, nebo jich bylo více? Město útok skřetů ustálo. S rozbřeskem se pláně okolo něj zaplnily mrtvými těly obránců i útočníků. Zbytek armády skřetů odtáhl kamsi k Sněžným horám. Bylo po všem. Co bylo ještě tajemnější, kouzelník z hospody zmizel jako pára nad hrncem.

      Trvalo týden, než lidé z města odtáhli všechna mrtvá těla skřetů na hromadu a zapálili je. Své padlé pohřbili se ctí. Škody na domech budou opravovány ještě celé týdny. Ženy se postaraly o raněné a vojáci, kteří nebyli zaměstnáni u stráže, se vydali do Kraje, aby naverbovali další členy domobrany. Kdo ví, kdy skřeti znovu zaútočí. Dandy dostál svému slovu i jménu. Pomohl ubránit město, ovšem jméno kouzelníka i jeho původ se mu nepodařilo objasnit. Jakoby se po něm země slehla.

      „Jsem ráda, že jsi přežil,“ řekla mu v tom samém hostinci modrooká žena. „Tvůj otec by na tebe byl pyšný!“

      „Já vím,“ souhlasil. I on utrpěl řadu pohmožděnin a škrábanců. Obrana města nebyla procházkou růžovým sadem. „Jsem rád, že jsem obstál sám před sebou...“

      „Zůstaneš, nebo odejdeš a půjdeš svou cestou?“ zeptala se jej.

      „Ještě nevím...“ pokrčil rameny. „Nikoho nemám...“

      „Ano,“ přikývla hlavou. „Třeba jsem tvou matkou, třeba nejsem!“

      „Mluvíš jako ten kouzelník,“ šťouchl ji Dandy do ramene. „Ale jsem rád, že mám u sebe alespoň někoho, kdo zná mého otce...“

      „To já také, Hromotluk byl správný chlap do nepohody! Co na tom, že neměl rád stálou lásku? Žádná žena u něj dlouho nevydržela, ale nebyla to jeho chyba... Krev není voda, Dandy!“ usmála se žena bodře. „Třeba se zase potkáme!“

      „Určitě!“ podal jí Dandy ruku. „Svět je nakonec malý...“

      „Ano a vydrží jen ti, kteří mají dobré a široké srdce,“ přikývla. „Třeba to ten kouzelník o tobě věděl, proč jinak by ti pomohl?“

      „Znáš ho?“ zeptal se jí Dandy náhle. Modré oči oné ženy na malý okamžik potemněly.

      „Znám,“ přikývla. „Ale ještě není ten správný čas, abys jej poznal...“

      „To vůbec nevadí,“ přikývl Dandy hlavou. „Půjdu se projít po městě, třeba mě bude někde potřeba. Doma mne stejně nic nedrží!“

      „Ano,“ usmála se žena. „Možná se Sněžné město stane tvým novým domovem...“

      Dandy se vydal do ulic města vstříc novým a nepoznaným událostem. Lákala jej podívaná na hry pořádané v aréně. Přeci jen byl zvědavý, kdo ze soutěžících a bojovníků toužících po prolévání vlastní krve onen další velký útok na město přežil. Ale to je již jiný příběh, ovšem... Stále měl podivný pocit, jakoby jej onen kouzelník doprovázel na každém kroku a tiše se mu smál do ucha. Věřili byste tomu?


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 17 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 42 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 2:31:37 Odpovědět 
   30. 07. 2014

Tuhle povídku jsem už od tebe jednou četl, vzpomínáš? Tenkrát mi přišla skvělá, ale nyní s nabitými zkušenostmi je to horší dvojka. Chybí mi tu detaily – vykreslit prostředí, kde se Dandy pohybuje.
- Původní Dandy byl nebojácný rek, nyní jsem z něho ve svém připravovaném díle udělal strašpytla a snažím se dál držet od klišé. A hlavně vdechnout uvěřitelnost příběhu.
 ze dne 01.08.2014, 12:54:44  
   Šíma: To je dobře... Mít jiný pohled na věc (i text). ;-) Když se kolikrát ohlédnu za svými texty... Nechtěj vědět, co si myslím a o čem mluvím se svým druhým já! ;-)
 malá Marie 14.06.2012, 17:03:30 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Dědek ze dne 31.05.2012, 11:34:37

   Chytlavé, vtáhlo mě to do děje, asi bych tam hromadu věcí vylepšila, ale pokud jde o rychlovku je to príma
 ze dne 14.06.2012, 20:30:58  
   Šíma: Zdravím.

Ano, ano, je to jen taková rychlovka "napsaná pro Dandyho"! Ale pšt! ;-) Dík za zastavení a komentík (jsem rád, pokud se aspoň trochu líbilo)!
 Dědek 31.05.2012, 11:34:37 Odpovědět 
   Na rychlovku celkem povedený. Jo, rychlovky mají jisté nedostatky, které se musí později vychytat a vypilovat, jenže jsou to potom ještě rychlovky?
 ze dne 31.05.2012, 12:03:57  
   Šíma: Ahoj, Dědku! Dík za zastavení a komentík. Jo, pak to už nejsou rychlovky! :o)
 Maruška 29.05.2012, 21:45:16 Odpovědět 
   Ahojky, má nesmělá maličkost také přispěje s troškou do mlýna. Pár šotků (chybějící čárky v souvětí + "Skřeti přišli s bouří." 7. pád) se vloudí takřka vždy a všude.
Ale zvolila bych možná hovorovější češtinu do dialogů. I když je to klasická fantasy. Třeba - cituji:
„A našel jsi tam něco zajímavého? Vesnice jako vesnice. Prý na konci Nížiny leží Velké moře s bohatými městy, kam jezdí velké lodě s hromadou drahocenného zboží...“ podrbal se strážný na hlavě... Já bych tam dala: "A našel jsi tam něco zajímavýho? Vesnice jako vesnice. Prej na konci Nížiny leží Velký moře s bohatejma městama, kde kotví velký lodě s hromadou drahocenýho zboží..." podrbal se strážný na hlavě...

„Tak daleko jsem nebyl,“ souhlasil Dandy. „Hostinec u Zlomeného groše ještě stojí?“ Nebylo by lepší: "Hospoda u Zlomenýho groše ještě stojí?"
Třeba jsem úplně mimo mísu a skalní příznivci tolkienovské fantasy mě pravděpodobně právě s chutí prokleli, ale přeci je to špinavej, asi i utahanej strážný se základním vzděláním... A ten Dandy je taky spíš bojovník, voják, než intelektuál. Moc velký slušňáci na ten drsnej svět skřetů, lidí a kdoví, čeho ještě. :-)
Zatím ahoj a jdu nastavit zrcadlo své nanicovaté tvorbě... Maruška
 ze dne 30.05.2012, 10:45:33  
   Šíma: Ahoj a díky za kritiku. Každý nápad je přínosem, stejně tak každá připomínka! ;-) Nakonec, je to jen rychlovka, ale i tak... Ono "nastavené zrcadlo" je zajímavým prvkem, autor se mnohdy v něm může vidět i sám! :o)
 Kondrakar 28.05.2012, 21:08:39 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Dandy518 ze dne 28.05.2012, 20:36:39

   Dovolím si na tvoje dotazy odpovědět za šímu. Snad se na mě hříbek nebude zlobit.
1. Ano, čtyřmi křížy je myšleno, že je jí čtyřicet.
2. Myšleno, že voda je řidší než krev. Pokrevní pouta jsou silná (hustší) než jiná.
3. Zaržál. To je zvuk, který vydávají koně.

Pro šímu.
Beru, že to je rychlovka, takže žádný detaily. Spíš taková hrubší pracovní verze. Navíc beru, že fantasy žánru neholduješ. Napsal bych to jinak, ale tohle je docela dobrý.
A těší mě tvá chvála. Osobně si totiž nemyslím, že se mé fantasy příběhy daly označit jako skvělé.
 Dandy518 28.05.2012, 20:36:39 Odpovědět 
   Nejdřív ti musím poděkovat, že si pro mě něco většího napsal. Jak se ti odvděčím?

Hezká byla i atmosféra v hospodě. Uvěřil bych, že tak nějak se to v knajpě v tehdejší době stalo.

Příběh se mi líbil. Vlastně mě dost zaujal, zvlášť když to bylo napsané v tomhle žánru.

Pak tu mám ještě tři slova, které nevím, co znamenají:

1. Kolik jí mohlo být? Možná již čtyři křížky, přesto byla stále žádaná. – Bylo tím myšleno, že jí je čtyřicet?
2. Krev není voda
3. zaržal

"Hospoda u zlomenýho groše". Hezký název, rozesmál mě.

No nic, tys udělal, co bylo ve tvých silách, zbytek už musím zvládnout sám. Divým se, žes to ještě se mnou nevzdal.
 ze dne 28.05.2012, 22:47:28  
   Šíma: Jsem rád, že se Ti příběh alespoň trochu líbil! ;-)

P.S. Odpovědi na Tvé otázky najdeš u odpovědi kolegy Kondrakara! :o) Je rychlejší než vítr... I než šíma...
 Jujacek 28.05.2012, 12:22:48 Odpovědět 
   No myslím, že na rychlovku dobrý, pořád lepší, než moje rychlovky :)
 ze dne 28.05.2012, 16:22:11  
   Šíma: Děkuji! :o) Ono i Tvé texty mají něco do sebe! (mrk) Takže nebuď příliš skromná! A rychlovka je jen rychlovka... ;-)
 Kondrakar 27.05.2012, 21:03:28 Odpovědět 
   Zdravím, příběh není vyloženě špatný. Děj je sice jednodušší, ale na rychlovku dobrý. Našel jsem tam pár nepřesností. Třeba jak poplácá toho koně. Z vlastní zkušenosti vím, že když chceš koně poplácat a sedíš v sedle, tak se musíš sklonit a ne napřímit. Pak tam bylo s tím strážným. Jak poznal, že Dandy je synem onoho Hromotluka, když mu Dandy není podobný. Následovala situace s modrookou ženštinou, jak se přiznala, že by mohla být jeho matkou. Boj se skřety nebyl popsán zle na to, že fantasy a bojům neholduješ.


Váhám mezi jedna dvě. Ale máš recht, že víc se nedá udělat. A autor se opravdu hodně naučí střídáním žánrů a stylů.
 ze dne 27.05.2012, 21:44:14  
   Šíma: Zdravím.

Sehnout? Jejda, vidíš to, na koni nejezdím a nenapadlo mě to! ;-) Jak jej strážný poznal? Nejspíš měl už nějaký pátek za sebou a dobrého pamatováka, Dandy mohl být "na pohřbu" ve městě. Ona ženština, trochu jsem si zalaškoval s možností, co kdyby byla jeho matkou. Souhlasím, že jsem příběh řádně "zaklišátkovatěl", malinko jsem chtěl dodat ono "tajemno". Jinak je děj jednoduchý a trochu i "plytký", nechtěl jsem psát román... Tvé hodnocení jako autora skvělých fantasy příběhů mne velice těší! ;-) Co se tohoto žánru týče, jsem tu (a vždy budu) jen na návštěvě!!!
 Šíma 27.05.2012, 11:26:44 Odpovědět 
   Není to dokonalý text, jen jsem chtěl Dandymu ukázat, jak lze (třeba i v určité krátkosti a stručnosti) zakomponovat postavu do děje fantasy příběhu (šel jsem s vlastní kůži na trh, v tomto žánru poměrně dost plavu). Pokud Dandyho Dandy neustále pronásleduje, měl by s ním něco udělat, třeba jej dát i k ledu a počkat, až bude jako autor moudřejší a zkušenější (když to nejde, tak to nejde). A pokusit se psát krátké povídky z jiných žánrů... Nechat jej třeba i na čas "zemřít", jak řekl kolega Kondrakar. Víc už se pro Dandyho udělat nedá... :o)
 ze dne 27.05.2012, 11:46:47  
   Šíma: Za tuhle kaňku se omlouvám a jdu klečet do kouta: Skřeti přišli z bouří. :o)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zrzavci
Křídlatka
Con los Colegas...
Wheelies Devotee
Galfa - část II...
Franzi Moorin
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr