obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915172 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39166 příspěvků, 5709 autorů a 388599 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Kapitola 2. Zastávka v Londýně ::

 autor Nears publikováno: 27.05.2012, 22:34  
Tato kapitola navazuje na příspěvek: Důvod proč odejít, který je první kapitolou.
 

Kapitola 2. Zastávka v Londýně

Anthony dorazil na londýnské autobusové nádraží. S hudbou v uších cesta utekla celkem rychle. Až na to, jak bylo v autobuse zadýcháno.
Právě z tohoto důvodu vystoupil jako první. Hluboce se nadechl čerstvého vzduchu. V povzdálí se tyčilo pár obchodních domů a bank. Anthony to tady znal. Každé ráno odtud chodil do školy. Dnes tam však nemířil. Přešel přes přechod na druhý chodník a prošel kolem fabriky vyrábějící umělé trávníky. Poté minul soudní budovu a hned za ní se nacházelo železniční nádraží.
Měl v plánu si jízdenku koupit už dnes. Možná proto, že když už jí bude mít, nemůže si to rozmyslet a vrátit se zbaběle domů. Zabral za železnou kliku a vstoupil do místnosti s okénkem a dvěma válci umístěnými ve zdi, na kterých byly nalepeny jízdní řády. Měl štěstí, že tu nebyla žádná fronta. Za okénkem seděl muž s černými vlasy a mohutným knírkem. Byl zhruba stejně starý jako jeho táta. Oblečen do uniformy železničních drah.
„Prosím…?“
Promluvil na Anthonyho skrz okénko. Měl takový monotónní hlas. Tohle slovo pro něj už jistě nemělo původní význam. Tenhle člověk vypadal strašně upracovaně a hlavně unuděně. Jistě už se těšil domů, až si dá tlačenku a pustí si televizi.
„Dobrý den.“
Začal Anthony.
„Prosil bych jednou do České republiky, do Prahy, i se zpáteční.“
Muž pokýval hlavou ze strany na stranu. Párkrát zaťukal do klávesnice. Po chvíli mu podával vytisknutou jízdenku. Anthony přiznal, že nebyla nejlevnější, ale s tím on předem počítal. Přibližnou cenu si zjistil na internetu. Zaplatit mu a odebral se ke vchodu. Tam mu do cesty vstoupil holohlavý muž. Měl temně vyhlížející oči. Pod staromódním, cestovním kabátem se skrývala mohutná postava.
„Omlouvám se, chlapče.“
Promluvil ten holohlavý muž zřetelně a uhnul mu z cesty.
„V pohodě.“
Odpověděl mu Anthony. Vyšel ven před budovu a otočil se. Ten chlap na něj stále upřeně zíral. To bylo divné. Anthony přidal do kroku a zahnul za roh a do leva. Až když šel dál po chodníku asi pět set metrů od nádraží, ohlédl se. Chlap ani nikdo jiný už na něj nezíral. Ale stejně, ten pohled. Jakoby s ním ten muž chtěl mluvit, jakoby se znali a on se mu styděl něco říct. Asi už je paranoidní. Pomyslel si.
Půl hodiny z domova a už ho chytá panika. Ten muž byl prostě na rozpacích, že mu zatarasil cestu, nic víc. NIC VÍC!
Podtrhl si tehdy Anthony v hlavě. Šel dál po chodníku. Žádný hotel, nikde nic. Minul poštu, krámek s bižutérií a další s oblečením. Pak dlouho pouze živý plot oddělující od sebe silnici a krajinu. Plot byl nově sestříhaný, evidentně ho nezanedbávali. Nebo možná chtěli mít poslední stříhání před zimou za sebou. Přešel přes silnici a dal se vlevo a pak vpravo. Další fabrika, ale tahle už opuštěná. Nevydávala žádný zvuk signalizující, že by se tam něco dělo. Naproti ní byla trafika a vedle restaurace s venkovní terasou a nad ní pokoje možné k ubytování. Hotel Aeol, pod ním vyobrazeny dvě hvězdičky. Anthony zajásal.
Pro někoho to nebylo nic extra, ale Anthonymu to stačilo. Prohlédl si ho. V přízemí byla restaurace a nad ní dvě patra s pokoji.
Vstoupil na dřevěnou terasu pokrytou zeleným kobercem napodobujícím trávník. Nejspíš vyrobený v té fabrice, okolo které procházel. Dva staří lidé, muž a žena seděli u stolu nalevo. Napravo nějaká žena kolem třiceti let, s blonďatými vlasy do copu a v černém kostýmku, četla si noviny a pila kávu. Anthony vešel dovnitř prosklenými dveřmi.
Útulná restaurace s barem napravo a recepce nalevo. Právě ta ihned zaujala Anthonyho. Za pultem totiž seděla překrásná dívka, asi stejně stará jako on. Měl volně rozpuštěné vlasy a oči barvy zakaleného rybníčku. Byla nádherná. „Dobrý den pane.“ Promluvila na něj. Nejspíš na něj koukala už delší dobu. Anthony na ni doslova zíral. Byl jako v transu.
Pane… Řekla mu pane.
To není jako ten chlap předtím na nádraží, s temně vyhlížejícíma očima a pleší na hlavě. Ten ho oslovil chlapče. Ale z úst této dívky to znělo vznešeně.
„Dobrý den.“
Odpověděl ji Anthony a pokusil se o úsměv. Ale vlastně musel vypadat komicky jak tam tak stál. Naštěstí se rychle probudil a zareagoval. „Mm… můžu se Vás zeptat, máte nějaký volný pokoj pro jednoho?“ Recepční pohotově odpověděla. „Ano jistě pár by jich tu bylo..
Celou dobu co vyřizovali podrobnosti, okolo zapůjčení pokoje, si ji Anthony prohlížel. Byla fakt půvabná.
„Anthony Neil Lewis.“ Diktoval ji své jméno.
„Tak tady jsou klíče.“ Položila na pult svazek se dvěma klíči.
„Ten jeden, ten větší je od hlavních dveří, ale zamčeno tu bývá jenom v noci. Ten kratší je od vašeho pokoje číslo osm.“
„Skvěle, mockrát děkuji.“ Poděkoval a chtěl odejít. Ale ještě se otočil a nervózně zeptal. „A Vaše jméno?“ Dívka se na něj usmála.
„Jsem Elis, Elis Scottová.“ Zřejmě si myslela, že to chce vědět, kdyby něco potřeboval.
„Ano, děkuji.“ Nevěděl co jiného na to říct.
„K pokojům se dostanete tady těmi dveřmi vpravo.“
Ukázala na dřevěné dveře vedle recepčního pultu, na kterých bylo, bílím písmem napsáno ROOMS. Anthony pokynul hlavou a odebral se ke dveřím. Otevřel je a za nimi byly kamenné schody nahoru, na kterých byl položený červený koberec.
Na schodech zahnul doleva. Míjel číslo jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm a nakonec se zastavil u předposledních dvéří číslo osm. Na každé straně bylo tedy devět pokojů, dohromady osmnáct. Strčil klíč do zámku a otevřel. Malá chodbička a na jejím konci pokoj s rozměry čtyři na pět metrů. Na pravé straně chodbičky byly ještě dveře do koupelny, která poskytovala sprchoví kout, umyvadlo a toaletu.
Pokoj byl bohatší. Obrovská postel. A to chtěl pokoj pro jednoho. Televize se satelitem a minibar. Co víc chtít. Pomyslel si. Hodil batoh na postel a sedl si vedle něho. Přemýšlel… První bod své cesty má za sebou, ten druhý bude absolvovat zítra časně ráno. Jeho cesta do České republiky.
Naštěstí pro něho česky mluvit uměl docela plynule. Strýc je často navštěvoval. Obzvlášť po smrti babičky Rose a Mathewa. Vždycky říkával, že rodina má držet pospolu, ale ve skutečnosti on žádnou rodinu, ani manželku neměl.
Možná proto, že byl od malička hrozný knihomol. Stal se z něj spisovatel a byl uzavřený. Psal romány, jak detektivní, tak i historické. A pokud Anthony věděl, byl docela úspěšný. Vždycky od něho nějakou tu knihu dostal. Ať už k vánocům, narozeninám nebo prostě jenom tak. Ale nikdy je nějak moc nečetl. Byly určeny spíše pro dospělé než pro teenagery. Ale českému textu v nich docela rozuměl.
Ztratit by se však v České republice mohl, to ano. Adresu strýcova domu si vyhledal na internetové mapě. Takže lokalitu znal. Ovšem až tam bude doopravdy, bude to horší. Ale tak co, až bude v Česku, začne to nějak řešit. Když otce nenajde u strýce doma, tak na něj společně počkají. Lens Lewis ven moc nechodil. Psával doma. Prý kdysi psával po hospodách. Ale když vypil moc piva, které se na rozdíl od Anglie, kde se tento mok podával po třech decích, podával po půl litru. Ztrácel inspiraci.
A tak zůstával doma, kde v televizi sledoval historické filmy a četl knihy od ostatních autorů i od zahraničních. Nejvíce miloval Stephena Kinga.
Samozřejmě je tu možnost, že se otci něco stalo. To si však Anthony odmítl připustit. Určitě by ho někdo kontaktoval. Přišla by sociální pracovnice, nebo pracovník a odvedl by ho do dětského domova. Nebo ne? Anthony to vlastně nevěděl jistě. Všechno byli pouhé domněnky.
Měl v plánu si dát sprchu a projít si ještě Londýn než odjede. Tenkrát, si ještě myslel, že se vrátí brzy. Vešel do koupelny. Červené kachličky obehnané kolem dokola. Na zemi pro změnu byly černé s příměsí bílé.
Svlékl se do naha a oblečení odhodil na zavřenou toaletu. Vstoupil do sprchového koutu a zavřel za sebou plastové dvířka. Pustil vodu mezi teplou a studenou, aby se neopařil. Voda stejně začala téci studená. Chvíli počkal, až začala téct teplejší. Konečně. Přesunul páčku na ještě teplejší. Mokrýma rukama rozdělával pracně zabalené mýdlíčko. Nechal na sebe vodu dlouho téct. Asi až po patnácti minutách ze sprchy vystoupil, otřel se a opět se oblékl do stejného oblečení. Zamkl za sebou pokoj a sešel dolů. Opět prošel kolem Elis. Jenom tam tak seděla a zírala do prázdna. Když ho spatřila, letmo se na něj usmála a on ji úsměv oplatil.
Vyšel ven přes terasu. Měl v plánu si udělat takový malý okruh. Když předtím bylo jeho hlavním cílem především najít nejbližší hotel a ubytovat se. Teď měl však spousty času. Zabočil doleva. Zlatnictví, obchod se značkovým oblečením a lacině vyhlížející hospoda.
Okolo toho všeho procházel. Pamatoval si, že nedaleko odtud je park. Když před dvěma lety začal chodit na střední školu, chodil tam s Keamym a ještě pár kamarády hrát Hacky Sack. Ale pak je tohle omrzelo. A taky si uvědomily, že by se měli věnovat škole. Ušel dalších pět set metrů a byl tam. Různě položené chodníčky, které se nakonec propojovaly. Park byl postavený do kopce. Obrovské, stoleté stromy, ze kterých pomalu opadávalo listí. Žluté a někdy i červené. Listy tvořily koberec parku. Anthony park obešel kolem dokola. Přemýšlel o Elis, musí být přeci jen o něco starší než on. Přeci jenom už pracuje. Nebo tam pouze vypomáhá? I to bylo možné. Rád by se s ní dal do řeči, ale nevěděl jak. S holkami to nikdy moc neuměl. Ne, že by byl ošklivý, to si zase o sobě nemyslel. Jenom prostě nevěděl o čem s nimi mluvit. Bylo těžké začít rozhovor bez tématu.
To jeho kamarád Keamy by věděl, ten byl hotový Casanova. Stále se kolem nějaká motala. Měl víc zkrátka víc sebevědomí a za to byl patřičně odměňován. Možná na něj Anthony občas i žárlil. Ale jen trošku. Byli dobrými přáteli a nechovali se k sobě nadřazeně.
Během dvaceti minut se vrátil do hotelu. „Em… Pane Lewisi? Mohla bych Vás o něco požádat?! „
Vychrlila na něj Elis hned u vchodu.
Ano, samozřejmě.“
Anthony se uvnitř mysli zaradoval. Něco po něm chce, tak získá její pozornost.
„Dneska se zde v restauraci pořádá takový menší podzimní bál. A já bych potřebovala srovnat pár stolů ke stěně a udělat tak uprostřed místo na tancování. „
Vstala ze židle a Anthony nevěřil vlastním očím. Díval se na její kulaté břicho.
„A chápejte, nemohu kvůli těhotenství tahat těžké věci a barman je tu sám.“
„To… to nebude problém.“ Vykoktal ze sebe smutně Anthony.
Co si to vlastně nalhával. Vždyť je tak krásná, jasně že už ho někdo předběhl.
„Jé to budete moc laskavý.“
Věnovala mu zase ten nádherný úsměv. Tentokrát jí ho Anthony neoplatil. Uvnitř sebe byl naštvaný, i když to nedal znát.
„Udělám to hned, jestli Vám to vyhovuje.“
„Ano, ano jistě. To budu ráda. Pojďte semnou.“
Obešla recepční pult a prošla kolem něho. Teď si ji mohl prohlédnout úplně. Musela být v posledním stádiu těhotenství. Každou chvíli bude muset do porodnice. Anthony miloval biologii. Prvním ročníku, kdy ji měl, byl nejlepší ze třídy. Takovéhle věci znal.
„Grahame?“ Muž za barem zvedl oči od notebooku, zřejmě neměl co na práci.
„Šéf chce, abychom narovnali ty stoly na večer. Ale je ti jasný, že já to nosit nemůžu.“
„No ještě aby jo Ell.“ Nenechal bych tě to tahat. Narovnám to, stačí, když pak dáš ubrusy, platí?“
„No a právě proto jsem poprosila tady pana Lewise, aby ti s tím pomohl, aspoň to budete moci chytit každý za jednu stranu.“
Barman si změřil Anthonyho pohledem, stejně jako Anthonyho jeho.
Na krátko střižené vlasy kolem uší nahoře je měl delší a nagelované na ježka. Byl hubené postavy a na krku měl vytetovanou zelenou ještěrku. „Takže si ukecala hosta jo?“ Zasmál se. Měl takový sípavý smích. Nejspíš hodně kouřil. „Čau, jsem Graham.“ Podával mu ruku.
„Anthony.“ Představil se.
„Tak tedy, bylo by dobrý začít od zadu. Tam se stoly srovnaj do dvou řad. Tady naproti baru zůstanou pouze dva. A tady nalevo bude prázdno. Ne počkej, promiň. Zůstane tam jeden stůl pro kapelu.
„Chápu, tak se do toho dáme?“ Povzbudil ho Anthony.
„Tady ten odneseme na druhou stranu…“
Mezitím co přesouval s Grahamem stoly, přemýšlel zase o Elis. Byla těhotná a jeho napadlo, zda právě Graham není ten, kdo s ní chodí. Vlastně mu do toho nic nebylo, to si stále opakoval. Ale stejně, zajímalo by ho, jaký chlap si zaslouží Elinino srdce. Pokud opravdu Graham tak pak musí být slepá. Vždyť vypadá jako kriminálník. S ním by se určitě Elis netahala. „Tak tenhle je poslední. Díky Anthony.“ Přerušil ho v přemýšlení.
„Není zač, v pohodě.“ Odvětil mu.
„Ell můžeš sem pak dát ty ubrusy, víš jak, tohle už není práce pro mě.“
Mluvil na ni přes roh.
„Jo, jasně, už jdu na to.“
„Hele a ty dorazíš na ples? Chápu, není to nic moc, ale pár mladejch lidí tu určitě bude.“
Anthony by samozřejmě radši, kdyby ho pozvala Elis než Graham, ale i tak souhlasil. Rozhodně lepší než ležet nahoře v pokoji sám.
„Dobrá, uvidíme se.“
Anthony chtěl jít nahoru. Venku začínalo pravé anglické počasí a tak se rozhodl už do zítra zůstat na hotelu. V klidu se připraví na plesa a pak si dá nějakou večeři.
Nechtěl poslední večer v Londýně strávit u televize. Po cestě do pokoje měl chmurnou náladu. Elisiino těhotenství ho mrzelo. I když by vlastně nemělo. Takováhle holka se jen tak nevidí. Tu by Anthony na rukou nosil. Bohužel však přišel pozdě.
Došel do koupelny a podíval se na sebe do zrcadla. Měl by něco udělat s tím několika denním strništěm. Naposledy se holil před pěti dny. Zašel zpátky do pokoje, a z batohu poleženého na posteli vyjmul černou taštičku na zip, ve které měl veškerou kosmetiku, včetně žiletky a pěny na holení. Po deseti minutách měl tváře stoprocentně hladké. Zapnul si televizi, zrovna běžel jeden z jeho oblíbených akčních seriálů. Epizoda byla napínavá, až se Anthony zapomněl oblékat. Teprve až při reklamě se vrátil do reality a dokopal se k tomu. Naštěstí si sebou vzal i lepší, společenské oblečení. Vytáhl z batohu černou košili, kterou vyměnil za modré tričko, které měl doposud na sobě. Po chvilce dalšího přehrabování našel i bílou kravatu, kterou už mu otec předem uvázal.
Jako právník musel tuto schopnost ovládat. Anthony si ji pouze navlékl přes hlavu a utáhl. Natáhl si tmavě černé džíny. Nakonec si nageloval ofinu svých hnědých vlasů nahoru. Možná na moment nebyl dojmu, že jde jakoby na rande. Avšak to byla jen planá iluze. Sedl si na postel a sledoval posledních pár minut ten akční seriál. Když skončil, Anthony si toho ani nevšiml. Zasnil se. Představoval si, jak chodí s Elis. Procházejí se po parku a drží se za ruce. To by bylo skvělé. Anthony přestal snít a odebral se dolů do restaurace na večeři.
Sešel schody a podíval se směrem k recepčnímu pultu. Bylo skoro pět hodin odpoledne a Elis tam stále seděla. Když ho spatřila, usmála se, ale neřekla ani slovo. Anthony si sedl ke stolu se dvěma židlemi. Nacházel se hned naproti baru. Ihned k němu přišel Graham a podával mu jídelní lístek.
„Ahoj, tak co, nejsi moc sedřenej z těch stolů? „
„Ne, jsem v pohodě.“ Odvětil mu Anthony.
„Tak to jsem rád. Co to bude k pití?“
„Colu si dám a nech mi chvilku, vyberu si jo.“
„Jo jasně.“
Odešel za bar a během okamžiku donesl sklenici z poloviny naplněnou ledem. V druhé ruce nesl skleněnou lahev s nápisem Coca – Cola.
„Tak prosím. Pak na mě houkni, až budeš mít vybráno jo?“
„Jo, díky Grahame.“
Anthony otevřel jídelní lístek a začal vybírat něco dobrého pro svůj žaludek.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 15 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nears 30.05.2012, 17:53:47 Odpovědět 
   Děkuji za info :-) Aspoň mám co použít :-) Jsem línej hledat to někde na internetu, ale snad se i v tomhle zlepším.
 Peter Stumpf 30.05.2012, 14:54:21 Odpovědět 
   Do Londýna jsem tedy cestoval jen autobusem a i to je příjemná cesta, den to zabere, ale dělají se zastávky a jede se přes Německo, Lucembursko, Belgii a Francii.
 Ramones 30.05.2012, 14:33:59 Odpovědět 
   for nears:z prahy do londýna lze cestovat v pohodě(přes brusel)ceny jsou docela slušný(v akci i 49 euro).ahoj
 Nears 30.05.2012, 11:37:57 Odpovědět 
   Mockrát děkuji za komentáře, jsem si vědom, že jsou v textu chyby, jak gramatické tak i stylistické. A právě proto tu chci každou kapitolu zveřejnit. Aby ostatní ty chyby našli, a poradily. Šíma: Také nevím, zda lze cestovat vlakem z Londýna do Prahy, ale i samotná Rowlingová nepracovala na základě všech skutečností slučitelných s realitou :-) A proč vlakem? Snažím se do psaní dát kus svého já, cestování vlakem miluji, proto vlak.
V Londýně jsem také nikdy nebyl, proto bylo těžké něco popisovat, ale samozřejmě doladím.
Jinak velice děkuji, moc si vážím každého komentáře, který mne nasměruje správnou cestou.
P.S. Ano rozbalím, v budoucích kapitolách :-) Proto jsou tyto takové odpočinkové, aby se čtenář lépe seznámil s prostředím :-)
 Jujacek 29.05.2012, 12:01:34 Odpovědět 
   Ahoj :)
nečetla jsem první díl, tak nevím, co se stalo taťkovi apod.
Souhlasím, že když už je tolik popisů budov, možná by bylo lepší přidat i nějakou ulici :)
Mimo vypsané chybky od Šímy sem tam chybělo písmenko nebo překlep... Jestli píšeš ve wordu, tohle by měl najít, jestli ne, tak to hold chce psát a psát a ony se ty chyby časem vypíšou ;)
Jak píše Šíma, je to pro mě taky spíš takové oddechové, možná mě tam ruší až moc popisů, ale každý máme rádi něco jiného :)
 Šíma 27.05.2012, 22:31:01 Odpovědět 
   Zdravím.

Vcelku postupuje děj logicky (logickou cestou). Náš hrdina "přesedá" v Londýně na vlak. Napadlo mne, zdali je opravdu možné cestovat vlakem z Londýna do Prahy. Nejspíš nejdříve do Francie (do Paříže) a pak nějakým expresem dál. Nebylo by letadlo rychlejší? Ovšem, jako student zřejmě tolik financí neměl (na letenku, byť prý zpáteční letenky bývají levnější). Kdo byl onen muž, se kterým se takřka srazil na nádraží? Přemýšlím, zda by recepční opravdu požádala někoho z hostů, aby šel pomoci "uklidit sál" před plesem (nejspíš před takovouto akcí bývá hotel plný personálu). Dvě hvězdičky? Kolik je maximum? Pět? Nejspíš půjde o takový průměrný hotýlek! ;-)

Hrdina jedná a myslí, jak se sluší a patří na teenagera. Popisy města jsou ze začátku poměrně nejasné (sám jsem v Londýně nikdy nebyl, takže jsem se ztrácel, možná by pomohly názvy ulic, nebo podrobnější detaily). Chybí mi tam větší hloubka, takový ten cvrkot města (ruch ulice, zvuky aut, lidí a podobně). Textík beru jako odpočinkové čtení. Na nic si nehraje, možná to jako autor "rozbalíš", až hrdina dorazí do Čech.

Našel jsem nějaké nedostatky, dovolil jsem si je vypsat níže. Příběh není vcelku špatný, jen obsahuje zbytečně přehlédnuté chybky, pokud také trpíš onou "autorskou slepotou" (i já mám podobný problém vychytat v textu všechny nedostatky), pomůže další čtenář (betareader). Text pak zbytečně vypadá odbytě, jakože na něj autor neměl čas. Chybky se vesměs opakují. Držím palec v dalším psaní a přeji Ti, ať ony tiskařské šotky řádně zameteš (či vymeteš) a máš text pěkný jako dětskou prdelku (myšleno obrazně). Prostě ať to sviští a dílko není jako cesta plná výmolů...

Co mi padlo do oka?
============

-- ...že když už jí bude mít... -- ji (TU jízdenku)

-- ...zahnul za roh a do leva. -- doleva ???

-- „Dobrý den pane.“ Promluvila na něj. -- „Dobrý den, pane,“ promluvila na něj. -- (uvozovací věta zde nemůže stát sama od sebe, začíná-li slovesem + chybí čárka při oslovení)

-- „Dobrý den.“
Odpověděl ji Anthony a pokusil se o úsměv. -- „Dobrý den,“ odpověděl jí Anthony a pokusil se o úsměv. -- (jí - TÉ dívce)

-- Ale vlastně musel vypadat komicky jak tam tak stál. -- (chybí čárka před "jak")

-- „Ano jistě pár by jich tu bylo.. -- (buď tři tečky, nebo jen jedna + schází uvozovky na konci přímé řeči) -- „Ano jistě pár by jich tu bylo." -- (možná bych přidal do věty i nějakou tu čárku) -- „Ano, jistě, pár by jich tu bylo."

-- ...na kterých bylo, bílím písmem napsáno ROOMS. -- bílým ;-)

-- Co víc chtít. Pomyslel si. -- Co víc chtít, pomyslel si. -- (přestože jde o "nepřímou řeč", i zde by to více slušelo čárce s malým písmenem ve slovním spojení: "pomyslel si")

-- Tenkrát, si ještě myslel, že se vrátí brzy. -- (čárka za "Tenkrát" je nadbytečná) -- Tenkrát si ještě myslel, že se vrátí brzy.

-- ...on ji úsměv oplatil. -- jí (TÉ dívce)

-- A taky si uvědomily, že by se měli věnovat škole. -- (pozor na shodu podmětu s přísudkem: ONI si uvědomovali)

-- „Em… Pane Lewisi? Mohla bych Vás o něco požádat?! „ -- (nadbytečné mezery v textu také nejsou to pravé ořechové)

-- Ano, samozřejmě.“ -- (schází uvozovky na začátku přímé řeči)

-- Pojďte semnou. -- se mnou

-- „No ještě aby jo Ell.“ Nenechal bych tě to tahat. Narovnám to, stačí, když pak dáš ubrusy, platí?“ -- (uvnitř přímé řeči máš uvozovky navíc, nepatří tam - za první větou v přímé řeči + chybí čárka v oslovení) -- „No ještě aby jo, Ell. Nenechal bych tě to tahat. Narovnám to, stačí, když pak dáš ubrusy, platí?“

-- Tak prosím. Pak na mě houkni, až budeš mít vybráno jo? -- (před "jo" bych vrazil čárku)

Tož tak... Hodně zdaru a psaní zdar!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Nikorost Niedermayer
(19.5.2019, 12:02)
SANDRA51
(16.5.2019, 02:59)
sbobet asiap
(15.5.2019, 14:37)
Romana ČERNÁ
(3.5.2019, 15:29)
obr
obr obr obr
obr
Píši ti, Táňo
jiřička
Charisma předvy...
SiLK
TERMINÁLY
Danny Jé
obr
obr obr obr
obr

Milostný dopis
Bos Mutus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr