obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915113 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39060 příspěvků, 5698 autorů a 387971 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Kapitola 3. Sledovaný ::

 autor Nears publikováno: 09.06.2012, 13:12  
Tato kapitola navazuje na:
Kapitola 2. Zastávka v Londýně.
Důvod proč odejít. (První kapitola)
 

Kapitola 3. Sledovaný
Anthony si u Grahama objednal kuřecí plátek, něco jako steak a opékané brambory. Do restaurace mezitím začali chodit hosté. Dva postarší páry, které se usadily v levém rohu před místem, kde by měla být kapela. Ta však ještě nedorazila.
„Tak co, chutnalo?“
Ptal se Graham, když od Anthonyho přebíral prázdný talíř.
„Jo fakt dobrý, konečně něco pořádného k jídlu.“
„Jasně rozumím. Ještě něco si dáš?“
Anthony se napil posledního loku Coca – Coly a podal Grahamovi prázdnou sklenici.
„Ještě jednu.“
„Jasně, hned ti ji donesu.“
Když barman odešel, Anthony se rozhlížel kolem sebe. Přeci jen jsem dorazil nějaký mladý pár. Ovšem vypadali jako nějací šprti. Ona černé kudrnaté vlasy, brýle a staromódní nevkusné šaty.
On měl obličej plný uhrů a rezaté vlasy. Po chvíli přišel ještě jeden muž, který se posadil o stůl vedle. Měl delší černé vlasy, gelem sčesané dozadu. Jeho nos byl hrozně křivý, to si nelze nevšimnout. Nejspíš ho měl zlomený a špatně mu srostl. Kdyby nebyl tak elegantně oblečený jako byl, Anthony by si myslel, že je to nějaký boxer. Ale vypadal spíš jako nějaký typ mladého podnikatele. Mohlo by mu být tak okolo pětadvaceti. Seděl tam sám a stejně jako Anthony i on se rozhlížel okolo sebe.
A pak se jejich pohledy střetli. Anthony oči ihned odvrátil. Naštěstí mu Graham přinesl další Colu a on se teď mohl soustředit na to, jak bublinky v nápoji stoupali nahoru.
Pohled toho chlapa mu byl nepříjemný. Ale nevěděl proč. Stále jakoby na sobě cítil jeho pohled. Bylo na něm něco zvláštního. Ano, už tenkrát to poznal.
Najednou si k němu přisedla Elis.
„Ráda bych Vás pozvala na skleničku, za tu výpomoc. Ale bohužel musel byste pít sám. Já jaksi nemohu.“
„To je…“
Najednou se zarazil. Všiml si snubního prstenu na jejím levém prsteníčku.
Je vdaná. Proběhlo Anthonymu hlavou.
„To je v pořádku, nemusíte mi to nikterak vracet, vždyť to byla maličkost.“
„Co… stalo se něco?“
Ptala se Elis. Nejspíš si všimla jeho divného chování.
„Ne, nic. V pohodě.“
Anthony se zadíval někam jinam. Jen ne na Elis.
„Ne klidně mě povězte, co Vás trápí?“
Mluvila tak uvolněným hlasem. Jako by byla nějaký psycholog.
„Jen jsem si všiml Vašeho prstenu.“
„Oh, jistě.“
Prohlédla si Elis svou levou ruku.
„Phila jsem si vzala před čtyřmi měsíci. Byla to krásná svatba, a taky už jsme chtěli, aby dítě přišlo na svět do úplné rodiny.“
Anthony pochopil, že Phil bude jméno jejího manžela.
„Proč se ptáte.“
„Překvapilo mě to.“
„Protože jsem tak mladá?“ Elis se usmála.
„Jistě, to mi říká každý. Ale zas tak mladá nejsem. Je mi dvaadvacet.“
O čtyři roky starší jak on. Uvědomil si.
„A co dítě.“ Anthony se už nějak uvolnil. Už mu nevadilo, že Elis je zadaná.
„Víte co to bude? Kluk nebo holka?“
„Holka. Raději jsme si to nechali zjistit, abychom věděli jakou barvou vymalovat pokojíček. I když Phil by samozřejmě radši kluka, já jsem ráda, že moje první dítě je holka.“
„Jasný, každej chlap chce syna. A jak se bude holčička jmenovat? Taky Elis?“
„Přesně tak.“ Zazubila se na něho recepční.
I Anthony se usmál.
„No jo, je to krásné jméno. Určitě se za něj nebude muset stydět.“
„A co vy? Co Vás přivádí právě do tohoto hotelu?“
Otočila Elis list.
„No… je to složitější.“
„Já hloupá nejsem.“
„To jsem samozřejmě neřekl.“
Ospravedlňoval se Anthony.
„Jednoduše… můj táta se už přes měsíc nevrátil domů. Telefon má vypnutý a já o něm nic nevím.“
„Vy netušíte, kam zmizel?“
Jo, to vím, je právník a musel služebně odjet do České republiky, k jednomu případu.“
Elis se zahleděla někam do stropu. „Lewis… Lewis. Mám dojem, že jakýsi Frank Lewis před deseti lety rozváděl mé rodiče.“
„Tak se můj otec jmenuje…“ Zvolal Anthony. „To mě mrzí.“ Kvůli jeho tátovi, už nejsou Elisiiny rodiče spolu.
„To nemusí, Vy ani váš otec za to přeci nemůžete, dělal pouze svou práci. Ani mě to nemrzí, táta byl prý pěkný mizera a od doby, co se naši rozvedli, jsem ho neviděla.“
„Ach tak.“ Zamumlal si Anthony pro sebe. Odvrátil od Elis oči a podíval se na stůl, kde stále seděl ten noblesní muž. Divné, nespustil z něho oči. Bůh ví, co se mu honilo hlavou. Anthony se rozhodl to ignorovat.
„Bydlíte tady někde blízko?“ Zeptal se Elis.
„O jistě, dvě ulice odtud máme s Philem nový byt.“
„Tak to nemáte domů tolik daleko.“
To nemám no, ale stejně mě Phil vozí ra… au…“
Elis se najednou chytla za břicho. Anthony se vystrašeně postavil. „Co je Vám?“
„Nevím.“ Vydrala ze sebe dívka.
„Grahame, pojď sem.“ Zakřičel Anthony na barmana.
Ten svižně oběhl bar.
„Elis, co je? Co se děje?“
„Nejspíš mám kontrakce.“
„Pane bože volám sanitku.“ Rychle se vrátil za bar a popadl telefon. Po chvíli mlčení konečně do sluchátka promluvil. „Dobrý den, tady Graham Green, potřebujeme tady sanitku, okamžitě. Ehm… do hotelu Aelon, ano přesně tam. Mladá žena tady bude nejspíš brzy rodit. Ano počkáme, ale dělejte! Už jsou na cestě.“ Řekl Anthonymu, jakoby to celé neposlouchal.
„Elis, jsi v pohodě?“ Ptal se jí Graham.
„Nevím, teď je to lepší.“
Anthony už zdáli slyšel sirény. Věděl, že nedaleko odsud je nemocnice, proto tu jsou tak rychle. Během chvíle dovnitř vpadli zdravotníci. Byli dva, oba oblečeni v červeném a netvářili se vůbec překvapeně. Nejspíš takové situace zažívali často. Jeden byl blonďák a druhý měl vlasy jako uhel. Okamžitě doběhli k místu činu. Všichni přítomní už delší dobu sledovali dění v restauraci. Když přišli zdravotníci, mezi stoly zašumělo něco jako dobrý den. „Paní? Ve kterém jste měsíci.“ Ptal se horlivě ten blonďák.
„Už druhý týden v osmém.“
Zadrmolila Elis mezi zuby.
„No tak to vypadá, že nám miminko už chce na svět.“
Vytáhl z kapsy vysílačku.
„Jime, přivez, prosíme nosítka. Myslím si, že po svejch to nezvládne.“
„Ustupte, pane.“ Oslovil Anthonyho ten druhý zdravotník. Klek si před Elis místo něho, vyhrnul jí tričko a stetoskop ji přiložil na kulaté břicho. Nejspíš poslouchá tlukot srdce dítěte. Pomyslel si Anthony. Pohlédl ke stolu, kde stále seděl ten divnej chlap. Nehnul ani brvou. Stále sledoval jen jeho, nikoho jiného. Anthony tušil, že to nebude náhoda. Třeba mu Anthony pouze někoho připomíná. Co on může vědět. Mezitím dorazil třetí zdravotník, nejspíš to byl Jim. Před sebou tlačil nosítka na kolečkách. Opatrně na ně nakládali Elis. Ta byla schopna jenom dvou slov směřujících ke Grahamovi.
„Zavolej Phillovi.“
„Jistě, neboj se po směně za tebou oba přijedeme.“ Ubezpečoval ji Graham.
Jeden ze saniťáčků mu zastoupil cestu mezí ním a Elis. Zatlačil do nosítek a naložil ji do sanitky. Ta zapnula majáky a velikou rychlostí projížděla městem do nemocnice.
Graham se podíval na Anthonyho, který tam postával a zíral do prázdna.
„Bude v pohodě, neboj.“ Okomentoval to Graham.
Anthony na něj kývl. Na důkaz stejného názoru. Otočil se do restaurace. Najednou se opět vrátil myšlenkami do reality a vzpomněl si na toho muže. Podíval se k jeho stolu. On už tam však nebyl. Zanechal tam pouze pár liber za dvojku červeného vína, které si zde objednal. Anthony si ani nevšiml, že by ten záhadný muž odešel.
„Myslím, že dneska toho na mě bylo moc. Otočil se zpátky na Grahama. „Asi si už půjdu lehnout. Ráno brzy vstávám. „Jo, jasně Anthony, rozumím. Taky teď nemám na nějaký ples náladu. Ale na rozdíl od tebe, já tu být musím.“ Usmál se i přesto všechno Graham.
„Ráno už se neuvidíme. Jedu vážně brzy. Takže až uvidíš Elis, pozdravuj ji ode mě. Doufám, že jí ani dítěti se nic nestane.“
„Neboj se, vyřídím ji od tebe pozdrav. Měj se, a ať dobře dojedeš, ať už jedeš kamkoliv.“
Podával Anthonymu ruku. Ten mu s ní potřásl.
„Měj se, Grahame. Třeba se někdy potkáme. Za jinejch okolností.“
„Jo jasně, určitě uvidíme.“
Anthony se otočil na podpatku a odebral se do svého pokoje. Opravdu divný večer. Pomyslel si. Ten divný chlap a ke všemu Elisiin převoz do nemocnice. I když věděl, že tyto dvě věci jsou naprosto rozdílné. Zamotali mu stejně tak hlavu. Jeho cesta začíná opravdu skvěle. Byl tak ponořený do svých myšlenek, že ani nezaznamenal cestu k pokojům. Strčil klíč do zámku, ve dveřích číslo osm a otevřel. Lehl si na postel. Až teď si uvědomil jak moc je unavený.
Z kapsy vytáhl mobil a nastavil si na něm budík na šestou hodinu ranní. Vlak do České republiky mu jede v šest hodin a padesát šest minut, takže to určitě stihne.
Mobil položil vedle postele na noční stolek, sundal si boty a přehodil přes sebe přikrývku. Usnul ihned, a oblečený. Ten večer by opravdu moc líný se svléknout.
Druhý den opustil hotel o půl sedmé. Ani na snídani nečekal, protože ta se podávala až od sedmi a on by tak musel odjet z Londýna déle. Do Česka se chtěl dostat co nejdříve. Tak si to minulý týden naplánoval.
Koupil si přeci v Black Twins spousty jídla. Nají se až ve vlaku. Doufal, že až se do Londýna zase vrátí, dozví se jak na tom je Elis. Ale stejně by mu na tom nemělo moc záležet. Určitě se o ni bude vzorně starat její manžel, Phill.
Na nádraží se vydal stejnou cestou, jako když hledal včera hotel. Trvalo mu to asi jen pět minut. Čas zatím hrál na jeho straně. Má dvacet minut, než přijede vlak. Sedl si na nádraží na lavičku umístěnou hned vedle dveří, kde prodávali jízdenky. Bylo tu spousta laviček vedle sebe. Ale skoro všechny byli obsazené. Po dlážděné podlaze, která vedla před lavičkami a pokračovala, až ke kolejím se procházeli holuby. Lidé se jim vyhýbali jako lyžaři na slalomu.
Anthony si prohlédl nádraží. Jeho oči spočinuly na dvojici lidí. Otec se synem, nejspíše. Otci bylo tak třicet a jeho syn nabýval dojmu, že právě začal chodit do první třídy. Neustále svému tátovi pokládal různé otázky. Jeho to zřejmě otravovalo, protože hleděl do prázdna a svému synovi odpovídal stylem nevím anebo možná. Anthony si pamatoval jak kdysi on i Mathew měli také stále nějaké otázky a jejich otec jim odpovídal úplně stejně jako tento muž.
Podíval se na velké hodiny vyčnívající z budovy hlavního nádraží. Bylo šest hodin a padesát minut. Vlak by měl přijet během šesti minut. Pokud však nebude mít zpoždění. I to může nastat.
Minuty se vleky. Mohl by si nandat sluchátka a poslouchat hudbu ale nechtěl si vypotřebovat baterku hned.
Teď si vyčítal, že si nenabyl svůj mp4 přehrávač v hotelu. Mohl by teď poslouchat bez problému. Konečně vlak zastavil na třetí koleji. Hlasatel mluvil v budově do mirkofónu, informoval cestující o příjezdu vlaku. Díky tomu Anthony věděl, že nastoupí do správného vlaku. Přestože tu žádný jiný nestál. Všichni se okamžitě zvedli a skoro až utíkali k vlaku. Začali se hromadně rvát dovnitř. Anthony se držel vzadu. Věděl, že i tak se tam vejde. Vlak měl sedm vagónů, takže v tom problém nebude. Konečně se tam všichni nahrnuli a on vyšplhal po železných schůdcích.
Až teď mu došlo, že se sem přeci jen měl prvně nahrnout. Myslel si, že ve vlaku bude méně lidí než zrovna viděl. Bylo tu plno. Spousta různých lidí a ještě víc batohů a jiných cestovních zavazadel. Anthony se dral uličkou mezi lavicemi. Vnímal, jak na něj každý kouká.
Prošel první vagón a nic, žádné volné místo. Prošel dveřmi do dalšího vagónu, kde skoro až na jeho konci nalezl volné místo. Naproti němu seděl jaký si muž, vypadal jako bezdomovec. Měl oblečený cestovní plášť, podobný jako měl na sobě ten holohlavý muž, se kterým se střetl včera na nádraží. Možná měl ten plášť úplně stejný, to Anthony nevěděl jistě.
Ten vandrák měl kapuci přes hlavu, takže mu Anthony neviděl do tváře. Muž tvrdě spal. Anthony se obával toho, až přijde průvodčí zkontrolovat lístky a on ho bude muset budit.
Bůh ví, jestli tenhle typ člověka vůbec nějaký lístek má. Třeba doufá, že když bude spát či předstírat spánek, průvodčí ho nechá být. Anthony chápal proč je tady volno. Nikdo si k takovému člověku nechtěl sednout. Je mu to, však bylo fuk. Ten muž beztak spí takže ho snad otravovat nebude. Usadil se k okénku, batoh si sundal ze zad a položil ho vedle sebe. Nandal si sluchátka a pustil si naplno hudbu. Byl sám se sebou spokojený. Další věc si mohl odškrtnout. Sedí ve vlaku směřujícího do České republiky. Něco mu však náladu zkazilo. Když se rozhlížel po vlaku, spatřil ho. Muže, který seděl včera večer v hotelu Aelon. Stejně tak jako včera tak i dnes z něho ten muž nespustil oči. Seděl mezi partou tří mladých lidí dvou kluků a jednou holkou.
Ovšem bylo jasné, že mezi ně nepatří. Vůbec mezi ně nezapadal, byl tak o sedm let starší a nepromluvil s nimi ani slovo. Anthonyho úplně zamrazilo v zádech. Jenom shoda náhod. Opakoval si v hlavě, když od toho muže odvrátil oči a vyhlížel z okna. Třeba se včera také ubytoval v hotelu a dnes jede také do České republiky.
Jistě byla by to velká náhoda ale ne nemožná. Vlak se rozjel a vagóny začal obcházet průvodčí. Když vstoupil do jeho vagónu, Anthony pohlédl na spícího vandráka a pak sjel očima na toho divného chlapa. Ten když spatřil průvodčího, tak znervózněl. Těkal očima na Anthonyho a pak zase zpátky na průvodčího a zase znovu na Anthonyho. Muž cvakající jízdenky už se blížil k nim. Ten podivín se postavil a vstoupil do uličky mezi lavicemi.
Průvodčího, který byl stále blíž, si už nevšímal. Zahleděl se Anthonymu hluboko do očí.
„Je mi líto Ale je to má povinnost.“
Řekl Anthonymu.
„Promiňte?! Co jste to říkal?“
Anthony tomu nerozuměl. Pak však ten podivín vytáhl zbraň ukrytou za zády, nejspíš za opaskem. Teď na něho mířil. Anthony neměl kam utéci. Byl v pasti. Ale přeci by ho tady ten šílenek nezastřelil. Vždyť přeci ani on nemá kam utéct. Vlak už vyjel ze stanice a nemůže tu postřílet každého.
„Nejspíš… jste si mě s někým spletl, pane.“
Snažil si Anthony zachránit život. Nakonec však ani nemusel. Ten vandrák se probudil a Anthony v něm poznal toho holohlavého muže, který mu včera vstoupil ve dveřích do cesty. Dokonce i ten šílenec se zbraní toho holohlavého poznal. Když sundal kapuci z hlavy, vykuli oči a zbraň namířil teď na toho vandráka.
Ten pohlédl na zbraň a kupodivu se ušklíbl. Ostatní cestující i průvodčí zalapali po dechu, jinak ani nešpitly.
„Nebuď, naivní Adame.“
Řekl ten holohlavý muž tomu šílenci. Muž se zbraní opět namířil zbraň na Anthonyho. Holohlavý muž k Anthonymu směřoval rukou. A pak?
Dotkl se ho na koleni a všechno najednou zmizelo. Vagón, cestující, parta mladých lidí i ten šílenec. Nic neviděl, nic nevnímal, až pak kdy ucítil pevnou půdu pod nohama, otevřel oči. Ani si neuvědomil, že je předtím zavřel. To co uviděl, bylo divnější. Stál před domem, který už někdy viděl. Nebyl vůbec ve vlaku. Otočil se, nikde žádné koleje, takže z něho nemohl ani vyskočit. Vedle něho stál ten vandrák, už mu pustil koleno. Podíval se na Anthonyho. Přejel ho očima. A pak… jakoby tam nikdy nebyl. Prostě zmizel. Jakoby se najednou stal neviditelným. Možná on i Anthony byli mrtví. Možná jsou teď někde v nebi. Ten šílenec je postřílel.
Anthony začal panikařit. Rozhlížel se kolem sebe. Hledal nějaké anděly či co. Nikde nikdo. Jen pár rodinných domků v ulici. Štípl se do ušního boltce. Bolelo ho to. A mrtvé už nic nebolí. Takže musí být naživu. Nějak se mu podařilo utéct smrti. Ještě chvíli a ten šílenec by ho možná skutečně zastřelil.
To díky tomu druhému muži, ten ho zachránil. Třeba umí procházet nějakými portály nebo tak něco. Podíval se po něm ještě jednou, aby mu poděkoval. Ale viděl jen spoustu domů a žádnou živou duši. Prohlédl si dům před, kterým stál. Už pochopil, proč mu ten dům něco říká. Tady bydlel přeci jeho strýc. Anthony se nějak dostal přímo do České republiky.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nears 10.06.2012, 18:31:52 Odpovědět 
   Zdravím. Mnohokrát děkuji za komentář. Moc si toho vážím. A obzvlášť vypsaných chyb, které okamžitě opravuji :-) S tím batohem jsi mě zarazil, ale v nasledujících kapitolách ho hlavní hrdina má u sebe. Jinak chápu, že přesun z místa na místo byl šok, ale brzy začnu věci pomalým tempem rozpletat, aby je čtenář dokonale pochopil :-)
 Šíma 09.06.2012, 13:11:42 Odpovědět 
   Zdravím.

Ze začátku jsem měl pocit, že to ani nejsi Ty! ;-) Ovšem s ubíhajícími řádky se do textu vrátily tytéž chyby. Jinak je text docela čtivý. Onen tajemný muž se mi líbil, přinášel do děje špetku napětí. Nenadálé porodní bolesti byly také poměrně překvapivé, ale dalo se to i čekat! ;-) Jen ten transport z vlaku do Čech byl na mne nějak příliš náhlý (a nečekaný). Jak to vypadá, jde o mnohem víc, než náš hrdina může tušit (a má kolem sebe jak ty špatné, tak i dobré postavy - ve smyslu děje, bez přátel se jeden neobejde - i přestože je nezná). Říkal jsem si, jestli si s sebou náš hrdina stačil vzít i svůj batoh, nebo jej nechal v vlaku, když na něj mířil ten cizinec s křivým nosem. Takže zatím textík vypadá na takové dobrodružné krimi smíšené s fantasy. Uvidíme. Níže jsem si dovolil vypsat několik maličkostí.

Co mi padlo do oka:
=============

-- „Přesně tak.“ Zazubila se na něho recepční. -- (uvozovací věta nemůže začínat v tomto případě velkým písmenem po tečce na konci přímé řeči, protože začíná slovesem a zde nemůže stát "sama o sobě" a na této přímé řeči nezávisle) -- „Přesně tak,“ zazubila se na něho recepční.

-- Jo, to vím, je právník a musel služebně odjet do České republiky, k jednomu případu.“ -- (zde schází uvozovky na začátku přímé řeči - pro čtenáře to může být malinko matoucí)

-- „Bydlíte tady někde blízko?“ Zeptal se Elis. -- (další příklad) -- „Bydlíte tady někde blízko?“ zeptal se Elis.

-- To nemám no, ale stejně mě Phil vozí ra… au…“ -- (i zde chybí uvozovky na začátku přímé řeči)

-- „Pane bože volám sanitku.“ -- (dal bych před "volám" čárku - viz oslovení a zvolání) -- „Pane bože, volám sanitku.“

-- „Elis, jsi v pohodě?“ Ptal se jí Graham. -- (i zde bych začal uvozovací větu malým písmenem, nebylo by lepší vyměnit "ptal" na "zeptal"?) -- „Elis, jsi v pohodě?“ zeptal se jí Graham.

-- „Neboj se, vyřídím ji od tebe pozdrav. Měj se, a ať dobře dojedeš, ať už jedeš kamkoliv.“ Podával Anthonymu ruku. Ten mu s ní potřásl. -- jí (té ženě vyřídí pozdrav - takto to vypadá, jakoby ji chtěl sám "vyřídit") + pozor na čárky -- „Neboj se, vyřídím jí od tebe pozdrav. Měj se a ať dobře dojedeš, ať už jedeš kamkoliv,“ podával Anthonymu ruku. Ten mu s ní potřásl.

-- Po dlážděné podlaze, která vedla před lavičkami a pokračovala, až ke kolejím se procházeli holuby. -- (zde bych přehodil jednu čárku + holubi) -- Po dlážděné podlaze, která vedla před lavičkami a pokračovala až ke kolejím, se procházeli holubi.

-- Naproti němu seděl jaký si muž, vypadal jako bezdomovec. -- jakýsi

-- Ostatní cestující i průvodčí zalapali po dechu, jinak ani nešpitly. -- nešpitli (TI cestující i s průvodčím)

-- „Nebuď, naivní Adame.“ -- (pozor na čárky na nesprávném místě) -- „Nebuď naivní, Adame."

Vypsal jsem jen některé nedostatky, vesměs se opakují! Nenech se odradit, pomůže další pár očí (viz betareader)! ;-) Hezký den a psaní zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Johannes Faustus
(24.3.2019, 20:03)
Maura.A
(20.3.2019, 22:36)
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
obr
obr obr obr
obr
Příliš mnoho mr...
nightwallker
Prázdno
Rodny
A padej
Cynis Sarkus Zapalsi
obr
obr obr obr
obr

Pozdrav a jdi dál
namenloss
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr