obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo žije z naděje, zemře hlady."
Walter Benjamin
obr
obr počet přístupů: 2915348 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39472 příspěvků, 5737 autorů a 390243 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Dva v loďce ::

 redaktor čuk publikováno: 17.11.2006, 9:43  
Předposlední povídka z cyklu Dva z pouti,napsaná před několika dny
 

Dva v loďce
Prosím, aby bylo hned zpočátku jasno: nejedná se o dva v loďce na rybníku nebo řece, ani dva v loďce na houpačce. Ti dva hrdinové jsou v loďce ruského kola, nebo moderněji vídeňského kola a ještě moderněji: velkého big kola.
Tohle kolo, vysvětlím podrobněji, je pouťová atrakce, kolo, které se otáčí ve svislé poloze kolem vodorovné osy, na něm jsou v pravidelných vzdálenostech přivěšeny mírně se houpající lodičky s dvěma sedátky.
„Kdo si do nich sedne, je pohybem kola vynášen až nahoru, skoro do oblak, pak s loďkou klesá, až skoro na zem a fíííí, znova nahoru, pořád dokola: nahorů-dolů, nahorů- dolů, už to fičí, už to pádí, jedeme, jedeme, do oblak, padáme, padáme na zem a zase znovu: vytrváme, stoupáme, stoupáme až se to jednou podaří až nad oblaka, fííí, fííí, to je jízda pro chlapce i pro kluky, pro hrdiny obzvlášt, kdo se bojí výšek, ať zůstane doma, jedeme, stoupáme, stoupáme.“
Takhle vykřikovával majitel téhle atrakce Stanislav Brada řečený Bradka. Říkalo se mu tak proto, že na malé vejčité hlavě měl pouze dva vlasové pruhy nad ušima, ale pod malými ústky, na trojúhelníkové bradičce, do špičky přistřiženou kozí bradku. Nezdál se, ale dovedl vyřvávat své vyvolánky jako tur.
Setkal jsem se s ním náhodou, na téhle slavné pouti u velkého města, jinak naše parta s malými krámky, manéžkami a kolotočíky i malými zvířátky jezdí většinou na nenápadnější štace. Nemáme takové mohutné stroje, natož pak motorové mašiny pro jejich převážení. Holt jsme skromnější komedianti pro skromnější pouťové návštěvníky. Ale po následující události jsme se drželi půl roku pohromadě.
Málem jsem ten den Standu nepoznal: měl na sobě uniformu námořního kapitána s prýmky, na krku dalekohled a na hlavě pravou kapitánskou brigadýrku. Vykřikoval:
„Naše kocábka se chystá do bouře, kapitán Flint vás zve na palubu, útulné kajutky pro dva, ať si nás vlny vyhazují do výše, ať se propadáme do hlubin. Máme se rádi, máme se rádi. Krásný je rozhled s vrcholku stožáru. Snad se nebojíte mořský nemoci? Zažijte pravou bouři na moři. Odplouváme: nahorů-dolů, nahorů-dolů, vzhůru na palubu, stateční námořníci, fíííí, fiiíí, jedem, jedem, plavíme se po vlnách, fíífííífiiii, to je krása!“
Ten pohled na drobného kapitána a jeho točící se loď od hloubky mezi vlnami až na vrchol, na stožár u nebes, s výhledem do kraje, to se mi líbilo. Ze Standy se stal básník a ještě větší podivín. Zestárl, vypadal trochu jako sušená švestka, za ním se tyčil podoben opěrnému sloupu jeho hromotlucký málomluvný syn Jarda.
Na dřevěné podlážce u vstupu do loďky stála dvojice mladých lidí: ryšavý mladík, těkavých modrých očí a vedle něj drobná blondýnka, s maličkými vráskami na čele, jakoby ji něco trápilo. Na mladíkův povel nastoupili do lodičky, ruské kolo ještě párkrát popojelo a pak se roztočilo. Po třech obězích se zastavilo a zůstalo stát. Lodičky se lehce pohupovaly. Všiml jsem si, že v nejhořejší lodičce sedí ten ryšavec s blondýnkou.
„Co je?“ zeptal jsem se trochu nervózně.
„Pohoda,“ řekl kapitán Standa, „podle programu. Dostal jsem vod tý blondýnky nahoře pětikilo, když je tam nechám nahoře na stožáru rozhlížet se po dobu pěti minut.“
„Ale to se nedělá! Co ostatní?“
„Klídek. Jízda bude prodloužená a všechny vostatní jsem upozornil na pětiminutovou zastávku během plavby. Loď potřebuje nabrat v přístavu naftu, každej ať v klidu funguje na svejch místech. Pět minut, panstvo, pro klidnej rozhovor mezi čtyřma očima. Souhlasili, komu se to nelíbilo, tak měl rezervaci na příští nepřerušovaný plutí. Klídek.“
Nedostatek topné šťávy pro plavbu se stal skutečností. Na celém pouťovém moři. Hluk amplionů utichl, barevé vějíře potemněly. Byl slyšet jen šumot lidských hlasů, jako moře když si povídá. Ještě že byl jasný den a obloha modrá jako chrpa, jako odraz moře v neviditelném zrcadle.
„Tohle není v plánu. Šéf pan Kroužek asi vypnul pojistky a něco spravuje v hlavním rozvodu, včera prej to začalo jiskřit, ale že by v tuhle dobu, to je divný. Půjdu se tam kouknout.“
Pan Bradka alias kapitán Flint si sundal s krku dalekohled a z hlavy brigadýrku, setřel si pot a trochu nejistým krokem odešel pátrat po zdroji přerušení elektrického proudu. Jeho syn Jarda se ke mně naklonil: „To pětikilo mi nedala vona, ale von, ten ryševej. Táta to plete.“
Připadalo mi to zvláštní, nikdo se dosud neplašil, pocit ohrožení, trvalý a rozšířený venku mimo náš plac, ten sem ještě nedorazil. U nás v komediášském ranku panoval pocit bezpečí a veselí bez minulosti, veselí okamžiku. Pořád jsme si zachovávali výsadu klidného rozjařeného ostrova a oázy pohody uprostřed zachmuřeného světa.
Ti dva nahoře byli tedy těmi žadateli o pauzové zastavení, tedy podezřelí, bože, snad nějaká součást většího plánu! Ale oni žádná zavazadla nenesli, ani na těle výbušninu, to bych poznal, a nahoře? A spustit ohňostroj s výšky neměli v úmyslu. Já, na rozdíl od ostatních, jsem poslouchal poplašné zprávy médií.
Vzal jsem si dalekohled pana Bradky, nasadil si svá speciální naslouchadla a začal sledovat, co se tam v nejhořejší loďce děje. Asi vyznání lásky, nabídka k sňatku, no, jsou takové dvojice, zamilovaný chlapec a zamilovaná dívka, kteří to chtějí učinit v exkluzivním prostředí, na něž by pak mohli celý život vzpomínat. Takže trochu šmírujte se mnou!
On: „Miluju tě.“
Ona: „Já tebe taky. Ale tvým slovům nevěřím.“
On: „Copak bych měl jako udělat, abys…“
ONA: „Když mě miluješ, podívej tu modř. Přines mi kousek modrýho z nebe. Kousíček.“
ON: „Moc rád, ale když já nemám křídla.“
ONA: „Ale v básničkách jsi o nich hodně mluvil, říkal jsi, že jsi básník, a ten že dokáže všechno.“
ON: „Jo. Na papíře, ale ne ve skutečnosti.“
ONA: „Kecals. Celou dobu kecáš. Děláš si ze mne legraci, chceš mě jenom využít. Snažil ses mě dojmout, že nikoho nemáš, že tě před pár dnama vyhodili z fabriky, že ti záleží jenom na mně.“
ON: „Nelhal jsem. To tys mě chtěla dojímat. Že tě vylili ze školy a rodiče vyšoupli na ulici. Otčím je surovec a pořád doráží, a tak si večer sbalíš saky paky, aaa, a nevíš co, viď? Pořád jsi říkala, že někam utečeš.“
ONA: „Já říkám pravdu! Saky paky dám žebrákům a skočím tady z tý loďky dolů. To bude krásnej pád.“
ON: „Nedělej si legraci! Neblázni! Prosím tě, neblbni: neskočíš. Nesmíš skočit! Vždyť by ses zabila.“
ONA: „Skočím! Chci se zabít! Aspoň chvíli budu volná a svobodná.Ty jsi falešnej, jenom sliby, ani vo tom modrým z nebe pro mě nedokážeš napsat básničku… hrozně jsi mi ublížil. Nechci tě už ani vidět. Ponižuješ mě! Skočím a skočím. A nikdo, ani ty, zrádče, mi v tom nezabrání!“
Mladík začal dívku odtahovat od kraje lodičky, už přehazovala pěkně tvarovanou nožku přes její okraj, odtahoval ji, zápasili spolu, lodička se rozhoupávala stále víc. Tenhle rachot na vrcholku ruského kola nezůstal bez povšimnutí, zevlouni svým čichem pro senzace vycítili, že se něco děje, a šeptandou se to šířilo dál. Lidi se sem začali stahovat z celé poutě, dav kolem houstl, s krky vyvrácenými vzhůru. Někteří si naštěstí mysleli, že je to reklama. Jeden z přítomných, co byl sugestivní povahy a přitom bral na sebe zodpovědnost za veřejný klid a pořádek, uslyšel nabobtnalé fámy a zhrozil se. Zavolal záchranku a hasiče. Hlasy ryšavce i blondýnky křičely, a byly slyšet v tom utlumeném ruchu na hony daleko.
ONA: „Skočím a skočím!“
ON: „Počkej chvilenku. Dej mi šanci, třeba bude i pro mne poslední. Přinesu ti dárek na rozloučenou.“
ONA: „Zase kecáš.“
ON: „Fakt. Prstýnek. A navíc modrou vodu z nejhlubší hlubiny toho moře… pod námi.. Jako náhradu zo to modrý z nebe. Ale slib mi, že počkáš se svým skokem. Musíme se přece rozloučit! Chci, abys zemřela s památkou na mne.“
Začala vzlykat a zadrmolila:
„Podvodníku, odtud se nedostaneš. Snad nechceš taky hupsnout dolů?“
ON: „Slezu dolu po konstrukci.“
ONA: „Zabiješ se.“
ON: „Zvládnu to, a kdyby mi sklouzla noha, no co. Když se ty zabiješ, budu taky zabitej. Setkáme se někde za tou modří nahoře.“
Dívka se schoulila do klubíčka a začala plakat. Jakoby ji opustila původní rozhodnost, a s ní i veškerá síla k činu.
ON: „Počkáš na mě?“
ONA: „Jo, a pak se a..pak… se zabiju. A ty na sebe dávej pozor. Lidskej život je cennej.“
Dívka se rozplakala ještě víc, začala litovat sama sebe, začala litovat toho svémo milého s hlavou jako sluníčko. Uvědomila si smysl toho, co bylo řečeno a snažila se chlapce odtáhnout od kraje loďky. Nepodařilo se jí to. Zhroutila se a dala se do křiku:
„Nikam nelez! Zůstaň tady se mnou. Miluju tě. Miluju. Tomíku, Tomáši, prosím tě.“
Ale to už chlapec, změnivší se jako kouzelnou hůlkou v muže činu, začal obratně slézat po konstrukci kola. Nikdo v davu ani nedutal, snad pověstný špendlík by mohl propadnout a necinkl by. Naštěstí na dosah viselo silné lano, kterého se mohl zachytit. Dívka vykukovala přes okraj lodičky, zřejmě ležela na dlážce, střídavě vzlykala a střídavě vyslovovala chlapcovo jméno v různých zdrobnělinách. Chlapec mrštně sešplhával jako opička. V jednu chvíli mu nohy uklouzly, zabalancoval, zahoupal se…Dav dívající se vzhůru ztichl a pak vzdychl ulehčením, když se ryšavec znovu pevně chytil a pokračoval v sestupu.
Usoudil jsem, že ta dívka už neskočí. Ale přesto jsem považoval za dobrý nápad, že se v místě předpokládaného doskoku na zemi začaly vršit prázdné krabice a deky. A šest pořízků přivléklo plachtu a učili se jí rozprostřít, kdyby skočila.
Ryšavý Tomáš sešplhal, odkudsi z úkrytu vylovil láhev s blankytnou tekutinou. Byla to hrubá a ostrá výčepní lihovina obarvená na modro, s nápisem „Raketa“ na štítku, v hantýrce se jí říkalo podle čistícího prostředku podobné barvy „okena“.
Chtěli chlapce zadržel, ale měl velký rozjezd a v ajfru nečekanou sílu. Láhev si strčil pod bundu. Začal šplhat nohorů, už věděl jak na to. Nehledě na vážnost chvíle jsem se musel ušklíbnout: šikovnej teda je, skoro jako cvičená horolezecká vopice.
Přehoupl se přes okraj loďky, zvednul na sedátko polozhroucenou, poloomdlelou dívku. Podívala se na něho prázdnýma očima, které se začaly pomalu probouzet k životu a svítit nebeskou modří.
„Tak tady máš prstýnek,“ vylovil ho z kapsy, obyčejný pouťový, „a tady modrý z nebe ve flašce nebo, chceš-li, zázračnou vodu prýštící ze dna oceánu.“
Navlékla si prstýnek a pak se podívala na tu modř chycenou v láhvi. Tom řekl:
„Napijeme se. To nám posílá nebe nad námi a jeho odraz: moře pod námi, na uvítanou do nového života.. Dej si, dej, Janko, Janičko, pořádnýho hlta!“
Udělala, jak říkal, zakuckala se, až musel dívku bouchat do křehkých zad. Pohyb jeho ruky přešel na hlazení ramínek a krku, až do drdolu, vyčesaného pyšně vzhůru a pak zamířil dolů k pasu. Obejmul ji.
„Tak teď můžeme skočit dolů. Oba. Přivítají nás tam. Mořský ryby, ale i žraloci.“
Pokusila se o úsměv a zavrtěla hlavou. Přitulila se k němu a sevřela mu ruku. On ten stisk opětoval. Dívala se na kamínek na prstýnku, byla to napodobenina rubínku, ale vedle láhve okeny i trochu namodrale zářila.
Usmála se jako měsíček vycházející zpoza mraků. A řekla:
„To jsi neměl tolik riskovat. Měla jsem o tebe hroznej strach.“
„A já o tebe. Ještě větší.“
„Já ještě mnohem větší.“
„To nic nebylo. Běžnej šplh. U nás ve fabrice jsme šplhávali při požárním cvičení, anebo v dílně, kde se vyrábějí ty nejtlustší provazy na světě.“
„Kecáš.“
„Nekecám. A mám tě moc rád.“
Podívala se na něho a a dala mu neobratnou pusu:
„Já tě šíleně miluju. Ale co budeme dělat teď?“
„Něco vymyslíme. Spolu se nikdy a nikde neztratíme. Věř mi.“
Věřila mu a v loďce zavládla idylka. Tvář slunce a tvář měsíce.
Dole se rozesmál břichatý pán ve vestičce, jako by četl v mých myšlenkách. Stařešina pouti, pan Kroužek řečený Kruh:
„Teď tu idylku přerušíme, připravte se, dojdu spustit elektrickou šťávu. A všichni do práce. Máme tady přece lidi!“
Všiml si, že paní Bradová mezitím inkasovala zevlující dav s poznámkou: „přispějte na svatební dar.“ Ale pan Kroužek jen mávl rukou a rychle odcupital.
Páně Kruhova slova byla poněkud podivná, i ta zmínka o zapnutí elektřiny.
Aby se proud mohl zapnout, musí se přece nejdřív vypnout. Pan Kroužek už byl ve věku, kdy nějaké to zaharašení v bedně není zdaleka překvapivé.
Ruské kolo se opět začalo točit, aby dokončilo zaplacenou práci, a když nás v dolní poloze míjela kabinka, vypadalo to tam jako u dvou spokojených zvířátek: kočičky a kocourka. Pěkní fíci.To bych rád věděl, jaké bylo vlastně pozadí této trachtace. Pouť ožila, zmizela šedivot a opotřebovanost mnohých atrakcí, už opět zářily v pestré, mihotavé a měnícící se barevné maškařici. Do uší uhodila kakofonie zvuků, pro neznalé ucho drásající, pro nás rajská hudba pouťových věcí a slov, říkaných pouťovým hostům. Všechny ty ampliony, megafony a vyvolávači, vábící ke svému stánku, bože, to je krása! A do toho se mísilo trumpetkové kvílení, frkání frkaček, pískání píšťalek, rachot od krámků a v úplném pozadí šoupání podrážek. Bylo to slyšet jako klidné moře šumící vlnami, jako hudební sborová spletenina lidských hlasů a umělých zvuků.
Pan Brada řečený Bradka se konečně vzpamatoval a začal hlasitě nadávát.
Když naše povedená dvojice vystoupila z loďky na pevnou půdu, mladý Bradka se vrhl na zrzka: „Dlužíš mi pětikilo za to požadovaný zastavení. Naval.“
„Si snad spad z višně, kámo!“ A s vyzývavým postojem odbojného Ira Tomáš dodal: „Vlastně jsem si to odpracoval, že, prohlíd jsem vám ty nosníky, máte kliku, ale někde už to začíná trochu to, však víš, a kdybys nevěděl a nechal to bejt, koledujete si, ale já ti ukážu, kde, a jak se dají opravit.“
Mladý Bradička koukal jako leklá ryba. Starý Brada převzal iniciativu, strhl si čepici a začal po ní šlapat. „Takovejhle bordel, takováhle ostuda, já se na to můžu vykašlat a půjdu, rovnou do penze. Kluk jeden zatracenej.“
Nevěděl jsem, koho má na mysli: Tomáše nebo Jaroslava?
Zrzek sebral námořnickou čepici, nasadil si ji a velmi nahlas vyvolával:
„Beru to za vás. Pánové a dámy, nasedat, další jízda na moři začíná. Chce se někdo posilnit? Tekutá barva moře a nebes zcela zdarma!“
A začal nabízet doušek z lahve s lihovinou zvanou „okena“.
Pan Brada se zmohl jen na diskrétní zaškemrání: „Tady slečna mi dluží slíbený pětikilo.“
Odpověděla dryáčnickým hlasem: „To sou móresy. Dědula jako sušinka. Nejprve holku zneužije a ještě chce, aby mu za tu námahu platila, fuj!“
Pan Brada zesinal, jeho syn si začal vyhrnovat rukávy. Lidi okolo se smáli a šklebili se v očekávání pěkné mely.
Ale to už tady byl pan Kroužek, velitelským gestem situaci zklidnil, bříškem odstrčil pana Bradu a řekl:
„To je vlastně moje vina. Tady Tomáš Zdychinců u mě moc žadonil, jestli bych ho nemohl zaměstnat, když ho vyhodili z fabriky a jiné místo nemůže sehnat. Že prý mi ukáže kousek, nad kterým se bude tajit dech a bude výbornou reklamou. Když teda na jeho podnět vypnu asi na pět minut proud. Když se prej podívám na ruský kolo, jakože budu vědět, kdy ho zase zapnout. Přesvědčil mě. Omlouvám se všem, jejichž nervy jsem vystavil ataku. Ten ryšoun má odvahu a mrštnost hejna obyvatel pralesa. Beru ho. A vám snad neudělal reklamu, Bradko? Co?! Lidi se vám sem, Bradko, nahrnuli a budou hrnout. Nebo chcete tady Toma zaměstnat vy sám, když vaši mašinu už má napůl prolezlou? A možná že zjistil, že prorezlou?“
Starý Brada řečený Bradka neřekl nic, sedl si na židli a začal přemýšlet. Už je opravdu starý. A jeho kluk Jarda by tenhle šplh nezvládl. Začal se usmívat a vzpomínat na své klukoviny. Drbal se v bradce a pak si všiml provazu omotaného kolem konstrukce. Ten tam přece nepatří. No, jo, ryšavej filuta ho na spojovací uzle v noci přimotal, aby zmenšil riziko pádu. Ale stejně předvedl výkon, šplhat po konstrukci, s lanem okolo pasu. Určitě ho vyfouk ve fabrice. Je to teda nejen šikula, ale i pěknej protřelec.
Tomáš Zdychinec zrovna pronáší k panu Kroužkovi důrazná slova: „Ale slíbil jste, pane šéf, že když přijmete mne, tak zaměstnáte i tady tu, moji budoucí ženu.“
Šéf Kroužek chvíli funěl, pak uviděl několik zdvižených rukou a hlasy:
„My ji bereme.“
A mávl rukou. Snad ani jiné gesto neznal.
Blondýnka už ztratila vzhled zoufalé nemilované sebevražednice a vykračovala si a natřásala se jako pávice.
Kroužek máchl rukou ještě jednou a zařval:
„Zítra přesně v sedum. Nástup u mne, na poučení. A nechci slyšet o žádnejch dalších vylomeninách!“
Když se blížila přivolaná sanitka, předstíral pan Ježek od stánku s cukrovou vatou srdeční záchvat, ostatně jeho srdce bylo oblíbenou pastvou pro kardiology. A pan Sireček, muž na place chrlící z úst dlouhé ohnivé plameny, hoden svého jména a profese, si plivl v koutě na neškodnou hromadu hadrových odpadků. Takže saniťáci naložili pana Ježka. Hasiči po půlhodině vcelku zábavné práce s hašením toho požárečku, poté posíleni modrým alkoholem, odjeli bez poznámek. A tak zavládla všeobecná pohoda.
Já jsem si některé nejasné body celého tyátru ověřoval, promlouval jsem přímo s protagonisty, Tomíkem a Janou. Zpočátku to z nich lezlo jako z chlupaté deky, a nakonec pocity vyvřely a oba řekli všechno bez zábran.
Tomíka opravdu vyhodili z práce, neboť místo provádění technické kontroly, po zavěšených lanech šplhal a všelijak s nimi blbnul.
Jana měla skutečně dotíravého otčíma, doma matku pijačku, nepovažovala už jejich malý byteček za svůj domov. A ze školy nebyla vyhozena, ale nalézala se ve stavu těsně před vyhozením.
Oba dva plánovali zastavení lodičky v nejhořejší poloze, nezávisle na sobě, s odlišnými úmysly. Oba slíbili za to dát pro ně velkou finanční částku jednak starému a jednak mladému Bradovi. Ryšavý Tom chtěl pana Kroužka přesvědčit, že se pro komediáškou práci hodí. Jana byla opravdu v krizi, a snad se v ní projevovalo určité nutkání zabít se skokem z nejvyššího bodu ruského kola, pokud by se její milovaný Tom neukázal jako opora a pokud by se přesvědčila, že jí lhal a lže. Oba zahráli dobré představení, myslím si.
I nalezli v sobě nyní už vážné zalíbení, jak by napsal brakový pisálek v srdceryvné limonádě z červené knihovny.
A navíc, oba se stali jakýmsi maskotem naší komediášské tlupy.
A když se za pár měsíců brali, oba již byli osvědčenými puncovanými komedianty, zapadli do party jako závlačka do oje a získali si velkou oblibu. Na jejich svatbě se sešla hromada dárků, až oči přecházely. V tom městě, odkud odešli, je nikdo nepostrádal a vlastně jejich společný domov, skutečný domov, byť potulný a často řádnými občany znevažovaný, měli tady, mezi námi.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 21 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 08.08.2007, 20:09:34 Odpovědět 
   Kam na to, prosím Tě, chodíš? ;-) Díky za zábavné chvíle při čtení této povídky! Zbývá mi ještě poslední z celé série, tak na nic nečekám a pádím... ;-)
 Martianno 21.01.2007, 22:02:07 Odpovědět 
   Moc pekny slovnik, občas jsi mě opravdu pobavil :)
 Adrastea 17.11.2006, 9:43:13 Odpovědět 
   Škoda těch drobných stop po spěchu... Ale ty jsou opravdu tak malé, že mě to ve čtení nijak moc nerušilo. Závěr se mi líbil nejvíc.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Slepá ulička
Doll
Sibiř - Kapitol...
Garth
Zamilovaný bláz...
Sirnis
obr
obr obr obr
obr

Doznání
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr